I.
Kdyby si Dick Thickening mohl vybrat, užíval by si slunce, vína a milostných objetí na Madeiře. Namísto toho se třásl zimou u Normanských ostrovů, oči upřené do mlhy v liché naději, že číhá-li v ní nějaké nebezpečí, on ho ještě včas spatří. Zatím jediné, co viděl, byly obrysy HMS Revenge, rozpité tak, že spřátelené plavidlo vypadalo jako loď duchů. Přízrak jednoho z těch nešťastných korábů, jež se roztříštily na mělčinách mezi ostrovy. Mělčiny a mlha – noční můra každého námořníka! „Hloubka sedm a půl fathomu, kapitáne,“ oznámil mu boc man Farrel. „Děkuji, pane Farrele. Pokračujte v měření.“ „Pokračovat v měření!“ zahulákal bocman na lodníka, zimomřivě se choulícího u pažení. „Ano, pane,“ odvětil bez nadšení lodník. Všechno bylo mokré zkondenzovanou mlhou. Dick si vytáhl límec námořnického pláště až k uším, a přesto měl pocit, že má kapičky vody i pod košilí. Náčrtek s časy a kurzy, jež si předem spočítal, aby nemusel na palubě rozkládat mapy, se pomalu měnil v kus hadru, přestože ho skrýval v kapse údajně nepromokavého pláště. Ještě chvíli, říkal si kapitán otráveně, a bude k nepotřebě. Plavba okolo zrádných mělčin byla stejně riskantní jako 7
únavná. Zdvojené hlídky, neustálé kontrolování polohy, hloubky a rychlosti. Druhý důstojník, poručík s irským jménem Flanaghan stál na zádi a měřil přesýpacími hodinami čas, zatímco jeden z lodníků počítal uzly na logu, plovoucí kotvě s lanem na měření rychlosti. „Čtyři uzly, pane,“ hlásil Flanaghan Thi ckeningovi, poté co byla celá operace dokončena a on z naměřených hodnot spočítal rychlost lodi. To není moc, pomyslel si Dick. Ale dobře. Za téhle situace se ani rychleji plout nedalo. Vítr foukal směrem k ostrovům, takže mohli vytáhnout pouze kosatku, hlavní plachtu a vratiplachtu. Kapitán se podíval na hodinky. Byly zlaté, s rubínovými ložisky. Dostal je od svého strýce, zámožného lorda, když získal důstojnický patent, protože pro námořního důstojníka – jak známo – je přesný čas vším. Pod sklíčkem byly kapky vody… „Pane Chairmane?“ obrátil se na prvního důstojníka. „Ano, pane?“ zahulákal snaživě Chairman, nevysoký, hezký mladík s tmavými vlasy a dychtivýma očima. „Kolik máte na hodinkách?“ zeptal se ho kapitán. Chairman byl protekční chlapeček. Určitě měl kvalitní hodinky. „Dvě hodiny a čtrnáct minut po poledni, kapitáne!“ zakřičel. Dick měl čtvrt na tři. Zkontroloval svůj rozpíjející se náčrtek a zadal nový kurz. „Aye, aye, sir!“ odpověděl kormidelník Kandinsky huhlavě, protože měl v ústech troubel dýmky, a lehce pohnul kormidelním kolem. Kdesi za mlžnou clonou viselo listopadové slunce. Psal se rok 1794 a válečná šalupa Jeho Veličenstva Invisible byla jednou z lodí účastnících se blokády francouzského pobřeží. Tedy, ne že by ta blokáda byla kdovíjak úspěšná, říkal si v duchu Dick. Pašeráci projeli vždycky. Thickening si vzpomněl na starého kapitána Carfaxe, krále podobných existencí. Normanskými mělčinami proplouval stejně samozřejmě, jako se škrábal za uchem. „Kapitáne?“ Čtrnáctiletý kadet Matthews vypadal rozrušeně. „Neslyšíte nic?“ 8
„A co bych měl…?“ začal Dick popuzeně, ale pak zmlkl a zaposlouchal se. „Hlasy?“ „To bude z Revenge,“ soudil poručík McKinley, velitel dvacítky námořních pěšáků, kteří byli na Invisible. „Já nevím, pane,“ odvážil se oponovat kadet Matthews. „Revenge máme vpravo před přídí a tohle přichází spíš zleva…“ „Víte, co se říká o Normanských mělčinách?“ nadhodil Flanaghan a pokřižoval se. „Zařvala tu spousta dobrej chlapů. Všichni nemusej bejt tak úplně pryč.“ „Nebuďte pověrčivý, Flanaghane,“ napomenul Ira první důstojník Chairman. „Buďte zticha! Všichni!“ okřikl je Thickening. Matthews však znovu promluvil. „Z Revenge nám něco signalizují, pane!“ oznamoval zajíkavě. „Něco?“ utrhl se na něj Thickening. „Ehm… eee, pane, zjistím, co,“ ujišťoval ho hned Matthews. V mizerné viditelnosti, která panovala, byly vlaječky vyvěšované Revenge stěží víc než rozmazanými siluetami. „Pomozte mu, McKinley,“ požádal kapitán důstojníka. „Ano, pane,“ zasalutoval McKinley. „Loď na levoboku!“ Výkřik ze strážního koše zazněl jako prásknutí výstřelu. Dick napnul zrak do mlhy. „Dalekohled, pane?“ nabízel mu Chairman. Co jím v téhle svinské mlze asi uvidím, pomyslel si Dick naštvaně. „Hlásí…,“ zajíkal se Matthews, „hlásí loď na obzoru…“ „Vlevo před přídí,“ připojil se McKinley. „Patrně francouzskou korvetu.“ „Spíš fregatu,“ zavrčel Dick. Přece jen v dalekohledu něco viděl. Loď byla pouze špatně rozeznatelným obrysem, ale že je o hodně větší než Invisible, poznal. Fregata ze Saint-Malo, jedna z těch větších. Majestátně se sunula ve vzdálenosti necelých sto padesáti yardů. Ví o nás? Neví? spekuloval Thickening. Pak ho 9
něco z toho, co říkal McKinley, zašimralo v hlavě. Vlevo před přídí? Revenge je přece kus před nimi… „Pane Farrele,“ obrátil se na bocmana, „všichni muži na palubu. A zaujmout bojová postavení.“ „Ano, kapitáne,“ zasalutoval Farrel. Přiložil si bocmanskou píšťalku ke rtům a pronikavě zahvízdal. „A tiše, kdyby to šlo, pane Farrele,“ upozornil ho, patrně už zbytečně, Thickening. „Rozkazy se vydávají tiše opravdu těžko,“ mručel si pod mroží knír Farrel. Přesto se pokusil ztlumit svůj obvykle tuří hlas. „Fouká od nich k nám,“ poukazoval Chairman. „To by mohlo být naše štěstí.“ „Co na tom vidíte za štěstí?“ nechápal kapitán. „Nemuseli by nás slyšet.“ „Zato by nás mohli rozstřílet,“ poznamenal Thickening. „Pane Farrele,“ otočil se opět k bocmanovi, „pošlete nahoru ještě jednoho muže. A ať se pořádně rozhlížejí. Těch lodí by mohlo být víc… A vy, Matthewsi,“ pokračoval ke kadetovi, „odsignalizujte na Revenge fregatu na…“ Francouzská loď v dalekohledu se na okamžik ztratila do mlhy, aby se o chvíli později opět vynořila. „Přibližně na jihu, to jest na šestnácté čárce větrné růžice…“ „Pane,“ vydechl poručík Chairman, „vy myslíte, že je tu těch lodí víc?“ „To kdybych věděl, pane Chairmane. Zatracená mlha!“ „Co budeme dělat, pane?“ chtěl vědět Chairman. Byl stěží o deset let starší než Matthews a prvním důstojníkem nebyl dlouho. Kapitán Thickening chtěl na jeho místo Flanaghana, ale Ir kdysi kdesi něco provedl a měl navěky zaražený postup. „Budeme se modlit, pane Chairmane,“ objasnil poručíkovi s pochmurným úsměvem, „aby si nás nevšimli. Jestli je jich víc, nemáme proti nim s Revenge šanci.“ „Ale, pane…,“ dovolil si protestovat Chairman. 10
„Chcete se hádat s velícím důstojníkem?“ „To bych si nedovolil, kapitáne,“ ujišťoval Thickeninga překotně Chairman. „Já jen… jestli je ta fregata sama…“ Dál se ve svých úvahách nedostal. „Z Revenge signalizují korvetu a menší fregatu vlevo před přídí,“ oznamoval rozčílený Matthews. Tři válečné lodě včetně velké fregaty takhle blízko nebezpečných normanských mělčin? Zřejmě chtějí proplout blokádou a doufají, že tudy se jim to povede. Když tolik riskují, určitě mají pádný důvod. Dick znovu zadoufal, že je minou, aniž si jich povšimnou. Jen ať hezky zčerstva zmizí v dáli. Oni je pak mohou v bezpečné vzdálenosti sledovat a v pravý čas na ně upozornit větší válečné lodě Jeho Veličenstva. Proto jsou ostatně tady. I když poručík Chairman by je podle očí odhodlaně zářících nad límcem kabátu určitě nejradši všechny postřílel, a to nejlépe sám a z bambitky. „Pane Farrele, ať jsou muži zticha. Pane Matthewsi, odsignalizujte na Revenge…“ Co má Matthews odsignalizovat, už Thickening nedořekl, protože ze strážního koše se v tu chvíli ozvalo: „Fregata na levoboku! Mění postavení!“ „A do hajzlu!“ uniklo Dickovi. A nejen jemu. Mlha se trochu protrhala, takže vzápětí už viděli velkou fregatu, jak mění postavení, a to způsobem, který vypovídal o jediné věci. Viděli nás! A připravují se ke střelbě. „Pane Flanaghane, ujměte se velení dělostřelcům!“ „Ano, pane,“ zasalutoval Flanaghan. Pak se otočil na velitele dělostřelců a rozeřval se: „Pane Pendleberry, nabíjet!“ „Ano, pane!“ zařval Pendleberry. „Dělostřelci, nabíííjet!“ „Takže budeme bojovat,“ vydechl Chairman dychtivě. Dick by mu nejradši jednu vrazil. Sloužil u Royal Navy dvaadvacet let a za tu dobu si povel „nabíjet“ zcela zošklivil. Když nabíjeli oni, nabíjeli obvykle i soupeři. Navíc, jako by se jim vysmíval nějaký zlomyslný skřítek, začalo drobně pršet a mlha 11
opět zhoustla. Francouzská fregata se znovu stala nezřetelným obrysem. Dick vytáhl z kapsy krajkový kapesník s pečlivě vyšitým monogramem CRT – commander Richard Thickening, dárek od sestry k pětatřicátým narozeninám, a snažil se jím otřít mlžící se dalekohled. Pak fregatu opět zahlédl. „Tři čárky vlevo od přídě, pane Flanaghane.“ „Tři čárky vlevo od přídě!“ řval Flanaghan na Pendleberryho. „Pal!!!“ Dělostřelci zaměřili děla. Křemíkové kameny křísly o ocílky a do zátravek vyšlehl plamen. Osm devítiliberních oblud, patřičně nakrmených prachem a kulemi, vyvrhlo své smrtící poselství. Invisible se otřásla, hluk trhal uši, smrad spáleného střelného prachu se dral do nosu. „Zásah?“ dotazoval se Chairman s očima navrch hlavy. Dick viděl, jak jedna z vypálených kulí prorazila zábradlí na zádi a smetla velitelský můstek. Dobrá trefa, pánové dělostřelci! Vzápětí nato protrhla ticho nad Normanskými ostrovy další dělová palba. Dickovi přeběhl mráz po zádech. Viděl už příliš mnoho námořníků s utrhanými údy, příliš mnoho hořících lodí, kterým nebylo pomoci. Zvuk tříštěného dřeva a trhaných plachet v řevu děl téměř zanikl. „Zásah! Zásah!“ ječel kadet Matthews. „Zásah na Revenge!“ Přední stěžeň spřáteleného plavidla se v dešti třísek a klubku zpřetrhaných lan kácel dolů. „Nabíjet, pane Pendleberry!“ hulákal Flanaghan. „A pal!“ Rychle! myslel si Dick, dokud má velká fregata potíže. Další sprška kulí a další hromové zavytí lodních děl. Taky Francouzi stříleli. Revenge dostala zásah do kormidla a bláznivě se zatočila. Další výstřel jí smetl polovinu lanoví. „Co to…?“ zašeptal poručík Chairman, náhle pobledlý. Kanony z Invisible znovu zasáhly velkou fregatu, ale Thi ckeningova naděje, že ji tím vyřadí z boje, se ukázala lichá. Za12
hřměla rána a nad vodní hladinou zasvištěly kule. Jedna poškodila pažení na levoboku, jiná potrhala stěhy předního stěžně. Utržená lana vystřelila do všech stran, bylo štěstí, že nezasáhla žádného z lodníků. Další z nepřátelských kulí protrhla díru do hlavní plachty a ještě jedna prorazila trup, naštěstí nad čarou ponoru. Ostatní díkybohu neškodně popadaly do moře. „Fregata vlevo před přídí!“ pokoušel se námořník ve strážním koši překřičet kakofonii zvuků. „Mění postavení!“ Dick nařídil obrat. Mlha řídla. Zvedal se čerstvější vítr. „Vždyť nás to nažene na mělčiny!“ řval Flanaghan. Divže nedodal: Kurva, Dicku, zbláznil ses? „Já vím,“ přikývl Thickening, „ale co jiného můžeme dělat?“ Zatím je před střelbou menších francouzských lodí kryla nešťastná Revenge, ale to nebude dlouho trvat. Francouzi se jich určitě budou chtít zbavit. Nemohou si nechat v zádech anglickou loď, byť je to jenom válečná šalupa. Jinam než mezi ostrovy nemohli. Když to dokázal proplout Carfax s brigou přeloženou kontrabandem, dokáže to Invisible taky, říkal si v duchu Dick. Nejednou ho zamrzelo, že mu admiralita nesvěřila větší loď, ale teď byl za pouhou válečnou šalupu ze srdce vděčný. „Co bude s Revenge?“ ptal se poručík Chairman třaslavě. „Půjde ke dnu, co by s ní bylo?“ pokrčil rameny Dick. „Nebo ji zajmou Francouzi.“ „Neměli bychom…?“ „Ne, neměli, pane Chairmane. Pokud se také nechcete nechat zajmout.“ Chairman se napřímil v ramenou, jako by tím chtěl říci: Samozřejmě že nechci, pane! Zato Flanaghan měl ve tváři výraz: Možná by to bylo lepší než zdechnout jako vyvrženej vorvaň někde na mělčině. Pro tebe možná, Geralde, měl na něj sto chutí zařvat Thickening, ale já jsem kapitán, mě budou, jestli se něco podělá, soudit 13
pro ztrátu lodi! Na pevnině by to udělal. Tam byli s Geraldem Flanaghanem kamarádi, říkali si křestními jmény a popíjeli spolu. Na lodi však neměla důvěrnost místo, tady byl jeden velící důstojník a druhý podřízený. Francouzům jejich záměr tak neproveditelný nepřipadal. Obě menší lodi vyrazily za Invisible. Bylo zřejmé, že ji chtějí sevřít mezi sebe a mělčiny. Dick věděl, že někde tady by měl být průliv, koridor dostatečně hluboký na to, aby se jím menší loď protáhla. Carfax tudy proplouval. „Chairmane!“ zařval na důstojníka. „Měřit hloubku!“ „My-my-myslíte, že proplujeme, pane?“ koktal Chairman. „Kdybych si to nemyslel,“ odsekl mu kapitán, „tak sem loď nevedu.“ Pak se obrátil k Matthewsovi: „Přineste mi z kajuty mapu,“ požádal. „Z vaší kajuty, pane?“ dotazoval se Matthews prostomyslně. „Máte ji snad ve své?“ zeptal se ho kapitán nešťastně. „A Matthewsi… Když už tam budete, podívejte se na chronometr. Máte kapesní hodinky?“ „Ano, pane!“ „Skvěle. Tak porovnejte svůj čas s časem na chronometru a stopněte si, jak dlouho vám to bude trvat zpět na palubu.“ Matthews vychrlil další: „Ano, pane. Ještě něco, pane?“ „A co byste mi ještě chtěl nosit?“ „Buzolu?“ nabízel Matthews. „Ano, ta by se mi hodila…, kdyby bylo něco vidět.“ „Promiňte, pane,“ zamumlal kadet a odběhl do podpalubí. „Pane Flanaghane, změřte znovu rychlost.“ „Pane Farrele, jaké jsou škody?“ „Vcelku nic vážnýho,“ zabručel Farrel. „Poškozený zábradlí na levoboku, potrhaný stěhy předního stěžně… Nejhorší byl ten průstřel trupu. Koule zůstala v lodi a natropila tam pořádnou paseku.“ „Nějací zranění?“ zajímal se kapitán. „Jo, tři chlapi to schytali dřevěnejma štěpinama. Jeden do14
cela ošklivě, už je v rukou doktora Colea. A taky vzal zasvý pomocnej sklad plachtářova materiálu…“ „To je mi opravdu líto,“ poznamenal kapitán. Pomocný sklad plachtářova materiálu byl totiž zároveň kajutou, obývanou právě plachtářem, ohněstrůjcem a bocmanem. Nebylo divu, že je pan Farrel tak rozladěný. „Co Francouzi?“ obrátil se Dick na McKinleyho. Před chvílí mu podal dalekohled a vyzval ho, ať pozoruje okolí. Jiná povinnost pro námořního pěšáka na lodi v tu chvíli nebyla. „Mimo viditelnost, pane,“ odpověděl McKinley. „Neplují za námi?“ divil se kapitán. „Nevím,“ krčil důstojník nešťastně rameny. „Prostě je není vidět.“ „Třeba se jim nechce do mělčin,“ nadhodil Flanaghan. „To se mi nezdá,“ mručel si pro sebe Dick. Byl přesvědčený, že právě tohle, totiž proplout Le Plateau Des Minquiers čili mělčinami mezi Normanskými ostrovy, měly francouzské lodě od začátku v úmyslu. Velká fregata je patrně jenom doprovázela. Přihnal se Matthews s mapou a žádanými údaji a Dick se mohl dát do stanovování polohy a přepočítávání kurzů. Průliv, v který doufal, neměl být daleko. Nu, snad vás nezavedu do zkázy, pomyslel si nešťastně a zadal nový kurz. „Pane Farrele, hlásí muži ze strážního koše něco?“ „Obrys pevniny dvě čárky vpravo od přídě.“ „To je v pořádku. Co francouzské lodě?“ „Nikde, pane.“ To může znamenat několik věcí. Buď se Dick ve svých závěrech zmýlil a Francouzi se do Plateau nechystali. Nebo je není pro zhoršenou viditelnost vidět, ale plují za nimi. Anebo – a při tom pomyšlení přeběhl kapitánovi mráz po zádech – je průliv někde jinde, Francouzi to vědí, směřují tam a anglickou loď ponechávají jejímu neveselému osudu… Flanaghan stanovil rychlost, schoval log a teď si něco bez15
hlesně mumlal. Kleje, říkal si Dick. Anebo se modlí. McKinley zíral v usilovné snaze něco zahlédnout do mlhy, která opět houstla. Chairman s jedním z lodníků měřili hloubku. Farrel vydal pár rozkazů ohledně oprav a teď stál a hryzal si knír. Kandinsky vyndal vyhaslou fajfku z pusy, schoval ji do kapsy a dál svíral kormidelní kolo. Nikdo nemluvil, rozkazy se vydávaly polohlasem. Kromě občasného zavrzání lan a ráhen nebo zašplouchání vody před lodní přídí nebylo slyšet vůbec nic. Invisible plula tiše. Jako opravdová loď duchů. Raději je nepřivolávat, říkal si Dick v duchu. Byl příslušníkem anglikánské církve a stoupencem rozumu a osvícenství k tomu, ale teď by se nejraději pokřižoval jako Flanaghan. Mlha už byla hustá jako mléko, když Chairman znenadání vykřikl: „Hloubka čtyři fathomy! Stále klesá!“ To bylo alarmující. Dick chtěl vydat rozkaz Kandinskému, ať otočí kormidelní kolo doprava, aby se loď stočila vlevo, ale dřív než to stihl udělat, ozvalo se strašlivé zapraskání. Loď se otřásla. Kdo se nedržel, měl co dělat, aby se neskácel. „Spustit kotvu!“ zařval Dick. „Kormidlo doprava. Skasat plachty!“ Kýl lodi dřel se strašidelným praštěním o podmořský útes. Invisible sebou škubala jako jankovitý kůň. „Pravoboční stráž k vratidlu!“ řval Farrel. Houf vyděšených mužů spěchal do podpalubí zapřít se do vratidla. „Levoboční stráž skasat plachty!“ Lodníci šplhali do lanoví. Zkřehlé prsty ručkovaly po mokrých lanech. „Uvízli jsme na mělčině,“ prohlásil poručík Chairman. „Pregnantní odhad situace, pane Chairmane,“ neudržel se Thickening. Důstojník ironii v jeho slovech vůbec nepostřehl. „Co budeme dělat, pane?“ dotazoval se. „Počkáme na příliv,“ odpověděl mu Thickening. Vytáhl své památeční hodinky a zkontroloval čas. „Za půl hodiny by měla 16