CÍSAŘOVNA A „KRÁL SLUNCE“
Zasedání rady ministrů dne 4. května 1982: samovláda rakouské sociální demokracie (SPÖ) se otřásá v základech. První průzkumy naznačují jasný úspěch referenda proti stavbě konferenčního centra ve Vídeňském mezinárodním centru („UNO City“), které iniciovala lidová strana (ÖVP). (Protest skutečně podepsalo 1,4 milionu signatářů.) Ale SPÖ pořád ještě doufala, že v televizním duelu mezi kancléřem Brunem Kreiskym a šéfem lidovců 7. května 1982 dosáhne obratu veřejného mínění. Ale měla to být zároveň zkouška zdatnosti, jestli předseda vlády sužovaný nemocnýma očima a ledvinami (Kreisky chodil na dialýzu) bude moci v příštím roce znovu nastoupit do voleb do Národní rady. Jeho tiskový mluvčí Wolfgang Petritsch mě ujišťoval, že „kancléř přesto bude svolný zabývat se po ministerské radě vaší (anachronickou?) záležitostí“. Přitom se jednalo o osud poslední rakouské císařovny a uherské královny Zity. Počátkem května 1982 mě dostihl telefonát ze zadumaného renesančního zámku Waldstein v Übelbachu u Štýrského Hradce.Ve sluchátku se ozvala Elisabeth von Liechtenstein, nejmladší dcera císaře Karla a císařovny Zity. „Matce bude 90, je už 63 let v exilu a ráda by se vrátila do Rakouska,“ vysvětlovala dcera a dodala: „Ovšem aniž by se vzdávala eventuálních nároků na trůn.“ A: „Můžete ji v tom podpořit?“ Když jsem pak Bruna Kreiského oslovil po press foyer ministerské rady v Kamenném sálu, kancléř na mě rozmrzele zavrčel: „Nuže, musíte být aspoň natolik republikán, pane Kindermanne, abyste říkal excísařovna.“ A pak dodal 12
C ÍS A ŘOV N A A „ KR Á L S L UN C E“
smířlivějším tónem: „Už mě v té věci oslovil na Mallorce španělský král Juan Carlos. A já jsem mu slíbil, že najdeme lidské řešení.“
Řešení typicky rakouské? „A jak by mělo vypadat?“ zeptal jsem se drze Bruna Kreiského, jemuž byl gratis propůjčen titul „král Slunce“. „Asi takhle,“ zabrumlal kancléř. „Vystavíme excísařovně tranzitní vízum – a nikdo nebude kontrolovat, jestli tady zůstane.“ Takže typicky rakouské řešení, které se však nakonec ukázalo jako zbytečné, protože Ludwig Adamovich objevil kámen mudrců. Tehdy byl ředitelem ústavního odboru spolkového kancléřství, později vrchním strážcem ústavy – a nyní je poradcem spolkového prezidenta Heinze Fischera. Na cestě do jeho kanceláře v Leopoldově traktu v Hofburgu převažuje císařská okázalost: dlouhá řada sálů pro konání schůzí i větších akcí. Vše ve zlato-bílém novobarokním slohu: červené koberce, obrovská zrcadla, kachlová kamna, ananasově damaškové tapety, olejomalby monarchů jako Leopolda II., ale i dosavadních prezidentů druhé republiky. „Opřel jsem se tenkrát o nález ústavního soudu z 11. února 1980,“ vzpomíná Ludwig Adamovich. Ten praví, že podle § 2 „Habsburského zákona“ z roku 1919 jsou ze země vypovězeni pouze ti příslušníci habsbursko-lotrinského rodu, kteří mají nárok nastoupit na trůn na základě svého původu. A to ještě pouze v případě, že se vysloveně nezřekli své příslušnosti k rodině a neprohlásili se za věrné občany republiky. „Následnictví trůnu na základě původu však 13
HA BS BUR KOV É BEZ Ř Í Š E
nelze nárokovat, když se někdo stal členem habsbursko-lotrinského rodu sňatkem,“ napsal Robert Sedlacek z Kreiského kabinetu spisovateli Erichu Feiglovi. „Podle tohoto právního pojetí se citované ustanovení „Habsburského zákona“ na bývalou císařovnu nevztahuje.“ „Habsburský“ právníkWolfram Bitschnau k tomu suše poznamenal: „Podle toho byla císařovna Zita od roku 1919 z vlasti vypovězena neprávem.“
Zita: „Člověk je tím, čím je.“ Hraniční přechod Feldkirch-Tisis 16. května 1982. Panovnice poprvé po 63 letech vstupuje na rakouské území. Je téměř slepá, opírá se o dvě hole, oblečená celá v černém. „Nikdo si neumí představit, co to pro mě znamená,“ pronesla. Nikdo ji nepřišel přivítat – kromě fotografa Johanese Greifenedera. Zita navštívila hrob své nejstarší dcery Adelheid v tyrolské obci Tulfes. Na její pohřeb v roce 1971 nesměla přijet ani jako matka. 10. listopad 1982 u Elisabeth a Heinricha von Liechtensteinových na zámku Waldstein u Štýrského Hradce. Zeptal jsem se Zity, jež zde trávila pár dnů dovolené, zda se dosud cítí jako císařovna. „Člověk je tím, čím je,“ odpověděla mi s mírným úsměvem. 13. listopad 1982. Do svatoštěpánského dómu se ubírají tisíce lidí. Je zde životu nebezpečný nával – kardinál Franz König slouží mši pro Zitu. „Její hluboká víra jí skýtala oporu za dlouhých let exilu,“ prohlásil kardinál.
14
C ÍS A ŘOV N A A „ KR Á L S L UN C E“
Kolik ještě existuje monarchistů? „Rakousko je republikou bez republikánů,“ posteskl si sarkasticky státní kancléř Karl Renner po zhroucení monarchie v roce 1918. Bruno Kreisky v roce 1982 tlumil protesty svých stranických kolegů proti habsburské nostalgii slovy: „Republika je natolik silná, aby je unesla.“ Jak vyplývá z analýzy Petera Ulrama, průzkumy veřejného mínění prováděné institutem Fessel-GfK to skutečně potvrzují. „Zatímco v roce 1951 bylo mezi Rakušany 21 % stoupenců monarchie, v roce 1980 představovali už jenom pět procent. Dnes jich bude ještě méně: asi tak dvě až tři procenta.“ 8. březen 1983 ve švýcarské obci Zizers na spojovací silnici od Bodamského jezera přes Chur k alpským průsmykům v kantonu Graubünden. Všude kolem zasněžené vrcholy, farní kostel svatého Petra a Pavla, reformační kostel svatého Ondřeje, Dolní zámek s kopulovou věží. V něm se nachází domov pro seniory, v němž císařovna Zita strávila posledních 27 let ze svého třiašedesátiletého exilu – od roku 1962 do své smrti 14. března 1989.
Nápis na servítku: „Její Veličenstvo“ Začátkem března 1983 mi císařovna „udělila“ v Zizersu „soukromou audienci“. Ve svém malém bytě měla fotografii nejstaršího syna Otty von Habsburga, obraz císaře Františka Josefa I. a svého muže arcivévody Karla a černobílý televizor, na němž každý večer sledovala zprávy na prvním programu rakouské televize ORF. V jídelně visel 15
HA BS BUR KOV É BEZ Ř Í Š E
obraz Ježíše Krista a na jídelním stole leží ubrousek s nápisem „Její Veličenstvo“. V hovoru samozřejmě přišla řeč i na to, že jí návrat do republikánského Rakouska umožnil sociálnědemokratický kancléř. „Bruna Kreiského si umím představit i jako c. a k. ministerského předsedu,“ velebila sociálnědemokratického šéfa vlády. „To byla jen taková snaha zavděčit se, díkůvzdání excísařovny za to, že jsem jí dovolil podívat se do Rakouska,“ zazubil se Kreisky. „Ale c. a k. ministerský předseda, to už se vymyká mé fantazii.“ A mírně ironicky dodal: „Tenkrát by mě k Její Milosti nebyli pustili ani přes práh.“ Poslední rakouská císařovna, jež vtrhla rovnou doprostřed dějin druhé republiky, se tím nenechala vyvést z míry. „Císař Karel v roce 1918 nabídl funkci ministerského předsedy Karlu Rennerovi (pozdějšímu zakladateli republiky, státnímu kancléři a spolkovému prezidentovi). A ten se tvářil, že není proti, ale jeho vlastní strana ho odvolala z hřiště.“ („Doboví svědkové to potvrzují, ale neexistuje pro to důkaz,“ soudí historik a Rennerův životopisec Siegfried Nasko.) Zita si ovšem přiložila polínko do ohně, když řekla: „Vždyť jsem je všechny znala. Všichni vrcholní politici sociální demokracie mi byli představeni: Victor Adler, Karl Seitz, Theodor Körner, Karl Renner a další.“ A po krátkém zamyšlení dodala: „Bože můj, já si tehdy řekla: Tady přede mnou stojí Rakušané. Jedni jsou trochu doleva, jiní zase stojí trochu napravo. Ale každý přece může být, kým chce.“
16
C ÍS A ŘOV N A A „ KR Á L S L UN C E“
Wolfgang Petritsch: pozadí Jak už jsme zmínili,Wolfgang Petritsch byl tiskovým mluvčím kancléře Bruna Kreiského. Později se stal vysokým reprezentantem EU v Bosně a Hercegovině. A nyní je velvyslancem při OECD v Paříži na Rue Albéric Mangard. „Bruno Kreisky vycházel z většího Rakouska,“ vysvětluje psychologické pozadí bývalého kancléře. „Vždycky viděl Rakousko větší, než jak ho vymezovaly zeměpisné hranice. A chtěl stavět mosty – ze staré monarchie do druhé republiky.“ Bruno Kreisky skutečně pocházel ze starousedlé průmyslnické rodiny a vzdor svému buržoaznímu původu se na střední škole připojil k socialistickému hnutí. Jednoduše proto, že jím mohutně otřásla a pobuřovala ho děsivá chudoba první republiky. Kreisky byl kvůli svému politickému smýšlení pronásledován – napřed ho uvrhl do vězení austrofašistický stavovský stát a po něm teroristický režim nacionálního socialismu. Potom ho šťastné řízení osudu přemístilo do exilu ve Švédsku. Po zmrtvýchvstání, obnovení Rakouska v roce 1945, začal nezadržitelný vzestup Bruna Kreiského: státní tajemník, ministr zahraničí, spolkový kancléř. Třikrát vybojoval absolutní většinu: 1971, 1975 a 1979. V roce 1983 si to chtěl ověřit ještě jednou: „Buď získám absolutní většinu, nebo odstoupím.“ Ale získal jenom relativní většinu. A ve své důslednosti se sbalil a odešel. To už u dnešních politiků není samozřejmé. Rakušané oceňovali jeho společensko-politické reformy, například manželského práva. Muž jako patriarcha, jako hlava rodiny, musel odejít ze scény. Ale k jeho hospodářské politice se stavěli čím dál skeptičtěji. „O pár miliard dluhů 17
HA BS BUR KOV É BEZ Ř Í Š E
víc mě nepřipraví o spánek tolik jako několik set nezaměstnaných,“ prohlašoval kancléř – a vršil horu dluhů. Novinářům vysvětloval, jak funguje daleký a širý svět, především blízkovýchodní politiku, do níž se vehementně míchal, ale neskrblil ani vzpomínkami na monarchii. A že jich pár měl. Třeba na svého prastrýce Josefa Neuwirtha, liberálního poslance v Říšské radě, jak se tehdy jmenovala Národní rada. Bylo v ní zastoupeno osm národů: Němci, Češi, Poláci, Rusíni, Rumuni, Chorvaté, Slovinci a Italové. Podle frakcí se dělili na křesťanské sociály, sociální demokraty, Velkoněmce, takzvaný Polský klub a tak dále. V Říšské radě se provozovala zběsilá obstrukční politika, jak líčí Hellmut Andics ve své knize Luegerzeit (Luegerova doba). Používaly se k ní dětské trumpetky, píšťalky, plechové bubínky, pokličky místo činelů, zpívaly se národní bojové písně a tak podobně. Kreiského prastrýc Josef Neuwirth se měl stát ministrem financí (alespoň se to v rodině traduje). František Josef I. se měl ministerského kandidáta zeptat, jak to má s náboženstvím. Když vyšlo najevo, že Josef Neuwirth je bezkonfesijní žid, mocnář pravil – přinejmenším podle Bruna Kreiského: „Žida bych bral – ale ne bezkonfesijního.“
Kreisky: úděsný den „O Františku Josefovi I. se v naší rodině hovořilo vždy s velikým respektem,“ vzpomíná kancléř ve vlastním životopisu Zwischen den Zeiten (Mezi věky). Ale o anekdoty na mocnáře nebyla nouze. Tak se třeba císař po nějaké další rvačce v Říšské radě zeptal: „To jsou socialisté tak mladí, že 18
C ÍS A ŘOV N A A „ KR Á L S L UN C E“
dovedou skákat přes lavice?“ Odpověď: „Veličenstvo, u socialistů přeskakují lavice i staří.“ Nebo: Karl Seitz, pozdější vídeňský starosta, nepřišel na audienci ani ve fraku, ani v uniformě, nýbrž v redingotu. Císař chtěl vědět, proč socialisté nechodí ve fraku. „Veličenstvo, i proletariát má své ceremoniály,“ opáčil Seitz. František Josef I. zemřel 21. listopadu 1916. Pohřební průvod táhl z Schönbrunnu přes Mariahilferstraße ke Kapucínské kryptě. Děti musely stát ve špalírech na chodníku, mezi nimi i pětiletý Bruno Kreisky. „Byl to úděsný mrazivý den. Strašně jsme promrzli. Všechno bylo zahalené v černém,“ vzpomínal kancléř. Leč zpátky do kláštera svatého Jana v Zizersu ve švýcarském kantonu Graubünden, do malého bytu excísařovny Zity. Je začátek března 1983. Napůl ji pobavila, napůl iritovala obskurní průpovídka, která tehdy kolovala po Vídni: „Kreisky odstoupí, ožení se se Zitou a stane se rakouským císařem.“ O něco víc se nasmála, když se kancléř v březnu 1979 nechal vyfotit do volební brožurky před obrazem mladého Františka Josefa I. „A co jsem měl dělat?“ zahudroval na moji otázku, jak se to slučuje se sociálnědemokratickými principy. „Obraz v sádrovém rámu visí v místnosti rady ministrů na kancléřství odjakživa,“ vysvětloval kancléř. „Kdo je váš nejmilejší monarcha?“ chtěla vědět Barbara Stiglmayrová ze Südost-Tagespost. „Marie Terezie,“ odpověděl Kreisky, jenž tuto novinářku neměl dvakrát rád, poněvadž se ho na každém press foyer ptala, kdy už konečně odstoupí.
19
ZITA: „MAYERLING BYLA VRAŽDA.“
Excísařovna se s námahou vysoukala z křesla a opírajíc se na obou stranách přešla k obrazové galerii, kde mi s téměř majestátní pýchou ukázala fotografie svých dětí, vnuků a pravnuků. A poprvé se vyslovila k tématu, které ji evidentně zaměstnávalo už odedávna – a obsahovalo výbušninu. A sice k dramatu, jež se odehrálo 30. ledna 1889 na loveckém zámečku Mayerling a mělo otřást c. a k. monarchií v samotných základech. „Korunní princ Rudolf nezastřelil baronesu Mary Vetserovou a pak sám sebe, ale stal se obětí politicky motivovaného vražedného komplotu,“ tvrdila Zita. Jmenovala také svědky, členy císařské rodiny, kteří prý byli do tajemství Mayerlingu zasvěceni: sestry korunního prince Rudolfa (Giselu a Marii Valérii), ženu císařova bratra Karla Ludwiga (Marii Terezii), ženu bratra císařovny Alžběty Karla Theodora Bavorského (vévodkyni Marii José) a další.
Oběť spiknutí „Ale to je v rozporu s posledními životopisy prince Rudolfa,“ odvážil jsem se namítnout. Excísařovna krátce vzhlédla a jako na potvrzenou udeřila holemi do podlahy. A odvolala se, jako obvykle, na svědky, kteří by byli mohli potvrdit její tezi, že „Mayerling byla vražda“. Podle ní existovalo spiknutí (Češi?, Maďaři?) proti Františku Josefovi I. Spiklenci se snažili, jak tvrdí Zita, zatáhnout do této konspirace korunního prince Rudolfa, neboť byl znám jeho kritický 20
ZITA: „ MAY ER L I N G BY L A V R A Ž DA. “
postoj vůči dvorní kamarile a militantním německým spojencům. K tomu excísařovna doslova: „Korunní princ tento požadavek pobouřeně odmítl: Ano, je tu hodně co kritizovat, připustil, ale všechno má své meze. Do toho já nepůjdu. Jsem císařův oddaný syn a toto spiknutí nekompromisně odhalím.“ A spiklenci, podle Zity, „korunního prince varovali: Jestli s tím vyrukuješ na veřejnost, tak tě zabijeme.“
Spisy byly „propašovány“ do Irska „Císař František Josef I. sdělil v nejužším rodinném kruhu, že písemně zaznamenal vše o pozadí mayerlingské tragédie,“ vyprávěla Zita. „Až umřu, ujišťoval nás, všechno se zveřejní. A můj syn, ubohý Rudolf, bude rehabilitován.“ A po krátkém zamyšlení pokračovala: „Když můj muž, císař Karel, chtěl po nástupu na trůn v roce 1916 do spisů nahlédnout, všechny beze stopy zmizely. Ukradli je, spálili je.“ Ve skutečnosti František Josef svěřil důležité dokumenty o Mayerlingu ministerskému předsedovi hraběti Eduardu Taaffemu. Jeho vnuk, hrabě Eduard Karl Richard Taaffe, výbušné materiály v roce 1937 „propašoval“ do Irska. Spisovatel Fritz Judtmann (Mayerling ohne Mythos – Mayerling bez mýtů) si s ním dopisoval, ale Taaffe odmítal poskytnout jakoukoli informaci s odkazem, že je vázán přísahou mlčenlivosti. Eduard Karl Richard Taaffe, třináctý a poslední viscount Taaffe of Corren, si vzal tajemství Mayerlingu do hrobu. To je zřejmě příčinou, proč se dodnes šíří naprosto zběsilé a rozporné verze událostí v Mayerlingu. Hlavní vinu na tom ovšem nese císařský dům, poněvadž se v prvotním 21