J A KO
V RÁJI
Prolog
M
arcus Holroyd byl pořád sám. xmxmxmxmx mxmx Matka mu umřela, když mu byly čtyři, ale to jeho život překvapivě příliš neovlivnilo. Hraběnka z Chatteris prožívala své mateřství tak jako její matka a jako většina žen z vyšších kruhů – na dálku. Ne že by byla nezodpovědná: byla na svoje děťátko velice hrdá a snažila se nalézt novému dědici svého manžela tu nejlepší chůvu na světě. Slečna Pimmová se už blížila šedesátce a měla za sebou péči o dva dědice vévodů a jednoho vikomta. Lady Chatterisová vložila dítě do její náruče, připomněla chůvě, že hrabě je alergický na jahody, takže jeho syn bude možná taky, a odjela si užívat radostí sezony do Londýna. Než zemřela, Marcus ji viděl přesně sedmkrát. Lord Chatteris měl venkovský život radši než jeho žena a většinou pobýval ve Fensmore, rozlehlém nepravidelném tudorovském sídle v severním Cambridgeshiru, které bývalo domovem Holroydovy rodiny už po celé generace. Ale staral se o svého syna tak, jak se o něj staral jeho otec a jak to dělávala většina mužů z vyšších kruhů. Ujistil se, aby jeho syna posadili ve třech letech na koně, ale jinak se s ním nemínil obtěžovat do doby, než bude hoch schopen dostatečně inteligentní konverzace. Hrabě se nechtěl znovu oženit, i když ho lidé kolem varovali, že by si měl ke svému dědici pořídit ještě náhradníky. Ale když se hrabě zadíval na Marcuse, viděl v něm inteligentního hocha, silného, sportovně nada5
J ULIA Q UINNOVÁ ného a vcelku pohledného. Nejdůležitější ovšem bylo, že Marcus vypadal zdravý jako kůň. Nebyl žádný důvod předpokládat, že by mohl zemřít, takže hrabě neviděl důvod, aby se pouštěl do lovu nové choti, a co hůř, do dalšího manželství. Místo toho se rozhodl investovat do syna. Marcus měl ty nejlepší učitele. Dostávalo se mu výuky doslova ve všem, co měl mladý šlechtic znát. Dovedl vyjmenovat všechny místní zástupce flóry a fauny. Jezdil tak, jako by se v sedle narodil. V šermu a střelbě vynikal tak, že vyhrával všechny soutěže široko daleko. Nadprůměrný byl skoro ve všem. Dokázal provádět dlouhé a složité výpočty, aniž zbytečně vyplýtval jedinou kapku inkoustu. Uměl číst latinsky a řecky. Už ve dvanácti. To byl věk, kdy jeho otec spíš náhodou usoudil, že hoch už je schopen dostatečně inteligentní konverzace. Byl to také věk, kdy se hrabě rozhodl, že Marcus musí učinit další krok ve svém vzdělávání, což znamenalo opustit Fensmore a nastoupit na Eton, kde zahajovali formální výuku všichni Holroydovi chlapci. To se ukázalo jako nejšťastnější a nejpříznivější obrat v chlapcově životě. Protože Marcus Holroyd, dědic hrabství Chatteris, dosud neměl žádné přátele. Ani jednoho. V severním Cambridgeshiru nebydleli žádní chlapci podobného postavení a věku, s nimiž by si mohl hrát. Jejich nejbližší urození sousedé Crowlandovi měli jen dívky. Místní zemané, jejichž potomci by byli za daných okolností pro malého dědice ještě spíše přiměřenou než vhodnou společností, sice měli syny, ale buď mnohem starší, nebo zase o dost mladší. Lord Chatteris by nikdy nepřipustil, aby se jeho syn bratříčkoval s dětmi sedláků, takže mu najal víc učitelů – když má kluk pořád co dělat, nemá čas cítit se osamělý, myslel si. A navíc, krev jeho krve by jistě nechtěla běhat po místních lesích s pekařovými spratky. 6
J A KO
V RÁJI
Kdyby se hrabě obtěžoval Marcuse zeptat, dostalo by se mu zřejmě jiné odpovědi. Jenže lord Chatteris vídal svého potomka jen jednou denně před večeří. Jejich konverzace trvala pouhých deset minut, než se Marcus odebral najíst do dětských pokojů a hrabě si šel sednout ke stolu do večerní jídelny. To bylo všechno. Při zpětném pohledu tak bylo podivné spíše to, že Marcus nebyl na Etonu zoufalý. Rozhodně neměl ani ponětí, jak se má chovat mezi svými vrstevníky. První den, kdy ostatní chlapci pobíhali kolem jako smečka divochů (jak aspoň tvrdil komorník lorda Chatterise, který tam Marcuse odvezl), stál Marcus opodál a snažil se nezírat. Snažil se vypadat, jako by chtěl stát stranou, a díval se jinam. Nevěděl, jak se má chovat. Nevěděl, co má říkat. Ale Daniel Smythe-Smith to věděl. Daniel Smythe-Smith byl dědicem hrabství Winstead, ale kromě toho měl taky pět sourozenců a třicet dva bratranců a sestřenic. Pokud nějaký chlapec věděl, jak se chovat mezi vrstevníky, pak to byl on. Během několika hodin se stal nezpochybnitelným vládcem bandy etonské mládeže. Bylo na něm něco ohromně působivého... měl vždy pohotově úsměv na rtech, jednal se šťastnou sebedůvěrou a naprostým nedostatkem plachosti. Byl rozeným vůdcem. Dokázal přijímat rozhodnutí stejně rychle jako žertovat. A Danielovi přidělili postel hned vedle Marcuse. Z chlapců se brzy stali nejlepší kamarádi, a když Daniel pozval Marcuse na první prázdniny k nim domů, Marcus souhlasil. Danielova rodina žila poblíž Whipple Hillu, což nebylo daleko od Windsoru, takže mohl jezdit často domů. Marcus na druhou stranu... nu, nebylo to takové, jako by žil ve Skotsku, ale dostat se až na severní okraj Cambridgeshiru trvalo přece jen víc než den. A také – jeho otec na kratší prázdniny nikdy domů nejezdil a neviděl důvod, aby tak činil jeho syn. Takže když nastaly druhé prázdniny a Danielovo pozvání přišlo znovu, Marcus je opět přijal. 7
J ULIA Q UINNOVÁ A pak znovu. A znovu. A znovu, až nakonec strávil víc času s rodinou Smythe-Smithových než s vlastní. Ovšem Marcusovu rodinu tvořil jen jediný člověk, a když se nad tím Marcus zamyslel (což dělal poměrně často), musel si přiznat, že s každým členem Smythe-Smithovy rodiny strávil v životě víc času než s otcem. Dokonce i s Honorií. To byla Danielova nejmladší sestra. Mezi sourozenci neměla nikoho, kdo by se jí blížil věkem. Věkový rozdíl mezi ní a druhým nejmladším sourozencem byl pět let, takže Honoria byla pravděpodobně nečekaným a šťastným završením plodných let své matky. Ale pět let je pořádný kus života, zvlášť když je někomu teprve šest – tolik Honorii bylo, když ji Marcus poznal. Její tři starší sestry už byly provdané nebo zasnoubené a jedenáctiletá Charlotte s ní nechtěla mít nic společného. To ani Daniel, ale jeho odjezd z domova probudil v Honoriině srdíčku směšně silnou náklonnost k jedinému bratrovi. Takže když přijel domů, běhala za ním jako pejsek. „Nenavazuj s ní oční kontakt,“ varoval Daniel Marcuse, když se holčičky snažili zbavit na výletě k jezeru. „Jestli ji vezmeš na vědomí, bude to konec.“ Kráčeli odhodlaně kupředu, hlavy skloněné. Chtěli rybařit, a když se k tomu Honoria připletla naposledy, vysypala jim všechny žížaly. „Danieli!“ zaječela dívenka. „Ignoruj ji,“ zamumlal Daniel. „Danielíííí!!!“ Jekot se změnil ve vřískot. Daniel sebou trhnul. „Rychleji,“ zavelel. „Jestli se stihneme dostat do lesa, už nás nenajde.“ „Vždyť ví, kde je jezero,“ namítl Marcus. „Ano, ale –“ „Danielííííí!!!!!“ „– ví, že by jí matka utrhla hlavu, kdyby šla sama do lesa. 8
J A KO
V RÁJI
A ani Honoria není tak bláhová, aby chtěla máti takhle provokovat.“ „Dan–“ dívenka se zarazila a vzápětí zavolala hláskem tak úpěnlivým, že se člověk prostě musel otočit: „Marcusi?!“ Ohlédl se. „Néééé!“ zaúpěl Daniel. „Marcusi!“ Honoria šťastně přidala do běhu a zastavila kousek vedle nich. „Co jdete dělat?“ „Jdeme rybařit,“ zavrčel Daniel. „Bez tebe.“ „Já rybařím ráda.“ „Já taky. Bez tebe.“ Honoriina tvářička se svraštila lítostí. „Nebreč,“ ozval se rychle Marcus. Daniel se tvářil lhostejně. „Jen to hraje.“ „Já to nehraju!“ „Hlavně nebreč,“ opakoval Marcus, protože upřímně řečeno, tohle mu také připadalo ze všeho nejdůležitější. „Nebudu,“ slíbila holčička a zavířila dlouhými řasami. „Když mě vezmete s sebou.“ Jak to, že šestileté holky dokážou to s těmi řasami? Ale možná se mu to jen zdálo, protože vzápětí sebou škubla a začala si mnout oko. „Co je?“ zabručel Daniel. „Něco mi spadlo do oka.“ „Asi moucha,“ prohodil zlomyslně bratr. Honoria zavřískla. „Tohle asi nebyla ta nejlepší poznámka,“ zamumlal Marcus. „Vyndej mi ji! Vyndej mi jíííí!!!“ zaječela holčička. „No tak, uklidni se,“ zarazil ji Daniel. „Nic se ti neděje.“ Jenže Honoria ho nevnímala. Křičela a šermovala si rukama před obličejem. Marcus ji nakonec chytil za zápěstí a znehybnil: ona měla dlaně položené na spáncích, on jí je tam pevně přidržoval. „Honorie,“ ozval se vážně. „Honorie!“ Zamrkala a konečně se uklidnila. 9
J ULIA Q UINNOVÁ „Žádná moucha tam není,“ ujistil ji Marcus. „Ale –“ „Asi to byla jen řasa.“ Dívenčiny rty se zkroutily do velkého O. „Už tě můžu pustit?“ Přikývla. „Nebudeš ječet?“ Zavrtěla hlavou. Marcus ji pomalu pustil a ucouvl od ní. „Můžu jít s vámi?“ zeptala se. „Ne!“ zaúpěl Daniel. Marcus popravdě řečeno o její společnost taky nestál. Je jí šest, proboha. A je to holka. „Nebudeme na tebe mít čas,“ ozval se, ale jeho hlas postrádal Danielovu nesmlouvavost. „Prosím!“ Marcus zasténal. Vypadala tak žalostně, jak tam stála s uplakaným obličejíkem. Světle hnědé vlasy měla na straně rozdělené pěšinkou a vzadu stažené nějakou sponou, rovné a hladké jí splývaly po ramenou a zádech. A její oči – téměř stejného odstínu jako Danielovy, úchvatně, výjimečně, poutavě fialkově modré – byly veliké, vlhké a – „Říkal jsem ti jasně, žádný oční kontakt,“ procedil skrz zuby Daniel. Marcus zasténal. „Tak dneska výjimečně.“ Honoria poskočila jako překvapená kočka, vypískla: „Bezva!“ a objala Marcuse, naštěstí jen docela krátce. „Díky, Marcusi, díky! Ty jsi absolutně nejlepší! Nejlepšejší!“ Otočila se na Daniela a zpod řas po něm střelila překvapivě dospělým pohledem. „Na rozdíl od jiných.“ Jeho pohled byl podobně zlověstný. „Jsem pyšný na to, že můžu být absolutně nejhoršejší.“ „Mně je to fuk,“ odsekla holčička a chytila se Marcusovy ruky. „Jdeme?“ Zadíval se na její prsty ve svých. Byl to pro něj tak úplně cizí pocit. V hrudi se mu začalo cosi podivně a nepří10
J A KO
V RÁJI
jemně třepotat – opožděně mu došlo, že to je panika. Ani si nedokázal vzpomenout, kdy ho naposledy někdo držel za ruku. Že by chůva? Ne, ta by ho spíš chňapla za zápěstí. Tak je sevření pevnější a dítě se nevykroutí, vykládala jednou hospodyni. Že by otec? Nebo matka, ještě než umřela? Srdce mu prudce bušilo a ucítil v dlani kluzko. Asi se potí. Nebo Honoria. Ale Marcus si byl jistý, že je to on. Pohlédl na holčičku. Pozorovala ho rozzářeným pohledem. Pustil její ruku. „Ehm, tak jdeme, ne?“ ozval se rozpačitě. „Dokud je dost světla.“ Oba Smythe-Smithovi se na něj zvědavě zadívali. „Je teprve poledne,“ upozornil ho Daniel. „Jak dlouho chceš rybařit?“ „To nevím,“ hlesl Marcus vzdorovitě. „Může chvíli trvat, než něco zabere.“ Daniel zavrtěl hlavou. „Táta tam zrovna nechal vysadit ryby. Nejspíš bude stačit, když strčíš do vody holínku, a nějakou do ní nabereš.“ Honoriina tvářička se rozsvítila dychtivostí. Daniel se k ní obrátil. „Ať tě to ani nenapadne.“ „Ale já –“ „Jestli se moje boty ocitnou někde blízko vody, přísahám, že tě utopím.“ Honoria našpulila tvářičky a sklopila oči. „Myslela jsem, že bych to zkusila se svojí botou,“ zamumlala. Marcusovi uniklo ze rtů tiché zabublání smíchu. Honoria se na něj podívala, jako by ji právě hluboce zradil. „Musela by to být hodně malá rybička,“ řekl rychle. Očividně ji to neuchlácholilo. „A když jsou moc malé, nedají se jíst,“ snažil se dál. „Protože jsou samá kost.“ „Tak jdeme,“ zamumlal Daniel. A tak se vydali do lesa. Honoriiny nožičky se musely pohybovat dvojnásobnou rychlostí, aby jim stačila. „Já vlastně nemám ryby ráda,“ spustila počátek neko11
J ULIA Q UINNOVÁ nečného proudu výmluvnosti. „Ohavně páchnou. A chutnají rybičkově...“ A tak to pokračovalo dál, celou dobu u jezera, celou cestu zpátky – „... ta růžová podle mě vypadala dost velká, že by se dala jíst. Teda když má někdo rád ryby, což já nemám. Ale kdo má ryby rád...“ „Ne abys ji s námi zase někdy vzal,“ varoval Marcuse Daniel. „... já teda ne, ale myslím, že zrovna mamka ryby ráda. A ta růžová by jí určitě chutnala...“ „Nevezmu,“ slíbil Marcus. Připadalo mu jako vrchol neslušnosti kritizovat malou holčičku – jenže tahle byla opravdu hrozně únavná. „... ale Charlotte asi ne. Víte proč? Charlotte nesnáší růžovou barvu. Nikdy ji nenosí. Tvrdí, že v ní vypadá stroze. Já teda nevím, co je to stroze, ale zní to nepříjemně. Já mám ráda levandulovou.“ Oba chlapci si jednohlasně povzdychli a pokračovali v chůzi, ale Honoria si poskočila a předběhla je. Zasmála se. „Hodí se mi k očím.“ „Ta ryba?“ zeptal se Marcus a podíval se do kbelíku s úlovky, který nesl. O jeho stěny se mrskali tři pěkní pstruzi. Měli jich víc, jenže Honoria při nekonečném poskakování do kbelíku kopla a Marcusovy dva nejlepší úlovky zmizely zase v jezeře. „Ne! Copak ty mě neposloucháš?!“ Tuhle chvíli si Marcus zapamatoval navždy, protože to bylo poprvé, kdy se střetl s tím nejděsivějším z ženských způsobů: s otázkou, na kterou se nedá odpovědět jinak než špatně. „Levandulová mi jde k očím,“ pronesla autoritativně Honoria. „Říkal mi to tatínek.“ „Tak to bude pravda,“ přikývl s úlevou Marcus. Holčička si natočila na prst rovný pramen vlasů, ale sotva ho pustila, vlasy se zase narovnaly. „Hnědá se mi hodí k vlasům, ale levandulová se mi líbí víc.“ 12
J A KO
V RÁJI
Marcus na chvíli odložil kbelík. Byl těžký a rukojeť se mu zarývala do dlaně. Daniel se po něm natáhl a zamračil se na Honorii. „Jdeme domů. Uhni nám z cesty.“ „Proč jsi hodný na všechny, jen na mě ne?“ postěžovala si. „Protože jsi tak příšerně otravná!“ skoro na ni zaječel. Byla to pravda, ale Marcusovi jí stejně bylo líto. Občas. Byla prakticky jako jedináček, a on věděl, jaké to je. Chtěla jenom, aby ji vzali mezi sebe, aby se mohla podílet na jejich hrách a výpravách i všech rodinných aktivitách, o nichž si její rodiče mysleli, že je na ně moc malá. Honoria tu verbální ránu přijala bez mrknutí oka. Stála a mlčky, pomstychtivě zírala na svého bratra. Pak se hlasitě nadechla nosem, až to zabublalo. Marcus zalitoval, že nemá kapesník. „Marcusi,“ Honoria se obrátila k němu, ale spíš to bylo tak, že se chtěla obrátit zády ke svému bratrovi. „Chtěl by sis se mnou dát čaj?“ Daniel si odfrknul. „Pozvu na něj i všechny svoje nejmilejší panenky,“ pronesla dívenka s naprostou vážností. Panebože, to snad ne. „A budeme mít dortíky,“ dodala vysokým napjatým hláskem, který Marcuse děsil k smrti. Střelil polekaně očima po Danielovi, ale ten mu nehodlal pomáhat. „No?“ pobídla ho Honoria. „Ne!“ vyhrkl Marcus. „Ne?“ vykulila oči. „Nemůžu. Mám toho dneska moc.“ „Jo? A co budeš dělat?“ „Různé...,“ Marcus si odkašlal, „...věci.“ „Jaké věci?“ „Prostě věci.“ Jenže pak se cítil hrozně, protože k ní nechtěl být tak tvrdý. „Máme s Danielem něco v plánu.“ Honoria se zatvářila zaskočeně. Spodní ret se jí rozklepal, a Marcus by tentokrát přísahal, že Honoria nic nepředstírá. 13
J ULIA Q UINNOVÁ „Promiň,“ dodal, protože ji nechtěl ranit. Panebože, čaj s jejími panenkami! Dortíky! Na světě není jediný dvanáctiletý kluk, který by takovou potupu přežil. Marcus se zachvěl. Honoriina tvář zrudla hněvem. Prudce se obrátila k bratrovi. „Ty jsi ho navedl.“ „Vždyť jsem neřekl ani slovo,“ bránil se Daniel. „Nenávidím vás,“ hlesla tiše Honoria. „Oba vás nenávidím.“ Najednou zaječela: „Nenávidím vás! A tebe nejvíc, Marcusi! Já tě tak nenávidím!“ Pak se rozběhla k domu tak rychle, jak ji hubené nožky unesly – což zase moc rychle nebylo. Marcus a Daniel zůstali stát a mlčky za ní hleděli. Když už byla skoro u domu, Daniel se otočil na kamaráda a prohlásil: „Nenávidí tě. Gratuluju. Byl jsi oficiálně pasován na člena rodiny.“ A bylo to tak. Od té chvíle se jím Marcus skutečně cítil. Až do jara 1821, kdy to Daniel musel všechno pokazit.
14