1. Vý tah, ticho, obezita
Výtah dál neuvěřitelně pomalu stoupal. Nebo jsem si aspoň myslel, že stoupá. Co se dělo doopravdy, jsem neměl tušení. Vinou extrémně nízké rychlosti jsem totiž nadobro ztratil smysl pro orientaci. Třeba jsme namísto stoupání klesali, nebo stáli po celou dobu na místě. Že výtah – nejspíš – jede nahoru, jsem si řekl čistě pro zjednodušení, po důkladném uvážení všech okolností. Byl to ale jen pouhopouhý dohad. Bez jakéhokoli reálného podkladu. Mohli jsme zrovna tak dobře vystoupat dvě patra, tři klesnout a pak objet dokola zeměkouli. Nic bližšího jsem netušil. Každopádně se tenhle výtah dokonale a v každém směru lišil od vylepšené verze studničního rumpálu, kterou jsme k dopravě do bytu užívali u nás v domě. Rozdíl to byl tak velký, až byl jeden skoro na pochybách, jestli jde opravdu o dvě stejná zařízení vyrobená za tím samým účelem na stejném principu a označitelná společným jménem. Ty dva stroje od sebe dělily hotové světelné roky, větší propast by si už sotva kdo dokázal představit. Za prvé, už třeba jen ta velikost. Výtah, kterým jsem právě jel, byl dost prostorný na to, abyste si v něm zařídili menší útulnou kancelář. Šoupnout sem psací stůl, skříňku na věci a nějaké ty poličky, mohli byste navrch docela klidně přidat i kuchyňský kout a pořád by vám zbývalo místo. Bez problémů ještě tak na tři velbloudy a menší palmu. Za druhé čistota. Výtah, ve kterém jsem stál, byl čistý jako zbrusu nová rakev. Stěny i strop byly z nablýskané nerezové oceli bez jediné skvrnky nebo flíčku, na podlaze koberec. V odstínu moss green a s pěkně vysokým vlasem. 9
Za třetí: strašidelné ticho. Když jsem vešel dovnitř, dveře se neslyšně – doslova a do písmene neslyšně – zavřely a v tu chvíli přestalo být slyšet i cokoli dalšího. Opravdu se nedalo zaslechnout ani to, jestli se pohybujeme nebo stojíme, jaké zavládlo ticho. Hluboké řeky vždycky plynou potichu. A to rozhodně nebylo všechno. Navíc tu docela scházela většina příslušenství, jaké mají normální výtahy mít. Předně jsem nikde neviděl žádný panel s nějakými tlačítky nebo spínači. Včetně těch pro volbu patra, otvírání a zavírání dveří, nemluvě o nouzovém zastavení. Nebylo tu opravdu vůbec nic a já si začal připadat strašně bezbranný, opuštěný a sám. Ono nešlo jenom o tlačítka. Tady nebyl ani žádný ukazatel, ve kterém jsme právě patře, žádná informace, pro kolik je výtah osob, žádné upozornění pro uživatele a dokonce ani tabulka se jménem výrobce. Netušil jsem ani, kudy bych se odsud asi dostával v případě nějaké katastrofy. Prostě opravdu dokonalá rakev. Takovýhle výtah mohla jen těžko schválit normální bezpečnostní komise. Každý výtah, kterýkoli, totiž už z principu musí splňovat přísné bezpečnostní směrnice. Jak jsem tu tak koukal do čtyř holých nerezových stěn, vzpomněl jsem si najednou na Houdiniho velkolepé kouzelnické výstupy, které jsem viděl jako dítě v televizi. Nechal se třeba svázat několikanásobnou vrstvou lan a řetězů, nacpat do velikého kufru a i s ním, ještě pro jistotu omotaným těžkým řetězem v mnoha vrstvách, pak pustit po vodě do Niagarských vodopádů nebo zamrznout v Severním moři do ledu. Pomalu a zhluboka jsem se nadechnul a co možná nezúčastněně srovnal v duchu Houdiniho situaci se svojí. Měl jsem nespornou výhodu v tom, že mě zatím nikdo nesvazoval řetězem, ale Houdini zas aspoň předem věděl, co se s ním během čísla doopravdy děje. Já jsem to nejen netušil, já ani nevěděl, jestli se můj výtah pohybuje, nebo stojí. Zkusil jsem si odkašlat. Bylo to ale prapodivné odkašlání. Vůbec totiž jako odkašlání neznělo. Znělo, jako když se rozplácne hrouda hlíny o holou betonovou zeď. Ani trochu nepřipomínalo žádný ze zvuků, které bych snad mohl vydat já. Pro jistotu jsem zakašlal ještě jednou, ale výsledek to mělo úplně 10
stejný. Takže jsem to radši vzdal a na další kašlání si nechal zajít chuť. Hodně dlouho jsem tam pak jen tak stál a nedělal nic. Dveře se neotvíraly. Splýval jsem pomalu s výtahem do hotového výjevu. Zátiší, které byste docela dobře mohli i pojmenovat. Muž ve výtahu. Padala na mě tíseň. Mohla třeba nastat porucha mechaniky. Anebo mohla obsluha tohohle stroje – čistě za předpokladu, že někde existuje člověk, co výtah obsluhuje – z roztržitosti zapomenout, že mě tu právě mají naloženého v boxu. Na to, že na mě samotného tu a tam někdo zapomene, už jsem ostatně pomalu zvyklý. Ať už to všecko ale má příčiny, jaké chce, výsledek je stejně pořád jen jeden: trčím zalígrovaný v téhle nerezové kobce. Nastražil jsem ještě jednou uši, ale nic jsem nezaslechl. Přitiskl jsem pro jistotu ucho i na ocelovou stěnu, ale ani tohle nepomohlo. Na zdi jen zůstal bílý otisk ucha. Výtah evidentně fungoval jako speciální kovová bedna, konstruovaná tak, aby pohlcovala všechen zvuk. Zkusmo jsem si začal pískat Danny Boy, znělo to ale, jako když sípá pes s těžkým zápalem plic. Takže jsem to nakonec vzdal, opřel se o zeď a rozhodl se zkrátit si chvíli počítáním drobných po kapsách. Říkám zkrátit chvíli, jenže pro lidi mé profese je tahle činnost stejně důležitá součást tréninku, jako když profesionální boxer mačká gumové míčky. Rozhodně to není kratochvíle v běžném slova smyslu. Je to stále opakovaná aktivita, která vám jako jediná umožní odstranit veškeré nepravidelnosti. Na každý pád prostě stále dbám na to, abych měl po kapsách vždycky slušnou zásobu drobných. V pravé kapse sto a pětisetjeny, v levé kapse padesáti a desetijeny. Jedno a pětijeny si ukládám zásadně do kapsy na boku a k počítání je neužívám. Pak už jen strčím ruce do kapes, a zatímco pravou rukou přepočítávám celkovou sumu ve sto a pětisetjenech, počítá zároveň moje levá ruka padesáti a desetijeny. Kdo to nikdy nezkoušel, těžko si představí, jaké takové počítání vlastně je, ale ze začátku je to každopádně činnost dost 11
náročná. Znamená to provádět levou a pravou hemisférou každou zvlášť jiný výpočet, a oba výsledky pak ještě sesadit dohromady, jako když skládáte rozpůlený meloun. Pokud na to nejste zvyklí, povede se vám něco takového jen dost těžko. Po pravdě vlastně nemám ponětí, jestli vážně při přepočtech používám pravou a levou hemisféru zvlášť. Odborník na neurofyziologii by měl na věc dost možná jiný názor, já ale nejsem neurofyziolog, a krom toho mám při svém počítání opravdu dojem, že mi obě hemisféry pracují odděleně. I únava, která na mě po takových výpočtech padá, se mi zdá být docela jiné kvality než ta z normálních počtů. Právě proto si tedy pro zjednodušení říkám, že mi pravá půle mozku počítá obsah pravé kapsy a levá půlka kapsu levou. Osobně si myslím, že celou řadu událostí, záležitostí a fenoménů našeho světa je opravdu potřeba brát tak trochu zjednodušeně. Není to ale tím, že bych snad měl v povaze si usnadňovat věci – i když připouštím, že mi takové sklony nejsou docela cizí – ale proto, že situací, kdy se zjednodušené nazírání na věci blíží jejich skutečné podstatě víc, než všechny ortodoxní interpretace, najdete ve světě kolem sebe kvanta. Nakolik by nás například omezilo v normálním, každodenním životě, pokud bychom si naši planetu nepředstavovali jako zeměkouli, ale jako obří stolek z kavárny? Teď tu samozřejmě uvádím dost extrémní příklad toho, jak se věci překrucovat nemají. Je ale fakt, že pokud budeme pro zjednodušení považovat zeměkouli za obří kavárenský stolek, nemusíme pak už řešit celé řady nepodstatných maličkostí, které pro nás plynuly z představy kulovité zeměkoule – řekněme třeba gravitaci, datovou linii, nebo rovník. Kolikrát za život se totiž jako normální člověk musíte zabývat zrovna takovým rovníkem? A proto se tedy na věci dívám vždycky ze zjednodušujícího hlediska. Svět, jak ho vidím, mi totiž připadá jako složený z velké řady, málem z nekonečného množství nejrůznějších možností, a už proto je aspoň do jisté míry na jednotlivých lidech, aby ho 12
spoluvytvářeli tím, že z těch možností nějaké vyberou. Svět jsou právě takové kavárenské stolky, zkondenzované z hromad a hromad alternativ. Abych se ale vrátil k věci: provádět levou a pravou rukou v jednu chvíli dva různé výpočty rozhodně není nijak jednoduchá záležitost. I mně samotnému trvalo nehezky dlouho, než jsem se to pořádně naučil. Jakmile se vám to ale jednou povede, čili: jakmile jednou pochopíte princip, už tu schopnost jen tak nezapomenete. Je to stejné jako s ježděním na kole nebo s plaváním. Čímž netvrdím, že to už pak nemusíte dál procvičovat. Schopnosti se mohou rozvíjet a forma vybrušovat pouze neustálým cvičením. A právě proto nosím stále po kapsách hrsti drobných a volné chvíle věnuju přepočítávání. Momentálně jsem měl právě po kapsách tři pětisetjeny a osmnáct stojenů, padesátijenů bylo sedm a desetijenů šestnáct. Celková suma dělala 3810 jenů. Výpočet nedal skoro žádnou práci. Při takhle malém množství to šlo snáz než počítání na prstech. Spokojeně jsem se opřel o nerezovou stěnu a zadíval se na dveře před sebou. Neotvíraly se. Nemohl jsem pochopit, proč jim to tak dlouho trvá. Po chvíli přemýšlení jsem však dospěl k závěru, že hypotézu o poruše na zařízení nebo o tom, že mě ve výtahu nechali trčet z nepozornosti, můžu s klidným srdcem zavrhnout. Něco takového nepřicházelo v úvahu. Tím netvrdím, že se výtahy nemůžou porouchat nebo že obsluha nemůže být nepozorná. Je mi naopak docela jasné, že podobné nehody nastávají v reálném světě v jednom kuse. Chci jen říct, že v jistých zvláštních druzích reality – ano, mám na mysli tuhle pitomou nablýskanou zdviž – je naopak v rámci zjednodušení paradoxně třeba vyloučit jako neobvyklé všechny obvyklé situace. Když už si někdo dá práci a dokáže vyrobit takhle šílený výtah, bude pak zanedbávat jeho údržbu a bude v něm z nepozornosti zapomínat návštěvníky? Odpověď zní samozřejmě ne. Něco takového prostě nepřipadá v úvahu. Do téhle chvíle přece vždycky jednali až úzkostlivě pozorně 13
a metodicky. Věnovali takovou pozornost každému sebemenšímu detailu, že to vypadalo, že si snad každý svůj krok odměřují pravítkem. Ve vchodu do budovy mě zastavili dva vrátní, zeptali se, za kým jdu, ověřili si mě v seznamu návštěvníků, musel jsem ukázat řidičský průkaz, našli si mě v centrálním počítači, prohledali mě detektorem kovů a nakonec mě šoupli do tohohle výtahu. Takhle se nelustruje, ani když jdete na exkurzi do tiskárny cenin. A že by po tom všem, v tomhle stadiu najednou něco zanedbali, je prostě vyloučené. Zbývalo proto už jen jediné vysvětlení: že mě do téhle situace postavili vědomě. Nejspíš nechtějí, abych poznal, kam výtah jede. Takže ho nechávají jet tak pomalu, aby nebylo možné uhodnout, jestli jede nahoru nebo dolů. Nejspíš tu někde mají i skrytou kameru. V místnosti ostrahy u vchodu byly televizních obrazovek celé řady a není nic divného na tom, když jedna z nich bude přenášet dění z výtahové kabiny. Z nudy mě napadlo poohlédnout se po objektivu skryté kamery, ale když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě, že bych tím nic nezískal, i kdyby se mi nakrásně povedlo ho objevit. Jen bych tím vzbudil jejich pozornost a není vyloučené, že kdyby měli nějaké podezření, nechají výtah jet ještě pomaleji. A o to jsem opravdu nestál. Ještě bych pak přišel pozdě na smluvenou schůzku. Takže jsem se nakonec rozhodl neudělat nic a jen v klidu a pohodě vyčkávat na to, co přijde. Koneckonců jsem tu jen proto, abych vykonal legální svěřenou pracovní povinnost. Není důvod bát se a zbytečně stresovat. Opřel jsem se o zeď, vrazil obě ruce do kapes a začal znovu počítat drobné. 3750 jenů. Naprosto bez námahy. Než bys řekl švec. 3750 jenů? Výpočet neodpovídal. Musel jsem někde udělat chybu. Cítil jsem, jak se mi potí dlaně. Při počítání drobných po kapsách jsem se za poslední tři roky ani jednou nespletl. Ani jednou jedinkrát. Tohle bylo bez debaty špatné znamení. A bylo 14
třeba, abych bezpodmínečně znovu získal pevnou půdu pod nohama, než se z toho znamení stane skutečná katastrofa. Zavřel jsem oči a úplně vyprázdnil pravou i levou hemisféru, jako když se čistí čočky brýlí. Pak jsem vytáhl obě ruce z kapes, rozevřel dlaně a osušil pot. Vykonal jsem tyhle prajednoduché přípravy s elegancí Henryho Fondy, když se ve Warlocku chystá na přestřelku. Film Warlock totiž miluju. Když jsem se ujistil, že už mám dlaně úplně suché, strčil jsem znovu ruce do kapes a pustil se do třetího kola přepočtů. Pokud bude třetí výsledek odpovídat kterémukoliv z předchozích, mám po problému. Chyby dělá každý. Jednak tu bezpochyby hrají roli zvláštní podmínky, ve kterých jsem se octl, jednak si musím přiznat i to, že jsem zřejmě trochu sám sebe přecenil. Což byla možná moje první chyba. Teď je každopádně třeba ověřit přesnou cifru. To dozajista pomůže. Než jsem se k téhle pomoci ale mohl dopracovat, dveře výtahu se otevřely. Bez jakéhokoli varování, bez jakéhokoli zvuku se hladce rozjely do stran. Jelikož jsem v tu chvíli byl plně soustředěný na drobné v kapsách, zprvu jsem si to ani pořádně neuvědomil. Nebo, když to řeknu o něco přesněji, i když jsem otevřené dveře viděl na vlastní oči, nedokázal jsem si chvíli pořádně uvědomit smysl toho, co vidím. Otevřené dveře samozřejmě znamenaly, že se propojily dva prostory, o jejichž souvislost mě ty dveře ještě před chvílí připravovaly. A současně to také znamenalo, že výtah, kterým jedu, dojel do místa určení. Přestal jsem pohybovat rukama v kapsách a vyhlédl z otevřených dveří ven. Byla za nimi chodba a na chodbě stála žena. Tlustá mladá dívka, v růžovém kostýmku, s růžovými lodičkami na nohou. Šaty byly perfektně ušité, z hladké látky, a dívčina tvář si s jejich hladkostí ani trochu nezadala. Dívka si mě okamžik prohlížela, jako když si potřebuje něco ověřit, pak mi pokynula hlavou. Docela jako by to byl signál: Pojďte se mnou. Nechal jsem počítání počítáním, vytáhl ruce z kapes a vyšel z výtahu. Jen jsem to udělal, dveře za mnou se zavřely, jako by na to celou dobu čekaly. 15
Stál jsem v chodbě a snažil se porozhlédnout kolem sebe, nezahlédl jsem však nic, co by mi v mé situaci poskytlo jakoukoli stopu. Věděl jsem jen, že budu v nějaké chodbě uvnitř budovy, ale to by pochopil i každý školák z první třídy. Vnitřek budovy byl divně bezvýrazný. Stejně jako ve výtahu, kterým jsem přijel, byl interiér z prvotřídních materiálů, ale nebylo se tu možné ničeho zachytit. Podlaha byla z nablýskaného mramoru, zdi byly, stejně jako muffin, který každé ráno snídám, bílé s nádechem žluti. Po obou stranách chodby se táhly řady masivních dřevěných dveří, na všech kovové tabulky s číslem místnosti, ve kterých však nebyl ani náznak systému. 936 sousedilo s 1213, to zase s 26. Takhle bez ladu a skladu se místnosti neřadí nikde. Něco tady nehrálo. Dívka téměř nepromluvila. Řekla mi sice: „Tudy prosím,“ jenže to řekly pouze její rty a nezazněla přitom ani hláska. Než jsem vzal tuhle práci, chodil jsem dva měsíce na kurz odezírání ze rtů, takže jsem jakž takž porozuměl, co mi dívka říká. V první chvíli mě dokonce napadlo, jestli nemám něco s ušima. Po jízdě odhlučněným výtahem, kde si člověk nezakašle ani nezapíská, jsem, pokud jde o zvuky, pomalu ztrácel sebedůvěru. Zakašlal jsem. Znělo to pořád dost tiše, ale na rozdíl od kašlání ve výtahu byl tohle zvuk, jak má být. Takže jsem si oddechl a znovu nabyl důvěru ve vlastní sluch. Je to v pořádku, s ušima naštěstí opravdu nic nemám. Fungují, jak mají, a problém má naopak tahle dívka s mluvením. Šel jsem za ní. Prázdná chodba cvakala jehlami jejích podpatků jako kamenolom po poledni. Lýtka v punčochách se odrážela v mramorové podlaze. Dívka byla vyloženě baculatá. Byla mladá, byla hezká, ale byla doopravdy tlustá. Právě pro její mládí a krásu působila její obezita trochu zvláštně. Jak jsem tak šel za ní, viděl jsem celou dobu její krk, ruce i nohy. Byla obalená masem, jako když přes noc všechno tichounce zapadá obrovským množstvím sněhu. Pohromadě s mladými, krásnými a obézními dívkami se vždycky cítím nesvůj. Sám pořádně nevím proč. Možná proto, že si 16
přitom pokaždé automaticky představím, jak asi vypadá stravování takové osoby. Když se zadívám na tlustou ženskou, vidím v duchu, jak s plnou pusou dojídá z talířů poslední lístky řeřich z přílohy a jak z nich jako o život vytírá chlebem poslední kapky smetanové omáčky. Vybaví se mi to úplně samo od sebe, nemůžu si pomoct. A pak, dočista jako když kyselina naleptává kov, mám naráz plnou hlavu scén jejího debužírování, čímž mi úplně přestávají fungovat nejrůznější jiné funkce. S obyčejnou tlustou ženskou nemám problém. Obyčejná tlustá ženská je jako mrak na obloze. Jednoduše si plyne kolem a mě se to nijak netýká. Když je ale mladá a pěkná, je to prostě něco jiného. K takové prostě musím zaujmout nějaké stanovisko. Totiž, že se s ní možná budu chtít vyspat. A právě proto mám pak z ní v hlavě takový zmatek. Vyspat se s někým, když vám hlava momentálně nepracuje, jak byste chtěli, totiž není vůbec jednoduché. Tím nechci říct, že bych snad měl něco proti tlustým ženským jako takovým. Cítit se nesvůj není vůbec to samé co nemít rád. Měl jsem už několik tlustých krásných dívek a viděno z odstupu to vůbec nebyla špatná zkušenost. Pokud své pocity nejistoty zvládnete vést správným směrem, čeká vás skvělá odměna, ke které byste se jinak vůbec nedostali. Samozřejmě že to někdy nevyjde. Lidský sexuální život je vážně vysoce delikátní záležitost. Opravdu to není jako jít si v neděli koupit do obchodního domu termosku. I celkem stejně mladé a krásné dívky mají na sobě často nadbytečné maso rozložené docela jinými způsoby, z nichž některé mě opravdu dokážou zavést správným směrem, jiné naopak naprosto rozhodit. Mít tlustou je pro mě proto opravdová výzva. Lidská obezita totiž má tisíce tváří. Podobně jako lidská smrt. Na takové věci jsem tedy zhruba myslel, když jsem tu tak kráčel chodbou za mladou, krásnou a obézní dívkou. Kolem límce svého kostýmku v chic růžovém odstínu měla přehozený bílý šátek. V uších, buclatých správným způsobem, jí visely zlaté ob17
délníkové náušnice, které se v rytmu jejího kroku blýskaly jako dvě signální lampy. Na to, jak byla při těle, se pohybovala opravdu zlehka. Mohlo to být samozřejmě i proto, že si pomohla nějakým přiléhavým prádlem, aby měla pevnější postavu a vypadala líp, ale i když člověk vzal do úvahy tohle, pořád ještě se jí muselo nechat, že se v bocích pohupuje opravdu pevně a ladně. Byla mi tím sympatická. Její tloušťka byla přesně toho typu, co mám rád. Nechci tu teď nijak omlouvat sám sebe, ale ženských, vůči kterým pociťuju sympatie, není zas tak moc. Já svými sympatiemi spíš šetřím, a proto je taky vždycky zatoužím podrobit zkoušce, jakmile se u nich vůči někomu přistihnu. Osobně se přesvědčit, zda jsou pravé, a v případě že jsou, jak fungují. A proto jsem přešel vedle ní a omluvil se, že jdu o osm nebo devět minut později, než jsme byli domluvení. „Netušil jsem, že ty procedury u vchodu zaberou tolik času,“ řekl jsem. „A že ten výtah pojede tak pomalu. U vchodu jsem byl přesně deset minut před domluvenou dobou.“ Rozumím, přikývla krátce. Krk jí voněl parfémem. Vůně, jako když stojíte v létě zrána na melounovém poli. Přivedla mě do poněkud zvláštního rozpoložení. Do podivného pocitu nepatřičnosti s nádavkem nostalgie, jako by se slučovaly dohromady dvě různé vzpomínky někde na místě, které neznám. To se mi někdy stává. A nemálo z takových nálad mi navodí právě určité zvláštní vůně. Důvody vám nevysvětlím ani já sám. „To je ale dlouhá chodba,“ oslovil jsem ji v naději, že se rozproudí konverzace. V chůzi se na mě zadívala. Nějakých dvacet nebo jedenadvacet, odhadl jsem ji. Rysy výrazné, čelo široké, pleť krásná. Nespustila ze mě oči a pravila: Prúst. Tedy, ona to přímo neřekla, jen jsem měl dojem, že se jí v takovém tvaru pohnuly rty. Zvuk opět nevydala žádný. Dokonce ani nebylo slyšet její dech. Úplně jako by na mě mluvila zpoza tlustého skla. Prúst? „Marcel Proust?“ otázal jsem se. Udiveně se na mě zadívala. A pak zopakovala: Prúst. Nechal 18