0034596

(1) Kde to jsme, přátelé?

Londýn, 22. dubna 1601

VIOLETTA Zažili jste někdy drancování města? Viděli jste, co se tam děje? Viděli jste tu krev, slyšeli křik, cítili ve vzduchu kouř?

Stála jsem na hradbách a sledovala, jak se blíží. Benátčané se spojili s uskockými piráty, tou mořskou špínou, aby napadli naše krásné město. Viděla jsem rudé záblesky z děl i bílý dým, cítila jsem, jak se zdi otřásají. Viděla jsem lodě rozbité na třísky. Vysoké galéry dštící oheň, který se rozléval po palubách jako hořící koberec, muže měnil v živé pochodně a plachty v plamenné cáry. Zapálené lodě pluly dál, přenášely oheň na další, až z naší flotily nezbylo nic než doutnající skelety, které se točily v silném mořském proudu jako ohořelé ořechové skořápky.

A oni se stále blížili. Na věžích lodí plujících v čele měli vybudované plošiny, díky nimž se útočníci rázem ocitli na úrovni nás, kdo stáli na hradbách. Zasypávali jsme je sprškou kamení a šípů, ale ta velká plavidla stála proti nám v jedné linii, plošiny na sebe navazovaly, takže se po nich dalo přeběhnout z jednoho konce flotily na druhý.

Benátčané jsou chytří. Jejich lodě přirazily ke zdem, zaklínily se mezi skalami a my jsme se rázem ocitli tváří v tvář nepříteli. Muži z plošin skákali na hradby a spouštěli provazové žebříky těm pod sebou. Brzy šplhala nahoru po zdech černá hejna nepřátelských bojovníků.

7

Z pevniny pršely na město ohnivé koule a ničily domy i kostely. Střechy byly zahaleny v oblacích dýmu. Šlehaly z nich plameny a střešní tašky padaly k zemi s ohlušujícím rachotem tlumícím děsivý křik těch, kteří byli dole pod nimi odsouzeni uhořet zaživa.

Zdi města byly proraženy, brány zely dokořán. Dovnitř proudily davy nepřátel a tlačily obyvatele před sebou po hlavní třídě. Centrální tržiště už bylo napěchované těmi, kdo se snažili uniknout kruhu dusajících okovaných bot a smrtícímu svištění mečů. Davy byly nahnány na hlavní náměstí jako ryby do sítě. Ani v katedrále nebylo možné najít útočiště. Západní brána byla rozsekána na třísky.

Všude se válela znesvěcená kněžská roucha. Vzduchem poletovaly stránky z posvátných knih a dopadaly do stružek krve, které stékaly po schodech dolů na chodník z bílého mramoru. Jakmile bylo náměstí plné, začalo vraždění.

Jednotlivé vzdechy, pláč a prosby o milost se slily v jeden neustávající křik.

FESTE Chytil jsem ji a vlekl pryč z hradeb. Chtěla tam zůstat a bít se až do konce, ale vévoda, její otec, přikázal, abychom ji odvedli. Věděl, že nebudou mít slitování. Nechtěl být svědkem toho, jak mu znásilňují dceru před očima, které mu pak vypíchnou. Poslal s námi i svoje páže, mladého Guida, protože ani u něj nechtěl něčemu podobnému přihlížet.

Běželi jsme do sklepení. Doufal jsem, že odtamtud se jedním z tunelů dostaneme k hradebnímu valu, ale pak se směrem od zdí ozvalo dunění kutálejících se sudů. Ti prevíti už tam byli. Sapéři se střelným prachem, chystající se prorazit si cestu k věži.

Vyvedl jsem je nahoru, kde byl vzduch cítit spáleným masem a na hlavy se nám jako sníh snášel popel. Boj se přenesl o kus dál, ulice byly opuštěné, ale prázdné nebyly, 8

jestli mi rozumíte, a já jsem ji nedokázal toho pohledu uchránit. Viděla věci, které by žádné děvče jejího věku nikdy vidět nemělo. Ti chlapi úplně zešíleli. Neušetřili nikoho. Muže propíchli na místě, ženy znásilnili a nechali je umřít na ulici, děti a nemluvňata rozsekali na kousky.

Jenom zvířata se mezi nimi potulovala živá, a o tom radši ani nemluvit…

Nemohli jsme se dostat z města. Byli jsme chycení do pasti jako krysy v komoře. Viděli jste někdy teriéry, když je pak na ty krysy vypustí? Zabíjejí, dokud nepadají únavou, a pak zabíjejí dál. Ženský nářek ozývající se z východu najednou přestal, jako když utne. Na západě se nebe lesklo něčím víc než zapadajícím sluncem. Vévodův palác byl v plamenech. Tu a tam ještě bylo slyšet křik a volání, ale znělo vzdáleně a čím dál míň. Na chvíli nastal klid, to když se Benátčané s piráty pustili do rabování a otvírání sudů v hospodách, ale když nebylo co krást, klid skončil, a zase jich byly plné ulice, jenomže tentokrát ožralých, a jatka začala nanovo, až už nebylo koho zabíjet.

Procházeli jsme klikatými úzkými uličkami a stoupali po křivolakých schodech kluzkých od krve. Šli jsme za Marijitou, jenomže ta byla mrtvá a všichni její ptáci s ní.

Rubáš si utkala vlastníma rukama.

VIOLETTA Proč k tomu všemu došlo? Abyste to pochopil, musím začít úplně od začátku…

9

(2) Láska je tak plná iluzí...

Mistr William Shakespeare, básník, dramatik a občas mág, se vracel domů z divadla, kde shlédl obzvláště nepovedené představení své hry. Divákům trvalo dlouho, než se usadili, byli mrzutí a hrubí, čas od času zasypávali herce nadávkami, mečením a syčením, tu a tam i nějakou tou lahví nebo slupkou. Nebylo se ovšem co divit, vždyť ti, na které se přišli podívat, jako by měli nohy z olova a spolkli pravítko, pozdě nastupovali na scénu a pozdě z ní odcházeli.

Hlavní hrdinka potřebovala oholit a její mužský protějšek byl dřevěnější než větve a haluze „lesa“, v němž se procházel. Mezi herci se rozšířila nějaká nemoc a ti nejlepší byli upoutáni na lůžko, ale to opravdu nebyla žádná omluva.

Proč se vůbec namáhat s psaním her, když si kdejaký tupý herec myslí, že může ostatní obšťastňovat obsahem svojí prázdné hlavy?

Will odešel ještě před koncem. Věděl dobře, jak to dopadne; epilog se dohraje bleskově, aby se mohl dát průchod dlouhému, jásavému křepčení, ať už se to ke hře hodí, nebo ne. Ačkoli toto představení byla komedie, příliš groteskního poskakování by jí mohlo uškodit. Při tom pomyšlení se Will rozzlobil ještě víc, zatímco procházel kolem ostře zapáchajícího medvědího výběhu. Tady se diváci veselili při každém zuřivém zamručení či pištivém výkřiku v posledním tažení. Medvědi sklízeli u publika větší úspěch než jejich lidské protějšky v Globu.

10

Kráčel dál se sklopeným zrakem, kličkoval po pokálené zemi a mířil ke svému obydlí nedaleko Clinkské věznice.

Když zahnul za roh v těsné blízkosti kostela Panny Marie Overijské, zabránil mu dav lidí jít dál.

Vousatý muž španělského vzezření brnkal na loutnu a jakýsi mouřenín ho doprovázel bubnováním na obrácené kbelíky, ale diváci jim nevěnovali pozornost. Hlavy i zraky všech se otáčely za jediným malým, hubeným mužíčkem. Stál tu v černých punčochách svlečený do půl těla, s prázdným výrazem v bílém obličeji, jak se soustředil na pohyby hlavy, neboť balancoval pestrou sestavou předmětů vyskládaných nad sebou na čele: dřevěnou holí, malovanou truhlou a židlí. Jeho pohupování ze strany na stranu se přenášelo i na dav, který se pohupoval s ním, jako by mu tím mohl dodat víc síly.

Lehce kývl hlavou a dav zalapal po dechu, přesvědčený, že celá hromada se skácí k zemi, ale neskácela. Žonglér si upravil vratkou stavbu na čele a jeho pomocník, oblečený do pytlovitého kostýmu zanniho, postavy z komedie dell’arte, vyhodil vysoko do vzduchu loutku. Všechny pohledy se obrátily vzhůru, zatímco loutka letěla, pak jako by se na chvilku zastavila, až nakonec dosedla na židli.

Diváci nadšeně tleskali a jásali, loutka jim svou hlavičkou i rukou pokyvovala na znamení díků. Šašek prudce hodil hlavou a všechno vyletělo k nebi, posléze každý předmět dopadl zpátky na zem kolem něj, přičemž loutka zůstala sedět na židli. Šašek vzal loutku, černě oděnou repliku sebe sama, do rukou, začal se s ní uklánět, mávat a přijímat ovace.

Will zůstal, aby mohl vystoupení sledovat dál s ostatními diváky, jejichž počet neustále rostl. Šašek kolem sebe vytvořil obrovský prostor z ničeho, na kousku chodníku mezi dvěma ulicemi. Každé jeho další číslo bylo nebezpečnější, troufalejší a předem jasně odsouzené k neúspěchu.

11

To je všechny drželo na místě. Čekali na okamžik, kdy šašek zakolísá, a předměty, s kterými žongloval nebo balancoval, popadají na zem. Ale nikdy se to nestalo. Židle létaly vzduchem jako dětské hračky.

Jeden výstup následoval za druhým. Mužík se vyprostil z řetězů a zámků dost těžkých na to, aby ho svou vahou rozdrtily. Oheň mu neublížil. Meče a dýky na něm nezanechaly jediné škrábnutí. Uchvátil dav stejně, jako mořský příliv strhává proud v ústí řeky. Will už dávno nesledoval, co šašek dělá; věděl moc dobře, že ani jednou nezakolísá. Pozoroval jeho tvář. Hrůza, strach, úleva, radost, štěstí a smutek se přelévaly přes jeho bezvýrazné rysy jako voda přes kamení a přecházely na diváky, kteří opakovali každý výraz jeho tváře, aniž by si toho byli vědomi. Will věděl, že se ocitl před mistrem, velkým šaškem, možná největším, jakého kdy potkal. Když představení skončilo a diváci tleskali, přidal se k nim a hodil také minci do klobouku, s kterým zanni obcházel publikum. Šašek chytil loutku na zádech a oba se začali uklánět kolem dokola, aby poděkovali všem divákům.

Dav se pomalu začal rozcházet do okolních ulic a uliček, ale Will zůstal na místě. „Jak se jmenujete, pane?“ zeptal se. Šašek dělal, že ho neslyší. Přes zpocené tělo, bledé, svalnaté a sukovité, přes paže jako spletené z provazců si přehodil černou halenu. Otřel si tvář kouskem hadru a odhalil pleť skoro tak bílou jako barva, kterou se nalíčil. Will sledoval, jak muž sbírá ze země řetězy, hole, tyče a další rekvizity a hází je do otlučené bedny, která sloužila při výstupu balancování se židlí. Mohlo mu být dvacet, ale i šedesát. Willovi se líbilo jeho vzezření. Drobný, hubený šašek samý sval, přesně podle Willova gusta, a ne jako ten tlustý kašpar, který poskakoval na jevišti v Globu. Ten už patřil minulosti.

12

Muž sebral loutku a zbavil ji jednoduchých paží a rukou, jako by to byly kusy oblečení, pod nimiž se objevila šaškovská hůl. Hlava byla vytesaná z přirozeného suku ve dřevě a obličej vyřezaný do šaškovy podoby s úšklebkem na rtech a ostrým, zahnutým nosem. Zpod přivřených víček zpola zakrytých šaškovskou čepicí svítily mazané, chytré oči jako dva černé kameny. „Jmenuju se Feste.“ Klaun si přitiskl šaškovskou hůl k hrudi a otočil ji hlavičkou k sobě, aby si ji Will nemohl dál prohlížet. Pak se obrátil ke svému pomocníkovi: „A tohle je Violetta.“ Bíle oděný zanni využil přilehlé uličky jako převlékárny a teď se vrátil zpátky jako dívka ve světle modrých šatech s vykrojeným živůtkem. Jak se k nim blížila, potřásla tmavými vlasy. Nosila je rozpuštěné, nezakryté. Na krku měla amulet ze stříbrných snítek a vláken korálu jemných jako dětské prstíky.

Will udělal krok vpřed, aby se představil.

Klaun zvedl hůlku před sebe, jako by ho chtěl zadržet. „My víme, kdo jste, pane,“ řekl. „Gratuluji vám oběma,“ promluvil Will. „Potěšili jste publikum. Ale vystupování je dřina. Musíte mít hlad… a žízeň. Doprovodíte mě ke Kotvě? Je to kousek odsud.

Mohli bychom si spolu dát džbánek vína a něco k snědku. Zvu vás.“ Violetta přikývla a klaun si zvedl bednu na rameno. Vybrali dost peněz, ale pozvání na jídlo a víno se neodmítá.

Will se otočil, aby se ujistil, že ho následují, a pak je vedl k hostinci u řeky. Poznal, že jsou oba cizinci, ale bylo na nich ještě něco zvláštního. Blázen, který ze sebe nenechá dělat blázny, a hoch, který je ve skutečnosti dívka. Will cítil, jak se ho zmocňuje staré známé mrazení. Tušil, že se za tím skrývá příběh, a v takových věcech se málokdy mýlil.

13

(3) Z otcových synů a dcer, co jich měl, žiju už pouze já.

VIOLETTA Všechno to začalo, když moje matka dorazila k břehům Ilýrie. Jmenuji se po ní: Violetta je zdrobnělina od Violy.

Byla tehdy v zemi naprostý cizinec, stejně jako jsem já tady. Pamatuji si na vše už od raného dětství. Od doby, kdy jsem ležela v kolébce a pozorovala, jak se po stropě honí odlesky mořské vody jako hejna stříbrných rybek. Amulety visící nade mnou se pohupovaly do rytmu hudby a smíchu, které ke mně stoupaly po točitém schodišti z velkého sálu pode mnou.

V myšlenkách mi matka splynula s obrazy hrdinek jiných legend a příběhy se propletly tak, že jsem nedokázala rozpoznat, kde končí cizí osudy a kde začíná ten její.

Když mi bylo asi čtyři nebo pět let, sedávala jsem u okna a pozorovala lodě v přístavu – dlouhé galéry s vesly vyčnívajícími do stran jako pavoučí nohy; pevné, malé karaky s rozevlátými plachtami dmoucími se ve větru – a hádala jsem: připlula maminka na takovéhle lodi, nebo na téhle?

Občas jsem se vyškrábala po strmých, ošlapaných schodech do Orlí věže; vytahovala jsem se nahoru pomocí tlustého lana zavěšeného ve velkých železných kruzích, které byly zatlučené do zdi. Rozhlížela jsem se pak z hradeb a myšlenky se mi rozlétly jako ti orli, kteří hnízdili až na nejvyšších věžičkách.

Dívala jsem se dolů na strmé útesy a bílé zpěněné vlny pod nimi, na maličké zátoky a osamělé zálivy s půlměsíci 14

šedavých pláží a říkala jsem si: kde asi poprvé vstoupila na pevninu?

Představovala jsem si, jak ta velká loď ztroskotala: někdy se všude rozprskla změť zlámaných vesel, jindy to trup lodi rozetnulo vedví – slyšela jsem praskání stěžně, trhání plátna, zuřivé pleskání zplihlého plachtoví. Představovala jsem si, jak se vysypává náklad. Mezi sudy a bečkami plavala těla s roztaženými pažemi, s rukama a tvářemi zmodralými až do černa. Matka byla mezi nimi, oči v bílé tváři zavřené, bledé ruce dlaněmi vzhůru, šaty se jí vlnily ve vodě a vlasy povlávaly kolem hlavy jako mořské řasy v přístavu. Takhle se tam vznášela mezi světlem a temnotou, až jsem si byla jistá, že je mrtvá. Potom začala stoupat vzhůru k třpytivé hladině, kterou rozrazila hlavou jako hladký tuleň.

Chvilku se tam pohupovala a rozhlížela kolem sebe, a pak začala plavat v převalujících se vlnách směrem ke břehu. Matka byla výborná plavkyně. Vynořila se z mořské pěny jako Afrodita, kráčela ke břehu jako nějaká záhadná mořská bytost a stanula na písčité pláži jako ztracená princezna, kterou moře ušetřilo, aby mohla jít za svým osudem. Den se zatím změnil v noc. Bouře zuřila v plné síle a hranice mezi nebem a vodou byla k nerozeznání; nic než inkoustově černá tma. Pak obzor rozťala světelná vidlice blesku a spojila nebe se zemí; matka tam stála osvětlená náhlým prudkým zábleskem. Ačkoli jsem ji nikdy neviděla nosit žluté šaty, tehdy je na sobě měla. Když jsem jí to vyprávěla, usmála se a přivinula mě k sobě: „Ano, tak to bylo! Žluté šaty, přesně tak. Jak jsi to uhodla? Ty jsi ale chytrá holčička!“ Takový byl její příběh. Tak mi ho vyprávěla. Vystoupila z vody a uviděla na břehu stát lidi, které přilákala bouře nebo vyhlídka na úlovek ze ztroskotané lodi. Objevila se tak náhle a zázračně, záblesk žluté uprostřed temnoty, že 15

se lidé dívali, jestli za sebou vůbec zanechává otisky v písku. Byli mezi nimi i námořníci, které to vyplavilo na břeh.

Jedním z nich byl kapitán lodi. „Kde to jsme, přátelé?“ zeptala se. „Tahle zem je Ilýrie, slečno,“ odpověděl kapitán.

Chtěla vědět, co je s jejím bratrem Sebastianem, který cestoval s ní. Naposledy ho viděli, jak se drží ráhna, ale na břehu po něm nebylo ani památky. Kapitánova slova v ní probouzela naději, výraz v jeho očích ji však popíral. Pravda měla být příliš krutá.

Zprávy ji připravily o poslední zbytek sil, roztřásla se.

Přiskočil k ní jakýsi muž a zabalil ji do svého kabátu z ovčí kůže. Dovedli ji do chýše jen kousek od pláže. Před domkem ležela loďka obrácená dnem vzhůru a na ní byly rozprostřené rybářské sítě. Stěny chýše se nakláněly k sobě, trámy měly tvar kýlů, bylo na ně použito dřevo ze ztroskotaných lodí. Uprostřed místnosti na velkém železném roštu doutnala obrovská naplavená polena. Na uhlících byly rozestavěny všelijaké hrnce a pánvičky. Kolem ohně se udělalo místo a jakási bezzubá stařena jim přinesla rybí polévku.

Matka se posadila a pojedla s nimi prostou stravu. Byla zdvořilá a milá. Měla v sobě jakýsi šarm a půvab, takže si ji všichni hned oblíbili. Patřila k lidem, kterým každý rád pomůže.

Nic neodmítala. Věděla sice, že jim nabízejí to nejlepší ze svých skrovných zásob, co možná schovávali na svatbu nebo nějaký svátek, ale dávala si pozor, aby jim za to nenabízela žádnou odměnu. Pohostinnost byla považována za posvátnou povinnost. Svaté přikázání. Nabídnout za ni peníze by znamenalo urážku. Ti lidé byli pověrčiví, žili podle starodávných, nepsaných zákonů. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si kola z mléčně bílého skla s modrou duhovkou a černou panenkou uprostřed, které viselo nade 16

dveřmi, aby odvrátilo zlé pohledy. V malém výklenku ve zdi hořela svíce před obrázkem místního světce. Vždy byl zobrazen s posvátnou relikvií v ruce. K místním břehům se dostala ze ztroskotané lodi, stejně jako ona sama. Tehdy to matka ještě netušila, ale byl to důvod, proč na ni zdejší lidé pohlíželi s posvátnou úctou.

Když se najedla, usrkávala z malých kalíšků sladkou, hustou kávu a obracela do sebe náprstky se silnou lihovinou, která chutnala po hořkých horských bylinách. Vyptávala se na zdejší kraj. Kdo v něm panuje? Malé, ale prosperující zemi vládl vévoda Orsino. Když jí o něm vyprávěli, mísil se v jejich hlasech respekt s náklonností; tu prokázal nějakou laskavost, tu štědrost. Jeho slovo sice platilo jako zákon, ale byl spravedlivý a dokázal chránit zdejší břehy před piráty a jinými ničemy. Ze způsobu, jakým o něm hovořili, matka odhadla, že je to shovívavý, dobrotivý vládce, laskavý ke svému lidu, a rozhodla se, že se ráno vypraví k jeho dvoru a nabídne mu své služby.

Jakmile dojedla, začala s přípravami. Ostříhala si vlasy, nabarvila tvář ořechovou šťávou a vyprosila si šatstvo, které se zachránilo z lodi. Kvůli bezpečné cestě i z důvodů utajení usoudila, že bude lepší představit se u dvora vévody Orsina v přestrojení za chlapce. *** Putovala po úzké stezce podél pobřeží, s holí v ruce a rancem přes rameno. Bouře už utichla. Moře bylo klidné, jen nepatrné dmutí ještě svědčilo o jeho řádění z včerejší noci. Den byl jasný, teplý, s příslibem brzkého léta. Matka si při chůzi zpívala silným a čistým hlasem a trhala květiny: bílé lilie, asfodely, modré a fialové kosatce.

Zanedlouho cesta prudce zahnula a za zákrutem se matce naskytl pohled na velký záliv. Na výběžku se jako sevřená pěst rozprostíralo město se silnými, pevnými zdmi 17