PRVNÍ
S
větélkující číslice na hodinkách ukazovaly krátce před třetí a byla noc – nepříliš vhodná doba, aby se člověk v těchhle končinách pohyboval sám. Ulice byly natolik ztichlé a pusté, až Andreu mrazilo v zádech. Také ztemnělé výškové domy připomínaly v měsíčním svitu spíše ruiny a lucerny byly umístěné tak daleko od sebe, že jejich světlo jen stěží pronikalo mírným mlžným oparem. V úzkém průchodu vedoucím k domovním dveřím devítky ušetřil architekt na svítilnách úplně. Vchod a zvonkový panel se rozsvítily, teprve když člověk zmáčkl malý knoflík blikající do tmy. Andrea Kirschbaumová se zastavila a zápasila se strachem. Přitom se ještě přede dvěma týdny těšila, až se bude moci nastěhovat do zdejšího apartmánu. Rozlehlý obytný komplex se nacházel nedaleko kliniky v Neuperlachu, na níž si našla místo sekundářky a mohla si tudíž dovolit pronajmout malý byt. Andrea se doposud cítila dobře v tomto mikrokosmu, v němž vedle sebe pokojně žili příslušníci nejrůznějších národů a vyznání, třebaže Torsten nazval shluk černožlutých věžáků slumem. Když si vzpomněla na Torstena, sevřela rty. Bude si s ním muset vážně promluvit, neboť takhle to dál nejde. Buď on přejde do jiného útvaru, aby ho už neposílali na zahraniční mise, nebo ona… Její vnitřní monolog přerušil šramot, o němž se Andrea domnívala, že přichází zezadu. Zmocnila se jí čirá panika, rozběhla se a narazila do skleněného průčelí, v němž byly zapuštěné dveře a zvonkový panel. Aniž si rozsvítila, nahmatala zámek, zastrčila do něj klíč a odemkla. 7
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 7
22.11.2010 13:29:37
Vydechla si, když za ní zaklaply dveře. Současně si v duchu vynadala za to, jak má předrážděné nervy. Stísněnou náladu v ní nevyvolal obytný komplex, nýbrž stres v práci. Strávila na klinice více než dvacet hodin a musela během té doby asistovat u šesti operací. Při poslední, která trvala déle než čtyři hodiny, šlo doslova o život. Jelikož Andrea ukončila univerzitu teprve nedávno, nebylo pro ni lehké zvládnout takové vypětí. Utěšovala se myšlenkou, že se to časem zlepší, a vešla do výtahu. Kabina se dala do pohybu, dřív než stačila natáhnout ruku a zmáčknout tlačítko pro deváté poschodí. V první chvíli sebou škubla, vzápětí se ale vysmála sama sobě. I ve tři hodiny ráno se nejspíš najdou lidi, kteří odcházejí z domu. Stiskla knoflík s devítkou a opřela se o stěnu výtahu. Ten kupodivu nikde nezastavil. Andrea nechala za sebou šesté, sedmé a nakonec i osmé patro. Zavrtěla nevěřícně hlavou, neboť v posledním poschodí bydlela pouze ona. Pokud věděla, byly všechny ostatní byty prázdné. „Pravděpodobně jsem přece jenom nevědomky zmáčkla devítku, když jsem vešla do výtahu,“ řekla si Andrea potichu a počkala, až se otevřou dveře výtahu. Když se tak stalo, rychle vyšla na chodbu – a do někoho vrazila. „Promiňte,“ vyhrkla, vzápětí však vytřeštila oči, když spatřila statného chlapíka, vysokého nejméně metr devadesát, jemuž by váha ukázala nejméně pětadevadesát kilogramů. Hlavu měl vyholenou tak, že vypadala jako naleštěná koule. Ještě nápadnější však bylo seprané tričko pod rozepnutou vestou, na němž se dala rozeznat ještě čtyři písmena loga: NSDA. Muselo to být tričko LONSDALE. Andrea věděla od Torstena, že je to oblíbená značka mnoha neonacistů, protože připomíná zkratku NSDAP, aniž ovšem patří k zakázaným symbolům. 8
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 8
22.11.2010 13:29:37
Ještě než si stačila pomyslet, co má tenhle týpek co pohledávat v jejím patře, všimla si tří dalších mužů, kteří právě vycházeli z jednoho údajně neobsazených bytů. Dva z nich znala. Jeden byl monsignore Balthazar Kranz, který den předtím navštívil na klinice nemocného řádového bratra a ztropil málem hysterický výstup, protože mu nedovolili převézt těžce nemocného do řádové nemocnice. Druhého zahlédla na fotkách v Torstenově laptopu. Podsaditý chlapík byl asi tak vysoký jako ona a vzdor elegantnímu obleku vypadal spíše jako vysloužilý boxer nebo zápasník, který to zkouší jako manažer nadějného dorosteneckého talentu. Jmenoval se Rudi Feiling a patřil k nepoučitelným, jak se o něm vyjádřil Torsten. Hololebec byl určitě jeho tělesný strážce. Spatřit oba v monsignorově společnosti bylo asi, jako by se sešli Lucifer a archanděl Michael k partičce skatu. Třetí, vyzáblý muž neurčitého věku, měl na sobě stejně jako monsignore černý oblek s bílým kolárkem, byl tudíž zřejmě také klerik. Když uviděl Andreu, rozzlobeně blýskl po Feilingovi očima. „Nemohl dát pozor, ten váš pavián? Bylo dohodnuto, že nesmí být žádní svědci!“ Jeho slova, ještě víc ale intonace, se zažrala Andree do mozku jako kyselina. Vykřikla, prosmýkla se kolem holohlavce a jedním skokem se ocitla u dveří svého bytu. Vrazila klíč do zámku, a sotva jím stačila otočit, stál hromotluk vedle ní. Popadl ji za paži a zvedl nahoru. Andrea spatřila, jak se mu mezi prsty kovově zablýsklo, a ucítila úder. To bylo poslední, co zaznamenala.
9
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 9
22.11.2010 13:29:37
DRUHÁ
M
onsignore Kranz pohlédl na tělo ležící na podlaze se směsí rozčilení a hnusu. Mladá žena byla štíhlá a vypadala jako sportovkyně. Světlé vlasy měla svázané do koňského ohonu, vyvěrajícího z otvoru tmavomodré nepotištěné baseballové čapky bez potisku, a její podlouhlý obličej byl roztomilý a hezký. Tenký pramínek krve jí vytékal z místa, kam ji zasáhl smrtící úder. Kranz fascinovaně pozoroval rudou kapku, jak si přitahována gravitací hledá cestu dolů po kůži a chystá se spadnout na podlahu. Energicky se obrátil na svého sekretáře a vyštěkl: „Krev!“ Tajemník vytáhl z kapsy kapesník a sklonil se nad Andreou, aby jí otřel obličej. „Mám dojem, že ji znám.“ Pokradmu vzhlédl k monsignorovi. „Nebyla včera u toho, když jsme byli na klinice?“ Monsignore sykavě latinsky zaklel a dodal: „A co pohledávala tahle ženská tady nahoře?“ „Myslím, že tu bydlí. Alespoň na dveřním štítku je uvedeno stejné jméno jako na přívěsku u jejího batůžku.“ Feilingův osobní strážce objevil na dveřích ručně psanou jmenovku přichycenou průhlednou lepicí páskou, natáhl ruku a chystal se ji strhnout. „Nech to být, idiote!“ obořil se na něj Kranzův sekretář. „Tím ten průšvih ze světa nesprovodíš.“ Monsignore přikývl. „Naše schůzka musí zůstat přísně utajená. Ona tedy musí zmizet.“ „Máme ji snad vynést z baráku a zakopat v Perlašském lese?“ zavrčel Feiling. Na takový tón nebyl monsignore zvyklý. Zbrunátněl v obličeji a na okamžik visela ve vzduchu hádka. Jeho sekretář se ihned pokusil zažehnat napětí. „Přirozeně že ne. Jen by to vyvolalo zbytečné otázky, kdyby ji našli. Myslím 10
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 10
22.11.2010 13:29:38
si, že devět pater je dost vysoko na to, aby to sprovodilo tenhle problém ze světa. Ať se jí ten váš pavián chopí. Vy nám otevřete dveře, ale nerozsvěcejte, rozumíte? A uvnitř se ničeho nedotýkejte.“ Znělo to, jako by vydával takové rozkazy denně. Feiling k němu měl skoro větší úctu než k monsignorovi, který na schůzce konkretizoval spolupráci, z níž měly mít prospěch obě strany. Pomocí muže, jako byl Kranz, by mohl konečně dosáhnout toho, po čem už tak dlouho toužil. Proto přikázal svému osobnímu strážci, aby sekretáři pomohl. Hromotluk se užuž chystal k Andree shýbnout, když ho Kranzův společník zadržel. „Stát, paviáne! Ne bez rukavic!“ Vyznělo to opovržlivě, očividně si o holohlavcově inteligenci myslel své. Ačkoli bylo povinností mít během schůzky navlečené rukavice, Feilingův osobní strážce si ty svoje několikrát stáhl a zase natáhl a nakonec je strčil do kapsy. Teď sebou trhl a rychle si rukavice opět nasoukal na ruce. Oba muži odnesli Andreu do apartmánu a počkali, až Feiling otevře balkonové dveře. Ten vzápětí vyšel na balkon, podíval se dolů, aby se přesvědčil, zda není někdo nablízku, a poté ustoupil dovnitř. Zatímco gorila a tajemník mladou ženu ztěžka zvedli a s rozmachem ji hodili přes zábradlí, obrátil se neonacistický vůdce na monsignora, který stál jako temný stín v otevřených dveřích, a zeptal se: „Jak mohla ta ženská získat tenhle byt? Tvrdil jste přece, že vaši lidé mají tohle horní patro pod kontrolou.“ „Taky se ptám. Začnu po tom pátrat a zjistím to. Ten blb, který tohle připustil, se má nač těšit. Už bychom ale měli jít. Až ji najdou, bude tu až příliš rušno.“ Monsignore zamířil k výtahu, který pořád ještě stál na stejném poschodí, a otevřel dveře. „Můj sekretář a já pojedeme jako první. Pak výtah odešleme znovu nahoru pro vás i toho vašeho paviána.“ 11
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 11
22.11.2010 13:29:38
„Nejsem žádný pavián!“ vyštěkl Feilingův osobní strážce, který se nemínil déle nechat urážet těmi namyšlenými preláty. „No tak jste prostě gorila,“ pronesl sekretář poklidně a vystrkal Feilinga a strážce ven na chodbu. Když zamkl dveře, dlouze se zadíval na klíč. „To je třeba ještě zařídit. Policie by se jinak asi divila, jak může někdo vypadnout z okna bytu, od nějž zmizel klíč.“
TŘETÍ
F
ranz Xaver Wagner slyšel, jak kdosi v jeho kanceláři ťuká do kláves, a strčil hlavu dovnitř. Když spatřil mladíka, který seděl za jeho psacím stolem a napjatě zíral na zprávu doplněnou fotkou, dobromyslně zakroutil hlavou a řekl: „Dobré jitro, Renku. Co tu děláte tak brzy a navíc u mého počítače? O co jde?“ Zvědavě se předklonil a znovu zavrtěl hlavou. „Co se montujete do Feilinga? Toho mají pod palcem kolegové z Úřadu na ochranu ústavy. Nám po tom chlapovi nic není.“ Torsten Renk sebou v první chvíli trhl, když bezprostředně před sebou uviděl nadřízeného, hned se ale vzpamatoval a řekl: „Mám na to jiný názor, pane majore. Jsem si jistý, že to byl Feiling, kdo k nám nasadil Hoikense.“ Jeho hlas zněl stísněně, jako by jen stěží dokázal krotit emoce. Zřejmě nestačilo, že jsem ho poslal na jeden rok do Afganistanu, stejně se s tím nevyrovnal, pomyslel si Wagner s lítostí. „Pořád ještě chcete Hoikense dostat sám, co? Ten už ale nepatří k našim klientům.“ Zdálo se, že major poručíka doslova provrtává pohledem. Torsten byl ani ne třicetiletý vysoký hubeňour s kostna12
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 12
22.11.2010 13:29:38
tým obličejem, v němž se i nyní usadil zachmuřený výraz, kterým se většinou vyznačoval. Ukázal na obrazovku a hořce se zasmál: „Ti z ochrany ústavy nedokázali za posledních dvanáct měsíců vypátrat ani Hoikense, ani Feilinga. Oba se můžou v Mnichově kdykoli procházet po Mariánském náměstí a vysmívat se naší neschopnosti.“ „Lidi ze Spolkového úřadu na ochranu ústavy se obvykle smějí naposled. Oni ty chlapy dostanou, Renku, na to se můžete spolehnout! Vy ale máte příští čtvrtrok dovolenou. Vezměte tu svou Andreu, někam s ní odleťte a zapomeňte na Hoikense.“ „Nemůžeme se odsud ani hnout. Andrea nastoupila teprve před čtrnácti dny na kliniku v Neuperlachu. Určitě jí teď nedají dovolenou.“ Když to Torsten říkal, hleděl upřeně na Feilingovu fotografii na monitoru jako buldok, který se chystá v příštím momentě chňapnout a zakousnout. „Proč vlastně jdete tak tvrdě po Hoikensovi?“ zeptal se ho Wagner, ačkoli odpověď znal předem. Nicméně doufal, že se mladý muž konečně uklidní, když si s ním o tom ještě jednou promluví. Torsten odtrhl oči od monitoru počítače a otočil se k Wagnerovi. „Patřili jsme ke stejnému mírovému sboru v Darfúru. Považoval jsem ho za kámoše, i když občas měl fakt hodně reakcionářské názory. Nechápal jsem, jak se mohl před místními předvádět jako generál z doby císařství. Když na jedné průzkumné hlídce šikanoval pár lidí, které jsme měli zkontrolovat, vytáhl jeden z těch barevných nožů a vystartoval na něj. Odprásknul jsem ho, dřív než ho stihl zabít Hoikens, rozumíte, majore? Oddělal jsem chlapa, abych zachránil druhého, který za to nestál.“ „Zachoval jste se tenkrát správně. Pochybovat jste začal až ve chvíli, kdy jste zjistil, že Hoikens je aktivní nácek. A teď laskavě vypadněte od mého psacího stolu! Máte tří13
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 13
22.11.2010 13:29:38
měsíční mimořádnou dovolenku a tady rozhodně nemáte co pohledávat!“ Wagner poněkud zvýšil hlas. Sice si poručíka velmi vážil, ale musel za každou cenu zabránit tomu, aby jeho podřízený vedl s Hoikensem soukromou válku. Když však uviděl, jak se Renk zatvářil, v duchu se zeptal, zda bylo skutečně moudré poskytnout mu tak dlouhé volno. Ještě si začne vymýšlet hlouposti. Tušil, že poručík bude schopný se o dovolené celou dobu toulat po Mnichově a lovit bývalého spolubojovníka. Major sice chtěl Hoikense taky vyřadit z provozu a na rozdíl od toho, co tvrdil, na něj nasadil vlastní lidi, soudil ale, že do toho Renkovi prozatím nic není. Zatímco Wagner listoval ve spisech, které mu ležely na psacím stole. Torsten se odhlásil a vstal od počítače. „Budete-li mě potřebovat, pane majore, najdete mě buď u Andrey, nebo u mě doma.“ Wagner nestačil odpovědět, neboť v téže chvíli zabublal telefon. Zvedl ho a ohlásil se. Potom už jenom poslouchal. Když opět položil sluchátko, byl v obličeji bílý jako čerstvě napadaný sníh. „Je mi líto, Renku, ale bude lépe, když teď pojedete se mnou. Připravte se na nejhorší!“
Č T V R TÁ
N
a mrtvou nebyl pěkný pohled. Proto byl vrchní komisař Trieblinger vzdor dvacetiletým zkušenostem na oddělení vražd rád, že mrtvola už leží v transportní rakvi. Ještě držel v ruce batůžek, který se při nárazu roztrhl a jeho obsah se vysypal na zem. Díky tomu identifikovali mrtvou velmi rychle. Šlo o Andreu Kirschbaumovou, mladou 14
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 14
22.11.2010 13:29:38
sekundářku z kliniky v Neuperlachu, která předtím pracovala hodně dlouho přes půlnoc. Tolik už si zjistil Trieblinger po několika telefonátech. Komisař podal batůžek kolegyni a ještě vzhlédl. Zdola bylo skoro nemožné rozeznat balkon bytu, z nějž žena vypadla. Sebevraždy tohoto druhu se v poslední době v Mnichově množily a Trieblinger byl přesvědčen, že se i v tomto případě jednalo o dobrovolnou smrt. Představil si, jak se mladá žena po předlouhém pracovním dni vrací domů, unavená a vyčerpaná, zničená utrpením v nemocnici, na něž se necítila ještě dost zralá, a zdeptaná poznáním, že je nedokáže déle snášet. Stačila vteřina a ve zkratu se dopustila činu, který se nedal vrátit zpátky, když už se jednou stal. Z domovních dveří vyšel kolega a zamířil k němu. „No, co je?“ zeptal se ho Trieblinger. „Žádné stopy po násilném vniknutí. Dveře bytu byly řádně zamčené. V bytě samotném taky nebylo možné zjistit nic podezřelého. Zbytek je na technikách ze zajištění stop.“ „Už jsou na cestě. Nemyslím si ale, že něco najdou.“ Trieblinger se podíval na hodinky a tiše zaklel. „Už jsme měli mít tři čtvrtě hodiny padla. Kvůli téhle hysterické slepici musíme zase dělat přesčas, který nám nikdo nezaplatí.“ Jeho kolega zavrtěl hlavou. Trieblinger kdysi býval nejspíš dobrý policajt, ale dvacet pět let služby se spoustou dlouhých nočních směn způsobilo, že byl vyhořelý. „Myslím, že můžeme místo činu opustit. Tamhle nás jedou vystřídat.“ Trieblinger ukázal na policejní vůz, který se k nim pomalu blížil po chodníku. Protože čumilové, kteří se tísnili kolem místa, kde byla nalezena mrtvola, nechtěli ustoupit, řidič zmáčkl klakson, a když to nepomohlo, zapnul i sirénu. Teprve potom se zvědavci stáhli stranou a policejní auto zastavilo vedle pohřebního vozu. Vystoupili čtyři lidi. Dva 15
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 15
22.11.2010 13:29:38
z nich byli policisté a druhé dva, podsaditého chlapíka s hranatým obličejem a vytáhlého mladšího muže se zachmuřeným výrazem ve tváři, Trieblinger neznal. Zatímco starší měl na sobě šedé kalhoty a šedé sako, jeho společník byl oblečený do černých džínsů, tmavomodré košile a volné černé kožené bundy. Vlasy měl střižené nakrátko a pronikavé světlemodré oči ostře kontrastovaly s opáleným obličejem, jehož odstín příliš neladil s letošním chladným a deštivým létem. Starší muž přistoupil k Trieblingerovi a vytáhl průkaz. „Major Wagner, Vojenská zpravodajská služba. Prý jste našli mrtvolu.“ Trieblinger se zašklebil. Co má krucinál vojenské zpravodajství s touhle záležitostí společného? blesklo mu hlavou. „Mrtvola byla nalezena dneska ráno uklízečem obytného domu.“ Vrchní komisař ukázal na nešťastně se tvářícího Afričana v modrákách, který se opodál opíral o koště, jako by se potřeboval něčeho přidržet. Wagner pokývl hlavou, přešel k pohřebnímu vozu, v němž už byla uložena rakev, a vyzval zřízence, aby ji ještě jednou otevřeli. Zdráhali se, neboť je vytáhli z postelí brzo po ránu a chtěli už odjet. Když však pohlédli do tvrdého obličeje vojenského zpravodajce, uznali, že udělají lépe, když ho poslechnou. Odšroubovali víko hliníkové truhly a zvedli je. „Moc zdravě ta ženská nevypadá,“ utrousil jeden z nich jízlivě. Wagner krátce zavrčel a prohlédl si mrtvolu. Ani by poručíka nepotřeboval, hned poznal, že je to jeho přítelkyně Andrea. Teď zalitoval, že ho vzal s sebou. Předchozí telefonát ho však zaskočil. Přitom sám souhlasil, aby Andrea, která neměla žádné blízké příbuzné, směla uvést jako kontaktní adresu jejich útvar pro případ, že by se jí něco přihodilo. Sklesle se obrátil k Torstenovi. 16
TALLINSKE SPIKNUTI.indd 16
22.11.2010 13:29:38