–1–
„Neznáš její tajemství,“ řekl mi Win. „Měl bych?“ Win pokrčil rameny. „Je to zlé?“ zeptal jsem se. „Dost,“ odpověděl Win. „Tak ho možná znát nechci.“ Dva dny před tím, než jsem se dozvěděl tajemství, které deset let skrývala – zdánlivě soukromé tajemství, které nejenže obrátilo vzhůru nohama životy nás dvou, ale navíc navždy změnilo svět – mi Terese Collinsová v pět hodin ráno zatelefonovala, čímž mě postrčila z jednoho rádoby erotického snu do druhého. „Přije* do Paříže,“ požádala jednoduše. Ačkoli jsem její hlas neslyšel zhruba sedm let a ze sluchátka se ozývalo praskání, nezdržovala se s pozdravem či jakýmkoli úvodem. Jakmile jsem se probral, zeptal jsem se: „Terese? Kde jsi?“ „V jednom útulném hotelu na levém břehu, jmenuje se d’Aubusson. Bude se ti tu líbit. Air France odlétá večer v sedm.“ Posadil jsem se. Terese Collinsová. Zaplavily mě představy – její bikiny, na které by měl být zbrojní pas, soukromý ostrov, prosluněná pláž, pohled, z něhož vám roztají kolena, a ty její bikiny, na které by měl být zbrojní pas. Bikiny si zaslouží zmínit dvakrát. „Nemůžu,“ řekl jsem. „Paříž,“ zopakovala. „Já vím.“ 11
Skoro před deseti lety jsme se sami dva uklidili na jeden ostrov. Myslel jsem, že se už nikdy nepotkáme, ale potkali jsme se. O několik roků později mi pomohla zachránit mého syna. A pak jako by se po ní slehla země – až dote*. „Přemýšlej o tom,“ pokračovala. „Město světel. Mohli bychom se milovat celou noc.“ Polkl jsem. „Jasně, jenže co bychom dělali přes den?“ „Pokud si dobře vzpomínám, nejspíš by sis potřeboval odpočinout.“ „A taky vitamin E,“ dodal jsem a bezděky jsem se usmál. „Nemůžu, Terese. Někoho mám.“ „Tu vdovu z jedenáctého září?“ Zauvažoval jsem, jak se to dověděla. „Jo.“ „S ní to nemá nic společného.“ „Promiň, ale podle mě má.“ „Jsi zamilovaný?“ zeptala se. „Hraje nějakou roli, pokud ano?“ „Ani ne.“ Přehodil jsem telefon do druhé ruky. „Co se stalo, Terese?“ „Nic se nestalo. Chci s tebou strávit romantický a smyslný víkend snů v Paříži.“ Opět jsem polkl. „Neozvala ses, jak dlouho, sedm let?“ „Skoro osm.“ „Volal jsem,“ připomněl jsem. „Několikrát.“ „Já vím.“ „Nechával jsem ti vzkazy. Psal jsem dopisy. Snažil jsem se tě najít.“ „Já vím,“ řekla ještě jednou. Rozhostilo se ticho. Ticho nemám rád. „Terese?“ „Když jsi mě potřeboval,“ začala, „když jsi mě opravdu potřeboval, pomohla jsem, ne?“ „Ano.“ „Přije* do Paříže, Myrone.“ „Jen tak?“ „Ano.“ 12
„Kde jsi celou dobu byla?“ „Všechno ti povím, až dorazíš.“ Zase to zatracené ticho. „Terese?“ „Vzpomínáš si, jak jsme se seznámili?“ Došlo k tomu po největší katastrofě mého života. Řekl bych, že o ní platilo totéž. Přátelé nás v dobré víře dostrkali na jakýsi dobročinný večírek, a jakmile jsme se na sebe podívali, neštěstí nás k sobě přitáhlo jako magnet. Moc nevěřím, že oči jsou okna do duše. Poznal jsem řadu psychopatů, kteří dokázali ošálit každého, kdo se spolehl na podobné pseudovědecké poučky. Jenže smutek v Teresiných očích byl tak zjevný. Vlastně vyzařoval z celé její bytosti, což mě toho večera, kdy můj vlastní život ležel v troskách, oslovilo. Jeden Teresin známý vlastnil malý karibský ostrov nedaleko od Aruby. Ještě téhož večera jsme tam odjeli a nikomu o tom neřekli. Nakonec jsme tam strávili tři týdny, milovali se, skoro nemluvili a rozplývali se jeden v druhém, protože nic jiného se dělat nedalo. „Samozřejmě si vzpomínám,“ přisvědčil jsem. „Oba jsme byli na dně. Nikdy jsme si to neřekli, ale oba jsme to věděli.“ „Ano.“ „AC tě na to dno dostalo cokoli,“ pokračovala Terese, „dokázal ses přes to přenést. To je přirozené. Zase se vzchopíme. Něco nás poznamená a my se s tím vyrovnáme.“ „A ty?“ „Já jsem se s tím vyrovnat nemohla. Asi jsem ani nechtěla. Byla jsem vyřízená a zřejmě tehdy bylo nejlepší mě tak nechat.“ „Tomu moc nerozumím.“ Navázala tichým hlasem. „Nejspíš mě nezajímalo – vlastně mě to nezajímá dodnes –, jak by můj svět vypadal, kdybych se zase postavila na nohy. Předpokládám, že by se mi výsledek nelíbil.“ „Terese?“ 13
Neodpověděla. „Chci ti pomoct,“ řekl jsem. „Třeba nemůžeš,“ namítla. „Možná to nemá smysl. Opět mlčení. „Zapomeň, že jsem volala, Myrone. Dávej na sebe pozor.“ A pak zavěsila.
14
–2– „Ááá,“ vzdychl Win, „rozkošná Terese Collinsová. Hlavně ten světový zadek, prvotřídní kvalita.“ Seděli jsme na vratké roztahovací tribuně v tělocvičně střední školy v Kasseltonu. Vzduch byl plný povědomého pachu potu a průmyslového čističe. Veškeré zvuky zněly zkresleně, stejně jako v každé tělocvičně po celé rozlehlé zemi, a podivné ozvěny působily jako zvukový ekvivalent koupelnového závěsu. Mám takové tělocvičny rád. Vyrostl jsem v nich. V podobných vydýchaných prostorách jsem prožil mnoho šCastných okamžiků, a to s basketbalovým míčem v ruce. Miluju to bouchání, když driblujete. Líbí se mi, když se při rozcvičování začínám lesknout potem. Rád se dotýkám drsného koženého míče. Miluju tu skoro náboženskou čistotu okamžiku, kdy upřete oči na přední okraj obroučky, vystřelíte, míč rotuje dozadu a celý svět kolem zmizí. „Jsem rád, že si ji pamatuješ,“ řekl jsem. „Světový zadek, prvotřídní kvalita.“ „Jasně, rozuměl jsem hned napoprvé.“ Win býval můj spolubydlící na koleji na Dukeově univerzitě, později se stal mým obchodním partnerem a společně s Esperanzou Diazovou nejlepším přítelem. Jeho celé jméno znělo Windsor Horne Lockwood III. a také podle toho vypadal: řídnoucí blon*até kadeře, načervenalá pleC, pohledná patricijská tvář, opálení na hrudi ve tvaru V od hraní golfu v rozhaleném tričku, oči modré jako led. Měl předražené kalhoty, jejich puky byly stejně rovné jako pěšinka v jeho vlasech, modrý blejzr značky Lilly Pulitzer s růžovo-zelenou podšívkou a v kapse barevně sladěný šátek připomínající klaunskou stříkající kytku. 15
Dekadentní ohoz. „Když Terese dělala v televizi,“ pokračoval Win a kvůli snobskému přízvuku budil dojem, jako by něco vysvětloval poněkud pomalejšímu děcku, „nebylo poznat, jak je dobrá. Při zprávách vždycky seděla za stolem.“ „Hmm.“ „Ale pak jsem ji viděl v těch bikinách“ – kdyby si chtěl někdo udržet přehled, tohle je už třetí zmínka o bikinách, na které by měl být zbrojní pas – „a vypadala naprosto úchvatně. Na čtení zpráv jí byla škoda. Je to tragédie, když se nad tím zamyslíš.“ „Jako vzducholo* Hindenburg,“ dodal jsem. „Výborné přirovnání,“ řekl Win. „A skvěle načasované.“ Win se neustále tvářil nafoukaně. Když se na něj lidé podívali, viděli elitářského a nadutého pracháče ze Starého světa. Většinou měli pravdu. Jestliže ho však podcenili… mohli přijít k vážné úhoně. „Pokračuj,“ vyzval mě Win. „Dopovídej to.“ „To je všechno.“ Win se zamračil. „Tak kdy letíš do Paříže?“ „Nikam neletím.“ Na palubovce začínala druhá čtvrtina. Hrál se basketbalový zápas páCáků. Moje přítelkyně – tohle označení zní trochu divně, ale pořád líp než „partnerka“ nebo „drahá polovička“ – Ali Wilderová má dvě děti, z nichž mladší se zápasu účastnilo. Chlapec se jmenuje Jack a nehrál moc dobře. Nechci ho soudit ani předvídat jeho budoucí úspěchy – Michael Jordan za svou střední školu nastoupil teprve v předposledním ročníku – ale jen konstatuju, co jsem viděl. Jack je na svůj věk urostlý, silný a vysoký, a to s sebou často nese nedostatek rychlosti a koordinace. Na jeho sportovních výkonech bylo cosi upachtěného. Jenže Jack basketbal miloval, a to pro mě bylo rozhodující. Jack byl prima kluk, absolutně roztomilý podivín a někoho potřeboval, což se dá čekat od chlapce, který tak tragicky a předčasně ztratí tátu. 16
Protože Ali mohla přijít teprve o poločase, rozpomněl jsem se na jednu z mála svých kladných vlastností a vypravil jsem se na zápas s ním. Win se pořád mračil. „Tohle si musím ujasnit: Tys odmítl víkend s rozkošnou paní Collinsovou a jejím světovým zadkem v nádherném hotelu v Paříži?“ Probírat vztahy s Winem je vždycky chyba. „Přesně tak,“ přisvědčil jsem. „Proč?“ Win se obrátil ke mně. Vypadal opravdu překvapeně. Pak se zatvářil chápavě. „Aha, už rozumím.“ „Co je?“ „Přibrala, že jo?“ To je celý Win. „Nemám tušení.“ „Tak co teda?“ „Víš, jak to je. Přece jsem zadaný.“ Win na mě zíral, jako kdybych si vyprázdnil střeva na palubovku. „Co zas?“ zeptal jsem se. Opřel se. „Ty jsi prostě měkkota.“ Ozval se klakson. Jack si nasadil ochranné brýle a s nádherně nepřítomným úsměvem se loudal ke stolku zapisovatelů výsledků. PáCáci z Livingstonu hráli se svými odvěkými rivaly z Kasseltonu. Skoro jsem se usmíval hmatatelnému napětí – ne mezi mladými hráči, ale hlavně mezi jejich rodiči na tribuně. Snažím se nevynášet obecné soudy, ovšem tady se matky zpravidla dělí na dvě skupiny: na žvanilky, které zápas chápou jako společenskou událost, a trpitelky, jež doslova umírají při každém kontaktu svého potomka s míčem. Otcové často bývají ještě problematičtější. Některým se daří nervozitu zvládat, něco si mumlají a okusují si nehty. Jiní v jednom kuse pokřikují. Dirigují rozhodčí, trenéry i hráče. Jeden otec, sedící dvě řady před námi, trpěl tím, čemu jsme s Winem říkali „divácký Tourettův syndrom“, a podle 17
všeho nebyl schopen zarazit nekonečný příval hlasitých nadávek všem okolo. Tyhle věci vnímám v jasnější perspektivě než většina ostatních. Sám jsem býval nedostatkovým zbožím – opravdu nadaným sportovcem. Pro celou rodinu to byl šok, protože největší sportovní úspěch Bolitarových do té doby zaznamenal strejda Saul v roce 1974, kdy vyhrál turnaj v shuffleboardu na palubě výletní lodi. Z livingstonské střední jsem vyšel jako ztělesnění stoprocentního Američana. Na Dukeově univerzitě jsem se zařadil k nejlépe bránícím hráčům a stal jsem se kapitánem týmu, který dvakrát vyhrál mistrovství NCAA. Boston Celtics mě draftovali v prvním kole. A pak najednou bác ho, a všechno bylo pryč. Někdo zavelel: „Střídání.“ Jack si narovnal brýle a vběhl na hřiště. Trenér soupeřů na něj ukázal a zavolal: „Hej, Connore! Drž si toho novýho. Je velkej a pomalej. Můžeš ho obejít.“ Chlapík s Tourettovým syndromem bědoval: „Je to vyrovnaný. Proč ho tam te* posílají?“ Velkej a pomalej? Slyšel jsem dobře? Zadíval jsem se na hlavního trenéra Kasseltonu. Měl nagelované vlasy s melírem a krátce střiženou tmavou bradku, takže působil jako stárnoucí basista z nějaké chlapecké skupiny. Byl vysoký – já měřím sto devadesát tři centimetrů a tenhle chlapík měl o pět centimetrů a taky o deset až patnáct kilo víc. „‚Velkej a pomalej‘?“ zopakoval jsem Winovi. „Je možné, že to řekl nahlas?“ Win pokrčil rameny. Také jsem se snažil nezabývat se tím. Zápal hry. Nic hrozného. Obě mužstva měla po čtyřiadvaceti bodech, když přišla katastrofa. Bylo těsně po oddechovém čase a Jackův tým vhazoval pod soupeřovým košem. Kasselton se rozhodl obsadit natěsno všechny hráče a jen Jack zůstal volný. Nahráli 18
mu míč, jenže když k němu vzápětí přistoupil obránce, Jack zazmatkoval. To se stává. Jack se bezradně rozhlédl. Obrátil se ke kasseltonské lavičce, která byla blíž, a nagelovaný trenér zavolal: „Střílej! Střílej!“ a ukázal na koš. Na špatný koš. „Střílej!“ křikl ještě jednou. A Jack, který rád každému vyhoví a důvěřuje dospělým, ho poslechl. Míč proletěl obroučkou. Nesprávnou obroučkou. Dva body pro Kasselton. Kasseltonští rodiče jásali a dokonce se smáli. Livingstonští rodiče rozhazovali rukama a naříkali nad páCákovou chybou. A hlavní trenér Kasseltonu, chlapík s nagelovanými vlasy a bradkou, si plácl se svým asistentem, ukázal na Jacka a řekl: „Hej, chlapče, ještě jednou!“ Jack byl možná nejvyšší na hřišti, ale v tu chvíli se zdálo, že se snaží být co nejmenší. Nepřítomný úsměv zmizel. Cukal mu ret. Zamrkal. Nejradši by se propadl a já jsem přesně věděl, jak mu je. Jeden kasseltonský rodič si ještě přisadil. Zasmál se, přiložil dlaně k ústům a zavolal: „Nahrajte tomu vysokému klukovi! To je naše nejlepší zbraň!“ Win tomu muži poklepal na rameno. „Držte hubu.“ Otec se obrátil k Winovi, zaznamenal elegantní oblečení, blon*até vlasy a bledou pleC. Málem cosi odsekl, ale pak si to rozmyslel – zřejmě se projevil pud sebezáchovy. Pohlédl do Winových ledově modrých očí, sklopil zrak a řekl: „Jasně, omlouvám se, to jsem přehnal.“ Skoro jsem je neslyšel. Strnul jsem. Seděl jsem na tribuně a sledoval arogantního trenéra s nagelovanými vlasy. Klakson ohlásil poločasovou přestávku. Trenér se pořád smál a nevěřícně kroutil hlavou. Přistoupil k němu jeden asistent a gratuloval mu. Stejně se zachovalo několik rodičů a diváků. „Musím jít,“ řekl Win. 19
Neodpověděl jsem. „Mám se držet poblíž? Pro všechny případy?“ „Ne.“ Win krátce kývl a zmizel. Já jsem nespouštěl oči z kasseltonského kouče. Vstal jsem a vydal jsem se po rozvrzané tribuně dolů. Každý krok zněl jako burácení hromu. Trenér zamířil k východu. Sledoval jsem ho. Kouč zašel na záchod a usmíval se jako idiot, jímž nepochybně byl. Počkal jsem na něj u dveří. Když vyšel ven, oslovil jsem ho: „Nádhera.“ Na tričku měl vyšito „Trenér Bobby“. Zastavil se a zíral na mě. „Prosím?“ „Dohnat desetiletého kluka k tomu, aby vystřelil na špatný koš,“ vysvětlil jsem. „A pak ta nádherná věta ‚Hej, chlapče, ještě jednou‘, když jste ho ponížil. Jste vážně třída, trenére Bobby.“ Kouč přimhouřil oči. Zblízka byl vysoký a silný a měl svalnatá předloktí, velké klouby a neandrtálské obočí. Znám tenhle typ lidí. Všichni je známe. „To patří ke hře, kamaráde.“ „Posmívat se desetiletým patří ke hře?“ „Dostat se jim do hlavy. Donutit je k chybě.“ Mlčel jsem. Trenér si mě prohlédl a dospěl k závěru, že má převahu. Urostlí chlapi jako trenér Bobby předpokládají, že mají převahu skoro nad každým. Díval jsem mu do očí. „Něco se vám nezdá?“ zeptal se. „Těm klukům je deset.“ „Jasně, jsou to kluci. Takže vy patříte k těm změkčilým a útlocitným tátům, co si myslí, že na hřišti má panovat absolutní rovnost? Že by se nikomu nemělo ubližovat, nikdo by neměl vyhrát ani prohrát… poslechněte, třeba bychom ani neměli počítat body, ne?“ Přistoupil k nám jeho asistent. Na tričku měl vyšito „Asistent Pat“. „Bobby? Za chvíli začíná druhá půle.“ Přiblížil jsem se k trenérovi. „Koukejte toho nechat.“ 20