Prolog Zoey Myslím, že máma je mrtvá. Řekla jsem si to jen v duchu, na zkoušku. Ta slova se mi nezdála správná, bylo to nepřirozené, jako bych se snažila pochopit svět obrácený vzhůru nohama nebo slunce vycházející na západě. Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla, převalila se na bok a natáhla se pro další papírový kapesník z krabice, která stála na podlaze u postele. Stark něco zamumlal, zamračil se a neklidně se zavrtěl. Pomalu a opatrně jsem vylezla z postele, popadla Starkovu velikánskou mikinu, kterou nechal jen tak povalovat, natáhla si ji na sebe a stočila se do klubíčka na sedacím pytli u zdi našeho malého pokojíčku v podzemí. Sedací pytel vydal zvuk, při kterém si vždycky vzpomenu na míčky v takovém tom nafukovacím hradu pro děti, a Stark se znovu zamračil a něco zabručel. Vysmrkala jsem se. Potichu. Nebreč nebreč nebreč! Ničemu tím nepomůžeš. Nepřivedeš tím mámu zpátky. Chvilku jsem prudce mrkala a pak si znovu utřela nos. Třeba to byl jenom sen. Jenže jen jsem na to pomyslela, pochopila jsem, že v hloubi srdce znám pravdu. Nyx mě vytrhla ze sna a seslala mi vizi, jak
9
* ŠKOLA NOCI 9 *
máma vstupuje na onen svět. To znamená, že umřela. A řekla Nyktě, že mě zklamala a že ji to mrzí, připomněla jsem si. Po tvářích se mi začaly zase řinout slzy. „Říkala, že mě má ráda,“ zašeptala jsem. Skoro to nebylo slyšet, ale Stark se stejně nepokojně zavrtěl a zamumlal: „Přestaň!“ Pevně jsem stiskla rty, i když jsem věděla, že ho neruší můj šepot. Stark je můj bojovník, strážce a přítel. Ne, přítel je moc jednoznačné slovo. Mě a Starka spojuje hlubší pouto než jen randění, sex a všechno to ostatní, co patří k normálnímu vztahu. To proto byl te] tak neklidný. Cítil můj smutek – dokonce i ze sna poznal, že brečím, bolí mě srdce, mám strach a… Stark si odhrnul pokrývku z horní části těla a já si všimla, že má ruku za_atou v pěst. Pohlédla jsem mu do tváře. Dál spal, ale vraštil čelo a mračil se. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, abych získala rovnováhu. „Duchu,“ šeptla jsem. „Přij] ke mně, prosím.“ Okamžitě jsem ucítila, jak mě živel šimrá na kůži. „Pomoz mi. Vlastně ne, pomoz Starkovi, nepouštěj k němu můj smutek.“ A kdyby to šlo, dodala jsem v duchu, pomoz od něj trošku i mně. Třeba jen na chviličku. Opět jsem se hluboce nadechla a duch se pohnul uvnitř i kolem mě, odplynul směrem k posteli. Když jsem otevřela oči, rozeznala jsem dokonce ve vzduchu kolem Starka lehké chvění. Jeho pokožka jako by se rozzářila, když ho zahalil živel připomínající průsvitnou přikrývku. Náhle mi bylo teplo, a když jsem se zadívala na svoje paže, spočívala na nich stejná měkká záře. Jednohlasně jsme se Starkem vydechli, jakmile začala konejšivá magie ducha působit. Po dlouhých hodinách se můj zármutek konečně maličko zmírnil. „Díky, duchu,“ zašeptala jsem, zkřížila paže na prsou a pevně se objala. V utěšující náruči mého nejbližšího živlu se mi začalo dokonce chtít trochu spát. Vtom jsem si ale
10
* PREDURCENÁ *
uvědomila další zdroj tepla. Zvolna, abych nezaplašila příjemné kouzlo, jsem paže zase spustila a sáhla si na hru]. Proč můj vidoucí kámen hřeje? Malý kulatý kámen visel na stříbrném řetízku a spočíval mi ve žlábku mezi prsy. Nesundala jsem ho od chvíle, kdy mi ho Sgiach před odjezdem z nádherného magického ostrova Skye věnovala. Zvědavě jsem vytáhla kámen zpod mikiny a přejela prsty po jeho hladkém mramorovém povrchu. Pořád mi připomínal kokosový bonbon, ale te] se skyeský mramor třpytil nezemským svitem, jako by ožil pod dotykem ducha, kterého jsem přivolala – jako by hřál, protože je živý. Z paměti se mi vynořila vzpomínka na slova královny Sgiach: „Vidoucí kámen je v souladu pouze s nejpradávnější magií, s takovou, jakou chráním zde na ostrově. Dávám ti ho, abys dokázala rozpoznat Starodávné, pokud nějací dosud přežívají ve vnějším světě…“ Sotva mi ta slova dozněla v hlavě, kámen se pomalu, skoro líně otočil. Otvor v jeho středu působil jako miniaturní teleskop. Spatřila jsem skrz něj Starka zalitého světlem a můj svět se pohnul, zúžil. Pak se všechno změnilo. Snad to bylo tím, že jsem v tom okamžiku byla v tak těsné blízkosti ducha, ale tentokrát to bylo docela jiné, zdaleka ne tak omračující, jako když jsem se skrz vidoucí kámen podívala poprvé na Skye. Tehdy jsem z toho omdlela. Te] ne, ale to neznamená, že to se mnou nezacloumalo. Viděla jsem Starka, jak leží na zádech, většinu hrudníku odhalenou. Svit ducha zmizel. Místo něj jsem spatřila něco úplně jiného. Bylo to však nezřetelné a zastíralo ho to tak, že jsem úplně nerozeznávala jeho rysy. Vypadalo to jako něčí stín. Starkovi škublo v ruce a rozevřel dlaň. Stín taky roztáhl dlaň. Před mýma očima se ve Starkově ruce zhmotnil strážcovský meč – mohutná dlouhá čepel, která se mu zjevila na onom světě. Překvapeně jsem zalapala po dechu a přízračný bojovník ke mně otočil hlavu a sevřel v dlani jílec.
11
* ŠKOLA NOCI 9 *
Strážcovský meč se rázem začal měnit v dlouhé černé kopí – nebezpečné, smrtící, hrot potřísněný krví, která se mi zdála až moc povědomá. Projel mnou záchvěv zděšení. „Ne!“ vykřikla jsem. „Duchu, posilni Starka! Odežeň tu věc!“ Ozval se zvuk, jako když pleskají křídla obrovského ptáka, zjevení zmizelo a vidoucí kámen ochladl. Stark se prudce posadil a zamračil se na mě. „Proč jsi tam u zdi?“ Protřel si oči. „A co děláš takový kravál?“ Už jsem mu chtěla začít popisovat tu podivnost, co jsem právě viděla, ale on ztěžka vzdychl, znovu si lehl, nadzvedl deku a ospale na mě mávl. „Poj] sem. Nemůžu spát, když tě nemám přitulenou u sebe. A já se fakt potřebuju prospat.“ „Jo, to já taky,“ přisvědčila jsem a navzdory rozklepaným nohám jsem k němu rychle přešla, lehla si těsně vedle něj a položila si hlavu na jeho rameno. „Hele, zrovna se stalo něco, hm, zvláštního,“ spustila jsem, ale když jsem k němu natočila tvář, abych mu viděla do očí, Starkovy rty našly mé. Zaskočilo mě to jen na vteřinku, pak jsem se polibku poddala. Byl to báječný pocit, vážně skvělý, mít ho takhle blízko. Objal mě. Přitiskla jsem se k němu a jeho rty sjely po křivce mého krku. „Já myslela, že se potřebuješ prospat.“ Jako bych najednou nemohla popadnout dech. „Tebe potřebuju víc,“ řekl. „Jo,“ ozvala jsem se. „Já tebe taky.“ Potom jsme se ztratili jeden v druhém. Starkovy doteky zaplašily smrt, zoufalství i strach. Společně jsme si připomněli, o čem je život, láska a štěstí. Pak jsme konečně usnuli a vidoucí kámen zůstal chladný a zapomenutý ležet mezi námi na mých prsou.
12
1) Aurox Maso lidského samce bylo měkké, těstovité. Překvapilo ho, jak bylo snadné zničit ho, zastavit chabý tlukot jeho srdce. „Odvez mě do severní Tulsy. Mám chu_ udělat si noční procházku,“ nařídila mu. Tak začal jejich společný večer. „Ano, bohyně,“ odpověděl bez otálení a vystoupil z rohu střešní terasy, který považoval za svůj. „Neoslovuj mě tak. Říkej mi…“ Zadumala se. „…kněžko.“ Její plné rty, vlhké a zrudlé, se zvlnily. „Zřejmě bude nejlépe, když mi te] všichni budou říkat jednoduše kněžko – alespoň prozatím.“ Aurox si přitiskl k srdci sevřenou pěst. Instinktivně věděl, že je to starobylé gesto, ale připadalo mu tak nějak nepřirozené a nucené. „Ano, kněžko.“ Kněžka ho obešla a vznešeně pokynula, aby ji následoval. Uposlechl. Byl stvořen k tomu, aby tak činil. Přijímal její příkazy. Řídil se jejími pokyny. Vstoupili do čehosi, co kněžka nazývala auto, a svět se dal do letu. Kněžka mu poručila, aby se naučil, jak tu věc ovládat.
13
* ŠKOLA NOCI 9 *
Díval se a zapisoval si jednotlivé úkony do paměti, přesně jak chtěla. Potom zastavili a vystoupili. Ulice páchla smrtí a hnilobou, zkažeností a špínou. „Kněžko, toto místo není…“ „Střež mě!“ okřikla ho ostře. „Ale nechovej se ke mně ochranitelsky. Budu si chodit, kam se mi zlíbí, kdy se mi zlíbí, a budu si tam dělat, co se mi zlíbí. Tvým úkolem, ne, tvým účelem je ničit mé nepřátele. Mým osudem je nepřátele si dělat. Sleduj. Jednej, když ti poručím, abys mě ochránil. To je vše, co po tobě žádám.“ „Ano, kněžko,“ řekl. Moderní svět byl matoucí. Tolik proměnlivých zvuků. Tolik neznámých věcí. Bude se tedy řídit kněžčinými rozkazy. Naplní účel, za nímž byl stvořen, a – Kněžce vstoupil do cesty muž. „Seš moc velká kočka na to, aby ses toulala tady po ulici jen s jedním klukem.“ Pak si všiml kněžčiných tetování a vykulil oči. „Tak upírka. Přivedla sis sem sváču? Takovej usmrkanej hošánek. Co kdybys mi dala kabelku a pak hodíme řeč vo tom, jaký by to bylo s pořádným chlapem?“ Kněžka si povzdechla a znuděně promluvila. „Ve dvou věcech se mýlíš. Já nejsem žádná obyčejná upírka a tohle není žádný obyčejný kluk.“ „Hele, co to kecáš?“ Kněžka mu nevěnovala pozornost. Ohlédla se na Auroxe. „Te] mě teprve máš chránit. Předve] mi, jakou zbraň ovládám.“ Uposlechl, aniž se na tom jakkoli podílelo jeho vědomí. Bez váhání vykročil k muži a úsporným pohybem mu zarazil palce do očních důlků. Muž spustil řev. Jeho hrůza se přes Auroxe přelila a posílila ho. Vdechl bolest, již působil, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Energie mužova děsu se mu šířila tělem, střídavě pá-
14
* PREDURCENÁ *
lila a mrazila. Cítil, jak mu tvrdnou ruce, mění se, narůstají. Z docela obyčejných prstů se staly pařáty. Když muži vytryskla krev i z uší, odtáhl ruce od jeho očí a vší silou, již načerpal z bolesti a strachu, ho popadl a přirazil ke zdi nejbližší budovy. Muž znovu zařval. Jaké úžasné, strašlivé vzrušení! Aurox vnímal, že jeho tělo se dále mění. Pouhé lidské nohy ustoupily rozeklaným kopytům. Svaly na stehnech zmohutněly. Hru] se nadmula a rozervala košili, kterou měl na sobě. Ale nejnádhernější byly silné smrtící rohy, které mu vyrašily z hlavy. Když do uličky přiběhli tři mužovi přátelé, už nekřičel. Aurox ho odhodil mezi odpadky, obrátil se a vstoupil mezi kněžku a ty, kdo by jí snad chtěli ublížit. „Do prdele, co to je?“ První muž strnul. „Nic takovýho jsem eště neviděl,“ řekl druhý. Aurox už se napájel strachem, jenž z nich začal vyzařovat. Po těle mu tepal jeho chladný oheň. „To jsou rohy? Kurva, tak to ne! Já mizím.“ Třetí muž se otočil, přikrčil se a odběhl, odkud přišel. Zbývající dva začali zvolna ustupovat, oči vytřeštěné. Otřeseně na něj civěli. Aurox se podíval na kněžku. „Co mi velíš?“ V koutku mysli se zarazil nad tím, jak zní jeho hlas – hrdelně, zvířecky. „Jejich bolest tě posiluje.“ Kněžka se zatvářila potěšeně. „A dodává ti ještě větší divokost.“ Pohlédla na couvající dvojici a ohrnula plný horní ret v úšklebku. „To je ale zajímavé… Zabij je.“ Aurox se pohnul tak rychle, že bližší člověk neměl nejmenší šanci na útěk. Proklál mu rohy hru] a zvedl ho do vzduchu. Muž se svíjel, vřeštěl a nakonec se pokálel. To Auroxovi propůjčilo ještě větší moc. Pohodil hlavou a muž odletěl na ze] protější budovy.
15
* ŠKOLA NOCI 9 *
Sesunul se po ní na hromádku vedle prvního muže a nevydal už ani hlásku. Zbývající muž neutíkal. Místo toho vytáhl dlouhý, hrozivý nůž a vyrazil do útoku. Aurox provedl klamný úhyb do strany, a když muž změnil směr rány, kopytem mu rozdrtil nohu. Muž se zhroutil vpřed a rohy mu rozpoltily obličej. Aurox zůstal stát nad těly poražených nepřátel a ztěžka oddychoval. Obrátil se ke kněžce. „Velmi dobře,“ pronesla bezvýrazně. „Poj]me odsud, než se dostaví zástupci úřední moci.“ Aurox šel za ní. Kráčel namáhavě, jeho kopyta zanechávala rýhy na špinavém asfaltu. Zatnul pařáty a snažil se vyrovnat se smrští pocitů, jež mu řádila v těle. Síla, jež sytila jeho bojové šílenství, pomalu mizela. Slabost. Cítil se slabý. A to nebylo vše. Bylo tu ještě něco. „Co je?“ štěkla na něj, když měl nastoupit do auta, ale zaváhal. Zavrtěl hlavou. „Nevím. Mám pocit –“ Zasmála se. „Ty žádné pocity nemáš. Jen moc přemýšlíš. Můj nůž necítí. Má pistole necítí. Jsi moje zbraň, zabíjíš. Zvykej si.“ „Ano, kněžko.“ Aurox nasedl do auta a nechal svět ubíhat. Nemyslím. Necítím. Jsem zbraň. Aurox „Co tady stojíš a koukáš na mě?“ zeptala se kněžka a provrtávala ho očima ze zeleného ledu. „Očekávám tvé rozkazy, kněžko,“ odpověděl automaticky. Nechápal, čím se mu ji podařilo rozzlobit. Právě dorazili do jejího doupěte na vrcholu velkolepé budovy zvané Mayo. On vyšel na terasu, zůstal tam mlčky stát a hleděl na kněžku.
16
* PREDURCENÁ *
Dlouze vydechla. „Zrovna pro tebe žádné nemám. A musíš na mě pořád civět?“ Aurox se odvrátil a zadíval se na světla města. Obdivoval, jak září na pozadí noční oblohy. „Očekávám tvé rozkazy, kněžko,“ zopakoval. „Ach, u všech bohů! Kdo by to byl řekl, že schránka, kterou pro mě stvořil, bude stejně hloupá jako krásná?“ Aurox ucítil změnu ve vzduchu, ještě než se z kouře, stínů a noci zhmotnila Temnota. „Hloupá, krásná a smrtící…“ Ten hlas se mu rozezvučel přímo uvnitř hlavy. Před ním se vynořil obrovský bílý býk. Dech měl smrdutý, ale sladký. Jeho pohled budil hrůzu a zároveň úžas. Spojoval v sobě tajemství, magii a zhoubnost. Aurox před netvorem padl na kolena. „Nekleč tady. Vstaň a běž zpátky tamhle…“ Přezíravě mávla k temnému koutu u samého kraje střechy. „Ne, přeji si, aby zůstal. Rád si prohlížím své výtvory.“ Aurox nevěděl, co na to říct. Netvor ho fascinoval, ale jeho tělu rozkazovala kněžka. „Výtvory?“ Kněžka položila zvláštní důraz na poslední slabiku. Lenivě vykročila k obrovskému býkovi. „Dáváš svým přívržencům takovéto dary často?“ Býkův smích zněl hrůzostrašně, ale Auroxovi neuniklo, že kněžku vůbec nezaskočil – naopak se zdálo, že ji tvor přitahuje ještě neodolatelněji. „Jak zajímavé! Ty máš odvahu se vyptávat. Žárlíš, má paní bez srdce?“ Kněžka pohladila býkův roh. „Měla bych snad?“ Býk vyšel vstříc jejímu doteku. Tam, kde se tlamou kněžky dotkl, se hedvábí její róby rozpadlo a pod ním se objevila nahá hladká ple_. „Pověz, jaký má podle tvého mínění můj dar účel?“ odpověděl na její otázku také otázkou.
17
* ŠKOLA NOCI 9 *
Kněžka zamrkala a potřásla hlavou, jako by si nebyla jistá. Pak její pohled sklouzl k Auroxovi, jenž stále klečel. „Můj pane, jeho účelem je ochraňovat mě, a já jsem připravena splnit každé tvé přání, abych ti projevila svou vděčnost.“ „Tvou štědrou nabídku přijímám, ale nejprve ti musím objasnit, že Aurox není pouhá obranná zbraň. Jeho základním účelem je vyvolávat chaos.“ Kněžka se užasle nadechla. Zatřepotala řasami, její zrak sklouzl od býka k Auroxovi a zase zpět. „Skutečně?“ zeptala se s tichou úctou. „Prostřednictvím jednoho jediného tvora mohu poroučet chaosu?“ Býkovy bílé oči připomínaly nemocné zapadající měsíce. „Skutečně. Ano, je to jeden jediný tvor, avšak jeho moc je mimořádná. Má schopnost rozsévat zkázu. Je to schránka, v níž se odrážejí všechny tvé nejtajnější sny, a nesníš snad o naprostém, všeobjímajícím chaosu?“ „Ano, ach ano,“ vydechla kněžka. Opřela se o býkovu šíji a pohladila ho po plecích. „A jakpak s tím chaosem naložíš, když mu nyní můžeš poroučet? Rozvrátíš lidská města a povládneš jako upíří královna?“ Kněžčin úsměv byl překrásný a strašlivý. „Královna ne. Bohyně.“ „Bohyně? Ale upíři již bohyni mají. To přece velmi dobře víš. Bývala jsi v jejích službách.“ „Myslíš Nyx? Tu bohyni, která ponechává svým poddaným vlastní vůli a svobodu volby? Tu bohyni, která do ničeho nezasahuje, protože tak pevně věří v mýtus o svobodné vůli?“ Auroxovi se zdálo, že v hlase zvířete zaslechl ozvěnu úsměvu, a nechápal, jak je to vůbec možné. „Přesně tak, myslím Nyx, bohyni upírů a noci. Použiješ chaos k tomu, abys ji vyzvala na souboj?“
18