0033839

H r st p lná li st í

v ROCE 1919 KOuPIL EDGARův DěDEčEK, KTERéMu PŘíRODA NADělila do vínku zvláštní dávku nevyzpytatelnosti, jejich pozemek a všechny budovy, které na něm stály, od člověka, jehož nikdy v životě neviděl, jakéhosi Schultze. Ten zase pro změnu pět let předtím opustil svoji dřevorubeckou partu, když se stal svědkem toho, jak povolily řetězy na saních vrchovatě naložených dřevem. Dvacet tun valících se javorových kmenů pohřbilo chlapíka, který stál přesně tam, kde ještě chvilku předtím stál Schultz. Když klády pomáhal odtahovat, aby mohli vyprostit ostatky toho nebohého muže, vzpomněl si Schultz na pěknou parcelu, kterou zahlédl na severozápad od Mellenu. Toho rána, kdy podepsal kupní smlouvu, dojel na jednom ze svých koní po dřevařské cestě na svůj nový pozemek, vybral si místo na mýtině pod kopcem, a než se setmělo, stála tam plně funkční stáj. Nazítří se vrátil i pro druhého koně a zapřáhl ho do vozu, který naložil zásobami, a všichni tři se vydali zpátky do jeho skromného domova. Schultz šel pěšky, v ruce držel opratě a zapřažení koně šli za ním, táhli vůz a poslouchali skřípání suché hřídele. Prvních pár měsíců spali s koňmi bok po boku ve stáji a Schultz ve snech často slýchal prasknutí, jak řetězy, jimiž byl připoután náklad javorového dřeva, povolily.

Snažil se ze všech sil, aby ho jeho mléčná farma uživila. za pět let, co na pozemku hospodařil, vykácel pětadvacetihektarové pole a další pole vysušil a dřevo ze stromů, které pokácel, použil nejdřív na stavbu kůlny, pak stodoly a nakonec i domu. Aby nemusel chodit pro vodu ven, vykopal studnu v jámě, z níž se posléze stal sklep.

Pomáhal stavět stodoly od Tannery Town až po Park Falls, aby měl po ruce spoustu pomocníků, až je bude potřebovat.

A ve dne v noci tahal ze země pařezy. Během prvního roku jižní pole zoral a povláčel tolikrát, až už to nebavilo ani jeho koně. Podél

18

D Av I D W R O B L E W S K I

okrajů polí navršil dlouhé řady kamení a pařezy pálil na hranicích, jejichž záře byla vidět až v Popcorn Corners – což bylo nejbližší město, tedy pokud se tahle osada vůbec dala nazývat městem –, a dokonce i v Mellenu. Podařilo se mu postavit malé silo z betonu a kamení, které bylo vyšší než stodola, ale nikdy se nedostal k tomu, aby mu udělal taky střechu. Smíchal mléko, lněný olej, rez a krev a tuto směs použil k natření stodoly a kůlny načerveno. Na jižním poli zasel trávu a na západním kukuřici, protože západní pole bylo vlhké a on věděl, že kukuřice tam poroste rychleji. Během posledního léta na farmě si dokonce najal dva chlapy z městečka. Ale když se začal hlásit podzim, něco se stalo – nikdo neměl tušení co – a Schultz předčasně sklidil skromnou úrodu, vydražil svůj dobytek a farmářské náčiní a odstěhoval se – to všechno během pouhých pár týdnů. v té době John Sawtelle přicestoval na sever, aniž by měl v úmyslu nebo ho třeba jen napadlo, že koupí farmu. Naložil do svého automobilu značky Kissel rybářské náčiní a řekl své ženě Mary, že veze štěně jednomu člověku, kterého potkal během své předchozí cesty.

To byla do jisté míry pravda. zamlčel jí však, že si s sebou v kapse veze ještě jeden obojek.

Toho jara se jejich fena violet, hodné, ale neposedné zvíře, podhrabala pod plotem. zrovna hárala a v romantické náladě pobíhala po městě. Nakonec jim po dvoře běhalo sedm štěňat. Mohl je sice rozdat cizím lidem a tak nějak tušil, že bude muset, ale pravda byla taková, že se mu líbilo mít je kolem sebe. Byl v tom jakýsi primitivní pud, jakási posedlost. violet byla první pes, kterého kdy měl, a její štěňata byla první štěňata, se kterými kdy trávil čas. Hafala, žmoulala mu tkaničky od bot a upřeně ho sledovala. Po večerech sedávali s Mary na trávníku za domem, povídali si, poslouchali desky a on učil štěňata všelijakým kouskům, které hned zase zapomněla. Byli s Mary novomanželé. Tedy skoro. Sedávali tam celé hodiny a pro Johna to byly ty nejšťastnější chvíle, jaké do té doby zažil. za oněch nocí měl pocit, že je ve spojení s čímsi pradávným a nesmírně důležitým, co však nedokázal pojmenovat.

Nelíbila se mu představa, že by violetina štěňata dostal někdo cizí a špatně se o ně staral. Nejlepší by bylo, kdyby se mu podařilo umístit je všechny v blízkém okolí, aby je měl pod dohledem a mohl

HRST

PLNá LISTí

19

je pozorovat, jak vyrůstají, třebaže jen z dálky. v okolí určitě žije nejmíň půl tuctu dětí, které touží po pejskovi. Novým majitelům to možná bude připadat neobvyklé, ale určitě jim nebude vadit, když se na štěňata přijde jednou za čas podívat.

A pak s kamarádem odjel na sever do Chequamegonského lesa.

Byla to dlouhá cesta, ale vzhledem k tomu, jak krásně se tam rybařilo, to stálo za to. A navíc do lesů na severu ještě nestihla proniknout protialkoholní liga a nezdálo se, že by to v blízké době hrozilo, což mu na tom kraji bylo také sympatické. zastavili v Mellenu v hospodě zvané Díra a objednali si pivo, a zatímco klábosili, vešel dovnitř muž se psem, velkým šedobílým hafanem s hnědými fleky. Byl to nejspíš kříženec huskyho a vlčáka nebo něčeho podobného, zvíře s mohutným hrudníkem, aristokratickým vzezřením a radostným, bezstarostným chováním. zdálo se, že všichni v hospodě psa znají, pobíhal kolem a vítal se s hosty. „To je ale krásné zvíře,“ poznamenal John Sawtelle a přitom sledoval, jak pes loudí od hostů buráky a sušené maso. Nabídl jeho majiteli, že mu koupí pivo, když mu prokáže tu čest a psa mu představí. „Jmenuje se Kapitán,“ řekl muž a mávl na barmana, aby si vybral svou odměnu. S pivem v ruce ostře hvízdl a pes přiběhl za ním. „Kapitáne, pozdrav pána.“ Kapitán zvedl hlavu a podal pac.

První věc, která na Edgarova dědečka udělala dojem, byla psova mohutná kostra. Druhá věc byla mnohem nenápadnější – zamlouvalo se mu cosi v jeho pohledu, to, jak se mu pes díval zpříma do očí. A jakmile John Sawtelle stiskl psovi packu, dostal nápad. Bylo to, jako by měl vidění. v poslední době trávil tolik času se štěňaty, že si i Kapitána představil jako štěně. A pak si vzpomněl na violet – byl to ten nejlepší pes, jakého do té doby potkal – a představil si ji a Kapitána zkombinované do jediného psa, jediného štěněte, což byl bláznivý nápad, protože už tak měl psů až nad hlavu. Pustil Kapitánovu packu, pes odběhl a John se otočil zpátky k baru a snažil se tu představu zapudit tím, že se zeptal, kam tady v okolí nejlíp vyrazit na štiky. Na škeblím jezeře neberou, ale všude kolem je tolik malých jezer.

Druhý den ráno jeli znovu do města na snídani. Restaurace byla přes ulici od mellenské radnice, velké čtverhranné budovy s prapo-

20

D Av I D W R O B L E W S K I

divnou kupolí, která stála čelem do silnice. Před radnicí bylo třípatrové bílé pítko – jedna miska byla ve výšce člověka, druhá o něco níž pro koně a účel třetí, malé misky nízko u země, nebyl na první pohled jasný. už už se chystali vejít do restaurace, když vtom zpoza rohu vyběhl pes a bezstarostně proběhl kolem nich. Byl to Kapitán.

Na tak dobře stavěného psa se pohyboval podivuhodně hbitě, zvedal a zase pokládal packy, jako by k nim měl přivázané neviditelné špagátky a jen se nechal vést a udržoval směr. Edgarův dědeček se zastavil ve dveřích restaurace a pozoroval ho. Když Kapitán doběhl před radnici, zabočil směrem ke kašně a začal pít z misky, která byla nejblíž u země. „Tak pojď,“ řekl Johnův kamarád. „umírám hlady.“ z uličky vedle radnice vyšel další pes. Byla to fena, za kterou se táhl půltucet štěňat. Fena s Kapitánem začali předvádět složitý rituál, očichávali si zadky, jeden druhého vískali čumákem v kožichu a štěňata se jim přitom motala pod nohama. Kapitán se k mrňousům sehnul, jednomu po druhém strčil čumák pod bříško a všechny je povalil na zem. Pak se rozeběhl pryč, otočil se a zaštěkal. štěňata se neohrabaně kolíbala za ním. za pár minut se mu podařilo dostat je zpátky k fontánce, kde se společně divoce honili dokolečka a matka psice se natáhla na trávník, pozorovala je a hlasitě oddechovala. ze dveří restaurace vyšla jakási žena v zástěře, protáhla se kolem obou mužů a dívala se, co se děje. „To je Kapitán a jeho vyvolená,“ prohodila. „už týden se tam každé ráno i se štěňaty scházejí. začali s tím, hned jak violetiny štěňata povyrostly a začaly běhat.“ „čí že štěňata?“ zopakoval nevěřícně Edgarův dědeček. „No violet přece.“ ženská se na něj podívala, jako by spadl z višně. „Té feny. Támhleté.“ „Taky mám doma fenu, která se jmenuje violet,“ řekl John Sawtelle. „A zrovna má zhruba stejně stará štěňata.“ „Neříkejte,“ odvětila žena bez sebemenšího zájmu. „Nepřipadá vám to zvláštní? že náhodou potkám psa, který se jmenuje stejně jako můj pes a má stejně stará štěňata?“ „Co já vím. Takové náhody se beztak dějí v jednom kuse.“ „víš, co se mi děje každý ráno?“ vložil se do toho dědečkův kamarád. „vzbudím se, dostanu hlad, a tak se nasnídám. z toho by jeden padl na zadek.“

HRST

PLNá LISTí

21

„Běž sám,“ odbyl ho John Sawtelle. „Stejně nemám moc hlad.“ A sotva to dořekl, zamířil přes prašnou ulici k radnici.

Když se konečně usadil v restauraci, objevila se u jejich stolu servírka s kávou. „Jestli vás ty štěňata tak berou, třeba by vám Billy nějaký prodal,“ řekla. „Beztak bude mít problém je udat, tady je psů habaděj.“ „A kdo je to ten Billy?“ Otočila se a kývla směrem k barovému pultu. Na stoličce tam seděl Kapitánův páníček, popíjel kávu a četl si noviny. Edgarův dědeček ho pozval, ať si k nim přisedne. Jen co se usadili, zeptal se Billyho, jestli je pravda, že štěňata patří jemu. „Jen některá,“ odpověděl Billy. „Kapy dostal chudáka violet do nesnází. Musím půlce štěňat najít domov. Ale říkám si, že si je nejspíš nechám. Kapy je do nich blázen a vod tý doby, co mi loni v létě utek Skaut, mám jen jednoho psa. A občas mu bejvá smutno.“ Edgarův dědeček mu vyprávěl o svých štěňatech a o violet, vychválil její přednosti a pak navrhl, že by si mohli jedno štěně vyměnit. Řekl Billymu, že si může z violetiných štěňat sám vybrat, a že navíc nechá na něm, které z Kapitánových štěňat mu za ně dá – i když lepší by bylo, kdyby to byl pes, a ne fena, tedy pokud by to nevadilo. Na chvilku se zamyslel a pak svůj požadavek trochu pozměnil: vezme si to nejchytřejší štěně, kterého se Billy bude ochotný vzdát, a je mu jedno, jestli to bude pes nebo fena. „Nechtěli jste se ženou náhodou omezit počet psů?“ popíchl ho kamarád. „Slíbil jsem, že štěňatům najdu domov. Což není úplně totéž.“ „Něco mi říká, že Mary na to bude mít trochu jiný názor. Ale člověk nikdy neví.“ Billy usrkl kávy a prohlásil, že je to sice lákavá nabídka, ale že se mu nechce jezdit skoro přes celý Wisconsin jenom proto, aby si vybral štěně. Jejich stůl stál u velkého okna s výhledem na ulici a John Sawtelle odtud viděl Kapitána a jeho potomstvo, jak se válejí v trávě. Chvíli je sledoval, pak se otočil na Billyho a slíbil mu, že vybere to nejlepší z violetiných štěňat a přiveze mu ho – a Billy si může vybrat, jestli chce psa nebo fenu. A pokud se štěně Billymu nebude líbit, tak obchod zruší, což je férová nabídka.

22

D Av I D W R O B L E W S K I

A tak se John Sawtelle toho září ocitl na silnici směrem na Mellen, se štěnětem v krabici a rybářským prutem na zadním sedadle, a pískal si „Sviť, ty letní měsíčku“. už se rozhodl, že nové štěně pojmenuje Gus, pokud se k němu to jméno bude hodit.

Billy a Kapitán si violetino štěně okamžitě oblíbili. šli k Billymu na dvorek, aby probrali přednosti každého z Kapitánových štěňat, a když se k nim jedno z nich po chvíli přibatolilo, bylo rozhodnuto.

John Sawtelle mu připnul připravený obojek a odpoledne strávili společně u jezera chytáním ryb. Gus snědl kousky ulovené slunečnice opečené na klacku a přespali u ohně. John měl Guse přivázaného provázkem k opasku.

Než se druhý den vydali na cestu domů, Edgarův dědeček se rozhodl, že se ještě trochu porozhlédne po kraji. Byla to pozoruhodně různorodá krajina: vytěžené lesy byly ošklivé až hrůza, ale tam, kde bylo hezky, bylo hezky přímo nebývale. Třeba u vodopádů. Nebo na západě v zemědělské oblasti. Ale nejvíc se mu líbily kopcovité lesy na sever od města. Projíždět se kisselem po starých venkovských silnicích navíc patřilo k Johnovým oblíbeným činnostem.

K polednímu se ocitl na pořádně hrbolaté polní cestě. Nad hlavou měl klenbu z větví stromů. Nalevo i napravo hustý lesní podrost zakrýval všechno, co od něj bylo dál než dvacet metrů. Když cesta konečně přestala stoupat a vyhoupla se na mýtinu, otevřel se před ním výhled na pohoří Penokee táhnoucí se na západ a jednolitý smaragdový les rozkládající se směrem na sever – zdálo se, že sahá až k žulovým břehům Hořejšího jezera. Na úbočí kopce stála malá bílá usedlost a obrovská červená stodola. Blízko vchodu do stodoly se krčila malá kůlna. za domem se tyčilo kamenné silo beze střechy. u cesty byla cedule, na níž bylo kostrbatým písmem napsáno „Na prodej“. zahnul na příjezdovou cestu s vyježděnými kolejemi. zaparkoval, vylezl z auta a nakoukl oknem do obýváku. Nikdo nebyl doma. uvnitř to vypadalo, jako by dům dostavěli teprve nedávno. zamířil do polí. Našlapoval ztěžka a Guse nesl v náruči. Když se vrátil, žuchnul na stupačku kisselu a pozoroval podzimní mraky, které mu pluly nad hlavou.

John Sawtelle byl vášnivý čtenář a rád psal dopisy. Nejraději četl noviny z dalekých měst. Nedávno narazil na článek o muži jménem Gregor Mendel, který prováděl velice pozoruhodné experimenty

HRST

PLNá LISTí

23

s hrachem – pocházel z českých zemí a byl to mnich, což Johnovi přišlo zajímavé. Dokázal například, že dovede předpovědět, jak bude potomstvo jeho rostlinek vypadat – jakou barvu budou mít jeho květy a tak podobně. Říkalo se tomu mendelismus: učení o principech dědičnosti. článek vyzdvihoval, jak nesmírně cenné jsou jeho poznatky pro chov dobytka. Edgarova dědečka to natolik uchvátilo, že šel do knihovny, našel tam knihu o Mendelovi a přečetl ji jedním dechem. O tom, co se v ní dočetl, přemítal, kdykoliv měl volnou chvilku. znovu se v myšlenkách vrátil k vizi (pokud se to tak dalo nazvat), kterou měl v Díře, když potřásl Kapitánovi packou.

Byl to jeden z těch vzácných dní, kdy se člověku zdá, že všechno v jeho životě do sebe najednou zapadá. Bylo mu dvacet pět let, ale za poslední rok dostaly jeho vlasy nádech kovové šedi. Totéž se stalo i jeho dědečkovi, ačkoliv jeho otci už táhlo na sedmdesát a pořád měl uhlově černou hřívu. Ani jeho bratry nic podobného nepotkalo, i když jeden z nich měl hlavu holou jako koleno. Když se teď John Sawtelle podíval do zrcadla, sám si připadal tak trochu jako Mendelův hrášek. Seděl na sluníčku a pozoroval, jak Gus, neohrabané štěně s baculatýma nohama, skočil na lučního koníka, vzal ho do tlamičky, znechuceně se otřásl a začal se olizovat. Najednou si všiml, že ho Edgarův dědeček upřeně sleduje. Paty měl položené na prašné příjezdové cestě a palce u nohou mu mířily k obloze. štěně vyskočilo předstíraným překvapením, jako by ho vidělo poprvé v životě. začalo se hrnout kupředu, aby ho prozkoumalo, a cestou udělalo dva kotrmelce, jak se k němu snažilo doběhnout co nejrychleji.

Je tu krásně, pomyslel si John Sawtelle. už brzy se mělo ukázat, že vysvětlit manželce Guse bude to nejmenší.

Nakonec povyk ustal poměrně rychle. Když chtěl, dokázal Edgarův dědeček hýřit nakažlivým nadšením, což byl ostatně jeden z důvodů, proč se do něj Mary zamilovala. uměl přesvědčivě vylíčit, jaká je čeká krásná budoucnost. Navíc už v domě jejích rodičů žili víc než rok a Mary se stejně jako on nemohla dočkat, až se postaví na vlastní nohy. Koupi pozemku vyřídili poštou a prostřednictvím telegramů.

24

D Av I D W R O B L E W S K I

Jejich vnuk Edgar se o tom dozvěděl díky krabici od nábojů s důležitými písemnostmi, kterou jeho rodiče schovávali v ložnici vzadu v šatníku. Krabice měla barvu vojenské šedi, na boku měla velkou přezku a byla kovová, takže se do ní nemohly dostat myši. Když rodiče nebyli doma, Edgar ji vždycky tajně vytáhl a probíral se jejím obsahem. Byly tam jejich rodné listy, taky oddací list a smlouva o koupi a historie vlastnictví jejich pozemku. Nejvíc ze všeho ho však zajímal ten telegram – tlustý, zažloutlý list papíru s hlavičkou Western union, jehož poselství sestávalo z pouhých šesti slov přilepených na papír v tenkých proužcích: PŘIJíMáM NABíDKu KONTAKTuJTE ADAMSKéHO OHL. SMLOuvY. Adamski byl právník pana Schultze, jeho podpis byl na několika dokumentech z krabice. Lepidlo, které drželo ta slova na papíře, během let vyschlo, a kdykoliv Edgar telegram tajně vytáhl, jedno z nich se odlepilo. Nejdřív odpadlo slovo SMLOuvY, pak OHL. a nakonec KONTAKTuJTE. Edgar radši přestal telegram vyndávat, protože se bál, že jakmile se mu do klína snese slovo PŘIJíMáM, jeho rodina na pozemek ztratí nárok.

Nevěděl, co má s odlepenými slovy dělat. Nepřipadalo mu správné je vyhodit, a tak je hodil do krabice a doufal, že si nikdo ničeho nevšimne.

Těch pár informací, které o Schultzovi měli, posbírali během života v domě, který postavil. Tak například vzhledem k tomu, že Sawtellovi dům hodně přestavovali, věděli, že Schultz nepoužíval vodováhu ani příložník a že neznal staré tesařské pravidlo 3:4:5, pomocí něhož se ověřovalo, že jsou rohy pravoúhlé. věděli, že když řezal dřevo, uřízl ho jen jednou, a když bylo prkno moc krátké, nastavil ho za pomoci hřebíků. Když bylo moc dlouhé, vklínil ho tam našikmo. věděli, že byl spořivý, protože naplnil zdi ve sklepě kamením, aby ušetřil za beton, a každé jaro voda prosakovala škvírami, takže bylo ve sklepě po kotníky vody. A podle toho poznali, že Schultz sklep nikdy předtím nestavěl, jak říkal Edgarův otec.

Taky věděli, že Schultz byl příznivcem úspornosti – ostatně jinak by nejspíš nemohl žít v lesích –, protože dům, který postavil, byl zmenšenou verzí stodoly. Byl přesně třikrát menší. Podoba byla nejzřetelnější, když si člověk stoupl na pole jižně od domu, k březové-

HRST

PLNá LISTí

25

mu hájku, u něhož stál malý bílý kříž. S trochou představivosti – když jste si odmysleli změny, které udělali Sawtellovi: zvětšenou kuchyň, pokoj navíc a zadní verandu, která se táhla po celé západní straně domu – bylo vidět, že dům má stejnou šikmou mansardovou střechu, po níž v zimě tak dobře klouže sníh, a že okna jsou do zdi vyříznuta přesně v místě, kde jsou na průčelí stodoly umístěna dvoudílná stájová vrata. Hřbet střechy domu dokonce přečníval nad příjezdovou cestu jako malá stříška nad seníkem, která byla sice krásná, ale vlastně na nic. Obě stavení byla nízká a placatá a vypadala prostě a přátelsky, jako kráva s teletem ležící na pastvině. Edgar se rád díval na farmu z dálky. Stejný výhled měl Schultz každý den, když pracoval na poli, sbíral tam kameny, tahal ze země pařezy a zaháněl stádo na noc domů.

Spoustu otázek jim však prostá fakta zodpovědět nemohla. Měl Schultz psa, který mu pomáhal shánět krávy do houfu? Pokud ano, byl by to první pes, který měl na farmě svůj domov, a Edgar by rád znal jeho jméno. Co dělal Schultz po večerech bez televize a rádia?

Naučil svého psa, jak sfouknout svíčku? Kořenil si ráno vajíčka střelným prachem, jako to dělali francouzští trapeři, kteří se kdysi toulali po kraji? Choval kachny a slepice? Sedával v noci s puškou v klíně, kdyby náhodou přišla liška? Rozeběhl se někdy uprostřed zimy s řevem po hrbolaté cestě směrem k městu, opilý, znuděný a napůl šílený z toho nekonečného kvílení meluzíny za okny?

O tom, že by objevil Schultzovu fotografii, si Edgar mohl nechat jen zdát, ale vzhledem k tomu, že si nemohl stěžovat na nedostatek fantazie, představoval si ho, jak vychází z lesa, jako by to bylo včera, rozhodnutý, že dá farmaření ještě jednu, poslední šanci – podsaditý, vážný muž s knírem jako řídítka, hustým obočím a smutnýma hnědýma očima. Jak jde houpavým, širokým krokem, který měly na svědomí nesčetné hodiny strávené na koňském hřbetě, a má v sobě jakousi eleganci. Kdykoliv se zastaví a nad něčím se zamyslí, dá si ruce v bok, dupne si a hvízdne.

Objevili i další důkazy o Schultzově přítomnosti, když rozkuchali zeď, aby vyměnili ztrouchnivělý okenní rám. Na jednom prkně objevili tužkou napsané:

25 ¼ + 3 ¼ = 28 ½

26

D Av I D W R O B L E W S K I

A na jednom z trámů byl načmáraný nákupní seznam:

sádlo mouka 20 l dehtu sirky káva 1 kg hřebíků Edgar byl z toho, že našel uvnitř zdi slova naškrábaná člověkem, kterého nikdy nikdo neviděl, celý pryč. Měl sto chutí oloupat všechny zdi, aby zjistil, jestli něco není napsáno taky podél střechy, pod schody nebo nade dveřmi. časem si Edgar ve své fantazii vytvořil tak detailní podobu Schultze, že ho viděl před sebou, dokonce i když měl otevřené oči. Nejdůležitější však bylo, že už chápal, proč Schultz z farmy tak záhadně odešel: začalo mu být smutno. Přečkal tu čtyři zimy a pak už to nemohl dál vydržet, být tu takhle sám jen s koňmi a krávami, neměl tu nikoho, s kým by si mohl povídat, nikoho, kdo by sledoval, jak mu jde práce od ruky, nebo poslouchal, co všechno se mu přihodilo – nikoho, kdo by byl svědkem jeho života. v době, kdy tu Schultz žil, a vlastně i v době, kdy tu žil Edgar, nebyli v dohledu žádní sousedi. Noci musely být strašidelné.

A tak se Schultz odstěhoval, možná na jih do Milwaukee nebo na západ do St. Paul, s nadějí, že najde ženu, která se sem s ním vrátí, pomůže mu vyčistit zbytek pozemku a založí s ním rodinu. Něco mu však návrat překazilo. Jeho nevěstě se možná příčilo žít na farmě. Nebo třeba někdo z nich onemocněl. I když o tom Edgar nemohl vůbec nic vědět, byl přesvědčený, že Schultz přijal nabídku jeho dědečka s jistými pochybnostmi. A představoval si, že právě to je ten pravý důvod, proč z telegramu odpadávají slova.

Samozřejmě nebyl nejmenší důvod k obavám, což Edgar taky dobře věděl. To celé se odehrálo čtyřicet let před tím, než se narodil.

Jeho dědeček s babičkou se na farmu nastěhovali bez problémů, a když přišel na svět Edgar, nikdo už si ani nevzpomněl, že byly doby, kdy patřila někomu jinému než Sawtellovým. John Sawtelle dostal práci v dýhárně ve městě a pole, která Schultz vykácel, pronajal.

Kdykoliv narazil na psa, který se mu líbil, sehnul se k němu a zadíval se mu do očí. A čas od času si s jeho majitelem plácli. Obří sto-

HRST

PLNá LISTí

27

dolu přeměnil Edgarův dědeček na psinec, a tam tříbil své nadání pro chov psů – psů tak odlišných od vlčáků, ohařů, retrívrů a tažných psů, které použil jako výchozí plemena, že se jim jednoduše začalo říkat Sawtellovi psi.

A John a Mary Sawtellovi společně vychovali dva syny, kteří byli jako den a noc. Jeden z nich zůstal na farmě, když se Edgarův ovdovělý dědeček odstěhoval na důchod do města, a druhý odešel z domu, přičemž si všichni mysleli, že nadobro.

Tím synem, který zůstal, byl Edgarův otec, Gar Sawtelle.

Edgarovi rodiče se vzali poměrně pozdě. Garovi bylo přes třicet, Trudy byla o pár let mladší, a příběh o tom, jak se seznámili, se měnil podle toho, koho z nich se na něj Edgar zeptal a jestli byl ten druhý v doslechu. „Byla to láska na první pohled,“ prohlásila jeho matka nahlas. „Mohl na mně oči nechat. Byl to vážně chudák. vzala jsem si ho ze soucitu.“ „Doufám, že jí to nevěříš,“ zakřičel z vedlejší místnosti otec. „uháněla mě jako nějaká stíhačka! Kdykoliv mě zahlídla, vrhala se mi k nohám. Její doktoři říkali, že by si mohla něco udělat, jestli si ji nevezmu.“ Co se tohoto příběhu týče, Edgar nikdy neslyšel stejnou verzi dvakrát. Jednou se seznámili na taneční zábavě v Park Falls. Jindy mu Trudy zastavila, aby mu pomohla opravit píchlé kolo u pickupu.

Ale já to chci vážně vědět, škemral Edgar.

Pravda je taková, že si dlouhá léta jen dopisovali. Kdepak, potkali se v čekárně u doktora a oba byli flekatí od spalniček. Ale ne, potkali se na vánoce v obchodním domě a oba sáhli po poslední hračce, která zbyla v regálu. Seznámili se, když jel Gar do Wasau prodat psa. Pokaždé se předháněli a z příběhu se postupně stalo fantastické dobrodružství, při kterém si prostříleli cestu z nebezpečenství, když byli na útěku a měli namířeno do Dillingerovy skrýše v lesích kdesi na severu státu. Edgar věděl, že jeho matka vyrostla na severu za hranicí Minnesoty u Hořejšího jezera a že si ji předávala jedna pěstounská rodina za druhou. Nic víc ale nevěděl. Neměla žádné sourozence a nikdo z její strany rodiny nikdy nepřijel

28

D Av I D W R O B L E W S K I

na návštěvu. Občas sice dostávala dopisy, ale nikdy se nijak zvlášť nehrnula do toho, aby si je přečetla.

Na zdi v obýváku visela fotografie jeho rodičů ze dne, kdy je soudce v Ashlandu sezdal. Gar měl na sobě šedý oblek a Trudy bílé šaty ke kolenům. Společně drželi kytici květin a tvářili se tak vážně, že je Edgar skoro nepoznával. Jeho otec požádal veterináře doktora Papineaua, aby pohlídal psy, a odjeli s Trudy na líbánky do Door County. Edgar viděl fotky udělané otcovým foťákem značky Brownie: on a matka sedí na molu a v pozadí je Michiganské jezero. A to bylo všechno, veškerá dokumentace: oddací list v krabici od nábojů a pár obrázků s vroubkovaným okrajem.

Když se vrátili domů, Trudy začala pomáhat v psinci. Gar se soustředil na chov, rození mláďat a jejich prodej, zatímco Trudy si vzala na starost výcvik – a nehledě na to, jak se ve skutečnosti seznámili, na to měla nadání. Edgarův otec otevřeně přiznával, že výcvik mu moc nejde. Měl na to příliš měkké srdce, toleroval psům, když se nějaký povel naučili jen napůl, nikoliv dokonale. Psi, které vycvičil on, se nikdy nenaučili rozdíl mezi sedni, lehni a zůstaň – tušili, že se po nich chce, aby zůstali přibližně tam, kde jsou, ale občas se svezli na zem, nebo udělali pár kroků a pak si sedli, nebo se zvedli, když měli zůstat ležet, anebo sedli, když měli zůstat stát. Edgarova otce vždycky zajímalo spíš to, co pes chce udělat, což zdědil po svém otci.

S příchodem Trudy se to však změnilo. Jako cvičitelka byla neúprosná a precizní a postupovala rázně a účelně, podobně jako učitelky a zdravotní sestry, které Edgar znal. A taky byla neobyčejně hbitá – psa na vodítku dokázala postavit do latě tak rychle, že každý, kdo je pozoroval, vybuchl smíchy. Ruce jí vyletěly do vzduchu a v mžiku zase spadly k tělu a psí obojek se s tichým cvaknutím napnul a hned zase povolil tak rychle, jako by předváděla jakýsi kouzelnický trik. Pes zůstal překvapeně zírat a neměl tušení, kdo vodítkem cuknul. v zimě používali k tréninku prostorný seník. Balíky slámy rozestavili jako překážky a pracovali se psy v tomhle uzavřeném světě ohraničeném slámou pod nohama, nahrubo otesanou hřebenovou latí nad hlavou, sukovitými prkny a temnou klenbou střechy, provrtanou hřebíky a škvírkami, jimiž dovnitř vnikalo denní světlo, a příčnými trámy, které visely kus pod střechou a zadní částí místnosti, která byla celá zastavěná žlutými balíky slámy do výšky tří, tří a půl, nebo možná i čtyř metrů. Ale i nezastavěný pro-

HRST

PLNá LISTí

29

stor byl obrovský. Právě tady, když cvičila psy, působila Trudy nejvíce charismaticky a majestátně. Edgar byl svědkem toho, jak sprintem přeběhla seník, popadla obojek psa, který si odmítal lehnout, a přitiskla ho k zemi – to všechno jediným obloukem jako vystřiženým z baletního představení. Dokonce i na psa to udělalo dojem: začal poskakovat, točit se dokolečka a olizovat jí obličej, jako by vykonala nějaký zázrak jen na jeho počest.

Přestože se Edgarovi rodiče laškovně vyhýbali odpovědi na otázku, jak se seznámili, ostatní dotazy zodpovídali bez vytáček. Někdy zabředli do historek o Edgarovi, o jeho narození, o tom, jak jim dělal starosti jeho hlas, jak si spolu s Mandličkou začali hrát, ještě když spával v dětské postýlce. vzhledem k tomu, že s nimi denně pracoval v psinci – měl na starost péči o psí srst, pojmenovával štěňata a staral se o zábavu psům, kteří čekali, až na ně přijde řada s výcvikem –, měl spoustu příležitostí znakovat jim otázky, čekat a naslouchat jejich odpovědím. v klidnějších chvílích mluvili dokonce i o smutných věcech. Nejsmutnější ze všech byl příběh kříže pod břízkami na jižním poli.

Toužili po dítěti. Byl podzim roku 1954 a byli svoji už tři roky. Jeden z pokojů v patře přestavěli na dětský pokoj a koupili houpací křeslo, dětskou postýlku se závěsným chrastítkem a přebalovací pult, všechno v bílé barvě, a přestěhovali svou ložnici nahoru do pokoje naproti přes chodbu. Toho jara Trudy otěhotněla. Po třech měsících potratila. Když přišla zima, byla zase těhotná, a po třech měsících znovu potratila. zajeli do Marshfieldu k doktorovi, který se jich vyptával na to, co jedí, jaké berou léky, jak moc kouří a pijí. udělal Edgarově matce krevní testy a prohlásil, že je naprosto zdravá. Některé ženy jsou k tomu náchylnější než jiné, řekl jí. Dejte si rok pauzu. Nakázal jí, ať se nenamáhá.

Na konci roku 1957 jeho matka otěhotněla potřetí. Počkala, dokud si nebyla jistá, a pak ještě chviličku, aby to manželovi mohla oznámit na štědrý den. Odhadovala, že dítě by se mělo narodit v červenci.

Na základě doktorovy rady změnili rozdělení povinností v psinci.

Trudy i nadále sama cvičila mladší štěňata, ale výcvik jednoročních psů, svéhlavých a dostatečně silných na to, aby ji povalili na zem,