0035670 by Knižní klub

KAPITOLA PRVNÍ Leden 1925 Jestlipak může být něco hezčího, uvažovala Polly, než ležet ve vyhřáté posteli a snít s otevřenýma očima, zatímco venku bledne mrazivé newyorské zimní ráno? Přemýšlela o tom už včera večer, když šla na slavnostní otevření klubu Palm Beach, což byla okázalá akce plná lidí z nejvyšších společenských vrstev a celebrit, včetně dvou filmových hvězd, jednoho kongresmana a jeho manželky. Hrála tam dobrá kapela: Washingtonians – vypůjčení z klubu Hollywood, který měl zavřeno kvůli rekonstrukci – mezi nimi „senzační“ trumpeLák Bubber Miley a nadějný jazzový pianista Edward „Duke“ Ellington. Venku stály davy čumilů a desítky fotografů od tisku, a když kráčela od obrubníku ke dveřím, ze všech stran zářily blesky fotoaparátů, aby zaznamenaly skutečnost, že se dostavila Polly Morlandová z Maison Polly, nejnovějšího, nejzajímavějšího módního salonu v New Yorku. Uvnitř byl další fotograf, a když odložila přehoz, zapózovala mu – otáčela se, aby bylo jisté, že zabere její toaletu co nejlépe. Byla v barvách paví modři a zlaté, elegantně zřasená a na bocích nabraná, sukně končila deset centimetrů nad kotníkem a ukazovala punčochy v barvě paví modři a zlaté střevíce. Namalovala si oči v egyptském stylu a na hlavě měla těsně přiléhavou čapku, zhotovenou z překrývajících se okvětních lístků zlaté fólie. Jelikož byla vysoká a štíhlá a krásná, byla sama sobě nejlepší reklamou a dbala na to, aby se ukázala na každé významné společenské události oděna v některém ze svých modelů. Samozřejmě bylo taky prospěšné vstupovat zavěšená do jednoho z nejpopulárnějších newyorských mužů, Renfrewa Hawthorne Alexandera. Byl bohatý, nadaný podnikatelskou prozíravostí, kterou obdivovali i největší boháči z New Yorku – a neškodí, říkala si Polly, že je taky velice hezký. Byl to pětatřicetiletý obr, ale pohyboval se plavně jako panter, a protože byl od přírody snědý a měl husté černé vlasy, šeptalo se o něm, že pochází částečně z indiánského kmene

Apačů. Stopa indiánské krve znamenala náznak zhýralosti, která mohla znamenat společenskou katastrofu, ale matkám to nevadilo vzhledem k jeho bohatství, krásnému oblečení a dokonalým způsobům, kdežto dcery se prostě rozkošně nakrucovaly. Polly se s ním seznámila vloni na podzim na večírku u své přítelkyně Julie Gilbert Margessonové, majonézové dědičky – sklenice Gilbertovy majonézy se našla v každé kuchyni a v každém lahůdkářství. Provdala se za Franklina D. Margessona, hovězího barona, a byla nadšenou mecenáškou umění a uznávanou hostitelkou. Renova výška a vzhled připadaly tenkrát Polly zajímavé, téměř zastrašující, podnítily ji, aby se předvedla v celé své jiskrnosti, a on se do ní očividně zakoukal a požádal ji o další schůzku. Vyfotografovali je spolu už v září na zahájení sezony Metropolitní opery a teU, o čtyři měsíce později, už byl jedním z těch, kdo ji doprovázeli na společenské akce pravidelně. Společenské rubriky projevovaly zájem – tónem různícím se od mírně zaujatého až po jednoznačně kousavý – jestli se Renu Alexanderovi bude u povýšené slečny Morlandové dařit lépe než jejím předchozím „nápadníkům“, mezi které patřili Jay Van Plesset, Max Schneider a naposled Chase Hazard. Chas byl mimořádně pohledný mladík a kromě toho, že byl nositelem slavného jména, byl taky příbuzný Whitneyových a velmi bohatý. Do chladné slečny Morlandové byl zamilovaný celé měsíce. Skutečnost, že tyto vztahy k ničemu nevedly, jí vysloužila pověst nedostupné krásky. Nevadilo jí to. Prospívalo to jejímu podnikání: ženy ji toužily napodobovat, mít spoustu nápadníků a dost sebejistoty, aby je dokázaly odmítat. Ren Alexander byl starší než ostatní, kteří se Polly líbili. Byl sofistikovaný, věděl si rady ve světě a ledacos – jako třeba pomáhání z kabátu, obstarávání taxíků, placení číšníkům a dávání spropitného vrátným – zvládal zdatně a bez okolků. Nikdy neměl problém s konverzací a ze všeho nejlepší bylo, že se jí vůbec nepokoušel vyznat lásku. Už ji nudila ta zrudlá telátka se svázaným jazykem, hloupě a pošetile zamilovaná, koktající, že je n-n-nejkrásnější d-d-dívka, jakou kdy dotyčný poznal, a že ji chce vzít domů představit matce. Ren měl někdy při pohledu na ni ve svých zelenozlatých očích záři, která sdělovala, že ji obdivuje, ale to bylo všechno. Polly bavilo být obdivována, ale nestála o žádnou romantiku. Při zahájení v Palm Beach měli ona, Ren Alexander a Margesso-

novi společný stůl s Roderick Towerovými – on byl burzovní makléř a syn diplomata, a ona byla za svobodna Flora Whitneyová, dcera chovatele dostihových koní Harryho Payne Whitneyho. Ren byl obchodním poradcem Towera i Harryho Whitneyho a Polly tušila, že právě jemu má co děkovat za to, že si k ní Flora nedávno přišla pro toaletu. Byl to pro ni stupínek na cestě do úplně nové vrstvy newyorské společnosti. Whitneyovi byli nepředstavitelně bohatí: Harry zdědil nějakých padesát milionů dolarů a pak se oženil s Vanderbiltovou dědičkou, která měla sama na kontě dvacet milionů. Dostali se do malého velice exkluzivního okruhu superboháčů, kteří stáli tak vysoko nad pouhými boháči, jako se boháči tyčili nad obyčejnými občany. Získat je mezi své zákazníky představovalo nanejvýš pohádkové štěstí. Pro Pollyin podnik tedy bylo důležité, aby se objevila na zahájení právě s těmito lidmi, ale jinak jí večer připadal značně nudný. Flora Towerová byla náladová a uzavřená, Julie nezvykle zamyšlená a všichni tři muži mluvili o politice. Chvílemi se rozhlížela po ostatních stolech, kde zlatá mládež klábosila o kapelách, filmech, módě a drbech, a litovala, že není mezi nimi. Patřívala do té společnosti, dokud do jejího života nevstoupil Ren – patřila tam pořád, pokud nebyla s ním. Doma v Anglii se o politiku nikdy nestarala a ta americká jí byla záhadou. Pořád ještě byla sotva schopna rozeznat republikány od demokratů a výraz „předvolební kampaň“ jí vždycky připomínal Alenku v říši divů. Jenže politika byla Renovou největší vášní, tedy kromě podnikání a financí. V politickém světě měl mnoho známých a neznámý nebyl ani v Bílém domě – měl obchodní kontakty s Herbertem C. Hooverem, ministrem obchodu (sarkasticky přezdívaným „podministr všeho ostatního“ s ohledem na svůj široký vliv). Když se Polly s Renem pár dní neviděla, mohla si být celkem jistá, že je ve Washingtonu a vede rozhovory s významnými lidmi. Přispívalo to k jeho lesku. Volební vítězství Calvina Coolidge nad Johnem W. Davisem v listopadu 1924 jí bylo naprosto lhostejné, ale pochopila, že lidé tak docela nevědí, co si mají o novém prezidentovi myslet – proto se začala přiklánět na jeho stranu: měla ráda záhady. Byl klidný, uzavřený a povýšený, jak se o něm povídalo – říkala tedy, když se jí někdo zeptal, že se jí zamlouvá. Renovi se líbilo, že má v tomto ohledu

nějaký názor, snažila se tedy pěstovat si i další názory. Bylo však těžké se soustředit, když ji k sobě tak silně volala swingová hudba. Hrozně ráda tančila z téhož důvodu, z jakého doma hrozně ráda jezdila na hony – protože se na nějaký čas mohla nechat unášet čistě fyzickými pocity a přestat na cokoli myslet. Ren byl dobrý tanečník a při tanci moc nemluvil, čemuž byla ráda. To byla jedna z dalších věcí, které se jí na něm líbily. Ze zdvořilosti musela tančit i s ostatními muži od stolu, a ti mluvili, čímž ji vytrhovali z bezmyšlenkovité extáze, protože jim musela odpovídat. Rod Tower tančil dobře, ale moc se jí nelíbil: silně páchl alkoholem a držel ji příliš blízko u sebe. Frank Margesson byl milý, ale nudný, a špatný tanečník. O půlnoci Rod Tower navrhl, aby si zašli ještě na poslední drink, ale nikdo z toho nebyl nadšený a společnost se rozešla. Ren ji dovezl taxíkem domů zářivými, mrazivými kaňony Manhattanu. Rozloučil se s ní u vchodu hotelu obvyklým spořádaným stiskem ruky – jenže tentokrát ji hned nepustil. „Děkuju vám,“ řekl. „Díky vaší přítomnosti to byl dokonalý večer.“ Okamžik zůstal stát, upřeně na ni hleděl a pořád držel její ruku. Pak se sklonil a políbil ji. „Mohu se vám ozvat později?“ „Samozřejmě,“ řekla Polly a podařilo se jí pronést to klidně a nepohnutě, ačkoliv vnitřně byla celá rozrušená. Ještě nikdy jí ruku nepolíbil a ona náhle a intenzivně vnímala jeho mocné tělo a ovládnutou sílu v těsné blízkosti. Co kdyby ji zvedl do náručí – doslova? Je dost velký a silný, aby ji unesl jako nic, a ona by mu nebyla schopna zabránit. Na zlomek vteřiny se viděla uvězněna v jeho náručí, jak ji vášnivě líbá, a cosi v jejím nitru se sevřelo a zachvělo nedočkavostí. Vzápětí pustil její ruku, odstoupil a ona se otočila a vstoupila kolem portýra, který jí držel dveře – maličko se za sebe styděla. TeU, ráno, se jí představa toho okamžiku z včerejší noci znovu vrátila, a byla znepokojivá. On byl znepokojivý. Jeho mohutná, temná, mírně neotesaná mužnost byla takřka děsivá, ale podivně rozkošná zároveň. Násilím odvedla svou mysl od nebezpečného pana Alexandera a místo toho se zamyslela nad tím, co má dnes dopoledne na práci. Bratranec Lennie jí pomohl založit podnik a jeho babička Ruth do něj vložila většinu peněz a Polly si toho projevu důvěry vážila. Maison Polly byl na 34. ulici, hned u Páté Avenue, a za rok a něco své existence si vydobyl místo v silně konkurenčním prostředí světa módy. Byla to nesmírně těžká práce a Polly byla hrdá na to, čeho

dosáhla. Malá Polly Morlandová z Morlandu, která nebyla ničím než dcerou svého otce, popadla New York za límec a přiměla ho, aby ji vnímal. To byl důvod k hrdosti. Stačilo jen rozhlédnout se kolem sebe, aby viděla výsledky: její apartmá v hotelu Delft se nalézalo v jedné z nejlepších částí Upper West Side. Ložnice byla zařízena v barvách broskvové, krémové a café-au-lait, v oknech hedvábné závěsy přes tylové záclony, na podlaze smetanový koberec, titěrné napodobeniny francouzského nábytku z devatenáctého století se zlacenými nožkami, všude zrcadla. Vzpomněla si na ložnici, kterou po sobě nechala na Morlandu: těžká, tmavá a obložená dubovým dřevem, plná nudných předmětů a ošklivého nábytku, který byl v rodině po staletí – nic nového, nic, co by si vybrala sama nebo co by bylo vybráno pro ni. A žádné ústřední topení! V zimě byla námraza na oknech zevnitř, dokud se nepřikradla tiše jako myška služebná, aby rozdělala oheň v krbu. Ušla veliký kus cesty a většinou měla příliš napilno, než aby byla osamělá nebo aby litovala toho, co opustila. Dveře se otevřely a vstoupila její komorná Plummerová. „Vaše snídaně, madam.“ Polly se posadila a Plummerová jí položila tác na kolena. Čaj a toast – Plummerová považovala za velice rafinované, že pije čaj místo kávy. Šla roztáhnout závěsy. „Hodně mrzne,“ oznámila. „Mám připravit ten kouřově modrý tvíd?“ Polly kývla a zkontrolovala misku s džemem. Třešňový džem z dovozu – nebylo nijak těžké rozmluvit Plummerové ten nudný hroznový rosol. „A v salonu je pan Manning, čte noviny, madam,“ pokračovala Plummerová. „Říkal, že může počkat půl hodiny, kdybyste se chtěla vykoupat.“ „Ale ne, může jít dál,“ řekla Polly. „Jen mi podejte ten noční kabátek.“ Byl z prošívaného broskvového saténu, lemovaný peřím čápa marabu, upnutý ke krku a s dlouhými rukávy – určitě ji zakryje dost na to, aby to uspokojilo i starého slušňáka Lennieho. „Nabídla jste mu kávu?“ „Právě jsem se chystala, madam.“ „Přineste mu ji sem.“ Bratránek Lennie byl poněkud vzdálený příbuzný, ale znala ho tolik let – poprvé přijel na Morland, když jí bylo teprve čtrnáct – že na něj hleděla jako na bratra.

On však netoužil vidět v Polly sestru, nýbrž něco mnohem dražšího, díky čemuž byl trochu nesvůj z toho, že ho přijímá ve své ložnici. Vstoupil zdráhavě a chvilku se jí, sedící v posteli, vyhýbal pohledem. „Mohl jsem počkat,“ řekl. „Vypadám naprosto počestně,“ řekla se stínem nedůtklivosti. „Myslela jsem, že už jsi pryč. Neměl jsi odjet hned ráno?“ Lennie si vzal od okna křesílko a přenesl je blíž. Byl vysoký a nevýrazně hezký – po pravdě řečeno, v jeho tváři jste si spíš všimli, že je milá než pohledná. Také se projevil jako schopný byznysmen. Začal podnikat v oblasti rádia právě v době, kdy si rádio získalo oblibu, takže teU měl obchody po celém New Yorku a také na severu i jihu východního pobřeží, a právě budoval továrnu v New Jersey jako náhradu za síL dílen, se kterou začínal. Milý, obyčejný, hodný Lennie byl na nejlepší cestě stát se velice bohatým. „Měl jsem to v plánu,“ usedl do křesla, „ale včera večer se něco stalo v továrně a já byl jediný, kdo to mohl vyřešit, tak jsem tam byl celou noc.“ Podívala se po něm přes okraj šálku. „Vypadáš moc dobře na někoho, kdo vůbec nespal.“ „No, zajel jsem se domů vykoupat a převléknout, ale ujel mi vlak. Budu muset jet až zítra.“ Na Polly udělala dojem vyrovnanost, s níž to přijímal. Cesta napříč Amerikou byla, na rozdíl od cestování po pobřeží, velké dobrodružství. Trvala čtyři dny a tři noci a obnášela cestu Pullmanovým vlakem Century do Chicaga, autobusem či taxíkem z jednoho chicagského nádraží na druhé a pak cestu Chiefem k západnímu pobřeží. V létě bylo horko, v zimě zima a jen zřídkakdy bylo bezpečné otevřít okna. Bylo to pět stísněných, poměrně nepohodlných ztracených dní života a jediné, co se o tom dalo říct dobrého, bylo, že je to lepší než absolvovat tutéž cestu na krytém voze jako první dobyvatelé Západu. Plummerová vstoupila s kávou, a když zase odešla, Lennie pokračoval. „Nebylo by skvělé, kdyby se dalo létat? Divím se, že nikoho nenapadne založit leteckou společnost. Trasa by musela vést velkou oklikou, aby se letadla vyhnula horám, ale při pohodlném ubytování na palubě by to nevadilo.“ „Až do Kalifornie?“ řekla Polly a roztírala si přitom po plátku toastu tlustou vrstvu třešňového džemu. Nabídla mu a Lennie nepří-

tomně přijal, takže si namazala další. „Proč tam vůbec vlastně jedeš?“ „Zjistit, jestli jsou správné podmínky pro to, abych založil šňůru obchodů na západním pobřeží, tak jako to mám na téhle straně. V Los Angeles žije spousta bohatých lidí.“ „Beverly Hills?“ řekla. „Tam žijou všechny filmové hvězdy, viU?“ „Prý ano. Představ si, jaká by to byla dobrá reklama, kdyby se jedno z mých gramorádií ocitlo na fotografii z Pickfairu.“ „Četla jsem, že Douglas Fairbanks a Mary Pickfordová pořádají pohádkové večeře,“ řekla Polly. „Chodí tam každý, kdo něco znamená, nejen filmoví herci – i když Charlie Chaplin prý bydlí hned vedle. Myslíš, že tě pozvou?“ „Jednou ano, až každý, kdo něco znamená, bude mít Manningovo rádio. Západní pobřeží je zralé, jen je utrhnout: rádia, gramorádia – a na ty plážové večírky navrhuju nový přenosný gramofon.“ Usmál se. „Říkal jsem si, že Pole Negri by se mohl líbit přenosný gramofon v ještěrčí kůži, s jejími iniciálami vysázenými z diamantů, aby mohla tančit na písku s Rodolfem Valentinem.“ „Ty to máš ale vymyšleno!“ rozesmála se Polly. „Hollywood tě sežere zaživa. Zamotáš hlavu nějaké úžasné hvězdě a nikdy se k nám už nevrátíš.“ „Vždycky se budu vracet,“ řekl vážně. Odvrátila oči. Nechtěla, aby si myslel, že ho povzbuzuje. Pozoroval to rezignovaně. Věděl, že si Polly hýčká zlomené srdce – nějaký muž, kterého milovala, padl ve válce – ale byl ochoten čekat; celý život, bude-li třeba. Řekla, že už nikdy nedokáže milovat nikoho jiného – no, on taky ne. „Nedostaneš se do žádného maléru, až budu pryč, viU?“ řekl jakoby nic. Znovu na něj pohlédla a usoudila, že žertuje. „Ne, do jakého maléru bych se mohla dostat?“ zeptala se. „Bojím se, aby ti triumf ze včerejšího večera nezamotal hlavu.“ „Po triumfu ze včerejšího večera, jak tomu říkáš, budu mít tolik nových objednávek, že nebudu mít čas na nějaké nezbednosti.“ „Pak mě překvapuje, že zahálíš v posteli a nejsi ještě v práci.“ „Vstanu, hned jak odejdeš. Ale jsem ráda, že ses stavil.“ „Nemohl bych odjet bez rozloučení. A taky jsem ti musel říct, že ti to včera večer v tom egyptském kostýmu nadmíru slušelo.“ „Jak to víš?“ zeptala se podezíravě. „Viděl jsem noviny,“ řekl. „Máš tam moc hezkou fotku ze vstupní

haly.“ Pobaveně na ni pohlédl. „Proč? Myslíš, že jsem postával před Palm Beach, abych tě zahlédl, jako nějaký ubohý venkovský galán bez špetky naděje?“ Zarděla se. „Ta pokrývka hlavy vlastně egyptská nebyla, ale nikdo si toho nevšiml. Okopírovala jsem ji podle jedné frygické čapky v muzeu. Při tanci v ní bylo opravdu horko,“ přiznávala. „Ale vypadalo to dobře. Nezdá se, že by to tutanchamónovské šílení sláblo, viU?“ „Rozhodně by nemělo opadnout před mou jarní kolekcí, jinak budu na mizině.“ Pohlédl na nedojedený toast ve své ruce, aby se vyhnul jejím očím, a řekl nesměle: „S Alexanderem vám to v novinách slušelo. Je to zajímavý chlapík.“ „Nejspíš ano,“ řekla opatrně. „Taky bohatý. Zajímalo by mě, jak to, že ještě není ženatý.“ „Třeba je radši svobodný,“ řekla Polly. „U některých lidí to tak je, jak víš.“ Neřekla „jako například u mě“, ale stejně tu myšlenku zachytil. Vzhlédl a jeho tvář se rozjasnila úsměvem, s nímž působil velmi přitažlivě. Polly ho měla ráda a litovala ho. Věděla, proč on je pořád svobodný, a bylo jí z toho smutno. „No, radši půjdu,“ řekl. „I když bych rád seděl a klábosil s tebou celý den…“ Viděla, jak nepřítomně civí na svůj kus toastu, a řekla: „Dej mi to. AL nemáš oblek od džemu.“ „Džem,“ řekl. „Jak anglické. Jednoho krásného dne tě musím seznámit s rozkošemi arašídového másla a želé.“ „To zní odporně,“ řekla vesele. „Nesmíš urážet samotné srdce americké kuchyně.“ Půjčil si od ní ubrousek, aby si otřel prsty, sklonil se a políbil ji na tvář. „BuU hodná,“ řekl. A už byl pryč.

% Už dlouho byla domluvená na oběd s Lennieho babi Ruth. Při takhle opožděném startu do nového dne by to byla ráda zrušila, ale velké jižanské dámě, jakou Ruth byla, člověk nemohl jen tak snadno dát „kvinde“, a tak se v patřičnou dobu odebrala do hotelu Brevoort. Babi Ruth milovala tamní Café – říkala, že je to v New Yorku jediné

místo, kde dostanete skutečné francouzské jídlo. Protože nikdy neopustila Ameriku, bylo by Polly zajímalo, odkud to ví – jenže zeptat se jí na to nemohla, pokud se nechtěla obeznámit s ostrým břitem jejího jazyka. Ruth Lennieho doslova vychovala – matka mu zemřela, když byl ještě nemluvně. Žila s ním a Lennieho otcem Patrickem, architektem, ve velkém staromódním bytě v blízkosti 6. ulice. Lennie říkal, že je tam pro všechny místa habaděj, a dokud se neožení, nemá důvod mít oddělenou domácnost. Polly se s nimi stýkala dost dlouho, aby znala skutečný důvod: Ruth by zlomilo srdce, kdyby odešel. Nikdy by to však nedala najevo: bylo jí devětasedmdesát let a prožila Občanskou válku na Jihu a ještě strašnější období rekonstrukce po ní. Měla v sobě hluboko zakořeněnou kuráž a hrdost. Dáma si nestěžuje, slýchala den co den ještě jako vzpurné dítě a ve stáří teU z takových pravidel žila. Nikdy si nestěžovala – a její záda se nikdy nedotkla opěradla křesla, ve kterém seděla. Byla ráda, že Polly vidí, a vstala, aby ji uvítala polibkem, jako by vůbec nevěděla, co jsou to ztuhlé klouby. „Přinesla jsem ti tohle,“ řekla Polly. „Dostala jsem o sklenici víc, když jsem si to objednávala.“ Ruth vzala nádobku a podívala se na nálepku. „Confiture de Cerises,“ četla. Ještě i teU měla náznak jižanského přízvuku a francouzština zněla jejím měkkou, pomalou výslovností příjemně. „To je milé. Děkuju ti, zlato. Víš, jak mám ráda kontinentální džemy. PosaU se, má milá, a pověz mi, co děláš. Jaké bylo včera zahájení? Měl tvůj úbor úspěch?“ Polly jí všechno vyprávěla – Ruth měla ráda podrobnosti. „Dneska ráno byla v novinách moc dobrá fotografie té toalety a myslím, že v nedělních budou další,“ uzavírala. „Lennie ji dneska ráno viděl,“ řekla Ruth. „Prý jste s Alexanderem tvořili hezký pár.“ „My nejsme pár,“ vycítila Polly nesouhlas. „Opravdu nejste?“ Ruth ji obdařila pronikavým pohledem. „Zdá se, že poslední dobou s ním trávíš strašně moc času.“ „Je to jen jeden z mých doprovodů,“ řekla Polly a snažila se, aby to znělo lhostejně, ale jeho mohutný, mužný zjev jí znovu vytanul na mysli a přivedl ji do rozpaků. Ruth si jejího ruměnce všimla. „Kolik toho o něm víš?“ otázala se.

„Skoro nic, ale co na tom sejde? Jsem ráda v jeho společnosti a je dobrý tanečník,“ řekla Polly. „Co ještě potřebuju vědět?“ „Nic, má milá, vůbec nic, pokud se za něj nehodláš provdat.“ „No, nehodlám,“ odvětila Polly dotčeně, i když se to snažila nedat najevo. Ruth ji poklepala po ruce. „Třesky plesky. Já mám dovoleno klást ti ošemetné otázky. K čemu by bylo dobré, být stará jako Metuzalém, kdyby člověk nemohl pohlavkovat a dopalovat lidi? Ren Alexander je tedy náramně bohatý, to vím, a vypadá dobře, pokud si na takové věci potrpíš. Každopádně lepší než ten vybledlý Hazardovic kluk, co po tobě blázní už půl roku. Ale neslyšela jsem o žádných jeho příbuzných, jako by přišel odnikud. A vůbec nejsem schopná zjistit, v čem podniká.“ Polly to vlastně taky nevěděla. „Podniká ve vydělávání peněz, hádám.“ „Je burzián?“ nadhodila Ruth. „To asi ne. Ty já znám. Myslím, že prostě investuje peníze a nadělá zisk a ten zisk zase investuje do něčeho jiného.“ „Spekulant,“ řekla Ruth s náznakem opovržení. „Možná. Ale někteří velmi bohatí lidé si od něj dávají radit, takže asi ví, co dělá.“ „Hmm,“ řekla Ruth, nepřesvědčena. Měla ráda, když za penězi bylo něco hmatatelného. Měly by pocházet ze stavby železnic, chovu dobytka nebo dolování diamantů. „AL je to, jak chce, člověku bez příbuzných se nedá věřit. Peníze snadno přijdou a snadno odejdou, když to nejsou rodinné peníze a nemají nožičky pod nějakým dobrým, bytelným stolem. Takže pokud tě požádá o ruku, nezapomeň si dát poradit, než mu dáš odpověU.“ „Žádná žádost o ruku nebude,“ řekla Polly, „protože do mě není zamilovaný. A kdyby byla, nepřijala bych ji. Vůbec se nemám v úmyslu vdávat.“ V očích Ruth se objevil přísný výraz. „Víš, co Boha spolehlivě rozesměje? Dívky, co říkají: ‚Já se nechci vdávat!‘ Jednoho krásného dne někdo přijde a utrhne tě ze stromu jako velkou, zralou broskev. To, že se nějaký chlapík, do kterého jsi byla poblázněná, nechal zabít ve válce, ještě neznamená, že máš zůstat na ocet.“ „Nevím, co jsi…“ začala Polly a pak se kousla do rtu, rozladěná, že toho Ruth ví tolik.