0034616 by Knižní klub

1 Když narazil hlavou do kamenné podlahy, zajiskřilo se mu před očima. A pak na něj padla tma. Nejasně vnímal, jak za ním zabouchly silné dubové dveře a jak se do kovaných závěsů zasouvá těžká závora. Chvíli zůstal ležet bez hnutí. Slyšel bušení vlastního pulzu a zvenčí doléhalo skučení větru. Po té ráně do hlavy se mu točila hlava a zvedal žaludek, ale mdlob se nebál – na to tu bylo příliš zima: poklidný a věkovitý chlad, neměnný a nemilosrdný jak ten kámen, ve kterém byla vyhloubena tahle cela. Chlad ho zaléhal a ovíjel jako pohřební rubáš. Slzy, jež mu skanuly na tváře a do vousů, mu měnil v led a na obnažené kůži mu mrzla krev crčící z čerstvých řezných ran, které si sám způsobil po celém těle při obřadu. V mysli se mu míhaly vzpomínky; v duchu viděl obrazy hrozných scén, jež právě zažil, a myslel na to strašné tajemství, které právě poznal. Dnešní večer měl být vyvrcholením života stráveného hledáním. Dorazil na konec cesty, která ho, jak doufal, měla přivést k posvátnému a starobylému poznání, k duchovnímu porozumění, blíže k Bohu. Teď toho poznání dosáhl – ale v tom, co spatřil, nenacházel nic posvátného, jen nepředstavitelný smutek a žal. Kde v tom všem je Bůh? Zledovatělé slzy ho bolely na kůži a mráz jím pronikal až do morku kostí. Pak za těžkými dveřmi něco zaslechl: vzdále-

ný zvuk, který k němu pronikal bludištěm chodeb, ručně ražených v nitru posvátné hory. Brzy si pro mne přijdou. Obřad skončí. Pak to se mnou přijdou skoncovat... Znal dějiny řádu, do něhož vstoupil. Znal jeho krutá pravidla – a teď znal i jeho tajemství. Zabijí ho, to je jisté. Nejspíš umře pomalou smrtí před očima někdejších bratrů, aby jim připomněl, jaký význam má jejich společenství a jak závažné jsou jejich slavnostní sliby. Jeho smrt pro ně bude varováním, co se stane, když člověk poruší přísahu. Ne! Tady ne. Takhle ne. Opřel se hlavou o studenou kamennou podlahu a zvedl se na všechny čtyři. Pomalu a opatrně si začal navlékat zelenou kutnu, i když mu hrubá vlna odírala čerstvé rány na pažích a na prsou. Přetáhl si kapuci přes hlavu a znovu se zhroutil na podlahu. Stulil se do klubíčka a zůstal ležet bez hnutí jako plod v lůně, s koleny pevně přitaženými pod bradou. Cítil ve vousech vlastní teplý dech a nehybně čekal, až se jeho tělo trochu zahřeje. Kdesi z nitra hory se ozývaly další zvuky. Otevřel oči a rozhlédl se. Úzkým okénkem pronikalo slabé, rozptýlené světlo, ve kterém mohl taktak rozeznat obrysy cely, prosté místnosti s nahrubo přitesanými stěnami, obsahující jen ty nejnutnější potřeby. V citadele byly podobných neužívaných a neudržovaných komor stovky. V rohu ležela hromádka kamenné suti. Znovu pohledem sklouzl k oknu. Byl to jen úzký otvor ve skále, střílna, kterou vytesali před nespočetnou řádkou pokolení. Lučištníci odtud měli výhodnou střeleckou pozici pro případ, že by se po pláni dole blížilo nepřátelské vojsko. Vstal a klopýtavě dovrávoral k oknu. Do svítání bylo ještě daleko. Měsíc nesvítil, takže na nebi bylo vidět jen hvězdy, a přesto jej při pohledu ven zalila tak nenadálá záře, až musel přimhouřit oči. Desetitisíce pouličních lamp, svítících reklamních ploch a neonů se pod ním táhly až k úpatí hor obklopujících planinu ze všech stran. To dole

oslnivě svítilo moderní město Ruina, kdysi dávno metropole chetitské říše, ale dnes už jen turistické centrum v jižním Turecku, na samé hranici Evropy. Shlédl dolů na rozlehlé velkoměsto, na svět, ke kterému se před osmi lety otočil zády, aby se vydal hledat pravdu. To hledání ho přivedlo až sem, do tohoto pyšného, starodávného vězení, k objevu, který mu rozerval duši. Zaslechl další tlumený zvuk, tentokrát už z větší blízkosti. Musí si pospíšit. Vyvlékl z kožených poutek kutny provaz, který mu sloužil za opasek. Nacvičenými pohyby zručně uvázal na obou koncích smyčku. Pak se postavil do okna a vyklonil se ven. Ohmatával mrazivou skalní stěnu a hledal výčnělek nebo prohlubeň, která by ho udržela. Nahoře nad oknem našel zašpičatělý výstupek. Upevnil na něj jednu smyčku a zavěsil se na provaz celou vahou, aby smyčku utáhl a vyzkoušel její pevnost. Držela. Odhrnul si dlouhé světle kaštanové vlasy za uši a naposled pohlédl dolů, na ten koberec pulzujících světel pod sebou. Pak s obavami vydechl, vmáčkl se do úzké štěrbiny a vrhl se do noci.

2 O devět poschodí níže pod touto nuznou kobkou se nacházela zcela jiná, velkolepě vyzdobená místnost. Také její obyvatel si před chvílí sám přivodil řezné rány a teď si z nich opatrně smýval krev. Klečel před velkým krbem, jako by se modlil. Vedle něj ležela na podlaze měděná miska. Dlouhé vlasy a vousy mu stářím zešedivěly a na temeni hlavy měl začínající pleš. Společně se zelenou kutnou, uvázanou teď kolem pasu, mu to dodávalo přirozeně panovnický vzhled. Jeho tělo sice jevilo první známky stáří, ale bylo stále ještě pevné a urostlé. Zatímco v misce namáčel kus mušelínu, jemně jej ždímal a otíral si krvácející rány, pod kůží se mu napínaly svaly. Vždycky nechal obklad chvíli přiložený na místě a pak rituál opakoval. Když se rány na šíji, na pažích a na trupu začaly hojit, pečlivě se osušil čistými hebkými ručníky a vstal. Opatrně si přetáhl kutnu přes hlavu. Bolestivý dotyk hrubé látky na poraněném těle ho zvláštním způsobem těšil. Jeho oči měly odstín kamene. Teď je zavřel a zhluboka se nadechl. Těsně po obřadu vždycky zažíval hluboký pocit klidu, pocit uspokojení z toho, že dodržuje nejdůležitější tradici starodávného řádu. Snažil se vychutnávat si ten pocit co nejdéle, než ho každodenní povinnosti znovu vtáhnou do přízemnější reality svěřeného úřadu. Z chvilky poklidu ho vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Dnes večer si ten blažený pocit zřejmě dlouho neužije.

„Vstupte.“ Natáhl se pro provaz přehozený přes opěradlo židle. Dveře se otevřely a na jejich vyřezávaném a pozlaceném povrchu se na okamžik odrazil odlesk ohně v krbu. Do místnosti tiše vklouzl mnich a opatrně za sebou zavřel. I on měl na sobě zelenou kutnu a hlavu mu pokrývaly dlouhé vlasy a vousy, jak to přikazoval starobylý řád. „Bratře opate,“ ozval se tichým, skoro spikleneckým hlasem, „omlouvám se, že tě ruším v tuto pozdní hodinu, ale usoudil jsem, že musíš být neprodleně informován.“ Sklouzl pohledem k podlaze a zkoumavě si ji prohlížel, jako by nevěděl, jak dál. „No, tak mě tedy neprodleně informuj,“ zavrčel opat. Zavazoval si přitom kolem pasu provaz a zastrkával si pod kutnu svůj crux, tedy dřevěný kříž ve tvaru písmene T. „Ztratili jsme bratra Samuela...“ Opat strnul. „Co to má znamenat, ztratili? Zemřel?“ „Ne, bratře opate. Chci říct, že není ve své cele.“ Opat sevřel kříž tak silně, až se mu dřevo obtisklo do dlaně. Pak ale metodický přístup získal převahu nad obavami a on se zas uklidnil. „Nejspíš vyskočil z okna,“ řekl. „Prohledejte to dole a ukliďte tělo, aby ho nikdo nenašel.“ Otočil se k mnichovi zády a upravoval si kutnu. Očekával, že mnich chvatně zmizí. „Odpusť, bratře opate,“ pokračoval nesměle návštěvník a dál klopil oči k podlaze, „ale už jsme všechno pečlivě prohledali. Jakmile jsme zjistili, že Samuel zmizel, uvědomili jsme bratra Athanasia. Kontaktoval naše lidi venku a nechal prohledat bezprostřední okolí. Po těle není ani stopy.“ Duševní klid, kterého si ještě před několika minutami opat tak užíval, byl nenávratně pryč. Bratr Samuel byl před pár hodinami uveden do vnitřního společenství jejich řádu, mezi sancti. Tohle bratrstvo bylo tak tajné, že o jeho existenci věděli jen mniši obývající klášter uvnitř hory. Iniciace proběhla tradičním způsobem. Na jejím

konci byl novicovi odhalen starodávný Sakrament, svaté tajemství, nad kterým byl řád ustanoven strážcem a ochráncem. Během obřadu se ukázalo, že bratr Samuel není pro tuto znalost zralý. Nebylo to poprvé, co se v okamžiku odhalení tajemství ukázalo, že adept prostě a jednoduše nevyhovuje nárokům řádu. Tajemství, jehož jsou nositeli, je mocné a nebezpečné. Přestože se nováčka vždy snaží připravit co nejlépe, v rozhodném okamžiku toho na něj i tak může být příliš. A člověk, který tajemství zná a nedokáže je unést, je bohužel skoro stejně nebezpečný jako tajemství samotné. V takové situaci je nejlepší a snad i nejohleduplnější novicovo trápení co nejrychleji ukončit. Stejná pravidla se vztahovala na bratra Samuela. Ale ten teď zmizel. Dokud je na útěku, Sakrament je ohrožen. „Najděte ho,“ řekl opat. „Prohledejte znovu pozemek. Obraťte všechno vzhůru nohama, pokud to bude zapotřebí, ale najděte ho.“ „Ano, bratře opate.“ „Pochybuji, že by se tu zčistajasna objevil houf andělů, co se smilovali nad jeho bídnou duší. Takže musel spadnout dolů, někam blízko. A jestli nespadl, tak musí být někde uvnitř citadely. Zabezpečte všechny východy a všechno pročesejte, každé rozpadlé cimbuří, každou zazděnou hladomornu. Najděte bratra Samuela živého nebo mrtvého. Rozumíš?“ Prudce kopl do měděné mísy a ta vletěla do krbu. Z ohně se zvedl oblak páry a ve vzduchu bylo cítit kov. Mnich stále upřeně zíral do podlahy. Toužebně čekal, až ho opat propustí, ale ten myslel na něco jiného. Když syčení páry utichlo a oheň v krbu se uklidnil, zdálo se, že i opatova nálada je klidnější. „Určitě vyskočil,“ řekl nakonec. „Takže jeho tělo musí ležet někde dole. Třeba se zachytilo ve větvích stromu. Nebo je vítr odnesl někam dál a teď leží na místě, kde vás nenapadlo hledat. Musíme je ale nalézt, dřív než se sem ráno nahrnou ti zvědaví čumilové.“ „Jak poroučíš.“

Mnich se uklonil a chtěl odejít, ale vyplašilo ho nové zaklepání na dveře. Drobný muž v hnědé kutně správce opovážlivě vpadl do místnosti, aniž čekal na opatovo svolení. Mezi ostatními obyvateli hory, dlouhovlasými a vousatými, byl Athanasius na první pohled nápadný nejen svou odvahou, ale i tím, že byl už od sedmi let vinou kožní choroby plešatý. Postavou byl sice drobný a v hierarchii citadely patřil jen do nejnižšího bratrstva, ale ostatní ho vnímali jako tichou autoritu. Ostře řezané rysy v obličeji a zapadlé oči mu dávaly výraz člověka, který ví víc, než by sám chtěl. Teď mrkl po opatovu návštěvníkovi, všiml si barvy jeho kutny a rychle odvrátil zrak. Podle přísných regulí citadely žili sancti v zelených kutnách odloučeně od ostatních mnichů. Jako opatův správce se sice Athanasius občas s některým potkal, ale jakákoliv komunikace byla výslovně zakázána. „Odpusť, že sem takhle vpadám, bratře opate,“ řekl Athanasius a pomalu si přejel rukou po hladké hlavě, jak měl ve vypjatých chvílích ve zvyku. „Chtěl jsem ti sdělit, že jsme našli bratra Samuela.“ Opat se usmál a rozevřel náruč, jako by chtěl tu novinku obejmout. „No vida,“ řekl. „Všechno je zas v pořádku. Tajemství je v bezpečí a náš řád je mimo ohrožení. A kde přesně našli tělo?“ Athanasius si dál pomalu hladil lysinu. „Tělo nenašli.“ Odmlčel se. „Bratr Samuel nevyskočil. On vylezl. Je přes sto metrů vysoko. Na východní stěně.“ Opat svěsil paže a tvář mu znovu zbrunátněla. V duchu si představil svislou žulovou stěnu nad ledovcovou údolní plání, stěnu tvořící jednu ze stran posvátné pevnosti. „Co na tom,“ řekl nakonec a pohrdavě mávl rukou. „Po východní stěně se nedá slézt a do východu slunce zbývá ještě několik hodin. Do té doby se bratr Samuel unaví, spadne a zabije se. A i kdyby se nějakým zázrakem dokázal dostat dolů na svah, bratři, kteří hlídají venku, ho dopadnou. Bude vyčerpaný a nezmůže se na odpor.“ „Jistě, bratře opate,“ odpověděl Athanasius. „Ale…“ Dál si hladil vlasy, o které dávno přišel.

„Ale co?“ odsekl opat. „Bratr Samuel po té skále neleze dolů.“ Athanasius konečně spustil paži k boku. „On šplhá nahoru.“

3 Temnou nocí se proháněl vítr. Vanul přes vrcholky hor a přes ledovec na východ od města, přejímal z něj jeho prastarou mrazivost a dotýkal se kamínků uvolněných táním z morény. Nabral rychlost. Řítil se dolů a vířil v propadlé planině kolem města Ruina, v té obrovské míse obklopené uzavřeným kruhem zubatých hor. Zašuměl ve starých vinicích, olivových hájích a pistáciových sadech, rozkládajících se na úbočích. Pak zamířil k zářícím neonům a výbojkám. Na místech, kde se teď rozkládalo moderní město, kdysi stejnému větru čelily vojenské stany. Vlál tu rudozlatý sluneční prapor Alexandra Velikého i vexillum římské legie, vlály tu praporce nejrůznějších armád. Všichni ti vojevůdci horu marně obléhali v touze zmocnit se jejího tajemství. Vítr se prohnal širokým a přímým Východním bulvárem kolem mešity postavené Sulejmanem Velikým a kolem kamenného balkonu hotelu Napoleon. Zde kdysi mlčky stál ten slavný generál. Dole vojáci rabovali město, ale on hleděl vzhůru, ke skále s vytesanými cimbuřími. Tahle nedobytná hora zasadila jeho císařství ránu do slabin jako ohromná kamenná dýka; to ona se mu zjevovala ve snech ještě ve chvílích, kdy umíral ve vyhnanství. Vítr se hnal dál. Přesvištěl vysoké hradby Starého Města a propletl se úzkými, křivolakými uličkami, ve kterých soustředěný útok těžkooděnců nebyl k ničemu. Minul starodávné domy, přecpané k prasknutí různými moderními krámy, a zarachotil reklamními vývěsními štíty, zavěšenými tam, kde se tehdy klátila hnijící těla zabitých nepřátel.

Překonal násep a zafičel přes trávu v místech, kde se dřív černala hladina vodního příkopu. Potom narazil na horu. Do té nedokázal proniknout ani on. Zatočil se ve víru a vystoupal k obloze. Cestou potkal osamělou postavu muže v tmavozelené kutně, v symbolu posvátného řádu, jehož členy od třináctého století nikdo nespatřil. Ten muž pomalu a neochvějně lezl vzhůru po mrazivé kamenné stěně.