Úvod: Díra ve zdi
Pracuji v cestovní branži. Náplní mé práce je pomáhat klientům, aby si v nejhezčích týdnech roku užili nejvhodnější dovolenou. Taková dovolená může přinést nemálo radosti, zvláště pak tehdy, když se z ní stane jeden obrovský zážitek. Cestování po zemích kolem globusu přináší spoustu nových dojmů a nesmírně rozšiřuje obzory. Již dvacet pět let se zaobírám otázkou, zda naši domovskou planetu v minulosti navštívily vysoce inteligentní vesmírné bytosti, zda se na ní objevili kosmoplavci z cizích civilizací, které nás vysoko převyšují. Počáteční nekritické nadšení zanedlouho ustoupilo hluboké skepsi. V jedné chvíli jsem si řekl, že mi vše připadá příliš fantastické a přitažené za vlasy. Nicméně jsem se zabýval touto matérií dál a pomalu, ale jistě ve mně vzklíčilo následující poznání: nekonvenční náhled na určité věci by mohl být mnohem pravděpodobnější než ten, který přísně považuje za platné pouze „přírodní“ a konzervativní výklady a nestrpí žádný úlet do říše fantazie. Možná nebude trvat dlouho a ukáže se, že nejvíc přitažená za vlasy jsou právě vysvětlení, která jsou „nasnadě“. Příklad náhrobní desky z Palenque názorně ukazuje, jak moc je třeba ohýbat logiku, když jde o to vycpat nejvýš fantastický obsah výkladem, který setrvává pokud možno v konzervativním rámci. Jestliže jsem těžiště této knihy umístil do Číny a zemí s ní bezprostředně sousedících, přiměly mě k tomu zvláštní důvody. První byl, že mě odjakživa fascinoval uvedený kulturní okruh, nebo4 Říše středu je ideový inspirátor západní kultury. Pochází odtamtud mnoho našich technických vymožeností, Číňanům 13
vděčíme za četné vynálezy, jež nám připadají samozřejmé. K tomu se navíc přidružila š4astná okolnost, že jsem v minulých letech směl Čínskou lidovou republiku několikrát navštívit. Na těchto cestách jsem nevynechal jedinou příležitost dozvědět se víc o zmíněných záhadách a nesrovnalostech. Rozhodující byl ovšem druhý důvod. Pokud je dnes ještě možné objevit někde na světě důsažné skutečnosti, které lze považovat za indicie nasvědčující přítomnosti mimozemských astronautů na Zemi, pak stojí Říše středu a rozlehlé tajuplné dálavy Střední Asie na prvním místě na seznamu oblastí přicházejících v úvahu. Ačkoli Číňané udržovali od nejranějších dob čilé obchodní styky se sousedními národy, přesto se vždycky dovedli skvěle izolovat od zbytku světa. Žádný jiný národ na této planetě nikdy nenapadlo postavit si na ochranu před vetřelci ze?, která byla nakonec tak dlouhá, že ji lze jako jediné dílo stvořené lidskou rukou spatřit pouhým okem z Měsíce. Na své odhalení čeká ještě mnohem záhadnější monument v provincii Šen-si. Jde o gigantickou pyramidu vysokou dobrých tři sta metrů, kterou popsali cestovatelé na přelomu devatenáctého a dvacátého století a ke konci první světové války vyfotografoval pilot amerického vojenského letectva. Jsou známy zprávy o dalších pyramidách v horských oblastech Šen-si. Pro obrazovou přílohu této knihy se poprvé se podařilo obstarat snímek „velké bílé pyramidy“ a fotografie dvou dalších z okolí města Si-an. O jejich existenci neví v našich zeměpisných šířkách téměř nikdo! Zprávy o nich si totiž odjakživa hledaly jen velmi obtížně cestu z Číny na západ. A4 již během mnoha tisíciletí, kdy po předchozích císařských dynastiích nastoupila ta, která odvozovala svůj původ od „nebeských synů“ a „božích učitelů“, nebo v minulém století, kdy základy dálněvýchodní země otřásaly krvavé převraty a revoluce, svět se pokaždé musel jen dohadovat, co se v Číně děje. Dokonce i otvírání se Západu, započaté po smrti Mao Ce-tunga a pádu „bandy čtyř“, si razí cestu nejvýš obezřele a zdrženlivě. Stejné praktiky používají rovněž Tibet, tajemná země v Himálajích, a Mongolsko. Bezpočet lámaistických klášterů je dodnes opředen divokými legendami. A totéž platilo také pro Japonsko, než bylo vytrženo ze své „splendid isolation“, z dobrovolně zvoleného poustevnictví ohnivými znameními, jež na konci druhé 14
světové války vypálil s brachiální silou do dvou nejvýznamnějších průmyslových center císařství jeho protipól Amerika. Nechci se však v této knize věnovat výlučně indiciím poukazujícím na návštěvy cizích inteligencí v dobách minulých. Spíše bych se rád pokusil doložit, že tyto kontakty zasahovaly mnohem dál do našich dějinných časů. Je možné, že k těmto návštěvám dochází i dnes. Souvislosti mezi preastronautikou a novodobou tematikou UFO se jevily v minulých letech stále zřetelněji. Zdá se, že se v tomto ohledu něco děje, že se k něčemu schyluje, nebo4 stále se zvyšující počet svědků, které je třeba brát vážně, v posledních letech tvrdí, že je unesly ve svých létajících objektech „ohavné bytůstky s šedou kůží“. Momentálně to vypadá, že mnohé z těchto děsivých prožitků již nelze jen tak jednoduše odkázat do říše pohádek. Zdá se, že řada dosud skeptických vědců dospívá k myšlenkovému přerodu. Z těchto důvodů jsem považoval za vhodné zařadit do této knihy kapitolu věnovanou těmto „abdukcím“, jak se v odborném žargonu říká spektakulárním únosům UFO, nebo4 jsem si při psaní uvědomoval stále jasněji, že existují více než zřetelné vazby na tematiku, o níž pojednávají ostatní části mé knihy. A měl jsem to štěstí, že jsem při tom narazil na případ, který nebyl u nás doposud publikován. Vra4me se ale nejprve zpátky do Číny. Co se týká současných pozorování neznámých létajících objektů, usilují tam o liberálnější informační politiku, která by sloužila ke cti nejedné západní demokracii. Není třeba tam podávat žalobu na tajnou službu, aby vydala hlášení týkající se UFO, jak se to děje ve Spojených státech. Pokud však jde o doby minulé, dostává se nám vágních informací a ještě jen po kapkách. Hovoří o nejvýš záhadných nálezech ukrytých za „čínskou zdí mlčení“. Stejně jako dříve jsou příslušné zprávy bohužel i nadále dementovány nebo zatajovány a Západ je povýšeně odbývá jako pouhé výmysly. Pokud jde o pyramidy v provincii Šen-si a v okolí jejího hlavního města Si-anu, výše uvedené mlžení už nebude díky fotografiím uveřejněným v této knize tak snadné. A já jménem četných dalších záhad a tajemství důrazně žádám: Vyvrtejme díru do této zdi mlčení! 15
1. Synové žlutých bohů Zvláštní odkaz otců z vesmíru?
Příslušníci „žluté“ rasy, tedy Číňané, Mongolové, Tibe4ané a Japonci, abychom uvedli pouze ty nejdůležitější zástupce, se svou fyziognomií zřetelně odlišují od ostatních lidských plemen žijících na naší planetě. Lexikon hovoří o takzvaném mongoloidním rasovém okruhu a dělí ho na Tungidy, Eskimy, Sibiridy a Sinidy, z nichž poslední zároveň tvoří výše uvedené hlavní skupiny. Ve Střední a Východní Asii žije takřka nepřehledný počet národů. Z tohoto důvodu je tudíž zřejmě mylné hovořit o „Číňanech“ jako o jednolitém národu. Z více než jedné miliardy lidí žijících v Číně je přibližně 93 % Chanů, jejichž předkové přináleželi k dynastii Chan (206 př. n. l.–220 n. l.) pocházející ze severní Číny. Zbylých 7 % obyvatelstva – asi 80 milionů, což odpovídá přibližně počtu obyvatel Německa – se však člení na celkem padesát pět uznaných národnostních menšin. Ty mají svébytnou kulturu, vlastní řeč, a často dokonce i vlastní písmo. Čuangové přitom díky třinácti milionům obyvatel představují největší „menšinu“, absolutně nejméně početnou pak tvoří čtrnáct set příslušníků národa Che-če, kteří žijí v nejsevernější provincii Chej-lung-t’iang. V současné době žije v Číně navíc necelý milion lidí, které nelze přiřadit k žádnému z dosud známých národností. Patří k dvaceti pěti různým kmenům, jež neustále usilují o to, aby je vláda v Pekingu uznala jako národnostní menšiny.1 Zdá se však, že všechny národnostní skupiny náležející k mongoloidnímu okruhu mají jedno společné: jejich příslušníci jsou – až na několik málo výjimek – mnohem menší a útlejší než zástupci ostatních hlavních lidských plemen žijících na Zemi. Proč? Kde 16
se bere tento nápadný rozdíl? Jsou snad příslušníci žluté rasy potomky návštěvníků přináležejících ke zvláštnímu mimozemskému druhu? A dochovaly se u nich zvláště dobře zvláštnosti a vzhled „bohů“ sestoupivších z hvězd? Četné dochované prameny národů v této oblasti se zmiňují nejen o návštěvě, ale odkazují také na původ od bytostí, které přišly na zem z kosmu a přinesly domorodcům kulturu a civilizaci. V textu Čchi se uvádí, že v Číně vládl v šerém dávnověku před osmnácti tisíci lety rod božích panovníků, který sestoupil z nebes. Jiné prameny označují předky žluté rasy za tvory božího původu. Snesli se prý z vesmírných dálav na ohnivých dracích a z Číny pak osídlili planetu.2 Avšak nejen mýty a literární prameny poukazují na nesrovnalosti, podivuhodnosti tkví ještě mnohem hlouběji. Dokonce i v praformách čínských písmenných znaků lze najít indicie mimozemského vlivu a příslušné narážky.
Znak pro „nebe“ Čínské písmo je odvozeno od hieroglyfických znaků, které se používaly přibližně před pěti tisíci lety. Původně se vyrývaly do kostí a želvích krunýřů jako věštecké nápisy. Příklady prvních čínských písmenných znaků byly nalezeny v roce 1899 v okolí An-jangu v provincii Che-nan ležící jižně od Pekingu. Hliněné nádoby se schematickými vyobrazeními lidí a zvířat, nalezené v provincii Kan-su, jsou datovány rovněž do třetího předkřes4anského tisíciletí.1 Čínské písmenné znaky je možné vždy vztáhnout ke konkrétnímu symbolu, vždy lze rozpoznat vývoj od čistě obrazového písma přes různá přechodná stadia až po dnes běžně používané abstrahující znaky. Tak se dá v původním obrazovém písmu rozeznat schematické vypodobnění konkrétních předmětů, jako jsou nástroje a zbraně, nebo živých tvorů. Je možné velmi snadno identifikovat jelena, rybu nebo želvu, abychom uvedli jen několik příkladů. Poměrně snadno lze rozpoznat dokonce i v současném písmenném znaku ještě idiomy vola, ovce, psa a želvy. 17
Proč se však původní znak pro nebe („tchien“) podobá panáčkovi s tenkými končetinami a velkou neforemnou hlavou? Je náhoda, že prvotní význam slova nebe je „přišedší z nebe“? Muselo se tehdy odehrát cosi velmi působivého, jestliže se tento pojem vyznačuje tak zřetelnou personifikací, která jednoznačně odkazuje na návštěvu z vyšších sfér. Byl také v tomhle přesný odraz viděného? V tomto případě konkrétní bytost, která byla pozorována, jak se snáší z nebe (rozuměj z vesmíru) dolů na zem? Na tomto místě mě spontánně napadají mýty a legendy z pohoří Bajan Kara Ula, v nichž se hovoří o „hubených lidičkách, kteří přišli z oblaků“. Na tenounkých tělech měli nadměrné hlavy a tamní starousedlíci je zpočátku lovili a masakrovali. Nálezy koster v místních horských jeskyních dodatečně propůjčují legendám věrohodnost. Není příliš přesvědčivé spojovat si pojem nebe s přírodními úkazy, jako jsou blesky a hromy či podobné jevy, jak se nám snaží namluvit zástupci konzervativní školy. Až příliš zřetelný je odkaz na konkrétně zobrazené mimozemské bytosti, nikoli na abstraktní jevy!
Vozový park Thajů V jižní provincii Jü-nan žijí Thajové (Tajové), je jich asi devět set tisíc, a patří tak k početnějším národnostním menšinám. Thajové jsou svébytná národnostní skupina mezi mongoloidy a dělí se na hlavní kmeny Šanů, Laů a Siamů. Posledně jmenovaní pobývají převážně v Thajském království, které hraničí s Čínou na jihu. Původ thajského národa bývá spojován s vesmírem. Slovní kmen t’ai znamená v doslovném překladu „obrovský“, „nejvyšší“. T’ai-kung se překládá jako vesmír ve smyslu univerza, zatímco t’ai-hsü je výraz pro okolní vesmír. Mýty této národnostní skupiny, jejíž galerie předků začíná T’chai-chaoem, který žil údajně před pěti tisíci let, jsou plné popisů věcí, jež lze interpretovat zcela současně. Tak například se v nich vypráví příběh želvy Naj, která měla vespod tři nohy. Byl 18
to snad technicky vyspělý stroj, jakési univerzální vozidlo do náročného terénu? Kovová ryba Ao zase měla vypadat jako drak a byla prý schopna požírat oheň. A „thajské sovy“, které jako „přízračné vozy“ přelétaly noční obzor „s hlasitým svistotem“, svědčí zřejmě spíš o chybné interpretaci technických objektů, než aby poukazovaly na lovce myší, také aktivní v noci.3
Ve „svítících kolébkách“ k Zemi Na podobné odkazy narážíme v Japonsku. Podle mytologie Ainů, kteří se ještě ojediněle vyskytují na ostrově Hokkaidó a jsou považováni za praobyvatele ostrovní říše, přiletěl bůh Okiki-Rumi-Kammi dolů na zem v oslnivě svítící „shintě“, tradiční kolébce tohoto tajemného národa. Řečený bůh-stvořitel posléze Ainy naučil žít „správným způsobem“, tedy řídit se jeho zákony. V době svého působení prý také zneškodnil zlého démona. Pozoruhodné v této souvislosti je, že na starých dětských kolébkách, které vyráběli ainští řemeslníci, bylo vyobrazeno znamení slunce.4 Srovnávali staří Ainové létající stroj, v němž k nim dorazil legendární šiřitel kultury, co do tvaru s dětskou kolébkou, protože se nejvíc blížila podobě božího plavidla? Nebo se za celou věcí skrývá hlubší symbolika, značící, že kosmická lo? boha, z nějž Ainové podle svého tvrzení pocházejí, je považována za kolébku tohoto národa?
Tajemný národ Jukagirů V sibiřských dálavách mezi řekami Janou a Kolymou, mezi Severním ledovým oceánem a Verchojanským pohořím, žijí Jukagirové. Tento národ, usedlý na mnohem severnějším stupni zeměpisné šířky, než na jakém se nachází Island, je už pouhým zlomkem početného původního obyvatelstva. Svým dílem přispěla k jeho zdecimování násilná přesidlování a další donucovací opatření za komunistické diktatury. Zmínění Jukagirové tvrdí, že pocházejí z neforemných nebes19
kých bytostí, které se proměnily v lidi pomocí čarovných sil. V moderní interpretaci by celé kouzlo mohlo spočívat v odložení objemného overalu, z kterého se vyloupl lidem podobný tvor, což by okamžitě objasnilo smysl této výpovědi. Zvláštní jsou rovněž pohřební zvyky Jukagirů, které mají společné s dalším sibiřským národem Jakutů. Kladou rakve se zemřelými na větve vysokých stromů nebo k tomu účelu postavená lešení. Potom spustí následující žalozpěv: „Spěte, spěte, než přijedou z hvězd duchové na svých zářivých vozech.“4, 5 Odkazy na původ z „bohů“ přicházejících z vesmíru a jejich návštěvy se přirozeně neomezují na středoasijský prostor, spíše se objevují jako společný znak ve všech mýtech o stvoření vyskytujících se na zeměkouli. Tak třeba zkazky kanadských Paiutů vyprávějí o „Gitchi Manituovi“, Velkém duchovi, který seslal mocného hromového ptáka, aby našel místo, kde by mohli žít jeho synové. Hromový pták nakonec našel Zemi a indiány na ni dopravil. Úvodem zmíněná spekulace, zda by se žlutá rasa nedala odvodit ze zcela zvláštní skupiny vesmírných návštěvníků, by možná získala na váze neobyčejnými schopnostmi jejích příslušníků. Skutečně se zdá, že mnoho z nich disponuje lecčím, co přesahuje normální míru schopností člověka našich dní. Odhlédněme projednou od příslušníků tzv. primitivních kultur, kteří (ještě) disponují schopnostmi, jež v souladu s naším nedostatečným přírodovědným obrazem světa, který by bylo dávno třeba bezpodmínečně rozšířit, definujeme jako paranormální. Nebyla Asie odjakživa považována za světadíl světců a čarodějů, divů a zázraků?
Překonání gravitace V listopadu 1992 jsem strávil několik dní v největším čínském městě Šanghaji. Počet tamních obyvatel mezitím už dosáhl dvaceti milionů, nachází se třicet kilometrů ve vnitrozemí na břehu řeky Chuang-pu a je také třetím největším městem na světě. Naskytla se mi příležitost navštívit představení souboru Šanghajská akrobatika, který se mezitím proslavil i za hranicemi Číny. 20
Až bere dech, s jakou lehkostí mnozí artisté na oko vzdorují přirozené gravitaci. Brzy jsem se přistihl při domněnce, že někteří z nich mají naprosto jiný vztah k přitažlivosti a fyzikálním zákonům než my, normální lidé. Tyto myšlenky se honí hlavou snad každému divákovi,kterýsledujejejichneuvěřitelnéuměleckékousky. Také tito akrobaté stejně jako jejich kolegové v jiných zemích svá úžasná vystoupení jistě pilně a zaujatě nacvičili, ale nepomohlo jim něco, co bychom mohli z nedostatku lepšího označení nazvat „dědictvím bohů“? Je pozoruhodné, že na překonání gravitace narážejí staré čínské texty. Tak prý alchymista Liu An ve druhém předkřes4anském tisíciletí vařil nápoj, po jehož požití bylo možné zcela vyrušit účinky přirozené přitažlivé síly. Lidé, kteří nápoj ochutnali, se prý bez námahy vznesli do vzduchu. Liu An odvážně vyzkoušel účinek nápoje sám na sobě.3 Máme zde co dělat s omamným prostředkem měnícím vědomí, vyrobil Liu An jakousi ranou syntetickou drogu? Nebo byl pomocí této receptury skutečně schopen předvádět jistý druh levitace? Této schopnosti prý čile využívali tibetští a mongolští lámové. Spousty buddhistických poutníků měly až do 14. století příležitost spatřit v tibetském klášteře Chaldan nezetlelou mrtvolu reformátora Tsong Kaby, kterak se vznáší asi dvacet centimetrů nad zemí.4 K tomu mě napadá výrok velikána sci-fi Arthura C. Clarka: „Pozorovatel nacházející se na nižším vývojovém stupni nedokáže odlišit jakoukoli dostatečně vyspělou technologii od magie.“
Vždy o krok napřed Stojí to opravdu za zamyšlení, když uvážíme, že Číňané měli k dispozici podstatně dříve mnoho vymožeností, na něž je naše západní kultura tak velmi hrdá. A4 už jde o jakýkoli vynález, staří Číňané nás většinou o prsa předběhli. Aniž bych chtěl nějak snižovat vynikající inovativní výkony tohoto národa, ptám se, zda geniálním vynálezcům nepomohli nějací učitelé získat tak obrovskou převahu nad kolegy ze západního světa. Pro větší názornost vybírám několik příkladů: 21
– Kompas: Byl vynalezen před dvěma tisíci let v Číně, zatímco evropští mořeplavci ho začali používat až ve 13. století. – Papír: Číňané začali používat papír již v roce 100 př. n. l., v době vlády dynastie Chan. Zprvu se získával při praní surového hedvábí, později zpracováním lněných vláken. V našich zeměpisných šířkách se papír začal vyrábět až ve 12. století. – Decimální soustava: Čína byla první zemí, která používala decimální soustavu. Došlo k tomu o tisíc let dříve než v Indii, kde byla zavedena ve čtvrtém předkřes4anském století. – Střelný prach: Střelný prach zhotovovaný z ledku, síry a dřevěného uhlí v prášku se začal používat v Číně kolem roku 220 n. l. Továrnu na jeho výrobu nechal vybudovat v tehdejším hlavním městě Kchaj-feng v době vlády dynastie Sung císař Čeng-Cung (998–1022). Na Západ se dostal až na sklonku 12. století. Je pozoruhodné, že Číňané nepoužívali střelný prach zpočátku k vojenským účelům, nýbrž pro výrobu ohňostrojů. O určitých svátcích vysílali na počest bohů k nebi rakety! – Seizmograf: První přístroj zaznamenávající zemětřesení sestrojil Čchang-cheng v roce 132 n. l. Byla to nádoba osmiúhelníkového tvaru s osmi dračími hlavami, z nichž každá měla v tlamě bronzovou kuličku. Pod každou hlavou se nacházela bronzová žába, které spadla do otevřené tlamičky kulička, kdykoli se země pohnula. Podle toho, v které žabí tlamě kulička skončila, bylo možné přesně určit, v kterém směru se nachází epicentrum. U nás v Evropě byl první seizmograf zkonstruován v 19. století.
Elektrické izolátory? Ve staré Číně nebylo zřejmě neznámé ani využití elektřiny. Na severu provincie Che-pej leží město Čcheng-te. Kdysi bývalo v letních měsících rezidencí čínských císařů. Zvláštností Jeholu, jak se město také jmenovalo, je spousta chrámových staveb rozesetých kolem malebných zahrad. Na sever od Čcheng-te se nachází chrám Pchu-tchuo-cung-šeng Miao. Byl dostavěn v roce 1767 a je přesnou kopií paláce Potála ve Lhase – je pouze o něco málo menší. Kolem této kopie 22