1
Osm dní před svou smrtí začal George Washington Crosby blouznit. Z vypůjčené nemocniční postele, stojící uprostřed obývacího pokoje, viděl, jak z imaginárních prasklin v omítce na stropě vylézá a zase v nich mizí drobný hmyz. Okenní tabulky, kdysi úhledně zatmelené, se viklaly v rámech. První prudší závan vzduchu je vyrazí a sklo se vysype na hlavu členům rodiny usazeným na pohovce, v křeslech i na kuchyňských židlích, které do pokoje jeho žena nanosila, aby se tam všichni vešli. Smršť tabulek je všechny vyžene, jeho vnoučata z Kansasu, Atlanty a Seattlu a sestru z Floridy, a on zůstane jako trosečník na posteli v moři střepů. Dům přepadnou vrabci a pyl a déšť a drzé veverky, které celý život vyháněl z krmítek pro ptáky. Ten dům postavil sám – vybetonoval základy, vztyčil krov, zavedl vodu, připojil elektřinu, omítl zdi a vymaloval pokoje. Jednou udeřil blesk, když v rozestavěných základech pájel poslední spoj na bojleru na teplou vodu. Odmrštilo ho to až k protější stěně. Vstal a spoj dopájel. Zaštukoval praskliny v omítce; prošťouchl ucpané potrubí; osmirkoval oprýskaná prkna a natřel je tlustou vrstvou barvy. 7
Přineste mi nějaký štuk, řekl a posadil se na nemocniční posteli, která mezi peršany a koloniálním nábytkem a desítkami starožitných hodin vypadala nepatřičně. Opatřete mi štuk. Ježíši, trochu malty, drátěné pletivo a nějaké skoby. Pořídíte to sakumprásk za pět dolarů. Ano, dědečku, ujistili ho. Ano, tati. Otevřeným oknem za postelí pronikl dovnitř vánek a pročistil unavené hlavy. Na trávníku o sebe ťukly dřevěné boccia koule. Poledne ho zastihlo chvíli o samotě, zatímco příbuzní připravovali v kuchyni oběd. Praskliny na stropě se rozšířily v propasti. Zabrzděná kolečka postele zajela do rozevírajících se škvír v dubové podlaze pod kobercem. Podlaha se mohla každou chvíli propadnout. Prázdný žaludek se mu zvedne jako na horské dráze topsfieldské pouti a on i s postelí přistane v krkolomném pádu dole ve sklepě, na hromadě trosek své dílny. Představoval si, co by uviděl, kdyby se postel propadla: strop obývacího pokoje o celé patro výš, místo podlahy zubatý kráter roztříštěných prken, zohýbané měděné trubky a elektrické kabely lemující stěny jako utržené žíly a ukazující na něj uprostřed té nečekané zkázy. Z kuchyně byly slyšet tlumené hlasy. Otočil hlavu v naději, že někdo možná sedí mimo jeho úhel pohledu, na klíně papírový talíř s bramborovým salátem a srolovanými plátky rostbífu, v ruce kelímek piva. Ale trosky nezmizely. Měl pocit, že hlasitě zavolal, avšak tichý šum ženských hlasů v kuchyni a mužských hlasů na zahradě zněl dál. Ležel na hromadě suti a díval se nahoru. Pak se na něj zřítilo i první patro s nedokončenými dřevě8
nými zárubněmi a nikam nevedoucími instalatérskými rozvody (zaslepené trubky, které nikdy nenapojil k umyvadlu a záchodu, jež zde kdysi plánoval), věšáky se starými kabáty, krabice s dávno zapomenutými hrami a stavebnicemi a rozbité hračky a pytle s rodinnými fotografiemi – některé byly tak staré, že byly exponované na zinkových deskách – to všechno se propadlo až do sklepa a on nedokázal ani zvednout ruku, aby si ochránil obličej. Jenže on už byl skoro jen duch, docela nehmotný, takže dřevo, kov a svazky pestře potištěné lepenky a papírů (POSTUPTE O ŠEST MÍST K EASY STREET! prababička Noddinová v šátku se strnule mračí do objektivu, na hlavě bláznivý klobouk připomínající námořníkovu rakev pokrytou květinami a krajkami), které by mu jinak rozdrtily kosti, na něj dopadaly a zase se odrážely jako filmové rekvizity, jako by on i všechno kolem bylo jen napodobeninou věcí skutečných. Ležel tam mezi maturitními fotografiemi a starými vlněnými svetry a rezavým nářadím a novinovými výstřižky zaznamenávajícími, jak byl zvolen vedoucím kroužku technického kreslení na místní střední škole a později jmenován školním hospodářem a jak posléze odešel do důchodu a živil se prodejem a opravami starožitných hodin. Tu a tam se porůznu povalovaly zohýbané mosazné strojky hodin, které kdysi opravoval. Ležel a díval se vzhůru skrze tři patra až na obnažené střešní trámy a bachratou stříbřitě lesklou izolační výplň mezi nimi. Jeden jeho vnuk (který?) před lety připevnil izolaci svorkami a teď se dva nebo tři pruhy uvolnily a visely dolů jako plstnaté růžové jazyky. Konečně se v lavině třísek a hřebíků, dehtového papíru a tašek a izolace zřítila i střecha. Objevilo se nebe, plné shora 9
zploštělých oblaků, plujících po modré obloze jako flotila kovadlin. George pocítil syrovou vlhkost, jako když se nemocný ocitne na čerstvém vzduchu. Oblaka se na chvíli zastavila a pak mu žuchla přímo na hlavu. A po nich následovala sytě modrá obloha, stekla ze svých výšin do betonové jámy plné harampádí. Pak spadly hvězdy, rozsypaly se s cinkotem kolem něj jako ozdoby setřesené z nebe. A nakonec se utrhlo i černé nekonečno a sneslo se na celou hromadu a zakrylo George i jeho zmatené zmizení. Asi sedmdesát let před Georgovou smrtí jezdil jeho otec Howard Aaron Crosby se svou živností povozem. Povoz byl dřevěný, vlastně to byla dřevěná skříň, připevněná na dvou osách opatřených koly s dřevěnými paprsky. Ve skříni byly desítky zásuvek, každá měla zapuštěný mosazný kroužek a otevírala se zahnutým ukazováčkem, a uvnitř byly štětce a fermež, prášek na zuby a nylonové punčochy, krém na holení a sklapovací břitvy. V jiných bylo leštidlo na boty a tkaničky, násady na košťata a smetáky. V jedné tajné zásuvce měl schované čtyři lahve ginu. Jezdil většinou po vedlejších silnicích, prašných cestách vedoucích hluboko do lesů na skryté palouky, kde se na pilinách mezi pařezy krčil malý srub a v jeho křivých dveřích stála žena v obyčejných šatech a s vlasy tak těsně staženými za uši, že to vypadalo, jako by se usmívala (ačkoli se neusmívala), a v ruce držela odjištěnou pušku. Vida, to jsi ty, Howarde. No, myslím, že bych potřebovala nějakej ten tvůj plechovej kýbl. V létě vdechoval vůni vřesu a broukal si houpá se houpá má lodička snů a pozoroval velké oranžovočerné motýly (celý les hoří plamenem; občas si namlouval, že je tak trochu básník) přilétající sem až z Mexika. Obchody šly nejlíp 10
na jaře a na podzim, na podzim se zálesáci a venkované zásobovali na zimu (skládal zboží z povozu na javorové listí rudé jako oheň) a na jaře potřebovali zásoby doplnit, protože jim došly dávno předtím, než byly cesty sjízdné pro jeho první výpravu. Přicházeli k povozu jako náměsíčníci: vyhladovělí, s krhavýma očima. Občas odjížděl s objednávkou na rakev – dítě nebo manželka zabalená v pytlovině, ztuhlá v dřevníku. Takhle vandroval a dráteničil. Plechové hrnce, kované železo. Roztavená pájka v hliněném kelímku. Záplata na záplatě. Občas vyklepal promáčklý kastról, plecháče cinkají a zvoní jako cíněnky pod pokličkou severního lesa. Drátoval železem i mědí, ale nejlíp šly na odbyt ty smetáky a košťata. George uměl vykopat a vybetonovat základy domu. Uměl nařezat trámy a sestavit krov. Uměl vysekat drážky pro elektrické vedení a vodovodní trubky. Uměl postavit zeď na sucho. Uměl položit podlahu i střešní tašky. Uměl zasklít okna a nalakovat rámy. Neuměl ale házet míčem a neušel ani míli pěšky; neměl rád pohyb, a když se v šedesáti odebral na předčasný odpočinek, dával si pokud možno pozor, aby se nezadýchal, a i pak jen pokud se potřeboval prodrat hustým křovím k nějakému dobrému místu u řeky, kde brali pstruzi. Nedostatek pohybu byl možná příčinou, proč mu po prvním ozařování, které podstoupil kvůli rakovině varlat, obě nohy otekly jako mrtví tuleni na mořském břehu a pak ztuhly jako dva špalky. Když ještě dokázal vstát z postele, chodil jako válečný invalida z dob, než se naučili vyrábět moderní protézy; kymácel se, jako by měl u pasu na železných hácích pověšené končetiny ze dřeva. Když se jich v noci jeho žena v posteli dotkla přes pyžamo, měla pocit, jako by sáhla na dubovou nebo javorovou 11
kládu, a musela se donutit myslet na něco jiného, aby si v duchu nepředstavovala, jak jde dolů do sklepa do jeho dílny pro smirkový papír a mořidlo a jak je obrušuje a pak štětcem natírá, jako by to byly nohy od nábytku. Jednou musela hlasitě zachrápat, aby zamaskovala, jak vyprskla smíchy, když ji napadlo: Můj manžel je stůl. Pak se zastyděla a lítostí se rozplakala. Díky paličatosti některých venkovanek, s nimiž se na svých cestách setkával, si Howard vypěstoval, jak byl nebo by byl přesvědčen, kdyby o tom někdy takhle vědomě uvažoval, neotřesitelnou trpělivost při vysvětlování. Když začal výrobce mýdla místo dosavadní značky vyrábět něco nového a změnil obrázek na krabičce, v níž se dosud mýdlo dodávalo, musel Howard protrpět debaty, které by velmi rychle ukončil, kdyby jeho diskutujícími nebyli jeho platící zákazníci. Kdepak máte mýdlo? Tohle je mýdlo. Má jinou krabičku. No ano, výrobce ji změnil. Co bylo na té staré špatného? Nic. Tak proč ji změnili? Protože to mýdlo vylepšili. Takže teď je jiné? Lepší. To staré bylo docela dobré. Jistě, ale tohle je lepší. To staré bylo docela dobré. Jak může být lepší? No, prostě líp pere. 12
To předtím pralo dobře. Tohle pere líp – a rychleji. Víte co, dejte mi krabičku toho obyčejného. Tohle je teď obyčejné. A to, co jsem kupovala doteď, už nemáte? Tohle je to obyčejné; můžete mi věřit. Hm, já žádné nové mýdlo zkoušet nechci. Tohle není nové. Tak já dám na vás, pane Crosby. Když to říkáte. Prosím, madam. Dostanu ještě cent. Ještě cent? Za co? Tohle mýdlo stojí o cent víc, když je teď vylepšené. Vy chcete o cent víc za jiné mýdlo v modré krabičce? Tak to mi radši dejte to moje obyčejné. George koupil na sousedské burze rozbité hodiny, ke kterým mu majitel zdarma přidal sešitek s návodem k obsluze z osmnáctého století. A tak se začal hrabat ve střevech starých hodin. Jako mechanik se vyznal v poměru převodů, věděl, co je hřídel a co pastorek, rozuměl fyzice, pevnosti materiálů. Jako yankee ze severního pobřeží věděl, kde leží staré peníze, kde dřímou a sní o přádelnách bavlny a lomech na břidlici, o slavnostních pochodech ulicemi a honech na lišku. Zjistil, že bankéři rádi zaplatí, aby jim jejich pokulhávající starožitnosti oznamovaly čas. Uměl vlastnoručně vyměnit opotřebovaný zub v bicím ústrojí. Položit hodiny ciferníkem dolů. Povolit šrouby; možná je stačí jen vytáhnout z cedrové nebo ořechové skříně, protože závity se už dávno proměnily v prach smetaný z říms. Odklopit zadní kryt jako víko truhlice s pokladem. Přitáhnout si zlatnickou lampu na dlouhé páce tak, aby mu 13
svítila přesně přes rameno. Prohlédnout zašlou mosaz. Prozkoumat pastorky zanesené špínou a olejem. Pokochat se modrozelenofialovými odlesky na tepaném, ohýbaném a žíhaném kovu. Postrčit strojek prstem, ťuknout do nepokoje (každá součástka má své dokonalé jméno – nepokoj: věčný pohyb, neklidná energie, která se nedá časem spoutat). Sklonit nos co nejníž ke kovově tříselné vůni. Přečíst si jména vyrytá do soustrojí: Ezra Bloxham – 1794; Geo. E. Tiggs – 1832; Thos. Flatchbart – 1912. Vyndat zašlý strojek ze schránky. Naložit jej do čpavkové vody. Znovu jej vyndat, nedbat na štípání v nose a slzící oči a skrze slzy si prohlížet zářící mechanismus. Srovnat ozubená kolečka. Usadit ložiska. Natáhnout péra. Seřídit ručičky. Přidat své jméno. Drátovat, letovat. Drrrr, drrrááátovat, letovat! Drnčení a lomoz hrnců a konví. Kromě plechového břinkotu slyšel Howard Crosby i zvonění, které přicházelo z dálky a stále se blížilo, až se mu usadilo v uších a pak se do nich zavrtalo. Hlava mu duněla, jako by místo ní měl srdce zvonu. Prsty u nohou ho začaly zábnout a chlad mu ve vlnách zvonění prosákl do celého těla, až se mu rozdrkotaly zuby a podlomily nohy a on se musel pevně obejmout rukama, aby se nerozpadl. Tohle byla jeho aura, chladná svatozář chemické elektřiny, která jím proběhla těsně před tím, než ho v plné síle postihl záchvat. Howard trpěl padoucnicí. Jeho manželka Kathleen, původně Kathleen Blacková z rodu quebeckých Blacků, ale z méně početné a přísnější příbuzenské větve, odstrčila židle a stoly a odvedla ho doprostřed kuchyně. Pak zabalila do utěrky borové polínko, aby se do něj mohl zahryznout a neukousl a nespolkl si jazyk. Když ho záchvat skolil obzvlášť rychle, vrazila 14
mu mezi zuby holé dřevo, a on pak, když se probral, měl ústa plná třísek a na jazyku chuť smůly a hlavu jako skleněný džbán plný starých klíčů a rezavých hřebíků. Chystá-li se orlojník rozebraný hodinový stroj znovu složiti, položí mechanismus zadní stranou na podložku z měkké látky, nejlépe několikrát přeloženou silnou jelenici. Každé kolo a hřídel uloží na patřičné místo, počínaje pérovníkem a volně vloženým šnekem, oním vroubkovaným kuželovým zázrakem, jímž lidstvo obdařil mistr Da Vinci, a pokračuje k nejmenším kolečkům, přičemž dbá na to, aby každý zoubek soukolí dosedl na pastorek sousedního kola, a tak stále dál, až setrvačník bicího ústrojí i krokové kolo hnacího ústrojí spočívají na svých patřičných místech. Nyní má orlojník před sebou otevřené nitro tohoto pohádkového zařízení, jehož kolečka volně běží tam a zpátky jako líný stroj v nějakém snu. Jenže vesmírný čas takto měřiti nelze. Takovýto podezřelý a éterický aparát může zaznamenávati jen fantastické hodiny neposlušných duchů. Pročež orlojník uchopí přední desku hodinového stroje a nasadí ji na vyčnívající hřídele hnacího a bicího ústrojí, neboť ze všech možných se tyto části skládají nejlépe. Jakmile toto učiní, pozvedne celou vrtkavou skládanku volně spojených útrob k očím, přidržuje přitom všechna soukolí přibližně na svých místech mezi dvěma zmáčknutými deskami a dbaje na to, aby je k sobě netiskl silou příliš velkou (a nepoškodil tak jemné konce dosud neumístěných hřídelí), ani příliš malou (což by přivodilo, že napůl složené ústrojí se opět rozloží na jednotlivé součásti, jež se často rozlétnou do všech temných a zaprášených koutů orlojníkovy dílny, zavdávaje mu 15
tak důvod k mohutnému klení a zlořečení.) Pakliže po dokončení tohoto úkonu trpělivý orlojník palcem na pérovník ťukne a stroj jen zaškrká a zaškobrtne, místo co by v jemném mosazném rytmu zavrněl a zatikal, je nutno celý postup s chladnou rozvahou v opačném pořadí zopakovati, dokud nejsou všechny nepravidelnosti a vady napraveny. U hodin pouze s mechanickým ústrojím je opětovné uvedení do chodu snadné. Oprava složitějšího zařízení, vybaveného dalšími ozdobnými prvky, jako je kupříkladu pantomimický tanec měsíce nebo postava šaška žonglujícího s ovocem, vyžaduje téměř nekonečného umu a trpělivosti. (Autor slyšel o hodinách údajně kdesi ve východních Čechách se nacházejících, jež měly na ciferníku ze železa a mosazi vytepaný vzrostlý dub. Souhlasně s tím, jak se v jeho domovině měnily roční doby, tisíce drobných mosazných lístků, navlečených na větvích na vlasově tenkých osičkách, měnily barvu ze smaltově modré v kovově rudou. Podivuhodný mechanismus uvnitř schrány tvarem napodobující jeden z oněch mýtických pilířů, o nichž se věřilo, že nesou Zemi, pak způsobil, že jednotlivé lístky na svých vláscích spirálovitě klesaly, až zcela pokryly spodní polovinu ciferníku. Pakliže takovýto hodinový stroj opravdu existoval, sám Newton by nemohl odpočívati pod úchvatnějších stromem.) ctihodný Kenner Davenport: Rozumný orlojník, 1783 George Crosby se rozpomínal na spoustu věcí, když umíral, ale nebyl schopen vybavit si je ve správném sledu. Kdykoli se zadíval na svůj život a chtěl ho přehlédnout jako celek, jak by to podle jeho soudu měl každý člověk na konci své cesty udělat, 16