Dokud nás smrt nerozdělí Všechno se začalo chvět.
Chytila jsem se okraje stolu a dívala se, jak se můj zásnubní prsten kutálí po kostkované podlaze kavárny U Drahoušků. Chvění trvalo jenom pár vteřin, ale jukebox se vypnul a vylekané servírky se zapotácely, jak se snažily udržet s naloženými podnosy rovnováhu. Viděla jsem, jak venku nebe potemnělo jako zhmožděné tělo a koruny stromů se začaly třást, jako kdyby jimi zalomcovala neviditelná ruka. Ten blažený zasněný výraz z Xavierovy tváře zmizel, nahrazený tvrdým bojovným pohledem, který jsem u něj poslední dobou vídala až příliš často. Sevřela jsem mu ruku pevněji, zavřela oči a čekala na oslepující světlo, které určitě přijde, aby mě vrátilo do mého vězení na nebesích. Ale o chvíli později už byl zase klid a kolem nás se rozproudila normální činnost. Každý se chystal na něco horšího a všichni společně vydechli úlevou, když to nepřišlo. Teď se smáli a dělali poznámky o nepředvídatelném chování matky přírody, zatímco servírky spěchaly utřít rozlité nápoje. Nikdo se nepozastavoval nad tím, co se stalo – a zítra už si na to nikdo nejspíš ani nevzpomene. Ale my jsme se nenechali tak snadno ošálit. V nebeském království se schylovalo k potížím, to jsme cítili. Přemítala jsem, jestli mám Xavierovi říct, že to nakonec přece jen není nejlepší nápad, že bychom měli vrátit babiččin prsten a odjet zpátky do Bryce Hamiltonu na závěr absolvent7
ského ceremoniálu. Kdybychom si pospíšili, nejspíš bychom dojeli včas, aby stihl přednést svou děkovnou řeč. Ale čím déle jsem se na něj dívala, tím moje odhodlání sláblo. Mé zodpovědné já uznávalo, že je rozumné dát na varování, pokorně hrát podle pravidel a nezasahovat do vůle nebes. Ale cítila jsem, jak se ve mně vzdouvá vzdorovitost, která mi našeptávala, že je moc pozdě otočit se a couvnout. Tu plachou dívku, kterou jsem kdysi bývala, jsem proto zaplašila do stínu, ať si pěkně stojí v koutě, a dovolila jsem, aby vládu převzala nová Beth. Ještě jsem ji moc dobře neznala, ale tak nějak jsem cítila, že tady celou tu dobu byla, jako náhradnice čekala v záloze, až nadejde její chvíle, aby mohla zazářit. A právě tato Beth teď vstala a popadla kabelku. „Jdeme.“ Xavier hodil na stůl několik bankovek a vyšel za mnou na ulici. Zvedl hlavu, zamžoural do slunce, které se znovu objevilo, a dlouze si povzdychl. „Myslíš, že to patřilo nám?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. „Možná tomu připisujeme větší důležitost, než jakou to má.“ „Snad máš pravdu,“ odpověděl. „Ale tohle se ještě nestalo, a to tu žiju celý svůj život.“ Rozhlédla jsem se po hlavní ulici. Zdálo se, že lidé si jdou po svém jako obvykle. Všimla jsem si, že opodál stojí šerif a uklidňuje nějaké turisty. Jeho vyrovnaný hlas se nesl až k nám. „Není důvod k panice, paní. Otřesy možná bývají v těchto oblastech vzácné, ale není čeho se obávat.“ Turisty jeho slova zřejmě uklidnila, ale já jsem věděla, že tyhle otřesy půdy nemohly být pouhou náhodou. Bylo to jasné varování shora, které nemělo způsobit žádnou skutečnou škodu, jenom nás chtělo upozornit. A to se podařilo. „Beth?“ zaváhal Xavier. „Co budeme dělat?“ Podívala jsem se na chevy zaparkovaný přes ulici – bude nám trvat jenom pět minut dostat se dolů na pobřeží, kde 8
na nás v kapli čeká otec Mel. Vzpomněla jsem si, jak jsme ho poprvé navštívili s Gabrielem a Ivy, když jsme přišli do Venus Cove, a ačkoliv jsme se o tom s ním nikdy otevřeně nebavili, on hned poznal, kdo jsme. Výmluvný pohled na jeho tváři nám prozradil všechno. Napadlo mě, že když člověk tak zbožný jako otec Mel souhlasil, že nás oddá, pak musí našemu svazku věřit. Uklidňovalo mě vědomí, že máme na své straně alespoň jednoho spojence. Chvíli jsem vedla vnitřní boj, než jsem pohlédla na postarší pár sedící na dřevěné lavičce na náměstí. Muž držel manželčinu ruku v dlaních a usmíval se pro sebe, zatímco mu větřík cuchal bílé vlasy a sluníčko mu hřálo zátylek. Přemítala jsem, jak dlouho jsou spolu, jakou část své životní pouti sdíleli. Bylo jiskřivé odpoledne a břízy podél chodníků se leskly na slunci. Dívala jsem se, jak kolem přeběhl kondiční běžec, v uších sluchátka iPodu, a nějaký chlapeček dělal za okénkem auta obličeje na chodce. Možná jsem se do tohoto světa nenarodila, ale věděla jsem, že jsem si vydobyla právo tady být. A nehodlala jsem se ho jen tak vzdát. Vzala jsem Xavierův obličej do dlaní: „Jestli si dobře pamatuju… právě jsi mě požádal o ruku.“ Chvíli se na mě nejistě díval, dokud mu to nedošlo. Pak se jeho ústa roztáhla do úsměvu. S novým zápalem mě popadl za ruku a rozběhli jsme se k čekajícímu autu. Na zadním sedadle ležely barety a pláště, které jsme tam předtím nechali, ale ani jeden z nás si jich nevšiml. Nemluvili jsme, když dupl na plyn a auto vyrazilo k pobřeží. Všechny pochyby, které jsme snad měli, se vypařily. Ať se stane, co chce, budeme se držet svého plánu. Kapli svatého Marka postavili z tmavého kamene evropští kolonisté po občanské válce. Obklopoval ji plot z tepaného železa a ke klenutým dubovým dveřím vedla dlážděná cestička lemovaná modrými zvonky. Byl to první katolický kostel v okrese. Postranní zahradu stínila zeď s pamětní deskou při9
pomínající padlé vojáky Konfederace. Kostelíček svatého Marka znamenal pro Xaviera a jeho rodinu hodně. Sem chodil jako dítě na náboženství a tady hrál v každé vánoční hře, dokud nevyrostl natolik, že se začal stydět. Otec Mel znal každé z Woodsových dětí osobně. Už za několik týdnů bude oddávat jejich n ejstarší dceru Claire. Xavier jako její bratr bude jedním z družbů. Jakmile jsme prošli klenutými dveřmi, hluk okolního světa okamžitě utichl. Naše kroky zněly ozvěnou na mramoru s červeným žilkováním, kterým byla dlážděna podlaha, a klenutý strop nad námi podpíraly kamenné sloupy. Hlavní lodi vévodila socha ukřižovaného Krista. Korunovanou hlavu měl skloněnou, ale oči upíral k nebi. Ze stropu se na nás dívaly mozaikové portréty umučených světců. Kapli plnilo tlumené zlaté světlo odrážející se od pozlaceného svatostánku, v kterém se uchovávaly proměněné hostie. Na stěnách v těžkých vyřezávaných rámech visely obrazy se čtrnácti zastaveními křížové cesty. Kostelní lavice byly z leštěného sekvojového dřeva a vzduch byl prosycený vůní kadidla. Vitrážové okno nad oltářem zobrazovalo zlatovlasého Gabriela s vážnou tváří v rudém hávu, jak předává svou zvěst udivené klečící Marii. Byl to zvláštní pocit, dívat se na uměleckou interpretaci mého archandělského bratra. Skutečný Gabriel byl tak krásný a impozantní, že jeho podobu nebylo možné věrně vystihnout. Přesto nám díky vibrujícím barvám postavy ožívaly před očima. Zastavili jsme se s Xavierem u vchodu, smočili prsty v kropence se svěcenou vodou a zároveň se pokřižovali. Zaslechli jsme šustění látky a objevil se otec Mel. Byl to muž s ustupujícími vlasy a jiskrnýma očima. Už byl náležitě oblečen k bohoslužbě a jeho roucha s šustivým zvukem zametala podlahu, jak nám po schodech pokrytých kobercem kráčel vstříc. Nebyl překvapený, že nás vidí. Vřele objal Xaviera a pak mi stiskl ruku v dlaních, jako bychom byli staří známí. „Však už vás čekám,“ přivítal nás povzbudivě. Otec Mel nás odvedl ke kněžišti, kde jsme oba poklekli 10
před oltářem. Zadíval se nám do tváře, aby se přesvědčil o naší upřímnosti. „Manželství je vážný závazek,“ prohlásil. „Oba jste ještě velmi mladí. Rozmysleli jste si pečlivě, co se chystáte udělat?“ „Ano, otče, pečlivě,“ odpověděl Xavier tónem, který by přesvědčil i toho nejzarytějšího skeptika. „Pomůžete nám?“ „Hmmm,“ zněla chraplavá odpověď. „Co tomu říkají vaše rodiny? Určitě by chtěly být tak památné chvíli přítomny.“ Pohled otce Mela zpřísněl, když se nám zadíval do očí. „Tohle je naše rozhodnutí,“ odpověděl Xavier. „Přál bych si, aby tu mohli být… ale oni by to prostě nepochopili.“ Otec Mel se zamyslel nad jeho slovy a přikývl. „Tady nejde o nějakou mladickou zamilovanost,“ vložila jsem se do toho v obavách, že ho bude třeba ještě přesvědčovat. „Nemáte ponětí, čím jsme si prošli, než jsme se dostali až sem. Prosím, otče, nemůžeme prožít už ani den, kdy bychom nenáleželi jeden druhému v očích našeho Pána.“ Viděla jsem, že pro otce Mela je těžké ignorovat naši naléhavost, ale pochybovačný hlásek v jeho hlavě ho nabádal k opatrnosti. Jestli jsem ho chtěla přesvědčit, musela jsem se víc snažit. „Je to Boží vůle,“ prohlásila jsem najednou a dívala se, jak vykulil oči. „Bůh nás nesvedl dohromady bezdůvodně. Kdo jiný než vy by měl vědět, že má s každým svůj záměr, a proto jsme tady. Není na nás, abychom se Mu vzpírali, my chceme jen přijmout to, co mezi námi stvořil.“ Tím byla zřejmě smlouva zpečetěna. Otec Mel se nemohl vzpírat něčemu, co vypadalo jako očividný příkaz shora. Zatřepal rukama na znamení souhlasu. „Tak tedy dobrá. Nemá smysl nechat vás déle čekat.“ Pokývl někomu, kdo se až dosud skrýval v šeru kostela. „Dovolil jsem si požádat paní Alvarezovou, aby vám šla za svědka.“ Otočili jsme hlavu a uviděli ženu, která se dosud tiše modlila na kraji lavice. Když vstala a přišla k oltáři, poznala jsem v ní kostelnici. Paní Alvarezová si uhladila domnělé záhyby 11
na vzorované halence. Neubránila se vzrušenému pohledu, že má sehrát menší roli v tom, co jí muselo připadat jako nějaká divoká a romantická eskapáda. Když promluvila, hlas jí zadýchaně přeskakoval. „Ty jsi Bernadettin syn, viď?“ zeptala se se silným hispánským přízvukem. Xavier přikývl a sklopil zrak, protože čekal výtku. Ale paní Alvarezová mu jenom spiklenecky stiskla ruku. „Neboj se, všichni z toho budou mít brzy radost.“ „Tak začneme?“ zeptal se otec Mel. „Prosím… un momento,“ zavrtěla paní Alvarezová hlavou a nešťastně se na mě podívala, než se omluvila. Zmateně jsme chvilku čekali, ale už byla zpátky a podávala mi kytičku sedmikrásek, které spěšně natrhala v kostelní zahradě. „Děkuju,“ vděčně jsem se na ni usmála. V tom spěchu jsme na takové drobnosti ani nepomysleli. Oba jsme byli ještě v nažehlených školních uniformách. „Nemáš vůbec zač.“ Její oči zářily radostí. Sluneční svit proudil vitrážovým oknem a omýval Xaviera zlatými tóny. Klidně na sobě mohl mít starou teplákovou soupravu. Samotná jeho přítomnost byla oslňující. Koutkem oka jsem viděla hřívu svých kaštanových vlasů, protkaných měděnými a bronzovými pramínky. Můj odraz jako by zářil. V hloubi duše jsem to chtěla považovat za znamení toho, že snad náš svazek může najít milost v očích nebes. Koneckonců, země se přestala třást a na stropě nebylo ani stopy po nějaké trhlině. Možná, ale jen možná, byla naše láska z těch, s kterou se i nebesa musejí smířit. Když jsem se podívala na Xaviera, uvědomila jsem si, že se něco ve mně změnilo. Nebyla jsem ve víru svého obvyklého přívalu emocí – lásky tak intenzivní, až jsem občas mívala pocit, že kdyby ji moje tělo mělo cele pojmout, muselo by prasknout. Naopak, byla jsem naprosto klidná, jako kdyby se můj vesmír poskládal přesně tak, jak měl. Ačkoliv jsem Xavierův obličej znala do všech podrobností, kdykoli jsem se na něj podívala, mi přišlo, že ho vidím poprvé. V půvabných rysech jeho obličeje 12
bylo tolik hloubky a vrstevnatosti: plné rty, které se zvedaly do pousmání, vystouplé lícní kosti a mandlové oči, které měly tyrkysovou barvu jako mělčiny oceánu. Sluníčko se mu dlouhými prsty probíralo v medově zlatých vlasech, zářících jako vyleštěná mosaz. Jeho školní uniforma s tmavě modrým sakem se znakem školy vyšitým na kapse jako by podtrhovala vážnost okamžiku. Xavier sáhl na kravatu, aby si ji naposledy upravil. Nedokázala jsem poznat, jestli je nervózní, nebo ne. „Musím dnes vypadat co nejlépe,“ mrkl na mě vesele. Otec Mel rozpřáhl ruce a držel je obřadně dlaněmi vzhůru. „Přišli jste společně do tohoto chrámu, aby Pán posvětil a zpečetil vaši lásku svátostí manželskou. Kéž oba plníte manželské povinnosti s vzájemnou úctou a neochvějnou věrností. A proto vás v přítomnosti církve žádám, abyste vyjádřili své úmysly. Budete se navzájem milovat a ctít jeden druhého jako muž a žena po zbytek svého života?“ Oba jsme vzhlédli, jako bychom si najednou uvědomili posvátnost této chvíle. Nezaváhali jsme však a odpověděli jednohlasně, jako kdyby se naše osobnosti už propojily. „Ano.“ „Podejte si pravou ruku a vyjádřete svůj souhlas před církví a před Bohem. Xaviere, opakuj po mně.“ Xavier vyslovil každé slovo pečlivě, jako kdyby neslo tolik váhy, že se nedalo pronést ve spěchu. Jeho hlas zněl jako hudba. Zatočila se mi hlava, takže jsem mu musela pevněji sevřít ruku, protože jsem měla strach, že omdlím. Když mluvil, nespouštěl pohled z mých očí. „Já, Xavier Woods, beru si tebe, Bethany Churchová, za svou právoplatnou manželku. Od tohoto dne tě budu milovat a ctít, budu s tebou v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.“ Pak byla řada na mně. Musela jsem být nervózní, protože jsem slyšela, jak se mi chvěje hlas, když jsem pronášela stejná slova svatebního slibu. Otec Mel se vážně podíval na paní Alvarezovou, která vytáhla krajkový kapesníček, co měla zastr13
čený v rukávu, a otírala si oči. Ani já jsem při svých slovech nedokázala zadržet slzy. Až do té chvíle jsem nikdy nechápala, co znamená plakat slzy štěstí. Cítila jsem, jak mě Xavier bříškem palce hladí po ruce, a na chvíli jsem se ztratila v jeho hlubokých očích. Hlas otce Mela mě vrátil do přítomnosti. „Na řadě jsou prstýnky, které si dáváte navzájem na znamení lásky a věrnosti.“ Xavier mě vzal za ruku a navlékl mi prsten po babičce. Pasoval přesně, jako kdyby se ke mně připojil na věky. Zamrzelo mě, že jsme neměli víc času na přípravu, a potají jsem si stáhla třídní prsten a pokusila se ho navléknout Xavierovi na prsteníček. Samozřejmě byl příliš malý a vešel se mu jenom na malíček. Oba jsme ztuhli v obavě, že jsme tím všechno pokazili. Ale uklidnili jsme se, když si paní Alvarezová zakryla ústa a začala se potichu smát. „Kéž váš svazek najde zalíbení v očích našeho Pána,“ uzavřel otec Mel. „Kéž do vašich životů vnese mír a harmonii. Prohlašuji vás za muže a ženu.“ A bylo to. Obřad skončil a my jsme byli manželé. Celý svůj život jsem si připadala jako outsider, který nahlíží do světa, jehož součástí nikdy být nemůže. V nebeském království jsem existovala, ale nikdy jsem v něm doopravdy nežila. Seznámení s Xavierem všechno změnilo. Vpustil mě k sobě, miloval mě a staral se o mě. Nikdy mu nezáleželo na tom, že jsem jiná, a oživil mi celý svět pouhou svou přítomností. Věděla jsem, že nás čekají těžké zkoušky, ale moje duše byla nyní nevyvratitelně spojená s jeho a nic, ani nebe ani peklo, nás nemohlo rozdělit. Nečekali jsme na formální výzvu otce Mela a okamžitě jsme splynuli v polibku. Objímali jsme se, ale bylo to úplně nové objetí. Tentokrát nám připadalo posvěcené. Křídla pod košilí se mi rozvibrovala a každičký centimetr kůže mě brněl a šířil mi po těle teplou záři. Pak se světlo vycházející z mé kůže spojilo se slunečním svitem, který prosakoval vitrážovými okny. Vybuchlo v záblesku a uzavřelo Xaviera a mě do třpy14
tivého sloupu duhových barev. Otec Mel a paní Alvarezová vydechli překvapením, ale o vteřinu později se světelný sloup roztříštil, jak se slunce schovalo za mrak. Paní Alvarezová byla tak přemožena vzrušením, že nás zavalila proudem gratulací ve španělštině a oba nás zuřivě líbala, jako bychom byli její dávno ztracení příbuzní. Přestala, až když nás otec Mel taktně odvedl od oltáře, abychom podepsali oddací list. Zrovna jsem položila pero, když se dveře kostelíka rozrazily s ranou tak ohlušující, že všichni nadskočili. Ve vchodu stála pružná postava dospívajícího chlapce s něžným obličejem a kadeří nad čelem. Měl na sobě černý hábit s kapucí a na zádech mu v ladném pohybu kmitaly tři páry černých křídel. S očima upřenýma na otce Mela se obřadně uklonil a přistoupil k oltáři krokem tak dokonale nacvičeným, jako by kráčel po přehlídkovém molu. Po boku se mu houpala lesklá kosa. Okamžitě jsem věděla, kdo to je: Smrt, chmurný Sekáč, kterého vycvičil sám Anděl smrti. Paní Alvarezová se hystericky rozkřičela a utíkala se schovat za oltář. Z jejího úkrytu bylo slyšet zoufalé modlitby, pronášené španělsky. Tradičně bývají Sekáči viditelní pouze těm, pro které si přišli, ale od tohoto pravidla bylo nyní upuštěno. Každý jeho pohyb byl uvážený, měl nám sdělit jasné poselství. Tato smrt byla vypsána na naše hlavy. Instinktivně jsem přitlačila Xaviera k zemi. Zároveň jsem rozepjala křídla, aby ho zaštítila. Smrt si nikdy nemohla nárokovat duši, když nad ní držel ochrannou ruku její strážný anděl. Ale brzy jsem zjistila, že to není Xavier, na kom spočívá zrak mladého posla smrti. Jeho pronikavý pohled se upíral na otce Mela a jeho štíhlý prst ukazoval přímo na něj. Kněz zmateně mrkal, pak začal ustupovat, až zády narazil na oltář. Brýle s rohovinovými obroučkami se mu na nose posunuly nakřivo. „Chtěl jsem jenom pomoct. Chtěl jsem jenom pomoct,“ opakoval. 15
„Váš úmysl není důležitý,“ odpověděl Sekáč chladně. Otec Mel se na chvíli zarazil, pak se napřímil. „Pán mě povolal a já jsem odpověděl.“ „Víte, kdo to je?“ zeptal se Sekáč. „Není člověk.“ Otec Mel se netvářil překvapeně. Celou dobu věděl, že jsem jiná, ačkoliv se mě nikdy nevyptával, ani se ke mně nechoval jako k cizí. „Bůh jedná tajemnými způsoby,“ odpověděl neohroženě. Sekáč naklonil hlavu. „Vskutku.“ Dívala jsem se upřeně, jak zvedl jednu ruku a otec Mel se okamžitě zkroutil bolestí a chytil se za srdce. Zalapal po dechu a padl na podlahu. „Nech ho na pokoji!“ vykřikl Xavier a snažil se vykroutit z mého sevření. Tiskla jsem ho k zemi silou, o níž jsem ani netušila, že ji mám. Sekáč se po nás poprvé podíval a obrátil své malátné ospalé oči na Xaviera. Úsměv na jeho růžových rtech byl téměř nestydatý. „S vámi nemám nic do činění,“ prohlásil. Přistoupil ke knězi, který ležel natažený na mramorové podlaze. Xavier se vzpíral, ale moje andělská síla ho držela pevně. „Beth, pusť mě,“ prosil. „Otec Mel potřebuje pomoc!“ „Teď mu pomoct nemůžeme.“ „Co se to s tebou děje?“ prosil a díval se na mě s podivným výrazem, jako kdyby mě nepoznával. „Se Smrtí se nemůžeš prát,“ zašeptala jsem. „Jedná na rozkaz. Jestli se mu budeš stavět do cesty, vezme tě s sebou taky. Nechceš ze mě přece udělat vdovu pár minut poté, co jsem se stala tvou ženou.“ To se mu zdálo jako dostatečný argument. Přestal se vzpírat a ztichl, ačkoliv jeho oči byly plné úzkosti, když bezmocně zíral na svého kněze a učitele, kterého znal od dětství. Tělo otce Mela se ještě chvíli svíjelo a pak ochablo. Sekáč se klouzavým pohybem přesunul k hlavě. Věděla jsem, na co čeká. Z otevřených úst otce Mela vyšel kouřový stín a vznesl se do vzduchu – mlhavá replika neživého těla na podlaze. 16