1 Mode ani lefanejcha… Děkuji Ti, Králi živý a věčný, žes mi vrátil mou duši…
Šabat Noach připadl roku 5762 na třetí den měsíce chešvan, což byla dle občanského kalendáře sobota dvacátého října 2001. Jenže jsou roky a jsou Léta Páně, jsou letopočty a občanské letopočty, kalendáře bývají všelijaké, takže měsíc elul, kdy si všichni na Noachův příběh volky nevolky vzpomněli, byl ještě stále v roce 5762, přičemž bohabojní křes.ané i zpupní neznabozi už osm měsíců žili v roce 2002, zatímco muslimové měli rok 1423. Navzdory tomu se věřící všech tří monoteistických náboženství, stejně jako bezvěrci a jinověrci, divili stejně, strachovali se stejně a stejně si i zoufali, anebo, měli-li štěstí, sledovali v televizi pou.ově barevné zprávy a emotivní záběry, podbarvované nevkusně dramatickými tóny, a soucítili s těmi, kteří si zoufali. Našli se i tací, kterým bylo všechno jedno, nebo. jich se události nedotkly, nedotkly se jich tragické osudy, pláč ani slzy, nedotklo se jich nic, co se jich nedotklo. O nich se ale vyprávět nechce, a. je naše duše vůči těm, kteří nám zlořečí, jako prach; a. je naše duše vůči těm, pro které jsme prach, prachem. A o těch, kteří ve zdraví či s újmami přežili, leč nedožili se dnešních dnů, budiž řečeno tehi nišmato crura bi-cror ha-chajim, jak se píše na poslední řádek náhrobních kamenů, čili: Budiž jejich duše pojata do svazku věčného života. Roku 5762 připadl šabat Noach na třetí den měsíce chešvan. O rok později připadl na šestý den měsíce cheš[7]
van. Ze svitků Tóry se četl stejný oddíl i stejná haftora jako před rokem, ale nebylo to jako před rokem. Bylo to stejné, ale bylo to jiné. Bylo po všem, i když zdaleka po všem nebylo. Zůstaly stopy, šlápoty a .ápoty. Hluboké, mělké, v duši, v srdci, v celé zemi. „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky,“ psávalo se na lístcích, co občas špendlívali na přespříliš umouněné kabáty v čistírnách, a jeden zdánlivě veselý spisovatel narozený v Židenicích, chovatel koček a piják piva, který se snažíval v hostinci U Zlatého tygra přeřvat hluk své samoty, parafrázoval v existenciálním duchu, jemuž zůstal po celý život věrný, tuto obmyslnou výmluvu komunálních čistíren takto: „Skvrny na duši nelze vyčistit bez porušení podstaty látky,“ k čemuž zvesela dodával: Leda byste je vyřízli kudlou!
Onoho léta nechtěl mrakopravcům nikdo věřit. Všichni tvrdili, že o nic nejde, že co se někomu jeví nenormálním, je naopak normální, a nenormální je ten, kdo sejčkuje, zvláště mrakopravci. Meteorologové nedbali řečí těch ani oněch a zkoumali mraky po svém. Jejich pohyby, jejich výšku a šířku, jejich hustotu. Věděli dobře, že každý mrak se jednou rozplyne nebo protrhne, v tom byli s mrakopravci zajedno, a stejně tak dobře věděli, co takový pět kilometrů vysoký mrak, pěkně nasáklý vodou, dokáže, když si usmyslí. Vodohospodáři zase sledovali vodoteče po celých Čechách a snažili se spočítat, co se po takovém usmyslení mraků semele, co by se mohlo semlít a co se semlít určitě nemůže. A protože mýliti se je lidské, mýlili se pro všechny případy ve všem. Sakumpak. Protržených mraků bylo najednou spousta na všech možných místech, a pak se protrhla hráz jakéhosi rybníka, který nechtěl zůstat pozadu za mraky, a rybniční voda i s kapry smetla jednu jihočeskou vesnici, dočista ji vysmejčila a hned bylo o jednu minulost víc. Mraky, jako by chtěly rybníkům dokázat, že se dokážou protrhávat líp a důkladněji, tak zvesela [8]
činily a voda se zase snažila vyvalit hráze a podemlít břehy, zaplavovat domy a silnice a dělat všechno, co taková voda umí. Pár lidí si vzpomnělo na rok sedmadevadesátý, kdy té vody bylo také požehnaně, k vzteku a k pláči, a tu si mnozí kladli otázku, jestli to čirou náhodou není nějaké znamení shůry. Realisté tvrdili, že shůry jistě, odkud jinak, když mraky jsou na nebi, jenže jiní zase mínili, že tím shůry je myšleno opravdu shůry. Gnostici a bezvěrci se pošklebovali, nebo. podle nich se v takových případech jedná vždy a zásadně o přírodní jevy, nic víc, nic míň, ale při vší zdrženlivé úctě k ateistům je třeba zpříma říci, že o znamení shůry šlo. A tím shůry je opravdu myšleno shůry. Roku 5770 připadl šabat Noach na šestý den měsíce chešvan. A přestože si mnozí připomněli historii Noachovu, málokdo vzpomněl na to, co bylo před sedmi léty, ačkoliv přívaly vod zaplavily Čechy a Moravu znovu v roce šestém a devátém. Ale ti, kteří v oněch dalších létech zůstali suší, na tisíciletou vodu prostě zapomněli. Některé skvrny zkrátka vybělí čas. Po některých skvrnách nezůstane ani flek. Jen při dešti je člověk cítí v kostech.
[9]
2 Ele toledot Noach: Tyto jsou příběhy Noachovy: Noach byl mužem spravedlivým, dokonalým ve svém věku; s Bohem kráčel Noach.
Avi Kolman vstal toho úterního rána chvilku po šesté, umyl se a počal odříkávat ranní požehnání. „Baruch ata Adonaj Elohejnu melech haolam, šelo asani goj. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech haolam, šelo asani aved. Baruch ata Adonaj Elohejnu melech haolam, šelo asani íša…“ Další probuzení, další den života, za který vzdal Hospodinu dík. Neprobudil se jako gój, neprobudil se jako otrok, neprobudil se jako žena. Probudil se jako Avigdor Kolman a venku už svítilo slunce. Dokončil berachot, chvilku se mlčky díval z okna a pak začal pomalu odříkávat ranní š’ma. Po první větě se rozezvonil telefon. Nenechal se vyrušit, zvonění prostě nevnímal, i když ho slyšel. Pokud ho pamě. neklamala, takhle brzy po ránu slyšel vyzvánět telefon všehovšudy třikrát v životě. V březnu v osmatřicátém, v srpnu v osmašedesátém a teR. Poprvé do Prahy vtrhla vojska nacionálně socialistická, podruhé internacionálně socialistická. Avi Kolman zvonění nevnímal, i když ho slyšel. Ale jeho mozek ano. Hádej, kdo vtrhl do Prahy teR? vpadla doprostřed modlitby vlezlá otázka. Ani Němci, ani Rusové, samá voda, samá voda… Avi Kolman se snažil vší silou soustředit. „…ukšartam leot al jadecha, vehaju letotafot bejn ejnecha…“ Edita Fuchsová, která držela telefon u ucha, byla trpě[ 10 ]
livá. Čekala, až to Avi Kolman zvedne. Musela čekat. Jen doufala, že je v pořádku, že se mu nic nestalo. Nestalo se mu nic, byl v naprostém pořádku. Skončil s modlitbou a nechal telefon ještě třikrát zazvonit. Už víš, kdo vtrhl do Prahy? Pátého dne měsíce elul roku 5762 to nebyli ani Němci, ani Rusové. Avi Kolman jen pohodil hlavou. Takže přeci jen samá voda, samá voda… Předešlého večera se byl podívat na nábřeží u Čechova mostu a u nemocnice svatého Františka. Naposledy zažil v Praze pořádnou potopu v roce čtyřiapadesát, ale tahle byla mnohem větší. Vltava stoupla jako Temže při přílivu v Londýně o víc jak čtyři metry, jenomže se nedalo čekat, že tak rychle, jako se zvedla, zase klesne. Tady nešlo o příliv, ale o povodeň. Byl to majestátní pohled, vzedmutá řeka vzbuzovala respekt. Ne nadarmo patří voda mezi čtyři živly, ne nadarmo. Když si usmyslí, dějí se věci. Před pár dny se Avi Kolman díval v televizi na zprávy a viděl, jak dopadla Plzeň. Ty čtyři řeky, které přitékaly do města, jako by se domluvily. V jednotě je síla. Spojily se, zalily centrum a bylo. Kampak si to řeka asi namíří dál pod novým jménem? kladl si tehdy řečnickou otázku. Když Berounka, tak tedy hurá na Beroun! A pak dál a dál, stačí znát zeměpis. Když si živly usmyslí, dějí se věci, to bylo nad slunce jasnější. Dokonce i za tmy to bylo jasné. Viditelné a slyšitelné. Jenomže byli tací, kteří neviděli a neslyšeli. Prý se nic neděje. Zachovejte klid, nic se vám nestane. Všechno máme pod kontrolou. Aha! Kdyby si ti chytroušci přečetli něco o biblických válkách, jak je vedli naši stateční v dobách soudců, dívali by se na vzdálené vody jinak, pomyslel si Avi Kolman. Jenže jsou to neznabozi, stejně jako ten kenaanský vojevůdce Sísera, který se kdysi pradávno nedíval k horám, kde pršelo, vytáhl do bitvy proti prorokyni Deboře do údolí jezreelského a netušil, že se vody, valící se z hor potokem Kíšon, vzedmou a smetou jeho koně i válečné vozy, dřív než řekne švec. Avi Kolman se musel usmát. „Když prší, bývá mokro,“ říkával mu strýc Chaim, když byl malý, a on tu průpovídku nesnášel. [ 11 ]
„Bodej., že je mokro, to ví přeci každý,“ vzdoroval, ale strýc Chaim zvedával ukazováček a kýval jím zleva doprava. „Je mokro a mokro, a na tom nic nezměníš.“ Avi Kolman na pár vteřin zavřel oči a oddrmolil krátkou modlitbu za strýce Chaima. Jojo, je mokro a mokro. A nikdo na tom nic nezmění. Leda až se mokru přestane chtít být. Avi Kolman konečně zvedl telefon. Takhle brzy po ránu potřetí v životě, pokud si pamatoval. Tušil, že i tentokrát to bude stejné. „Mám si snad zase sbalit kufry?“ zeptal se, aniž se ohlásil. „Jo, pane Kolmane, takže už to víte?“ řekla Edita Fuchsová. „A co jako bych měl vědět?“ „Že nařídili evakuaci Starého Města.“ „Odkud bych to asi věděl, nevíš?“ „Z rádia.“ „Tsss! Kdo poslouchá v šest ráno rozhlas?“ „Tak podívejte, v osm se u vás zastaví malej Kytka a odveze vás na Vinohrady k panu Reichovi.“ „Proč zrovna na Vinohrady?“ „Protože až tam pravděpodobně voda nevystoupí,“ řekla Edita Fuchsová. „A proč zrovna k Reichovi?“ „Protože včera volal na obec a říkal, že u něj může pár mužských bydlet, kdyby něco, má v domě jeden volný byt. Takže v osm.“ „V osm? To začíná ve Vysoké šachrit…“ „S tím bych moc nepočítala, pane Kolmane, pomodlete se doma a v osm buRte připravenej. TeR musím obvolávat další lidi.“ „Další lidi?“ „Jo, další lidi. Nejste na světě sám.“ A zavěsila. Nejste na světě sám. Tuhle větu slýchal od Edity Fuchsové často. Věděl, že má pravdu. Kdyby byl na světě sám, [ 12 ]
nikdo mu už nikdy nezavolá. Ale jemu ještě druzí telefonovali. Někdy i brzy po ránu. Avi Kolman koukl na hodinky, šel postavit vodu na kávu, a poté začal systematicky balit. Takhle brzy zrána balil potřetí v životě. V osmatřicátém se mu sice díky tatínkovi podařilo dostat včas ze země, ale ne dost daleko. Nacionální socialismus je s otcem, matkou a bratrem dohnal v MaRarsku, odkud putovali do polských lágrů. Přesto měl štěstí a přežil. Jako jediný. V osmašedesátém se mu podařilo také včas dostat ze země. Utíkal stejně jako kdysi jeho otec se ženou a dvěma syny a hlavně hodně daleko, kam už internacionální socialismus nedosáhl. Tentokrát přežili všichni. Utíkat nyní z domova kvůli velké vodě, k tomu všemu jenom na Vinohrady a sám, mu nepřipadalo tak strašné. Dole v jižních Čechách voda některé vesnice doslova spláchla a lidé už neměli ani odkud utíkat. Někde dokonce ani nestačili utéct a musela je evakuovat armáda. Dva se dokonce utopili, jak říkali v televizi. Půlka Malé Strany a Klárov už byly pár dní pod vodou, Kampa celá, voda se valila i na Smíchov. A ministr vnitra se producíroval v gumových holínkách a polním vojenském mundůru mezi neš.astnými obyvateli, kteří přišli o své domovy, jako nějaký plavovlasý anděl spásy. Zachovejte klid, nic se vám nestane, všechno máme pod kontrolou. Aha! Kdepak, sbalit pár věcí a na pár dní se po svých odsunout na kopec, to nebude tak strašné. Poprvé byl mimo domov šest let, podruhé dvacet. A teR, deset let po návratu do Prahy, přemýšlel, jak dlouho asi bude trvat vinohradský exil. A jaká tam bude společnost, protože a. v lágru nebo v exilu na společnosti vždycky kromobyčejně záleží. Sbalil si sidur, talis a tefilin, netilat a kidušový pohár, kdyby musel zůstat déle. Nějaké spodní prádlo, ponožky a dvě košile. Přemýšlel, zda nemá z rámu dveří vzít mezuza, až bude odcházet, protože si nebyl jist, co je ten Reich zač. Než v osmašedesátém odjížděl, neznal ho. Vypadá tak na pětapadesát, víc ani fous, určitě bude narozený po válce, uvažoval Avi Kolman. Možná se do Prahy [ 13 ]
odněkud přistěhoval. Poslední roky ho vídal jen na vysoké svátky, jednou za rok o pesachovém sederu nebo o chanuce, ale jestli na jeho dveřích na Vinohradech je mezuza nebo ne, to mu nikdo neřekl. Kdoví, jestli je to vůbec Žid. Ale kdyby nebyl, proč by volal na obec a nabízel, že se postará o souvěrce? Avi Kolman se pro jistotu rozhodl, že se spolehne sám na sebe a vedle klíčů od bytu položil na stůl otevřený kapesní nůž. Aby nezapomněl. Když měl sbaleno, sedl si v kuchyni ke stolu a rukama sevřel hrnek kávy. Chtěl si pustit rádio, ale rozmyslel si to. Nic nového by se stejně nedozvěděl. Logika byla totiž neúprosná: jestliže na jihu už dlouho pršelo a všechny řeky se rozbouřily, nemohly ty běsnící vody směřovat jinam než na sever a skrz Prahu dál, aby se spojily s Labem a táhly a zatopily Ústí a potom DrážRany, kde mají nízké nábřeží a každá větší voda tam dělá paseku, a pak pěkně na Magdeburk a dál až k Hamburku… Samá voda, samá voda. Děs a běs, horší než cokoliv jiného. I když ne, horší to bylo tam, protože to peklo nerozpoutaly přírodní živly, ale člověk. Avi Kolman si odfrkl. Zpropadené asociace! Snažil se na ty dávné doby nemyslet, nevzpomínat a celkem se mu to dařilo, i když vymazat to všechno z hlubin paměti nebylo možné. Jenže ty vzpomínky teR připlavila voda. Jen tak mimochodem. Jako by chtěla říct, jsem jen voda, je mě hodně, jsou mě spousty, ale nic víc. Přiženu se, zmizím. Adieu. Do příštích povodní ode mne máš pokoj. Jojo, voděnka studená. Mrcha. Ozval se telefon. Zvedl ho. „Evakuace se odkládá?“ zeptal se. „Ne, neodkládá, pane Kolmane,“ ozval se z telefonu zpěvavý hlas malého Kytky. „Chvilku se zdržím, vyzvednu ještě Blochovy na Anenským náměstí, mám to při cestě. Na paní Blochovou se nesmí spěchat, drží šiva…“ „Kvůli tomu voláš? Vím, že má smutek, byl jsem přece Gustlovi na pohřbu, a. na nás v nebi v dobrém vzpomíná, tak to asi vím, ne?“ [ 14 ]
„Já jen, abyste si nedělal starosti. Paní Fuchsová řekla, že vás mám vyzvednout v osm.“ „Já že bych si dělal starosti? Stačí, když si je o mě dělá Edita a ty.“ Zavěsil. Bylo pár minut po sedmé. Rozhodl se, že si dojde koupit noviny, ale nakonec usoudil, že to nemá smysl. Bude v nich jen to, co slyšel večer ve zprávách. Nic víc. Voda je rychlejší a to, co natropila přes noc, ještě jistě nikdo nestačil napsat a vytisknout. Zprávy o špatných událostech přicházejí až po špatných událostech. A to se pak kdejaký mudrlant rozepisuje o tom, co se mělo dělat a kdo za to může, že se taková pohroma dala přece očekávat, což jsou úvahy asi tak jalové, jako že když padají trakaře, někdo má hřbet samou bouli. Avi Kolman šel do ložnice a urovnal postel. Pootevřeným oknem proudil dovnitř chladný ranní vzduch a od Vltavy byl cítit pach vody. Ptáci v korunách stromů na Starém židovském hřbitově zpívali, jako by se nic nedělo. Jim byla povodeň nadobro ukradená. Zapískal jim jako vždycky pár trylků, a aniž si vzal talis a uvázal modlitební řemínky, odříkal modlitbu osmnácti požehnání. Doma praktikoval svůj vlastní rituál. Vrátil se do kuchyně, nalil si sklenici mléka a snědl kus suchého chleba. Čekal, až pro něj přijedou. Naposledy takhle čekal zjara, když jeli do Plzně. Kde by ho tehdy napadlo, že se za čtvrt roku ocitne Plzeň pod vodou. A nejen Plzeň. Avi Kolman si vzpomněl na záplavy v sedmadevadesátém. Voda řádila ve východních Čechách, na Moravě, stejně jako teR ničila všechno, co jí přišlo do cesty, dvakrát během pěti let se rozhodla dát lidem na vědomí, co dokáže. Má to snad být nějaké znamení shůry? Varování? Chce nám snad Hospodin, pochválen buR, dát najevo, že jsme se nepoučili a že jeho trpělivost s námi má své meze? Že si máme dát moc dobrý pozor na to, co děláme a jak se chováme? Anebo se rozhodl vyzkoušet novou sociálnědemokratickou vládu, jak si s tím neštěstím poradí? Proč by
[ 15 ]
to dělal? Lidstvo je dost staré, aby se dokázalo poučit ze své historie. Nebo že by ne?
Avi Kolmanovi bylo šestasedmdesát. Podle někoho to bylo hodně, podle jiného málo. Podle někoho to nemělo být vůbec. Jemu samotnému to připadalo tak akorát. Ani moc, ani málo. Tenkrát zjara jako každý den, když se probudil a zjistil, že je stále naživu, se posadil na posteli a uchechtl se. S jistou zlomyslností, s jistou hořkostí. „Jojo, už šedesát let jsem tu neměl být. Kde jste vy, kde jsem já?“ řekl polohlasně, zdvihl oči ke stropu a vzdychl. „A kde jsou ostatní?“ Spustil bosé nohy na zem a po paměti šátral po trepkách, zhluboka se nadechl, napočítal do tří a poté rázně vstal. V levém kyčli to zapraskalo a v kříži křuplo. „Tsss, tsss, tsss,“ okřikl své tělo a zamířil do koupelny. Když se umyl, šel zpátky do pokoje. Sáhl na noční stolek pro kipu, nasadil si ji na hlavu, obrátil se zády k otevřenému oknu a se zavřenýma očima odříkal ranní š’ma. Poté se otočil a zadíval se na hřbitov. Havrani po zimě odtáhli zpátky na sever a turisté ještě nepřitáhli. Bylo na ně příliš brzy, ještě nevylezli z děr, vyspávali a byl od nich pokoj. Jen pár holubů pochodovalo po hřebeni střechy Pinkasovy synagogy, jako by obhlíželi terén a chtěli se ujistit, že jsou ti černí křiklouni opravdu pryč. A kosové vesele prozpěvovali. Zapískal jim na dobré ráno pár trylků. Takhle po ránu to měl rád. Nikde nikdo, ticho a klid. Klid, který na hřbitově má být. Brzy ráno a o šabatu tam nebyla ani noha. Vůbec by se nezlobil, kdyby po celý zbytek jeho života bylo jen pěkné brzké ráno a šabat. Jenže, napadlo ho, to by pak nebyla odpoledne. Nebyla by kavárna a přátelé. A páteční večery. A svátky. Nu co, turista je také lidská bytost, koneckonců je mezi nimi dost našinců, každý chce vidět Maharalův náhrobek a celou tu starobylou nádheru, člověk nemůže pořád nadávat, má se spokojit s tím, co má. Dajejnu, jak se zpívá o pesachovém sede[ 16 ]