Kapitola 1
Na normální střední škole se v krásný květnový den vět-
šinou vyučuje venku. Znamená to, že sedíte na sluníčku, čtete poezii a vítr si pohrává s vašimi vlasy… Je to skvělé. Na Hecate Hall, pasťáku pro příšery, to znamenalo, že vás hodí do rybníka. Všichni studenti na hodině Pronásledování Prodigia se shlukli kolem špinavého jezírka kousek od školy. Naše učitelka, slečna Vanderlydenová – říkali jsme jí Vandy – se obrátila ke Calovi, který, přestože mu bylo teprve devatenáct let, byl správcem školního pozemku. Vzala si od něj klubko provazu. Cal na nás čekal u rybníka, a když mě spatřil, takřka neznatelně na mě pokývl. V jeho případě to znamenalo totéž, jako by mával rukama nad hlavou a volal: „Ahoj Sophie!“ Byl jedním z těch silných a tichých mužů. „Neslyšela jste, slečno Mercerová?“ Vandy pevně svírala provaz v dlani. „Řekla jsem, abyste sem přišla.“ „Totiž, slečno Vanderlydenová,“ pokoušela jsem se zakrýt nervozitu v hlase, „vidíte tohle?“ Ukázala jsem na své vlnité vlasy. „To je trvalá, nechala jsem si ji udělat teprve včera… asi by se neměla namočit.“ Zaslechla jsem pár potlačených zachichtání a moje spolubydlící Jenna vedle mě zašeptala: „To bylo dobrý.“ 7
Když jsem poprvé přišla na Hecate, netroufla bych si Vandy takhle odmlouvat, na to jsem se jí moc bála. Ale na konci minulého pololetí jsem viděla, jak moje prababička zabila mou nejlepší nepřítelkyni, a kluk, kterého jsem měla ráda, na mě vytáhl nůž. To mě zocelilo. A Vandy se to očividně nezamlouvalo. Ušklíbla se a vyštěkla: „Ke mně!“ Začala jsem se prodírat davem a mumlala si neslušná slova. Když jsem dorazila ke břehu, zula jsem si boty a sundala ponožky. Postavila jsem se na mělčinu vedle Vandy a mračila se na slizké bahno pod bosýma nohama. Vandy mi drsným provazem svázala nejdřív ruce a potom nohy. Když jsem byla celá spoutaná, postavila se a zálibně si prohlížela své dílo. „Tak. Teď běž do rybníka.“ „Ehm… a jak přesně?“ Měla jsem strach, že mě donutí doskákat doprostřed, dokud nebudu celá pod vodou, a ta představa mě děsila. Cal vykročil k nám, doufala jsem, že mě zachrání. „Můžu ji shodit z lávky, slečno Vanderlydenová.“ Nezachrání. „Dobře,“ přikývla stroze Vandy a tvářila se, jako by to měla celou dobu v plánu. Pak se ke mně Cal naklonil a zvedl mě. Ozvalo se další chichotání a dokonce i pár povzdechů. Věděla jsem, že by většina dívek obětovala životně důležité orgány, jen aby je Cal držel v náručí, ale já jsem jen zrudla. Nebyla jsem si jistá, jestli tohle není horší, než kdybych do rybníka sama dohopsala. „Tys ji neposlouchala, viď?“ zeptal se polohlasem. „Ne,“ připustila jsem. Když Vandy ostatním vysvětlovala, proč někdo musí do rybníka, vyprávěla jsem Jenně, že mě vůbec nerozhodilo, když na mě včera někdo zavo8
lal „Mercerová“, tak jako mi říkal Archer Cross. Prostě nerozhodilo. Stejně jako se mi včera nezdálo o tom, jak jsme se vloni v listopadu s Archerem políbili. Až na to, že ve snu neměl na hrudi tetování, které znamenalo, že je členem L’Occhio di Dio, takže jsme se nemuseli přestat líbat a… „Cos vyváděla?“ Přerušil Cal mé vzpomínky. Na okamžik jsem se domnívala, že se ptá na můj sen, a celá jsem zčervenala. Pak mi došlo, co myslel. „No, já jsem, ech, mluvila s Jennou. Však víš, drby pro příšery.“ Zdálo se mi, že jsem zahlédla náznak úsměvu, ale pak řekl: „Vandy vysvětlovala, jak opravdové čarodějnice unikly zkoušce vodou tím, že předstíraly, že se utopily, a pak se za pomocí svých schopností osvobodily. Takže chce, aby ses potopila a potom se zachránila.“ „Potopit se asi dokážu,“ prohodila jsem. „Tím zbytkem si nejsem jistá.“ „To zvládneš,“ ujišťoval mě. „A jestli se za pár minut nevynoříš, zachráním tě sám.“ Srdce se mi rozbušilo, až mě to zaskočilo. Nic podobného jsem necítila od chvíle, kdy zmizel Archer. Nejspíš to nic neznamenalo. Jeho světlé vlasy ve slunci zářily a oříškově hnědé oči v sobě odrážely vodní hladinu. Navíc mě nesl tak snadno, jako bych nic nevážila. Pochopitelně se mnou zamávalo, když tak hezký kluk řekl něco tak neuvěřitelně milého. „Díky,“ usmála jsem se. Přes jeho rameno jsem zahlédla mámu, jak stojí přede dveřmi Calova domku. Před šesti měsíci přijela, aby tu počkala, až přijede můj táta a odveze mě do ústředí Rady v Londýně. O půl roku později jsme pořád čekaly. Máma se zamračila. Chtěla jsem jí zamávat, aby viděla, že jsem v pořádku. Zvládla jsem jen zavrtět svázanýma ru9
kama přibližně jejím směrem, a přitom jsem praštila Cala do brady. „Promiň.“ „To nic. Musí to být zvláštní, když tu teď máš mámu.“ „Je to divný pro mě, pro ni a asi i pro tebe, protože ses musel vzdát svého bydlení.“ „Paní Casnoffová mi dovolila přestěhovat si svou vířivku ve tvaru srdce do nového pokoje.“ „Cale,“ utahovala jsem si z něj, „ty vtipkuješ?“ „Možná,“ pokrčil rameny. Došli jsme na konec lávky. Pohlédla jsem do vody a snažila se neroztřást. „Pochopitelně to budu jenom hrát, ale i tak… Poradil bys mi, jak se neutopit?“ zeptala jsem se. „Nedýchej vodu.“ „Děkuju, to mi vážně pomohlo.“ Cal mě pevněji sevřel a já ztuhla. Těsně předtím, než mě hodil do rybníka, se ke mně naklonil a zašeptal: „Hodně štěstí.“ A pak jsem byla ve vodě. Nemůžu vám prozradit, co se mi honilo hlavou, když jsem klesala pod hladinu, protože nic z toho není slušné. Na květen byla voda až moc studená. Chlad mi zalézal do kostí. Navíc mě okamžitě začalo pálit v hrudi. Ponořila jsem se až na dno a přistála jsem v mazlavém blátě. Dobře, Sophie, pomyslela jsem si. Nezpanikař. Pak jsem se podívala napravo. Skrz bahnitou vodu jsem spatřila, jak se na mě šklebí lebka. Zpanikařila jsem. Nejdřív jsem zareagovala jako normální člověk. Zkroutila jsem se a snažila se svázanýma rukama přervat provazy, kterými jsem měla spoutané kotníky. Rychle mi došlo, že to je děsná hloupost. Pokoušela jsem se uklidnit a soustředit se na své schopnosti. Provazy dolů, pomyslela jsem si a představila si, jak ze mě pouta padají. Cítila jsem, že maličko povolila, ale 10
nestačilo to. Částečně byl problém v tom, že má kouzla pocházela ze země (nebo z něčeho pod zemí, i když jsem o tom nechtěla přemýšlet). Nebylo snadné zároveň se dotknout nohama země a snažit se neutopit. PROVAZY DOLŮ, pomyslela jsem si znovu, tentokrát silněji. Provazy sebou škubly a rozmotaly se. Kdybych nezadržovala dech, úlevou bych si povzdechla. Místo toho jsem se zbavila zbytku pout a odrazila se k hladině. Uplavala jsem pár centimetrů, a pak mě něco stáhlo zpátky ke dnu. Podívala jsem se na kotníky, napůl jsem předpokládala, že mě bude držet ruka kostlivce, ale nic jsem neviděla. Plíce mi hořely, oči mě pálily. Ze všech sil jsem zabrala rukama i nohama, jen abych se dostala na hladinu, ale připadalo mi, jako by mě něco táhlo pod vodu, přestože mě nic nedrželo. Doopravdy jsem zpanikařila ve chvíli, kdy se mi začaly dělat mžitky před očima. Musela jsem se nadechnout. Znovu jsem kopla, ale jen jsem nadskočila na místě. Bolest na hrudi byla k nevydržení. Uvažovala jsem, jak dlouho už jsem pod vodou, a jestli Cal splní svůj slib a zachrání mě. Najednou jsem vyrazila vzhůru. Když jsem se vynořila, začala jsem lapat po dechu, ale tím to neskončilo. Pořád jsem stoupala, dokud jsem se nevznášela nad rybníkem, a pak jsem se zhroutila na lávku. Loktem jsem bolestivě narazila do dřeva. Věděla jsem, že mám nejspíš sukni na stehnech vyhrnutou příliš vysoko, ale bylo mi to jedno. Užívala jsem si toho, že můžu dýchat. Nakonec jsem přestala lačně polykat vzduch a začala zase dýchat normálně. Posadila jsem se a odhrnula si mokré vlasy z očí. Cal stál kousek ode mě. Probodla jsem ho pohledem. „Dík za záchranu.“ 11
Pak mi došlo, že se Cal nedívá na mě, ale na druhý konec lávky. Spatřila jsem tam štíhlého tmavovlasého muže. Bez hnutí mě pozoroval. Postavila jsem se na roztřesené nohy a upravila si promočené šaty. „Jsi v pořádku?“ zavolal muž a tvářil se ustaraně. Hlas měl silnější, než bych podle jeho postavy očekávala, a mluvil s britským přízvukem. „V pohodě,“ odpověděla jsem, ale znovu jsem měla před očima mžitky a kolena se mi klepala tak, že mě skoro nemohla unést. To poslední, co jsem viděla, než jsem omdlela, byl můj otec, který ke mně kráčel po lávce.
12
Kapitola 2
U
ž podruhé během půl roku jsem seděla v kanceláři paní Casnoffové, ředitelky školy, zabalená do deky. Poprvé to bylo, když jsem zjistila, že je Archer členem L’Occhio di Dio, skupiny lovců démonů. Teď vedle mě seděla na pohovce máma a objímala mě kolem ramen. Táta stál u stolu a držel desky plné různých dokumentů, za stolem na svém vínovém trůnu seděla paní Casnoffová. Bylo slyšet jen šustění papírů a moje drkotající zuby. Nakonec jsem to nevydržela. „Proč mě nedokázala dostat z vody kouzla?“ Paní Casnoffová na mě pohlédla, jako by úplně za pomněla, že tam také jsem. „Stalo se to proto, že z toho rybníka nedokáže uniknout žádný démon,“ odpověděla konečně sametovým hlasem. „Je v něm ochranné kouzlo. Zadrží každého, kdo není čarodějnice, víla nebo vlkodlak.“ Vzpomněla jsem si na lebku a přikývla jsem. „To mi došlo. Takže se mě Vandy snažila zabít?“ Paní Casnoffová se zamračila. „Nemluv nesmysly. Clarice o tom ochranném kouzlu nevěděla.“ Znělo by to mnohem důvěryhodněji, kdyby přitom přede mnou neuhnula pohledem, ale než jsem stihla cokoli říct, táta hodil desky na stůl a poznamenal: „Působivé čte13
ní, Sophie.“ Pak sepjal ruce a dodal: „Kdyby se na Hecate vyučoval chaos, byla bys premiantka.“ Alespoň jsem viděla, po kom jsem tak jedovatá. Zdálo se však, že jsem po něm nic jiného nepodědila. Sice jsem ho už viděla na fotkách, ale tentokrát jsem se s ním poprvé setkala osobně a měla jsem co dělat, abych na něj necivěla. Byl úplně jiný, než jsem čekala. Byl sice pohledný, ale… no nevím. Vypadal jako puntičkář. Jako někdo, kdo si rovná boty podle barvy. Pohled mi sjel k mámě a já si všimla, že má úplně opačný problém než já. Pozorovala všechno kromě táty. „Jo,“ obrátila jsem k němu znovu pozornost. „Poslední pololetí bylo náročné.“ Táta pozvedl obě obočí. Zajímalo mě, jestli to udělal schválně, nebo jestli stejně jako já nedokáže zvednout jen jedno. „Náročné?“ Znovu sebral ze stolu složku a pročítal ji. „První den na Hecate na tebe zaútočil vlkodlak…“ „Nebyl to opravdový útok,“ zamumlala jsem, ale nikdo si mě nevšímal. „Ale to pochopitelně není nic proti tomu, co následovalo.“ Táta obracel stránky. „Urazila jsi učitelku, takže jsi měla celé pololetí službu ve sklepě s jistým Archerem Crossem. Z poznámek paní Casnoffové jsem vyrozuměl, že jste se ‚sblížili‘.“ Odmlčel se. „Je to přesný popis tvého vztahu s panem Crossem?“ „Jo,“ procedila jsem skrz zuby. Otočil další stránku. „Očividně jste si byli natolik… blízcí, že jsi v určitou chvíli spatřila na jeho hrudi znak L’Occhio di Dio.“ Začervenala jsem se a ucítila jsem, jak máma vedle mě ztuhla. V průběhu posledního půl roku jsem jí toho o Archerovi pověděla hodně, ale ne všechno. 14
Především ne to, jak jsme se líbali ve sklepě. „Většině lidí by stačilo, že se je pokusil zavraždit čaroděj spolupracující s Okem. Ale ty ses zapletla i s covenem temných čarodějnic, který vedla“ – přejel prstem po stránce – „á, Elodie Parrisová. Slečna Parrisová a její přítelkyně, Anna Gilroyová a Chaston Burnettová, zavraždily členku svého covenu, Holly Mitchelovou, a vyvolaly démona, tvou prababičku Alici Barrowovou.“ Sevřel se mi žaludek. Posledního půl roku jsem se snažila nemyslet na to, co se stalo vloni na podzim. Teď, když mi to táta nezúčastněně předčítal, jsem si přála, abych bývala zůstala v rybníce. „Poté, co Alice napadla Chaston a Annu, zabila Elodie a ty jsi pak zabila ji.“ Všimla jsem si, že mu pohled zabloudil k mé pravé ruce. Na dlani jsem měla svraštělou jizvu, památku na onu noc. Démonův střep po sobě zanechal pořádnou stopu. Táta si odkašlal a odložil složku. „Takže ano, Sophie, souhlasím, žes měla náročné pololetí. Zajímavé je, že jsem tě sem poslal proto, abys byla v bezpečí.“ Mozek mi zaplavilo šestnáct let otázek a obviňování a uslyšela jsem, jak odsekávám: „Bylo by bývalo jednodušší, kdyby mi někdo pověděl o tom, že jsem démon.“ Paní Casnoffová, která seděla za tátou, se zamračila. Očekávala jsem, že bude následovat přednáška o tom, že mám respektovat starší, ale táta mě jen sledoval modrýma očima – mýma očima – a pousmál se. „Přesně tak.“ Jeho úsměv mě zarazil. Zahleděla jsem se do země. „Přijel jsi, abys mě odvezl do Londýna? Čekám na to od listopadu.“ „O tom si jistě také můžeme promluvit. Ale nejdřív bych rád, kdybys mi o událostech minulého pololetí povyprávěla sama. Především o tom chlapci Crossovi.“ Vzedmula se ve mně vlna vzteku a zavrtěla jsem hla15
vou. „Ani náhodou. Jestli tě to zajímá, můžeš si přečíst zprávy, které jsem napsala pro Radu. Nebo si promluv s paní Casnoffovou, s mámou nebo s kýmkoli jiným, komu jsem o tom vyprávěla.“ „Sophio, chápu, že se zlobíš…“ „Jsem Sophie. Nikdo mi neříká Sophio.“ „Dobrá, Sophie. Tvůj hněv je oprávněný, ale v tuhle chvíli ničemu nepomáhá. Rád bych si popovídal s tebou a s tvou matkou“ – pohled mu sklouzl k mámě – „jako s rodinou, předtím než se rozhodneš k Odebrání.“ „Škoda,“ odsekla jsem a odhodila deku. „Měl jsi šestnáct let na to, abys se mnou mluvil jako s členem rodiny. Nechtěla jsem, abys sem přijel jako můj otec. Netoužím po otcovském objetí. Chtěla jsem tě jako vedoucího Rady, abych si mohla nechat odebrat svoje mizerný schopnosti.“ Všechno jsem to překotně vyhrkla. Bála jsem se, že když zpomalím, začnu brečet, a toho jsem si za posledních pár měsíců užila dost. Táta mě pozoroval chladným pohledem. „V tom případě ze své moci vedoucího Rady zamítám tvou žádost o Odebrání.“ Užasle jsem na něj zírala. „To přece nemůžeš!“ „Vlastně může, Sophie,“ vložila se do toho paní Casnoffová. „Jakožto vedoucí Rady a tvůj otec na to má nárok. Alespoň dokud ti nebude osmnáct.“ „Ale to je za víc než rok!“ „Pak budeš mít dost času plně pochopit následky svého rozhodnutí,“ podotkl táta. Obrátila jsem se k němu. „Zaprvé, takhle nikdo nemluví. Zadruhé, chápu následky svého rozhodnutí. Odebrání schopností mi zabrání v tom, abych někoho zabila.“ „Sophie, o tom jsme se už bavily.“ Máma promluvila poprvé od chvíle, kdy jsme vstoupily do kanceláře paní Casnoffové. „To, že někoho zabiješ, není jisté. Není ani jis16