0035350

1

S

kláněla jsem se nad přepravní klecí a pozorovala dvě nádherná štěňátka, krémově zbarvené křížence zlatého a labradorského retrívra. Pejsci byli schoulení do jednoho klubíčka a tvrdě spali. Měli šest a půl týdne, zrovna je odvezli od mámy, a já si za pár minut jedno z nich vezmu domů.

Ještě před třemi měsíci by mě ani nenapadlo, že někdy budu mít psa. Ale stejně tak jsem si před dvěma lety nemyslela, že v květnu potkám Iana, v den jeho narozenin (v srpnu) se s ním v Paříži zasnoubím a v den mých narozenin (v březnu následujícího roku) se za něj na pláži Waikiki provdám. Před dvěma lety jsem byla programově svobodná žena, která nepřemýšlela o léčbě neplodnosti nebo mimotělním oplodnění, i když ve třiačtyřiceti už bych o tom asi uvažovat měla, pokud jsem chtěla mít děti. Jenže se to všechno nějak sešlo, a tak jsem tam stála a chystala se vzít do rukou nový štěněcí život. Byla jsem na to připravená? „Jasně že jsi – přinejmenším budeš muset být,“ mumlala jsem si, když jsem se na sebe dnes ráno podívala do zrcadla, popadla klíčky od auta a s bušícím srdcem vyběhla ze dveří, abych si odjela vyzvednout štěně.

Dívala jsem se na štěňata. Vůbec mi v té chvíli nedocházelo, že i když s Ianem nejsme připravení na

h7g

M e g A n R I x o Vá

všechny radosti a potíže spojené s výchovou štěněte a vlastně ani netušíme, že se náš život převrátí vzhůru nohama, není to nic ve srovnání s následnou realitou.

A to jak budeme zaskočeni, až nás milované štěně opustí, aby přešlo do další fáze výcviku, na jehož konci se stane schopným pomáhat invalidnímu člověku. Do psí přepravky dopadaly sluneční paprsky a opíraly se o srst spících štěňátek. Jedno z nich zakňouralo, škublo zadní nohou, poškrábalo se a znovu se zklidnilo, aniž by se vůbec probudilo. nikdy v životě jsem neviděla nic tak krásného a tak zranitelného. „To je roztomilé,“ zašeptala jsem.

Jamie, který vedl středisko Helper Dogs pro výcvik psích pomocníků, přikývl a se svým lehkým skotským přízvukem mi šeptem odpověděl: „Vaše je ta malá slečna vzadu. Jak by se vám líbilo jméno emma?“ „emma,“ zopakovala jsem. „Krásné.“ Vlastně by se mi líbilo úplně každé jméno.

Zhluboka jsem se nadechla a sklonila se, abych zvedla ten maličký teploučký uzlíček…

Ještě než jsme se vzali, byl Ian můj nejlepší kamarád a vždycky mě dokázal rozesmát. na tom ostatně není nic divného, protože jsme se seznámili v kurzu pro budoucí herce komického žánru „stand-up“. Do stejného kurzu nás vlastně přivedla náhoda. Původně jsem tam měla začít chodit už dříve, ale požádali mě, abych v zahraničí shromáždila nějaké informace a něco napsala, a já jsem ve třech různých zemích napsala tři knihy pro děti. Ian je sice obvykle mnohem dochvilnější než já, ale ani on se kurzu nezúčastnil hned na první pokus, neboť měl mnoho práce ve své bance v londýnské City.

Lektor nám dal za domácí úkol, abychom se zašli po-

h8g

ŠTěně

K

Vá n o C ů M

dívat na nějaké představení a všímali si, jak se mají správně vyprávět vtipy. nelíbila se mi představa, že půjdu na večerní představení a pojedu posledním metrem domů, proto jsem uspořádala třídní výlet na jedno odpolední nedělní vystoupení sólového komika v severním Londýně. Cestou tam jsem příšerně zabloudila a celá zmatená jsem dorazila pozdě. Hospoda byla skoro prázdná, všichni už odešli do sálu o patro níž, ale jediný Ian na mě počkal. Byl očividně rád, že mě vidí, a vůbec nepůsobil nervózně. Koupil mi něco k pití a šli jsme dolů.

Po představení jsme si s Ianem ještě chvíli povídali.

Jeho stockportský přízvuk mi připomněl příjemnou dobu, kterou jsem strávila jako studentka v Manchesteru. Zjistili jsme, že oba jsme kdysi pracovali s lidmi, kteří měli závažné potíže s učením. naši přátelé a spolužáci se postupně vytráceli, čas utíkal, a najednou jsme zůstali sami. Rozhodli jsme se, že zajdeme ještě do jednoho klubu, jenž byl nedaleko. Ian se nabídl, že mě sveze autem. Myslela jsem, že říkal, že má džípa, a překvapilo mě, když mi podržel otevřené dveře u úplně nového bavoráka se stahovací střechou. Předtím mi totiž říkal, že má v autě gPS, aby mě ujistil, že nezabloudíme, ale já jsem to v tom hlučném baru nějak špatně pochopila. Do druhého klubu jsme dorazili stylově se staženou střechou, ale díky tomu nedorozumění – a také díky jeho starosti o to, abych byla v pohodě – jsem si uvědomila, jak je starostlivý a milý. od toho večera jsme si telefonovali nebo se vídali skoro každý den. nejčastějším tématem Ianových komických výstupů byla jeho rodina. Měl příšerné dětství, říkal, když se s nepatrným sarkastickým úsměvem opíral o mikrofon, a potom začal vyprávět nějakou děsnou, ale neskuteč-

h9g

M e g A n R I x o Vá

ně legrační příhodu. Jednou prý za jízdy vypadl z auta ze zadního sedadla, avšak jeho táta jel dál, protože nikdo si ničeho nevšiml. Podruhé při návratu ze školního výletu zase míjel mikrobus s jeho třídou Ianovu matku, která ležela opilá na chodníku. neopomněl ani to, jak on i jeho sestra milovali seriál Coronation Street – věděli totiž, že s úvodní znělkou se mohou klidně vrátit domů, protože máma s tátou se přestali hádat a odešli do práce. Dlouho jsem si myslela, že přehání – žádní rodiče přece nemohou být tak strašní. neuvědomila jsem si, že schválně ještě zlehčuje všechno, co prožil.

Po celou dobu kurzu jsem kamarádům říkala, že máme s Ianem jenom platonický vztah, ale v hloubi srdce jsem velice brzy vycítila, že jsme spřízněné duše. Kdykoli jsme spolu šli do klubu na nějakého komika, udělal pro mě něco pěkného – půjčil mi kabát, když mi byla zima, koupil mi květiny nebo trval na tom, že si po představení půjdeme ještě něco malého zakousnout, než mě odveze domů. Byl taky výborný kuchař. Jednou jsme se domluvili, že zatímco budu odpoledne v kurzu, počká na mě v mém bytě. Měl v plánu, že se v místní hospodě později podívá na fotbalový zápas, a večer jsme spolu chtěli zajít na jednu komedii. Mluvil o tom důležitém utkání celý týden – byl totiž nadšeným fanouškem Manchesteru United –, ale když jsem přišla domů, stála na stole vepřová pečeně s jablečnou omáčkou, ze které se ještě kouřilo. Místo do hospody šel Ian do obchodu, koupil parní hrnec a všechny suroviny, a potom celé odpoledne vařil. Ani jsem si nevšimla, jak pozvolna se z našeho přátelství stala láska.

h 10 g

ŠTěně

K

Vá n o C ů M

Brzy po skončení kurzu mě Ian pozval, abych s ním jela do Dublinu na Festival spisovatelů, a následně už jeho auto parkovalo před mým bytem docela často. Po nějaké době mi Ian začal své auto nechávat dokonce i tehdy, když byl doma v east Midlands. Bál se totiž, že až za ním pojedu, moje stará rachotina se někde na dálnici rozpadne na kusy. Ianovo BMW si oblíbila dokonce i moje máma. někdy jsem ji brávala na oběd do nějaké venkovské hospůdky, a to jsem pak celou dobu mluvila o Ianovi. Většinou nechtěla jet se staženou střechou, aby jí vítr nezničil účes. Zato já jsem si na rozcuchané vlasy zvykla, protože podle mě to stálo za to.

Máma brečela, když jsem jí sdělila, že se budeme s Ianem brát. „nejspíš nebudeme mít děti,“ upozornila jsem ji.

Probírali jsme to spolu a říkali si, že bude lepší je nemít, protože oba už jsme měli skoro čtyřicet (tak dobře, nebudu si na nic hrát, čtyřicet už mi bylo). „A on chce mít svatbu, kde budeme jenom my dva. Uvažujeme o Havaji.“ neřekla jsem mámě, proč chce mít Ian malou svatbu, ale jí to bylo stejně jedno. Těšilo ji, že jsem našla toho pravého. nebyli jsme zrovna mladí milenci, ale mám dojem, že právě proto si našeho vztahu máma ohromně vážila.

Přestože jsem mamce řekla, že nechceme mít děti – a v samém zárodku jsem tak udusila její babičkovské naděje –, někdy v té době, kdy jsme se zasnoubili, ve mně začala klíčit jedna myšlenka, přesněji řečeno posedlost. Uvědomila jsem si totiž, že Ian by byl skvělý otec. Je tak láskyplný, vlídný a trpělivý, že lepšího tátu by si žádné dítě ani nemohlo přát. Rozhodli jsme se,

h 11 g

M e g A n R I x o Vá

že tomu necháme volný průběh. Když otěhotním, dobře. A když ne, taky dobře, řekli jsme si – přestože v hloubi srdce jsem po dítěti opravdu toužila. na Havaj jsme odletěli v březnu. V hotelovém kosmetickém salonu mi vyčesali vlasy a zapletli do nich tropické květy. nalíčili mě a nanesli chladivý krém na spáleniny od sluníčka, které jsem si přivodila předchozího dne při šnorchlování se želvami. Ian mi pomohl do svatebních šatů. oba jsme totiž přibrali pár kilo a svatební oblečení nám bylo trochu těsné. Popadla jsem svou pestrobarevnou kytku a šli jsme. V hotelové hale jsme vyzvedli fotografa, a zatímco jsme čekali na faráře, udělal nám pár snímků před hotelem. Potom jsme vyrazili na pláž, kde nás farář oddal. Svítilo sluníčko, ale párkrát maličko sprchlo. na jedné z fotek mám hlavu opřenou o Ianovu hruď a oba záříme štěstím. nad námi se na obloze klene duha.

Mít k tomu všemu ještě miminko by bylo jako třešnička na dortu. Po návratu do Anglie jsem si promluvila s lékařem a nechali jsme se vyšetřit. Lékař nám sdělil, že jsme oba v pořádku. „Bude to nějakou chvíli trvat.“ Začala jsem si měřit teplotu a vést si záznamy o svém cyklu. Chudák Ian musel podávat výkon na požádání, nosit volné boxerky, nejezdit moc na kole a jíst ty správné potraviny.

Minulo několik měsíců, ovšem já jsem neotěhotněla. objednali jsme se ke specialistovi do nemocnice.

Ian mě odvezl na schůzku s lékařem. Rozcuchané vlasy mi vlály ve větru, byli jsme stále ještě novomanželé nezatížení starostmi. Z nemocnice jsme odcházeli zničení. Mít děti nebude tak snadné, jak jsme doufali a očekávali. Třetího dne mého cyklu mi udělali krevní testy, aby zjistili hladinu hormonů v krvi. Výsledky se

h 12 g

ŠTěně

K

Vá n o C ů M

však nedostavily takové, v jaké můj lékař doufal. Hladina hormonů nebyla v pořádku, z čehož vyplývala potlačená ovulace. Snažila jsem se soustředit na to, co doktor říkal, ale moc mi to nešlo. Připadala jsem si jako ve zlém snu. Snad jsem ve svém věku měla s takovým zklamáním počítat, ale když vám řeknou, že asi nebudete moci mít děti, je to přeci jen jiné, než když vám bankomat odmítne vydat hotovost. Je to šok katastrofálního rozsahu, na nějž prostě nemůžete být připraveni.

Vkládali jsme naděje do léku s názvem Clomid, který by měl podpořit mou ovulaci a – jak jsme všichni doufali – mou plodnost. Měla bych jej užívat po celý rok a každý měsíc přijít do nemocnice na vyšetření a krevní testy. „Testy se mohou měsíc od měsíce trochu lišit,“ řekla mi sestra, když se mě snažila utěšit. nemuseli jsme se rozhodnout hned. Byli jsme ale tak zničení, že jsem na místě souhlasila. odjížděli jsme domů s pevným odhodláním pustit se do boje s nepříznivými vyhlídkami.

neustále jsem myslela na vajíčka, cykly, vyšetření a tablety. Ztratila jsem zájem o práci a nedokázala se na ni soustředit. Ian dojížděl vlakem do Londýna a já jsem se sklíčeně poflakovala po domě. Jednou večer vstoupil Ian do dveří, provázen neobvyklým chladem časného zářijového večera, a řekl: „Pojedu pracovně na dva týdny do Japonska a cestou se na pár dní stavím v kanceláři v Hongkongu. Chceš jet se mnou?“ Byla jsem teď sice vdaná žena, ale to vůbec neznamenalo, že by mě přestalo bavit objevování světa.

h 13 g

M e g A n R I x o Vá

Můj přerod v milovnici psů začal právě v Japonsku.

Zatímco Ian přes den pracoval, bojovala jsem s takzvanou pásmovou nemocí tím, že jsem se naplno vrhla do ruchu tokijského života. Každý den jsem jezdila metrem. navštívila jsem rušnou nákupní oblast Šibuja, rozlehlý chrám Asakusa a Tokijskou věž. Žasla jsem nad oblečením mladých lidí ve čtvrti Harajuku, fotografovala jsem několik ostýchavých začínajících zápasníků před stadionem pro zápasy sumó a poprvé jsem viděla divadlo kabuki, které mi tlumočila laskavá osmdesátiletá japonská dáma sedící na vedlejším sedadle. na konci týdne už jsem byla vyčerpaná a hledala odpočinek na ostrově odaiba v Tokijském zálivu. Vyzkoušela jsem tam tradiční japonské lázně. Muži a ženy jsou v lázních přísně odděleni, dostanou kimona a sandály a pod dohledem důstojně vyhlížející starší ženy se podrobí důkladnému očistnému rituálu. následuje koupání bez plavek v prostoru určeném zvlášť pro muže a pro ženy. Byla to nádhera. Říkali mi sice, že budu potřebovat obzvlášť velké kimono, ale i to jsem jim odpustila. „Musíš to zkusit,“ nabádala jsem Iana, a tak jsme se tam v neděli vydali oba.

Kráčeli jsme zvolna od přístaviště převozních lodí.

Sotva jsme ušli kousek cesty, uviděli jsme dlouhou řadu lidí trpělivě čekajících před jakýmsi obchodem. nad vchodem byl obrázek psa s kloboukem na hlavě a ve výloze spousta snímků malých a neodolatelně roztomilých pejsků. Po chvíli jsme si uvědomili, že jsme narazili na půjčovnu psů – místo, kde si člověk může pronajmout pejska, aby ho vyvenčil, pomazlil se a hrál si s ním. Hodina zábavy, odpočinku a úlevy od stresu s roztomilým hafanem – a bez všech těch každodenních starostí, jež jsou s vlastnictvím psa spojené.

h 14 g

ŠTěně

K

Vá n o C ů M

„Chceme čekat?“ Podívali jsme se na sebe, usmáli se a zařadili se na konec fronty japonských dětí i dospělých, čekajících se špatně potlačovaným vzrušením na to, aby mohli strávit pár chvilek s nějakým štěnětem. Zvolna jsme postupovali v řadě a blížili se ke vchodu do obchodu. Měli jsme spoustu času na prohlížení fotografií psů, kteří byli k mání, ale já už jsem měla vybráno: z jedné fotografie na mne úpěnlivě vzhlížel krátkonohý hafan s dlouhou karamelově zbarvenou srstí a s velkýma očima. nad snímkem bylo napsáno jeho jméno, ale přestože jsme se před cestou do Japonska naučili částečně mluvit, číst jsme neuměli. Když jsme nakonec přišli na řadu, ukázali jsme na jeho fotografii. Usměvavá slečna v obchodě nám řekla, že pes se jmenuje goro, ale že ho bohužel teď nemůžeme mít, protože všichni psi jsou venku. Zapsala si nás na seznam na druhé kolo venčení. „Přijďte za hodinu, bude na vás čekat,“ řekla. Když si všimla naší nerozhodnosti, dodala: „Jděte si zatím něco sníst.“ Poslušně jsme zašli do blízké kavárny. Dala jsem si udon a také Ian si objednal nudle, ale jenom je v misce nešikovně honil hůlkami. Hodina se líně vlekla.

Když jsme se vrátili, usměvavá slečna v útulku nám dala celou výbavu nezbytností, kterou by pes jako goro mohl potřebovat: sáček na hovínka spolu s přísným pokynem, že jej opravdu musíme použít, a malou lopatičku na sebrání hromádky. Dále pak láhev vody, misku a malý a křiklavě zbarvený sáček pamlsků, ozdobený znaky písma katakana. Japonsky a lámanou angličtinou nám řekla, že jestli bude goro unavený, máme ho nosit. „nesmíte ho hubovat.“

h 15 g

M e g A n R I x o Vá

Hubovat? Podívali jsme se na sebe. něco takového nás vůbec nenapadlo. „A přivedete ho zpátky.“ Ukázala na svoje hodinky.

Slíbili jsme, že přijdeme včas, a po zaplacení tučné zálohy (i když žádný únos psa nehrozil, protože na ostrově nejezdila žádná auta a jedinou ústupovou cestou byla přívozní loď) jsme si gora konečně mohli převzít.

Byli jsme stejně ohromení a rozrušení jako všichni ti Japonci, jež jsme předtím viděli odcházet s pronajatým pejskem. „Je tak maličký.“ „A jak je roztomilý.“ „Ty oči…“ „Má tak hebkou srst…“ goro vypadal nádherně, ale jemu samotnému to bylo jedno. Představovali jsme jenom další z mnoha lidí, kteří každý týden jezdili na ostrov a v půjčovně psů se zamilovávali do něj a do jeho psích kamarádů.

Před půjčovnou jsme se na sebe podívali. Co proboha teď máme dělat? Z celého ostrova jsem znala jenom pár záchytných bodů, jako třeba pláž, kde jsme vystoupili z převozní lodi, lázně, restauraci a sousední obchody. Zamířili jsme k pláži. Usmívali jsme se a kývali hlavou na pozdrav ostatním lidem s půjčenými psy, kteří nás míjeli. Stejně jako oni, i my jsme byli pyšní na své nové postavení „majitelů psů“. V tu chvíli se goro, jenž to už všechno znal a o tom, co se asi bude dít během naší společné hodiny, věděl mnohem více než my, rozhodl, že chůze už ho nebaví. Snažili jsme se ho rozhýbat nějakými pamlsky, ale nevzal si ani jeden. Z jeho hlediska to byla naprosto přehledná situace a neměl žádný zlý úmysl. Prostě se mu už nechtělo jít, a tak nešel. „no tak, goro.“

h 16 g

ŠTěně

K

Vá n o C ů M

goro se ani nehnul. „Zkus to přece.“ Zatahala jsem za vodítko. „Tak pojď, goro, buď hodný pejsek.“ goro se na mě podíval svýma krásnýma očima barvy rozpuštěné čokolády. Dřepla jsem si a on se ke mně přišoural. „Jsi unavený?“ pohladila jsem ho.

Zdálo se, že se mu to doopravdy líbí. nastavoval hlavu, abych ho ještě hladila, a přísahám, že se u toho usmíval. „Chceš, abych tě nesla?“ zeptala jsem se a zvedla ho do náručí. goro se nosil výborně.

Přitulil se ke mně a ani trochu se nevrtěl – jenom tehdy, když mi chtěl olíznout ucho. „Tak co budeme dělat?“ otázala jsem se. „Zkusíme nějakou hospodu?“ neomylný anglický čich nás přivedl k jedné malé hospůdce na pláži. Posadili jsme se venku. Lidé od okolních stolů vydávali uznalé zvuky a usmívali se na gora, jenž se usadil na stole, užíval si všeobecnou pozornost a pojídal malé kousky kuřecího masa, které jsme mu dávali.

Hodina rychle utekla. S lítostí jsme pozorovali, jak se goro vrací do svého kotce. Kdybychom si pořídili psa, řekla jsem, možná by mohl být jako goro. Ian si ale nedokázal představit, že by měl tak malého psa.

Chtěl něco většího a „mužnějšího“. A stejně, mít doma psa by představovalo velký závazek – nikdy bychom třeba nemohli cestovat do Japonska. Teď na to nebyla vhodná doba, ale někdy možná přijde. Možná že jednou budeme mít psa, jako je goro.

h 17 g