1 To přece musí být Rose Maddifordová, ne? Ellen Williamsová vystrčila ošklivou hlavu ze dveří svého krámku s potravinami a látkami a její bujné poprsí se zavlnilo v rozhořčeném povzdechu. Ulicí Prison Road se nesl světlý oblak prachu zvířeného koňskými kopyty. Ellen rychle zavřela dveře. Rozhodně nepotřebuje, aby se ta vrstva špíny usadila na jejím zboží! Přesto neodolala, přistoupila k velké výloze a přitiskla nos na sklo, aby lépe viděla, co se děje na ulici vedoucí k věznici, ačkoli budovu samotnou odsud neviděla. Postupující mračno prachu se pochopitelně zastavilo před Albertovým hostincem. Jezdkyně zprudka zarazila svého koně, až mu od kopyt odlétla sprška kamínků. Zvíře se vzepjalo na zadní, zahrabalo nohama ve vzduchu a bojovně zaržálo na protest. Jezdkyni to však nevyvedlo z míry, seděla v sedle jako přibitá a nutila hřebce otáčet se dokolečka, dokud se nezklidnil a nesklopil poraženecky hlavu. Přehodila dlouhou štíhlou nohu přes jeho hřbet a přistála nohama v kvalitních botách na zemi. Vzala zpěněné zvíře za otěže a vedla nyní už pokorného koně ke stájím vzadu za hostincem, kam Ellen nedohlédla. Starší žena semkla rty, v jejích ocelově šedých očích se zrcadlila nespokojenost, protože nedošlo k žádnému incidentu. Vzápětí nasadila nucený úsměv, když si uvědomila, že dvě dámy, které se zastavily, aby rovněž sledovaly jezdkyni, se nyní otočily k její výloze a dívají se přes sklo na ni. Ellen Williamsová nechtěla v žádném případě přijít o zákazníky proto, že by na ně
7
nezdvořile civěla. Tak ladně, jak jí podsadité tělo dovolovalo, se přesunula zpátky za pult a přitom podrážděně mlaskla. Ta holka by potřebovala pevnou ruku! Prohání se na té čertovské herce po blatech, jedna horší než druhá. Co jen si to její otec myslí, když jí toleruje takové chování? Ale koneckonců všichni věděli, že Henry Maddiford, ředitel výrobny střelného prachu, která ležela v Cherrybrooku, pár mil od Princetownu, své jediné dítě protežuje. Rozmazloval ji už od chvíle, kdy jeho milovaná žena obětovala život, aby dceru přivedla na tenhle zkažený svět. Copak jí to nějak prospěje, když ji bude tak rozmazlovat? Vždyť se na ni podívejte! Jezdí na koni obkročmo, jen si to představte! Pod jezdeckou sukní nosí úzké kalhoty, jako by byla mužský! Ovšem nejvíc ze všeho Ellen popouzelo, že si ta slečinka ušila tak pobuřující oděv z elegantní látky, kterou nakoupila u ní v obchodě. Látka navíc byla vystavena ve výloze, takže každý pozná, že obsluhuje tuhle paličatou poběhlici. Ellen se ušklíbla, když dámy pokračovaly ulicí dál. Nu co se dá dělat, chudák si nemůže vybírat, nebo ano? Nemůže si dovolit neobsloužit zákazníka a Rose Maddifordová patřila k dobrým zákaznicím. Nakupovala u ní potraviny i látky, oblečení si šila sama, místo aby si ho nechala zhotovit v jednom z princetownských krejčovství. Ellen musela uznat, že je to výborná švadlena. Navíc si i ona uvědomovala, že život v odlehlé výrobně uprostřed dartmoorské divočiny asi nebude právě ideální. Koneckonců, život je jen zřídka takový, jaký by si člověk přál, to nevěděl nikdo lépe než Ellen. Její otec byl havíř a zničil si zdraví už jako mladý tím, že vdechoval prach a špatný vzduch hluboko pod povrchem země. Důlní lékař mu oznámil, že jestli nezmění povolání, do roka může zemřít. Zachránilo ho znovuotevření princetownské věznice pro válečné zajatce v roce 1850, které pozvedlo i život v zapadlé a skomírající vesnici. Jakmile dorazili trestanci, osada začala znovu vzkvétat, protože věznice postupně zaměstnala přes
8
stovku dozorců a jejich rodin. John Williams, jeho žena a desetiletá dcera si za skromné úspory otevřeli hokynářství. Pracovali do úmoru, aby je malý krámek uživil. Ellenini rodiče už zemřeli a dnes, v září roku 1875, z ní byla jediná majitelka obchodu, slušně zaopatřená, ačkoli nijak zámožná. Ale za jakou cenu? Ze začátku tvořili ozbrojenou stráž trestanců, kteří pracovali mimo tlusté vězeňské zdi, vojáci, posléze váleční vysloužilci a nakonec v roce 1857 mladší muži z občanské gardy. Pomáhali žalářníkům ve věznici i mimo ni. Dozorci byli většinou postarší urostlí havíři nebo rolníci, kteří byli sami zvyklí na tvrdý režim na blatech. Podmínkou pro získání místa ve věznici bylo bydliště v Princetownu, aby mohli být rychle povoláni v případě vzpoury nebo pátrání po uprchlém vězni. Pro jejich rodiny to ovšem byl očistec, vězet v tom opuštěném městečku čtyři sta šedesát metrů nad mořem ve vylidněném rašeliništi, kde byly zimy studené a plné sněhu a léta deštivá a nanicovatá. Všichni tu byli uvězněni stejně jako trestanci v žaláři. Každý syn dozorce odsud utekl do světa za lepším, jakmile dorostl patřičného věku, pokud se ovšem zdejší život nezačal celé rodině zajídat ještě dřív a neodešli rovnou všichni na nějaké přívětivější místo. A jak potom dopadaly dívky, jako byla Ellen? Zůstaly samozřejmě na ocet. Považovala se za docela hezkou, ale v okolí toho prokletého místa, kde musela trčet, jednoduše nebyl dostatek vhodných mladíků. Těch několik málo vždycky sedlo na vějičku dívkám, které byly hezčí než ostatní. Právě takovým, jako je Rose Maddifordová! Ellen zaťala čelist. Příval žárlivosti byl tak silný, že ji málem zadusil.
Ned Cornish zvedl hlavu a uštěpačně se ušklíbl. Na chvíli ustal v kydání kouřící koňské mrvy do dřevěného trakaře. Za svůj mladý život nepoznal nic jiného než těžkou práci ve stájích. Ale
9
když se mu poštěstilo být nablízku Rose Maddifordové, kdykoli se objevila v Princetownu a potřebovala nechat to prokleté zvíře na pár hodin v jeho péči, děkoval Bohu za to ráno, kdy ho otec v devíti letech poprvé zanechal u dveří Albertova hostince, aby začal také přispívat do rodinného rozpočtu. To už bylo dávno a dnes byl Ned silný svalnatý mladík se zlomyslným smyslem pro humor a zálibou v děvčatech. V jeho komůrce nad stájemi za hostincem už ochotně přišla o věneček nejedna dívka. Rose Maddifordová k nim ovšem nepatřila a pravděpodobně ani nikdy patřit nebude. Právě teď dorazila k němu, tváře zardělé po svižné jízdě přes blata. Ebenově černé kadeře jí jako lesklý vodopád splývaly po zádech zpod titěrného kloboučku, který měla posazený na stranu na krásné hlavě. Připomínal lívanec se zvlněným okrajem. Modrofialové oči jí vesele jiskřily a nad útlým pasem se jí zvedala ňadra pod jezdeckým kabátkem. Ned na ně upřel oči a usmál se. „Dobré odpoledne, Nede,“ pozdravila ho přátelsky jako obvykle. „Jak se máš?“ Nedovi se zrychlil tep. „Hnedka je to lepší, když vás vidím,“ odpověděl po pravdě a opřel se o násadu vidlí, aby si mohl pořádně prohlédnout její štíhlé tělo. Byla průměrně vysoká, ale díky útlé postavě a bujné koruně vlasů se zdála být o něco vyšší. Její plné červené rty se rozesmály. „U mě ti žádné lichotky nepomůžou!“ dobírala si ho. Ned popotáhl. V tom měla tedy pravdu. Nikdy od ní nevyloudil ani jediný neškodný polibek. Jako by si vůbec neuvědomovala svůj půvab a to, jak působí na muže. Byla oddaná jedinému – svému otci! „Přijela jste navštívit Molly?“ zeptal se trochu žárlivě. „Pro tebe slečnu Molly,“ zazubila se Rose. „Ale ano, přijela. Postaráš se mi o Gospela, viď? Zaplatím ti šest pencí jako obvykle.“ Ned otráveně zabručel. Nebýt Rose, nepřiblížil by se k tomu
10
zvířeti ani za libru, natož za šest pencí! Bylo to náladové stvoření, přinejmenším jakmile Rose zmizela z dohledu. Černé jako sám ďábel. Podle Neda by mu takové jméno náramně sedělo – Ďábel. Když se jednou ptal Rose, jak přišla na ono podivné jméno Gospel, vysvětlovala mu to, ale Ned moc nerozuměl. Mělo to něco společného s hřebcovou černou hřívou a s nějakými náboženskými písněmi, které zpívají afričtí otroci na amerických plantážích s bavlnou, aby ulevili své strádající duši. O tom Ned neměl ani ponětí, dokonce ani netušil, kde Afrika nebo Amerika leží. Bylo mu jasné jen to, že daleko. Jenomže pro Neda bylo daleko všechno už od Plymouthu, kam se dostal tak jednou do roka. Zase na druhé straně mají ve věznici kousek od Albertova hostince i francouzské a americké vězně, takže ta Amerika až tak moc daleko být nemůže, říkal si. Američané mluví anglicky, takže bude Amerika jistě blíž než Francie, kde blábolí nějakým nesrozumitelným jazykem. Ale po pravdě řečeno to bylo Nedovi celkem fuk. Na jeho životě to stejně nic nezmění, nebo snad ano? Když se hodně snažil, dokázal napsat vlastní jméno, což bylo víc, než svedli jeho rodiče. To mu bohatě stačilo. Tedy pokud nešlo o Rose. Jedině před ní ho nevzdělanost trápila. Rose knihy přímo hltala. Milovala romány Jane Austenové – nebo jak se jmenuje – a taky toho podivínského Charlese Dickense. Navíc velmi toužila vidět divadelní provedení Macbetha. Děj se odehrával na Skotské vysočině, ale stejně tak by to bylo nádherné uprostřed panenského Dartmooru. Když mu tohle vykládala, Ned obezřetně přikyvoval a v duchu se modlil, aby to stačilo. Věděl také, že Rose čte každý týden od začátku až do konce Tavistocký list, ve kterém se psalo nejen o místním dění, ale i o tom, co se odehrává v celé zemi a ve světě. Nebylo divu, že byla zcela mimo jeho ligu. Stejně tak jí nesahal po kotníky ani žádný jiný mladík z okolí, ačkoli by se nejednomu z nich líbilo polaskat její panenské tělo.
11
„Můžete tu svou kobylu vodvíst do posledního stání,“ řekl jí rozladěně. „Ale vodstrojte si ji sama, jestli chcete. Já k tý potvoře nejdu.“ Rose škádlivě povytáhla obočí, když se jí Gospel otřel nozdrami o rameno. Pohladila ho po šíji. „Snad nemáš nahnáno, Nede?“ zeptala se. Ned zčervenal. Nehodlal dopustit, aby Rosin nabroušený jazyk zvítězil, proto zvrátil hlavu a zasmál se. „To ne, ale eště pořád je vidět, kam mě minule kousnul, a zatím nemám zájem pořídit si další značku.“ Tentokrát se zatvářila zahanbeně ona. „To je mi opravdu líto,“ řekla upřímně. „Samozřejmě se o něj postarám sama. Jsem moc ráda, že si ho tu můžu nechávat.“ S tím mlaskla a odvedla obávané zvíře do stáje. Po chvilce se vrátila s těžkým sedlem, které od ní mladík s radostí převzal, protože tak získal příležitost prokázat jí drobnou službu. S úšklebkem si prohlédl lesklou kůži. Samozřejmě jezdí obkročmo. Napadaly ho i jiné věci, které by se daly dělat obkročmo. Jenže tohle je Rose Maddifordová. Poklesl na duchu, když se díval, jak odchází. Rose pospíchala svižným krokem po ulici k věznici. Neměla namířeno nikam daleko, ale velmi se těšila, že stráví několik hodin se svou nejlepší přítelkyní Molly Cartwrightovou. Nechala za sebou relativně poklidné městečko a blížila se k místu, kde vládl ruch i v tomto teplém slunečném odpoledni na začátku podzimu. Za zdí, jíž byly obehnány ubikace pro vězeňské dozorce a jejich rodiny, se stavěl nový blok. Mollyina matka se modlila, aby se směli přestěhovat do jednoho ze třiceti bytů v této nové budově. Každý z nich měl dva malé pokojíky, skromný obývací pokoj a černou kuchyni. Kdo by se jí mohl divit! Celé roky se u nich tři dospělí, včetně devatenáctileté Molly, a pět mladších dětí tísnili v pouhých dvou místnostech ve starých rozpadajících se barácích.
12
Rose se na okamžik zastavila, aby obhlédla postup prací na nové budově, která měla být nápaditě nazvána Blok dozorců číslo jedna. Ještě chvíli potrvá, než bude stavba dokončena, přestože se to tu hemžilo trestanci v jednotvárných stejnokrojích s pruhy jako v mraveništi. Také pracovali pilně jako mravenci, tedy alespoň pokud nechtěli na zádech okusit obušky dozorců. Nucené práce připadaly Rose nelidské. Byla to úmorná a nepřetržitá dřina na vězeňských stavbách, které se oproti původním ubikacím rozrůstaly na dvojnásobnou až trojnásobnou velikost. Další vězni na pozemcích věznice odklízeli žulové balvany, pracovali po pás ve studené vodě, když kopali odvodňovací příkopy, aby rozšířili pozemky vězeňského hospodářského dvora. Jindy museli dobývat hromady rašeliny pro nové plynárny hned za zdmi věznice. Tato továrna dokázala zásobovat světlem věznici i veškeré vězeňské nemovitosti ve vesnici. Nebo otročili na veřejných cestách, ve vězeňském kamenolomu o několik set metrů dál směrem na Rundlestone. Nebylo divu, že takoví nešťastníci přišli o rozum a v záchvatu šílenství se vrhli přes blata, ačkoli věděli, že je ozbrojené stráže zastřelí. Jenže jak se říkalo, co sis navařil, to si taky sníš. Většinou šlo o těžké zločince, surové a nenapravitelné násilníky. Byli tu i zloději a padělatelé, kteří se sice fyzického násilí nedopustili, ale přesto byli odsouzeni k minimálním pěti letům v obávané dartmoorské věznici. Ale stejně, uvažovala Rose, co kdyby někoho opravdu odsoudili neprávem… Pohodila hlavou, jako by tu nepříjemnou myšlenku chtěla zaplašit, vykasala si lem jezdecké sukně a rázovala si to k bráně, jíž se procházelo k ubikacím dozorců. Připravila se na bouřlivé uvítání a vydala se přes dvůr. Jakási žena tu táhla koš přetékající prádlem do malé prádelny uprostřed areálu, která sloužila asi stovce rodin natěsnaných v jedenácti barácích. Děti, které byly ještě moc malé, aby mohly chodit do nové školy pro děti dozorců – vězni tomu říkávali „odchov“ – si hrály venku na
13
slunci, mezi nimi i nejmladší z rodiny Cartwrightových. Manželka jednoho ze strážných z občanské gardy, tvořené mladšími a zdatnějšími muži ubytovanými v bloku číslo šest, se opírala o zeď, břicho vypouklé prvním těhotenstvím, a klábosila se sousedkou. Rose jim zamávala a pospíchala po schodišti do chatrné budovy s číslem sedm. Malá přední místnost byla zavalená změtí prádla a oblečení, protože Molly s matkou se právě potýkaly s týdenní horou žehlení. Střídaly se, jedna vždycky žehlila a druhá skládala vyžehlené prádlo a věšela je na dřevěná ramena sušáku, který pak bude vytažen ke stropu. V místnosti visel horký vlhký vzduch, zvláštní směsice vůně čerstvě vyžehleného prádla a kyselého zápachu rašelinových cihel, které doutnaly v malém krbu, na němž se nahřívaly další dvě žehličky, zatímco paní Cartwrightová používala třetí. „Ach Rose! Jak ráda tě vidím!“ Mollyiny jindy bledé tváře dnes byly červené po odpolední práci. Odhrnula si zvlněný pramen světle rusých vlasů, který vyklouzl zpod obyčejného, bílého mušelínového čepce. Její malé, ale pěkně vykrojené rty se usmívaly, v zelených kočičích očích tančilo veselí. „No vždyť už jsem tě neviděla celý týden,“ odpověděla Rose a zatvářila se přísně. „Chtěla jsem zkontrolovat, jestli se chováš slušně.“ V udřené ztrhané tváři paní Cartwrightové se objevil slabý úsměv. Viděla Rose ráda, ale protože musela nakrmit osm krků a vyprat a vyžehlit hromady prádla, neměla čas zastavit se a poklábosit. Přesto Rose pokaždé vnesla závan čerstvého vzduchu do jejich úmorného života a byla vždycky vítaná. Navíc to byla dáma a jednoho dne by toho možná mohli využít, aby se alespoň Molly dostala na nějaké lepší místo. Molly se ušklíbla. „Jestli jsem se chovala slušně! Co tady holce zbejvá jinýho!“
14
„No já nevím. Snad někdo nový z občanské gardy?“ navrhla žertem Rose. „Všimla jsem si, že je mezi nimi jeden obzvlášť hezký… Co kdybychom se šly projít ke kamenolomu a zjistily, jestli má dneska službu?“ „Teda Rose, ty jsi ale číslo,“ rozesmála se Molly. „Jenomže já nemůžu. Jen se koukni na tu haldu žehlení! Holky půjdou ze školy rovnou domů a my to musíme mít do tý doby hotový.“ „Tak já vám pomůžu.“ Hodila jezdecké rukavice na postel, o kterou se Molly dělila se dvěma ze tří sester, rozepnula si kabátek, který vzápětí přistál na rukavicích, a vyhrnula si rukávy blůzky. „Takže do čeho se mám pustit? Nebo by bylo lepší, kdybych začala vařit?“ Paní Cartwrightová jen zavrtěla hlavou. To byla celá Rose. Srdce velké jako oceán. Nebylo to prázdné gesto, dívka uměla vařit, šít i žehlit a dokázala pracovat stejně tvrdě jako ony. Když přišly Mollyiny tři mladší sestry ze školy, bylo už všechno prádlo uložené na sušáku. Rose přivedla malého Philipa, omyla ho, namazala mu chléb se sádlem a očistila a pokrájela hromadu zeleniny na večeři. Postarala se také o přípravu čaje, hrála si s dětmi a pomohla s mytím nádobí, zatímco paní Cartwrightová si sedla, dala si unavené nohy nahoru a popíjela teplý čaj z oprýskaného smaltovaného hrnku. Proto mohly v pět hodin obě dívky ruku v ruce vyrazit na cestu do Rundlestonu. Práce na novém ubytovacím bloku budou pro ten večer brzy ukončeny. Molly se zastavila a ohlédla se po stavbě. „Jenom doufám, že tady dostanem jeden z těch novejch bytů,“ vzdychla procítěně. „Tam ve starým baráku je to hrozně malý a my jsme všichni čím dál větší.“ Rose úkosem pohlédla na svou přítelkyni. Srdce ji bolelo, nevěděla, co říct. Cartwrightových jí bylo moc líto, ale nechtěla se jí dotknout. „A co Brian? Nemohl by se už brzy odstěhovat? Vždyť je mu šestnáct.“ Molly povytáhla obočí. „Jako že už je moc starej na to, aby
15
spal na podlaze ve stejným pokoji jako já s Annií a Emmou? No to bych taky řekla! Ale von je stejně většinou tak utahanej z práce, že spí jak poleno. Zato Annie našla místo s bytem dole v Yelvertonu, takže přestane chodit do školy a pude tam. Tak se nás bude v posteli mačkat aspoň vo jednu míň. Vlastně jsem tam měla jít já, protože jsem nejstarší, ale vždycky mě potřebovali doma a už to tak zůstalo.“ „A já jsem ráda, že nikam nepůjdeš!“ rozzářila se Rose a pohladila ji po ruce. Jejich oči se setkaly, Mollyiny smaragdové a Rosiny levandulové. Panovalo mezi nimi hluboké přátelství. Ještě chvíli sledovaly stavební práce, pak pokračovaly v cestě. Nebylo zrovna nejmoudřejší zůstávat příliš dlouho. Dvě hezké dívky i za tu chvilku stihly přilákat pozornost nejednoho vězně a z toho by mohly být potíže. Když míjely šedou, strohou kamennou věznici, nedokázaly odvrátit zrak od ošklivého komplexu a vězeňské zemědělské půdy za ním, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Za vnější zdí ve tvaru podkovy připomínaly vězeňské bloky loukotě kola od vozu, zlověstně se krčily v půlkruhu za vězeňskými dílnami, nemocnicí a nižšími budovami v popředí. Nad tím vším se tyčila hlavní budova věznice, která tu stála jako první a později byla přestavěna na čtyřposchoďové monstrum s řadami malých zamřížovaných okének. Budovu přestavěli trestanci a byla znovu otevřena teprve přede dvěma lety, přesto od Mollyina otce věděly, že do tří set nevytápěných cel už prosakuje vlhkost a vězňové, které tam přestěhovali ze starých cel, se toužili vrátit zpátky. Rose se zachvěla, když procházely hlavní branou, protože i v jejich útulném domě, kde plál oheň v krbu, bývalo za dlouhých dartmoorských zim chladno. Pak se ale napřímila. Je nádherný podzimní den. Měla by se radovat, dokud může, a zahnat černé myšlenky. „Amber se pořád chová jako šílenec,“ spustila tedy. „Je poslušná a chce se učit, ale jakmile se stane něco, co ji rozruší, tře-
16
ba když uvidí králíka, zapomene na všechno, co jsem ji naučila, a vůbec neposlouchá!“ Molly se usmála při zmínce o Rosině štěněti, které se jí líbilo mnohem více než ten hrozný Gospel. Toho se bála jako většina ostatních. „Vždyť je to eště štěně, Rose. Nemůžeš…“ „Už je jí skoro rok. Měla by se trochu ovládat. Chci ji s sebou brát na projížďky.“ „Cože? Abys všem naháněla hrůzu ještě víc než s tou potvorou, co jí říkáš kůň?“ Rose vykulila oči a vzápětí se obě vesele rozesmály. Po chvíli se zastavily, aby se rozhlédly po rozlehlé krajině před sebou, vězeňských pozemcích, které byly vymýceny a odvodněny, aby se tu daly pěstovat nenáročné plodiny, na jiných polích se pak pásl dobytek a ovce. Přesto to byl nádherný pohled, skalnaté hory, hezká údolí, chráněné kusy úrodné půdy. To byl Dartmoor. Nehostinná divočina, a přece také pocit klidu a prostoru bez hranic. „Koukej jít tamhle, šestsetčtyřicetdevítko!“ Molly překvapeně zvedla hlavu. „To je tátův hlas. Asi má dneska službu v lomu. Ten musí mít radost.“ Obě se otočily, aby se podívaly dolů přes nízkou, ale masivní kamennou zídku napravo. Nalevo byl bedlivě střežený vchod do vězeňského kamenolomu, aby však trestanci nechodili po veřejné cestě, vedl pod ní tunel, který ústil na jedné straně na vězeňských polích a na druhé straně u boční brány v bytelné zdi ohraničující věznici. Dnešní krutá dřina skončila a procesí znavených trestanců, z nichž ti nejhorší byli k sobě připoutáni těžkými řetězy kolem kotníků, se vleklo zpátky k bezútěšným budovám, které je pohltí až do zítřejšího rána, kdy všechno začne nanovo. Cesta vedla asi pět metrů pod místem, odkud je obě dívky ze skrytu sledovaly. Řada mužů v ošklivých mundúrech a s čapkami na nakrátko ostříhaných hlavách byla zdánlivě nekonečná. Vycházela z tu-
17