0035541

Nakonec Pan promluvil. Celý večer jsme proseděli v jídelně a chlapci naslouchali. „To odpoledne, kdy mi paní ředitelka Vautrinová řekla, abych šel za panem Rabem a pověděl mu o namátkovém zatýkání v našem táboře,“ vyprávěl, „jsem běžel na ústředí výboru Bezpečnostní zóny. Když jsem se k tomu domu přiblížil, zastavili mě dva japonští vojáci, jeden mi namířil bajonetem na břicho a druhý mi přiložil pušku na záda. Strhli mi pásku Červeného kříže a uhodili mě pěstí do obličeje. Odvedli mě do svatyně Bílého oblaku. Uvnitř chrámu je jezírko a ve vodě žije spousta kaprů a okounů. Všichni mniši odtamtud utekli kromě dvou nejstarších, které zastřelili a hodili do latríny. Japonci chtěli lovit ryby, ale neměli síť. Jeden důstojník vystřílel do jezírka celý zásobník pistole, ale ani jednu rybu netrefil. Potom začal jiný házet do vody granáty. Po výbuchu vyplavali na hladinu břichem vzhůru mrtví velcí okouni a kapři. Japonci postrčili nás čtyři Číňany bajonety a nařídili nám se svléct, vlézt do vody a ryby přinést.

Neumím plavat, bál jsem se, ale do jezírka jsem skočit musel.

Voda byla ledově studená. Naštěstí byla hluboká jen do pasu.

Přinesli jsme všechny mrtvé a omráčené ryby na břeh a Japonci jim rozbíjeli hlavy pažbou pušek, protáhli jim žábrami provaz a pověsili je na tyče. Společně jsme je na ramenou odnesli na jejich ubikace. Byly to velké ryby, každá vážila přinejmenším sedm kilo.

Vojáci si ryby usmažili k večeři, nám ale nic k jídlu nedali.

Místo toho jsme museli holýma rukama sbírat kobylince, které 9

tam zůstaly po jejich kavalerii. Za stmívání nás vzali do zbrojního skladiště a nakládali jsme zbraně a střelivo na náklaďák. Pracovali tam pro ně další Číňani, celkem jedenáct lidí. Nosili jsme na korby náklaďáků bedny s municí. Když bylo auto naložené, nařídili mně a třem dalším klukům, abychom s náklaďákem odjeli do Sia-kuanu. Byl jsem zděšený z pohledu na tolik vypálených domů. Většina budov v té čtvrti ještě hořela a plameny praskaly a hučely jako prudký vítr. Sloupy elektrického vedení podél cesty planuly jako mohutné pochodně. Nepoškozený zůstal stát jenom hotel Jang-c’-ťiang a kostel. Zastavili jsme na mírném svahu a pustili se do vykládání auta. Nedaleko nábřeží se shromáždil obrovský dav, určitě víc jak tisíc lidí. Byli tam jednak čínští vojáci, ale i civilisté, včetně žen a dětí. Pár lidí v davu zvedalo bílé vlajky a bílé prostěradlo viselo i na jednom stromě. Na nábřeží za zády lidí stály tři tanky se střeleckými věžičkami podobnými obrovským umyvadlům obráceným dnem vzhůru a hlavněmi mířily do davu. Nedaleko nás sedělo kolem do země zapíchnuté bojové zástavy několik japonských vojáků a z objemného demižonu opleteného slámou popíjeli rýžové víno. Přistoupil k nim nějaký důstojník, vyštěkl pár rozkazů, ale vojáci s kulomety nic neudělali, jen se dívali jeden po druhém. Důstojník se rozzuřil. Tasil meč a plochou čepelí přetáhl jednoho z vojáků několikrát přes záda.

Potom mu padl zrak na čínské kulie, kteří dřepěli v kroužku nedaleko. Zvedl meč, hlasitě vykřikl, vrhl se na nejvyššího z nás a srazil mu hlavu. Do vzduchu prudce vytryskly dva proudy krve asi do metrové výšky a muž upadl, aniž by stačil vykřiknout.

Všichni jsme padli na kolena a tloukli hlavou o zem, prosili jsme o milosrdenství. Počural jsem se do kalhot.

Vojáky se samopaly to vyvedlo z míry. Jeden z nich začal střílet, druzí dva ho následovali. Okamžitě se ozvaly kulomety i z jiných míst. Přidaly se i tanky. Dav se rozvířil, lidé křičeli a padali k zemi, byli ale v pasti. Každá kulka jich několik zabila. Za necelých deset minut je postříleli všechny. Potom se vojáci vydali ve skupinkách s nasazenými bajonety dorazit ty, kteří ještě dýchali.

Byl jsem tak vyděšený, že jsem se celý třásl a brečel. Jeden z mých druhů, kteří se mnou pracovali, mě popadl za vlasy, zatřásl mnou 10

a řekl: ‚Nefňukej tak nahlas – přitáhne to jejich pozornost.‘ To mě zastavilo.

Vrátili jsme se na náklaďáku s kořistí pro vojáky, většinou to byl nábytek. Všechny věci si nenechali, spoustu toho naházeli do obrovského ohně před velitelstvím pluku. Nad ohněm se opékali vepři, ovce a čtvrtky buvolů napíchnuté na dlouhých ocelových prutech a další jídlo se vařilo ve dvou kotlech. Vzduch byl prosycený vůní pečeného masa. Na noc nás zavřeli do jedné místnosti a každému dali kopeček rýže a hrníček vody. Další dva dny nás vozili do čtvrti na východ od univerzity, abychom jim odtamtud opět pomáhali vozit válečnou kořist. Z každého domu si vzali všechny cennosti a pak ho podpálili. Jeden z vojáků s sebou nosil páčidlo na otvírání sejfů, ale většinou nástroj nepoužívali a jednoduše vyhodili sejf do povětří granátem, který připevnili zespodu, kde je železo nejtenčí. Šli hlavně po hodinkách a špercích – to se jim líbilo nejvíc. Jeden z nich, mladý kluk, vzal dokonce dětský kočárek. Žasl jsem, k čemu mu asi bude. Byl ještě příliš mladý, aby měl vlastní děti.

Potom šest z nás nahnali dál na východ do Ťü-žungu a tam jsme pracovali celý den, stěhovali dělostřelectvo a bedny s municí. Večer nás pustili a řekli nám, že můžeme jít domů. K smrti unavení jsme se pomalu vlekli nocí k domovu. První noc jsme ušli jen nějakých patnáct kilometrů. Cestou jsme v každém rybníce a potoce viděli naházené mrtvoly lidí i zvířat a voda měla divnou barvu. Když jsme měli žízeň, neměli jsme na vybranou a museli jsme tu zkaženou vodu pít. Dodnes cítím ten zápach rozkládajících se těl. Některým trčely oční bulvy na pět centimetrů z obličeje, pravděpodobně kvůli plynům, které se v mrtvolách tvořily. Jednou jsme narazili na dívčí tělo s chybějícím chodidlem, z pahýlu ještě vytékala krev; na druhé noze měla drobný červený střevíček – podvazovala si chodidla. Některé ženy byly od pasu dolů nahé, ubodané poté, co je Japonci znásilnili. Když jsme míjely ty hromady mrtvol, nohy se mi celé třásly.

Pořád dokola nás zastavovali japonští vojáci. Naštěstí nám důstojník, který nás propouštěl, napsal lístek, takže nás cestou hlídky nezatkly a dovolily nám vrátit se do Nankingu. Jeden 11

z kamarádů, dehydrovaný z průjmu, už nedokázal dál jít. Nemohli jsme nic dělat, nechali jsme ho u silnice. Teď už musí být mrtvý. Nedaleko od místa, kde jsme ho opustili, jsme narazili na malého, asi dvou nebo tříletého chlapce sedícího na opuštěné autobusové zastávce a plačícího v hladových křečích. Dal jsem mu kousek bochánku, ale než ho stačil sníst, přišli čtyři Japončíci a zkopali ho. Jeden z nich vytáhl péro a začal čurat do chlapcových úst. Klučík plakal pořád hlasitěji a Japončíci se mohli umlátit smíchy. Neodvážili jsme se na to dívat příliš dlouho a raději jsme šli dál. Jsem si jistý, že zbylí tři Japonci provedli hošíkovi to samé. Měl by velké štěstí, jestli ho nezabili.

Lidské životy najednou nic neznamenaly, všude se povalovaly mrtvoly, některé měly rozříznutá břicha a vyvržená střeva, jiné byly napůl spálené benzinem. Japonci povraždili tolik lidí, že jimi znečistili v celém okolí řeky, jezera a studny, a sami pak nemohli najít čistou vodu na pití. Dokonce i rýže, kterou jedli, byla načervenalá, protože ji museli vařit ve zkrvavené vodě. Jednou nám jeden japonský pomocník kuchaře dal pár misek rýže, a když jsem ji snědl, zůstala mi několik hodin v ústech pachuť krve. Abych řekl pravdu, vůbec jsem si nemyslel, že se mi podaří vrátit a že vás všechny ještě někdy uvidím. Ještě teď mi v noci divoce buší srdce.“ Všechno, o čem Pan mluvil, jsem pečlivě zapisovala.

12

1

„Dobré ráno, An-ling,“ přivítala mě Minnie, když jsem vešla do hlavní, největší budovy Ťinlingské dívčí univerzity. Společně jsme se vydali k prezidentce Wuové do rezidence South Hill, kam jsme měly přijít na snídani. Vzduch byl na konci listopadu mrazivý, a když jsme míjely kolemjdoucí, všimla jsem si, jak jim od úst stoupají chuchvalce páry. Hejno kejhajících divokých kachen plulo oblohou na sever, pádlovaly křídly jako titěrnými vesly.

Potom zmizely v propasti popelavě šedé oblohy. Hory oblaků se zdály být ztěžklé deštěm, což znamenalo, že dnes nepřiletí žádné japonské bombardéry. Navzdory chladu a sychravému počasí si budou lidé při setkáních pochvalovat, jaký je dnes nádherný den.

Zamračená obloha dodávala všem lepší náladu.

Doktorka Wuová třídila a balila školní dokumenty, protože chtěla některé s sebou odvézt. Značná část čínských zaměstnanců fakulty se rovněž chystala k odjezdu. Většina pracovníků ale neměla kam odjet, nicméně i oni byli velice zaneprázdnění, ukrývali jídlo a cennosti. Minnie si nesbalila vůbec nic. Jako děkanka univerzity chtěla zůstat. „Kdybych měla o něco přijít, můžu stejně tak přijít o všechno,“ řekla mi.

Doktorka Wuová nás očekávala v radostné náladě. Na stole ležela nakrájená veka, kostka másla v porcelánové misce, omáčník s džemem a sklenička majonézy. Při pohledu na přichystanou snídani v západním stylu zajiskřilo Minnie v očích. „Už týdny jím každé ráno jen rýžovou kaši a slané arašídy,“ řekla. „Kde jsi k tomuhle přišla?“ 13

„Včera mi to všechno dala paní Čankajšková,“ odpověděla doktorka Wuová a špičkami prstů si upravila brýle na nose. Často chodívala první dámu navštívit, jelikož obě získaly vzdělání ve Spojených státech – paní Čankajšková chodila na Wellesley College a doktorka Wuová získala své Ph.D. z entomologie na Michiganské univerzitě. Pracovala ve výkonné radě Válečné asociace žen pro zmírnění dopadů války, jíž paní Čankajšková předsedala, a organizovala spoustu setkání a mítinků, na nichž získávala prostředky pro naši armádu a žádala o dary pro sirotčince a uprchlíky. Doktorka Wuová byla tak trochu celebrita, první Číňanka, která získala doktorát ve Spojených státech. Byla jednou z prvních absolventek Ťin-lingu a v roce 1928, když naše vláda nařídila, aby všechny zahraniční školy řídili čínští občané, nahradila ve funkci prezidentky paní Dennisonovou. „Posaďte se. Popovídáme si při jídle,“ oslovila nás doktorka Wuová. Měla na sobě černou hedvábnou tuniku s velkou měděnou sponou u krku, která působila jako obrovská mince. Třebaže jí už táhlo na čtyřicítku, vypadala mladistvě, měla živé jiskřivé oči a vysoké lícní kosti, snad díky tomu, že se nikdy nevdala a nemusela se starat o děti a o domácnost.

Nalila jsem do tří hrníčků horkou vodu z termosky, abych v nich rozpustila práškové mléko, a potom jsem podala jeden hrníček doktorce Wuové a druhý Minnie. „Díky,“ odtušila Minnie, která si už na krajíček mazala tenkou vrstvu džemu i majonézy. Ukousla si. „Hmm, to je ale hostina. Ještě tak míchaná vajíčka se šunkou, sýrem a žampiony,“ prohlásila svou čínštinou s mírným cizím přízvukem. „Jak jen mi chybějí ty vydatné americké snídaně na Středozápadě.“ „Mně taky,“ přitakala doktorka Wuová. „Chybí mi slanina.“ Všechny jsme se zasmály. Usrkla jsem horkého mléka, které chutnalo sytě a sladce. Ráda bych svůj hrníček ušetřila pro Fan-fana, svého dvouletého vnuka.

Správní rada naší zakladatelské organizace v New Yorku právě doktorce Wuové nařídila, aby se připojila ke skupině zaměstnanců Ťin-lingu, jež se nedávno přesunula do Čcheng-tu v západní Číně, zatímco Minnie Vautrinová měla, jak sama žádala, zůstat 14

v Nankingu a dočasně naši univerzitu vést. Doktorka Wuová mě požádala, abych zde rovněž zůstala a pomohla Minnie s řízením školy, s čímž jsem ráda souhlasila. My tři jsme se ještě musely domluvit na plánech na zabezpečení kampusu. Cennosti z našeho sejfu se měly zabalit do obrovského příručního kufru, který bylo třeba dopravit na velvyslanectví Spojených států. Bály jsme se, že by nás mohla vydrancovat čínská vojska, pověstná svou nedisciplinovaností, obzvlášť v situaci, kdy vojáci byli znechucení a zoufalí. „Slyšela jsem, že velvyslanectví bude evakuováno na Panay,“ řekla Minnie s odkazem na americkou válečnou loď. „To je dobře.“ Doktorka Wuová si zamíchala mléko a napila se. „Bude bezpečnější, když předáme naše věci do jejich správy.“ „Kam bychom měly schovat naši hotovost?“ zeptala jsem se.

Shodovaly jsme se v názoru, že ve městě nebude fungovat žádná banka a bude panovat všeobecný nedostatek. Doktorka Wuová se usmála a navrhla, že necháme v sejfu sto jüanů a zbytek, celkem víc než čtyři tisíce, uschováme na různých místech, o nichž bude vědět jenom Minnie a já. Minnie se mě zeptala: „Není v sejfu i stříbro paní Dennisonové?“ „Ano, je, co s ním budeme dělat?“ odpověděla jsem. „Jde o nějakou drahou sbírku?“ zeptala se doktorka Wuová. „To nevím.“ „Je to její svatební stříbro,“ odpověděla Minnie, „exkluzivní umělecká sada, odhadem za dobrých čtyři sta jüanů.“ „Tak to přibalte do kufru,“ řekla prezidentka.

Minnie nás krátce informovala o práci, kterou dělá Mezinárodní výbor pro Nankingskou bezpečnostní zónu. Tuto humanitární organizaci před nedávnem založilo pár cizinců, kteří ve městě zůstali navzdory tomu, že zastupitelské úřady jejich zemí na ně naléhaly, aby odjeli. Bezpečnostní zóna měla představovat neutrální území v centru Nankingu o rozloze šesti čtverečních kilometrů, kde sídlí zahraniční velvyslanectví, konzuláty a některé misijní školy. Zóna měla poskytnout útočiště civilistům. Vedení města úsilí cizinců podporovalo a věnovalo jim osmdesát tisíc jüanů v hotovosti a čtyřicet pět tun rýže a mouky, aby mohli 15

vybudovat tábory pro uprchlíky. Úroda rýže byla v tomto roce v údolí řeky Jang-c’-ťiang díkybohu dobrá. Ve městě byl tudíž dostatek rýže, ale nedostávalo se nákladních automobilů, které často rekvírovala armáda, takže slíbené příděly nebylo jak dopravit do neutrální zóny. Kdyby nezasáhl výbor Bezpečnostní zóny, některé odcházející jednotky se už chystaly spálit stovky tun rýže uskladněné nedaleko řeky v Sia-kuanu. I generalissimus Čankajšek osobně nabídl výboru sto tisíc jüanů, i když doposud z nich přišlo pouze čtyřicet tisíc. Japonské úřady, s nimiž se výbor zkontaktoval prostřednictvím americké ambasády, přímo na návrh neutrální zóny nereagovaly, ale uvedly, že císařská armáda „se bude snažit tuto oblast respektovat, nebude-li to v rozporu s nutností vojenských operací.“ Výbor Bezpečnostní zóny tvořilo patnáct lidí – Američané a Evropané, většinou misionáři, ale i několik podnikatelů a akademiků. Předsedal mu John Rabe, pětapadesátiletý Němec, zástupce nankingské pobočky Siemensu, společnosti, která u nás vybudovala městskou telefonní síť, starala se o turbíny naší elektrárny a vybavovala naše nemocnice moderním zařízením. Rabe rovněž provozoval malou německou školu, kterou spolu se svým domem otevřel pro uprchlíky. Ve výboru Bezpečnostní zóny nebyly žádné ženy, protože bylo zřejmé, že jeho členové podstupují nepředvídatelné riziko, které může zahrnovat i přímé osobní střety s vojáky. Do humanitární práce se nicméně aktivně zapojily dvě Američanky: Minnie Vautrinová a Holly Thorntonová, čtyřicetiletá vdova, která už byla naturalizovaná čínská občanka.

S Holly jsem se přátelila, pracovala na částečný úvazek pro anglické vysílání rozhlasu. Minnie i Holly spolupracovaly ve výboru nankingské pobočky Mezinárodního červeného kříže, který vedl reverend John Magee. Někteří Američané pracovali zároveň ve výboru Bezpečnostní zóny i ve výboru Červeného kříže.

Když jsme si vyslechly od Minnie zprávu o humanitární práci a o vyhlídce, že Ťin-ling se má využít jako uprchlický tábor pro ženy a děti, doktorka Wuová sklonila hlavu s nakrátko ostříhanými vlasy, jež působily dojmem trochu přerostlého účesu na ježka, a oči jí potemněly a zalily se slzami. Na okamžik se zamys16

lela a potom se obrátila na Minnie: „Dělej vše, co budeš považovat za náležité a potřebné. Já nemůžu zapomenout na to, jak ošklivě se tady zacházelo s cizinci před deseti lety. A teď dokáže uprchlíkům pomoct jenom skupinka cizinců. Je to hanba.“ Doktorka Wuová narážela na útoky čínské armády vůči cizincům v roce 1927. V březnu toho roku armáda začala zběsile drancovat, vypalovat a bořit zahraniční školy a rezidence. Říkalo se, že násilí vyprovokovali komunisté, aby z něho byl falešně obviněn Čankajšek a aby se tak narušily jeho dobré vztahy se Západem. Někteří vojáci bili cizince a znásilňovali ženy. Jedna četa vtrhla i na Ťin-ling a odnesla několik mikroskopů z biologické laboratoře i osobní věci některých zaměstnanců. Na Nankingské univerzitě zastřelili šest cizinců. Pamatuju si, jak někteří misionáři šplhali dolů z městských hradeb a škrábali se na paluby amerických a britských válečných lodí, jejichž posádky se ve městě snažily zabránit čínským jednotkám v postupu na kopec, na němž byla obklíčena skupina cizinců. Nakonec lidé ze Západu z Nankingu uprchli a Minnie spolu s několika dalšími našimi zahraničními zaměstnanci fakulty odešla do Čching–tao a neodvažovala se vrátit a pokračovat ve výuce. Zdálo se tehdy, že je to konec zdejší misijní práce, ale za půl roku se někteří vrátili. Minnie se vrátila jako první, nemohla se dočkat dobudování kolejí pro studentky a růžové zahrady.

17

2

Minnie odešla odnést příruční kufr na americkou ambasádu a mezitím přijel na bicyklu na kontrolu příprav našeho tábora pro humanitární pomoc Searle Bates, jenž si zároveň vyzvedl vlajky Červeného kříže, které ušily ženy z okolí Ťin-lingu. Searle měl na sobě gabardénový plášť a pracovní boty, v nichž vypadal docela impozantně. Postavu však měl křehkou, měřil necelých sto sedmdesát pět centimetrů a byl krátkozraký. Oznámil mi, že v Bezpečnostní zóně plánují vybudovat dalších devatenáct uprchlických táborů, ale kromě naší univerzity už jen jeden bude rovněž přijímat výhradně ženy a děti a bude se nacházet na kolejích Nankingské univerzity. Searle také přivezl dopisy a svazek North China Daily News, britských novin, které si někteří zaměstnanci fakulty předpláceli. Od srpna, kdy Japonci zaútočili na Šanghaj, chodily noviny nepravidelně ve větších dávkách, obvykle se čtrnáctidenním zpožděním.

Searle byl profesor historie na Nankingské univerzitě, z níž většina zaměstnanců před nedávnem uprchla do vnitrozemí spolu s čínskou vládou. Měl doktorát z čínských dějin z Yale a mluvil čínsky, japonsky a rusky. Můj manžel s ním před válkou spolupracoval, takže jsem se s ním znala už léta a měla jsem ho ráda.

Procházela jsem s ním učebnami, z nichž jsme vystěhovali veškerý nábytek, abychom měli pro uprchlíky dost místa. Řekla jsem mu, že očekáváme, že budeme moci přijmout maximálně dva tisíce sedm set lidí, což jsme vypočítali na základě požadavku jednoho a půl metru čtverečného na osobu (každý uprchlík tak bude 18