Prolog
Northamptonshire, Anglie Jaro 1799
V
čera, když pohřbívali jeho rodiče, svítilo slunce. I dnes bylo nemístně jasno a na obloze stálo krutě zářivé, veselé slunce plné naděje, ptáci zpívali a v trávě se rozvíjely první jarní květiny. Desetiletý lord Lucien de Grey se před sluncem a strašlivou rozjařeností světa musel ukrýt. Jeho starší bratr Gerard ho našel, jak se jako hromádka neštěstí choulí v jedné z početných chodeb starého rodičovského sídla, které tak miloval. Bylo to oblíbené sídlo celých generací vévodů z Marchmontu už od doby, kdy bylo před několika staletími postaveno. TeL se Gerard, o tři roky starší než Lucien, stal desátým vévodou z Marchmontu. „Nemysli na ně,“ vyzval bratříčka. „Tím to jenom zhoršuješ.“ „To nejde!“ vykřikl Lucien. „Ty nic nechápeš! Nenávidím tě!“ Slovní potyčka rychle přerostla v pěstní souboj. Rvali se tehdy a rvali se i potom, pro hlouposti anebo prostě jen tak. Příbuzní i vychovatelé se jim v tom snažili bránit, ale nikdo nechtěl příliš plísnit truchlící chlapce, aH už se chovali sebehůř. 5
Lucien i Gerard přitom ničili nábytek i nádobí. Rozbili okno a urazili hlavu soše, kterou jejich dědeček přivezl z Řecka. A tak to šlo celé týdny. Až se na Marchmontu objevil otcův nejlepší přítel lord Lexham. Obě rodiny spolu trávily letní měsíce a dlouhé roky se zdálo, že každé léto u Lexhamových přibude nový potomek. Když oba Lucienovi rodiče podlehli smrtící nemoci provázené horečkami, Lexhamovo hejno už čítalo osm členů – tři chlapce a pět dívek. Nejmladší se jmenovala Zoe Octavia. Lord Lexham byl jedním ze tří poručníků, které svým nezletilým synům stanovil v poslední vůli vévoda z Marchmontu. Ale byl jediným, který se svého úkolu ujal aktivně. Až moc aktivně. Zahnal nejdřív Gerarda a pak i Luciena do pracovny jejich zesnulého otce a tam je oba vyplatil proutkem – a ne zrovna symbolicky. „Normálně tělesné tresty příliš nevyznávám,“ oznámil jim poté, „ale s vámi dvěma je těžké pořízení. Člověk si nějak musí získat vaši pozornost.“ Nikdo – nikdo! – se jim zatím neodvážil nasekat. Jakýmsi podivným způsobem to teL přijali s úlevou. A lord Lexham si rozhodně získal jejich plnou pozornost. „Měli bychom vám najít něco, čím byste se zabavili,“ prohlásil. A našel jim toho spoustu. Uvrhl je do mučivého kolotoče studia a cvičení, který se ukázal jako účinná protilátka na zuřivé zoufalství a slzy. A pak, když se jaro změnilo v léto, se v Lucienově životě objevil další mocný lék na jeho smutek. Jako vždycky jeli na léto do Lexhamova venkovského sídla a Lucien se konečně osobně seznámil s tím živoucím vtělením hrozící katastrofy: s pětiletou nejmladší Lexhamovou. * * * 6
Zoe Octavia Lexhamová nenáviděla pravidla snad ještě víc než Lucien a porušovala je ještě častěji než on. To už bylo co říct, vzhledem k tomu, že něco takového je pro dívky mnohem těžší. Utíkala z domova. Neustále. Lucien zjistil, že poprvé to udělala už ve čtyřech letech. Utekla několikrát i to léto, kdy se spolu seznámili, a pokračovala v tom i mnohé další roky. Byla problémové dítě a její nechuH vzpírat se všem autoritám byla jen částí problému. Jezdila na koních, na které se vůbec neměla posadit. Hrála si s dětmi, se kterými se neměla stýkat. Často ji nacházeli na místech, kam by dcera šlechtice neměla vůbec vkročit. Zřejmě ji bavilo dělat přesně to, co neměla. Lucien si byl jistý, že ta holka určitě celé noci nespí a plánuje, čím by rozzuřila dospělé a ztrapnila své bratry. Když jí bylo sedm, vyprovokovala svého bratra Samuela, aby vylezl na střechu. Samuel jí vysvětlil, že není trénovaná opička a není jeho úkolem ji bavit. Sestřička ho nazvala ustrašenou vypelichanou kočkou bez mozku. A pak sama vylezla na tu nejstrmější část střechy. Lucien byl z dětí jediný, kdo měl odvahu tam vylézt za ní a snést ji dolů. Byl taky tím, kdo ji pravidelně lovil z místních rybníčků a hledal v domku lovčího nebo kováře, když se ztratila. Nikdo z jejích sourozenců neměl nikdy ani ponětí, kam mohla zmizet. Nebo co s ní mají dělat. Ta příhoda při kriketu byla typická. Tehdy jí bylo osm. Chlapci organizovali zápas v kriketu. Zoe Octavia zaútočila na Luciena. „Já chci taky hrát. Řekni jim, aH mě vezmou s sebou.“ „Holky kriket nehrají,“ namítl. „Běž si hrát s panenkou a s chůvou, mrně.“ Dívenka popadla pálku a pokusila se ho praštit. Roztočila se co nejvíc – a točila se dál a dál, až spadla na zadek. Zůstala sedět s rozcuchanými zlatými vlasy a vykulenýma 7
modrýma očima. I pusu měla otevřenou, jak byla šokovaná. Lucien se rozesmál tak neovladatelně, že spadl na zem k ní. Byla protivná, někdy nesnesitelná, většinou nemožná. Ale taky byla nejsvětlejším bodem jeho života.
8
Kapitola první
Londýn Středa 1. dubna 1818
L
ucien Charles Vincent de Grey, jedenáctý hrabě z Marchmontu, stál na prahu dopoledního salonku klubu White’s a přimhouřenýma očima si prohlížel zdejší společnost. Ženy měly sklon číst v těch ospalých zelených očích ty nejhlubší významy, i když ve skutečnosti v nich tou nejhlubší myšlenkou bývalo Zajímalo by mě, jak vypadáš nahá. Ženy se v něm často pletly. To, jak se mu plavé vlasy v jistém světle andělsky třpytily, mu dodávalo až nadpozemské vzezření. A jedna neposlušná lokna mu neustále padala do čela Lábelsky neodolatelným, poetickým způsobem. Ti, co ho znali lépe, žádným podobným bludům nepropadali. Devětadvacetiletý vévoda z Marchmontu nebyl ani anděl, ani poeta. Vyhýbal se všem hlubším myšlenkám a zakazoval si silné city. Nic nebral vážně. To nic zahrnovalo i oblečení, ženy, politiku, přátele a dokonce – nebo spíš nejvíc ze všeho – jeho samotného. Momentálně nehrozilo, že by jeho zjev obloudil nějakou dámu, protože žádná nebyla na dohled. Tohle byl klub White’s, exkluzivní útočiště pro pět stovek urozených pánů. 9
Několik se jich teL nahrnulo ke slavnému arkýřovému oknu, kde kdysi předsedal svému dvoru Beau Brummell. I teL, když slavný krasavec uprchl před svými věřiteli do Francie, byla křesla v arkýři rezervována jen pro několik vyvolených. V tuto chvíli mezi ně patřili Brummellův nejlepší přítel baron Alvanley, stejně jako vévoda a Beaufortův následovník markýz z Worcesteru. S nimi se tam dohadovali lord Yarmouth, lord Adderwood a Grantley Berkeley. Z celé skupiny jenom hubený brunet Adderwood, zřejmě mnohem uvážlivější než ostatní, nebyl příslušníkem bývalého Brummellova kroužku. Byl to Marchmontův přítel, už od školních let. Vévoda Marchmont sice denně porušoval aspoň pět či šest Brummellových pravidel, a co hůř, nepokládal je za důležitá. Přesto byl jedním z Vyvolených. Netušil, proč si ho vybrali, a nestaral se o to. Popravdě řečeno považoval Brummella za otravného zmetka a radši sedával v arkýři v době, kdy tam ostatní nebyli a kdy si svůj důvtip (jak se aspoň domnívali) nebrousili na těch, kteří je právě pod oknem po St. James’s Street míjeli. Komu záleželo na tom, jestli je obložení nějakého kočáru moc tmavé, jestli má někdo příliš krátký plášH nebo nějaká dáma na hlavě klobouk, který už minulý týden vyšel z módy? Vévodovi z Marchmontu rozhodně ne. Na tomhle světě mu záleželo jen na málo věcech. Pohled mu sklouzl z hejsků a jejich paruk do klidnější části místnosti, kde jeden muž podřimoval v polstrovaném křesle. Jako by na sobě ucítil pohled vévody, otevřel oči a zadíval se na Luciena. Ten zvedl trochu ruku v univerzálním posunku jasně naznačujícím Jdi pryč. Muž spěšně vstal a opustil místnost. Jeho vznešenost graciézně složila své metr osmdesát dlouhé tělo do křesla, když se v arkýřovém okně strhl nějaký ruch. Lucien si všiml, že se pozornost pánů neupírá na kolemjdoucí ze St. James’s Street, ale soustředí se na koženou sázkařskou knížku. 10
V tu chvíli lord Adderwood konečně odtrhl dychtivý temný pohled od svých společníků a zaostřil ho na bývalého spolužáka. „Tak tady jsi, Marchmonte,“ prohodil. „Že jsi ale všímavý hoch, Adderwoode,“ ušklíbl se Marchmont. „Nic ti neujde.“ „Už jsem tě chtěl jít hledat,“ prohlásil Adderwood. „Říkal jsem, že přece nemůžeme uzavřít tuhle sázku bez tebe. Co myslíš? Já se sázím, že je to ona.“ „Pak říkám, že není.“ „Kolik?“ „Zapiš mi tisíc liber,“ požádal vévoda. „Ale nejdřív mi to prosím vysvětli. Kdo je ona a co je nebo není?“ Všechny páry očí z okenního výklenku se obrátily k němu. „Proboha, Marchmonte, kde jsi byl? V Patagonii?“ podivil se Alvanley. „Mám za sebou rušnou noc,“ připustil vévoda. „Ani se nepamatuju, kde všude jsem byl. Kde je Patagonie? Není to někde poblíž Lisson Grove?“ „Čte noviny až večer,“ objasnil ostatním Adderwood. „Pokládám je za spolehlivého pomocníka pro rychlé usínání,“ dodal vévoda. „Nemusel jsi nic číst. Je to v každé výloze ve všech tiskařstvích,“ ozval se Worcester. „Přišel jsem jinudy,“ namítl Marchmont. „Nešel jsem kolem žádných výkladů. Co se stalo? Namlouvá si zase někdo z královské rodiny nějakou německou princeznu? To by nebylo nic nového. Vážně už dlouho čekám, kdy některý z našich princů udělá něco opravdu šokujícího – třeba si vezme Angličanku.“ Vloni v listopadu zemřela po dlouhém a bolestivém předčasném porodu všemi milovaná princezna Charlotte, jediné dítě prince regenta. Tenhle smutný konec anglických nadějí přiměl její strýce, aby opustili své milenky i početné nemanželské potomstvo a začali si rychle hledat nevěsty mezi svými německými sestřenkami. 11
„Tohle nemá s královskou rodinou nic společného,“ ozval se Adderwood. „Jde o Lexhama. Někteří z nás říkají, že se lord už dočista pomátl. A jiní, že měl celou dobu pravdu.“ Marchmontovy přimhouřené oči se pootevřely o něco víc a jeho lhostejná mysl se konečně začala soustředit. „Zoe Octavia,“ ozval se. Jestli se tihle hejsci sázejí kvůli Lexhamovým, pak musí jít o lordovu dávno ztracenou dceru. Před dvanácti lety vzal lord Lexham svou manželku a nejmladší dceru na cestu po Středomoří. Marchmontovi připadalo, že to v době války nebyl zrovna nejmoudřejší tah. Jistě, Francouzi přišli o Egypt a přenechali ho Británii už v roce 1801, a Nelsonovo velké vítězství u Trafalgaru pak demonstrovalo námořní nadřazenost Anglie. Ale moře bezpečná zdaleka nebyla. Evropské vojenské sváry a vítězství znamenala jen málo pro všechny ty paši, beje a šejky, kteří vládli krajinám kolem Osmanské říše, Egypta, Řecka a Svaté země stejně jako kdysi. Výnosné otroctví tam vzkvétalo a bílé otrokyně byly vždycky žádaným zbožím pro harémy – a piráti na lodích ve Středozemním moři to moc dobře věděli. Zkrátka a dobře, nebyla to zrovna ta pravá oblast, kam vzít dvanáctileté dítě – natožpak plavovlasou modrookou anglickou dívenku. Nota bene Zoe. Sotva dorazili do hotelu v Egyptě, dívka vzala nohy na ramena, jak to byla zvyklá dělat doma v Anglii. Jenže tenkrát s nimi nebyl Marchmont, aby ji zase vystopoval, a ti, kteří ji hledali, neměli úspěch. Mělo se za to, že ji někdo unesl. Lexham čekal na žádost o výkupné, ale ta nikdy nedorazila. Hledání dcery nikdy nevzdal. Nakonec se sice musel vrátit do Anglie, ale najal si detektivy, kteří pracovali místo něj. Putovali po Nilu nahoru i dolů, prohledávali okolní země od Alžírska po Turecko, leč marně. Zaslechli, že ji viděli tady, pak zase tam, sbírali klepy… Ale neodhalili nic. Marchmont se vzdal naděje už asi před deseti lety. Zavřel si Zoe do přihrádky spolu s dalšími ztrátami a city, které si už navždy zakázal. 12
„Kolikátou už našli?“ zeptal se. „Spočítal někdo ty mladé ženy, které se objevily u Lexhamových dveří a tvrdily, že jsou jeho dávno ztracená dcera?“ „Podle mě jich bude přes dvacet,“ prohlásil Alvanley. „ZvlášH zpočátku jich byla spousta. Ale v poslední době jejich řady značně prořídly. Sám už jsem na ni skoro zapomněl.“ I když Lexhama každý pokládal za šílence, protože po ní ani po té době nepřestal pátrat, lord měl dost rozumu, aby prozatím odmítl každou z uchazeček o roli jeho dcery. „Takže teL jich je o jednu víc?“ ozval se Marchmont. Alvanley zavrtěl hlavou. „Tentokrát ji lord přijal,“ vysvětlil Adderwood. Vévoda z Marchmontu vyskočil z křesla a přešel k arkýři. Berkeley zvedl ze stolu jedny noviny a podal mu je. Lord Lexham přijal dívku z harému, hlásal titulek. Marchmontovo obvykle chladné – někdo by možná řekl neexistující – srdce se rozbušilo velice podivným způsobem. Ne že by to na něm bylo poznat. Jeho obvykle ospalý výraz se ani nezachvěl, když přejížděl očima dlouhý článek v Morning Postu. „,Záhadná mladá žena,‘“ četl nahlas, „,dorazila v pondělí večer ve společnosti lorda Wintertona do Londýna… Rodina, která byla na její příjezd předem upozorněna, se shromáždila v Lexhamském sídle, připravená konfrontovat a odhalit další vetřelkyni…‘ A tak dál, a tak dál.“ Zavrtěl hlavou a přejížděl pohledem po řádcích. „,Vážený čtenář si snadno dokáže představit, jak radostné slzy byly prolévány nad tím nečekaným shledáním…‘“ Marchmont se rozhlédl po svých společnících a zavrtěl hlavou. „Asi budu zvracet. Jaký pitomec psal tyhle žvásty?“ Pak se s dramatickým přednesem pustil znovu do čtení. „,Leč byla to skutečně ona, ztracená dcera, která se navrátila do lůna rodiny po dlouhých letech věznění v paláci paši Jusriho.‘“ Přelétl očima dalších pár řádků. „,… odporný zločin… nejmladší dcera Lexhamových, rodu, jenž se po staletí honosí 13
baronským titulem… Unesena a prodána na trhu s otroky v Káhiře…‘“ Zasmál se a odložil noviny na stůl. „Velice zábavné. Nevšimli jste si náhodou, kolikátého dnes je?“ „Nemusel jsem si všímat,“ odpověděl Adderwood. „Cestou sem mě každý londýnský uličník, který mě potkal, upozornil, že mi čouhá kapesník. Existuje snad vousatější aprílový žert než tenhle? Vsadím se, že to kluci zkoušeli už na Sokrata. Aprílové vydání, pomyslel jsem si hned, když jsem se podíval do novin. Ale copak je na tomhle něco vtipného?“ „Všichni už na ni zapomněli,“ dodal Alvanley. „Proč by se jí někdo vysmíval? Proč by si nevybral nějaký vhodnější terč?“ „A podívej se, kdo ji přivedl domů,“ upozornil ho Berkeley. „Winterton.“ Druhý největší anglický cynik – hned po Marchmontovi. „I kdybych si nevšiml data, to jméno ve mně hned vzbudilo podezření.“ Chladnokrevný a sobecký Winterton nebyl zrovna rytířem, který zachraňuje dámy v nesnázích. „Každopádně se u Lexhamových objevila nějaká dívka, která tvrdí, že je jejich dcera,“ ozval se Worcester. „Tohle není vtip.“ „Viděli jste ji?“ zeptal se Marchmont a znovu se chopil novin. Nedávalo to smysl – ledaže by Wintertonovi při jeho cestách do Orientu spadlo něco na hlavu. „Neviděl ji nikdo kromě těch, o kterých to děvče tvrdí, že jsou její příbuzní,“ vysvětlil Alvanley. „A ti dělají mrtvého brouka. Slyšel jsem, že se uzavřeli v Lexhamském sídle a nepřijímají návštěvy.“ Vévoda Marchmont se snažil ze všech sil, aby to na sobě nedal znát, ale popravdě řečeno byl jeho zájem probuzen a neustále sílil. Dál se ovšem tvářil ospale pobaveně. „Už chápu, proč se mě Adderwood tak snažil sehnat, než uzavřete sázky,“ prohodil. „Jsi jejich blízký rodinný přítel,“ přikývl Adderwood. To byla pravda. Marchmont znal svého bývalého poručníka možná líp než Lexhamovy vlastní děti. Ten muž nebyl žádný hlupák. 14