Prolog
Před pár lety
N
emohl spát. mxmxmxmxmxmxmxm x,xxmxmxmx To nebylo nic nového. Člověk by řekl, že už si na to mohl za tu dobu zvyknout. Ale ne. Sebastian Grey zavíral každý večer oči s očekáváním, že usne. Protože... proč ne? Je dokonale zdravý, dokonale šťastný, dokonale vyrovnaný. Neexistuje žádný důvod k nespavosti. Až na to, že nedokáže usnout. Nestávalo se mu to pokaždé. Někdy – Sebastian neměl ponětí, proč ani kdy to zase nastane – si položil hlavu na polštář a téměř okamžitě se ponořil do blažené dřímoty. Zbytek času sebou házel, převracel se, vstával, aby si četl, aby se napil čaje, znovu si lehl, znovu se převracel, posadil se, díval se z okna, lehal si, házel sebou, převracel se, zaházel si šipky, a nakonec to vzdal a jenom čekal na rozednění. Vycházet slunce viděl už tolikrát, že by to ani nespočítal. Sebastian se v podstatě považoval za znalce východů slunce na Britském souostroví. Nakonec ho přece jenom dostihlo vyčerpání a krátce po úsvitu usnul – v posteli, v křesle a v několika nešťastných případech také u okna s tváří přitisknutou na sklo. Nestávalo se mu to často, ale dost na to, aby si vysloužil pověst lenocha, který není schopný včas vstát – což ho upřímně bavilo. Nic neměl radši než svěží a čilé ráno, 5
J ULIA Q UINNOVÁ žádné jídlo ho nemohlo uspokojit víc než vydatná anglická snídaně. Snažil se žít se svým soužením, jak nejlépe to šlo. Zvykl si snídat u bratrance Harryho, zčásti proto, že jeho hospodyně zatraceně dobře vaří, ale taky proto, že to znamenalo, že ho Harry každé ráno čeká. Z čehož vyplývá, že v devíti případech z deseti se Sebastian musel objevit. Tudíž si nemohl dovolit každé ráno v půl sedmé odpadnout. A dále to, že po probdělé noci byl celý den unavený, takže se dá čekat, že večer zaleze do postele a spánek k němu přijde mnohem ochotněji. Teoreticky. To není spravedlivé, pomyslel si. Nemá cenu obracet jízlivost do vlastního nitra. Někdy jeho plán fungoval – ne dokonale, ale jakžtakž ano. V poslední době spal trochu líp. Jen ne dnes večer. Sebastian vstal a přešel k oknu, kde si opřel hlavu o okenní tabulku. Venku bylo chladno a ten chlad jako by sklem prostupoval do jeho pokožky. Tenhle pocit měl Sebastian rád. Byl báječný. Skvělý. Jeden z těch okamžiků, které mu palčivě připomínaly, že je naživu. Je mu zima, takže nemůže být neviditelný. Je mu zima, takže – Odtáhl se od okna a pohrdavě si odfrknul. Je mu zima, takže je mu zima. Nic víc v tom není. Překvapilo ho, že neprší. Když se večer vracel domů, vypadalo to na déšť. Během svého pobytu na kontinentu se naučil vcelku spolehlivě předpovídat počasí. Vrátil se doprostřed ložnice a zívl. Možná by si měl číst. Nad knížkou se ho někdy zmocňovala ospalost. Jenže o to nešlo. Často byl ospalý jako blázen, a stejně nemohl usnout. Zavřel oči, narovnal si polštář a stejně – Nic. A tak jen ležel a čekal, čekal, čekal. Snažil se vyprázdnit si mysl, protože přesně to potřeboval. Bílé plátno. Nepopsanou tabuli. Kdyby se dokázal ponořit do naprosté nicoty, pak by mohl usnout. To věděl jistě. Jenže to nešlo. Protože pokaždé, když se Sebastian 6
DESET
D Ů VO D Ů , P R O Č T Ě M I L U J I
Grey pokusil ponořit do nicoty, válka se vrátila a přivinula si ho na hruď. Viděl ji. Cítil ji. Znovu. Všechny ty věci, které – a to mohl prohlásit s nejhlubší upřímností – byly i jednou až dost. A tak otevřel oči. Protože tak viděl jen svou obyčejnou postel v obyčejné ložnici. Zelené povlečení, zlaté závěsy. Dřevěný psací stůl. Bylo tu ticho. Během dne sem doléhaly obvyklé zvuky města, ale v noci v téhle čtvrti většinou panovalo ticho. Bylo úžasné užívat si skutečné ticho. Naslouchat větru a snad i zpěvu ptáků, aniž člověk musí špicovat uši a snažit se zaslechnout dusot kroků nebo hvízdnutí kulky. Nebo něco ještě horšího. Člověk by myslel, že v tak požehnaném tichu se bude snadno usínat. Sebastian znovu zívl. Možná by si měl číst. Odpoledne si přinesl několik knížek z Harryho sbírky. Ne že bylo moc z čeho vybírat: Harry rád četl francouzsky a rusky. Sebastian sice oba jazyky uměl dost dobře (o to se postarala jejich společná babička z matčiny strany), ale nebyly pro něj tak přirozené jako pro bratrance. Číst knížky v jiném jazyce než v angličtině už byla práce, ale Seb se potřeboval jen zabavit. Nebo toho snad od knihy očekává moc? Kdyby on psal knihu, bylo by to něco vzrušujícího. Umírali by v ní lidé, ale ne přespříliš, a nikdy hlavní postavy. To by bylo až moc depresivní. Taky by tam byla láska. A nebezpečí. Nebezpečí se vždycky hodí. A možná trochu exotiky, ale nepřeháněl by to s ní. Sebastian měl podezření, že většina autorů si pořádně nenastuduje prameny. Nedávno například četl knížku z arabského harému. Ne že by se mu nezdála zajímavá – Vlastně se mu zdála velice zajímavá. – ale nechápal, proč její autor neuvádí detaily přesně. Příběh z harému ho vzrušoval jako každého jiného muže, ale měl potíže uvěřit tomu, že odvážná anglická 7
J ULIA Q UINNOVÁ hrdinka vyhodila z okna hada a po jeho těle sešplhala do bezpečí. A vrchol všeho byl, že se autor ani nepokusil upřesnit, o jakého hada se mělo jednat. Vážně, Sebastian by to zvládl lépe. Kdyby psal knížku, odehrávala by se v Anglii. A žádní hadi by v ní nebyli. A hlavním hrdinou by se nestal mladý hejsek, kterého zajímá jen střih jeho vestičky. Kdyby on psal román, jeho hrdina by se choval hrdinsky. A měl by záhadnou minulost. Tak, aby byl děj knížky zajímavý. A taky by tam byla hrdinka. Sebastian měl ženy rád. Klidně by o nějaké napsal. Jak by se jmenovala? Nějak obyčejně. Možná Joan. Ne, to zní moc nuceně. Mary? Anne? Ano, Anne. Anne se mu líbilo. Znělo to rozhodně dobře. Ale nikdo by jí tak neříkal. Jeho hrdinka by byla samostatná žena bez rodiny, takže by ji křestním jménem nikdo neoslovoval. Potřebuje dobré příjmení. Něco, co se dobře vyslovuje. Co je příjemné na poslech. Sainsburyová. Odmlčel se, převaloval si to v mysli. Z nějakého důvodu mu to připomínalo název sýra. Což bylo dobře. Sýry měl rád. Anne Sainsburyová. To zní dobře. Slečna Sainsburyová. Slečna Sainsburyová a... A co? Co hrdina? Měl by pracovat? Sebastian toho rozhodně věděl dost o chování šlechty, aby dokázal vykreslit přesvědčivý portrét zahálčivého lorda. Ale to bylo tak nudné. Kdyby psal knihu, musel by to být zatraceně dobrý příběh. Mohl by z hrdiny udělat vojáka. O tom taky něco ví. Třeba majora? Slečna Sainsburyová a mysteriózní major? Ale ne. K čertu s hraním se slovíčky. Aliterace mu připadala příliš strojená. 8
DESET
D Ů VO D Ů , P R O Č T Ě M I L U J I
Tak generál? Ne, ti nemají na nic čas. A po světě jich zrovna moc nepobíhá. Kdyby chtěl svůj román zalidnit tak vzácně se vyskytujícími postavami, mohl by přihodit na scénu i pár vévodů. A co plukovník? Má vysokou hodnost, tedy i autoritu a moc. Měl by být z dobré rodiny a poměrně zámožný, i když ne přímo boháč. Mladší syn. Mladší synové si musejí hledat způsoby, jak se protloukat životem. Slečna Sainsburyová a záhadný plukovník. Ano. Kdyby psal knihu, nazval by ji právě takhle. Jenže on nebude psát knihu. Zívl. Kde by na to bral čas? Podíval se na svůj psací stůl, naprosto prázdný – stál na něm jen šálek studeného čaje. Nebo papír? Slunce už čekalo za obzorem. Měl by zalézt do postele. Třeba by se mu ještě povedlo utrhnout si pár hodin spánku, než bude muset vstát a vyrazit na snídani k Harrymu. Podíval se z okna, kde hladinu skla zčeřily šikmé sluneční paprsky. Zarazil se. Tohle se mu líbilo. Šikmé sluneční paprsky úsvitu zčeřily hladinu skla. Zarazil se. Ne, to je dvojznačné. Zrovna tak by mohl mít na mysli karafu s brandy. Šikmé sluneční paprsky úsvitu zčeřily hladinu okna. To je lepší. Ale potřebuje něco víc. Šikmé sluneční paprsky úsvitu zčeřily hladinu okna a slečna Anne Sainsburyová se zavrtěla pod tenkou pokrývkou. Přemítala, jako v poslední době tak často, kde vezme peníze na příští jídlo. 9
J ULIA Q UINNOVÁ Tohle je vážně dobré. Dokonce i on chce vědět, co bude se slečnou Sainsburyovou dál. A to si ji sám vymyslel. Sebastian se kousl do rtu. Možná by si to měl zapsat. A dát té chudince aspoň psa. Posadil se za stůl. Potřebuje papír. A inkoust. Snad něco najde v zásuvkách. Šikmé sluneční paprsky úsvitu zčeřily hladinu okna a slečna Anne Sainsburyová se zavrtěla pod tenkou pokrývkou. Přemítala, jako v poslední době tak často, kde vezme peníze na příští jídlo. Zadívala se na svou věrnou kolii, která nehybně ležela na koberečku u postele, a pochopila, že nastal čas uskutečnit závažné rozhodnutí. Závisely na ní životy jejích malých sourozenců. Tak to se podívejme. Hned celý odstavec. A ani mu to netrvalo dlouho. Sebastian vzhlédl k oknu, jehož hladinu čeřily šikmé sluneční paprsky. Šikmé sluneční paprsky zčeřily hladinu okna a Sebastian Grey se cítil šťastný.
10
1. kapitola
Mayfair, Londýn Jaro 1822
„KVickers, „je klidit se manželce z cesty.“
líčem k úspěšnému manželství,“ zadeklamoval lord
Takové prohlášení by obvykle s životem a osudem slečny Annabel Winslowové příliš nezamávalo. Ale z deseti různých důvodů se jí ta slova bolestně zaryla do srdce. Důvod číslo jedna: lord Vickers je její dědeček z matčiny strany, z čehož vyplýval důvod číslo dva: žena, o které mluvil, je její babička, která (ttři) se nedávno rozhodla vytrhnout Annabel z jejího šťastného života v Gloucestershiru, aby ji, řečeno jejími slovy, „zcivilizovala a přichystala ke sňatku“. Podobně důležitý byl i důvod číslo čtyři: lord Vickers pět) byl sám jednou hovořil s lordem Newburym, který (p úspěšně ženatý, ale (ššest) jeho manželka zemřela a tudíž se stal vdovcem, a navíc (ssedm) jeho syn vloni zesnul, aniž zanechal dědice. Sedm znamenalo, že lord Newbury se začal rozhlížet osm) spojení s Vickersovými považoval po nové ženě a (o devět) jeho oko spočinulo na Annaza výhodné, takže (d bel, protože – deset – má široké boky. Sakra. Neopakovalo se jí dvakrát sedm? Annabel si povzdychla – to bylo maximum, co se jí při podřimování v křesle povolovalo. Vůbec nezáleželo na 11
J ULIA Q UINNOVÁ tom, že deset důvodů je ve skutečnosti jedenáct. Její boky jsou její boky a lord Newbury se nedávno rozhodl, že jeho příští dědic stráví prvních devět měsíců v útočišti mezi nimi. „Nejstarší z osmi dětí, říkáš?“ Lord Newbury ji zamyšleně pozoroval. Zamyšleně? To asi nebude ten nejpřiléhavější výraz. Vlastně vypadal, jako by si olizoval rty. Annabel se tázavě zadívala na svou sestřenici lady Louisu McCannovou. Louisa přišla odpoledne na návštěvu a dívky se spolu výborně bavily, než se nečekaně objevil lord Newbury. Louisina tvář vypadala neproniknutelně, tak jako při společenských příležitostech vždycky, ale Annabel viděla, jak se jí oči rozšířily soucitem. A když ani Louisa, jejíž chování je bez ohledu na okolnosti vždycky vzorné, nedokáže skrýt zděšení, pak má Annabel vážné problémy. „A všechny se narodily dokonale zdravé a silné,“ pokračoval lord Vickers s hrdostí. Zvedl sklenici, aby mlčky připil své nejstarší dceři Francis Vickersové Winslowové, o níž – jak si Annabel nemohla nevybavit – vždycky hovořil jako o Té huse, to si vzala Toho zatraceného pitomce. Lord Vickers nebyl rád, když se jeho nejstarší dcera provdala za venkovského zemana s omezenými prostředky. A pokud Annabel věděla, svůj postoj nikdy nezměnil. To Louisina matka se provdala za mladšího syna vévody z Fenniwicku pouhé tři měsíce předtím, než vévodův starší syn navedl svého špatně trénovaného hřebce k pošetilému skoku přes překážku a zlámal si svůj vznešený vaz. Podle slov lorda Vickerse to bylo „zatraceně dobré načasování“. Pro Louisinu matku jistě. Ale pro chudáka dědice ne. Ani pro toho koně. Nebylo divu, že Annabel a Louisa se až dosud stýkaly jen zřídka. Winslowovi, kteří žili se svým početným po12
DESET
D Ů VO D Ů , P R O Č T Ě M I L U J I
tomstvem namačkaní v příliš malém stavení na venkově, měli jen málo společného s McCannovými, kteří – pokud se zrovna nezdržovali ve své vznešené londýnské rezidenci –, obývali starý hrad na hranicích se Skotskem. „A Annabelin otec byl z deseti dětí,“ pokračoval lord Vickers pyšně. Annabel otočila hlavu, aby si dědečka lépe prohlédla. Tohle bylo poprvé, co se o jejím otci, budiž mu země lehká, vyjádřil téměř pochvalně. „Vážně?“ Lord Newbury se zahleděl na Annabel a v očích se mu zablýsklo ještě čitelněji. Annabel sevřela rty, spojila ruce v klíně a přemítala o tom, jak v něm vzbudit podezření, že ona bude nicméně neplodná. „A my měli sedm dětí, samozřejmě,“ dodal lord Vickers a mávl rukou s předstíranou skromností muže, jemuž skromnost ve skutečnosti vůbec nic neříká. „Zdá se, že svého času ses lady Vickersové z cesty moc neklidil, ha ha ha,“ zachroptěl lord Newbury. Annabel polkla. Připadalo jí, že když se lord Newbury směje nebo se vůbec pohne, jeho sanice se uvolněně pleská a třese. Byl to hrozný pohled. Připomínal jí huspeninu z telecích kopyt, kterou ji nutila jíst jejich hospodyně, když byla Annabel nemocná. Rozhodně to stačilo k tomu, aby člověka přešla chuť k jídlu. Přemítala, jak dlouho by asi musela hladovět, aby se šířka jejích boků nápadně zmenšila. Nejlépe tak, aby bylo na první pohled jasné, že tak vyzáblá osoba žádné zdravé dítě donosit nemůže. „Přemýšlej o tom,“ pobídl lord Vickers svého starého známého a přátelsky ho poplácal po zádech. „Však já přemýšlím,“ ujistil ho lord Newbury. Obrátil se k Annabel a jeho bledé modré oči zajiskřily zájmem. „Rozhodně o tom přemýšlím.“ „Myšlení se přeceňuje,“ ozvala se lady Vickersová. Zvedla sklenku sherry, jako by neurčitě někomu připíjela, a napila se. 13
J ULIA Q UINNOVÁ „Já úplně zapomněl, že jsi tady, Margaret,“ ozval se lord Newbury. „Zato já na to nikdy nezapomínám,“ zamumlal lord Vickers. „To samozřejmě mluvím o mužích,“ pokračovala neochvějně lady Vickersová a podržela sklenku tak, aby jí některý z pánů mohl dolít. „Žena musí přemýšlet neustále.“ „V tom se neshodneme,“ ozval se lord Newbury. „Moje Margaret si nechávala své myšlenky pro sebe a měli jsme báječný vztah.“ „Klidila se ti z cesty, he?“ zeptal se lord Vickers. „Jak říkám, báječný vztah.“ Annabel se zadívala na Louisu, která seděla tak dokonale nehybně v křesle proti ní. Její sestřenice byla štíhlá, s útlými rameny, světle hnědými vlasy a očima v té nejsvětlejší zelené. Annabel si vedle ní připadala jako obluda. Její vlasy byly tmavé a vlnité, pokožku měla opálenou z častého pobytu na slunci a žensky zaoblená postava přitahovala nevítanou pozornost mužů už od jejích dvanácti let. Ale nikdy – nikdy! – ta pozornost nebyla nevítanější než teď, kdy na ni lord Newbury civěl jako na sladkost, kterou se chystá strčit do úst. Annabel znehybněla. Snažila se napodobit Louisu. Nechtěla, aby se její myšlenky odrážely v jejím výrazu. Babička ji neustále plísnila za to, že je moc čitelná. „Pro lásku boží,“ zněl její oblíbený refrén, „přestaň se usmívat, jako bys něco věděla. Pánové nemají rádi ženy, co něco vědí. Takové za manželky nechtějí.“ Po tomhle tvrzení se lady Vickersová obvykle napila a prohlásila: „Po svatbě můžeš poznat spoustu věcí. Nejlépe s pánem, který nebude tvým manželem.“ Kdyby to Annabel nevěděla už dávno, muselo by jí to dojít teď. Jako třeba to, že nejméně tři ze sedmi vychvalovaných potomků Vickersových nebyli vůbec Vickersovi. Její babička měla kromě bezbožného slovníku i poněkud proměnlivý postoj k morálce. 14
DESET
D Ů VO D Ů , P R O Č T Ě M I L U J I
Gloucestershire připadal Annabel jako sen. Tady v Londýně bylo všechno tak... zářivé. Ale ne doslova. Doslova bylo v Londýně všechno šedivé, pokryté nánosem prachu a sazí. Annabel vlastně ani nevěděla, proč ji napadl ten výraz – zářivé. Snad proto, že tady nic nebylo prosté. Jednoznačné. Spíš trochu neuchopitelné. Přistihla se, že se jí stýská po vysoké sklenici mléka, jako by jí něco tak čerstvého a sytého pomohlo vrátit rovnováhu. Nikdy nebyla příliš upjatá a z celé Winslowovy rodiny bývala tou, která nejpravděpodobněji usne v kostele. Ale každý den ve velkoměstě jako by jí přinášel nový šok, který ji nutil otevřít ohromeně pusu a zmateně zírat. Teď už tu byla měsíc. Měsíc! Pořád měla pocit, že musí našlapovat po špičkách, nikdy nevěděla s jistotou, jestli dělá nebo říká tu správnou věc. Nenáviděla to. Doma si byla tak jistá sama sebou. Ne že by se nikdy nemýlila, ale téměř vždycky to zvládla. V Londýně platila jiná pravidla. A co hůř, všichni se navzájem znali. A když ne, tak aspoň o každém něco věděli. Jako by celá londýnská smetánka měla společnou tajnou historii, k níž Annabel nemá přístup. V každém rozhovoru zaznívaly nevyřčené spodní proudy, dvojznačné narážky. A Annabel, která nejenže z celé Winslowovy rodiny bývala tou, co nejpravděpodobněji usne v kostele, ale i tou, která nejpravděpodobněji vysloví přesně to, co si myslí, tady nemohla mluvit skoro vůbec. Bála se otevřít pusu, aby někoho neurazila. Nebo se neztrapnila. Nebo neztrapnila někoho jiného. Tohle nemohla unést. Nemohla se smířit s pomyšlením, že její chování nějak potvrdí jejímu dědečkovi, že její matka je opravdu husa a její otec byl zatracený hlupák. A ona sama je ta nejhloupější, nejzatracenější husa ze všech. V Londýně existovalo tisíc způsobů, jak ze sebe udě15
J ULIA Q UINNOVÁ lat pitomce, a den co den se objevovaly nové příležitosti. Bylo tak vyčerpávající, když se jim všem snažila vyhýbat. Když se lord Newbury začal loučit, Annabel vstala a uklonila se. Snažila se nevšímat si jeho hladového pohledu, jímž se popásal po jejích ňadrech. Její dědeček ho šel vyprovodit ze salonu, takže v místnosti zůstaly jen Annabel, Louisa, jejich babička a karafa sherry. „Tvoje matka bude nadšená,“ ozvala se lady Vickersová. „Proč myslíš, babičko?“ zeptala se Annabel. Stará dáma se na ni zadívala trochu vyčerpaně, s náznakem nevěřícnosti a nádechem nudy. „Hrabě! Když jsem tě k nám vzala, nenapadlo mě, že bys mohla pořídit něco lepšího než barona. Máš velké štěstí, že je tak zoufalý.“ Annabel se hořce usmála. Být předmětem zoufalcova zájmu je vážně polibek Štěstěny. „Sherry?“ nabídla babička. Annabel zavrtěla hlavou. „Louiso?“ Babička naklonila hlavu ke straně a zadívala se na druhou vnučku, která okamžitě mlčky odmítla. „Nevypadá nic moc, to je pravda,“ uznala lady Vickersová. „Ale zamlada byl dost pohledný, takže vaše děti nebudou ošklivé.“ „To je hezké,“ odpověděla slabým hlasem Annabel. „Několik mých přítelkyň si na něj brousilo zuby, ale on měl oči jen pro Margaret Kitsonovou.“ „Tvých přítelkyň,“ zamumlala Annabel. Takže babiččiny vrstevnice se toužily provdat za lorda Newburyho. Babiččiny vrstevnice si brousily zuby na muže, který si brousí zuby na ni. Panebože. „A brzo umře,“ dodala spokojeně babička. „Co víc bys mohla chtít?“ „Myslím, že si dám trochu sherry,“ oznámila dívka. „Annabel!“ vyhrkla zděšeně Louisa a věnovala své sestřenici pohled co-to-proboha-děláš. 16
DESET
D Ů VO D Ů , P R O Č T Ě M I L U J I
Lady Vickersová pochvalně přikývla a nalila vnučce skleničku. „Dědečkovi to neříkej,“ varovala ji. „Myslí si, že dámy do třiceti let by neměly pít alkohol.“ Annabel si pořádně přihnula. Doušek jí projel hrdlem jako vyšlehnutí plamene, ale nějak se jí podařilo se nezakuckat. Doma sherry nikdy nepila, aspoň ne před večeří. Ale teď se potřebovala něčím obrnit. „Lady Vickersová,“ ozval se ode dveří majordomův hlas, „chtěla jste, abych vám připomenul, až bude čas odejít k paní Marstonové.“ „Ovšem, to je pravda.“ Lady Vickersová zachroptěla, když se zvedla na nohy. „Je to nudná žvanivá ženská, ale jí se u ní skvěle.“ Annabel a Louisa se postavily a čekaly, až babička vyjde ze salonu. Sotva osaměly, svezly se zase do křesel a Louisa se zeptala: „Co se to tady dělo, když jsem byla pryč?“ „Mluvíš asi o lordu Newburym,“ hlesla Annabel. „Odjedu si na čtyři dny do Brightonu,“ Louisa střelila pohledem ke dveřím, aby se ubezpečila, že je nikdo neposlouchá, „a najednou si tě chce brát?!“ „Zatím se nevyjádřil,“ odpověděla Annabel, ale to bylo spíš její toužebné přání než co jiného. Vzhledem k tomu, jak se v uplynulých čtyřech dnech zájem lorda Newburyho stupňuje, se do konce týdne požene do Canterbury pro zvláštní povolení k sňatku. „Víš o jeho minulosti?“ zeptala se Louisa. „Snad,“ odpověděla Annabel. „Tak trochu.“ Ale jistě ne tolik jako Louisa. Ta byla v Londýně už druhou sezonu, ale hlavně se do tohohle světa narodila. V Annabelině rodokmenu byl sice stejný dědeček – vikomt, ale byla dcerou venkovského šlechtice skrz naskrz. Louisa naproti tomu odmalička trávila jaro a léto v Londýně. Její matka, Annabelina teta Joan, sice před pár lety zemřela, ale vévoda z Fenniwicku měl několik sester, které všechny patřily k pilířům společnosti. Louisa byla sice plachá a byla ten poslední člověk, od něhož by ostatní čekali, že bude šířit klepy – ale věděla o všem. 17