I.
Mumie Kyjev 9. května 2009
(1) Mumie se na mě šklebila jako zrůda. Staletí jí stáhla kůži z obličeje dozadu a odhalila řadu zubů, které vypadaly jako tesáky. Dásně a nos byly vysušené. Strnulé rty a zapadlé oči – oválné, kočičí, ne úplně lidské – dodávaly obličeji výhružnou zvířecí podobu. „Kdo to byl?“ zašeptal jsem. „Mnich? Poutník?“ „Vypadá jako upír.“ Restaurátor Taras Koroljov se pokřižoval. „Některé mrtvoly vyschnou tímhle způsobem. Přírodní balzamování z nich udělá hrozivé stvůry.“ Z hlavní chodby, zpoza ochranných pásek a dřevěných zábran, hučely hlasy turistů. Aby mi ukázal ukrytou pohřební komoru, vedl mě restaurátor několik stovek metrů dlouhými úzkými kamennými chodbami. Koroljov byl nevelký, podsaditý muž s vypoule19
nýma očima a výrazem, který v pozorovateli vyvolával dojem, že je Koroljev neustále na prahu nějakého neuvěřitelného objevu. Coby restaurátor při muzeu v Kyjevskopečerské lávře na Ukrajině byl zvyklý se obklopovat mrtvými. V hlubokých katakombách jeskynního kláštera, ve vápnem omítnutých mnišských celách a pohřebních komorách, spali věčným spánkem mniši a světci. V průběhu staletí chladné vzdušné proudy v síti chodeb a jeskyň mrtvoly mumifikovaly. Nikdo, ani v klášteře, ani v muzeu, tohoto mnicha neznal. Čtyři studenti, kteří prováděli rutinní údržbu, objevili zazděnou pohřební komoru krytou kamennou stěnou za oltářem na konci jedné slepé chodby. Mumifikovanou mrtvolu. Mnicha. V rukou, které byly tak vyhublé, že se podobaly drápům nějakého plaza, držela mumie stočený ru kopis.
(2) Žádná maličkost není nikdy nepodstatná. Jako peříčko lehký úder motýlího křídla může vyvolat orkán. Jedna sněhová vločka v nerovnováze může spustit lavinu. Tak vykládají matematici kuriózní fakt, že i sebemenší variace ve vstupních podmínkách dynamických systémů mohou mít enormní efekt. Takhle se oni vyjadřují, matematici. Já sám jsem byl variace ve vstupních podmínkách. Když stál restaurátor Koroljov před týdnem v kanceláři se sluchátkem v ruce, právě se chystal rozpoutat řetěz událostí, jejichž dopad nemohl samozřejmě ani tušit. Bylo to půl hodiny poté, co z kostnatého sevření mumie vypáčil rukopis. Telefonní sluchátko už mu 20
v ruce zvlhlo. Komu by měl zavolat? Svému nadřízenému – tomu opilci? Policii? Jestli byla mrtvola vůbec obětí zločinu – a v tom případě byla zazděna, aby se zločin utajil – pak k vraždě došlo před stovkami let. Archeologům? Kdo by se této věci ujal s takovou závažností, jakou si vyžaduje? Koho měl povinnost informovat? Komu mohl důvěřovat? Zavolal mně. Byla to vlastně maličkost, bílá a nevýznamná sněhová vločka, miniaturní variace ve vstupních podmínkách. Nesmělý archeolog v těsné kanceláři na univerzitě v Oslu. Pamatuju se, že jsem uctivě poslouchal, když se Taras Koroljov představoval a vyprávěl mi o nálezu. Mluvil příjemným barytonem: „Nemohl byste přijet do Kyjeva, mistře Beltø?“ „Já jsem archeolog, ne paleograf.“ „Vaše zkušenosti se starými rukopisy mluví samy za sebe.“ „Měl byste kontaktovat nějakého odborníka. Mám přítele na Islandu, můžu vám dát jeho číslo, je to přední –“ „Bjørne Beltø, není snad pravda, že jste objevil ručně psané evangelium Ježíše Krista?“ „To bylo před deseti lety. A přesněji řečeno, rukopis jsem nenašel já. Já jsem na něj jenom dával pozor.“ „A neodhalil jste papyrový rukopis neznámé Mojžíšovy šesté knihy –“ „Čirou náhodou!“ „– a Mojžíšovu mumii?“ „To spíš ta mumie našla mě…“ „Jste příliš skromný, pane Beltø. Četl jsem o vás. V novinách. V mezinárodních archeologických časopisech. O ostatních rukopisech, které jste našel. O tom, jak odhodlaný jste.“ 21
„Odhodlaný? Většina lidí by asi řekla, že jsem nesnesitelně tvrdohlavý.“ „Vy jste ten pravý člověk. Vím to. Poznám to.“ „Poslyšte, já jsem docent archeologie, ani nejsem profesor.“ „Pomůžete mi?“ „Bohužel ne. Budete si muset najít někoho jiného!“ Zásadový jsem nebyl nikdy.
(3) Mumie ležela na kamenném podstavci za oltářní formací, která jeskynní celu zakrývala. Teprve v posledních letech, po pádu komunismu, se tu těmi mrtvolami začali zabývat. „Skutečně mi úřady dovolí, abych rukopis převzal?“ zeptal jsem se. „Nezajímají se o mumii. Ani o rukopis.“ Restaurátor udělal grimasu, která pro změnu připomínala výraz na tváři mumie. „Moji šéfové už se do krve přou o to, kdo ponese formální odpovědnost za mumii a financování výzkumných prací. S ohledem na polohu pohřební komory a stáří oltáře se domníváme, že tento mnich je ještě starší než sv. Něstor Kronikář, který byl zde v katakombách uložen k věčnému odpočinku v roce 1114. Rukopisný svitek – ten by moji představení zastrčili do šuplíku v archivu ke všem těm ostatním textům, které jsme neprozkoumali tak, jak jsme měli.“ Kývl směrem ke stočenému rukopisu, který si mrtvý tiskl na prsa. „Vyměnil jsem ho za jiný text ze stejné doby. Za rukopis, který jsem vyzvednul z archivu.“ 22
(4) Původní pergameny ležely rozložené na prosvětlovacím stole v restaurátorově kanceláři. Každá stránka byla rozdělena do dvou souměrných sloupců, které kopírovaly rovné, neviditelné linie. „Tato část textu,“ restaurátor Koroljov ukázal na pravý sloupec, „je napsána znaky, které jsem nikdy předtím neviděl. Levý sloupec je psán klínovým písmem. Toto písmo vzniklo v Mezopotámii před pěti tisíci lety a obvykle je spojováno s hliněnými tabulkami ze Sumeru, z Babylonu a tak podobně. Ale řekněme, že tohle je kopie hliněné tabulky. Než bude rukopis prozkoumán textově – filologicky, sémanticky, paleograficky a lingvisticky – je všechno jen čistá spekulace. Jestliže je text opisem hliněné tabulky, pořád ještě netušíme, jak starý je originál. Až bude kůže datována radiokarbonovou metodou, budeme v každém případě vědět, jak starý je samotný pergamen.“ Uchopil jsem jeden růžek a promnul jsem materiál opatrně mezi konečky prstů. „Jaký druh pergamenu to je?“ „Těžko říct, po tolika letech.“ „Sáhněte si! Kůže se zdá měkká, jako nová. Měla by být ztuhlá, vyschlá. Ležela stočená tisíce let – a přesto se rozvinula téměř bez skladů a záhybů.“ „Co já vím o preparování zvířecí kůže v jižních krajích? Zhola nic.“ „A ty neznámé znaky v levém sloupci – co myslíte, že jsou zač?“ „Nemám tušení.“ „Arabština?“ „Ne, arabštinu bych poznal. Symboly by mohly vypadat jako matematické vzorce. Babyloňané rozvinuli 23
pokročilé matematické principy už pár tisíciletí před Kristem. Ale ta iluminace mě mate.“ „Proč?“ „Například tenhle znak trikvetry –“ konečkem prstu poklepal na symbol úplně nahoře na pergamenu, „nesouvisí se starou Mezopotámií. A tohle,“ ukázal na iluminaci páva, „není jen tak nějaký pták.“ Zkoumal jsem kresbu ptáka s ocasními pery rozloženými do půlkruhu. „Páv,“ řekl restaurátor Koroljov, „je starý symbol, který bývá často spojován s kurdskou sektou Jezídů. Páva uctívají dosud. Považují jej za padlého anděla. V jejich náboženství symbolizuje demiurga, níže postavené božstvo, které stvořilo vesmír. Pták se jmenuje Melek Taus. Dá se to přeložit různě. Boží anděl je jeden výklad. Anděl Páv. Sekta je ale kontroverzní. Křesťané a muslimové toto náboženství chápou úplně jinak. Symbol páva a zrod Meleka Tause se dá totiž vyložit i jiným způsobem. Melek Taus má více jmen.“ „Jako třeba?“ „Šajtan. Zní to povědomě?“ Na okamžik se zahleděl jinam a zamyšleně pokýval hlavou jako v odpovědi na otázku, kterou jsem nepoložil. „Šajtan je arabské jméno pro Satana.“
(5) Za oknem restaurátorovy kanceláře se to zlatě blýskalo špičkami věží a cibulovými kupolemi. Každý rok putovaly tisíce ortodoxních poutníků do Kyjevskopečerské lávry v naději, že pocítí závan boží přítomnosti. Zatímco mi Koroljov naléval kávu, pozoroval jsem katedrálu, věž s hodinami a dál za ní myriády kostelů 24
a monumentů. Představoval jsem si mumii dole v jeskyni, v katakombách s kaplemi a podzemními kostely. Koroljov pár slovy popsal, co by se stalo, kdyby se přesně řídil předpisy. Nic. Nic kromě byrokracie a formalit… Zabránit tomu, aby mumie rozpoutala neplodné byrokratické přetahování mezi muzei, církevními institucemi a veřejnými úřady, se pro restaurátora Tarase Koroljova stalo úplnou posedlostí. Po staletí mnichové v Kyjevskopečerské lávře sbírali a pořizovali kopie četných náboženských textů. Ale k jakému užitku? Leží pořád ještě zahrabány v muzejním archivu. Po revoluci v roce 1917 si sbírky nikdo nevšímal. Byla archivována v zapomnění a lhostejnosti. Komunistické úřady neměly zájem na náboženském zkoumání křesťanských spisů. Později to všechno vázlo na nedostatku peněz, mocenských bojích a byrokracii. „Jestliže se má rukopisu dostat, co mu náleží,“ řekl Koroljov, „musí se prozkoumat. Datovat podle rozpadu uhlíku. Přeložit, vyložit, dát do souvislostí. My na to nemáme prostředky.“ „Pořád ještě nechápu, jakou v tom hraju roli já.“ „Chci, abyste s sebou vzal rukopis na Západ! Chci, abyste ho prozkoumal pomocí prostředků a odborných znalostí, které vy a vaši kolegové máte.“ „Co ale řeknou ukrajinské úřady na to, že zahraniční vědec vyváží takový rukopis ze země?“ Díval se na mě. Dlouho. „Ne,“ vybuchl jsem. „Chápete už, proč jsem zavolal vám, Bjørne Beltø, vám a nikomu jinému?“ „To po mně nemůžete chtít!“ „Rukopis jako tento si zaslouží, aby byl prozkoumán. Náležitým způsobem.“ 25
„Vy chcete, abych ho z Ukrajiny odvezl tajně?“ „Vy nejste jako ostatní. Jste pragmatik. Nejste jako ti formalisti a byrokrati. Vy jste skutečný vědec, pane Beltø. Jste zvídavý. Chcete vědět.“ „Nemůžete mě přece žádat, abych pašoval rukopis přes hranice!“ Ale to on mohl. A já to udělal. Osud je tkanina z různých vláken – viditelných a neviditelných – která se navzájem kříží ve vzoru, který zřídka objevíme předtím, než už je pozdě. Když jsem se s restaurátorem Koroljovem loučil na letišti, viděl jsem ho naposledy. Podobně jako ostatní, kteří byli bezděčně vtaženi do víru rozpoutaného rukopisem, byl o několik týdnů později zavražděn.
26
II.
Byt Oslo 22. května 2009
(1) Když člověk najde mrtvolu, nikdy na to není připravený. Věřte mi. Mám s tím jisté zkušenosti. Obrovský dům vypadal jako nedobytný skalní hrad. Se svými arkýři a věžičkami a stylizovanými předprsněmi mohl lehce vklouznout do role kulisy ze zašlých časů. Zdi z červené žuly a cihel byly porostlé letitým psím vínem a vzdorovitým břečťanem. Tráva a povadlé tulipány lapaly po dechu v úzkém proužku vegetace mezi secesní fasádou a kovaným plotem, který udržoval chátru v bezpečné vzdálenosti na chod níku. Schodiště u vchodu si zachovalo nádech bývalé nádhery, takový šepot z minulosti, který byl dokonalý díky panelu s předprsněmi z ušlechtilých druhů dřev, secesnímu zábradlí a stropní malbě plné obtloustlých cherubínků a třepotajících se andělíčků. Krok za krokem, jako stařec, jsem se ploužil do schodů. Po letu 27
jsem byl vyčerpaný. Hmoždil jsem se s kufrem. Každý krok se rozléhal kolem. Jako ve filmu. Obličej se mi bíle odrážel v lesklých dlaždičkách na stěnách. Bez dechu jsem se zastavil na odpočívadle před dvojitými vchodovými dveřmi z mahagonu a matného skla. Zazvonil jsem. Zvonek zachraptěl, jako kdyby nebyl úplně zdravý a potřeboval šálu a větrovou pastilku. I když jsem měl klíč a mohl jsem si odemknout, vždycky jsem u Christiana zvonil. Zdálo se mi to tak přirozenější. Nechci být vlezlý. Za těch osmnáct let, co jsem spisovatele Christiana Keisera znal, jsem ho nikdy neslyšel mluvit o někom hanlivě. Bylo snadné si ho zamilovat. Jeho humor – suchý, britský – byl elegantní a decentní. Znáte přece tenhle typ lidí. Vždycky si pamatují vaše jméno, i jméno vaší bývalé ženy, vašich dětí, těch uličníků, i vašeho Airedale teriéra Trixieho, který se vloni ztratil na výletě v horách. On sám měl nezapomenutelnou vizáž. Byl vyhublý. Špičatý a kostnatý jako strašidlo. Než ho nehoda upoutala na kolečkové křeslo, v němž se nikdy necítil doma, působil jako mnohem vyšší, než ve skutečnosti byl. Chodil v obleku a v kravatě. Na jaře nosíval rád v knoflíkové dírce čerstvý květ. Huňaté a vášnivé obočí vypadalo jako dva špatně umístěné kníry. Nepřetržitě mrkal, byl to skoro tik. Šedivé vlasy měl sčesané dozadu a připomínal díky nim mírného venkovského kněze. Zůstal jsem stát a čekal jsem. Vždycky na mě volával, ať jdu dál. „Použij klíč! Proč si myslíš, že jsem ti ho dal?“ Ale dneska se neozvalo nic. Výtah na vozík stál ve druhém patře. Takže Christian byl každopádně doma. Výtah, který byl nainstalován po nehodě (nešťastná kombinace: neústupný řidič tramvaje, podroušený spisovatel, přechod pro 28