Prolog
I. Každý klub má svého nudného patrona. Korunovační klub nebyl výjimkou, a to, že zrovna probíhal nálet, nijak ne ovlivnilo normální běh věcí. Major Porter, dříve příslušník královské armády v Indii, zašustil novinami a odkašlal si. Kdekdo se snažil vyhnout jeho pohledu, ale nebylo to nic platné. „Vidím, že v Timesech mají oznámení o smrti Gordona Cloada,“ podotkl. „Formulovali to samozřejmě diskrétně. 5. října v důsledku nepřátelského útoku. Adresa žádná. Sho dou okolností to bylo zrovna kousíček od mého bytu. Jeden z těch velikých domů nahoře na Campden Hill. Řeknu vám, trochu to se mnou otřáslo. Víte, já jsem členem protiletecké hlídky. Cloade se zrovna vrátil ze Spojených států. Dojed nával tam vládní obchody. A taky se tam oženil. Mladá vdo va – tak mladá, že by mohla být jeho dcerou. Nějaká paní Underhayová. Shodou okolností jsem znal jejího prvního manžela. Setkali jsme se v Nigérii.“ Pan Porter se odmlčel. Nikdo nedal najevo zájem ani ho nepožádal, aby mluvil dál. Všichni si zaujatě drželi před obličejem noviny, jenže to majora Portera neodradilo ani v nejmenším. Vždycky vypravoval dlouhatánské historky, většinou o lidech, které nikdo jiný neznal. „Zajímavé,“ pokračoval neochvějně major Porter, oči nepřítomně upřené na dvě nápadně špičaté lakýrky – což 7
byl typ obuvi, který považoval za krajně nevhodný. „Jak jsem říkal, jsem člen protiletecké hlídky. Ten výbuch vám byl ale divný! Člověk nikdy neví, co taková bomba udě lá. Tahle strhla střechu a zdemolovala suterén. Přízemí se nestalo skoro nic. V domě bylo šest lidí. Tři sloužící, manželský pár a pokojská, Gordon Cloade, jeho manželka a její bratr. Všichni byli dole ve sklepě, až na toho man želčina bratra – prý bývalý mariňák – ten dával přednost vlastní pohodlné ložnici nahoře – a představte si to, vyvázl z toho jen s pár modřinami. Všechny tři sloužící výbuch zabil. Gordon Cloade měl majetku určitě za milion, mož ná víc.“ Major Porter se znova odmlčel. Očima přejel od špičatých lakýrek vzhůru – proužkované kalhoty – černý kabát – hlava jako vajíčko a obrovitý knír. No jistě, cizinec! To vysvětluje ty boty. „Hrůza,“ pomyslel si major Porter, „kam to ten klub dopracoval. Už ani tady se člověk cizinců nezbaví.“ Tyhle myšlenky mu běžely hlavou, zatímco vy pravoval dál. Ani fakt, že cizinec mu zřejmě věnoval soustředěnou pozornost, v nejmenším nezmírnil majorovu předpojatost. „Nemůže jí být víc než pětadvacet,“ pokračoval. „A už je podruhé vdovou. Nebo aspoň ona si to myslí…“ Odmlčel se a doufal, že v někom vzbudil zvědavost – doufal v nějakou poznámku. Nedočkal se jí, ale zatvrzele pokračoval dál. „Jenže já si o tom shodou okolností myslím svoje. Zvláštní věc. Jak jsem vám říkal, znal jsem jejího první ho manžela Underhaye. Slušný chlapík – jednu dobu dělal vládního pověřence v Nigérii. A dělal to výborně, prostě výborně – prvotřídní člověk. S tímhle děvčetem se oženil v Kapském Městě. Přijela tam s nějakou cestující divadelní společností. Byla dost na dně, a přitom byla hezká a bez mocná – znáte to. Poslouchala chudáka starého Underhaye, jak básní o krajině a o širokých pláních – občas vydechla ‚ale to musí být nádhera‘ a pak prohlásila, že by chtěla ‚od tohohle všeho pryč‘. No, a tak si ho vzala a dostala se od 8
toho všeho pryč. Byl do ní celý blázen, chudák – jenže od samého začátku to neklapalo. Buš nesnášela, z domorodců měla strach a k smrti se nudila. Ona si život představovala tak, že si zajde do místní hospody s lidmi od divadla a bude si povídat o řemesle. Samota ve dvou uprostřed džungle vůbec nebyl její styl. Tedy, já jsem se s ní osobně nikdy nesetkal, pochopte – tohle všechno mi vypravoval starouš Underhay. Dost ho to vzalo. Ale zachoval se k ní hrozně slušně, poslal ji domů a souhlasil s rozlukou. Těsně potom jsem se s ním seznámil. Byl z toho ještě celý bez sebe – znáte to, občas se člověk potřebuje vypovídat. On to byl v některých ohledech takový zvláštně staromódní chlap – katolík – a s rozvody nesouhlasil. Povídal tenkrát: ‚Jsou i jiné způsoby, jak dát ženě svobodu.‘ – ‚Neblázněte, člověče,‘ povídám mu já, ‚ne abyste vyvedl nějakou hloupost! Žádná ženská na světě nestojí za to, aby si kvůli ní člověk prohnal hlavu kulí!‘ Jenže on na to, že takhle to vůbec nemyslel. ‚Jsem osa mělý člověk,‘ říkal. ‚Nemám žádné příbuzné, nikdo si o mě nebude dělat starost. Když přijde zpráva o mojí smrti, z Ro saleen bude vdova, a o to jí jde.‘ – ‚A co vy?‘ ptal jsem se. ‚No,‘ on na to, ‚možná se někde tisíc mil odtud vynoří nějaký pan Enoch Arden a začne nový život.‘ – ‚Ale to by ji jednou mohlo přivést do nepříjemné situace,‘ varoval jsem ho. ‚Ale ne, ne,‘ řekl. ‚Já tu hru dohraju do konce. Robert Underhay bude nadobro mrtvý a pochovaný.‘ Pak už jsem na to nemyslel, ale za šest měsíců se mi do neslo, že Robert Underhay umřel někde v buši na zimnici. Jeho domorodci byli spolehliví chlapíci, to, co vypravovali, bylo věrohodné a donesli i pár posledních slov, která Under hay naškrábal. Psal tam, že pro něj dělali, co mohli, že se ale obává, že umře, a vychválil svého předáka. Ten muž mu byl naprosto oddaný a ti ostatní taky. Jestli jim řekl, aby něco odpřísáhli, tak to taky odpřísáhli. Takže… Možná že Underhay je opravdu pohřbený někde upro střed rovníkové Afriky, ale možná taky ne – a jestli ne, tak vdovu po Gordonu Cloadovi možná jednoho dne čeká pěk 9
ný šok. A dobře jí tak, říkám já. Nikdy jsem ji neviděl, ale z toho, co jsem slyšel, není nic než zlatokopka. Chudáka Underhaye úplně zlomila. Zajímavá historie, řeknu vám.“ Major Porter se rozhlédl toužebně kolem, jestli se k jeho tvrzení někdo přidá. Setkal se s dvěma znuděnými, nepříjem nými pohledy, s napůl odvrácenýma očima mladého pana Mellona a se zdvořilou pozorností pana Hercula Poirota. Pak zašustily noviny, šedovlasý pán s pozoruhodně neteč ným výrazem se tiše zvedl z křesla u krbu a vyšel z místnosti. Major Porter za ním hleděl doslova s otevřenou pusou a mladý Mellon tiše hvízdl. „To se vám povedlo!“ podotkl. „Víte, kdo to byl?“ „Propánakrále,“ přikyvoval dost rozčileně major Porter. „Samozřejmě. Nijak důvěrně ho neznám, ale někdo nás už představil… Jeremy Cloade, že? Bratr Gordona Cloada? To je tedy skutečně hrozná smůla! Kdybych byl tušil – “ „Je to právník,“ podotkl pan Mellon. „Vsadil bych se, že vás bude žalovat pro pomluvu nebo něco podobného.“ Mladý pan Mellon totiž s potěšením vyvolával obavy a zoufalství všude, kde to nebylo zakázáno zákonem o obra ně země. Major Porter pořád rozčileně opakoval: „Taková smůla! Skutečně smůla!“ „Večer o tom bude vědět celé Warmsley Heath,“ pokra čoval Mellon. „Tam bydlí všichni Cloadovi. Určitě budou do rána debatovat o tom, co podniknout.“ V té chvíli ale odhoukali konec poplachu, mladý pan Mellon přestal být zlomyslný a jemně vymanévroval svého přítele Hercula Poirota ven na ulici. „V těchhle klubech je strašná atmosféra,“ prohlásil při tom. „Na takovou sbírku starých otravů jinde nenarazíte. Ale Porter je z nich zdaleka nejhorší. Indický trik s lanem dokáže popisovat tři čtvrtě hodiny a zná každého, jehož matka kdy třeba jen projížděla přes Puné.“ Tohle se odehrálo na podzim roku 1944. Na jaře roku 1946 přišla za Herculem Poirotem návštěva. 10
II. Jednoho příjemného květnového rána seděl Hercule Poirot u svého úpravného psacího stolu, když dovnitř vstoupil jeho komorník George a tiše, uctivě hlásil: „Přišla nějaká dáma, pane, a přeje si s vámi mluvit.“ „Jaká dáma?“ zeptal se opatrně Poirot. Vždycky ho těšily Georgeovy přesné a výstižné popisy. „Věk mezi čtyřiceti a padesáti lety, pane. Neupravená, působí poněkud umělecky. Důkladné kožené boty. Tvídové sako a sukně – ale krajková halenka. Pochybné egyptské korále a modrý šifonový šátek.“ Poirot se mírně otřásl. „Myslím,“ řekl, „že se s ní nechci setkat.“ „Mám jí říct, že jste indisponován, pane?“ Poirot se na něj zamyšleně zadíval. „Předpokládám, že jste jí už sdělil, že mám důležitou práci, a tudíž jsem zane prázdněn a nemůžete mě rušit?“ George si odkašlal. „Řekla, pane, že přijela z venkova speciálně za vámi a že počká tak dlouho, jak bude třeba.“ Poirot si povzdechl. „Člověk nemá bojovat proti nevyhnutelnému,“ prohlásil. „Pokud se dáma středního věku, která nosí falešné egyptské korále, rozhodla, že se setká se slavným Herculem Poirotem, a přijela kvůli tomu z venkova, neodradí ji nic. Bude sedět v hale, dokud se nedočká. Pošlete ji dál, Georgi.“ George odešel, vzápětí se vrátil a ohlásil oficiálně: „Paní Cloadová.“ Dovnitř vstoupila postava v obnošeném tvídu a s roze vlátým šátkem a zářivým úsměvem. Hnala se k Poirotovi s napřaženou rukou, všechny korálkové náhrdelníky se při tom pohupovaly a chřestily. „Pane Poirote,“ prohlásila, „přišla jsem za vámi na zá kladě duchovní rady.“ Poirot trochu zamrkal. 11
„Skutečně, madam? Posaďte se, prosím, a povězte mi –“ Dál se nedostal. „Oba způsoby, pane Poirote. Automatické psaní i spiritis tická tabulka. Předevčírem večer jsme s madame Elvaryovou (opravdu úžasná žena) pracovaly s tabulkou. A opakovaně přicházely tytéž iniciály. H. P. H. P. H. P. Samozřejmě, pravý význam jsem nepochopila hned. Víte, ono to vyžaduje čas. Na této pozemské rovině člověk nevidí tak jasně. Přemýšlela jsem pořád dokola, kdo takové iniciály má. Věděla jsem, že to musí nějak souviset s minulou seancí – bylo to vlastně naprosto jasné, ale chvíli jsem na to nemohla a nemohla při jít. Ale pak jsem si koupila Picture Post (zase řízení vyššího světa, pochopte, normálně si kupuji New Statesman) a vy jste tam byl – vaše fotografie a u toho článek, co jste všechno dokázal. Není to úžasné, pane Poirote, jak se nic na světě neděje bezúčelně? Je naprosto jasné, že duchovní průvodci určili vás, abyste do té záležitosti vnesl světlo.“ Poirot si ji zamyšleně prohlížel. Kupodivu ho nejvíc za ujal fakt, že má pozoruhodně bystré světlé oči. Ty dodávaly jejímu mnohomluvnému přístupu smysl. „A co, paní Cloadová – pamatuji si to dobře, že? – “ zachmuřil se. „Mám pocit, že to jméno jsem před nějakou dobou zaslechl –“ Rozhodně zakývala hlavou. „Můj chudák švagr – Gordon. Byl nesmírně bohatý a kaž dou chvíli o něm psali v novinách. Zabili ho při náletu před více než rokem – pro nás všechny to byla veliká rána. Můj manžel je jeho mladší bratr. Je lékař. Doktor Lionel Cloa de… Samozřejmě,“ dodala tišeji, „on nemá ponětí, že jsem tady. Neschvaloval by to. Lékaři totiž mají strašně materia listický pohled na svět. Duchovní obzory jim zůstávají ne vysvětlitelně skryté. Věří jedině vědě – ale já na to říkám… co je to ta věda – co vlastně dokáže?“ Hercule Poirot usoudil, že na tohle se nedá odpovědět jinak než obsáhlou a podrobnou přednáškou o Pasteurovi, Listerovi, Davyho bezpečnostní hornické lampě – o pohodlí 12
elektrických rozvodů v každém bytě a o stovkách jiných podobných věcí. O takovou odpověď ovšem paní Cloadová samozřejmě nestála. Její otázka, jako tolik jiných, ve sku tečnosti vůbec otázkou nebyla. Byl to pouhý řečnický obrat. Poirot se proto spokojil s praktickým dotazem. „A jak vám podle vašeho mínění mohu být nápomocen, paní Clo adová?“ „Věříte v duchovní svět, pane Poirote?“ „Jsem dobrý katolík,“ odpověděl Poirot opatrně. Paní Cloadová odbyla katolickou víru pohrdlivým úsmě vem a mávnutím ruky, „Slepá! Katolická církev je slepá – předpojatá, pošetilá – vůbec nepřijímá skutečnost a krásu světa, který následuje po tomto.“ „Ve dvanáct hodin mám důležitou schůzku,“ podotkl Poirot. Byla to dobře načasovaná poznámka. Paní Cloadová se k němu naklonila. „Hned půjdu k věci. Bylo by pro vás možné, pane Poiro te, nalézt ztracenou osobu?“ Poirot pozvedl obočí. „Možné by to bylo – ano,“ odpověděl obezřetně. „Ale policie, drahá paní Cloadová, by to dokázala mnohem snad něji než já. Má k tomu veškeré nezbytné prostředky.“ Paní Cloadová odbyla policii stejným mávnutím ruky jako předtím katolickou církev. „Ne, pane Poirote. Duchovní rádci – ti za závojem – mě přivedli k vám. Poslouchejte. Můj bratr Gordon se několik týdnů před svou smrtí oženil s mladou vdovou, s jistou paní Underhayovou. Její první manžel (ubohé dítě, taková rána) zemřel prý v Africe. Záhadná země, ta Afrika.“ „Záhadný kontinent,“ opravil ji Poirot. „Možná. V které části –“ Skočila mu do řeči. „Ve střední Africe. Domov voodoo, zombie –“ „Zombie? To je Karibik.“ 13
Paní Cloadovou to z míry nevyvedlo. „– černé magie – zvláštních tajných obřadů – země, kde člověk může zmizet a už o něm nikdy nikdo neuslyší.“ „Možná, možná,“ kývl Poirot. „Ale totéž se dá říct i o Pi cadilly Circus.“ Paní Cloadová vyřídila Picadilly Circus dalším mávnutím pravačky. „V poslední době už dvakrát, pan Poirote, dvakrát se s námi spojil duch, který se nazývá jménem Robert. Vzkaz byl pokaždé týž. ‚Není mrtvý…‘ Zmátlo nás to, žádného Roberta neznáme. Když jsme žádaly o další radu, dostaly jsme tohle: ,R. U. R. U. R. U.‘ – a pak ,Rekni R. Rekni R.‘ – ‚Řekni Robertovi?‘ zeptaly jsme se. ‚Ne, od Roberta. R. U.‘ – ‚Co znamená to U?‘ A pak, pane Poirote, přišla ta nejdůležitější odpověď. ‚Jesličky! Leží tam v seně. Ha ha ha.‘ Chápete?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou Poirot. „Nechápu.“ Soucitně se na něj podívala. „V seně, pane Poirote. Ježíšek v seně! Nebo spíš pod senem! Pod – senem – under – hay! Underhay, chápete?“ Poirot kývl. Zdržel se raději dotazu, proč, pokud mohl duch uvést přímo jméno Robert, nemohl stejně naložit i se jménem Underhay a proč se musel uchylovat k laciným jinotajům ve stylu špionážních románů. „A moje švagrová se jmenuje Rosaleen,“ uzavřela paní Cloadová triumfálně. „Pochopte, tolik R člověka zmate. Ale význam je celkem zřejmý. Řekni Rosaleen, že Robert Underhay není mrtvý.“ „Aha. A řekla jste jí to?“ Paní Cloadovou to zřejmě trochu vyvedlo z míry. „Ehm – tedy – ne. Pochopte, totiž – víte, lidé jsou hrozně skeptičtí. Jsem přesvědčená, že i Rosaleen. A krom toho, mohlo by ji to rozrušit, chudinku – musela by pořád myslet na to, kde její manžel asi je a co dělá.“ „Kromě toho, že k vám hovoří z éteru? To je pravda. Tro chu zvláštní metoda, jak ohlásit, že je v pořádku, nemyslíte?“ 14
„Pane Poirote, vy nejste zasvěcenec. A kromě toho, jak můžeme vědět, za jakých okolností se to děje? Chudák kapi tán Underhay (nebo možná major Underhay) je třeba vězněn někde v temném srdci Afriky. Ale kdybyste ho dokázal najít, pane Poirote! Kdybyste ho dokázal vrátit jeho drahé mladé Rosaleen! Představte si, jak by byla šťastná! Pane Poirote, věřte mi – já jsem k vám musela přijít – jistě neodmítnete pokyn duchovního světa, viďte, že ne?“ Poirot se na ni zamyšleně podíval. „Moje honoráře jsou hodně vysoké,“ podotkl tiše. „Do konce bych řekl extrémně vysoké. A úkol, o který mě žádáte, nebude snadný.“ „Ovšem – ale – to je skutečně krajně nešťastná situace. Manžel a já jsme na tom špatně – skutečně hodně špatně. Po pravdě řečeno, já sama mám ještě větší potíže, než můj drahý manžel tuší. Koupila jsem nějaké akcie podle duchovních rad – a zatím mě velice zklamaly – tedy, popravdě řečeno, jeví se úplně katastrofálně. Hrozně klesly, a myslím, že jsou teď prakticky neprodejné.“ Podívala se na něj nešťastnýma modrýma očima. „Neodvážila jsem se to manželovi říct. Říkám to jen vám, abych vám vysvětlila, v jaké jsme situaci. Ale tohle, pane Poirote – znova svést dohromady mladé manžele – to je přece tak ušlechtilý úkol –“ „Ušlechtilost, chère Madame, nezaplatí lístky na loď, vlak a letadlo. Ani nepokryje náklady na dlouhé telegramy a kabelogramy a na výslechy svědků.“ „Ale jestli ho najdete – jestli najdete kapitána Underha ye živého a zdravého – pak – tedy, myslím, že pak můžu s jistotou slíbit, že jak k tomu dojde, nebude těžké vám – tedy – nebude těžké se s vámi vyrovnat.“ „Takže on je bohatý, ten kapitán Underhay?“ „Ne. To ne… Ale mohu vás ujistit – můžu vám na to dát své slovo – že – že finanční stránka věci nebude představovat problém.“ Poirot pomalu zavrtěl hlavou. 15
„Je mi líto, madam. Odpověď zní ne.“ Chvíli mu trvalo, než ji přiměl se s tou odpovědí smířit. Kdy konečně odešla, zůstal stát zamračený a zabraný do myšlenek. Už si vzpomněl, proč mu jméno Cloade něco říkalo. Vybavilo se mu, o čem se hovořilo v klubu tenkrát při náletu. Dunivý, nudný hlas majora Portera, jak mluví a mluví a vypravuje příběh, který nikdo nechce poslouchat. Vzpomněl si na zašustění novin, na náhle otevřená ústa a šokovaný výraz majora Portera. Starost mu ale dělalo něco jiného. Nemohl se rozhodnout, co si vlastně myslet o dámě středního věku, která právě odešla. Ty mnohomluvné spiritistické výklady, ta neurči tost rozevlátých šátků, řetízky a amulety, které jí cinkaly na krku – a pak náhlý záblesk bystrých modrých očí, které s tím vším tak docela neladily. „Proč za mnou vlastně přišla?“ uvažoval. „A také bych rád věděl, co se asi dělo v –“ naklonil se nad stůl a podíval se na vizitku – „ve Warmsley Vale?“
III. Přesně pět dní nato si všiml malého odstavečku ve večerní ku – psali v něm o smrti muže jménem Enoch Arden – ve Warmsley Vale, malé starosvětské vesničce asi pět kilometrů vzdálené od oblíbeného golfového hřiště Warmsley Heath. Hercule Poirot si už podruhé řekl: „To bych rád věděl, co se dělo ve Warmsley Vale… “
16
KNIHA PRVNÍ
První kapitola
I. Warmsley Heath se skládá z golfového hřiště, dvou hote lů, několika velice drahých moderních vil s vyhlídkou na hřiště, řádky obchodů, které před válkou bývaly luxusní, a vlakového nádraží. Když z nádraží vyjdete ven, budete mít po levici hlavní silnici, po které se řítí auta do Londýna. Po pravici vede do polí malá cesta s ukazatelem směru: Warmsley Vale – stezka pro pěší Warmsley Vale, vesnička schovaná mezi lesnatými kopci, se Warmsley Heath podobá tak málo, jak jen to jde. Je to pro totyp miniaturního staromódního trhového městečka, které dnes degenerovalo ve vesnici. Má hlavní ulici georgiánských domů, několik hostinců, pár obchodů, které se nedají nazvat módními, a celkově působí, jako by leželo ne čtyřicet, ale dvě stě čtyřicet kilometrů od Londýna. Jeho obyvatelé jsou všichni svorně znechuceni bouřlivým rozvojem Warmsley Heath. Na okraji městečka stojí pár kouzelných domků s pří jemnými starosvětskými zahrádkami. A právě do jednoho z nich, zvaného Bílý dům, se brzo na jaře roku 1946 vrátila Lynn Marchmontová, když ji demobilizovali od wrenek, ženských pomocných sborů námořnictva. 19
Třetí den ráno vyhlédla z okna svého pokoje na neudržo vaný trávník a jilmy na louce a šťastně nasála vzduch. Bylo vlídné šedé ráno, které vonělo měkkou vlhkou zemí. Tahle vůně jí chyběla posledních dva a půl roku. Ta nádhera být zase doma, ve vlastním pokojíku, na který tak často a tak nostalgicky vzpomínala v cizině. Ta nádhera nemít na sobě uniformu, smět si obléci tvídovou sukni a svetr – i když moli se během války přece jen činili trochu moc! Bylo příjemné být venku z armády, být zase svobodná, ačkoli služba se jí nesmírně zamlouvala. Celkem zajímavá práce, i večírky a dost zábavy, ale také otravná rutina; navíc v armádě prakticky nikdy nebyla sama a občas se jí zmoc ňovala zoufalá touha utéct. Tenkrát, za toho dlouhého žhavého léta na Východě, vzpomínala toužebně na Warmsley Vale a na oprýskaný, chladný, příjemný domek, a samozřejmě na drahouška mami. Lynn svou matku milovala, ale zároveň ji občas nemohla vystát. Daleko od domova však zbyla jen ta láska; věci, které na ní Lynn vadily, se rozplynuly, nebo se staly jen záminkou k dalšímu bodnutí stesku. Ta milá mami, jak ta umí člověka přivést k šílenství! Co by Lynn byla dala za to, aby slyšela ten drahý fňukavý hlas pronést jedno jediné nicneříkající klišé. Být zase doma a nikdy, nikdy už odtamtud nemuset odejít! A teď skutečně byla v civilu, volná a znova v Bílém domě. Byla zpátky tři dny, a už teď se jí zmocňovaly po divný neklid a nespokojenost. Všechno bylo stejné – mož ná až trochu příliš stejné – dům a mami a Rowley a farma a rodina. Jen jedno se změnilo, ač se změnit nemělo: ona sama… „Miláčku?“ ozvalo se zdola kníkavé volání paní March montové. „Mám donést svojí holčičce snídani do postele?“ Lynn rázně odpověděla: „Samozřejmě že ne. Jdu dolů.“ 20