KAPITOLA 1 10. října 1990
„Cat, probu se! Máme srdce!“ Cat Delaneyová se namáhavě probrala z hlubokého, narkotiky vyvolaného spánku na práh vědomí. Jakmile otevřela oči, pokusila se zaostřit na Deana. Jeho silueta byla rozmazaná, ale úsměv široký, veselý a zřetelný. „Máme pro tebe srdce,“ zopakoval. „Doopravdy?“ zeptala se slabým, chraplavým hlasem. Když nastoupila do nemocnice, věděla, že ji opustí bu s transplantovaným srdcem, nebo na marách. „Zatímco spolu mluvíme, vyhledávací tým sem s ním letí.“ Doktor Dean Spicer se od ní otočil a mluvil s někým z personálu nemocnice, kdo přišel na jednotku intenzivní péče s ním. Slyšela jeho hlas, ale zdálo se, že slova nedávají smysl. Byl to jen sen? Ne, Dean jasně prohlásil, že dárcovo srdce je na cestě. Nové srdce – pro ni! Život! Náhle pocítila příval energie, jaký nezažila celé měsíce. Nahá seděla vzpřímeně v nemocniční posteli a štěbetala se sestrami a techniky, kteří se kolem ní rojili a oháněli se jehlami a katétry, jež do ní píchali a zkoumali ji. Lékařská vyšetření byla na denním pořádku, takže je sotva brala na vědomí. Za posledních pár měsíců jí z těla odčerpali množství tekutin, které by naplnilo plavecký bazén olympijských rozměrů. Podstatně ubyla na váze a na její drobné kostře zůstalo jen velmi málo masa. „Deane? Kam šel?“ „Jsem tady.“ Kardiolog se k ní sklonil a stiskl jí ruku. „Řekl jsem ti, že srdce seženeme včas. Nebo ne?“ „Nenaparuj se. Vy doktoři jste všichni stejní. Domýšliví hejskové.“ „Tohle nesnáším.“ Doktor Jeffries, kardiochirurg, jenž měl pro7
vádět transplantaci, se přiloudal do pokoje, jako by se jen tak mimochodem vydal na večerní procházku k vodě. Dokonale odpovídal typu, o němž se Cat zmínila. Uznávala jeho talent, důvěřovala jeho schopnostem, ale jím osobně pohrdala. „Co děláte tady?“ zeptala se. „Neměl byste být na operačním sále a sterilizovat si nástroje?“ „Pochybujete snad o mně?“ „Předpokládám, že jste génius. Sám se za něj považujete.“ „Protivná jako vždycky. Kdo si myslíte, že jste vy, televizní hvězda?“ „Přesně tak.“ Chirurg se nevzrušeně obrátil na staniční sestru jednotky intenzivní péče: „Má tato pacientka horečku?“ „Ne.“ „Nachlazení? Virus? Nějaká infekce?“ „Co má tohle znamenat?“ zeptala se mrzutě Cat. „Pokoušíte se z toho vycouvat? Potřebujete volný večer, doktore? Plánoval jste něco jiného?“ „Jen si prověřuji, že jste v pořádku.“ „Já jsem v pořádku. Vy vezměte to srdce, rozřízněte mě a proho te ho za moje. Narkózu vyberte sám.“ Otočil se a pomalu vyšel ven. „Arogantní zmetek,“ mumlala. „Radši mu nenadávej,“ řekl Dean a zachechtal se. „Dneska večer se nejspíš bude hodit.“ „Jak dlouho musíme ještě čekat?“ „Chvíli.“ Snažila se z něj vymámit přesnější údaj, ale víc neprozradil. Doporučili jí odpočinek, zůstávala však vzhůru a sledovala, jak hodiny pomalu míjejí. Nebyla ani tolik nervózní, spíš vzrušená. Novinka o blížící se transplantaci se roznesla tichou poštou po celé nemocnici. Transplantace orgánů už byly zcela běžným jevem, ale stále vyvolávaly respekt. ZvlášD transplantace srdce. Kdekdo během noci zaskočil do jejího pokoje s přáním všeho nejlepšího. Dostala jodovou koupel, lepkavou a páchnoucí, po níž její pleD vypadala nepřístojně zlatě. Spolkla první dávku cyklosporinu, léku působícího proti snaze těla vypudit transplantovaný orgán. 8
Tekutinu smíchali s čokoládovým mlékem v marném pokusu o zastření chuti olivového oleje. Ještě se nad ní ušklíbala, když přispěchal Dean s novinou, kterou toužila slyšet. „Tvé nové srdce je na cestě do nemocnice. Jsi připravena?“ „Je papež katolík?“ Sklonil se a políbil ji na čelo. „Te se jdu dolů umýt. Zůstanu tam s Jeffriesem po celou dobu a budu mu koukat přes rameno.“ Odmlčel se. „Ani na chvíli tě neopustím.“ Popadla ho za rukáv. „Až se proberu, chci okamžitě vědět, jestli mám nové srdce.“ „Jistěže.“ Slyšela už o pacientech, jimž řekli, že pro ně mají vhodné srdce. Jeden muž, kterého znala, byl dokonce připraven k operaci a dostal narkózu. Když přivezli srdce, doktor Jeffries je prohlédl a odmítl transplantovat s tím, že není dost dobré. Pacient se dosud nevzpamatoval z duševního otřesu, jenž zhoršoval už tak kritický stav jeho srdce. Cat s překvapivou silou křečovitě svírala rukáv Deanova pláště. „V okamžiku, kdy přijdu k sobě, chci vědět, jestli mám nové srdce. Ano?“ Položil svou ruku na její a přikývl. „Slovo na to.“ „Doktore Spicere, prosím,“ naznačila mu sestra. „Ahoj na sále, zlato.“ Po jeho odchodu se věci daly pozoruhodně svižně do pohybu. Cat svírala postranice vozíku, který s ní svištěl chodbami. Když vozík projel dvojitými dveřmi, ohromil ji oslepující třpyt operačního sálu, v němž se rychle a účelně pohyboval maskovaný personál, každý soustředěn na svůj úkol. Za světly visícími nad operačním stolem uviděla Cat tváře zírající dolů přes sklo, které ohraničovalo galerii pro pozorovatele. „Koukám, že jsem přilákala davy. Mají ti lidé tam nahoře vstupenky a tištěné programy? Kdo všichni jsou? Hej, řekněte někdo něco. Jsem tu jediná, kdo mluví anglicky? Co to tam děláte?“ Jedna zakuklená postava zaúpěla. „Kde je doktor Ashford?“ „Už jdu,“ vletěl dovnitř anesteziolog. „Díky Bohu, že jste tady. Vypněte ji, aD můžeme něco dělat, ano?“ 9
„Je to povídalka, pěkně otravná.“ Cat se nebránila, věděla, že nikdo z nich to tak nemyslí. Oči nad maskami se usmívaly. Nálada na operačním sále byla optimistická, takovému pojetí dávala přednost. „Jestli, pánové, vždycky takhle urážíte pacienty, není divu, že se schováváte za masky, abyste utajili svou totožnost. Zbabělci.“ Anesteziolog zaujal své místo u stolu. „Koukám, že jste malá komediantka a hrajete nám tu pěkný divadlo, slečno Delaneyová.“ „Tohle je má velká role. Zahraju ji podle svého.“ „Budete ohromná.“ „Viděl jste moje nové srdce?“ „Nepatřím k hlavním představitelům. Jen pouštím plyn. Nyní se uvolněte.“ Potřel jí hřbet ruky, aby mohl zavést jehlu. „Te to trochu štípne.“ „Jsem zvyklá, že to trochu štípne.“ Všichni se zasmáli. Přistoupil k ní doktor Jeffries s Deanem a doktorem Sholdenem, kardiologem, jemuž ji Dean svěřil, když se vzdal její léčby z osobních důvodů. „Jak se máme?“ zeptal se doktor Jeffries. „Váš soubor potřebuje práci, doktore,“ řekla Cat opovržlivě. „‚Jak se máme?‘ je moje parketa.“ „Vyšetřili jsme srdce,“ pronesl mírně. Očekáváním zadržela dech a mračila se na něj. „Tyhle významné pauzy jsme dělali v šestákových seriálech, abychom vystupňovali napětí. Je to laciný trik. Tak mi povězte o tom srdci.“ „Je krásné,“ řekl doktor Sholden. „Vypadá fantasticky. Je na něm vaše jméno.“ Koutkem oka zahlédla skupinu techniků obskakujících chladničku. „Až se probudíš, potluče v tvojí hrudi,“ řekl Dean. „Připravena?“ zeptal se doktor Jeffries. Je připravena? Měla přirozeně obavy, když poprvé přišla řeč na možnost transplantace. Ale domnívala se, že te se již veškerých pochybností zbavila. 10
Krátce poté, kdy Dean poprvé určil diagnózu jejího srdce, začala pomalu slábnout. Dočasným prostředkem na prohlubující se únavu a nedostatek energie byly léky, ale jak jí řekl, v zásadě pro ni léčba neexistovala. Dokonce i tehdy odmítala vzít vážnost své nemoci na vědomí. Teprve když jí začalo být opravdu zle, kdy dát si sprchu znamenalo utrpení a sníst plný talíř vyžadovalo nadlidský výkon, přiznala si, že stav jejího srdce by mohl být kritický. „Potřebuji nové srdce.“ Než učinila toto statečné prohlášení před vedením televizní společnosti, neměl nikdo o její nemoci potuchy. Herci ani ostatní osazenstvo rodinného seriálu Cesty, s nimiž denně pracovala, nezaznamenali zrádnou bledost pod líčidly. Stejně jako vedení společnosti odmítali, jak předpokládala, připustit si danou skutečnost. Nikdo nechtěl uvěřit, že Cat Delaneyová, držitelka tří cen Emmy, jejich hvězda, představitelka Laury Madisonové, ústřední postavy Cest, je tak vážně nemocná. S všeobecnou usilovnou podporou a s využitím vlastních zkušeností a temperamentu pokračovala v práci. Ale nakonec dospěla k bodu, kdy přes veškeré odhodlání již nebyla schopna udržet s náročným rozvrhem krok, a tak si vzala dovolenou. Jak se její stav zhoršoval, ubyla na váze tolik, že by ji regiment jejích fanoušků nepoznal. Oči jí lemovaly tmavé kruhy, protože navzdory neustálému vyčerpání nemohla spát. Prsty a rty jí zmodraly. Bulvární plátky hlásaly, že ji postihly nemoci od zarděnek až po AIDS. Takové surové mediální zneužívání ji obvykle zlobilo a znechucovalo, ale te postrádala energii. Nevšímala si ničeho a cele se soustředila na svou záchranu. Její stav se natolik zhoršil a deprese prohloubily, až jednou odpoledne řekla Deanovi: „Strašně mě unavuje být tak slabá a zbytečná, blíží se konec filmu.“ Dean zřídkakdy přijímal její poznámky o smrti, dokonce i ty žertovné, ale v onen den vycítil její potřebu promluvit si nahlas o myšlenkách, které ji pronásledují. „Co máš na mysli?“ „Denně rozmlouvám se Smrtí,“ přiznala jemně. „Smlouvám s ní. Každý den, když vyjde slunce, říkám: ‚Dej mi ještě jeden 11
den. Prosím tě. Jen ještě jeden.‘ Všechno vnímám, jako bych to dělala naposledy. Naposledy vidím déšD, jím ananas, slyším Beatles.“ Vzhlédla na něj. „Smířila jsem se s Bohem. Nebojím se umírání, ale přála bych si, aby nebylo bolestné a děsivé. Jak vůbec bude vypadat můj odchod?“ Nepřešel její starosti soucitným mlčením, raději odpověděl po pravdě. „Tvé srdce jednoduše přestane bít, Cat.“ „Žádné fanfáry? Ani víření bubnů?“ „Nic. Nebude to bolet jako infarkt. Neucítíš brnění v pažích. Tvé srdce se prostě –“ „Zastaví.“ „Ano.“ Tento rozhovor proběhl před několika dny. Nyní její budoucnost nabrala rozmarem osudu opačný směr, kráčela vstříc životu. Náhle ji napadlo, že doktoři budou muset vyříznout její staré srdce, aby jí mohli voperovat nové. Ta myšlenka ji deprimovala. Přestože k porouchanému orgánu, který poslední dva roky převzal vládu nad jejím životem, měla hluboký odpor, pociDovala k němu i nevysvětlitelnou náklonnost. Doopravdy se nemohla dočkat, až se zbaví svého nemocného srdce, ale pomyslela si, že přílišná radost z jeho odstranění vypadá nemravně. Začít uvažovat o výčitkách svědomí bylo pochopitelně pozdě. Mimoto je tenhle chirurgický úkon ve srovnání s jinými operacemi srdce relativně jednoduchý. Říznout. Vyndat. Nahradit. Zašít. Když čekala na vhodného dárce, transplantační tým ji k otázkám povzbuzoval. Zaměstnávala je rozsáhlými diskuzemi a vstřebávala spoustu informací. Na schůzkách skupiny složené z pacientů čekajících na transplantaci srdce si vzájemně svěřovali své obavy a dělili se o ně. Jejich debaty byly zajímavé a podnětné, protože transplantace orgánů obsahovala mnoho aspektů s řadou sporných bodů. Názory se lišily v závislosti na daném jedinci a braly v úvahu city, náboženské přesvědčení, mravní zásady a právní aspekty. Během měsíců čekání se Cat vypořádala se všemi nejasnostmi a byla spokojena se svým rozhodnutím. Dobře znala obsažená rizika a byla připravena na hrůzy, které ji čekají při rekonvales12
cenci na jednotce intenzivní péče. Akceptovala eventualitu, že její tělo může přijetí srdce odmítnout. Ale kromě transplantace existovala už jen jedna volba, jistá smrt – a to brzy. Pod tíhou dané skutečnosti doopravdy neměla na vybranou. „Jsem připravena,“ řekla sebejistě. „Počkejte, je tu ještě jedna věc. Kdybych začala ze spaní pět ódy na svůj vibrátor, všechno, co řeknu, je lež.“ Okolní smích tlumily masky. Za několik sekund ji vlivem narkózy zaplavil pocit tepla způsobující lehkou malátnost. Podívala se na Deana, usmála se a možná naposledy zavřela oči. A právě v okamžiku, kdy ztrácela vědomí, probleskla jí hlavou poslední myšlenka: Kdo byl můj dárce?
13
KAPITOLA 2 10. října 1990
„Jak může být rozvod hříšnější než tohle?“ zeptal se. Leželi v posteli, kterou obvykle sdílela se svým manželem, jenž si právě odpracovával směnu v balírně masa. Jejich kancelářská budova se kvůli poruše v plynovém vedení na zbytek dne vyprázdnila. Využili nečekaného volna. Malá, přeplněná ložnice čpěla koncentrovanými výpary sexu. Pot na kůži zasychal pod pomalu kroužícím stropním větrákem. Pokrývky byly vlhké a zmuchlané. Stažené rolety bránily v přístupu odpolednímu slunci. Na nočním stolku hořely vonné svíce a vrhaly mihotavé světlo na kříž, pověšený na zdi, polepené výstřední květovanou tapetou. Ospalé ovzduší bylo klamné. Ocitli se na nejzazší mezi, zuřivě se snažili vytěžit z ohraničeného množství času každý gram rozkoše. Její dvě dcery se měly za chvíli vrátit ze školy. Nesnášela mrhání vzácnými okamžiky, které jim zbývaly, na tuhle stále se opakující, bolestnou výměnu názorů. Nebylo to poprvé, co ji úpěnlivě prosil, aby se s manželem rozvedla a vzala si jeho. Byla však katolička. Rozvod nepřipadal v úvahu. „Dopouštím se cizoložství, to ano,“ řekla jemně. „Ale můj hřích ovlivňuje jenom nás dva. Víme o něm pouze my. Kromě mého kněze.“ „Ty ses z našeho vztahu zpovídala knězi?“ „Dokud se moje zpovědi nezačaly opakovat. Už tam nepůjdu. Strašně se stydím.“ Sedla si a posunula se na okraj postele. Těžké černé navlhlé vlasy se jí lepily na krk. Vysoké otáčivé zrcadlo v rohu odráželo její obraz. Dokonalá záda přecházela ve štíhlý pas a vnadné boky. V kříži měla dva dolíčky. Vůči svému tělu byla kritická, domnívala se, že má příliš široké 14
boky a silná stehna. Zdálo se, že jemu se její bujné tvary a snědá pleD líbí. Jednou jí řekl, že dokonce i snědě chutná. Postelové řeči v zajetí vášně jistě nic neznamenaly. Bu jak bu , jeho chválu si hýčkala. Natáhl ruku a pohladil ji po zádech. „Nesty se za to, co děláme. Ničí mě, když říkáš, že se za naši lásku stydíš.“ Skutečný poměr začal před čtyřmi měsíci. Předcházelo mu několik měsíců strávených mučivým zápasem s vlastním svědomím. Pracovali každý v jiném podlaží mrakodrapu plného kanceláří, ale vídali se ve výtahu. Poprvé se setkali v suterénní jídelně, když do ní omylem vrazil a způsobil, že si vylila kávu. Zatímco si vyměňovali omluvy a jména, usmívali se na sebe. Brzy si sjednotili dobu oběda i přestávek na kávu. Schůzky v jídelně se staly zvykem, který přerostl v potřebu. Jejich pohoda závisela na vzájemných setkáních. Víkendy byly bolestně dlouhé, věčnost, již si museli protrpět do pondělí, kdy se mohli zase vidět. Oba začali pracovat přesčas, aby před cestou domů ukořistili několik okamžiků, kdy mohli být sami. Když jednou večer společně odcházeli, dalo se do deště. Nabídl, že ji odveze domů. Potřásla hlavou. „Pojedu autobusem jako obvykle. Ale stejně děkuji.“ Upřeně na sebe hleděli s lítostí a touhou, popřáli si dobrou noc a rozešli se. Jednou rukou tiskla k hrudi kabelku, druhou držela deštník, který jí poskytoval jen nedostatečnou ochranu, a uháněla v lijáku k autobusové zastávce na rohu. Stále se choulila do tenkého pláště, když jeho auto přirazilo k obrubníku u zastávky. Stáhl okénko. „Nastup si. Prosím.“ „Za chvíli tu bude autobus.“ „Promokneš. Nastup si.“ „Má jen pár minut zpoždění.“ „Prosím.“ Prosil o víc než o výsadu odvézt ji domů a oba si toho byli vědomi. Když jí otevřel dveře, vklouzla dovnitř, neschopna odolat pokušení. Aniž ještě cokoli řekl, zajel na odlehlé místo městského parku nedaleko centra. V okamžiku, kdy vypnul motor a obrátil se k ní, začali se hladově líbat. S prvním dotekem jeho rtů opustila svého manžela, děti a náboženské přesvědčení. Místo 15
mravů, které zastávala od doby, kdy byla dost stará, aby rozeznala dobré od zlého, ji ovládla tělesná žádost. Netrpělivě zápasili s knoflíky, zipy a háčky, dokud neuvolnili provlhlé šaty a nedotýkali se nahými těly. Napřed rukama a pak i ústy jí dělal věci, které ji zároveň vzrušovaly i pohoršovaly. Horoucím vyznáním lásky pak umlčel její svědomí, když do ní vstoupil. Tahle počáteční vášeň nezeslábla. Spíš se během ukradených hodin vystupňovala. Te pootočila hlavu a přes rameno se na něj podívala. Plné rty vykouzlily plachý úsměv. „Nestydím se dost na to, abych náš vztah ukončila. I když vím, že je to hřích, umřela bych při pomyšlení, že už se s tebou nikdy nebudu milovat.“ S povzdechem obnovené touhy k sobě přitáhl její záda. Kroutila se tak dlouho, dokud neležela na něm a nesvírala stehny jeho boky. Vnikl hluboko do ní, pak zvedl hlavu z polštáře a pohrával si s jejími prsy. Přitiskla velké bradavky na jeho rty. Laskal je jazykem a pak je lačně vsál do úst. Tahle poloha pro ni stále představovala novou a radostnou zkušenost. Vytrvale se pohybovala, dokud nedosáhli prudkého, současného vyvrcholení. Po něm leželi zesláblí a popadali dech. „Odejdi od něj,“ řekl naléhavě chraplavým hlasem. „Dnes. Te . Nezůstávej s ním už ani jedinou noc.“ „Nemohu.“ „Pomyšlení na to, že jsi s ním, mne dohání k šílenství. Miluji tě. Miluji tě.“ „Taky tě miluji,“ řekla plačtivě. „Ale nemůžu jen tak odejít z domova. Nemůžu opustit své děti.“ „Tvůj domov je te u mě. Nečekám, že opustíš své děti. Přive je. Budu jejich otcem.“ „On je jejich otec. Mají ho rády. Je to můj manžel. Před zraky Boha patřím jemu. Nemůžu ho opustit.“ „Nemiluješ ho.“ „Ne,“ přiznala. „Ne tak, jako miluji tebe. Ale je to dobrý muž. Stará se o mě a o děvčata.“ „To není láska. Pouze plní své povinnosti.“ „Pro něj je to více méně totéž.“ Položila mu hlavu na rameno 16