Prolog
Nikdo z vesnice Compton Dando se nedivil, když se rozneslo, že v Manor House se stala vražda. Bývalo tam vždycky pěkně veselo. Prapodivní lidé. Vážně zvláštní. Pan a paní Bulstrodeovi byli snad jediní lidé mezi místními obyvateli, kteří měli s (takzvanou) spirituální komunitou sídlící ve velkém domě jakýsi malý kontakt. Paní Bulstrodeová lidem z komunity odhodlaně strkala každý měsíc do poštovní schránky farní časopis. Pan Bulstrode zase dodával komunitě denně pintu mléka. Chabost tohoto spojení přesto nezabránila tomu, aby se manželé Bulstrodeovi nestali zdrojem těch nejšťavnatějších informací a drbů o komunitě. Teď se přirozeně stali ještě vyhledávanější, a kdykoli paní Bulstrodeová otevřela dveře, očekával ji dav dychtivých zvědavců. Zpočátku mumlala: „Nevím nic víc, než jsem věděla včera, paní Oxtobyová…,“ ale pokušení, aby to rozvedla, bylo příliš silné a neodolatelné. A kdyby večer třetího dne obyvatelé The Lodge of the Golden Windhorse přiletěli nad omšelou zeď jejího domu na košťatech, vesnici by to ani trochu nevzrušilo. Když pak paní Bulstrodeová u řezníka nakupovala jehněčí játra a kost pro Pontinga, potřásala váhavě hlavou, jako by ji právě napadlo nějaké šokující odhalení. Významným tónem řekla majorovi Palfreymu (ten kupoval dvě ledvinky a balíček drobů): „Věděla jsem, že se něco stane.“ To, co se dělo v komunitě, bylo neuvěřitelné. A lidé v řadě za ní, dychtiví dalších sdílených tajemství, ji následovali k budově pošty. 7
Tam slečna Tombsová s buclatými tvářičkami, jež byly tak červené, že vypadaly, jako by je měla dlouho přitisknuté ke sklu, podala paní Bulstrodeové známky a teatrálně zašeptala: „Tohle je vážná věc, drahoušku, chvilku potrvá, než to strávíte. Váš Derek přece našel tu mrtvolu. To se nestává každý den.“ „Ááách…“ Jako zasažená bleskem paní Bulstrodeová (jejíž manžel tělo vlastně ani neviděl) křečovitě sevřela okraj pultu. „Všechno se to vrací, Myrtle –“ „Že jsem se radši nekousla do jazyka!“ vykřikla slečna Tombsová a bezmocně sledovala, jak celý hlouček, jenž obklopoval svoji hrdinku jako mlhovina, mizí ze dveří. V Bob’s Emporium paní Bulstrodeová prohlásila, že stačilo už to, jak se ti lidé oblékají. Jejímu publiku to připadalo trochu moc skoupé. Chvilku ještě otáleli a pak se vydali směrem k pyramidám konzerv pro domácí mazlíčky a pytlům mrkve. „Většinou se ani nedalo poznat, jestli je to ženská nebo chlap,“ a potom významně dodala, „to, co můj Derek občas ráno viděl z okna… no, o tom se tady radši ani nebudu šířit.“ „Chcete říct…“ Nějaká žena se šálou omotanou kolem hlavy a s orlím nosem se zajíkla, „… nějaké oběti?“ „Řekněme spíš obřady, že ano, slečno Oughtredová! Radši to nechme být.“ Obřady! Lidé se zase kolem ní shlukli a rychle se ztišili. V myšlenkách všem kroužila spousta děsivých a současně banálních představ. Hroby se otvíraly a z nich vylézali duchové a vrhali se na lidi, kteří šli kolem hřbitova. Rohatý Lucifer se žlutýma očima dštil síru a dupal kopyty na znaku pentagramu. Hořící písek a nějaká dívka, kdysi krásná jako Královna ze Sáby, ale teď požíraná pochodujícími mravenci. (Major Palfrey kdysi sloužil u pouštní armády.) Další zastávkou byla kavárna „U krinolíny“, kde 8
paní Bulstrodeová chtěla koupit šest vídeňských koláčků. Zatímco je prodavačka balila do sáčku, paní Bulstrodeová se rozhlédla v naději, že uvidí, jak se její publikum rozrůstá. Ale neměla štěstí. Byli tam jen dva lidé, kteří seděli u kávy a pečiva. Ann Cosinsová a její přítelkyně z Caustonu, paní Barnabyová. Nemělo žádný smysl s nimi mluvit. Ann se vždycky chovala velmi suše a odměřeně – jako by se všem potají vysmívala – díky tomu byla také značně neoblíbená. Jednou si dokonce proti sobě popudila celou vesnici, protože se v Manor House zúčastnila nějakého kurzu. Ty dvě ženy byly viděny, jak jdou odvážně jednoho pátečního odpoledne nahoru, a pak se objevily až v neděli. A k tomu ještě odmítly klevetit o tom, jaké to tam je a jací jsou ti lidé. A tak se paní Bulstrodeová spokojila s tím, že chladně odvrátila hlavu a cosi zamumlala, zcela ignorujíc bublavé pokašlávání a popotahování, když zavírala dveře. Nakonec se po cestě domů zastavila, aby prohodila pár slov s vikářem, jenž se opíral o plot před branou „Benisons“ a pokuřoval dýmku. Pozdravil ji s pohledem hlubokého uspokojení, protože sídlo sekty bylo už pěkně dlouho trnem v jeho církevnické patě. Nebyl si jistý etikou té sekty, ale to mu nebránilo v tom, aby na ni nevypálil několik hysterických salv v Caustonském Echu – v nichž své čtenáře varoval před novým uctíváním model, jež se teď uhnízdilo po celém anglickém venkově, jako červ v srdci růže. Jakékoli náboženství (psal vikář), jež vynalezl člověk, v protikladu k náboženství vyvěrajícímu přímo z Všemocného, vedlo zcela určitě ke špatným koncům. A to se teď ukázalo! Bůh se nenechá vysmívat, a reverend Phipps se svým malým stádečkem oslavili tuto skutečnost bez většího překvapení a s obnoveným smyslem pro spravedlnost. Teď povytáhl šedivějící obo9
čí a zeptal se paní Bulstrodeové, zda je v té věci něco nového. Paní Bulstrodeová byla polichocena tím, že Derek a ctihodný vikář byli jako dva hrášky v jednom lusku, ale nebyla schopna ani trošičku reverendovi zalhat. Musela přiznat, že nic nového není, ale dodala: „To další vyšetřování bude v úterý, ctihodný otče. V úterý v jedenáct.“ Vikář to samozřejmě věděl. Věděli to všichni a všichni se toho chtěli zúčastnit, někteří lidé si na to dokonce vzali volno z práce. Dalo se čekat, že slyšení se může protáhnout na celý den, a tak byly všechny stoly v caustonském Soft Shoe Café už dávno zamluveny na oběd. Vesnice Compton Dando nezažila takové vzrušení od doby, kdy tři hoši z polepšovny zapálili přístřešek autobusové zastávky. V tomto případě bylo jasné, že koeficient vzrušení bude ještě daleko vyšší. Kulisy těchto dramatických událostí představovaly skromně nádherný příklad raně alžbětínské architektury. Dům měl dvě patra a byl postaven z šedého kamene, jenž byl vodorovně přerušován vrstvami drobných kamínků a oblázků. Budova byla půvabně nepravidelná. Před vchodem, který nebyl přesně uprostřed, stály ionské sloupy, malá veranda a v průčelí se nacházelo čtyřicet šest oken s lehkými příčlemi. Komíny byly spojeny dohromady ve třech samostatných celcích. Některé byly zakroucené jako cukrové homole, jiné zase byly vyzdobeny vzory vinných listů a svlačce. Zakončení komínů tvořily otvory ve tvaru hvězdic, takže za chladných zimních měsíců z nich vycházela oblaka kouře hvězdovitého tvaru. Blízko okraje střechy ležel jakýsi podivný kus kovu, říkalo se, že je to prý meteorit, anebo, poněkud prozaičtěji, část dělové koule. Střechu kryly narůžovělé, mechem obrostlé došky. Tuto pozoruhodnou budovu kdysi darovala králov10
na Alžběta První svému vyhnanému oblíbenci, Gervaiseovi Huyton-Corbettovi. Královna a její suita byli častými návštěvníky během prvních pěti let Corbettova pobytu, a tato pochybná čest přivedla Corbetta a pár sousedů téměř na pokraj bankrotu. Potomci Sira Gervaise (jak mu půvabně říkali, když byl na pokraji chudoby) žili v Compton Manor další čtyři století, ale tato rodina se již nikdy pořádně nepostavila na nohy. Každým rokem stála údržba velkého domu víc peněz, než kolik činily náklady na jeho postavení. Huyton-Corbettovi ale dům milovali a neustále bojovali o jeho udržení – brali si stále větší půjčky, nicméně nedovedli si představit, že by rodinné sídlo opustili. Ale pak, v roce 1939, Ashley vstoupil do letecké divize válečného námořnictva. Tento kýžený dědic pak padl v bitvě u River Plate. Jeho starý otec sídlo prodal a způsobil tak vesnici první z dlouhé řady šoků a problémů. V příštích letech už nebylo možné o vesnických svátcích prodlévat v zahradách sídla. Nebylo už ani možné se pobavit pohledem na Lady Huyton-Corbettovou, mírně přiopilou, v žoržetu a velkém barevném klobouku, jak háže koulemi pétanque, a často se dokonce i trefí. Minulostí byly doby, kdy šlechtic dával darem stříbrný pohár za nejjemnější zahradní hrášek a rosety pro ty ostatní. V roce 1980 bylo sídlo prodáno znovu a dům byl přeměněn na konferenční centrum. Vesničané byli sice rozmrzelí touto změnou a nevlídně pohlíželi na přivandrovalce, ale na druhé straně je potěšilo, že tato změna vytvořila víc než třicet pracovních míst, i když dosti podřadných. O pět let později neschopný a neefektivní management nabídl sídlo opět na prodej, a zakoupil ho módní návrhář, jeden z chráněnců Margaret Thatcherové. Koupil si k tomu ještě asi tisíc akrů zemědělské půdy kolem domu (protože měl tajný úmysl vytvořit kolem sídla tudorovský tematický park). Vy11
děšení obyvatelé vesnice Compton Dando vytvořili proti tomuto člověku jednotnou frontu bez ohledu na postavení a politickou příslušnost. Bylo třeba odvrátit tuto pohromu, jež hrozila anglickému, krásně zelenému venkovu. Byli podpořeni vesničany z okolních vísek, pro něž představa návalu aut, jež by parkovala před jejich domy a na jejich dvorech, byla hotovou noční můrou. Podali řadu peticí, dokonce dramaticky v Dolní sněmovně rozvinuli na galerii pro veřejnost transparent, a nakonec dosáhli toho, že zvlčilý podnikatel odtáhl provádět svá odporná alotria někam jinam. Vesničané si tedy oddychli, když viděli, jak mizí, ale nevěděli, co se na ně hrne teď. Současná situace byla zcela mimo jejich chápání. Noví nájemci domu se zpočátku starali jen o sebe. Vesničané, kteří byli značně rozčarováni změnami neustále přicházejících a odcházejících přivandrovalců, byli ještě rozmrzelejší, když zjistili, že noví obyvatelé sídla nemají pražádnou chuť s nimi jakkoli komunikovat. Nebyli zvyklí, že si jich nikdo nevšímá. Ani půl tuctu návštěvníků, kteří přijížděli z Londýna hned v pátek, volkswageny plné lahví vína a těstovin, neučinilo žádné významné pokusy o seznámení. Pravda, pokusili se zajít do baru U labutě, ale na revanš se jim dostalo zpola žertovného odmítnutí. Ale ještě horším a závažnějším znamením nových obyvatel Windhorse bylo to, že vůbec neutráceli. Nikdo z nich ani nepáchl do Bob’s Emporium, ba ani na poštu („Náš zákazník, náš pán“), natož aby se pobavili s místními obyvateli v hospodě u piva. To se místním vůbec nelíbilo, zvláště když komunita oplotila své pozemky a vypadalo to, že chtějí být soběstační, ale až do chvíle, kdy jeden člen sekty byl viděn, jak vystupuje z autobusu. Měl s sebou dvě nacpané pojízdné tašky z potravinářského obchodu Sainsbury’s. V tu chvíli 12
se pohoršení prohloubilo a nepsané nepřátelství bylo mlčky vyhlášeno. Není se tedy co divit, že dav, který se tlačil v sále soudu, byl celý nedočkavý – chtěl vidět, jak se drama rozvine a také jak bude spravedlnosti učiněno zadost. Mrtvý muž, jemuž bylo kolem padesáti tří let, se jmenoval James Carter. Pojednávání začalo zapsanými důkazy od zdravotníka, který přijel se sanitkou na Manor House poté, co někdo oznámil telefonem na pohotovostní lince, že tělo Jamese Cartera bylo nalezeno u paty jednoho křídla schodiště. „Provedl jsem rychlé ohledání mrtvého,“ předčítal úředník. „Potom jsem kontaktoval svého nadřízeného, jenž poslal lékaře a informoval policii.“ Po něm mluvil o nalezených důkazech doktor Lessiter. Byl to nadutý mužík, jenž tam, kde mohl užít jedno slovo, použil raději pěti sousloví, a publikum jím bylo brzy znuděné a obrátilo pozornost k členům komunity. Bylo jich celkem osm a celkový dojem z nich byl do jisté míry rozčarováním. Lidé byli nažhavení paní Bulstrodeovou a očekávali nějaké exotické výstředníky, kteří se budou výrazně odlišovat od normálních lidí. Pravda, jedna dívka měla vlající mušelínové pantalony a červenou tečku na čele, ale takové věci člověk mohl vidět prakticky kdekoli v okolí Sloughu nebo Uxbridge. Rozladění vesničané se opět zaposlouchali do doktorovy řeči, právě včas, aby zaslechli slova, která je uspokojila, „silný zápach brandy“. Po doktorovi mluvil konstábl, jenž potvrdil, že již vyslechl zdravotníka ze sanitky. Zeptal se ho, zda si nevšiml nějaké známky cizího zavinění. On sám při zběžném ohledání nic takového nezpozoroval. Potom měl být vyslechnut první člen komunity. Byla to velká a rozložitá žena, oblečená do jasně zbarvených dvojdílných hedvábných šatů. Vypadala moc dobře. Prohlá13
sila, že je skutečně slečna May Cuttleová a vypočítávala podrobnosti svého jednání v osudný den, a to ve větších detailech, než bylo nezbytně nutné. A to všechno zpěvavým zvučným hlasem s výraznými samohláskami, což by jistě neurazilo předsedkyni místní ženské organizace. Byla objednána k zubaři v Caustonu – „výměnu plomby ve stoličce“ – a odešla z domu hned po jedenácté s třemi dalšími členy komunity, kteří potřebovali svézt do Spinnakers Wood, kde měli proutkařit. „Musela jsem čekat na stomatochirurgii. Bylo tam nějaké hrozné dítě. Nic nepomáhalo, ani plyšoví medvídci, ani houpání, ani zmrzlina – nic. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať přemýšlí o jasných barvách – a velice rychle. Potom říkat ‚je to za všechny peníze‘, samozřejmě… kde jsem to přestala?“ „U té stoličky,“ řekl koroner. „Ach, ano! To mi připomnělo, že jsem šla do obchodu s hudebninami, abych si vyzvedla nějaké noty. Boccheriniho – Sonátu v G moll a něco od Offenbacha. Vždycky jsem ho pokládala za něco jako Liszta cella, že ano?“ Upřeně se zadívala na koronera, jehož brejličky sebou na nose jakoby nevěřícně zaškubaly. „Koupila jsem si okurku a briošku. Snědla jsem to u řeky a jela jsem domů. Dorazila jsem ve tři čtvrti na dvě a našla jsem chudáka Jima. To ostatní jste už slyšel.“ Když byla otázána, zda se dotkla těla, slečna Cuttleová odpověděla záporně. „Viděla jsem, že se už transmutoval do astrálu.“ „Přesně tak,“ přitakal koroner a upil vody ze sklenice. Přál by si, aby v ní měl něco silnějšího. Slečna Cuttleová vysvětlila, že, pokud ví, nikdo jiný v domě nebyl. Lidé se začali vracet do domu, až když byl čas na čaj o páté. Když byla dotázána, zda si na něco důležitého nevzpomíná, řekla: „Ano, jedna věc 14
byla divná. Hned jak jsem dorazila domů, někdo volal a chtěl Jima. Dost zvláštní. Jim neudržoval s vnějším světem skoro vůbec žádné kontakty. Byl to naprosto uzavřený chlapík.“ Poté jí bylo dovoleno, aby se vrátila na své místo. Byla si blahodárně nevědomá faktu, že ta okurka a to proutkaření zcela zničily skvělý dojem, který udělaly její šaty z čistého hedvábí, jakož i autoritativně znějící samohlásky v její promluvě. Po prvním svědkovi, jenž spatřil mrtvého Jamese Cartera, přišli na řadu poslední dva, kteří ho viděli naposledy živého. Napřed se představil mužík s bradkou, jež vypadala jako malý červený kordík. Řekl, že se jmenuje Arno Gibbs, a tichým hlasem vysvětlil, že opustil dům v jedenáct třicet, aby zavezl Mistra – „Mohl byste uvést jejich pravá jména, prosím?“ přerušil ho úředník. „Promiňte,“ řekl vousatý mužík, „pan Craigie a pan Riley – se mnou jeli mikrobusem do Caustonu. Když jsme odjížděli, Jim právě zaléval květináče na terase. Zdálo se, že je v dobré náladě. Říkal, že půjde pro nějaká rajčata do skleníku a udělá k obědu polévku. Byl právě na řadě s dojením Kalypso, a tak zmeškal snídani, chápete?“ Sálem to zašumělo, když řekl Kalypso, ale dav se ihned ztišil. Když se pana Gibbse zeptali, jestli mrtvý James Carter náhodou neměl sklony k alkoholismu, řekl, že celá komunita se skládá z přísných abstinentů, nicméně v lékárničce byla láhev brandy pro naléhavé případy. Pan Carter v žádném případě nic nepopíjel, když se s ním loučili. Poté koroner vyzval Timothyho Rileyho, ale úředník rychle přešel k jeho stolu a cosi mu šeptem sdělil. Koroner se zamračil, přikývl, přesunul papíry na stole a vyzval pana Craigieho. Tou dobou se už vzduch v sále skoro nedal dýchat. 15
Tváře lidí byly zbrocené potem, na košilích a šatech se objevily tmavé skvrny. Prastaré větráky u stropu se otáčely hlemýždím tempem, bylo horko. Několik velkých much naráželo do oken. Ale muž, jenž měl nyní vypovídat, vypadal velmi chladně. Měl na sobě světlý hedvábný oblek a jeho vlasy byly zcela bílé (ani stopa po žluté či šedé), vzadu svázané gumičkou. Cůpek mu visel až pod ramena. Paní Bulstrodeová se nechala slyšet, že ty bílé vlasy klamou, a skutečně, mužovy oči byly velmi živé a jasně modré, a na bledé kůži neměl téměř žádné vrásky. Když začal mluvit, všichni náhle zpozorněli. Mužův hlas byl jemný, ale měl v sobě jakousi téměř magickou kvalitu, jako by se chystal sdělit nějakou převratnou zprávu pro ty, kdo měli uši, aby takové zjevení slyšeli. Všichni se naklonili dopředu, jako by malá nepozornost mohla způsobit, že přijdou o něco velmi vzácného. Moc nového toho ale neřekl, v podstatě jen zopakoval to, co už sdělili předchozí svědkové – že zemřelý James Carter byl veselé povahy a v den své smrti byl v docela dobré náladě. Navíc patřil mezi zakládající členy komunity, byl všeobecně oblíbený a všem že bude velmi chybět. Po Craigiem následovali další členové komunity, ale ti jen víceméně potvrzovali skutečnost, že v době tragické události byli mimo dům. Poté to koroner celé shrnul. Porota, jež se teď proměnila v jednu rozpouštějící se hmotu na tvrdé lavici, se snažila, aby vypadala nestranně a pokud možno při vědomí. Bylo jim řečeno, že neexistuje žádný rozumný důvod předpokládat, že by v tomto případě došlo ke zločinu. V době nešťastné smrti pana Cartera byli všichni obyvatelé Manor House jinde. Roztrhaný a shrnutý koberec nad schodištěm a malé množství alkoholu požitého osobou, která na to nebyla zvyklá a navíc na lačný žaludek, to vše pravděpodobně způsobilo osudný pád. Koroner zdůraznil, že je nutné, aby koberce na hlad16