Tu noc, co zabili naše sousedy Langleyovy, jsme neslyšeli vůbec nic. Večer bylo horko a vlhko, tak jsme zavřeli všechna okna a pustili klimatizaci, co to dalo. Ale ani tak jsme se s teplotou v domě nedostali pod čtyřiadvacet. Byl konec července a ten týden předtím byla strašná vedra, teploměr prakticky každý den vylezl k pětatřicítce, až na středu, kdy bylo sedmatřicet. Začátkem týdne trochu pršelo, ale ani to nepomohlo. I po západu slunce bylo tak osmadvacet devětadvacet. Byl pátek večer a normálně bych šel asi spát o něco později; možná bych byl vzhůru, ještě když se to stalo, ale musel jsem v sobotu pracovat. Starám se pár lidem o zahrady a ten déš. v týdnu mě zdržel. Tak jsme to s Ellen zabalili poměrně brzo, kolem půl desáté nebo tak. Ale i kdybychom byli vzhůru, nejspíš bychom koukali na televizi a je dost nepravděpodobné, že bychom něco zaslechli. Dům Langleyových nestojí hned vedle nás. Je to první dům, když se odbočí z dálnice a jede se po naší silničce. Když ho minete, je to k našemu domu ještě dalších padesát nebo šedesát metrů. Náš dům není z dálnice ani vidět. Tady na předměstí Promise Falls, v severní části státu New York, se domy netlačí jeden na druhý. K Langleyovým sice přes stromy vidíme, ale hluk z jejich večírků jsme nikdy neslyšeli, a jestli jim vadil ten rámus, co dělám na dvoře, když opravuju sekačky, tak nám nikdy nic neřekli. V sobotu ráno jsem se vzbudil v půl sedmé. Ellen dělá na univerzitě; ona do práce nešla. Když jsem se posadil, probrala se.
1
20
„Klidně spi,“ řekl jsem. „Nemusíš vstávat.“ Zvedl jsem se a obešel postel; všiml jsem si přitom, že kniha, kterou Ellen před spaním četla, upadla na zem. Na nočním stolku měla ještě celou hromadu dalších. Když člověk organizuje univerzitní knižní festival, musí hodně číst. „To je dobrý,“ odpověděla rezignovaně a zavrtala se do polštáře. „Uvařím kafe. Stejně bys mě vzbudil, až se budeš oblíkat.“ „No,“ řekl jsem, „když už stejně vstáváš, tak pár vajíček by bylo fajn.“ Ellen řekla něco do polštáře. Nerozuměl jsem jí, ale přátelsky to neznělo. Pokračoval jsem: „Jestli jsem správně slyšel, že říkáš s radostí, znamená to, že bys mohla taky usmažit trochu slaniny?“ Otočila hlavu. „Jsou nějaké odbory pro otroky? Že bych tam vstoupila.“ Zvedl jsem se a šel jsem k oknu. Vytáhl jsem žaluzie, takže dovnitř proniklo časně ranní slunce. „Proboha, a. to zmizí,“ prohlásila Elen. „Ježišikriste, Jime, zatáhni to.“ „Vypadá to, že bude zas vedro,“ řekl jsem a žaluzie jsem nechal roztažené. „Doufal jsem, že by mohlo pršet, abych měl výmluvu, proč dneska nemůžu pracovat.“ „A zbláznilo by se to, kdyby ty trávníky jeden týden nikdo neposekal?“ zeptala se Ellen. „Platí mi za týdenní službu, miláčku,“ namítl jsem. „Radši budu pracovat v sobotu, než abych jim musel vracet peníze.“ Na to Ellen odpovědět neuměla. Nežili jsme zrovna z ruky do úst, ale na rozhazování jsme taky neměli. A sekání trávníků, aspoň v našich končinách, byla výslovně sezonní práce. Člověk si musel na živobytí vydělat od jara do podzimu, samozřejmě pokud si na pickup nepřimontoval radlici a v zimě neprohrnoval cesty. Už nějakou dobu hledám, kde koupit použitou radlici. Zimy tady umějí být tuhé. Před pár lety měly v Oswegu přízemní domky sníh až po střechu. 21
Sekání trávníků jsem se věnoval teprve druhé léto a potřeboval jsem najít nějaký způsob, jak si přivydělat. Nebyla to zrovna moje vysněná práce, a rozhodně ne taková, jakou jsem si představoval, když jsem byl mladý, ale rozhodně to bylo lepší než to, co jsem poměrně nedávno opustil. Ellen se nadechla, dlouze si vzdychla, odhodila pokrývky a reflexivně, jak to občas dělala, se natáhla na noční stolek, kde mívala krabičku cigaret. Nebylo tam ale nic – přestala kouřit už před lety. „Snídaně se nese, veličenstvo,“ prohlásila. Sehnula se na podlahu pro knihu a řekla: „Nechce se mi věřit, že tohleto byl bestseller. Copak může být kniha o pšenici poutavá? Ono to má svůj důvod, proč se knížky tak často odehrávají ve městě. Jsou tam zajímavější lidi. Charaktery.“ Udělal jsem pár kroků ke koupelně, bolestně jsem sykl a chytil se za záda. „Co je?“ zeptala se Ellen. „To nic. Asi jsem si včera trochu hnul hřbetem. Držel jsem křovinořez a nejspíš jsem se nějak hloupě otočil.“ „Jo, tahle práce není pro starý, Jime,“ podotkla Ellen, strčila nohy do pantoflí a oblékla si župan. „Děkuju za upozornění,“ odsekl jsem. „Mně nemusíš. Záda ti to připomenou sama.“ Vyšourala se z ložnice a já jsem se šel oholit. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Zarostlou tvář jsem měl trochu spálenou. Pořád jsem se snažil pamatovat na opalovací krém a na klobouk nebo čepici se štítkem, jenže předevčírem bylo tak strašné vedro, že jsem hodil klobouk do auta a opalovací krém nejspíš spláchl pot. Na dvaačtyřicet jsem nevypadal tak špatně, a i když jsem si připadal unavený, pořád jsem se cítil líp než před dvěma lety, kdy jsem většinu času trávil v klimatizovaném grand marquis, jezdil po Promise Falls, otevíral dveře idiotovi a byl jen lepší lokaj bez špetky sebeúcty. Od té doby jsem shodil patnáct kilo, na rukou a zádech už jsem měl zase svaly, o které jsem 22
v předchozích deseti letech přišel, a spal jsem jako ještě nikdy v životě. Hodně to souviselo s tím, že jsem každý den chodil domů k smrti utahaný. Ovšem ráno vstávat, to bylo náročnější. Třeba dnes. Než jsem sešel dolů do kuchyně, voněla po domě slanina a Ellen nalévala dva šálky kávy. Na stole leželo sobotní vydání Promise Falls Standard, gumička už byla sundaná, takže jsem viděl hlavní titulek. „Tvůj kamarád se zas předvádí,“ komentovala to Ellen a vyklepla vajíčko do misky. Titulek zněl: „Starosta řádil v Domově pro svobodné matky.“ A podtitulek. „Ale slibuje, že příště koláčky přinese, ne vyhodí.“ „Proboha,“ povzdechl jsem. „On toho nenechá.“ Vzal jsem noviny do ruky a přečetl prvních pár odstavců. Starosta Promise Falls Randall Finley vtrhl ve čtvrtek večer neohlášený do městského domova pro matky, které si zvykají na život s novorozencem, ale bez manžela. Tenhle domov vybojoval předchozí starosta a Finley ho odjakživa považuje za vyhazování peněz daňových poplatníků. I když, on skoro všechno považuje za vyhazování peněz daňových poplatníků, až na své auto s řidičem. Ale to je vlastně spíš nutnost, protože on má zvláštní talent zpít se do němoty a před několika lety ho odsoudili za řízení v opilosti. V článku se psalo, že Finley po schůzi městské rady objížděl město, cestou se zastavil v několika barech, a když jel kolem Domova, přikázal řidiči – odhadoval jsem, že to byl Lance Garrick, ale v článku se to výslovně nepsalo –, aby zastavil. Finley šel ke dveřím a mlátil na ně tak dlouho, až je ředitelka domova Gillian Metcalfová otevřela. Pokusila se ho nepustit dovnitř, ale starosta se tam přece jen vecpal a začal hulákat: „Kdybyste se uměly trochu ovládat, tak byste teN nebyly v takovým průšvihu!“ A podle svědectví mladých obyvatelek domova se pak pozvracel v hale. 23
„No, tak tohle je silné kafe i na Finleyho,“ řekl jsem Ellen. „Nestýská se ti?“ ušklíbla se Ellen. „Třeba by tě vzal zpátky.“ Byl jsem příliš unavený, než abych jí to rýpnutí oplatil. Napil jsem se kávy a četl jsem dál. Když se v pátek ráno začalo po městě o celém výstupu povídat, Finley nejdřív všechno popřel. Nebylo jasné, jestli lže, nebo jestli si to prostě nepamatuje. Ale odpoledne, když mu předložili všechny důkazy, včetně toho pozvraceného běhounu v hale, který Gillian Metcalfová odvezla na radnici a nechala ležet na schodech, starosta se rozhodl svou verzi změnit. „Hluboce lituji,“ uvádí jeho písemné prohlášení (mluvit s médii osobně se mu nechtělo), „svého včerejšího chování ve Swanson House.“ Dům byl nazván po Helen Swansonové, dnes už zemřelé městské zastupitelce, která bojovala za práva žen. „Měl jsem za sebou výjimečně náročné jednání rady a možná jsem se poté občerstvoval víc, než bylo vhodné. I nadále zůstávám velkým podporovatelem Swanson House a hluboce se omlouvám. Příště koláčky raději přinesu, než vyhodím.“ „Typický Randy,“ podotkl jsem. „Vtip nakonec. No aspoň že se nepokoušel dál předstírat, že se nic nestalo. Nejspíš tam bylo moc svědků.“ Ellen vytáhla tři talíře, na dva z nich naložila po třech proužcích slaniny, dvou smažených vajíčkách a několika toastech a všechno to odnesla ke stolu. Sedl jsem si a strčil jsem si do pusy kus slaniny. Byla slaná, mastná a strašně dobrá. „Mmmm,“ řekl jsem. „Pro tohle se mnou zůstáváš, viN?“ řekla. „Kvůli snídaním.“ „Večeře taky nejsou špatné.“ Sáhla po novinách, vytáhla společenskou rubriku. Dal jsem si doušek kávy, kousek vajíčka, kousek slaniny, kousek toustu. Pěkně systematicky. 24
„Budeš muset dělat celý den?“ zeptala se Ellen. „Myslím, že můžeme být hotoví těsně po poledni. Ten déš. všechno o den zdržel, ale včera k večeru jsme to už pomalu doháněli.“ Mezi osmou ranní a pátou odpolední jsme obvykle stihli tak sedm osm pozemků, dokonce i když jsem měl štěstí a ulovil jsem nějakou úpravu zahrady. To sice dalo víc práce, ale zase za to bylo víc peněz. Ellen na univerzitě vydělávala víc než já, ale bez mého výdělku bychom se neobešli „Proč?“ zeptal jsem se. „Máš nějaké plány?“ Ellen pokrčila rameny. „Tuhle jsem tě viděla, jak koukáš na své obrazy.“ V kůlně bylo o zeN opřených několik pláten v různém stadiu rozpracovanosti a sedal na ně prach. Když jsem nic neřekl, dodala: „Myslela jsem, jestli se k nim nechceš vrátit.“ Zavrtěl jsem hlavou. „To je pravěk,“ řekl jsem. „Jen jsem se rozhodoval, jestli je mám hodit do auta a odvézt na skládku.“ Ellen se zamračila. „Nech toho,“ řekla. Posledním zbytkem toustu jsem vytřel žloutek, strčil jsem ho do pusy a otřel si ústa ubrouskem. „Díky, miláčku,“ řekl jsem, vstal a políbil jsem ji na temeno hlavy. „Co budeš dneska dělat?“ „Číst,“ odpověděla unaveně. „Ne že bych musela přečíst každého spisovatele, co přijede na festival, ale aspoň něco o jejich práci vědět musím. Člověk na ně narazí na mejdanech a musí z toho dokázat aspoň nějak vykličkovat. Víš, spousta spisovatelů jsou fakt milí lidé, ale příšerně nejistí. Pořád aby je člověk chválil a chlácholil.“ „Můj společník se ještě neobjevil?“ zeptal jsem se, když jsem nesl talíř do dřezu. „Asi ho budeš muset vzbudit,“ řekla Ellen. „Myslela jsem, že na to bude stačit vůně slaniny. Řekni mu, že jsem mu trochu schovala a že mu poměrně rychle stihnu udělat i pár vajec.“ 25
Šel jsem nahoru a zastavil jsem se u dveří synova pokoje. Zlehka jsem zaklepal, pootevřel jsem asi na třicet centimetrů, jen abych viděl, že leží pod dekou, zády ke dveřím. „Brejtro, Dereku, vstáváme, mladíku,“ řekl jsem. „Já nespím,“ odpověděl Derek.
26
Zůstal ležet tváří ke zdi. „Já dneska nikam nemůžu,“ řekl. „Je mi špatně.“ Otevřel jsem dveře a vešel jsem k němu do pokoje. Vypadal jako vždycky – jako by tam vybuchla bomba. Hromady oblečení na podlaze, pět nebo šest různých párů tenisek, ani jeden pohromadě, spousty prázdných krabic od softwaru a her, u jedné zdi pracovní stůl a na něm ne jeden, ale hned tři monitory, dvě klávesnice, pod stolem asi pět stolních počítačů a spousta propojených i nepropojených drátů. Jednou nám podpálí dům. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Derek byl proslulý tím, jak mistrně umí předstírat nemoci, aby nemusel do školy, ale na vlastního otce by snad tenhle trik nezkoušel. „Prostě je mi divně,“ řekl. Ellen prošla kolem dveří, zaslechla kousek rozhovoru a vstoupila. „Co se děje?“ „Prý je mu špatně.“ Prošla kolem mě, sedla si k Derekovi na postel a pokusila se mu položit ruku na čelo, ale odvrátil se, aby k němu nemohla. „No tak,“ napomenula ho. „Já jen chci vědět, jestli máš teplotu.“ „Nemám teplotu,“ odsekl, tvář pořád ještě schovanou. „Nemůže mi prostě jeden den být divně? A krom toho, je přece kurva sobota.“ „A měl jsi volno celé pondělí a půlku úterka, protože pršelo,“ připomněl jsem mu. „Něco za něco. Měli bychom být za dopoledne hotoví. Máme jen Simpsonovy, Westlake-
2
27
ovy a tu paní, no, jak se jmenuje, její kočka vypadá jako chlupaté prase, dala ti ten počítač.“ S Derekem je jedna potíž. On je to hodný kluk a já ho mám hrozně rád, jenže občas umí být neuvěřitelně nesnesitelný. Hledat si vynalézavé výmluvy, jak se vykroutit z povinností, to je jeho specialita. Nenávidí školu a párkrát pěkně šlápl do porcelánu. Jen co mě tak napadá z jedné vody načisto: před pár lety se svým kamarádem Adamem odpalovali rachejtličky na suché trávě za domem. Už měsíc nepršelo a stačila jedna jiskra a vyhořel by nám dům. Málem jsem ho uškrtil. Nebo tenkrát, jak si vyjel s patnáctiletým kamarádem, který si „vypůjčil“ otcovo MG – samozřejmě bez dovolení a bez řidičáku –, a namotali ho okolo stromu. Díkybohu se nikomu nic nestalo, tedy až na to auto. Nebo jak se ještě s jiným kamarádem rozhodli prozkoumat střechu své střední školy; šplhali tam po okapech, jako by byli nějací pitomí nindžové nebo co. Možná kdyby jen lezli, nikdo by si toho nevšiml, jenže oni se rozhodli tu střechu přesprintovat a přeskočit přes dva a půl metru širokou mezeru na střechu jiného křídla školy. Je s podivem, že se nezabili. „Vždy. jsme nespadli,“ hájil se tenkrát a zjevně to považoval za dostatečnou omluvu. Dupali tam tak hrozně, že noční hlídač zavolal policii. Vyvázli z toho jen s varováním, především proto, že nic nezničili. Když ho policajti přivezli domů, myslel jsem, že ho zabiju. „Ještě jednou provedeš takovouhle kravinu,“ řval jsem na něj tenkrát, „a můžeš si hledat bydlení jinde.“ Později jsem toho litoval. Nemyslel jsem to vážně, že jeho příští průšvih bude pod naší střechou poslední. Teenageři umějí občas pěkně vyvádět, jenže člověk při nich stejně stojí, a. se děje co chce. Když se na to už jednou dal… Jestli bylo Derekovi opravdu špatně, nechtěl jsem ho nutit postrkovat sekačku po trávníku v tomhle vedru a vlh28
ku. Jenže mě napadlo, že možná není ani tak nemocný, jako něco jiného. „Máš kocovinu?“ zeptal jsem se. Nebyla to nijak absurdní otázka. Ani ne před měsícem jsem za starými okenicemi opřenými v kůlně našel šest plechovek Coors. „Ne,“ řekl. Pak najednou odhodil přikrývky, převalil se a jedním pohybem spustil nohy z postele. Vrazil přitom do své matky. „No dobře,“ řekl. Myslím, že Ellen překvapilo stejně jako mě, že má na sobě pořád džíny a tričko. Sáhl po pracovních botách; tenisek, které ležely vedle, si nevšímal. „Budu pracovat. No tak je mi zle. Vždy. o nic nejde.“ Ellen se na mě podívala, jako by čekala, že se toho chytím a zeptám se, co se děje. Ale já jsem jen pokrčil rameny a řekl jsem: „Tak dobře.“ „Slanina je už hotová,“ podotkla jeho matka. „Mám ti k ní udělat vajíčka –“ „Nemám hlad,“ zarazil ji. Ellen vstala a zvedla dlaně před sebe v univerzálním ústupovém gestu. „No dobře, dobře,“ řekla a odešla z pokoje. „PřijN k autu, až budeš hotový,“ dodal jsem a zavřel za sebou dveře. Za nimi stála Ellen. „Myslíš, že má kocovinu?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Já nevím. Ale jestli má, tak postrkovat časně ráno řvoucí sekačku po trávníku je přesně to, co si zaslouží.“ Vyčistil jsem si zuby, vzal jsem si tabletku aspirinu, protože Ellen slyšela nějakého doktora v Oprah Show říkat, že to prospívá, a šel jsem ven. Nic se ani nehnulo. A bylo jasné, že bude zase vedro. Za domem máme takovou budovu, já jí říkám kůlna, ale ve skutečnosti je to dvojgaráž s širokými vraty, kde mám ponk a kam ukládáme všechny naše věci. Nakoupil jsem pět nebo šest použitých sekaček za babku a uvedl jsem je do slušného stavu. Každý den s sebou vozíme dvě, takže kdyby některá z nich vypověděla službu, měl bych ji hned čím 29