0034833

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 6

Horst Möller

AKTA HITLER Pokus o zatřídění Dvě diktatury: spojenectví a válka

Proč se diktátoři zajímají jeden o druhého, proč obzvlášť dva vůdci fanatických ideologií nepřekonatelné brutality, kteří ve 20. století strhli Evropu do propasti? Co tak vzájemně fascinu− je totalitní vládce? Byla to navzdory veškerému nepřátelství vnitřní spřízněnost typu jejich moci? Bylo to přání poznat tech− niky vlády nepřítele a poučit se z nich? Ať už tomu bylo jakko− li, za Akta Hitler – netradiční pramen – vděčíme Stalinově zvěda− vosti na Hitlera – zvědavosti, která nepolevila, ani když Hitler spáchal 30. dubna 1945 v berlínském Říšském kancléřství sebe− vraždu, aby se tak vyhnul odpovědnosti za děsivou katastrofu, do níž on a jeho nacistický režim vehnali Německo a jeho souse− dy. Definitivní odpověď však nemáme: Stalinův zájem o Hitle− ra nepramenil z odporu k jeho zločinům a očividně se o ně ani nijak zvlášť nezajímal – v tomto ohledu byl Hitlerovi zdatným konkurentem. V racionální kalkulaci ho dokonce převyšoval, hazardérem Stalin nebyl. A právě v tom patrně spočívá jeho zvláštní zájem o Hitlera, vždyť alespoň jednou se v německém „vůdci“ totálně zklamal: když bral na jaře 1941 na lehkou váhu varování maršála Žukova před možným útokem hitlerovského Německa a riskoval tak bezmála zánik Sovětského svazu – nejspíš proto, že přisuzoval Hitlerovi stejnou racionalitu moci, s jakou sám postupoval. Toto přeceňování Hitlera kráčelo ruku v ruce s podceňováním jeho rasistické ideologie.

Avšak nejen diktátoři se zajímali jeden o druhého, ale také historikové o otázku, čím se lišili, v čem byli srovnatelní a jaké bylo jejich působení – společné a protikladné – na 20. století.

Tento historiografický zájem vyústil dokonce ve dvojitý životo−

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 7

Předmluva prof. Horsta Möllera

pis v nich zosobněných, vzájemně nepřátelských, a přece tolik podobných ideologických extrémů: velký anglický historik Alan Bullock, jenž v roce 1952 vydal první a na desítiletí zásadní vědeckou Hitlerovu biografii, později zpodobil Hitlera a Stali− na společně.1 Tato paralelnost nespočívala jen ve srovnatelných technikách vlády, ale také ve skutečnosti, že od roku 1939 souvztažnost jejich životů bez ohledu na ideologické protiklady v praxi ještě zesílila. Dílčí spolupráce Hitlera a Stalina poznamenala první fázi druhé světové války po společně provedeném útoku proti Polsku, jejich fundamentální ideologické nepřátelství přivodi− lo osudový obrat války po německém útoku na Sovětský svaz 22. června 1941. Tato válka byla, jak již v roce 1965 konstatoval Andreas Hillgruber v základním díle Hitlers Strategie. Politik und Kriegführung plánována a realizována jako „vyhlazovací ideolo− gická válka“.

Po „diplomatickém“ aktu, německo−sovětské smlouvě o ne− útočení s tajným dodatečným protokolem – „paktu Hitler− −Stalin“ z 23. srpna 1939 – následovalo vojenské ujednání: pakt sloužil přípravě na válku2 a uvolnil Hitlerovi ruce, aby mohl vést útok na Polsko s menším rizikem. Stalin následoval Hitlerova příkladu a podpořil německé rozpínání na východ odpovídající expanzí na západ. Rozdělení Polska mezi dva diktátory bylo definitivně zpečetěno, když Stalin po německém útoku 1. září 1939 již déle neváhal a dal Rudé armádě rozkaz, aby 17. září vpochodovala do východního Polska. Zacházení s polskými zajatci a civilním obyvatelstvem ze strany obou agresorů bylo srovnatelné, přestože Stalina vedly nikoli rasistické, ale mo− censkopolitické a imperialistické motivy. Stejně tak Stalin ne− váhal a anektoval jiné oblasti východní Evropy, na něž si v tu 1

2

Alan Bullock, Hitler. Eine Studie über Tyrannei, nově přepracované německé vydá− ní, Düsseldorf 1989; týž, Hitler a Stalin. Paralelní životopisy, Plzeň 1995.

Srv. Hermann Graml, Europas Weg in den Krieg. Hitler und die Mächte 1939, Mnichov 1990, a Horst Möller, Europa zwischen den Weltkriegen, 2. vyd., Mnichov 2000, tamtéž odkazy na další literaturu.

7

AKTA HITLER.qxd

8

23.1.2006

14:01

StrÆnka 8

Akta Hitler

dobu Hitler nečinil nárok, například baltské státy a části Finska.

Teroristická vláda německé okupační moci nacházela analo− gii na sovětské straně již na samém počátku války: symbolem se v tomto ohledu stal východopolský Katyn, kde bylo po sovět− ském vpádu na Stalinův příkaz a na pokyn politbyra KSSS podle dnešních poznatků NKVD povražděno 25 700 polských důstoj− níků a civilistů. Když němečtí vojáci odkryli v únoru 1943 tisí− ce mrtvol, podsunul Stalin odpovědnost za masový zločin němec− kým okupantům. Na tom nebylo nic divného, zločiny okupační moci tohoto druhu byly opakovaně přisuzovány vždy druhé stra− ně a využívány k vzájemné propagandistické válce. A již tehdy porušoval i Sovětský svaz ženevskou konvenci z roku 1929 o zacházení s válečnými zajatci: protože Sovětský svaz nevyhlá− sil Polsku válku, jednala Rudá armáda se zajatými polskými vojáky nikoli podle zásad válečného práva, ale jako se zločinci a deportovala je do trestních táborů. „Nejhoršímu osudu byli zprvu vystaveni lidé v sovětské okupační zóně. Sovětizace byla organizována jako třídní boj, jemuž padly za oběť buržoazní elity, převážně polské národnos− ti… Násilný režim sovětské tajné policie řízené Lavrentijem Berijou zkoumají od devadesátých let zevrubně polští historici.

A tak je dnes již zřejmé, že se ve svých důsledcích nijak nelišil od vražedné politiky, kterou na druhé straně prosazoval Hein− rich Himmler a jeho aparát SS a policie.“3 Po společném útoku na Polsko a rozdělení východní Evropy na německou a sovětskou mocenskou sféru se stali oba diktá− toři geograficky bezprostředními sousedy. Nepředstavitelné zbarbarštění války, jež znala jen jediný cíl – zničení nepřítele –, již žádnou kompenzaci zájmů nepřipouštělo: kdo nezvítězil, musel zahynout. O osudu diktátorů rozhodovalo vojenské vítěz− ství a od chvíle největší Hitlerovy strategické chyby, útoku na Sovětský svaz, byla tato země spojencem západních států, přede− 3

Tak to vidí nejnovější celkové vylíčení od Rolfa Dietera Müllera, Der Zweite Welt− krieg 1939 bis 1945, Stuttgart 2004, s. 70n.; tam je uvedena i nejnovější literatura.

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 9

Předmluva prof. Horsta Möllera

vším USA a Velké Británie, přestože jí byly ideologicky přinej− menším stejně protikladné.

Vzešla z této konstelace osobní nenávist? Ač se to zdá nevy− hnutné, nebyla to dlouhodobě pravda. Hitlers Tischgespräche, ale i deníky říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse nabí− zejí množství jiných svědectví: příznačné bylo již obecné Hitle− rovo vyjádření o komunistech pár týdnů po útoku na Sovětský svaz: „Pakt s Ruskem nikdy neznamenal, že bych se měl méně na pozoru před vnitřním nebezpečím. Ale sami o sobě mi jsou komunisté tisíckrát sympatičtější než třeba takový Starhem− berg.4 Byly to robustní nátury a kdyby byly v Rusku déle, vráti− ly by se zcela uzdravené.“5 23. března 1942 Hitler prohlásil, že je nutno si na Stalinovi cenit, že nepouští Židy k umění.6 11. dubna 1942 chválil svého protihráče: pospolitost se dá vytvořit jen silou a „jestliže Stalin používal vůči ruskému národu v uplynulých letech metody, jaké kdysi použil Karel Veliký vůči německému národu, pak nad tím, s ohledem na současný kulturní stav Rusů, nelze lámat hůl. Také Stalin vycházel z poznatku, že musí Rusy sevřít tuhou politic− kou organizací, pokud chce … politicky zajistit boj o existenci všech národností spojených v SSSR“.7 Hitler skutečně spatřoval ve Stalinovi génia8, pro něhož bylo odstranění maršála Tuchačevského nezbytné k udržení vlastní moci, neboť mezi někdejšími carskými důstojníky a jím ležely celé světy.9 Stalin byl svým způsobem „geniální chlapík“, je nutno mít k němu „v každém případě respekt“ a podle Hitlerova mí− nění si uznání zasloužila i jeho hospodářská a sociální politika.10 4

5

6 7 8 9 10

Kníže Rüdiger von Starhemberg se podílel na Hitlerově puči 9. 11. 1923, pozdě− ji přešel k „austrofašistům“ a 1938 emigroval.

Dr. Henry Picker, Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier 1941–1942, nově vydal Percy Ernst Schramm ve spolupráci s Andreasem Hillgruberem a Martinem Vogtem, 2. vyd., Stuttgart 1965, s. 139.

Tamtéž, s. 200.

Tamtéž, s. 270.

Tamtéž, s. 376 a 465.

Tamtéž, s. 464n.

Tamtéž, s. 468.

9

AKTA HITLER.qxd

10

23.1.2006

14:01

StrÆnka 10

Akta Hitler „Charizmatické vůdcovství“ – ocenění ve vyhlazovací válce?

Ještě příznačnější je snad charakteristika, že „když je Churchill šakal, pak je Stalin tygr“.11A skutečně je na všech příslušných Hitlerových poznámkách až nápadné, že zatímco o západních demokratických státnících té doby, např. o Churchillovi a Roose− veltovi, mluvil s nenávistí a pohrdáním, o Stalinovi se vyjadřo− val kriticky jen výjimečně. Ideologickým základem této „spříz− něnosti duší“ bylo uctívání charizmatického césarismu, jenž pronikal ideologiemi a díky němuž pozbýval jejich vlastní obsah v poměru ke zbožštění typu vládce na významu.

Není náhodou, že v letech po první světové válce oslavoval například Oswald Spengler státní socialismus založený na po− slušnosti, neboť v něm spatřoval pruské dědictví a patřila k němu i připravenost na válku: právě v něm nalézala podle jeho názo− ru výraz nepominutelná úloha státu.12 „Nezbytností je vůdčí typ, jenž spojí tvořivé schopnosti národa s ohledem na jeho historic− kou situaci a dodá jim formu…“ Úkolem tohoto vůdce „státu založeného na příkazech a poslušnosti“ je spojovat síly národa a zosobňovat jeho skutečné hodnoty a cíle, mínil Spengler. His− torické příklady, které uváděl, ukazují, jak nevýznamný byl pro jeho hodnocení vlastní obsah ideologie: „Sovětský svaz byl Le− nin, jižní Afrika byla Rhodes, Mussolini je Itálie.“13 V této sou− vislosti nejde jen o otázku, nakolik byl nacismus fascinován nepřátelskou ideologií bolševismu a nakolik ho proto máme chá− pat jako reakci na světovou revoluční misi říjnové revoluce 1917.

Určujícím prvkem zde není ani role vzoru, jakou pro Hitlera sehrál Stalin a jeho násilné excesy,14 ale v technice vlády shod− 11 12

13 14

27. 7. 1942, tamtéž, s. 487.

Oswald Spengler, Preussentum und Sozialismus, Mnichov 1920. Celk. srv. Horst Möller, „Oswald Spengler – Geschichte im Dienste der Zeitkritik“. In: Spengler heute. Sechs Essays mit einem Vorwort von Hermann Lübbe, ed. Peter Christian Ludz, Mnichov 1980, s. 49–73, zejm. s. 56nn.

Oswald Spengler, Neubau des Deutsche Reiches, Mnichov 1924, s. 28, 104.

Srv. Ernst Nolte, Der europäische Bürgerkrieg 1917–1945. Nationalsozialismus und Bolschewismus, Frankfurt/M., Berlín 1987.

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 11

Předmluva prof. Horsta Möllera

ný princip diktatury, mezi jejíž nástroje patřilo užívání násilí, jehož hranice určoval jen příslušný vůdce: vyrůstal z mnoha podob antidemokratického myšlení mezi dvěma válkami, jež se obracelo proti liberálnímu právnímu a ústavnímu státu a jeho různým evropským jevovým formám. A v tomto smyslu existo− vala také spřízněnost mezi tím, jak se Leninovi bolševici za rus− ké říjnové revoluce 1917 sami označili za společenskou, politic− kou a intelektuální avantgardu, jež je jako menšina nositelem „správného“ politického vědomí, a teorií elit italského národo− hospodáře a sociologa Vilfreda Pareta, jenž ovlivnil Mussoli− niho fašismus.

V praxi vedl tento paradox podobných hesel moci a nepřá− telské ideologie jak k brutálním pouličním bitkám mezi komu− nisty a nacisty, tak i ke společným akcím ke zničení výmarské demokracie, jako bylo instrumentalizování obstrukčních většin v parlamentech nebo podoba společně organizovaných demon− strací a bitek s policií.

Na první pohled paradoxně působící Hitlerovo vysoké oce− ňování Stalina dokonce i v průběhu vyhlazovací války lze ozna− čovat jako „kolegialitu diktátorů“ (Percy Ernst Schramm), její kořeny jsou však hlubší: ve víře ve všemocnost diktátorů a ná− silí jako rozhodujícího prostředku výkonu vlády. A pro oba byly boj a válka zákony pohybu dějin, třídní boj pro komunisty a ra− sový boj pro nacionální socialisty, jak poukázala již Hannah Arendtová.15 Pro praktické důsledky takového pojetí vlády však také je, jak Stalin na jedné a Hitler a jeho hlásná trouba Goebbels na druhé straně hodnotili, paralelní problém výkonu vlastní moci, role tradičního důstojnického sboru a generality. Vedle uvede− ných Hitlerových výroků najdeme řadu pozitivních charakteris− tik Stalina, z nichž některé ho přímo kladou za vzor, i v Goeb− belsově deníku. Stalin je tam označován za „velice smělého 15

Srv. Hannah Arendtová, Elemente und Ursprünge totaler Herrschaft, nejprve angl.

New York 1955, něm. 1955.

11

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 12

12

Akta Hitler

počtáře, … jenž dovede správně odhadnout především možnos− ti a dopad velkého lidového hnutí“.16 Na druhé straně Goebbels prohlašuje, že Stalin udělal dobře, když dal reakcionářskou gene− rálskou kliku zlikvidovat: v Německu se mělo postupovat stej− ně. V tomto ohledu je příznačná Stalinova reakce po atentátu 20. července 1944, když se divil, že Hitler neodstranil tradiční vojenské elity již dříve. Není pochyb o tom, že Hitler a Goeb− bels sledovali Stalinovy mocenské techniky s maximální pozor− ností a že stejný zájem projevoval i Stalin o Hitlerův systém.

Proto nechala NKVD zajaté Hitlerovy osobní pobočníky Ottu Günscheho a Heinze Lingeho shromáždit záznamy a výpovědi o Hitlerovi a v letech 1948–49 je pod vedením generálporučíka Fjodora Karpoviče Parparova uspořádat do složky Akta Hitler.

Srovnání diktatur a model totalitarismu

Ačkoliv se srovnávací analýza diktátorské vlády objevovala konjunkturálně, přece již ve třicátých letech současní politolo− gové (po raném používání pojmů v italském fašismu dvacátých let 20. století) rozpracovali strukturální podobnosti totalitární vlády a vztahovali pojem totalitarismus v prvé řadě na bolševic− kou a nacistickou diktaturu, na Stalina a Hitlera. V tu dobu, tedy před druhou světovou válkou, se v Sovětském svazu již odehrá− la řada masových komunistických zločinů (třídní vražda resp. vědomě způsobená smrt hladem několika milionů zámožněj− ších ruských sedláků, kulaků, „stranické čistky“ cestou svévol− ného zatýkání a inscenovaných procesů, jež jen v roce 1937/38 stály prokazatelně život 681 692 stranických a hospodářských funkcionářů),17 zatímco největší masové zločiny nacionálně so− 16

17

25. 7. 1944. In: Die Tagebücher von Joseph Goebbels, ed. Elke Fröhlichová z pověře− ní Ústavu soudobých dějin, díl II, sv. 13, Mnichov 1995, s. 162.

Helmut Altrichter, Kleine Geschichte der Sowjetunion 1917–1991, 2. přeprac. a rozš. vydání, Mnichov 2001, s. 72nn., 92. „Demografické ztráty“ včetně 5–8 mil. zemře− lých hladem v letech 1927 až 1939 se odhadují na 10–12 mil. lidí.

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 13

Předmluva prof. Horsta Möllera

cialistické diktatury (systematické vraždění milionů evropských Židů v obsazených zemích, masové vraždění Sinti a Romů a dalších menšin, a konečně válečné zločiny) se odehrály tepr− ve v roce 1939 resp. 1941. Tyto zločiny, především jedinečnost vraždění Židů, a konečně statický model totalitarismu, byly však také příčinou jeho ostré kritiky.

Po několika desítiletích nepopírané platnosti tohoto způsobu interpretace, jež se za dob studené války mezi západními demo− kraciemi a komunistickými diktaturami ještě přiostřila, se po roce 1960 začínaly objevovat pochyby, zda pojem totalitarismus odpovídá historické realitě obou diktatur. Tato skepse měla různé důvody, historiografické i politicko−společenské.

Stále intenzivnější zkoumání nacistické diktatury se – na rozdíl od zkoumání komunistické diktatury – mohlo opírat o nesmírné množství pramenů, jež byly zpřístupněny již záhy po jejím konci. Rostlo tak nejen poznání rozměrů jejích maso− vých zločinů, ale ještě více se diferencovala analýza její spo− lečenské a mocenské struktury: řadou interpretů tak byl zpo− chybněn pojem „totalitární“ jako přiměřené označení historic− ké reality.18 Na jedné straně se režimu nepovedlo ovládnout obyvatel− stvo skutečně totalitárně, na druhé straně byl zřejmý poly− kratický charakter mocenské struktury s řadou často si kon− kurujících mocenských center a improvizační povaha mnoha Hitlerových rozhodnutí; tento rys charakteru jeho vlády byl zčásti zdůrazňován natolik, že se Hitler jevil jako „slabý diktá− tor“ (Hans Mommsen). Stalin toto hodnocení bezpochyby ne− sdílel, jinak by byl jeho zájem o Hitlera menší a jistě by neini− cioval tak intenzivní zkoumání svého protihráče. A kromě toho docela přesně věděl, že slabý diktátor by mu nemohl být tak nebezpečný a nestál by sovětské obyvatelstvo takové krvavé oběti.

18

Srv. především Martin Broszat, Der Staat Hitlers, 1969, řada nových vydání.

13

AKTA HITLER.qxd

14

23.1.2006

14:01

StrÆnka 14

Akta Hitler

Politická a morální kritika neprávem vytýkala, že společné označení „totalitarismus“ pro Stalinovu a Hitlerovu diktaturu oslabuje zločiny nacismu vzájemným srovnáváním. Kompara− tistické kladení otázek je však v historické vědě součástí nor− málního instrumentáře politologické a sociologické typologie;19 žádná bagatelizace s tím nesouvisí.

A kritika modelu totalitarismu jako domnělého produktu studené války byla koneckonců chybná nejen historiograficky, protože tento model zčásti vypracovali již dávno předtím imigranti z nacistického Německa v USA, avšak byl podmíněn i politicky: v kontextu sílícího neomarxismu měly komunistic− ké diktatury vycházet morálně lépe, zvláště když řada levico− vých intelektuálů lpěla na uctívání Stalina až do rozdrcení ma− ďarského povstání sovětskými vojsky roku 1956 a zúčtování se Stalinem Nikitou Chruščovem na XX. sjezdu KSSS, a poté se často hlásila k „reformnímu komunismu“. Věcně vzaly těmto iluzím půdu pod nohama výzkumy, které prováděli bývalí komu− nisté – tendence, která začala již díly Arthura Koestlera,20 ale hloubky a širokého působení dosáhla teprve v díle velkého fran− couzského historika Françoise Fureta Konec iluze. Komunismus 20. století21 a v Černé knize komunismu22 sestavené a vydané Stép− hanem Courtoisem.

V těchto dílech byl nejen rozpracován totalitární charakter komunistických diktatur, ale také jejich masové zločiny, mj. vraždění milionů za Stalinovy vlády. Na druhé straně přispěla historiografie nacistické diktatury nejen k lepšímu poznání zločinné povahy Hitlera a jeho pomocníků, ale zkorigovala rov−

19

20 21 22

Na tomto příkladu srv. Horst Möller, „Diktatur− und Demokratieforschung im 20. Jahrhundert.“ in: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 51 (2003), s. 29–50.

Např. Darkness at Noon, 1940, něm. 1948 pod titulem Sonnenfinsternis.

Franc. 1995, něm. Mnichov 1996 Franc. 1997, něm. Mnichov 1998, srv. Horst Möller (ed.): Der ‚rote‘ Holocaust und die Deutschen. Die Debatte um das „Schwarzbuch des Kommunismus“, Mnichov 1999; Helmut Altrichter, „Offene Grossbaustelle Russland. Reflexionen über das Schwarzbuch des Kommunismus“. In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, 47 (1999), s. 321–361.

AKTA HITLER.qxd

23.1.2006

14:01

StrÆnka 15

Předmluva prof. Horsta Möllera

něž přehnané teze o jejím polykratickém a improvizačním cha− rakteru: přestože mnoho poznatků této interpretace vlády je dnes obecně přijímáno, žádný skutečně seriózní historik již dnes nesdílí absurdní předpoklad, že Hitler byl „slabý diktátor“.

A navíc, polykratické rysy jeho vlády byly sice rozpoznány již dříve, vykládaly se však jako plánovitá technika vlády: „Divide et impera.“23 Konec komunistických diktatur ve východní a středový− chodní Evropě přispěl k novému srovnávání diktatur po roce 1991. A s tím souvisejí i kritéria modelu totalitarismu, přestože většina historiků vystupuje proti jeho dogmatizování a podpo− ruje jeho používání jako heuristického, pružně aplikovatelné− ho modelu. Komunistickou, fašistickou i nacistickou technikou vlády se vyznačují mocenské charakteristiky, jak je odvodil Hans Kohn, Carl J. Friedrich, Zbigniew Brzezinski a další autoři až po Hannah Arendtovou, třebaže ne všechny faktory, které jsou stejně relevantní a které byly odlišnými či protikladnými ideo− logiemi se nakonec lišily v dosahu příslušné „totální“ vlády: jde přece především o snahu prosadit „totální“ panství, nikoli o me− zery, které v praxi fakticky zůstávají. Neznamená to ovšem, že bychom činili rovnítko mezi zločiny, neboť formy a cílové skupi− ny masového vraždění, ale ani historický kontext a specifika nebyly rozhodně totožné.

Podle dnešního stavu poznání mezi shodná kritéria totalitár− ní vlády, byť v modifikované formě, patří: cíl v podobě totální− ho ovládnutí a usměrnění obyvatelstva jednou politickou stra− nou a jí podřízenými masovými organizacemi, stát jedné strany s monopolem na rozhodování a (politické) elity; tajná policie používající teroristické prostředky, informační monopol, vše− obecně platná mocenská a společenská ideologie, kult osobnos− ti – s tím se setkáme u Stalina stejně jako u Mussoliniho, Hitle− ra, Maa nebo Fidela Castra –, myšlení v pojmech přítel – nepřítel,

23

Srv. Karl Dietrich Bracher, Die deutsche Diktatur, 1969 (7. vyd. 1997).

15