Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 13
Kapitola první
Moje dětství bylo věčně zalité sluncem. Narodila jsem se ve Rwandě, ale když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se „o dům dál“, na východ sousedního Zairu, do malebného, věčně zeleného kraje hustých, voňavých lesů, kraje požehnaného plodnými ovocnými stromy, především mangovníky a papájemi. Krom přírodních krás se jednalo také o region s nejlepšími školami tohoto koutu Afriky. Vybudovali je tu belgičtí kolonizátoři. Vyrůstala jsem s rodiči a devíti bratry a sestrami ve stavu víceméně dokonalého štěstí. Pohodlné rodinné domy jsme měli dokonce v obou největších městech oblasti, Gomě a Bukavu. Oba moji rodiči byli Tutsiové. I po letech manželství do sebe byli pořád velmi zamilovaní a tvořili dobrý tým. Od mládí tvrdě pracovali, začínali jako učitelé, časem se vypracovali na úspěšné, a tím pádem i bohaté pěstitele kávy. Na svět jsem přišla v roce 1976, za vlády diktátora Mobutua Sese Seka, čtrnáct let po vyhlášení nezávislosti Zairu na Belgičanech, kteří se k většině místního obyvatelstva chovali krutě a vydrancovali značnou část nerostného bohatství země. Já ale vyrůstala v blažené nevědomosti o dřívější i současné politické situaci země. Žila jsem v jakési šťastné bubli13
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 14
LEAH CHISHUGI
ně, chráněná majetkem a láskou rodičů. Maminka byla velmi inteligentní žena a stejně jako tatínek měla skutečný podnikatelský talent. Její matka, moje babička, zemřela při maminčině porodu, a tak maminku vychovaly řádové sestry ve východním Zairu. V důsledku téhle životní zkušenosti se na svět dívala jinak než většina lidí v téhle oblasti. Sestry ji naučily způsobům slušně vychované evropské dívky, učily ji, jak psát úhledným písmem a květnatým slohem, jak jemně vyšívat nebo jak vařit tradiční evropská jídla, třeba omelety nebo boloňské špagety. Slaďoučkým hláskem zpívala církevní písně v latině a sestry ji naučily zpívat také operní árie. Její adoptivní matky si nemohly dovolit nechat do svého zairského kostela dovézt sochy Panny Marie. Místo toho rozhodly, že živoucím, dýchajícím a chodícím ztělesněním Matky Boží se stane jejich mladičká schovanka, moje maminka. V procesích pak kráčela oděna do volného roucha a věřící ji na znamení úcty zasypávali květinami. Když tuhle krásnou a dokonalou mladou dámu potkal můj tatínek, plachost mu zprvu nedovolila, aby se k ní třeba jen přiblížil. Roli dohazovače tak musel sehrát jeho starší bratr, který moje rodiče nakonec úspěšně seznámil. Maminka byla jedináček, první a poslední dítě mojí nebohé babičky, a proto odjakživa toužila po velké rodině. Dá se říct, že tenhle sen se jí v podobě naší desetihlavé bandy splnil vrchovatě. Moje nejstarší sestra Brigitte se narodila v roce 1967 a pak už jsme v pravidelných intervalech přicházeli na svět i my ostatní – Micheline, Christine, Pauline, Timotei, já, Jean-Claude, Henri, Sans Sousi a Alice. Ve východním Zairu i po ukončení kolonizace zůstala spousta Belgičanů, kteří se zde dál věnovali svému podnikání, těžbě a vývozu nerostných surovin. Někteří z těchto belgických obchodníků chodívali večer k nám domů. Popíjeli, kouřili doutníky a domlouvali obchody s tatínkem. S mamin14
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
DLOUHÁ
16.14
Stránka 15
C E S TA Z R Á J E
kou jsme jejich návštěvy nenáviděly. Tatínka jsem vždycky prosila, aby ty doutníky už nekouřil. Nesnášela jsem, jak po nich potom smrděl. Maminka svého času v Gomě provozovala bar zařízený v evropském stylu, oblíbené útočiště místních obchodníků i jejich zahraničních návštěv. K pravidelným hostům patřil dokonce i samotný diktátor Mobutu, jenž ve východním Zairu díky zdejšímu mírnému podnebí rád trávil dovolenou. Maminka jako první hostinská široko daleko dovážela pivo až z Belgie. Většina místních byla zvyklá na zdejší hořké pivo nevalné kvality, takže chutnější evropská varianta pro ně byla skutečnou novinkou. Tatínek zamlada přímo v Belgii a nějaký čas i v Německu studoval na ekonomických školách. Tahle průprava mu umožnila, aby různé papírování, prostě otravnou účetní stránku našeho kávového podnikání, zvládal levou zadní. Na druhou stranu nám ale často vyprávěl, jak ošklivě se Němci k tmavým Afričanům jako on chovali. Jeho slovům jsem však popravdě řečeno příliš nerozuměla. U nás doma jsem byla zvyklá vídat lidi různé barvy pleti, lidi pocházející z různých společenských vrstev. S něčím jako rasismus jsem se v dětství nesetkala. Maminka uměla přirozeně střídat role kultivované dámy vytříbeného evropského vkusu a obyčejné africké vesničanky. Jako ryby ve vodě se cítila vlastně v obou. Vzpomínám si, že používala drahý pleťový krém ve světle fialové lahvičce, na které stálo „Pro den pravé dámy“. Na jedné z pravidelných obchodních cest do Evropy ho pro maminku koupil tatínek a nezapomněl ani na oblečení podle nejnovější západní módy pro nás děti. Maminka si ale na nic nehrála, často navštěvovala také domorodé ženy v přilehlých vesnicích. Občas s nimi strávila celý týden nebo i víc. Z těchto výprav se vracela obtěžkaná nádobami s tradičním tutsijským darem – mlékem a někdy i banánovým vínem. 15
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 16
LEAH CHISHUGI
Jako malá holka jsem život v Gomě milovala. Město se zdvihá od břehů jezera Kivu, a tak tu můžete pozorovat spousty krásných ptáků, kteří kolem jezera hnízdí a poletují nad jeho hladinou. Když projdete kolem mohutného římskokatolického kostela, dostanete se na hlavní městskou třídu lemovanou po obou stranách dlouhými řadami elegantních domů. O kousek dál, na kruhovém objezdu stojí pošta, která kdysi tak spolehlivě doručovala dopisy. Teď je tam ticho a pusto, pošta nefunguje, pošťáci zmizeli. Ulice dříve obklopovaly kaktusy a aleje stromů vrhající stín na kvalitní, hladké silnice z bílého betonu. Dnes je všechno rozmlácené a zplundrované, jako by se ulicemi prohnala nějaká obří gorila a všechno rozdupala. Gomu milovali všichni, protože tam nikdy nebylo moc horko. Užívali jsme si pravidelný déšť a na rozdíl od spousty jiných oblastí Zairu nás nikdy netrápil ani hustý červený prach, který chrlí vyprahlá země a jenž se vám usazuje ve vlasech, na oblečení a zalézá do nosních dírek. Děti bezstarostně hrávaly fotbal přímo na ulici a projížděly se na kolech poblíž městského altánku. Každý dům zdobila krásná zahrada. Tu naši zaplnily záhony růží a lilií; tatínek byl velmi šikovný a zahradničení miloval. Omamná vůně lilií vás praštila do nosu, jen co jste prošli naší brankou. Tatínek na zahradě vybudoval také jezírko, na jehož hladině se vznášely žluté a bílé vodní lilie; květiny vůbec patřily k jeho životním vášním. O víkendech nikdy nepracoval a nejšťastnější byl, když se mohl celé odpoledne courat po zahradě, pomáhat našim zahradníkům, učit nás děti názvům různých květin. Na zahradě jsme měli i vzrostlé stromy obsypané drobnými a výrazně aromatickými žlutými květy, stejně jako nádherné mangovníky a papájovníky. Papájovníky se rozhodně nemohl chlubit každý a ty naše byly díky svým šťavnatým plodům vyhlášené v širokém okolí. Pěstovali jsme 16
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
DLOUHÁ
16.14
Stránka 17
C E S TA Z R Á J E
i jahody, banány, popínavé mučenky a avokáda velká jako lidská hlava. Ačkoliv nás doma bylo hodně, mačkat jsme se nikdy nemuseli. Náš dům, to byla spíše prostorná vila s osmi ložnicemi. Moje čtyři starší sestry často spávaly společně v jedné ložnici, kde si mohly nerušeně šuškat o měsíčkách a lakování nehtů, prostě věcech, kterým jsem jako malá holka ještě nemohla rozumět. Já byla spíš malá uličnice a většinou jsem si hrála s bráškou Jeanem-Claudem, který byl o dva roky mladší. Společně jsme vyváděli lumpárny a dostávali se do všech možných průšvihů. Jednoho nedělního rána, to mi bylo asi šest let, jsme se probudili, zatímco zbytek domácnosti ještě vyspával. A protože jsme po ránu měli hlad, vykradli jsme se po špičkách do kuchyně s plánem, že si k snídani připravíme omeletu, přesně tak, jak jsme to odkoukali od maminky. Vytáhli jsme těžkou pánev, polili ji olejem a rozklepli na ni všechna vajíčka, která jsme našli v ledničce. A pak jsme čekali a čekali… a ono pořád nic. Vůbec nám nedošlo, že aby se nám vajíčka proměnila ve voňavou omeletu, musíme nejdřív zapnout sporák! S neblahým tušením, že nás rodiče za úplně zbytečné vyplýtvání veškerých vaječných zásob asi dvakrát nepochválí, jsme se vplížili do kurníku pro další várku. Jenže ouha, jedna slípka se do brášky pustila a ten vzal s křikem nohy na ramena. Po tomhle zážitku přešla Jeana-Clauda na omelety dočista chuť. V našem domě se to jen hemžilo různými domácími mazlíčky, nejvíc jsem zbožňovala psa Maxe a tři kočky. Moje kočičí oblíbenkyně se jmenovala Irma. Vypadala neobvykle, byla krásně bílošedá, jen na čele jí probleskovalo pár zrzavých proužků. Nejvíc si pochutnávala na tilapii (místní druh ryby), sladkých bramborách a mléce. Kromě psa a koček jsme měli ještě opičku Kiki, která měla na tváři světlou srst. „Zavírej dveře, zavírej dveře,“ vo17
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 18
LEAH CHISHUGI
lala na mě vždycky maminka, protože Kiki neznala lepší zábavu než vkrást se do kuchyně a ukradnout z mísy na stole pár banánů. Tyhle dávno ztracené chvíle mám navěky vtisknuté ve své paměti: opojný parfém kvetoucích růží mísící se s vůní grilovaného masa – z našich domácích krav, koz a ovcí – při barbecue; nad tím vším pronikavý skřehot ptáků hnízdících v korunách stromů naší zahrady, zvonivý smích nás dětí i ten hluboký tatínkův. Takhle se nejčastěji smál, když poslouchal naše příhody ze školy. I když jsem mezi sourozenci nebyla nejmladší, od útlého věku mi doma říkali „Bébé“ („maličká“ nebo „panenka“) a už mi to zůstalo. Když jsem totiž byla miminko, příbuzní a známí se nade mnou rozplývali, jaká jsem to ale „krásná panenka“. Zařekla jsem se, že si tuhle lichotivou důvěrnou přezdívku udržím i po narození mladších sourozenců. Kdykoliv se rodiče o některém z nich zmínili jako o „naší panence“, svůj „titul“ jsem bránila zuby nehty. „Bébé se bude říkat jenom mně, nikomu jinému,“ protestovala jsem. Sourozenci, kteří přišli po Jeanu-Claudovi, byli už o hodně mladší než já, a tak jsem se o ně, když vyrůstali, moc nestarala. Jako děti jsme se víceméně rozdělili do tří skupin: starší holky, prostřední uličníci a nejmenší prcci. Maminka mi říkávala, že jsem jiná než ostatní sourozenci, protože se už od raného věku zajímám o svět dospělých, o jejich způsoby. Občas si domů zvala kamarádky, aby společně vyšívaly a povídaly si. Vždycky mě bavilo vplížit se mezi tyhle rázné ženské v nejlepších letech a hltat jejich drby o porodech, manželstvích, úmrtích a dalších událostech, které přináší život a které se zrovna staly v naší čtvrti. Jakmile jsem zaslechla, že se někomu přihodilo cosi zlého, do očí mi vyhrkly slzy. Nikdo ze sourozenců podobný zájem o dospělé 18
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
DLOUHÁ
16.14
Stránka 19
C E S TA Z R Á J E
a jejich starosti neprojevoval a maminka si toho u mě často všimla. „Máš velké srdce, Leah. Dávej si na něj pozor,“ říkávala. „Nenechej se v životě ničím převálcovat, za všech okolností zůstaň sama sebou.“ Od čtyř let mi přibyla ještě další přezdívka, Mukecheru, což znamená „stařenka“, to proto, že jsem ráda trávila čas se starými lidmi a poslouchala jejich vyprávění. Sice mi nešlo do hlavy, jak můžu být „panenka“ i „stařenka“ zároveň, ale nakonec jsem prostě měla radost, že mám přezdívky hned dvě, a ne jenom „obyčejnou“ jednu. Moje vzdělávání začalo ve školce v Gomě, kterou řídily řádové sestry, následovala základní škola v sousedním Chipuku. Tatínek jezdil dlouhatánským žlutým volkswagenem dovezeným z Německa. Každé ráno jsme se do něj namačkali s bratranci a sestřenicemi podobného věku a tatínek nás všechny odvezl do školy. Celou cestu jsme si něco štěbetali a smáli se. Starší sestry buď školní docházku už dokončily, nebo chodily jinam, a do jiné školy docházeli také mladší sourozenci; kromě nejbližšího Jeana-Clauda jsem se proto během týdne s většinou sourozenců moc neviděla. Vždycky jsem se snažila nějak vymyslet, jak strávit co nejvíc času se svou milovanou maminkou. Proto jsem se občas schovávala také v jejím červeném mini a prosila ji, aby mě do školy odvezla místo tatínka. Čas od času se nechala obměkčit a zavezla mě sama, jindy zas měla spoustu práce a přísným hlasem zavelela, abych laskavě přestala vyvádět a vlezla si do tátova volkswagenu. „Musíš mě přece poslouchat, Bébé. Tak si teď pěkně nastup do auta k tatínkovi a přestaň se chovat jako zlobivá holka.“ Dopolední vyučování trvalo od půl osmé do dvanácti hodin. Maminka se vždycky kolem oběda vracela domů, aby pro nás uvařila. Obědvali jsme zeleninové polévky, maso, listy manioku, rýži a brambory. Po 19
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 20
LEAH CHISHUGI
obědě jsme si na hodinku a půl zdřímli a pak se zase vrátili do školy. Rodiče těžce pracovali, ale na svoje početné hejno dětí si vždycky dokázali najít čas. Po základní škole jsem nastoupila na jednu z nejlepších středních škol v zemi, Akademii Al Fajire. Většinu sboru tvořili rodilí Belgičané nebo alespoň v Belgii vystudovaní učitelé a na studenty se tu kladly vysoké nároky. Tatínek na naše studium horlivě dohlížel, chtěl nám zajistit nejlepší možné vzdělání. Rodičům velmi záleželo i na tom, abych uměla dobře francouzsky a ve škole nám navíc zařídili dopisování s kamarády z Francie. Tak jsme se v praktickém užívání jazyka mohli ještě zdokonalit. Řadu let jsem si pak dopisovala s chlapcem jménem Philippe, který bydlel v Paříži. Byl v podobném věku jako já, a tak jsme si většinou psali, co nového ve škole a jak se daří našim rodinám. Učitelé se o mém jazykovém nadání často pochvalně zmiňovali mým rodičům. Francouzština mi šla do hlavy mnohem rychleji než většině ostatních studentů a učitelům neuniklo ani to, jak lehce a bez chyb střídám také několik afrických jazyků, svahilštinu, ngalštinu a rwandštinu, zatímco některé jiné dětí s tím zápasily. „Ta jednou musí pracovat pro OSN jako překladatelka,“ dobíral si naše jeden z učitelů.
Maminka chodila pravidelně navštěvovat pacienty místní nemocnice. Když mi bylo sedm, často jsem ji prosila, ať mě vezme s sebou. Doufala jsem, že se mi nemocné podaří trošku rozveselit vtipy a zábavnými příhodami ze školy. Maminka však pokaždé odmítla. „Kdepak, Bébé, na to jsi ještě moc malá,“ vrtěla nesmlouvavě hlavou. Jenže já byla pěkně tvrdohlavé dítě, a tak jsem maminku jednoho dne na její pravidelné cestě do nemocnice začala sto20
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
DLOUHÁ
16.14
Stránka 21
C E S TA Z R Á J E
povat. Ukrytá za stromy jsem sledovala, kudy jde, a tiše ji následovala. Upozornila jsem na sebe teprve kousek od nemocnice. Tady už jsme byly bezpečně daleko od domova, takže nehrozilo, že mě samotnou pošle zpátky. „Ty seš vážně číslo, Bébé,“ spráskla maminka rukama, ale pod přísně svraštěným obočím jí hrál pobavený úsměv. Po téhle příhodě už mi dovolovala chodit s ní, případně občas také doprovázet některou z jejích přítelkyň. V nemocnici jsem viděla, že za některými pacienty nechodí moc návštěv. Neměli si s kým popovídat a museli mít také pořádný hlad. Bylo mi jich líto. (V našich nemocnicích se pro pacienty nevařilo, takže zůstávali zcela odkázáni na to, že jim vše potřebné donesou rodinní příslušníci nebo přátelé.) Když jsem tedy nemocnici navštívila s maminčinou kamarádkou, uháněla jsem pak pokaždé domů, abych mamince poreferovala o stavu pacientů. Vzpomínám si na jednu osmnáctiletou dívku s mimoděložním těhotenstvím. Křičela v hrozných bolestech a nevěděla, co se to s ní děje. Maminka se nestačila divit, když jsem po návratu domů detailně a s využitím odborné terminologie vylíčila její problém. Dokázala jsem si zapamatovat i slovo „vejcovod“, a dokonce ho správně vyslovit. „Leah, ty bys měla být doktorkou, až vyrosteš,“ usmála se. „Ano, mami,“ přikývla jsem. „Být doktorkou je můj sen.“ Pro tu nešťastnou dívku z nemocnice uvařila zeleninovou polévku a já v kuchyni přibrala ještě cukr a mléko, aby si „moje“ pacientka mohla ráno udělat horký čaj. Maminka byla vůbec velmi štědrý člověk, pořád rozdávala jídlo hladovým dětem. Často zvala lidi, kteří neměli co do žaludku, aby se zastavili u nás doma a vzali si nějaké přebytečné jídlo. „Jídlo, o něž se nepodělíš se svými sousedy, se stává jedem,“ říkávala často. Měli jsme spoustu vypasených, zdravě vyhlížejících krav s hebkou srstí, které nám dávaly ob21
Dlouhá cesta z ráje - zlom
17.7.2012
16.14
Stránka 22
LEAH CHISHUGI
rovské množství mléka. Maminka se starala o jeho rozvážku do širokého okolí. K tomu jsme používali bambusové nádoby zvané ingongoro, v nichž jsme mléko zdarma vozili přátelům a sousedům. Obdarovat někoho mlékem je v naší kultuře projevem zdvořilosti. Tutsijská kultura si krav a jejich mléka hluboce váží. Rodiče nás nabádali, abychom pilně studovali, nezlobili a každého si vážili. Zlaté pravidlo znělo: chovej se ke každému stejně, bez ohledu na jeho původ nebo bohatství, či naopak chudobu. Maminka byla velmi skromná žena, dokázala posedět a promluvit s každým. Nezáleželo na tom, kdo to byl nebo odkud pocházel. Tatínek se nás každý den po návratu z práce ze všeho nejdřív zeptal: „Tak co, najedli jste se, vykoupali a naučili?“ Kladné odpovědi na všechny tři otázky jsme pokaždé doprovodili svědomitým pokýváním hlavou. Jakmile tatínek vešel do dveří, uháněli jsme všichni k dlouhému stolu v jídelně a zabořili hlavy do učebnic, i když jsme si předtím místo dělání úkolů třeba hráli. Ačkoliv nás doma byla spousta, rodiče si vždycky chtěli poslechnout od každého zvlášť, co se toho dne stalo ve škole. Maminka se mi vždy snažila vysvětlit, že ačkoliv máme štěstí a jsme bohatí, peníze v životě vůbec nejsou to nejdůležitější. Jednoho dne mi řekla, „Poslyš, Leah. Můžeš nosit drahé hodinky nebo náramek, který na tvém zápěstí zanechá stopu. S tou se ale před lidmi nemůžeš vychloubat, jestliže náramek ztratíš, protože jakmile ho nemáš, už na tom vůbec nezáleží. Vždycky musíš žít jenom s tím, co zrovna máš, a snažit se toho co nejlépe využít.“ Maminka jezdila krásným červeným Mini Cooperem. Jednou ale měla nehodu a auto už nešlo opravit. To auto jsem milovala a ještě po letech jsem ho mamince připomínala. „Pamatuješ na to tvoje auto?“ 22