Rakouští koně se leskli v měsíčním světle, jejich jezdci stáli v sedlech vzpřímeně, se zdviženými šavlemi. Za nimi vyčkávaly dvě řady kráčecích strojů poháněných dieselovými motory připravenými k palbě, s děly zacílenými nad hlavy kavaleristů. Zepelín prozkoumával zemi nikoho uprostřed bitevního pole. Jeho kovový povrch jen jiskřil. Francouzská a britská pěchota se krčila za opevněním – z perořízku, kalamáře a řady plnicích per. Pěšáci věděli, že proti síle rakousko-uherské říše nemají naději. Jenže za nimi se zlověstně tyčila řada darwinských příšer, připravených zhltnout každého, kdo by se opovážil ustoupit. Útok už takřka začal, ale vtom se princi Alexandrovi zdálo, že slyší někoho za dveřmi... Provinile udělal krok směrem k lůžku – pak ale ztuhl na místě a napjatě se zaposlouchal. Stromy venku se pohupovaly v lehkém vánku, jinak však vládla tichá noc. Matka a otec koneckonců pobývali v Sarajevu a služebnictvo by se neodvážilo rušit jeho spánek.
[ 7 ]
•
SCOTT WESTERFELD
•
Alek se otočil zpátky ke stolu a začal posouvat jízdu směrem vpřed. Na tváři se mu objevil úšklebek. Bitva spěla k vyvrcholení. Rakouské kráčecí stroje dokončily ostřelování a bylo na cínových koníčcích, aby dorazili žalostně zdecimované Francouze. Trvalo mu to celou noc – připravit tenhle útok za pomoci císařské příručky vojenské taktiky, kterou si vypůjčil v otcově pracovně. Alekovi připadalo naprosto spravedlivé, že si užije trochu zábavy, zatímco jeho rodiče sledují opravdové vojenské manévry. Žadonil, aby ho vzali s sebou, aby mohl sledovat pochodující šiky vojáků a aby podrážkami vnímal dunění shromážděných válečných strojů. Cestu Alekovi samozřejmě zakázala matka. Synovo studium bylo podle jejího názoru důležitější než tyhle „promenády“, jak tomu říkala. Nedokázala pochopit, že se syn na vojenských
[ 8 ]
•
LEVIATAN •
manévrech může naučit více, než kolik získá od starých plesnivých učitelů a jejich knih. Možná už brzy nadejde den, kdy se Alek ujme řízení jednoho z těch strojů. Válka byla koneckonců na spadnutí. Všichni to tvrdili. Poslední cínový oddíl jízdy udeřil proti francouzským liniím, ale vtom se z chodby znovu ozval tichý zvuk. Bylo to cinkání svazku klíčů. Alek se otočil a zadíval se do mezery za dvojitými dveřmi své ložnice. V prostoru zalitém měsíčním světlem se pohnul stín a Alek uslyšel šeptem pronesené zasyknutí. Někdo tam byl. Naboso rychle přeběhl po chladné mramorové podlaze a vklouzl do postele právě ve chvíli, kdy se dveře se skřípotem otevřely. Alek přimhouřil oči, až se stáhly do dvou štěrbin, a snažil se odhadnout, který ze služebníků ho přichází zkontrolovat. V měsíčním světle, které proudilo do pokoje, se na stole leskli cínoví vojáčci. Kdosi vklouzl dovnitř. Pohyboval se pružnými a dokonale tichými kroky. Pak se zastavil, na okamžik se zahleděl na chlapce a kradmo zamířil k prádelníku. Alek uslyšel zavrzání, jak se otevřela dřevěná zásuvka. Srdce mu bušilo jako o závod. Nikdo ze služebnictva by se ho neodvážil okrást. Co když je ale vetřelec něco horšího než zloděj? V uších mu zaznělo otcovo varování... Máš nepřátele ode dne, kdy ses narodil.
[ 9 ]
•
SCOTT WESTERFELD
•
Vedle postele mu visela šňůra zvonku, ale pokoje jeho rodičů byly nyní opuštěné. Otec i jeho tělesná stráž pobývali v Sarajevu a nejbližší strážní byli v těchto dnech ubytováni na opačném konci trofejní chodby, padesát metrů daleko. Alek zasunul dlaň pod polštář, až se jeho prsty dotkly chladné oceli loveckého nože. Ležel na lůžku, zadržoval dech, pevně svíral rukojeť a opakoval si další z otcových hesel. Překvapení je mnohem užitečnější než síla. Dovnitř vkročila další postava. Její boty nemotorně zadupaly na podlaze a kovové spony na pilotní bundě zachřestily jako klíče na kroužku. Neznámý zamířil rázným krokem rovnou k Alekově posteli. „Mladý pane! Vstávejte!“ Hoch pustil nůž a s úlevou si oddechl. Byl to jenom Otto Klopp, jeho učitel mechaniky. První příchozí se začal prohrabávat šatníkem a vytahovat z něj kusy oblečení. „Mladý princ byl celou dobu vzhůru,“ pronesl tichý hlas hraběte Volgera. „Smím vám něco poradit, Vaše Výsosti? Pokud chcete předstírat, že spíte, je rozumné nezadržovat dech.“ Alek se zamračeně posadil. Jeho učitel šermu měl nesnesitelnou schopnost prohlédnout jakoukoli lest. „Co to má znamenat?“ „Máte jít s námi, mladý pane,“ zamumlal Otto a zkoumavě si prohlížel mramorovou podlahu. „Na rozkaz arcivévody.“
[ 10 ]
•
LEVIATAN •
„Mého otce? On už se vrátil?“ „Nechal nám tady pokyny.“ Hrabě Volger promluvil stejně nesnesitelným tónem, jaký používal při hodinách šermu. Hodil na postel Alekovy kalhoty a pilotní bundu. Hoch na ně zpola rozzuřeně a zpola zmateně vytřeštil oči. „Jako mladý Mozart,“ utrousil Otto tiše. „Alespoň podle toho, co vypráví arcivévoda.“ Alek se zamračil. Vybavily se mu otcovy oblíbené historky o tom, jak probíhala výchova slavného skladatele. Mozartovi učitelé ho údajně budili uprostřed noci, kdy chlapcovu mysl nerušily žádné jiné podněty a nedokázala klást odpor, aby do něj násilím vpravovali hudební lekce. Sáhl po kalhotách. „To mě hodláte nutit, abych skládal fugu?“ „Zábavná představa,“ odtušil hrabě Volger. „Ale teď už si, prosím, pospěšte.“ „Za stájemi máme kráčecí stroj, mladý pane.“ Ottova ustaraná tvář se pokusila o úsměv. „Máte si vzít přilbu.“ „Kráčecí stroj?“ Alek vykulil oči. Pilotování bylo jednou ze součástí jeho studií. Nadšeně vyskočil z postele a rychle se nasoukal do šatů. „Ano, vaše první noční lekce!“ oznámil Otto a podal Alekovi holínky. Alek si je natáhl a postavil se. Poté vytáhl z šatníku své oblíbené pilotní rukavice. Kolem se rozlehla ozvěna jeho kroků po mramorové podlaze.
[ 11 ]
•
SCOTT WESTERFELD
•
„Tiše.“ Hrabě Volger stál u dveří komnaty. Když je otevřel, vrzly a on opatrně nahlédl do chodby. „Musíme se nepozorovaně vyplížit ven, Vaše Výsosti!“ zašeptal Otto. „Tohle je opravdu zábava, tahle lekce! Přesně jako s mladým Mozartem!“
Všichni tři se společně kradli galerií s trofejemi. Učitel Klopp nepřestával dusat, zatímco hrabě Volger tiše našlapoval vedle něj. Chodbu lemovaly portréty Alekových předků – rodiny, která vládla Rakousku po šest staletí. Shlíželi na něj ze stěn s nevyzpytatelnými výrazy ve tvářích. Paroží, které zdobilo stěny coby doklad otcova loveckého umění, vrhalo propletené stíny jako měsícem ozářený les. Zvuk každičkého kroku byl ještě zesílen tichem panujícím v zámku a v Alekově mysli klíčily otázky. Není to nebezpečné, pilotovat v noci kráčecí stroj? A proč je u toho jeho učitel šermu? Hrabě Volger dával před bezduchými mechanismy přednost šavlím a koním. Kromě toho choval jen pramalou náklonnost k neurozeným osobám, jako byl Otto. Učitele Kloppa na zámku zaměstnali kvůli pilotním schopnostem, a ne pro slavné jméno. „Volgere...“ začal Alek. „Tiše, chlapče!“ okřikl ho hrabě. Aleka se zmocnila zlost. Z úst mu málem vylétlo zaklení – bylo mu jedno, jestli zničí celou tuhle pitomou hru na tajný odchod ze zámku.
[ 12 ]
•
LEVIATAN •
Přesně takhle to bylo pokaždé. Pro služebnictvo byl možná „mladý arcivévoda“, jenomže šlechtici, jako byl Volger, nikdy Alekovi nedovolili, aby zapomněl na své postavení. Vinou neurozeného původu své matky nikdy nezdědí panství ani titul člena vládnoucího rodu. Jeho otec mohl být klidně nástupcem panovníka říše, ve které žilo padesát milionů duší, jenže Alekovi samotnému nemělo v budoucnu zůstat nic. Nezáleželo na tom, že Volger sám je jenom nevýznamný hrabě bez zemědělské půdy, pouze s kouskem lesa. Dokonce i on se směl cítit nadřazený nad synem pouhé dvorní dámy. Alek se ovládl a mlčel. Nechal svůj vztek vychladnout a kradli se dál rozlehlými, temnými zámeckými kuchyněmi. Léta urážek ho naučila, jak držet jazyk za zuby. I projev neúcty bylo navíc snadnější spolknout, pokud před sebou měl vyhlídku na pilotování kráčecího stroje. Jednoho dne nastane chvíle jeho pomsty. Otec mu to slíbil. Manželská smlouva se změní a v Alekových žilách bude napříště kolovat panovnická krev. I kdyby to mělo znamenat, že je třeba porazit samotného císaře.
[ 13 ]
Ve chvíli, kdy dorazili ke stájím, už však Alekovy myšlenky patřily pouze nočnímu výletu. Měsíc ještě nedorostl ani do poloviny a lesy honitby patřící k panství se táhly údolím jako černé moře. V tuto pozdní hodinu se dokonce i světla Prahy dala spíše tušit než vidět. Když Alek spatřil kráčecí stroj, vyklouzl mu ze rtů tichý výkřik. Stroj se tyčil nad střechou stájí. Jeho dvě kovové nohy se bořily hluboko do země ve výběhu pro koně a on připomínal některé z darwinských monster skrývajících se v temnotě. Tohle nebyl cvičný stroj. Jednalo se o skutečnou válečnou zbraň – stroj typu „Kyklop Hromovládce“. V břiše měl zabudováno dělo a z hlavy veliké jako udírna mu trčely pahýlovité nosy dvou kulometů Spandau. Až dosud Alek pilotoval nanejvýš nevyzbrojená vozítka a čtyřnohé cvičné korvety. Dokonce i nyní, když už byly na obzoru jeho šestnácté narozeniny, trvala matka na tom, že na ovládání válečných strojů je stále ještě příliš mladý.
[ 14 ]
„VYKRADLI SE VEN ZE ZÁMKU.“
•
SCOTT WESTERFELD
•
„To mám pilotovat tohle?“ Alek uslyšel, jak se mu láme vlastní hlas. „Ta moje staré kára by mu nesahala ani po kolena!“ Otto Klopp chlapce rukou v rukavici ztěžka poplácal po ramenou. „Žádné strachy, mladý Mozarte. Budu vedle tebe.“ Hrabě Volger něco křikl směrem ke stroji a jeho motory se probudily k životu. Půda pod Alekovýma nohama se rozechvěla. Měsíční světlo se zatřpytilo na vlhkých listech v maskovací síti pověšené nad Hromovládcem. Ze stáje se ozvalo zaržání nervózních koní. Příklop v břiše kráčecího stroje se otevřel a vypadl z něj provazový žebřík. Klesal k zemi a zároveň se rozmotával. Hrabě Volger ho zachytil, aby se přestal houpat, pak přišlápl poslední kovovou příčku botou a přidržel tak žebřík, aby se nehýbal. „Račte, mladý pane.“ Alek se zadíval na stroj. Pokusil se představit si, jaké to bude, řídit takové monstrum ve tmě, až bude drtit stromy, domy a všechno ostatní, co bude mít tu smůlu, že se jim to připlete do cesty. Otto Klopp se k němu naklonil. „Váš otec – arcivévoda – nám dal úkol. Mně i vám. Chce, abyste byl připraven ovládat jakýkoli stroj, který má palácová stráž. Třeba o půlnoci.“ Alek polkl. Otec vždycky říkal, že vzhledem k válce, jež se rýsuje na obzoru, musí být všichni doma dobře připravení. A dávalo i smysl, že chce, aby se s výcvikem začalo v době, kdy
[ 16 ]