Z
I.
ávěsy byly tak pevně zatažené, jako by mohl nejmenší sluneční paprsek nemocnému uškodit, a plamen ole jové lampy vedle postele sotva ozářil místnost. Stejně po chmurná jako šeré světlo byla i nálada čtyř osob, které se shromáždily kolem nemocného Eckhardta Willingera. Kupec ležel nehnutě pod přikrývkou a jen lehké nad zvedání a klesání hrudního koše prozrazovalo, že ještě dýchá. Najednou se ale prudce nadzvedl, jako by ho něco vyděsilo z hlubokého spánku, a popadl lékařovu paži vyhublými prsty zkroucenými jako drápy. „Postarej se o to, abych se zase posta vil na nohy! Zaplatím ti, co chceš. Potřebuju ještě jeden rok! Nebo přinejmenším půl roku! Pak můžu odpočívat v pokoji.“ Willingerův hlas, který před několika týdny ještě zaplnil radní sál, zněl roztřeseně a slabě a bledé modré oči měl vy třeštěné. Strach ze smrti ho zřejmě sebral mnohem víc, než se dalo očekávat u muže, který s jasným pohledem a chlad ným rozumem vybudoval jeden z největších obchodních domů rodného města. Tila, dcera nemocného, pochybovačně pohlédla k Lenzi Gassnerovi, protože neměla valné mínění o účinnosti jeho léčby. Podle jejího názoru už leželo na hřbitově příliš mnoho lidí, kterým lékař předpovídal dlouhý život. Ale navzdory všem pochybnostem přece jen doufala, že by mohl otci po moci alespoň k tomuto jednomu roku. Lenz Gassner v temném taláru učence měl nadřazený výraz muže, který je přesvědčený, že má větší znalosti než ostatní. S konejšivým úsměvem teď sundal Willingerovu ruku ze své paže a vytáhl z kapsy lahvičku naplněnou tma vou tekutinou. „Tento prostředek vám jistě zase pomůže
11
na nohy, Willingere. Je to pravý dryák, připravený osobním lékařem bavorského vévody Štefana. Tento prostředek, jak smím poznamenat, už dvakrát vrátil Jeho Jasnost z prahu smrti zpět do života.“ Jeho slova zněla nelibě v Tiliných uších, protože jí dá vala pocit, že nebere otcovu nemoc dost vážně. Protože ne mocného ošetřovala, věděla, jak zeslábl, a pilné modlení se jí zdálo lepším prostředkem proti stravující horečce než tink tury Lenze Gassnera. Eckhardta Willingera však vyhlídka na vévodův lék uvedla do radostného vzrušení a získal trochu barvy ve tváři. „Děkuji, drahý doktore! Musím se opět uzdravit, protože mám vyřídit ještě něco důležitého, než předstoupím před našeho pána Ježíše Krista!“ Mrkl na lékaře jako na spiklence a naznačil mu, aby při stoupil blíž. Gassner ale zřejmě nevěřil vlastním znalostem, protože bezděčně o krok ustoupil. „Já se prostě musím uzdravit,“ opakoval nemocný. „Před lety jsem slíbil nastoupit pouť k hrobu svatého apoštola Jakuba ve Španělsku, a tento slib musím dodržet. Až tam dojdu, ať si mě nebesa vezmou k sobě, ale dřív ne.“ Willinger těžce dýchal a dopadl zpátky na polštář. Jeho syn Otfried si posměšně odfrkl. „Doufám, že dokážete zase postavit otce na nohy, doktore. Je tou poutí tak posedlý, jako by od toho závisela jeho věčná blaženost.“ Tila se na něho rozzlobeně obrátila. „Tahle pouť je nutná pro otcovu spásu, a proto ho v tom musíme všemi silami podporovat! Ty ale děláš, jako by šlo jen o nějakou pošetilost, a ne o svatý slib.“ Čtvrtý návštěvník u Willingerovy postele, podsaditý starší muž s vrásčitou tváří a prořídlými šedými vlasy, Tile přikývl. „Máš pravdu, mé dítě. Žádná pouť na svaté místo není pošetilost!“ „Ale musí to být zrovna Santiago de Compostela? To je přece málem na konci světa! Pouť k svatému Kilianovi
12
ve Würzburgu nebo pro mě za mě třeba taky do Trieru ke svatému Rochovi by skutečně stačila.“ Tila se kousla do rtů, aby nevyhrkla nějaká slova, která by jen vedla k další hádce s bratrem, a zhluboka se nadechla. „Otec prostě kdysi slíbil, že podnikne pouť k hrobu apoštola Jakuba!“ Její bratr mávl rukou. „Takovou cestu už stejně nedokáže nastoupit. Může být rád, že je vůbec ještě naživu.“ Znělo to tak necitelně, že starší muž rozmrzele potřásl hlavou. Dobře věděl, že ve Willingerově domě není všechno jen samá radost, ale synovi by jistě slušelo trochu víc úcty k otci. Otfriedova slova by byla i mimo pokoj nemocného nevhodná, ale říct je otci přímo do tváře svědčilo o děsivém nedostatku patřičné úcty. „Doufám a modlím se, aby se tvůj otec zase zcela uzdra vil. Rada našeho města ho naléhavě potřebuje, především teď v těchto nejistých časech.“ To byl skrytý políček mladé mu Willingerovi, neboť podle městského práva by Otfried po otcově smrti zaujal jeho místo v radě. Koloman Laux, purkmistr Tremmlingenu a nejlepší přítel nemocného, ne měl o jeho synovi valné mínění a doufal, že ho hned tak ve Vysoké radě města neuvidí. Otfried obdařil Lauxe zlým pohledem, pak ale sklonil hlavu a snažil se ho ujistit, že i on by byl rád, kdyby otec tu nemoc překonal a opět se mohl ujmout vlády v domě W illingerů. „To se taky stane!“ Nemocný pohlédl vyzývavě na lékaře. „Teď mi už dej ten svůj dryák. Když postavil na nohy vévodu, pomůže i mně. Dones můj pohár, Tilo!“ Když dívka opustila pokoj, podařilo se Willingerovi vyloudit na tváři zdání úsměvu. „Náš pan Ježíš mě k sobě nepovolá, dokud nesplním svůj slib.“ „Kéž ti Bůh a svatý Kilian dopřejí ještě hodně let dob rého konání!“ Lauxova modlitba prozrazovala, že věří v ne beské mocnosti víc než ve schopnosti lékaře.
13
Nezdálo se, že by se Otfried chtěl připojit ke zbožným přáním purkmistra, ale spolkl posměšnou poznámku, proto že v tomto okamžiku se vrátila Tila s oblíbeným otcovým pohárem a podala ho Lenzi Gassnerovi. Lékař odměřil tro chu tekutiny a podal ji nemocnému. Willinger však byl tak slabý, že mu Tila musela pohár přidržet k ústům. „Jestli je ta medicína tak účinná, jak je odporná, tak mě už asi dlouho v posteli neudržíte,“ zasténal Willinger, když mu dcera narovnávala polštáře. Lékař využil příležitost, že jeho pacient zavřel oči, aby se rozloučil. „Ještě další nemocní čekají na mou návštěvu,“ pro hlásil důležitě a opustil pokoj. Otfried už to rovněž v pokoji nemocného nevydržel a pod záminkou, že si musí přečíst obchodní dopisy, které právě dorazily, zmizel i on a nechal otce s Tilou a Lauxem o samotě. Willinger chvíli vypadal, jako by usnul, avšak když se chtěl purkmistr rozloučit, otevřel oči a poručil své dceři zhurta, aby mu dala pod záda další polštář. Laux nadzvedl přítele, aby Tila mohla vyhovět jeho prosbě. Ukázalo se však, že je kupec příliš slabý, aby mohl bez pomoci sedět. S po vzdechem, který prozrazoval spíš zklamání než bolest, klesl zpátky do polštářů, které zatím Tila za ním navršila. „Už to nejde!“ zasténal chvějícími rty. „Pokud Bůh ne udělá zázrak, živý tuhle postel neopustím. Ale jestli nedokážu dokončit pouť, jsem ztracen!“ „Musí to být skutečně hrob svatého Jakuba?“ Tilina otázka otce rozzlobila. Popadl ji za zápěstí a zřej mě by jí zatřásl, kdyby byl při síle. „Ano! Naložil jsem na sebe těžkou vinu, která mi může být odpuštěna jen v Santiagu de Compostela. Když můj otec zemřel, bylo jeho poslední vůlí, abych se tam vydal a modlil se za jeho duši, protože byl tvrdý obchodník a odstranil mnohého konkurenta drsnými metodami. Já se ale jeho přání vysmál a zůstal v zemi. Ani jsem za sebe neposlal ná hradního poutníka, jak to dělají někteří jiní! Místo toho
14
jsem jeho přání odbyl jako výplod chorého mozku a nakonec jsem na to úplně zapomněl. Ale právě toho dne, než mě po stihla tahle horečka, se mi o otci zdálo a viděl jsem ho trpět v očistci. Proklínal mě, protože poutí k apoštolu Jakubovi bych ho toho mohl ušetřit, a hrozil mi pekelným o hněm, pokud se tam hned nevydám.“ Willingerovi se zlomil hlas, při posledních slovech se roztřásl po celém těle. Měl větší strach o spásu své duše, než jeho posluchači tušili, protože byl ještě o něco tvrdší než jeho otec a často se nezalekl ani lži a podvodu. Přesto se mu podařilo udržet si pověst počestného obchodníka, tady v Tremmlingenu nevěděl nikdo o temných stránkách jeho života, ani Koloman Laux, který se pokládal za jeho nej lepšího přítele. „Já musím podniknout pouť do Santiaga! Bůh přece nemůže být tak krutý, aby mi v tom zabránil. Jinak se mi u Posledního soudu nedostane odpuštění,“ zoufale bědoval nemocný. Tila se nad ním sklonila a hladila mu ochablé ruce. „Otče, uklidni se přece! Všechno bude dobré!“ Willinger na ni hleděl zakalenýma očima. „Ty jsi dobré děvče, Tilo, a chápeš mé trápení. Já zmírám strachy před věčným zatracením. Jen svatý Jakub mě může zachránit. Musíš mi něco slíbit. Pokud by mě zastihla smrt dřív, než nastoupím tuto pouť, postarej se prosím o to, aby mé srdce bylo vyňato z těla a pak bylo pochováno v blízkosti apošto lova hrobu!“ „Určitě se zase uzdravíš a sám doputuješ do Santiaga, otče.“ Tile se chvěl hlas a slzy jí kanuly po tváři. Koloman Laux k ní přistoupil a položil jí ruku na ra meno. „Slib mu to! Vidíš přece, jak velice ho trápí svědomí. Koneckonců nežádá tvůj otec nic nemožného. Pokud by mu Bůh nedopřál tuto pouť, může ji nastoupit tvůj bratr nebo nějaký zástupce, který donese jeho srdce do Santiaga a tam je nechá pohřbít.“
15
„Ne, nikdo cizí! Musí to být někdo z mé krve!“ Williger supěl a zděšeně třeštil oči, jako by se už pro něho otvírala brána do Luciferovy říše. Tila se bála, aby se ještě víc nerozrušil a neublížil si tím, a v slzách se usmála. „Však ty dojdeš do Santiaga, otče! Kdyby se ti to nepodařilo, pak tam bude dopraveno tvé srdce. Pokud by Otfried odmítl splnit tvou vůli, půjdu místo něho. To ti přísahám při vlastním spasení a krvi našeho pána Ježíše Krista!“ Willinger si zhluboka povzdechl a viditelně se uklidnil. „Ty jsi dobré dítě, Tilo! Tobě věřím, a nebudeš sama, až k tomu dojde. Můj přítel Koloman a já jsme se dohodli, co se tvé budoucnosti týče. Jeho Damian je statný muž a brzy bude potřebovat ženu. Kéž Bůh svolí, abych mohl požehnat vašemu svazku dřív, než opustím tento svět.“ Laux uchopil ruku přítele a jemně ji stiskl. „Postarám se o Tilu, ale nedovolím jí jít do Santiaga. Půjde Otfried! Ne může a nesmí se vyhnout této povinnosti. O to se zasadím už z moci svého úřadu. Bylo by však přece jen lepší, kdybys tento závazek dal do své závěti. Kdyby se tvůj syn i potom ještě zdráhal splnit tvou poslední vůli, zůstaly by mu dveře radního sálu zavřené a žádný čestný obchodník v našem městě by s ním neobchodoval.“ „Děkuji, příteli! Dám na tvou radu. Avšak teď jsem unavený a chci trochu spát. Až se probudím, dám přivolat městského písaře, aby jako notář sepsal mou poslední vůli.“ Nemocný s úsměvem přikývl Lauxovi a požádal Tilu, aby zase odebrala několik polštářů, které měl za zády. Tila s vi ditelnou starostí pomohla otci pohodlněji ulehnout a od vrátila od něho pohled teprve tehdy, když s uvolněným výrazem tváře usnul. „Bylo dobře, že jsi přísahala splnit otcovu vůli. Teď může odpočívat v pokoji.“ Těmito slovy chtěl Laux Tilu uklidnit, ale když na něho zděšeně pohlédla, uvědomil si, jak dvoj smyslně to znělo. Aby ji trochu zbavil strachu, konejšivě ji
16
pohladil po tváři. „Při tvé výborné péči se jistě zase zotaví a bude ještě mnoho let mezi námi. Jen se podívej! Od chvíle, kdy jsi ho zbavila té tíhy na duši, vypadá mnohem líp. Jsem přesvědčený, že na tvé svatbě pozvedne pohár a všichni si připijeme. Teď už vás ale musím opustit.“ Laux se obrátil ke dveřím, na prahu se ale ještě jednou otočil a sáhl po lahvičce s tinkturou, které doktor říkal dryák. Se svraštělým čelem vytáhl zátku, přičichl k tekutině a s od porem se otřásl. „Bože, to to smrdí! Tím se má člověk uzdra vit? To si myslím, že bylinkové nápoje, kterými náš podkoní ošetřuje koně, jsou lepší medicínou. Josef vždycky říká, co pomůže koním, pomůže i lidem, a já málem věřím, že má pravdu. Když jsem nedávno trpěl těžkou kolikou, něco mi namíchal, a nebudeš věřit, větry odešly a střeva se mi zase uklidnila.“ Tila s nadějí vzhlédla k Lauxovi. „Myslíš, strýčku Kolo mane, že váš Josef by měl prostředek, který by otci pomohl?“ Purkmistr s politováním potřásl hlavou a ukázal na ne mocného, kterému pot stékal po čele. „Tahle horečka není kolika, mé dítě. Tady už skutečně pomůže jen Bůh a možná taky svatý Jakub. Jak to vypadá, právě se mají k dílu, protože s potem se jistě odplaví i nemoc. Postarej se o to, aby otec dostatečně pil. To je v životě nejdůležitější, říká náš Josef, a tím nemíní jen pivo, kterému tak rád zavdává!“ „Budu na to dbát,“ slíbila Tila, která načerpala trochu naděje. Koloman Laux opustil pokoj a krátce nato i dům, aniž už se setkal s Otfriedem. Tila setřela otci pot z čela a řekla si, že to jistě neuškodí, když ještě teď hned zajde do tří velkých kostelů ve městě, aby se pomodlila za jeho uzdravení.
17
K
II.
dyž Koloman Laux vyšel na ulici, oddělil se hned od domovního rohu mladík. „Daří se už Willingerovi líp, otče?“ Laux zavrtěl smutně hlavou. „Bohužel ne! Obávám se, že je čím dál slabší. Přitom bych jeho pomoc a jeho hlas v radě tak naléhavě potřeboval.“ Poznámka přiměla mladíka k horlivému přikývnutí. „To určitě! Ten patolízal bavorského vévody už je zase ve městě! Viděl jsem, jak vešel do domu toho zrádce Gürtlera.“ „Nemluv tak hlasitě!“ vyjel Laux na svého mladšího syna. V jeho očích byl Sebastian příliš neopatrný. Pro něho byla ošidná situace ve městě zřejmě jen dobrodružnou hrou. Přitom nešlo o nic menšího než o svobodu Tremmlingenu, kterou ohrožoval Veit Gürtler a jeho přátelé. „Ano, otče!“ Sebastian se ohlédl a oddechl si, neboť žádný z pospíchajících občanů se jim nepřiblížil natolik, aby rozuměl jeho slovům. „Na tvém místě bych Gürtlera z rady odstranil, nejlepší by bylo ho rovnou vyhnat z města. Pak by nám už nebyl nebezpečný.“ „Kdyby to bylo v mé moci, dávno bych to udělal. Ale abych zbavil někoho z Vysokých radních postavení, potře boval bych hlasy tří čtvrtin členů rady, a ti těžko dojdou ke shodě. Někteří mi dokonce předhazují, že chci jen zvětšit vlastní moc, a ani to nejsou jenom Gürtlerovi přátelé.“ Laux už dávno litoval, že se Sebastianovi svěřil. Na rozdíl od star šího syna Damiana byl ještě příliš neopatrný a říkal přímo své mínění. V radě města však byla zapotřebí diplomacie a vhodná slova víc než nezkrášlená pravda, před kterou mnozí raději zavírali oči. „Buď v budoucnu opatrnější a především se nepotloukej neustále před Gürtlerovým domem. Tím ho jen varuješ a přivedeš ho nakonec k tomu, aby své úmysly ještě pečlivěji
18
skrýval.“ Laux dal synovi lehký záhlavec a vyzval ho, aby ho následoval. Sebastian vlastně čekal na svého otce jen proto, aby mu podal zprávu o příchodu bavorského komořího Georga z Kadelburgu k jeho zarputilému odpůrci v radě. Pak chtěl zase jít svou cestou, ale nyní ho musel jako malý vyhubova ný kluk následovat domů. Tam vběhne do rány bratrovi, který nevynechá jedinou příležitost, aby si na něho nestě žoval. Damian byl důvodem, proč svůj rodičovský dům přes den opouštěl tak často, jak jen to šlo. Přitom byl velmi hrdý na usedlost své rodiny. Patřila k nejskvělejším v Tremm lingenu, k obytnému domu u silnice patřila stáj pro koně a osly, kůlna s různými povozy a kočáry a dvě velké budovy pro zboží, které jeho otec jako kupec přechovával. Byly už jen dva další patricijské domy ve městě, které se mohly měřit s domem jeho otce. Jeden patřil Eckhardtu Wil lingerovi a druhý Veitu Gürtlerovi. Pokud byl Willinger zdravý, dokázali s jeho otcem udržet Gürtlera a jeho příz nivce v mezích. Nyní ale hrozilo, že se mocenské poměry v radě změní, a Sebastian poznal na otci, jak velice se obává smrti svého přítele. Radní pohlédl tázavě na syna. „Víš, jak se má Otfried Willinger ke Gürtlerovi?“ Už když Laux kladl tuto otázku, zalitoval toho. Sebas tian bude jeho slova pravděpodobně považovat za příkaz, aby oba sledoval, a bude se chovat tak diletantsky, že se mu to vymstí. „Sedávají v Koruně u stejného stolu,“ odpověděl Sebas tian zamyšleně. Tato informace nic moc neříkala, protože v hostinci se setkávali kupci a bohatí cechovní mistři. Tam seděli Willin ger a Gürtler podle starého zvyku u stolu, který byl vyčleněn pro radní pány. Protože byl starý Willinger nemocný, jeho syn ho tam zastupoval. Laux rovněž jednou nebo dvakrát týdně do hostince zašel, aby promluvil s ostatními kupci
19
a členy rady v soukromí, ale nikdy tam Otfrieda nezastihl. Bylo to, jako by se mu Willingerův syn vyhýbal. Na synovu poznámku nic neřekl, ale ještě jednou ho na pomenul: „Ať tě nenapadne dělat hlouposti! Až přijdeme domů, Damian ti přidělí, co máš dělat, a tentokrát všechno splníš k jeho i mé spokojenosti. Ode dneška je konec s po tloukáním před cizími domy! Mají si snad lidé myslet, že mladší purkmistrův syn je ničema, který se vyhýbá práci?“ Sebastian svěsil hlavu, protože měl otec pravdu. Ve sna ze opatřit mu informace už několikrát přehlédl, že má i jiné povinnosti. Přesto se pokusil ospravedlnit: „Nemusíš si dělat starost, otče! Chovám se skutečně nenápadně. Lidé si nevšimnou, že naslouchám. Před několika dny se mi dokonce podařilo vyslechnout Gürtlera a Otfrieda Wil lingera, když se v Koruně bavili o Tile. Gürtler si Otfrie dovi stěžoval, protože se o Tilu ucházel a starý Willinger ho odmítl.“ Laux se zastavil a přivřel oči, ale pak se hned zase uvol nil. „Tila bude Damianovou ženou, to jsme s jejím otcem dohodli. Proto je to tím větší ostuda, když se o ní v hostinci mluví.“ „Oni neřekli její jméno, ale hlavně se bavili o věnu, které jí Willinger připsal,“ trochu opravil Sebastian svou zprávu. Zatím došli ke vchodu do usedlosti. Brána byla jen při vřená, a tak vstoupili, aniž čekali na sluhu, který měl stát na stráži a otevřít ji. Ten se zdržoval v zadní části dvora a nyní hned přispěchal. „Promiňte, pane, ale musel jsem po máhat u jeřábu. Bylo tu příliš málo mužů na to, aby zvedli ty těžké sudy nahoru!“ volal bez dechu. „V pořádku!“ Laux poklepal sluhovi na rameno, když kolem něho procházel, a přešel dvůr, aniž se staral o stav pra cí. Od té doby, co byl v úřadě purkmistra, to byla starost jeho staršího syna a Damian dělal svou věc dobře. „Vezmi si příklad ze svého bratra!“ obrátil se na Sebas
20