Potíže v zálivu Pollensa
I Parník plující z Barcelony na Malorku přistál v Palmě v časných ranních hodinách a pan Parker Pyne se vzápětí dočkal zklamání. Hotely byly plné! Pouze v jediném z hotelů v centru města mu mohli nabídnout cosi, co připomínalo zatuchlou skříň na straně do vnitřního dvora, s tím se však Parker Pyne nemínil spokojit. Jeho rozčarování ovšem ponechalo majitele hotelu zcela lhostejným. „Co naděláte?“ pokrčil rameny. Palma je nyní tak oblíbená! Směnný kurz je příznivý! Kdekdo – Angličané i Američané – všichni jezdí na zimu na Malorku. Všude je nacpáno až po střechu. Lze pochybovat, že anglický džentlmen něco sežene – snad jedině ve Formentoru, kde ovšem žádají tak přemrštěné ceny, že nad nimi blednou i cizinci. Pan Parker Pyne si vypil kávu a pojedl rohlíčky, načež se vydal ven na obhlídku katedrály, zjistil však, že k ocenění architektonických krás se mu nedostává patřičné nálady. Následně absolvoval poradu s ochotným řidičem taxi, jenž se vyjadřoval chabou francouzštinou, již prokládal rodnou španělštinou. Prodiskutovali výhody a možnosti Solleru, Alcudie i Formentoru, kde jsou sice skvělé, leč velice drahé hotely. Pan Parker Pyne se zajímal, jak moc drahé. Chtějí tam takové částky, sdělil mu řidič taxi, že by bylo 7
absurdní a směšné něco takového platit – copak není známo, že Angličané sem jezdí právě proto, že tu na ně čekají rozumné, nízké ceny? Parker Pyne souhlasil, že je tomu přesně tak, leč přesto se chtěl dozvědět, jaké že tedy ceny ve Formentoru požadují. Neuvěřitelné ceny! Výborně – ale KOLIK PŘESNĚ? Řidič se nakonec uvolil odvětit v číslech. Po zkušenostech s vydřidušskými cenami hotelů v Jeruzalémě a v Egyptě ta částka Parkera Pynea zase tolik neomráčila. Dohoda byla uzavřena a zavazadla pana Pynea se poněkud chaoticky ocitla v automobilu, i mohli se vydat na cestu kolem ostrova, přičemž cestou zkoušeli levnější ubytování, ačkoli konečným cílem zůstával Formentor. Nakonec však do hnízda plutokracie nedorazili, neboť když projeli úzkými uličkami Pollensy, ocitli se u hotelu Pino d´Oro – hotýlku tyčícího se nad mořem a vynořujícího se z lehké mlhy krásného jitra. Ten pohled svou půvabnou neurčitostí připomínal japonskou kresbu. Pan Parker Pyne okamžitě věděl, že tohle a jedině tohle hledá. Požádal taxikáře, aby zastavil, a prošel barevnou bránou s nadějí, že zde konečně nalezne pravé místo pro odpočinek. Postarší manželé, jimž hotel patřil, nemluvili anglicky ani francouzsky, přesto se vše uspokojivě vyřídilo. Panu Pyneovi se dostalo pokoje s výhledem na moře, zavazadla byla vyložena, řidič taxi svému zákazníkovi pogratuloval k tomu, že takto unikne nárokům „těch nových hotelů“, obdržel jízdné a s veselým španělským pozdravem odjel. Pan Parker Pyne pohlédl na hodinky, a když si uvědomil, že je teprve tři čtvrtě na deset, vydal se na malou terasu, jež nyní tonula v oslňujícím ranním světle. Podruhé toho dopoledne si objednal kávu a rohlíčky. Na terase se nacházely čtyři stoly. Ten, u kterého usedl, stůl, z něhož právě sklízeli po snídani, a dva další obsazené stoly. Bližší si zabrala německá rodina sestávající z otce, 8
matky a dvou postarších dcer. Za nimi v rohu terasy zcela neomylně seděla anglická matka se synem. Ženě bylo kolem pětapadesáti let, měla šedivé vlasy příjemného tónu, byla prakticky a nikoli módně oděna v tvídovém kabátku a sukni a vyznačovala se sebevědomou jistotou, jež je pro Angličanky zvyklé cestovat do zahraničí tak charakteristická. Mladíkovi proti ní mohlo být zhruba pětadvacet let a i on představoval typickou ukázku své společenské třídy a věku. Nebyl ani hezký, ani ošklivý, ani vysoký, ani malý. S matkou zřejmě velice dobře vycházel – vyměňovali si drobné žertíky – a s horlivou pozorností jí podával různé věci. Za hovoru se jeho oči střetly se zrakem pana Parkera Pynea. Přelétl jej pohledem dobře vychované zdrženlivosti, pan Pyne si však uvědomoval, že byl právě odhadnut a zařazen. Byl poznán jako Angličan a v příslušný okamžik mu nepochybně bude adresována nějaká nezávazná poznámka. Parker Pyne proti tomu neměl žádné zvláštní námitky. Jeho krajané ho v zahraničí povětšinou spíše lehce nudili, přesto byl ochotný strávit s nimi něco přátelských chvil. V malém hotýlku by ostatně opačný postup působil nevhodně. Byl si jistý, že právě tato žena se v „hotelových manýrech“, jak to sám nazýval, skvěle vyzná. Anglický mladík se zvedl ze židle, pronesl ještě pár žertovných poznámek a odešel dovnitř hotelu. Žena se chopila svých dopisů a kabelky, usadila se do lehátka s výhledem na moře a rozevřela výtisk listu Continental Daily Mail. K panu Parkeru Pyneovi, jenž právě dopil poslední kapku své kávy, seděla zády. Když vzhlédl jejím směrem, rázem ustrnul. Zmocnily se ho obavy – obavy o poklidné pokračování vlastní dovolené! Záda té ženy hovořila velice výmluvně. Svého času klasifikoval nejedna taková záda. Jejich ztuhlost a napětí v držení mu jasně sdělovaly, aniž potřeboval vidět ženinu tvář, že ji v očích pálí neprolité slzy a že se ovládá jen s největším úsilím. 9
Pan Parker Pyne se jako vytrvale štvaná zvěř zmoženě odebral do hotelu. Ani ne před půlhodinou ho vyzvali, aby se zapsal do knihy hostů na recepci. Tady to je – jeho úhledný podpis – C. Parker Pyne, Londýn. O pár řádků výše si všiml zápisu: Paní A. Chesterová, pan Basil Chester, Holm Park, Devon. Parker Pyne se chopil pera a rychle přepsal svůj podpis, jenž nyní vyhlížel jako obtížně čitelný Christopher Pyne. Cítí-li se paní A. Chesterová v zálivu Pollensa nešťastná, oslovit pana Parkera Pynea pro ni nebude tak snadné. Tohoto džentlmena nepřestávalo udivovat, kolik lidí, s nimiž se v zahraničí potkává, zná jeho jméno a zaznamenalo jeho inzertní nabídku. V Anglii čtou Timesy každý den tisíce lidí, a přitom by mohli zcela po pravdě odpovědět, že takové jméno v životě neslyšeli. V zahraničí však zřejmě pročítají noviny podstatně pečlivěji, neunikne jim ani řádek, byť z inzertní rubriky. Již mnohokráte se přihodilo, že jeho dovolená byla narušena. Musel se vypořádat s řadou problémů od vraždy až po pokus o vydírání. Na Malorce si rozhodně chtěl užívat klidu. Instinktivně však cítil, že rozrušená matka by jeho klid mohla významně narušit. V hotelu Pino d´Oro se zabydlel velmi rychle. V nedalekém sousedství stál větší hotel Mariposa, kde pobývala řada Angličanů, a v okolí žila rovněž jakási umělecká kolonie. Podél moře se dalo dojít do rybářské vesničky, kde se nacházel koktejlový bar, v němž se lidé setkávali, a bylo tu i několik obchůdků. Všechno působilo velmi mírumilovně a příjemně. Dívky se promenovaly v kalhotách a s šátky výrazných barev, uvázanými kolem horní poloviny těla. Mladí muži v baretech a se značně dlouhými vlasy rozprávěli v Macově baru o takových námětech, jako jsou tvarové hodnoty a abstrakce v umění. Den po jeho příjezdu pronesla paní Chesterová k panu Pyneovi několik konvenčních poznámek na téma překrásného výhledu a pravděpodobnosti, zda pěkné počasí vydrží. 10
Poté si trošičku popovídala s německou dámou o pletení a prohodila několik laskavých slov o nevalné politické situaci se dvěma dánskými džentlmeny, kteří trávili svůj čas tak, že brzy vstávali a jedenáct hodin věnovali pěším procházkám. Parker Pyne shledal, že Basil Chester je nesmírně příjemný mladý muž. Oslovoval pana Pynea „sire“ a velice zdvořile naslouchal všemu, co starší muž říkal. Po večeři si všichni tři angličtí krajané vypili společně kávu. Třetí den opustil Basil společnost zhruba po deseti minutách a pan Parker Pyne zůstal s paní Chesterovou v osamoceném tête-à-tête. Rozprávěli o květinách a jejich pěstování, o žalostném stavu anglické libry a nakolik drahou se stala Francie, i jak obtížné je dostat dobrý odpolední čaj. Každý večer odcházel syn paní Chesterové značně brzy, Parker Pyne pokaždé zaznamenal lehounké zachvění jejích rtů. Dáma se však vždy vzápětí vzpamatovala a mile se rozhovořila o výše zmíněných tématech. Postupně se rozpovídala i o Basilovi, jak dobře si vedl ve škole – „byl mezi jedenácti nejlepšími, víte“ – jak ho každý má rád, jak hrdý by byl na syna jeho otec, kdyby byl ještě naživu, a nakolik vděčná je ona sama, že Basil nikdy nebyl „divoký“. „Pochopitelně na něj stále naléhám, aby se bavil s mladými, zdá se ovšem, že nejraději zůstává se mnou.“ Uvedenou poznámku pronesla s půvabným skromným potěšením nad tou skutečností. Pan Parker Pyne však neodpověděl obvyklým taktním výrokem, jaký by tak snadno mohl vyslovit, nýbrž pravil: „Inu, mám dojem, že tu je dostatek mladých lidí – nikoli v hotelu, leč všude kolem.“ Povšiml si, že paní Chesterová po jeho slovech ztuhla. Ovšemže. Je tady hodně umělců, vykládala. Ona je patrně staromódní a skutečné umění je samozřejmě něco docela jiného, nicméně spousta mladých lidí to zkrátka považuje za omluvu, aby si jen hověli a nic nedělali – a ještě ke všemu děvčata přespříliš pijí. 11
Následujícího dne Basil panu Parkeru Pyneovi sdělil: „Jsem strašně rád, že jste se tady objevil, sire – zvlášť kvůli matce. Velice ráda si s vámi večer povídá.“ „Čím jste se dříve zabývali?“ „Zvykli jsme si hrát piket.“ „Chápu.“ „Piket se ovšem člověku brzy omrzí. Mám tady vlastně pár přátel – je to ohromně zábavná banda. Nemyslím, že by se matce příliš zamlouvali –“ Zasmál se, jako kdyby předpokládal, že jeho poznámka je žertovná. „Máti je hodně staromódní… Šokují ji dokonce i děvčata v kalhotách!“ „Zajisté,“ prohodil pan Parker Pyne. „Pořád jí říkám – člověk musí jít s dobou… Děvčata u nás doma jsou hrozně nezajímavá…“ „Rozumím,“ utrousil Parker Pyne. Všechno ho to značně zaujalo. Stal se divákem miniaturního dramatu, aniž byl nucen se jej zúčastnit. Pak však z jeho pohledu došlo k nejhoršímu. Jistá společensky překypující dáma, již znal, se ubytovala v hotelu Mariposa. Za přítomnosti paní Chesterové se potkali v čajovně. Ona nově přibyvší dáma zvolala: „No ne – vždyť to je Parker Pyne, pan Parker Pyne osobně! A Adela Chesterová! Vy se znáte? Vážně? Bydlíte ve stejném hotelu? To je ten jedinečný, opravdový kouzelník, Adelo, div století – jako zázrakem na počkání vyřeší všechny potíže! To jsi nevěděla? Musela jsi o něm přece slyšet? Tys nečetla jeho inzeráty? ‚Máte potíže? Poraďte se s panem Parkerem Pynem.‘ Není prostě nic, co by nedokázal. Manželé si s manželkami jdou po krku, on je dá dohromady, když ztratíš zájem o život, on ti nabídne nejúžasnější dobrodružství. Jak říkám, ten člověk je čaroděj!“ Takto to ještě delší čas pokračovalo, přičemž pan Parker Pyne občas přispěl skromným zlehčením svého vychvalování. Nezamlouvaly se mu pohledy, jež po něm paní Chesterová vrhala. Ještě méně se mu pak zamlouvala skutečnost, že se 12
tato dáma vracela podél pláže zahrnována mnohomluvným líčením jeho předností. K vyvrcholení došlo ještě dříve, než očekával. Toho večera se k němu po kávě paní Chesterová nekompromisně obrátila: „Zašel byste se mnou do salonku, pane Pyne? Ráda bych si s vámi o něčem pohovořila.“ Nezbývalo mu než se uklonit a podvolit. Sebeovládání paní Chesterové viselo pouze na vlásku, a jen co se za nimi zavřely dveře salonku, rozplynulo se docela. Dáma se posadila a propukla v pláč. „Můj hoch, pane Pyne, musíte ho zachránit. Musíme ho zachránit. Rve mi to srdce!“ „Drahá paní, já jako zcela cizí člověk –“ „Nina Wycherleyová říká, že dokážete cokoli. Říkala, že ve vás mám mít naprostou důvěru. Poradila mi, abych vám všechno pověděla a že vy to dáte do pořádku.“ Pan Parker Pyne v duchu proklel vtíravou paní Wycherleyovou. Poté rezignovaně pravil: „Tněme tedy do živého. Předpokládám, že jde o dívku, je to tak?“ „Pověděl vám o ní?“ „Toliko nepřímo.“ Slova se z paní Chesterové linula prudkým proudem. „Ta holka je příšerná. Pije, kleje a chodí pomalu nahá. Žije tu její sestra, provdala se za umělce, Holanďana. Celá ta společnost je krajně nepřijatelná. Polovina z nich žije na hromádce, aniž by se vzali. Basil se úplně změnil. Vždycky byl takový klidný, zajímal se o seriózní věci. Jednu dobu uvažoval o tom, že by se věnoval archeologii –“ „Inu,“ prohodil pan Parker Pyne, „příroda nakonec zvítězí.“ „Jak to myslíte?“ „Pro mladého muže není nikterak zdravé, aby se zabýval jen seriózními věcmi. Měl by naopak kvůli nějaké dívce dělat samé hlouposti.“ 13
„Mluvte vážně, pane Pyne.“ „Já mluvím zcela vážně. Nejde náhodou o onu mladou dámu, s níž jste včera pila čaj?“ Povšiml si té dívky, jejích šedých flanelových kalhot, šarlatového šátku uvázaného volně přes hruď, rumělkových úst a skutečnosti, že namísto čaje si raději objednala koktejl. „Viděl jste ji? Hrůza! Basil tenhle druh dívek nikdy neobdivoval.“ „Vy jste mu ovšem mnoho příležitostí k obdivování dívek neposkytla, viďte?“ „Já?“ „Příliš si obliboval vaši společnost! To je špatně! Přesto si troufám tvrdit, že se z toho dostane, pokud vy nebudete příliš ukvapeně zasahovat.“ „Vy to nechápete. On si tu holku, Betty Greggovou, chce vzít. Zasnoubili se.“ „Tak daleko to došlo?“ „Ano. Pane Pyne, musíte něco udělat. Musíte mého chlapce před tím katastrofálním manželstvím zachránit! Zničilo by mu to celý život.“ „Život si člověk může zničit pouze sám.“ „Ale s Basilem to takhle dopadne,“ zvolala paní Chesterová přesvědčeně. „O Basila si starosti nedělám.“ „Děláte si snad starosti o tu holku?“ „Nikoli, dělám si starosti o vás. Plýtváte svým bohatstvím.“ Paní Chesterová na něj poněkud zaraženě pohlédla. „Co znamenají léta mezi dvacítkou a čtyřicítkou? Jsou spoutána osobními a citovými vazbami. Tak tomu má být. Takový je život. Později však přichází nová etapa. Máte možnost přemýšlet, pozorovat život, dozvědět se něco o ostatních lidech i pravdu o sobě. Život nabývá na skutečném významu. Vnímáte jej jako celek. Ne pouhou jednu scénu, v níž jakožto herec vystupujete. Žádný muž ani žena 14
nejsou až do pětačtyřiceti sami sebou. Teprve poté má osobnost šanci se rozvinout.“ „Byla jsem cele zaujatá Basilem,“ pronesla paní Chesterová. „Byl pro mne vším.“ „Což nemělo být. Právě za to nyní platíte. Milujte ho, jak moc chcete, avšak zůstávejte Adelou Chesterovou, neopomíjejte svoji osobnost, nebuďte pouhou Basilovou matkou.“ „Zlomí mi srdce, jestli si Basil zničí život,“ prohlásila Basilova matka. Pan Pyne pohlédl na jemné rysy její tváře a na tesklivou křivku jejích rtů. Byla to svým způsobem rozkošná žena. Nechtěl, aby trpěla. „Uvidím, co se dá dělat,“ přislíbil. Shledal, že Basil Chester je více než dychtivý hovořit a že by rád obhájil své hledisko. „Ta záležitost je prostě peklo. S matkou je to beznadějné, je plná předsudků a strašně úzkoprsá. Kdyby jen trochu chtěla, tak by sama viděla, jak báječná Betty je.“ „A co Betty?“ Basil si povzdechl. „S Betty je to zatraceně těžké! Kdyby se jen trochu přizpůsobila – jako že by na jeden den vynechala rtěnku – hrozně by to pomohlo. Jenže ona si zřejmě dává obzvlášť záležet, aby se projevovala – tedy – co nejmoderněji, právě když je matka nablízku.“ Pan Parker Pyne se pousmál. „Betty a máti jsou pro mě dva nejdražší lidé na světě, byl bych si myslel, že v sobě najdou zalíbení.“ „Ještě se toho musíte hodně naučit, mladý muži,“ prohodil pan Parker Pyne. „Přál bych si, abyste se mnou šel navštívit Betty a abychom si o tom všem pořádně promluvili.“ Pan Pyne pozvání ochotně přijal. Betty a její sestra s manželem žili ve zchátralé vilce kousek od moře. Nábytek se omezoval na tři židle, stůl, postele a vestavěnou skříň s nejnutnější výbavou hrnků a talířů. Hans byl vznětlivý mladík s rozježenými blond vlasy, jež 15
mu trčely kolem hlavy. Vyjadřoval se neuvěřitelnou rychlostí prapodivnou angličtinou a neustále přitom přecházel sem a tam. Jeho žena Stella byla malá a světlovlasá. Betty Greggová měla rusé vlasy, pihy a čtverácký pohled. Jak si pan Pyne povšiml, nebyla ani zdaleka tolik nalíčená jako předchozího dne v Pino d´Oro. Nabídla mu koktejl a s pousmáním prohodila: „Takže jste se do toho vložil?“ Pan Parker Pyne přikývl. „A na čí straně stojíte, milý pane? Na straně mladých milenců, nebo hájíte nesouhlasící dámu?“ „Smím vám položit otázku?“ „Ovšem.“ „Postupovala jste v té věci taktně?“ „Ani trochu,“ připustila slečna Greggová upřímně. „Jenže z té staré čarodějnice se mi naježily chlupy.“ (Rozhlédla se, aby se ujistila, že Basil není v doslechu.) „Ta ženská mě prostě přivádí k šílenství. Celé roky držela Basila přivázaného ke své zástěře. Každý chlap pak vypadá jako trouba, ale Basil doopravdy trouba není. A navíc, ona je tak hrozně pukka sahib.“ „Na tom není nic tak špatného. Pouze je to v současné době ‚nemoderní‘.“ Betty Greggová zamžikala. „Chcete říct, že je to, jako když ve viktoriánské době nacpete židle Chippendale na půdu? A později je zase snesete dolů a říkáte: ‚No nejsou nádherné?‘“ „Tak nějak.“ Betty Greggová se zamyslela. „Možná máte pravdu. Budu upřímná. Vlastně mě vyprovokoval Basil tím, že byl tak děsně úzkostlivý ohledně dojmu, jaký na jeho matku udělám. Dohnalo mě to ke krajnostem. Ještě teď si myslím, že by se mě dokázal vzdát, kdyby na něm matka šikovně a tvrdě zapracovala.“ „To by se mohlo stát,“ potvrdil pan Parker Pyne. „Kdyby se do toho pustila správným způsobem.“ 16