1.
KAPITOLA
ŽÁDNÝ NÁSLEDNÍK TRŮNU, „JENOM“ DĚVČE Dětství a mládí Marie Terezie Marie Alžběta (1737–1740)
Noc ze 12. na 13. května 1717 nebyla jen příjemně vlahá, rozkvetlými stromy vonící májová noc. V úzkých uličkách kolem vídeňského Hofburgu se tlačili lidé. Byli neklidní a napjatí, kolísající mezi nadějí a sklíčeností. Čekali na zprávy z Leopoldova křídla. Tam právě trpěla v porodních bolestech Alžběta Kristina, krásná manželka císaře Karla VI. Problematická dědičná posloupnost v habsburském domě Karel VI. byl poslední mužský člen habsburského rodu. O několik let dříve sám zažil, co znamená, když monarcha zemře bez mužského potomka. V den svátku Všech svatých roku 1700 zemřel Karel II. „Začarovaný“, poslední Habsburk na španělském královském trůně. Při absenci následníka trůnu jmenoval svým dědicem Filipa z Anjou, vnuka krále Ludvíka XIV. Císař Leopold I. Rakouský se proti tomu ostře ohradil. Požadoval Iberský poloostrov pro svého syna, který se jako Karel III. za stálého zpochybňování a výpadů skutečně ujal španělského královského trůnu. Konflikt vyústil do války o španělské dědictví (1701–1714), která se jako požár rozšířila na polovinu Evropy. Když v roce 1711 ve Vídni nečekaně zemřel císař Josef I., ujal se Karel II. – nyní jako Karel VI. – nástupnictví v Římsko-německé císařské říši, rakouských dědičných zemích a oblastech, které sice ležely mimo říšský svaz, ale uvnitř habsburského 7
DĚTI MARIE TEREZIE
rodového území. Byly to Uhry, Slovensko, Chorvatsko, Slavonie a Sedmihradsko. Stal se pánem říše, jež se rozprostírala v rozlehlých částech střední a východní Evropy a Itálie a která se dále zvětšovala. Na konci války o španělské dědictví přibylo jižní Nizozemí, v Itálii Milán, Neapol a Sicílie a po uzavření míru v Požarevaci v roce 1718 díky úspěchům prince Evžena Savojského ještě Banát, velké části Srbska a Malé Valašsko v dnešním západním Rumunsku. Rakousko tak dosáhlo největšího územního rozsahu v celé své historii. V roce 1715 zemřel ve Francii Ludvík XIV., král Slunce. Obloha nad Evropou se však nezatáhla. Nyní zářilo z Vídně světlo slunečního císaře Karla VI. S jeho příchodem se vídeňský dvůr rázem změnil. Císař, který v soukromí miloval hudbu stejně jako tělocvik a hry, který komponoval opery a oslňoval jako lovec a jezdec, který byl nakloněný vědám a uměním, který ve vlastních čtyřech stěnách rád žertoval a mluvil po „vídeňsku“, zavedl španělský dvorní ceremoniál. Jako pravý barokní císař trval na tom, že bude navenek demonstrovat nedotknutelnost svého majestátu a požadoval přísné dodržování dvorní etikety. Jak černý španělský dvorský plášť, tak bohatá pánská barokní paruka odpovídaly nátuře panovníka obdařeného habsburskou melancholií i výrazným dolním rtem. Franz Herre v biografii Marie Terezie píše: „Karel byl melancholický, měl sklony k trudnomyslnosti a poraženectví. K jeho vážné, občas zachmuřené povaze se naprosto hodila černá barva převládající na španělském dvorním oděvu. Jeho přísnost, která nutila k uměřenému vystupování, vyhovovala rozvážnému až těžkopádnému charakteru tohoto panovníka. Etiketa, v níž byly věci přísně stanovené a uspořádané, mu usnadňovala rozhodování, jehož se bál.“ 1 V červenci 1708 uvítal tehdy dvaadvacetiletý španělský král na Iberském poloostrově svou nevěstu Alžbětu Kristinu Brunšvicko-Wolfenbüttelskou. Jak bylo tehdy zvykem, spojení vzniklo z dynastických úvah. Sňatek Habsburka s Welfkou slibovalo uvolnění napjatých vztahů mezi katolíky a protestanty. Aby se Alžběta Kristina mohla stát španělskou královnou, musela přestoupit na katolickou víru, ať to pro ni bylo jakkoliv těžké. 8
ŽÁDNÝ
NÁSLEDNÍK TRŮNU,
„JENOM“
DĚVČE
Karel VI., velký barokní habsburský císař, vytvořil pragmatickou sankcí nová pravidla nástupnictví. Od té doby mohly po vymření mužské linie nastoupit na trůn i ženy. Marie Terezie byla první, kdo využil této možnosti.
Karla na první pohled fascinoval její andělský zjev. Později nadšeně psal svému tchánovi: „Ze všech stran jsem sice slyšel o kráse a ostatních příjemných stránkách, jimiž si má andělská královna a manželka dokáže získat srdce všech lidí, ale nyní, když ji vidím, shledávám, že všechno, co mi o ní vyprávěli, bylo jenom stínem proti jasnému slunci…“ 2 Očekávaný politický účinek tohoto sňatku se však nedostavil. Vynucená konverze Welfky ke katolicismu vyvolala v Německu spíš nepřátelské než smířlivé myšlenky. Manželství bylo přesto šťastné. Až na jedinou vadu – nepřicházel následník trůnu. 9
DĚTI MARIE TEREZIE
Z otázky mužského potomstva se postupně vyvinul zásadní problém, který ještě získal na naléhavosti, když se Karel VI. a Alžběta Kristina stali císařským párem. Stále bezradnější manžel vyvíjel nesmírné úsilí. Stěny ložnice své manželky nechal dokonce vyzdobit erotickými obrazy, protože se mu dostalo ujištění, že to může podpořit zplození mužského potomka. Vše bylo marné. Jistou dobu kolovaly pověsti, že důvodem císařovniny neplodnosti je fakt, že Welfka zřejmě nebere dostatečně vážně přestoupení na katolickou víru. V roce 1713 stanovil Karel VI. pravidla dědické posloupnosti, pragmatickou sankci. V ní byla určena nedělitelnost habsburských zemí a – možnost nástupnictví v ženské linii. Děti Karla VI. měly mít přednost před oběma dcerami jeho zemřelého bratra. Protože Alžběta Kristina byla už delší dobu považována za neplodnou, rodina ochotně souhlasila. Pak se ale stalo něco naprosto nečekaného. Osm let po svatbě přivedla Alžběta Kristina na svět následníka trůnu, Leopolda Johanna. Jásot neznal mezí, konečně byl zajištěný dlouho vytoužený mužský potomek. Tím větší byla bolest a zoufalství, když dítě už po sedmi měsících, v listopadu téhož roku, zemřelo. Marie Terezie – budoucí panovnice habsburské říše V té době byla císařovna opět v naději. Když se 12. května 1717 rozšířila zpráva, že porod se blíží, přispěchaly k Hofburgu davy lidí, aby mohly radostnou událost prožít v co největší blízkosti. V půl osmé ráno čekání skončilo. Herold předstoupil před dav a oznámil: „Narodila se arcivévodkyně!“ Žádný jásot se neozval. Mnozí z čekajících sklonili hlavu a smutně se vraceli domů. Jiní se vydali na bohoslužbu do svatoštěpánského dómu, z jehož věže oznamoval narození arcivévodkyně zvon Pummerin, odlitý teprve před šesti lety ze 180 tureckých děl. Kdyby se narodil následník trůnu, uspořádal by dvůr třídenní „velké gala“. V tomto případě muselo stačit jednodenní „velké gala“ a v dalších dvou dnech „malé gala“. Císař nařídil, aby se křest konal ještě téhož dne. Rytířský sál císařského hradu byl vyzdobený zlatem a stříbrem protká10
vanými tapetami, ve světle křišťálových lustrů a svícnů se třpytila zlatá, drahokamy osázená křtitelnice. Veškeré relikvie, trn z Kristovy koruny, hřeb z kříže, kapka Ježíšovy krve a trocha vody z Jordánu symbolizovaly vnitřní sepětí habsburského domu s církví a jeho božské předurčení. V tomto rámci pokřtil biskup Kollonitz tiše broukající novorozeně jmény Maria Theresia Walburga Amalia Christine. Několik týdnů po jejím narození obětoval císařský pár Panně Marii v Mariazell zlatou dětskou sošku jako poděkování za zdravé dítě.
Alžběta Kristina, milovaná žena Karla VI., s jejich dcerou Marií Terezií, která později vládla ohromné říši.
11
DĚTI MARIE TEREZIE
Určitě si chtěl také vyprosit další potomky, protože narození korunního prince zůstalo i nadále jeho největším přáním. Nebylo vyslyšeno. Alžběta Kristina přivedla na svět dvě další dívky, v roce 1718 Marii Annu a v roce 1724 Marii Amálii, která navíc zemřela už v roce 1730. Obdaření dětmi sice přišlo pozdě, ale přesto poskytlo císařským manželům naději na mužského potomka. Marii Terezii proto nevychovávali jako dědičného prince a vůbec nelze mluvit o její přípravě na budoucí vládu. Jako u všech ostatních dětí na dvoře byli vedením její výuky pověřeni jezuité. Nepochybně měli zásluhu na tom, že Marie Terezie zůstala po celý život pevně připoutaná ke katolické církvi. Těžištěm vyučování byly jazyky. U dvora se mluvilo německy, vídeňským dialektem, ale malá Reserl se musela učit i latinu, mimochodem úřední řeč v Uhrách, dále francouzsky, italsky a španělsky. Její učitelé však nebyli příliš úspěšní, protože v hezké malé hlavičce se různé jazyky občas smísily v kuriózní hatmatilku. Když chtěla například sdělit, že její otec je ve stísněné náladě, prohlásila: „Der König kann nich revenirn von unserer Noirceur“.3 Mnohem snazší to měli učitelé, kteří měli na starosti kreslení a tanec, etiketu a poezii, zpěv a hru na cembalo. Malá, silná a živá dívka milovala veškeré druhy umění, bez bázně absolvovala v barokní době tak oblíbené scénické výstupy ve fantastických kostýmech, zpívala italské árie, hrála na klavír a ráda se předváděla publiku. Sňatek malé arcivévodkyně byl od jejího raného mládí předmětem mnoha úvah. Habsburský dům udržoval velmi těsné spojení s lotrinským vévodou. Vévoda Karel V. prokázal Habsburkům v roce 1683 při osvobození z tureckého obležení nezapomenutelné služby, jeho syn Leopold už vyrostl v Rakousku a nyní se za spojení s lotrinským rodem přimlouval i moudrý císařův rádce, princ Evžen. Díky jeho iniciativě měl na vídeňský dvůr přijet nejstarší syn vládnoucího vévody, Klemens Lotrinský. Osud ale udělal plánovačům čáru přes rozpočet. Klemens zemřel v roce 1723 v Nancy na neštovice a musel ho zastoupit jeho mladší bratr.
12
ŽÁDNÝ
NÁSLEDNÍK TRŮNU,
„JENOM“
DĚVČE
František Štěpán Lotrinský, manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, narozený v roce 1708 v Nancy, byl mimořádně hezké a živé dítě. Jeho babička Liselotte Falcká, nešťastná manželka Filipa Orléanského, bratra krále Slunce, který jí kromě jiného ztrpčoval život početnými milostnými aférami s pohlednými mladíky, už v roce 1722 při zmínce o dětech své dcery napsala: „Nejhezčí ze tří chlapců je podle mne ten prostřední…“ 4 V srpnu 1723 přicestoval císař s rodinou a dvorem do Prahy, kde byl korunován českým králem. Během dlouhých oslav si našel čas k výletu na zámek v Brandýse, kde mohl holdovat své nejoblíbenější činnosti, totiž lovu. Této příležitosti využil František Štěpán Lotrinský a přijel se císařskému páru představit. Princ Evžen ho předtím obšírně instruoval o správném chování: „Dědičný princ si musí před císařem zachovat uctivý postoj, musí krotit svou živost až do té míry, že nehovoří, dokud mu císař neposkytne příležitost. V rozhovoru s ním se vyhne jakékoli důvěrnosti. Vůbec se ho na nic nebude ptát a mluvit by měl pokud možno co nejvíce německy. Před císařovnou může dát své živosti volný průchod… Takto se princ zalíbí císaři a celému dvoru.“ 5 Mladý dědičný princ si vzal jeho slova k srdci a udělal dobře. Zapůsobil velmi pozitivně na císaře, celý dvůr i malou šestiletou dívku jménem Marie Terezie. Na podzim roku 1723 přicestoval František Štěpán Lotrinský do Vídně. Provázel ho vychovatel, tři komorníci, dva sluhové a dva běžci. Císař rozšířil jeho dvořanstvo o dva komorníky a dvě pážata. Za jeho výchovu odpovídala hrabata Neipperg a Cobenzl. Nebyl to snadný úkol. Jak referoval princův hofmistr Lefèbre, František Štěpán byl „roztomilé, ale neuvěřitelné nezkrotné dítě. Zdá se, že není schopné jakéhokoli druhu píle.“ 6 Otec, který měl starost o jeho vzdělání, mu s sebou dal bednu knih. Princ ji ale příliš často neotvíral. S mnohem větším nasazením provázel císaře na lovy, plnil reprezentační úkoly nebo pokoušel své pověstné štěstí v karetních hrách. Ale fakt, že jeho vzdělání přicházelo zkrátka kvůli atraktivnímu dvorskému životu a skvělým povinnostem, že dával před vážnou prací 13
DĚTI MARIE TEREZIE
přednost jakémukoli druhu zábavy, zjevně nehrál tak závažnou roli. Císař se nepohoršoval nad tím, že mladík neumí – a nikdy se nenaučil – psát bez chyby německy ani francouzsky. Podle jeho názoru měl barokní kníže v první řadě rozvíjet vášeň pro lov a reprezentaci. Cítil se ve společnosti mladého Lotrinčana dobře a snad v něm viděl syna, po němž tolik toužil. Jako budoucího zetě ho však zpočátku nevnímal. Jak postupně mizela naděje na mužského následníka na trůnu, tím zřetelněji si uvědomoval, že toto místo zůstane vyhrazeno jeho nejstarší dceři. Jejím manželem a římsko-německým císařem se měl stát rakouský princ. Počet uchazečů o její ruku byl samozřejmě značný. Pro císaře Karla VI. připadal v úvahu dědic z Portugalska, ale později vznikla tajná dohoda, podle níž se měla Marie Terezie provdat za španělského následníka trůnu dona Carlose a její mladší sestra Marianna za jeho bratra dona Filipa. Princ Evžen však doporučoval syna wittelsbašského kurfiřta. František Štěpán se musel po smrti svého otce v roce 1729 vrátit do Lotrinska. Odtud se vypravil na cestu do Paříže a Londýna. Mimořádný význam pro něj měl pobyt v Haagu. Dočkal se zde slavnostního přijetí do zednářské lóže. V roce 1732 se vrátil do Vídně a v zavazadlech přivážel množství zlatých dukátů, směnek a úvěrových listů, což pro císaře nebyl zanedbatelný dar z cest. Z Marie Terezie mezitím vyrostla krásná mladá dáma. Jeden životopisec o ní později obdivně napsal: „Byla jedním z nejkrásnějších ženských zjevů Evropy… Měla vysokou, ušlechtilou postavu s nádherně souměrnými údy. Její tmavě modré oko se živě lesklo, ale přesto vyzařovalo i klid a umírněnost. Dokonalý ovál vesele působící tváře korunovalo vysoké čelo. Ústa byla jemně vykrojená, zuby zářivě bílé, nos jemně zahnutý. Bohaté světlé vlasy se výtečně hodily ke svěží barvě pleti, která se v obličeji při každém vzrušení nebo pohybu na vzduchu ještě oživila, a tak zvyšovala lesk její krásy…“7 Nikdo nemohl přehlédnout, že hezká a živá princezna je zamilovaná do mladého Lotrinčana. Snila o něm, celý den se svými dvorními dámami mluvila jen o něm. Marie Karolína Fuchsová, chůva a důvěrnice dědičné princezny, která ji 14
ŽÁDNÝ
NÁSLEDNÍK TRŮNU,
„JENOM“
DĚVČE
provázela po celý život a mimochodem jako jediná osoba nehabsburského rodu získala nárok na místo posledního odpočinku v kapucínské kryptě, intenzivně podporovala spojení své chráněnkyně s lotrinským vévodou. K zásadnímu zvratu však došlo teprve ve válce o polské dědictví (1733–1738). Princ Evžen, mezitím nemocný, starý a unavený, nedokázal svému císaři vybojovat poslední vítězství. Rakousko válku prohrálo. Francie obsadila Lotrinsko, Španělsko dolní Itálii. František Štěpán stál před naprosto jasným rozhodnutím: Lotrinsko nebo ruku dědičné princezny. Před podpisem smlouvy prý třikrát hodil pero na zem. Třikrát je Johann Christoph svobodný pán von Bartenstein, císařův poradce, zvedl a znovu mu je vtiskl do ruky. Nakonec František Štěpán podepsal. Vzdal se Lotrinska, byl odškodněn toskánským velkovévodstvím a směl se oficiálně ucházet o ruku Marie Terezie. Svatba Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského Už samotné zasnoubení proběhlo jako okázalá událost. Vysoké šlechtě bylo uloženo, aby se 31. ledna 1736 objevila u dvora v nádherných oděvech. A když vyšel průvod mladého Lotrinčana z jeho komnat, dav zašuměl. Na konci dlouhé řady slavnostně oblečených sloužících, běžců, komorníků a pážat kráčel k císařovým komnatám on sám v drahocenném rouchu z kaštanově hnědého sametu protkávaného stříbrem, na němž knoflíky nahrazovalo 50 briliantů. Monarcha ho přijal k rozmluvě, v jejímž průběhu vévoda požádal o ruku Marie Terezie. Pak se průvod vydal ke komnatám císařovny. Také ji musel vévoda požádat o ruku Marie Terezie. Po třetí pokloně mu Alžběta Kristina vyšla o krok vstříc, vyslechla jeho krátkou, ale vřelou promluvu a vyslovila své „ano“. Teprve pak směla Marie Terezie převzít portrét svého ženicha, který nebyl jako obvykle pokrytý křišťálovým sklem, nýbrž velkým briliantem, a dovolila mu, aby jí políbil ruku. Podle protokolu následovala po zásnubách určitá doba odloučení snoubenců. František Štěpán měl strávit dny před 15
DĚTI MARIE TEREZIE
Marie Terezie a František Štěpán Lotrinský, po celý život šťastná manželská dvojice.
svatbou v Prešpurku. Nebylo jich tolik. Na začátku roku 1736 se dramaticky zhoršil zdravotní stav prince Evžena. Bylo nutné kdykoli počítat s jeho úmrtím a následujícím státním smutkem. Termín svatby byl proto chvatně stanovený na 12. února. Během necelých dvou týdnů odloučení snoubenců se to mezi Prešpurkem a Vídní hemžilo kurýry s jejich dopisy. Marie Terezie psala „nejjasnějšímu vévodovi, milovanému ženichovi“ například: „Jsem Vám nekonečně zavázána za Vaši pozornost, že o sobě podáváte zprávy, protože jsem se o Vás strachovala jako ubohá fenka. Mějte mě trochu rád a odpusťte mi, že Vám toho nenapíšu tolik, ale už je 10 hodin a Herbeville čeká na můj dopis. Adieu, Mäusl, objímám Vás z celého srdce, šetřete se, adieu caro viso, jsem Vaše…“ On své nevěstě odpovídal: „Poté, co mi Jeho Veličenstvo císař dal nejmilostivější svolení, abych Věčně Milované mohl psát, nemohu se dočkat, abych této milosti využil a Věčně Milovanou ujistil, že mi nic nepřipadá tvrdší než skutečnost, že to musím činit písemně a není mi dovoleno položit se osobně k Vašim nohám, což 16