0035170

S TÁ Ž I S TA

/ 11

Sotva jsem usnul, jako by mě do vody hodil, telefon po půl hodině znovu zazvonil. Chňapl jsem po něm na první zařinčení, bezděčně, skoro v panice, Chirurgie a učebnice chirurgie, nad kterou se mi zavřely oči, se s žuchnutím svezla z postele na podlahu. Panebože, co je to zas? Sestra měla zoufalý hlas: „Pane doktore, ten pacient, co jste ho prve vyšetřoval, přestal dýchat a pulz je nehmatný.“ „Už tam běžím.“ Šátravě jsem zavěsil sluchátko a zahájil navyklé pohyby: kalhoty, košile, boty a na úprku chodbou k výtahu jsem si ještě dopínal zip poklopce. Stiskl jsem knoflík a uslyšel pronikavý hukot elektrického motoru. Až při netrpělivém čekání na výtah mi došlo, že vlastně nevím, o kterém z pacientů mluvila. Byla jich taková spousta. Hlavou se mi honily tváře těch, které jsem večer kontroloval. Paní Takurová, Roso, Sperry, pak ten nový a stařec s karcinomem žaludku. Musí to být on. Byl to soukromý pacient a poprvé jsem ho viděl, když mě odvolali od nového příjmu, protože ho přepadly znenadání prudké bolesti břicha. Byl na kost vyhublý a tak slabý, že se takřka nemohl hýbat, dokonce málem ani nebyl schopný odpovídat na otázky…

Nervózní z toho, že výtah pořád ne a ne přijet, jsem zabušil na dveře.

Věděl jsem o tom starci jen málo. Víc o něm nevěděla ani ošetřující sestra. Chorobopis neobsahoval žádné podrobnosti: stálo tam jen stručně, že je mu jedenasedmdesát let a tři roky už trpí rakovinou žaludku: před dvěma měsíci mu byl žaludek chirurgicky odstraněn. Podle chorobopisu byl do nemocnice přijat kvůli bolestem, závratím a celkové nevolnosti.

Výtah s mechanickou lhostejností konečně dovrzal až ke mně do patra a hnědé posuvné dveře se otevřely. Nastoupil jsem, stiskl tlačítko a znovu netrpělivě čekal, až mě ta neohrabaná potvora dopraví do přízemí.

Když jsem předtím starce vyšetřoval, nic nečekaného jsem neobjevil.

Očividně trpěl velkými bolestmi, a také nebylo divu – karcinom už mu nepochybně metastázoval po celém břiše. Po marných pokusech zastihnout telefonicky jeho soukromého lékaře, jsem mu jednoduše předepsal novou infuzi a pár demerolů, aby snáz usnul. Nic víc mě nenapadlo.

Výtah mě konečně vyložil v přízemí. V rychlosti jsem přešel přes dvůr, vstoupil do hlavní nemocniční budovy a po zadním schodišti jsem se pustil vzhůru do poschodí, kde ležel pacient. Když jsem vkročil do pokoje, uviděl

15. den

12 /

ROBIN COOK

jsem sestru, jak bezmocně stojí v mírné záři lampy na nočním stolku. Muž byl tak vyzáblý, že mu z hrudníku vyčnívalo každičké žebro a břicho pod hrudníkem se propadalo do hluboké prolákliny. Ležel naprosto bez hnutí, oči zavřené. Pohlédl jsem mu pozorně na hrudník. Byl jsem natolik zvyklý vídat hrudníky zdvíhající se a klesající pravidelným dechem, že jsem na okamžik podlehl zrakovému klamu a připadalo mi, že i tenhle se maličko pozvedl a zase klesl. Ale nebylo to tak. Pokoušel jsem se nahmatat pulz.

Marně. Někteří lidé mají pulz nesmírně slabý. Ujistil jsem se, jestli hledám na správné straně zápěstí, pod palcem, a pak jsem vyzkoušel ještě druhé zápěstí. Zase nic. „Žádná srdeční zástava, pane doktore. Ošetřující mi řekl, že koronárku volat nemáme.“ Sestřin hlas zněl defenzivně.

Bu[ zticha, pomyslel jsem si s podrážděním a zároveň s úlevou. Nebál jsem se zavolat koronárku. Jen jsem si chtěl být úplně jistý, protože tohle bylo poprvé, co jsem měl zcela sám na vlastní odpovědnost někoho prohlásit za mrtvého. Za studií na medicíně jsem mrtvých viděl dost a dost, ale tenkrát – vlastně ještě ani ne před rokem, jak už je to najednou dávno – byl pokaždé nablízku nemocniční personál, lékař nebo alespoň stážista: studentů se to netýkalo. Jenže te[ jsem tu byl personál já sám a já sám jsem měl s definitivní platností vyřknout rozhodnutí: jako hlavní rozhodčí, napadlo mě, třeba při baseballu, zásah platí, nebo neplatí, a nikde žádné odvolání. Ten člověk byl mrtvý. Ale… co když nebyl? Demerol, ta hrozná vyhublost, anestezie – tahle kombinace mohla vyvolat stav, z kterého se třeba časem znovu probere.

Pomaloučku jsem vzal do ruky fonendoskop, abych rozhodnutí co nejvíc oddálil, a konečně jsem si zastrčil sluchátka do uší a přiložil membránu na starcovo srdce. Zaslechl jsem praskavý šramot, jak fonendoskop pod mou roztřesenou rukou ohýbal chloupky na mužově hrudi. Srdce jsem neslyšel – nebo jsem ho přeslechl? Třeba jen přidušeně a zpovzdálí…?

Předrážděná představivost mi stále vnucovala živý, normální tep. Pak mi došlo, že slyším ozvěnu svého vlastního srdce. Sundal jsem fonendoskop a znovu jsem vyzkoušel pulz, na zápěstí, ve slabině, na krku. Všude bylo ticho, a přesto mě neopouštěl podivný pocit, že stařec dosud žije, co nevidět se probere a já budu za blázna. Jak by mohl být mrtvý, když jsem s ním ještě před pár hodinami mluvil? Všechno se ve mně vzpíralo proti postavení, v němž jsem se ocitl. Co jsem zač, abych směl rozhodovat, jestli je někdo mrtvý, nebo živý? Co je to ode mě za opovážlivost?

V polosvětle jsme se podívali se sestrou jeden na druhého. Ponořil jsem

S TÁ Ž I S TA

/ 13

se do vlastních myšlenek natolik, že mě málem překvapilo, že ji tam dosud vidím. Roztáhl jsem starcovi víčka a zadíval se mu do hnědých očí, které vypadaly docela normálně až na to, že se rozšířené zorničky nezúžily, když jsem nad stařeckou rohovkou přejel tužkovou baterkou. Připadalo mi jisté, že je mrtvý: doufal jsem, že je mrtvý, protože jsem se ho chystal za mrtvého prohlásit. „Řekl bych, že je po smrti,“ prohodil jsem a znovu pohlédl k sestře, která se však ke mně otočila zády. Nejspíš mě měla za pitomce. „Tohle je první pacient, kterého jsem kdy měla na starosti, co mi umřel,“ poznamenala a náhle se otočila zpátky ke mně. Ruce jí sklesle visely podél boků. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že by si strašně přála, abych řekl něco o tom demerolu. Že to nemohlo být po tom demerolu, co mu dala.

Ale jak jsem měl vědět, co ho vlastně zabilo? V hlavě se mi znovu a znovu vynořovala scéna ze stařičkého hororu, v níž se mrtvola zvolna zvedá z betonového stolu v márnici. Začínal jsem mít dopal sám na sebe, ale nedalo mi to a musel jsem si ho ještě jednou poslechnout. Znovu jsem si nasadil do uší fonendoskop. V tichu noci mi v hlavě chrčel můj vlastní dech. Je mrtvý, je po něm, je studený, už nepromluví, šeptala rozumová centra mého mozku. Měl bych té sestřičce říct něco milého. „Určitě umřel lehce a bez bolestí – důstojně. Určitě by vám za ten demerol poděkoval.“ Poděkoval? Co to tu plácám za nesmysly? Sám mám co dělat s vlastními pochybnostmi, které mi málem přerůstají přes hlavu, a pokouším se konejšit někoho jiného. Přemohl jsem v sobě nutkání znovu se pokusit nahmatat pulz a přetáhl jsem starci přes hlavu prostěradlo. „Asi bychom měli zavolat jeho soukromému doktorovi,“ poznamenal jsem, když jsme vycházeli z místnosti.

Soukromý lékař se ohlásil do telefonu tak rychle, že mi bylo, jako by mi někdo přejel obličej teplou žínkou. Pověděl jsem mu, kdo jsem a proč volám. „Dobrá, dobrá. Oznamte to rodině a rozhodně zaři[te pitvu. Rád bych viděl, co se stalo s tím spojením, kterým jsem napojil žaludeční vak na tenké střevo. Byla to anastomóza provedená jedinou vrstvou stehů. Já si myslím, že jednovrstevné šití je nejlepší, hlavně taky daleko rychlejší.

V každém případě byl ten stařík zajímavý případ, zvlášL tím, že žil mnohem déle, než se dalo čekat. Takže se postarejte o tu pitvu, ano, Petersi?“ „Ano, pokusím se.“ Když tohle jednostranné žvanění skončilo, ponořil jsem se znovu do mlčenlivých úvah. Pokoušel jsem se urovnat si myšlenky. Soukromý lékař

14 /

ROBIN COOK

si přeje pitvu. Výborně. Skvěle. Kdepak je číslo rodiny? Přes rameno mi ženská ruka ukázala v chorobopise na kolonku: „Nejbližší příbuzný – syn.“ Skutečně situace za všechny peníze. Neznámý pitomý stážista, který volá uprostřed noci. Snažil jsem se připadnout na nějaké neutrální slovo, které by ten fakt sdělovalo bez citového zabarvení. „Zemřel“, „zesnul“… ne „skonal“. Zvonění telefonu přerušil rozjásaný hlas. „Jmenuji se doktor Peters a… bohužel vám musím oznámit, že váš otec skonal.“ Na druhém konci drátu bylo dlouho ticho: možná že mi neporozuměl.

Pak se hlas ozval znovu. „S tím jsme museli počítat.“ „Jde ještě o jednu věc.“ Na jazyku jsem měl slovo „pitva“. „Ano?“ „Ale víte co… toho te[ necháme. O tom si můžeme promluvit později, ale musím vás poprosit, abyste ještě dnes přijeli do nemocnice.“ Tohle mi zběsilými gesty napovídala sestra. „Dobře, přijedeme. A děkuji vám.“ „Je mi to nesmírně líto a já děkuju vám.“ Z temnoty v chodbě se vynořila starší sestra, šoupla mi pod nos stoh úředních papírů a prstem mi ukazovala, kam se mám podepsat a uvést čas úmrtí. Sám bych byl rád věděl, kdy ten člověk vlastně umřel: opravdu jsem neměl ani ponětí. „A kdy vlastně umřel?“ zeptal jsem se a zvedl pohled k nově příchozí po mé pravici. „Zemřel ve chvíli, kdy jste ho prohlásil za mrtvého, pane doktore.“ Tahle sestra, noční staniční, byla proslulá pořádně proříznutou pusou a averzí vůči stážistům. Ale ani její posměšný tón a zjevné pohrdání mou naivitou mi nedokázaly vyhnat z hlavy scénu s mrtvolou vstávající z katafalku. „Zavolejte mě, až přijde rodina,“ požádal jsem ji. „Ano, pane doktore, a děkuju vám.“ „Já děkuju vám,“ odpověděl jsem. Všichni si navzájem děkují. Byl jsem unavený a drobnosti narůstaly do obludných rozměrů. Nutkání zajít k mrtvému a znovu mu ohmatat pulz mě dosud neopustilo, ale ovládl jsem se a zrychleným krokem prošel kolem dveří pokoje, kde ležel: co kdyby se náhodou sestry dívaly. Proč si pořád dělám starosti, že se probudí? A záleží snad na něm jako na osobě? To ano, jistě, ale vždyL jsem ho vůbec neznal. Zůstal jsem stát na odpočívadle schodů. Ne, neznal jsem ho, ale

S TÁ Ž I S TA

/ 15

byla to lidská bytost. Starý člověk, jedenasedmdesát, to už je dost – ale přesto člověk, otec, lidská bytost. Vykročil jsem dál po schodech dolů.

Nemělo smysl si něco nalhávat. Pokud se te[ probudí, budu celé nemocnici pro smích. Lékařská sebedůvěra se rodí pomalu: tohle by ji v zárodku zahubilo.

Když jsem byl znovu ve výtahu, pokoušel jsem se přijít na to, kdy jsem se vlastně začal měnit. Dokázal jsem si jen vybavit jednotlivé scény, možná drobné body zvratu, jako třeba svou první návštěvu na nemocničním oddělení, ještě za studií, a jedenáctiletou holčičku, která ležela v postýlce a dívala se na nás očima plnýma naděje. Trpěla cystickou fibrózou, která zpravidla končí smrtí. Když jsem poslouchal, jak místní personál probírá jednotlivé případy, zamžily se mi oči a nedokázal jsem se té holčičce podívat do tváře. „Je určitá naděje, že ji udržíme při životě skoro do dospělosti,“ prohodil ošetřující lékař, když jsme se vzdalovali. V té chvíli jsem zatoužil učit se na instalatéra.

Dveře výtahu se otevřely. Někdy, nějak se moje reakce změnily. Te[ už se hlavně bojím, že by se někdo mohl probudit v márnici a znemožnit mě, zesměšnit. Ano, změnil jsem se, pochopitelně k horšímu, ale co s tím nadělám?

Postel v mém pokoji zaúpěla, když jsem na ni opět složil svou váhu.

V pološeru jsem v duchu stále viděl každý detail toho vychrtlého mrtvého těla. Jestlipak takhle uvažují i ostatní stážisté? Neuměl jsem si to představit, ale taky jsem si nedokázal vybavit, nač by vůbec mohli myslet. Vypadali všichni tak sebejistě, tak vyrovnaně, dokonce i když na to neměli ani sebemenší právo. Než jsem začal studovat medicínu, představoval jsem si, že začínající lékaři prožívali jiné krize, krize jaksi vznešenější. Pokaždé se problém točil kolem toho, že člověk ztratil vlastního pacienta po dlouhém a usilovném zápase o jeho život a te[ je zdrcený nad tou ztrátou. Jenže já se tu te[ potím strachy, jestli pacient někoho úplně jiného náhodou nezačne znovu dýchat, a rozčiluje mě, že jsem dokázal pustit z hlavy toho člověka jako lidskou bytost. Bylo tři čtvrtě na deset. Převrátil jsem se, zvedl sluchátko a zavolal na sesternu. V té chvíli jsem potřeboval být s někým jiným, dokázat si, že život pokračuje dál. „Slečno Stevensová, Jan, prosím vás, nemohla byste sem zajít? Ne nic se neděje. Ano, manga přineste. To je v pořádku, mám službu na telefonu.“ Mezi závěsy jsem zahlédl pár hvězd. Už dva týdny jsem trávil na stáži, nejdelší dva týdny za dosavadních pětadvacet let života, vyvrcholení všeho, střední školy, přípravky, studia medicíny. Co jsem se o téhle době nasnil!

16 /

ROBIN COOK

Skoro všichni moji známí te[ byli v tomhle vysněném stadiu praxe a byla to pěkná otrava, a když ne otrava, tak alespoň pěkný zmatek. „Dobře, Petersi, jak myslíte. Ale nezapomeňte, že z první ligy je snadné vypadnout, ale je skoro nemožné se tam vrátit.“ To doslova cituju výrok svého profesora chirurgie, když se dověděl, že jsem se rozhodl pro stáž mimo univerzitní centrum, daleko od lékařské věže ze slonoviny, někde v Zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc. A pro lékařskou honoraci východního pobřeží neexistuje větší Zapadákov než Havaj.

Podle neměnného, počítači řízeného systému přidělování stáží jsem byl předurčen pro praxi ve špičkovém zdravotnickém zařízení. Z tohoto hlediska bylo jasné, že jsem na poslední chvíli zklamal. Ale ke konci jsem už nemohl jinak. S postupem studia jsem čím dál jasněji viděl, že stát se lékařem znamená zapadnout do systému jako špalík dřeva do soustruhu. Na konci obráběcího procesu bych ze stroje vypadl ohlazený a patrně dobře prodejný, plný vědomostí. Ale jako odletující třísky by ze mě zmizely „neproduktivní“ rysy mé osobnosti – schopnost soucitu, lidskost, bezděčný zájem o druhé. Musel jsem tomu zabránit, jak to jen šlo, pokud ještě nebylo pozdě. A tak jsem na poslední chvíli ze soustruhu vyskočil. „Dobře, Petersi, jak myslíte.“ Smrt vyzáblého starce udržovala mé smysly v pohotovosti, a když Jan zaklepala, vymrštil jsem se z postele. Ještěže to nebyl telefon. Z telefonů už jsem měl hrůzu. „Jan, to je hezké, žes přišla a přinesla ty manga, vážně.“ Mango nebylo přesně to, co jsem potřeboval. „Pokud chceš, můžeš rozsvítit. Já tu jen tak seděl a přemýšlel. Tak dobře, nech zhasnuto. Nože a misku? Ty je chceš jíst hned te[?“ Neměl jsem na mango chuL, ale nestálo mi to za hádku a Jan ostatně vypadala báječně: na vlasy jí dopadalo měkké světlo lampy a voněla, jako by právě vyšla ze sprchy, krásněji než všechny parfémy. Ale vůbec to nejhezčí na ní byl její hlas. Třeba by mi mohla něco zazpívat.

Našel jsem misku a dva nože, usadili jsme se na podlaze a pustili se do ovoce. Nejdřív jsme přitom mlčeli, a to byla jedna z věcí, které se mi na ní líbily: její málomluvnost. Byl na ni taky náramně pěkný pohled, to se musí uznat, jen jsem měl podezření, že je asi strašně mladá. Až do dnešního dne jsme si spolu dvakrát někam vyšli, ale příliš blízcí přátelé jsme nebyli.

To bylo fuk. Vlastně nebylo, protože jsem si přál poznat ji líp, zvlášL v téhle chvíli. Její světlé vlasy a jemné rysy v sobě měly cosi poetického: právě te[ bych byl chtěl, abychom si byli bližší.

Mango bylo lepkavé. Oloupal jsem ho celé a pak jsem si došel k dřezu

S TÁ Ž I S TA

/ 17

opláchnout ruce. Když jsem se obrátil zpátky k ní, dívala se kamsi mimo mě a světlo pronikající oknem stříbřitě probleskovalo jejími vlasy. Opírala se o paži, nohy skrčené na opačné straně. Málem jsem ji poprosil, aby mi zazpívala Zkus si vzpomenout, ale neudělal jsem to, nejspíš proto, že by mi byla asi vyhověla – pokud šlo o zpívání, udělala skoro cokoli, oč jsem ji požádal. Ale kdyby začala zpívat te[, slyšelo by ji celé oddělení. Nejspíš už určitě slyšeli i to, jak jsme jedli mango. Když jsem se posadil vedle ní, pootočila hlavu a já jí pohlédl do očí. „Dneska večer se něco stalo,“ nadhodil jsem. „Já vím,“ přikývla.

Tím mě málem odrovnala. Já vím. Houby věděla a já nejenže věděl, že nic neví, ale i to, že jí beztak nic nedokážu vysvětlit. Přesto jsem pokračoval. „Prohlásil jsem toho vychrtlého dědu s rakovinou za mrtvého a te[ trnu, že co chvíli zavolá sestra, že je nakonec přece jen živý.“ Odvrátila hlavu, takže jsem jí neviděl do očí. Pak řekla to jediné, co se v téhle chvíli dalo říct. Že prý je to legrační! Legrační? „Nemyslíš, že jsem cvok?“ No, to tedy jsem, ale přesto je to legrační. „Chápeš, dneska večer tu umřel člověk a jediné, nač v souvislosti s tím dokážu myslet, je, kdoví jestli ještě není naživu a jakou bych z toho měl ostudu. Jakou bych z toho já měl ostudu.“ Uznala, že z toho bych ostudu opravdu měl. Dál už to téma rozvíjet nehodlala. Já přesto nedal pokoj: „Nezdá se ti divné, že myslím na takové pitomosti, když právě někdo umřel?“ Tohle už na ni zřejmě bylo trochu moc, protože další, co pronesla, byl dotaz, jestli nemám rád manga. Mám je rád, proč ne, ale zrovna te[ jsem na ně chuL neměl: dokonce jsem jí nabídl, aby si vzala trochu z mých. Přestože jsem neuhodil na správnou strunu, bylo mi o něco líp, jako bych už jen tím, že jsem se s někým pokusil o své myšlenky podělit, zasul vychrtlého starce v hlavě kamsi do pozadí. Napadlo mě, jestli by mi Jan nezazpívala Vodnáře. Tahle holka mi dokázala udělat radost těmi nejobyčejnějšími věcmi.

Objal jsem ji kolem ramen a ona mi strčila do úst kousek manga a bezděčně tak mezi námi vytvořila hravou atmosféru. Tak dobrá, o tom vychrtlém dědovi se už bavit nebudem, pomyslel jsem si. Políbil jsem ji, a když jsem postřehl, že můj polibek opětuje, napadlo mě, jak hezké by bylo se s ní pomilovat. Znovu jsme se políbili, přitiskla se ke mně a já pocítil její

18 /

ROBIN COOK

teplo a hebkost. Ruce jsem měl od manga ještě lepkavé, ale přesto jsem ji začal hladit po zádech nahoru a dolů a uvažoval jsem, zda by si dala říct.

Tahle myšlenka mi vyhnala z hlavy všechno ostatní. Bylo směšné ležet na podlaze, tak jsem přemýšlel, jak nás oba přesunout na postel, a vtom jsem si uvědomil, že pod lehoučkými šaty už nemá na sobě nic jiného – předtím, jak jsem ji pořád hladil jen po zádech, jsem si toho nevšiml. Postřehla mou vzrůstající touhu a oba současně jsme vstali. Když jsem jí začal nadzvedávat šaty, zarazila mě, sevřela mi předloktí, rozepjala si šaty na zádech a vystoupila z nich, v měkkém světle překrásná. Možná nepochopila, co mi dělá starost, ale docela určitě mi pročistila hlavu. Ke všemu, co mi na ní připadalo poetické, te[ přibyla ještě její ňadra. Stáhl jsem si košili, odhodil na podlahu fonendoskop a pomalu jsem se k ní přiblížil se strachem, že by mi mohla zmizet.

Vtom zařinčel telefon. Poezie byla pryč a vychrtlý stařík byl zpět v mém životě. Jan ležela na posteli a já stál a zíral na telefon. Před pár vteřinami jsem měl mysl čistou a jednoznačně nasměrovanou: te[ se v ní opět honily myšlenky jedna přes druhou a uprostřed toho zmatku vyvstávala strašlivá představa – začal zase dýchat. Nechal jsem telefon třikrát zazvonit a doufal jsem, že ztichne. Když jsem zvedl sluchátko, ozvala se mi sestra. „Doktore Petersi, přijeli příbuzní.“ „Děkuju, hned jsem tam.“ Ulevilo se mi: takže to byli jen příbuzní. Stařec je stále ještě mrtvý.

Objal jsem Jan v pase: její hebká, teplá pleL si sice říkala o pozornost, ale ladná křivka jejích zad mi v úvahách, jak požádat rodinu o svolení k pitvě, příliš nepomáhala. Košili jsem našel snadno, ale fonendoskop jsem hledal tak dlouho, dokud jsem na něj při navlékání košile nešlápl. „Jan, musím běžet zpátky do nemocnice. Doufám, že budu za chviličku zpátky.“ Zamžoural jsem, jak jsem vycházel z vyhřátého pokoje do prudkého jasu chodby, a zamířil k nesnesitelnému hnědému výtahu.

Tma a ticho spící nemocnice mají v sobě cosi, co nahání strach. Te[ bylo už půl jedenácté a oddělení mělo noční ráz, jakýsi položivot tlumených světel a tlumených hlasů. Prošel jsem chodbou k sesterně, kolem pokojů označených pouze řadou nočních lampiček. Na protějším konci jsem viděl dvojici sester, které si povídaly, ale z jejich hovoru jsem nezaslechl ani slovo. Chodba se zdála zvlášL tentokrát neobvykle dlouhá, podobná tunelu, a světlo na jejím konci mi připomnělo Rembrandtovy obrazy s ostře osvětlenými místy obklopenými šerem. Věděl jsem, že tenhle klid se může

S TÁ Ž I S TA

/ 19

co chvíli protrhnout a postavit mě tváří v tvář nějaké další krizi, ale v tomhle okamžiku jako by se svět zastavil.

Pitva, musím požádat o svolení k pitvě. Vzpomněl jsem si na první pitvu, u které jsem byl, v druhém ročníku medicíny na začátku integrovaného bloku patologie, když jsem si ještě myslel, že medicína je všem ku prospěchu. „Poj[te sem, chlapci, a postavte se kolem stolu.“ Vypadali jsme ve svých bílých pláštích jeden jako druhý a napochodovali jsme dovnitř jako poslušné dětičky, což jsme myslím tehdy nejspíš taky opravdu byli. A pak jsem ji uviděl. Ne tu, kvůli které jsme sem přišli, ale jinou, na vedlejším stole, kde také čekala na pitvu. PleL měla chladně žlutošedou s pásovým oparem, který se táhl od pravé paže přes rameno až k pasu. Pásový opar je velmi nápadné a výrazné kožní onemocnění, vyznačující se rozsáhlými strupy. V tomto prostředí lekal dvojnásob. Žena spočívala na betonovém stole plném odpudivých skvrn. Pod ní i kolem ní proudila v podélných kanálcích rozmístěných asi v osmicentimetrových rozestupech voda a stékala s nechutně savým zvukem do odpadového otvoru v nohách stolu. Na lepenkovou cedulku uvázanou k dívčině pravé paži někdo tužkou naškrábal pár poznámek. Dívčiny vlasy se zdály jemné. Ale nejvíc mi vadila nezdravá barva její pleti. Mohlo jí být kolem třiceti, jen o pár let víc než mně.

Z pohledu na ni se mi nedělalo špatně fyzicky, jako se to některým medikům stává, ale spíš mentálně.

Byla nepopiratelně mrtvá, doopravdy mrtvá, a přesto vypadala tak živě, nebýt té barvy. Mrtvá, živá, mrtvá… tahle slova, absolutní protiklady, jako by se mi v hlavě náhle promísily. Mrtvola, kterou jsem pitval v prvním ročníku při anatomii, nevyhlížela takhle. Bylo to mrtvé tělo a nic na něm nepřipomínalo, že bylo kdysi živé. To všechno bude tím prostředím, namlouval jsem si, tím oprýskaným špinavě šedým sálem a polosvětlem, které se prodíralo dovnitř zaprášenými okny, samo jakoby zatuchlé a v rozkladu. Co bys k čertu chtěl, Petersi? Sametový katafalk, svíce a růže?

Ale kvůli téhle ženě jsme sem nepřišli. Vmáčkl jsem se mezi bílé pláště tísnící se kolem vedlejšího stolu a sem tam jsem zahlédl záblesk některého orgánu připomínajícího syrové maso a zaslechl žbluňkavé zvuky, jak profesor patologie řezal a předváděl svou techniku. Nepodařilo se mi uvidět tolik, abych si z té lekce něco odnesl. Ostatně to, co mě zajímalo, mi leželo za zády. Všichni ostatní nespouštěli oči z vypreparovaných orgánů: já se nedokázal přemoci, abych se pořád neohlížel po tom druhém těle. Nechtěl jsem se jí dotknout, ale přesto jsem si na ni sáhl, a když jsem zjistil, že není úplně ledově studená, bylo mi ještě hůř. Už jsem necítil šok, jen hrůzu,

20 /

ROBIN COOK

a to ne proto, že jsem se jí dotkl, ale protože mi vmetla do tváře elementární skutečnost, že předěl mezi životem a smrtí je pouze záležitostí času a náhody. Ani jedno, ani druhé už pro ni nic neznamenalo. Hrůzu mi nahánělo i to, že šlo o mladou ženu, nejspíš žádoucí, která před sebou měla budoucnost, a te[ ležela mrtvá a žlutá na flekatém betonovém stole ve špinavé suterénní místnosti. Něco jiného byl sex plný života, tepla a síly.

Ale s tímhle jsem se neuměl vyrovnat. Zmatenou hlavou se mi honily stovky myšlenek: rozhodně byl mezi nimi i sex, mé vlastní vzpomínky na sexuální zážitky.

To všechno už bylo dávno a na tisíce kilometrů odsud. Te[ jsem stál před úkolem zařídit pitvu vychrtlého starce. „Příbuzní jsou tamhle, na pohovce,“ upozornila mě jedna ze sester, když jsem dorazil do přijímací haly. Dvě postavy jako by se náhle vynořily v místech, kde předtím nikdo nebyl. Jak jsem se k nim blížil, slovo „pitva“ mi znovu navozovalo představu oněch jemných vlasů a pásového oparu. Možná že bych měl říct „posmrtné ohledání“, to zní přece jen trochu líp. „Upřímnou soustrast.“ „To je v pořádku, počítali jsme s tím.“ „Potřebovali bychom provést pitvu.“ Slovo mi nakonec vyklouzlo z úst docela samozřejmě. „Beze všeho, to je to nejmenší, co můžeme udělat.“ To nejmenší, co můžeme udělat? Mátlo mě, že mají pocit, že by vůbec měli něco udělat. Bylo mi už tak dost nanic z toho, že jsem to byl já, kdo jim pozdě večer zavolal, oznámil jim, že jejich otec zemřel, a te[ když jsem žádal o svolení k pitvě, cítil jsem se ještě provinilejší. Ale oni si zřejmě připadali provinile taky. Když není možné připsat vinu za smrt někomu konkrétnímu, sdíleji ji všichni. To nejmenší, co můžeme udělat. Zbytečně v té prosté poznámce hledám kdovíco. Co jsem od nich vlastně čekal?

Výčitky? Scény? Většinu lidí, jak jsem se měl teprve časem dovědět, smrt někoho blízkého prostě omráčí, a tak se uchýlí k navyklým, běžným, automatickým způsobům jednání. „Ty ostatní papíry už vyřídíme samy, pane doktore,“ nabídla se jedna ze sester. „Děkuju,“ odpověděl jsem. „Jsme vám vděční za všechno, co jste udělal, pane doktore,“ dodal syn, když jsme společně vycházeli ze sesterny. „Jsem rád, že jsem vás poznal.“ Milí lidé, říkal jsem si, když jsem se vzdaloval, ale ještě štěstí, že neumějí číst myšlenky. Znova jsem měl nut-