Úvod 18. května 2010
Píšu novou knihu. Tuším už devátou, ale jsem líný to zjišťovat. (Rozuměj vstát a spočítat v knihovně ty vydané). I dnešní den jsem líné hovado! Pokud chci psát pravdivé příběhy, bude to hodně o lenosti, pro kterou nalézám nyní ve svém věku aktuální výmluvu – měknutí mozku, umírání buněk a nezadržitelně postupující ochablost organismu. Již téměř neutíkám, dokonce když zalovím v paměti, nevzpomínám si, že bych v posledních deseti letech byť jen popoběhl, a tak tělo starce odvyká svižným pohybům, kromě rychlého tempa chůze k obědu, k večeři a na Slavii, nebo když s funěním dobíhám nějakou krásnou ženskou, abych se jí zeptal: „SLEČNO, JSTE ŠŤASTNÁ? JSTE? TAK BĚŽTE DO PRDELE! POČKÁM SI, AŽ NEBUDETE!“ Píšu novou knihu! Možná že je už desátá, ale lenost mi zabránila vzít štafle, vynést je do patra do knihovny a spočítat své celoživotní literární dílo. Proč vůbec píšu? Pravda, je to mé poslání, bůh mi dal mimořádný talent ve všech oborech přesahující hranice EU a vnitřní neodbytné puzení zvané inspirace nebo políbení múzy mě nutí spolupracovat s čipovým blbem…! Zanech hněvu, Ringo, a vrať se k tomu, proč píšeš? Zkrátka a dobře, je to ve mně jako mlíko v koze a musí to ven! Proč teda byla mezi mou poslední knihou a tou, do které právě teď nadšeně hledíte, taková literomenopauza? Se zpomalujícími se pohyby (v sexu zcela příjemná inovace!) se mění i mé vnímání času. Jeho neuprosný běh mi nějak unikl, a tak se pokorně vracím k literatuře, které toho tolik dlužím. Myslím tím skvostné nadčasové dílo, v němž vám, moji milí čtenáři, připravím hodiny rozkoše a nepotlačitelného výskání, řetězec literárních orgasmů i intelektuál19
František Ringo Čech – GENERACE BEATLES aneb Rok stárnoucího rockera
ní masturbace, to vše díky vzácnému literárnímu jazyku, smyslu pro detail i stavbě samotného příběhu… O čem to tedy bude? O hovně! Ostatně jako většina mých knih, které jste možná právě proto přijali s takovým nadšením. Tuhle píšu na sklonku života… Ne, ne, neutěšujte mě, moji drazí čtenáři, že jsem ještě mladý. To jsem byl před 50 lety, podívejte se na moji fotku! A co vidíte dnes? To není ten rocker s úzkými boky, štíhlým pasem, jiskrnýma očima… Vidíte smutného, zlostného, zlomeného starce, sentimentálního melancholika, dvouvteřinového cholerika – odulé čuně! (Jen ten bystrý chlípný pohled mi zůstal, ale ten si teď můžu strčit, víte kam?) Už dobrých dvacet let mě oslovuje moje snacha ,,pane Čech“, což neznamená, že mě nemá ráda (doufám!), a ignoruje moje přání, aby mi říkala ,,dědku starej, hnusnej, smrdutej“. Mám ale pro vás dobrou zprávu! Když jsem tento týden znovu důrazně vyžadoval výše uvedené oslovení, povídá mi: „Jak se na vás, pane Čech, koukám, teď už by to možná šlo.“ Zaplať pánbůh, konečně jsem došel uznání! A nyní se s vámi podělím o svoji životní filozofii, o to, k čemu jsem na sklonku života došel!
R I N G OVA Ž I VOT N Í M O U D RO S T A ODKAZ MLADÝM V Š E C H NO S T O J Í Z A H O V NO ! V Š E C H NO J E P O D V O D !
20
V šeru dávných věků
Byl jsem ve druhým járu na konzervatoři a začínal jsem chodit po kapelách pozorovat, jak kdo kde hraje. Kdosi mi doporučil, že U Kupců ve Štěpánský hraje Studijní skupina tradičního jazzu pod vedením Pavla Smetáčka, tzv. Smetáčkovci. Já jsem samozřejmě už měl své zkušenosti, protože jsem s jedním orchestrem hrál, amatérským, byl to orchestr učňovské školy 002 – Elektro, který vedl pan Škorpík. (Proč 002, to jsem se nikdy nedozvěděl.) Hráli jsme Třešňové květy a Mambo Zambezi, věci od Broma a Vlacha. Jednou jsme vystupovali na Střeleckým ostrově na nějakým podnikovým večírku a přišli tam čtyři kluci, měli kornet, klarinet a bubínek, poslední byl klavírista. Jestli si můžou zahrát, my jsme samozřejmě řekli ano, tak oni se do toho pustili a já jsem poprvé v životě slyšel dixieland. Říkali si Rytmus Brontosaurus a ten jejich bubeník byl takovej oprsklej fracek, trochu se na mě vytahoval, protože samozřejmě hrál líp než já, úplně odlišným způsobem, to byla panečku jiná muzika! Jmenoval se Pacák a tohle bylo moje první setkání s Jeníkem. Jako mladý kluci jsme se viděli poprvé a mě jejich muzika tak okouzlila, že jsem se po ní začal pídit. Teď si vzpomínám, že to byl právě Pacák, kdo mi řekl o té restauraci U Kupců. Tyhle Smetáčkovci, to že je takovej salonní tradiční jazz, hodně učesanej, nedivokej, bělošskej, že to není úplně čistej dixieland, abych se šel na ně podívat. Tak jsem se tam vypravil a úplně jsem zešílel, když jsem slyšel tu nádhernou muziku! Poprvé v životě jsem vnímal všemi smysly kvalitní tradiční jazz, jaký hrával Joe „King“ Oliver v Harlemu a Jerry Roll Morton v New Orleansu, prostě nádhera je slabý slovo, úplně jsem tomuhle revivalistickému hnutí propadl, nemohl jsem ani spát, jak mi ta muzika zněla v hlavě čtyřiadvacet hodin denně. Sladce znějící Zajíčkův kornet… medový sametový zvuk, ze kterého jsem šílel! A tak jsem na Smetáky začal chodit i jinam, všude, kde hráli, jsem 21
František Ringo Čech – GENERACE BEATLES aneb Rok stárnoucího rockera
byl i já a ve zbožném zanícení prožíval hudební orgasmus. Tradiční jazz a dixieland přicházely do módy a Smetáci samozřejmě hráli častěji. Začal se tancovat charleston, shimi, mimochodem, milý čtenáři, asi nevíš, že jsem mistr Prahy, přeborník v charlestonu a shimy, vyhrál jsem dvakrát tuhle soutěž, nebo dokonce třikrát! Umím tančit shimi ,,jako moje sestra Kateřina“, jak hrával Greem Bell se svou vynikající australskou kapelou. Brzo jsem se dal do řeči se Smetáčkem i s jeho hudebníkama. Skamarádit se s nimi bylo snadné, já muzikant – ty muzikant a oni byli všichni dobří kluci. Po krátkém čase začali hrát v kavárně U Nováků, já tam samozřejmě seděl každý týden a brzo jsem dostal nabídku. Měli bubeníka, nějakýho Mentka. Mentek byl skvělej člověk, byl to geolog a samozřejmě rozkošnej cvok, kterej na bicí moc neuměl, ale tradiční jazz měl perfektně nastudovaný, z desek odposlouchaný do posledního ťuknutí, hrál naprosto stylově. Já jsem hned začal shánět stejný desky a z nich jsem se to učil. Mým vzorem byl černošský bubeník Baby Dodds, bratr klarinetisty Johnyho Doddse od Joe
Smetáčkovci na Zábradlí
22
V šeru dávných věků
„King“ Olivera, kde začínal také mladičký Louis Armstrong. Myslím, že oba bratři odešli později právě s Armstrongem do nové kapely Hot Five a později Hot Seven, kde s nimi hrál také vynikající trombonista Edward „Kid“ Ory. Když mě po delší době vzal do svého dixielandu americký basista Herbert Ward, který v New Orleansu se stařičkým Orym hrál, byl jsem tím fascinován. (Doporučuji ti, můj milý čtenáři, aby sis opatřil CD Joe King Oliver v Harlemu, pochopíš mě.) To všechno byli moji miláčkové. Miloval jsem sopránsaxofon a Sidney Becheta, o všem se mi zdálo. Bylo mi úplně jedno, že jsou u moci bolševici – žil jsem pouze ve svém hudebním světě! Když Smetáčkovci zjistili, že chodím na konzervatoř, nabídli mi angažmá a mně se splnil první velký sen. V životě se mi jich pak splnilo ještě několik, ale první bývá nejkrásnější. Sny mám pořád, ale myslím, že některý už půjdou velmi těžko naplnit! Posuďte sami: 1. Dát Angličanům ve Wembley gól hlavou! 2. Orální sex s Claudií Schiffer! 3. Zatknout Béma za trvalé poškození Karlova mostu! 4. Líbit se českým a slovenským holkám a nebýt přitom Arab! No, najednou jsem se dostal profesně o dvě třídy výš, coby bubeník i hudebník. Zúčastnil jsem se jazzového festivalu v Karlových Varech. To byl velikej třídenní jazzovej festival, kde byl moderní jazz, tradiční jazz, cool jazz, hrálo se všechno možný a já byl s Tondou Gondolánem jeho nejmladší účastník. Byli jsme s Gondolánem ze všech nejmladší, a tak nás prezentovali a chlubili se, co tak mladý kluci dovedou na své nástroje. Dneska bych byl nejstarší, samozřejmě kromě těch, kteří by během festivalu umřeli! K Novákům chodilo hodně lidí hlavně tancovat. U jednoho dlouhýho stolu seděla parta kluků, která vysílala směrem k mým bubnům přátelské pohledy, a protože mladý lidi se seznamujou velmi rychle, 23
František Ringo Čech – GENERACE BEATLES aneb Rok stárnoucího rockera
ještě toho večera jsme se skamarádili. Dozvěděl jsem se, že jsou to tzv. Tataři, že reprezentují tatarské osvobozenecké hnutí v Čechách, a ten nejsympatičtější Tatar z nich byl nějakej Jindra Kahánek, kterému všichni říkali Shorty. Stal jsem se Tatarem, což v praxi znamenalo, že Smetáčkovci hráli, tatarský kluci tam seděli, pili pivo, tancovali a zase pili pivo – hodně piva a hodně tancovali! V čele tatarského hnutí stál samozřejmě Shorty – „milovaný tyran“ se mu říkalo, protože on rozhodoval naprosto autoritativně a bez jakýchkoli konzultací s kýmkoliv. Jeho slovo bylo zákonem. Tatarský bůh byl Erastus – lebka kostlivce, opravdová lebka, kterou Shorty nosil stále sebou v porodnické tašce. Tvrdil, že s Erastem rozmlouvá a tlumočí jeho myšlenky. Já jsem posléze po padesáti letech použil Shortyho systém: Když jsem psal seriál Pra pra pra, tvrdil jsem, že jsem přímej potomek praotce Čecha a že praprapradědeček se mi zjevuje ve snu a vypráví mi, jak to tenkrát bylo, říká mi, co má kdo dělat, a posílá po mně vzkazy, doporučení i vysvětlení. Shorty mě ovlivnil v mnoha věcech, pamatuju si dodnes, jak jsem kouřil dýmku, a když Shorty viděl, že si dávám tabák do toho papíru, takzvaného spořiče, hned se přiřítil se slovy: ,,Prosím tě, Erastus se velmi rozzlobil, když tě viděl, a vzkazuje ti, že papír do fajfky nepatří. Tabák se dává přímo do troubele!“ Okamžitě jsem se Erastovi omluvil a zahodil ty spořicí papírky do koše. Od té doby bych nikdy nic takového nepoužil. Během doby jsem prodělal v Tatárii závratnou kariéru, protože si mě Shorty oblíbil. Byli jsme si velmi blízcí, názorama a vším, vždyť víte, jak jsou mladý lidi rozkošně mladě blbí a jak jsou prostě mladě skvělí. Skvělí lidi, ještě to nejsou takový svině, jako když potom vyrostou. A jak říkala s oblibou Marta Kadlečíková: ,,V mládí ještě ty kurví karty nejsou úplně rozdaný“. Takže kurví karty nebyly rozdané a já jsem udělal jako Tatar kariéru. Tataři chodili na výlety, dělali různý akce i s tatarskými dívkami. Myslím taky, že šukali fest mezi sebou, ale k tomu já jsem se nedostal, protože jsem s nima nikam nechodil. Musel jsem cvičit! A taky jsem 24
V šeru dávných věků
pořád cvičil na buben, abych byl nejlepší bubeník na světě! (Já blbec jedna blbá! Místo abych šukal, tak jsem cvičil!) Fotograf Richter mi jednou řekl: „Kluci, tohleto až na vás rupne, tahleta vaše pivní Tatarská republika, jak jste si tady mezi sebou rozdělili ministerský křesla, to můžete jednou pěkně odsrat.“ A my jsme se mu smáli. A pak nás smích přešel. Já jsem měl kamaráda Lojzu, z mého bydliště, z Křížový ulice na Smíchově, kde jsem tenkrát bydlel. Lojza chodil všude se mnou, to byl takovej věrnej druh, kterej se ode mě nehnul, obdivoval mě jako bubeníka a já jsem ho měl taky hodně rád. Lojza měl vždycky čas, kdykoli jsem mu zavolal. Lojza taky velmi usiloval o to, aby se stal Tatarem, a protože Shortymu nepadl do oka, věci se vlekly. Moje přímluvy sice byly vyslechnuty, ale Shorty o tom debatoval několikrát s Erastem a Erastus mu pokaždé řekl, že Lojza zatím ne, že je čekatelem, něco jako jiskra mezi pionýry. Lojza musel trpělivě čekat a toužit. Já jsem buď cvičil na bubny, nebo jsem cvičil na bubny, chtěl jsem totiž být nejlepší bubeník na světě a na to jsem si blbec vybral dobu, promiňte milí čtenáři, že se k tomu pořád vracím, kdy všichni ostatní kluci řádili, honili holky a měli značné sexuální styky, zkušenosti, úspěchy, někteří z nich dokonce děvčata při šukání i líbali, což muselo být velmi vzrušující! Tak zvrhlá to tenkrát byla doba! Já jsem žil v domnění, že ženskou může mít jenom opravdový frajer, že ženský chtěj jenom sekáče, že člověk musí něco umět, něco bejt, něco znamenat, jinak že si nevrzne! (Jak jsem na to já hovado přišel?) Že to je něco jako odměna za dobrý vysvědčení! Bože, já byl blbej! (Dobrý vysvědčení jsem bohužel domů nepřinesl nikdy.) Když jsem pak v pozdějším věku viděl, jak je to jednoduchý, byla to jedna z největších deziluzí mého mládí! Cvičil jsem, cvičil, cvičil a získal jsem obrovskou techniku, na malej bubínek takovou neměl tenkrát nikdo v Praze. Jednou šli opět Tataři na výlet, byli zrovna na Národní třídě, někde blízko Reduty, chodilo všude plno lidí, tenkrát se tolik nejezdilo autama, a tam u tý Reduty řekl Erastus Shortymu, že teď je příhodná 25
František Ringo Čech – GENERACE BEATLES aneb Rok stárnoucího rockera
doba, aby se Lojza stal Tatarem. Jeho přijímací úkol byl, že zařve desetkrát strašně nahlas: MATUŠKA JE VŮL! To bylo nesmírně odvážný, protože v tý době byl Matuška pánbůh, byl na vrcholu a všichni ho milovali. Zpíval v Semaforu, a když se někde objevil s bendžem, lidi šíleli. Pro nás pro jazzmany byl trochu šoufl, protože to byl takový popík z trampské osady, to nebyla stylová muzika, to nebyl dixieland ani tradiční jazz, nic. To byla masová populární muzika a tý jsme se pošklebovali, tu jsme odmítali. Dělal Suchýho a Šlitrovy písničky, jimž jsem opovržlivě říkal muzika do šantánu, takže musíte si uvědomit, jak těžký úkol Erastus prostřednictvím Shortyho na bedra nebohého Lojzy naložil. Ale Lojza hrozně toužil stát se Tatarem, já jsem mu navíc slíbil, že by mohl být jednou mým zástupcem v shortapu, aby mohl týrat křesťanské vězně, že by vedl mučící a popravčí četu, to se mu líbilo, tak řval – Matuška je vůůůl!! A zařval to desetkrát, lidi mu nadávali, hrozili mu pěstma, některý ho chtěli inzultovat, ale on blaženě běžel k Shortymu a povídá: „Milovaný tyrane, já jsem splnil velmi těžký a nebezpečný úkol,“ a Shorty na to tvrdě: „Ne ne, teď Erastus říká, žes to zavolal jenom třikrát.“ Nešťastnej Lojza nevěděl, jestli je to legrace, snažil se pochopit recesi a hlavně se neodvážil Erastovi odporovat, poněvadž na Erastovi záleželo všechno, celý jeho osud, tak to zařval ještě sedmkrát, už byl zpocenej hrůzou, protože se lidi začali srocovat a dostal několik facek. Tataři se schovali do průjezdu, ale Lojza musel stát uprostřed ulice a volat znovu! Vrátil se k ostatním a říká: „Tak už jsem to zavolal, teď už to bylo desetkrát,“ a představte si, moji drazí čtenáři… Erastus, jak už mají bohové opravdu zvláštní rozmary, ústy Shortyho řekl: „Nikolivěk, bylo to jenom čtyřikrát.“ Novák začal zuřit, nejdřív chtěl dát Shortymu do držky, pak si uvědomil, že by vlastně jeho prostřednictvím dal do držky Erastovi, upustil od toho, vrátil se na tu ulici a znova začal řvát, že Matuška je vůl, až ho policajti sebrali a odvezli. Tataři se tomu strašně smáli, přišlo jim to jako vynikající fór, a šli dál na ten výlet. To jsme ovšem nevěděli, že nás rozzuřený a podvedený Novák na policii udal, úplně celou tatarskou vládu. 26
V šeru dávných věků
Lojza řekl, že je u nás podzemní tatarský hnutí, které má své tajné regule, svoji vládu, armádu i policii, že nemáme rádi bolševiky, což bylo tenkrát běžný, ale to se trestalo, a STB usoudila, že jsme nebezpečná parta mladých lidí připravujících převrat. A druhý den, zrovna jsem se kamsi chystal, bydlel jsem tenkrát ve Vltavský ulici, někdo zazvonil, tam stáli dva chlápkové, říkali, jste pan Čech? Já na to ano, to jsem. Nikdo se mnou nebyl, byl jsem doma sám. Představili se, my jsme STB, tak pojďte s náma, my vás potřebujeme vyslechnout v jedné záležitosti. Ptal jsem se, jestli si mám sebou něco vzít, ale oni ne… ne… ne, budete brzo doma. (Tomuhle ujištění nikdy nevěřte!) Tak jsem se sebral, vzal jsem si akorát čistej kapesník, abych neměl nudli, až budu podávat vysvětlení k něčemu, sedl jsem si do volhy a vzpamatoval se až v Ruzyňský věznici.
27
28. dubna 1963
RINGO – CZ Agenti STB mě odvážejí do Ruzyňské věznice. Shorty už tam je! RINGO – GB George, Paul a Ringo odletěli do Santa Cruz na dovolenou. John s Epsteinem do Torremolinos. John nechal Cynthii s miminem doma v Liverpoolu. Cynthie se naštvala a tisk probíral Johnovu dovolenou s homosexuálním Epsteinem. John: „Říkalo se, že spolu něco máme. Nikdy jsme to ale nedotáhli do konce. Já se ho ptal… líbí se ti tenhle? A co támhleten? Zajímalo mě to jako spisovatele… nic víc!“ V Torremolinos složil John píseň Bad to Me pro Billyho J. Kramera z Brianovy pěvecké stáje.
V Ruzyni jsem dostal vězeňskej mundúr a spadla klec. Ringo šel s Paulem a Georgem na pláž, já se Shortym a ostatními Tatary z vlády Stachem, Zajíčkem a Fleischerem do cely. Měl jsem krásný šedivý tepláky, mírně obnošený, ty musel mít na sobě ještě Babinskej, známej lotr mexickej, no a dřeváky krásně klapaly. Měl jsem dva vyšetřovatele, hned se na mě vrhli, klasika, jeden byl hodnej, druhej zlej! Zlej byl menší, podsaditější, pamatuju si ho dodneška, pořád ho vidím s tím odznakem Lenina na klopě. Ten hodnej, co to s váma myslí dobře, ten neměl odznak a tvářil se, jako že je na vaší straně. No, spustili na mě bandursky, ten zlej na mě začal řvát, říkal, jestlipak víš, chlapečku, za co tady jsi? Já jsem samozřejmě nevěděl, mě ani ve snu nenapadlo, že oni vědí, že já jsem ministr vnitra Tatarský republiky a generálmagor polní maršál, velitel shortapa a velitel UE, to jsem si neuvědomil, že by to mohlo být kvůli fiktivní kravině, a tak 28