1 Ten dům měl tak široké schody, že byste po nich mohli vyjet na koni až nahoru. „Hlavně slušně pozdrav,“ vpadla do mých vnitřních úvah máti. „A uprav si šál.“ Pokud, dokončila jsem v duchu myšlenku, pokud by tomu koni na schodišti neklouzaly podkovy. „Dovol,“ čapla mě máti za loket a upravila mi šál na zádech; dozadu si totiž nevidíte. „Ještě tě bolí v krku? A narovnej se! Se pořád hrbíš.“ Co mě ale zaujalo, byl lokaj o schod výše. Měl bělostný límec a rukávy kabátu ohrnuté do vysokých záložek. Jinak byl celý ve žlutém. Měla jsem sto chutí zeptat se ho, viděl-li už někdy koně na tomhle schodišti, ale k tomu nedošlo. „Prosím, vzácná paní, prosím, vzácná slečno,“ řekl s výraznými sykavkami. Jakmile se dotkl kliky bílých dveří, dveře se samočinně otevřely. „Neškleb se tak,“ stačila mi ještě letmo sdělit máti, ale to už jsme vcházely do síně. Její žluté zdi byly ověšeny hnědými obrazy, z nichž svítily růžové zachmuřené obličeje. Tady stál další lokaj. Měl jinak šitý kabátek i jinak rukávy; tyhle nebyly ohrnovací. Byl celý červený. „Paní hraběnka,“ oznámil nám slavnostním tónem, „očekává panstvo v kabinetu. Vzácné dámy se prosí, aby laskavě ještě chvilinku posečkaly,“ a posadil nás 7
do měkkých fotelů. Učinil dva krůčky pozpátku, otočil se a šel zjistit, jak se situace v kabinetu vyvíjí. Kdy a kam zmizel žlutý pták, jsem nepostřehla. Mlčky jsme se s máti pozorovaly z pohodlných pohovek. „Mám tam šmouhu?“ sáhla jsem si na čelo. „Nechápu, Magdi,“ špitala máti, „proč se ustavičně tak protivně šklebíš.“ Jenomže já se nešklebím, já tak vypadám, zejména jsem-li nervózní. Vůlí je to nezvladatelné, je to tik, kterým mě obdařila třetí, zlá sudička. „Vzácné dámy. Paní hraběnka nechá prosit,“ zahlásil ode dveří navrátivší se červený pták. Vpluly jsme do salonu se zelenou tapetáží po zdech. Strop byl čistě bílý, štukovaný. Obrazů tu viselo méně a byly i menší. V zrcadle, podle něhož jsem se smýkla, se mihla má rozšklebená tvář. „Ale no né!“ vyskočila od malého švédského stolku nevelká ženská postava a sepnula ruce. „Bože, Bětuško, tak to je tvá dcerka?“ „Ano, naše Magdička,“ představila mě pyšně máti paní hraběnce. „Myslím, žes ji viděla naposledy, když jí bylo pět nebo šest let,“ dodala a pozvedla obočí. Učinila jsem předpisové pukrle, za jaké by se nemusela stydět ani dívka vycepovaná v knížecím fraucimoru. Paní hraběnka ke mně přistoupila a pohladila mě po tváři svou jemňoučkou dlaní. „Tak tohle je ta malá Magdalenka,“ řekla a nepřestávala se divit. „Bože můj! Kolik že jí už je? Osmnáct?“ „Šestnáct, madam,“ odvětila jsem způsobně a spustila jsem bradu, jako bych se za takové mládí do hloubi duše styděla. 8
„Ach můj Bože, ach můj Bože,“ opakovala paní hraběnka pořád dokola, a jen co jsme se usadily ke kulatému stolečku, namístě rozhodla: „Ať mi říká tetičko, tak to bude nejlepší. Bez toho jsme nějaké vzdálené příbuzné, viďže, Bětuško?“ „Nějaká ta společná větvička by se jistě někde našla,“ připustila máti, „ale ať už je tomu jakkoliv,“ obrátila se na mne s láskyplným pohledem, „s hraběnkou Lobkovicovou jsme dlouholeté přítelkyně.“ „Přesně tak,“ souhlasila hraběnka Lobkovicová a též ona mě počastovala podobným pohledem. „Má chrpově modré oči,“ přivřela víčka, „to má po otci, že?“ a prudce zamrkala. „Poslechněte, nemáte hlad? Odkudže to až jedete?“ Dotazů měla paní hraběnka povícero a na všechno jí odpovídala máti, její dlouholetá přítelkyně. Já se šklebila na majordoma, který si to přihasil v zelené kamizole, jakou na Vintířově nosí fořti. Poradil nám šťávu z lisovaných jablek. „A` propos,“ poznamenal, „loňský rok byla nadúroda jablek. Řekl bych, že rok 1620 vejde do dějin jako l’année du pommes,“ a lehýnce se usmál. Jednu ruku měl stále za zády. Když odcupital, dověděla se o nás hraběnka Lobkovicová všechno. Odjely jsme včera večer z Olomouce, ale přespávaly jsme v našem starém domě na Malé Straně. Nevím, jak máti, ale já jsem skoro celou noc nezamhouřila oka s představou nastávajících změn. Zmocnila se mě úzkost, možná i strach by to mohl být, a začalo to ze mě opadávat vlastně až tady, v pernštejnském domě, především díky hraběnce Lobkovi-
9
cové, která mě přijala mile a přívětivě a kterou neodradil ani můj nezvladatelný škleb. Pokojík byl útulný. Byla tady sice jen postel, stolek s porcelánovým umývadlem a džbánem a almárka na věci, ale cítila jsem se tu docela příjemně. Z okna jsem viděla až na Hrad. Ještě před deseti lety tam přebýval císař Rudolf. Myslím, že nový císař v Praze ještě nebyl, ve Vídni se mu líbí víc. Někdo klepal. „Dále!“ „Madmoazel,“ byla to komorná, „snídaně, to jsem madmoazel zapomněla připomenout, se podává o půl deváté dole v jídelním sále.“ „Aha,“ vzala jsem to na vědomí a zeptala se: „Ještě něco?“ jelikož komorná setrvávala u dveří. „Madmoazel mi nedovolila odejít,“ řekla. Byla to ještě holka, a já se podivila: „To se musí?“ Líbila se mi, a tak jsem se zeptala: „Jak se jmenuješ?“ „Blažena z Červeného mlýna.“ „Bláža, budu ti říkat Blážo. Nebo to se v tomhle domě taky nesmí?“ Sklopila očka. Šla jsem k ní, ruku jsem jí položila na rameno a řekla jsem: „Paní hraběnka je hodná, že?“ „Ano, madmoazel, je,“ zvedla oči a upřela je na mne. „Smím odejít, madmoazel?“ Doslova jsem viděla, jak se jí ulevilo, že už může opustit můj pokojík. Usedla jsem na pelest tak, abych se viděla v zrcadle. Škleb z tváře úplně vymizel. *
* 10
*
Máti odjela krátce po obědě. Ještě předtím se jí paní hraběnka zeptala: „Jaks to, prosím tě, dokázala, že ses dostala až k císaři, to mi vysvětli.“ Máti by sice o této audienci nejraději pomlčela, ale paní hraběnka zvědavě dotírala: „Lichtenštejn?“ Máti jí to ani nepotvrdila, ani nevyvracela. Jediné, co připustila, bylo: „Šla jsem za ním zbytečně. Ten člověk je prostě neoblomný.“ Nemám zdání, o čem máti s císařem Ferdinandem ve Vídni hovořila. Jsem ještě malá a hloupá, nerozuměla bych tomu. Vím jen, že otec se od té pražské bitvy skrývá bůhvíkde v Uhrách, nebo v Polsku, a mám takový dojem, že ho hned tak neuvidím. Máti mi, ještě než odjela, řekla: „Magdi, neboj se. Tady ti bude dobře. O nic se nestarej. Kdyby sis snad s něčím nevěděla rady, svěř se bez obav paní hraběnce. Je to vzácná žena. Takže – Magdi,“ a padly jsme si do náruče. „Ach, má děvenko,“ vyhrkly máti slzy, „kdy já tě zase uvidím…?“ „Jakpak jsme se vyspinkaly,“ vítala mě druhý den o půl deváté s úsměvem paní hraběnka. Seděly jsme u snídaně sobě naproti u dlouhého stolu a konverzovaly ze vzdálenosti několika loktů. „Paní hraběnko…“ „Tak především,“ přerušila mě okamžitě, „jsem pro tebe tetička. Ano? Jsem tvá tetička Polyxena. Ano?“ „Ano, paní…,“ odkašlala jsem si, „tetičko.“ Napoprvé mi to šlo z úst dosti ztěžka, ale to si chce zvyknout. „Smím si vzít koláč, tetičko?“ 11
„No tak sláva!“ zajásala tetička Polyxena, „tetička je na světě. Katuško,“ otočila se na služebnou, „dneska jen mléko. Ne moc teplé. Vlažné. Beatrix si dá také mlíčko, že?“ Ohlédla jsem se a tetička se usmála. „Já jsem tetička, já,“ zaťukala si na hruď, „a ty jsi Beatrix.“ „Ale já se jmenuju Magdalena.“ „Pozor,“ upozornila mě tetička mateřsky, „kapeme si na rukávek.“ A vzápětí přišlo i vysvětlení. „Dnešním dnem počínaje jsi Beatrix, dcera Evy Eusebie z Lobkovic, která žije v Ledči. Eva Eusebie z Lobkovic pobývala před několika lety též v tomto domě, předtím než vstoupila do kláštera svatého Jiří jako řádová sestra. V roce čtyři nebo pět se z tohoto klášterního zajetí vymanila, když se šťastně provdala za Jana Mikuláše z Lobkovic. Rozuměla jsi mi, má drahá?“ „Ano,“ řekla jsem slabým hláskem, „ale nerozumím, proč se mám jmenovat jinak, tetičko.“ „Tak jsme to vymyslely s tvou mamá, holčičko. Jsi už velká a jistě to pochopíš.“ „Ano, tetičko,“ řekla jsem, a i pak jsem zarputile trvala na svém. „Jmenuju se Magdalena a mým otcem je hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu. Proč se mám najednou jmenovat – jak? – Beatrix?“ Tetička mě pozorovala přes okraj šálku s mlékem, které bylo správně vlažné. „Protože,“ lízla si mléka, „tvůj tatínek je hrdina.“ Položila hrneček na tácek a pronesla ke mně delší řeč: „Tvůj otec, má drahá, hrabě Jindřich Matyáš z Thurnu, je dokonce takový hrdina, že se nebojí postavit se i císaři. To je jistě obdi12
vuhodné, a kdyby to vloni v listopadu tam v té pražské oboře evangelíci vyhráli, bylo by všechno v pořádku. Jenomže, má drahá,“ tetička se mírně předklonila, „oni to tam ti evangelíci projeli na celé čáře. A tvůj otec prohrál s nimi.“ „Jsem přesvědčena, tetičko,“ řekla jsem téměř s pláčem, „že můj otec se zachoval čestně.“ „Ale no jistě,“ přitakala tetička a opřela se do křesla. „O tom není sporu, všichni hrdinové jsou čestní a stateční,“ řekla téměř pobaveně. „Proto také nikdy nejsou ochotni přijmout porážku. Ani tvůj otec ji nepřijal a rozhodl se dál pokračovat v boji, či spíše v odboji proti císaři Ferdinandovi. To znamená, že musel okamžitě pryč z Čech a začal hledat útočiště v cizině, kde teď verbuje cizí armády proti Vídni. Hrdinové po sobě vždy zanechávají spoušť, plačící ženy a hladové děti. Ti, co prohráli, přicházejí o veškerý rodinný majetek, který povětšině přinesly do manželství jejich ženy. Tohle však hrdiny nezajímá. Jsou rozhodnuti bojovat třeba do úpadu, odcházejí a své blízké ponechávají smutnému osudu. Ať si ženy hrdinů poradí, jak umějí, hlavně ať se snaží zachránit, co se dá. A kdyby se snad díky nevyzpytatelnému válečnému štěstí karta obrátila, hrdinové se vrátí s fanfárami vítězů na své opuštěné statky, které jejich zoufalé manželky opečovávaly, zatímco pán běhal po světě jako rytíř bez bázně a hany.“ „Můj otec takový není.“ Hraběnka mě pohladila po vlasech a řekla: „I já tomu věřím, a ty, děvenko, děkuj Pánu Bohu, že máš tak rozumnou mamá. Pokusíme se společně zachránit, co 13
se ještě zachránit dá. Ale musíš nám důvěřovat. Rod Thurnů nesmí padnout až na úplné dno, tomu je teď třeba zabránit. Proto jsi, má drahá, Beatrix, komtesa z Lobkovic. Už tomu rozumíš?“ Nezbývalo, než přikývnout, ačkoliv po pravdě řečeno jsem z toho začínala mít v hlavě pěkný zmatek. „Buenos dias, seňorita,“ pozdravil mě nažehlený chlapeček v bráně do pernštejnských zahrad. Jedenáct dvanáct let, víc mu nebylo. Seděl na kamenné lavici s knihou v ruce. „Ale vy asi nebudete Španělka, viďte?“ Mluvil normálně česky. „Nejste vy ta moje nová sestřenka?“ „Uhod,“ přitakala jsem. „A proč mi vykáš, prosím tě, když jsi můj bratránek? Můžu?“ „Beatrix, viďte?“ Znal i mé nové jméno. „A jakpak ty se, bratránku,“ přisedla jsem si k němu, „jmenuješ?“ „Václav,“ ušklíbl se. „Ale i Eusebius a František. Račte si vybrat.“ Potřásla jsem mu rukou. „A tykáme si, ano? Copak to čteme hezkýho?“ „Takovou knížku,“ informoval mě velice obecně, „o hvězdách.“ „To umíš tak dobře německy, že dokážeš číst i německé knihy?“ „Spíš blbě,“ přiznal se bez váhání, „ale jsou tam bezvadný obrázky. Mamá pravila, že tu s námi budete… budeš bydlet.“ „Dráhy hvězd,“ listovala jsem v knížce, neboť Václav Eusebius František mi ji vložil do rukou, „takovou 14
pěknou knížku jsem ještě neviděla. Tohle je Merkur? Ty jsi syn paní hraběnky?“ Odpovědí mi byl mlčenlivý souhlas. „Kde je tvůj tatínek?“ Byl ve Vídni. „To jezdíte s mamá za tatínkem až do Vídně?“ Bylo tomu naopak. Jeho papá jezdil z Vídně sem, do Prahy. „Aha.“ Na chvíli mě zaujala Cassiopeia. „Tvůj tatínek je Popel z Lobkovic, že?“ Jeho tatínek byl Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. „Jasně,“ řekla jsem a odložila knihu na kamennou zídku. „A ty jsi Václav a Eusebius a František z Lobkovic. Je to tak správně?“ Bylo to tak správně. „A maminka ti říká jak?“ Bratránek obrátil oči v sloup. „Fajn,“ uzavřela jsem celý ten výslech. „Co se na chvilku projít? Na sezení je docela chladno.“ Dali jsme se střední cestou k nízkým stromkům, které se začínaly zelenat. Bylo sice ještě chladno, ale jaro si s tím poradí. Za pár dnů se větve jabloní obalí bílými kvítky, a já se v duchu ptala, zdali se i rok 1621 zapíše do dějin jako l’année du pommes. „Budu ti říkat Vašíku, souhlasíš?“ „Strouha!“ upozornil mě v poslední chvíli. „Ty toho moc nenamluvíš, viď?“ Zastavili jsme se pod rozložitým dubem. „Chodíš kam? Do jezuitské koleje?“ „Nikam,“ zavrčel. „Nesnáším koleje a podobná donucovací zařízení.“ Povyskočil a chytil se nejnižší větve. 15
„Ale jsi katolík, pokud je mi známo.“ Přitáhl se k větvi, zajásal „hurá!“ a seskočil. Ruce si opucoval do alabastrových kalhot a pak řekl, jako by vůbec o nic nešlo: „Prej taky patříš k těm kališnickejm rebelům.“ Bouchla jsem pěstí do letitého dubu, který pamatoval Žižku, a vyhrkla: „Cože? Kdopak ti tohle řekl?“ Ušklíbl se a promluvil jako dospělý člověk. „Ale mně je to jedno, mně na tom totiž nezáleží.“ „Budem držet spolu, bratránku? Na tom záleží strašně moc mně.“ Zvedl dlaň, vykřikl „prší!“ a praštil se pěstičkou rovnou do čela. „Páni, kniha hvězd! Don Alfonso mě zabije,“ a dal se na úprk cestou podél zdi, jež vede k zadní bráně pernštejnského paláce. „Lidská společnost,“ pronesl svým hlubokým a zvučným hlasem hrabě Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, můj zbrusu nový strýček, při našem prvním společném obědvání ve velké hodovní síni, „je založena, tedy měla by být založena, především na úctě občanů k veřejnému pořádku. Tak píše Thukydides více než čtyři sta let před narozením Krista Ježíše Pána, a já se táži,“ ó hrůzo, on se obrátil přímo na mne, „kdo že to byl tenhleten Thukydides?“ Vyvolána u oběda, propadla jsem panice. Ač o původu Thukydida hodně napovídala koncovka jména, nevytasila jsem se s tím, že by to mohl být Řek. Řekl to však za mne bratránek Vašík, za což sklidil od tatínka pohled plný uznání. „Ano, Venoušku,“ pravil jeho 16