Sedíme v autě, které si táta půjčil na statku. Dvůr tam hlídali vzteklí, špinaví psi. Na zadním sedadle a v kufru je všechno, co máme. „Je na čase vrátit se do Kodaně,“ říká táta. „Víš vůbec, že ses narodil v Kodani?“ Stahuje okýnko, otáčí kličkou, ve starém bílém stejšnu to chrastí, skřípe to, jako by klička měla každou chvíli upadnout. Pak vytáhne z kapsy džínové bundy ubalenou cigaretu. Bubnuje na volant, kouř cigarety vyfukuje koutkem úst, z dolního rtu seškrábne kus tabáku. Vždycky když se stěhujeme, je šťastný a směje se. Jedeme kolem vysokých paneláků. Auta jsou všude kolem nás. Pak dálnice skončí, domky už jsou nižší. Můžeme být kdekoli. Vypadá to tu stejně jako na místech, kde jsme bydleli dřív, ve městech se supermarkety a kadeřnickými salony. Oči se mi zavírají, pomalu usínám, jsme na cestě už od rána. Nejdřív vidím bílé kruhy, pak blikající světlo zevnitř na víčku. Na chvíli odpluju pryč, možná na delší chvíli. Tátův hlas mě přenese zpátky do auta: „Tak jsme tady,“ povídá a já otevřu oči. Zastavili jsme na červenou. Táta má nohu na plynu, motor přede a bublá. Táta tak udržuje motor v chodu, to už mi vysvětlil cestou. Dívám se skrz zašpiněná okna auta a pozoruju město. Je to něco úplně jiného, než co jsem kdy viděl. 15
Držím se pevně bezpečnostního pásu. Sedí mi těsně přes prsa. Tlačím palcem na ostrý okraj pásu, až to bolí. Za okny auta se to hemží lidmi, pohybují se do všech stran. Tolik zvuků, tolik hluku. Klakson a skřípějící brzdy autobusu, který zastavuje vedle nás. Když táta projíždí křižovatkou, musím zadržet dech. Je neuvěřitelné, že jsme nezajeli žádného cyklistu ani nenarazili do jiného auta. Přiložím ruku na chladné okýnko a cítím, jak město venku hučí a vrčí jako rozzuřený pes. Stáhnu okýnko, otevřu pusu a vypláznu jazyk. Město chutná po zplodinách a shnilých jablkách. Táta zaparkuje a projdeme branou do dvora. Kráčíme po rozbitých dlaždicích, kolem dřevěné kůlny, které chybí sem tam nějaké prkno a střecha je na spadnutí. Budova je postavena z červených cihel. Táta sestoupí po schodech ke dveřím do sklepa a zabuší na ně. „Doufám, že je to tady,“ řekne a usměje se na mě. Čekáme, táta musí zabušit znova a pak se dveře otevřou. Stojí tam velký chlap, o dost starší než táta. Na téměř plešaté hlavě má pár chomáčů šedých vlasů. Přes špinavé montérky má navlečený hnědý pracovní plášť. Přes tvář se mu táhnou žilky jako modré a červené potůčky až k nosu, dovnitř jedné nosní dírky. Vypadá jako mapa, chci říct tátovi, ale neodvážím se otevřít pusu. „Bylo na čase,“ řekne chlap a utře si ruce do pláště. Na plášti zůstanou tmavé olejové skvrny. Jdeme s domovníkem přes dvůr. Svazek klíčů, který mu visí na pásku, je největší, jaký jsem kdy viděl. Chrastí tak, že bychom ho mohli následovat se zavřenýma očima. Procházíme kolem zrezivělých jízdních kol a dalších dřevěných kůlen. Cestou po schodech zaplňuje chlap celý prostor, nikdo by se kolem něj neprotáhl, kdyby to zkusil. Smrdí to tu myšinou a karbanátky. Zastaví se přede dveřmi s oprýskaným zeleným nátěrem a zaklepe na ně. „Záchod,“ řekne. „Dělíte se o něj se starým 16
Nielsenem, bydlí pod vámi. Je v pohodě, nejsou s ním starosti.“ Stoupáme dál po schodech. „Pokud teda ještě pořád o ten byt stojíte.“ Vytáhne klíč a odemkne. Byt vypadá jako něco, co už odepsali, něco, co není k řádnému užitku. Táta se usmívá, jako by to bylo přesně to, co si přál. Malá kuchyňka s okny do dvora, prostoru jen pro úzký jídelní stůl, dvě židle a lehátko u stěny. Až budeme snídat, uvidíme do bytů naproti. Táta mi čte myšlenky a zamává tmavým oknům na druhé straně dvora. „Pokoj je tady,“ řekne domovník a zatáhne břicho, aby se mohl protáhnout kolem jídelního stolu. Otevře dveře do jediného pokoje v bytě, do pokoje, který táta slíbil mně. Jenom mně. Pokojík je malý, má jediné okno, které je umístěno tak vysoko, že ani není vidět ven. Dokud tenhle byt býval součástí nějakého většího bytu, zapomenutou součástí, musela tu být košťata. Police se zažloutlým papírem, sklenice se zavařenými švestkami, jablka. Teď tu stojí postel, ve které budu spát. Smrdí to tu špínou, takovou suchou a zaprášenou. Domovníkovi trochu znejistí hlas: „Vlastně jsem si myslel, že tenhle byt je o něco větší. Ještě je tu jiný, jestli chcete…“ „Tenhle je super,“ řekne táta. „Tady nám bude dobře.“ Vracíme se s domovníkem do jeho dílny. Na podlaze jsou skvrny od oleje, na širokém pracovním stole pod oknem leží nářadí. Na stěně visí klíče. Spousty klíčů, musí tu být po jednom od každého bytu. V noci se chlap plíží do bytů k lidem, zatímco spí, a ujídá ze zbytků, co zůstaly v ledničkách. Dá si kousek kuřete tam, trochu sekané tady. Proto je tak tlustý. „Budete platit hotově?“ ptá se. Táta přikývne. Potřesou si rukou. Vždycky se dmu pýchou, že táta má dobrý stisk, slyšel jsem to lidi povídat. Taháme s tátou věci z auta. Táta nosí velké věci, staré kufry, které div neprasknou, jsou plné knih. Já nosím igelitky s povle17
čením a ručníky. Nakonec vezme táta krabici s deskami, nese ji opatrně a postaví ji před sebe na kuchyňský stůl. Nikde nevidím gramofon. Neptám se. K večeři budeme mít hemenex. Jídlo jsme nakoupili u toho chlapa, co nám půjčil auto. „Tohle bude dobré,“ řekne táta, zatímco slanina prská na pánvi. V očích mu vidím, že nemluví jen o jídle. „Bude to dobré,“ řekne. Dveře do mého nového pokoje se úplně nedovírají. Vždycky, když je zkusíme zavřít, dveře zavržou a otevřou se. Dům se musel posunout od té doby, co ho postavili, natahoval se a otáčel, zíval a kašlal. Vidím odsud tátu, vidím jeho nohy, jak visí z lehátka, vidím jeho palec, celý modrý, jak si ho táta minulý týden přiskřípl ve dveřích. Slyším jeho těžký dech. Zvuky mě vždycky dobře uspávají. Často to byly zvuky aut. Auto na polní cestě kousek od mého okna. Auta na dálnici. V jednom bytě vysoko nad zemí. Uspával mě zvuk větru ve vysokých stromech před okny. Když fičel silně, zavřel jsem oči a viděl jsem je, jak padají a zase se zvedají. Když jsme bydleli blízko moře, uspávaly mě vlny. Valily se dál a dál přes pláž, přes hustou žlutou trávu, skrz keře, až dosáhly do mého pokoje a odnesly mě s sebou. Ležím ve své nové posteli a město má své vlastní zvuky.
18
Táta sedí v autě. Před chvílí jsem slyšel jeho kroky na schodech. Jeho kožené boty na starých schodech vrzaly. Slyšel jsem, jak se otvírají hlavní dveře. Viděl jsem ho, jak jde přes dvůr, kolem kůlny u popelnic. Přes dlaždice kolem kola s píchlou přední pneumatikou. Teď táta strká klíč do zapalování. Vůz nechce nastartovat. Když jsme ho včera vyzvedávali, také ne a ne nastartovat. Ani na první nebo třetí pokus. Sedím v kuchyni. Táta sbalil povlečení a strčil ho do šuplíku pod lehátkem, které pokryl polštáři. Náš gauč, řekl a usmál se. Dneska budu sám. Je to v pořádku? zeptal se a ukázal na jídlo na stole. Zbytek chleba od snídaně, balíček másla, tři natlučená jablka s drobnými kamínky ve šlupce. Přikývl jsem, slíbil jsem si, že nebudu plakat. Je mi sedm, to už se přece nepláče. Rád bych byl s ním, i když mi včera bylo v autě špatně, to vrčení auta a smrad benzínu. Párkrát jsme museli zastavit, abych se mohl vyzvracet. Přesto bych rád strávil ještě jeden den vedle táty, poslouchal bych jeho příběhy. Je to moc daleko, řekl. Musím jen odevzdat auto. Večer jsem zpátky. Pozdě večer. Možná tě vzbudím, až se vrátím. Nemusíš na mě čekat. Na stůl položil svazek klíčů. Zeptal jsem se, jestli můžu ven na dvůr. Samozřejmě, odpověděl a řekl, že za mě nemůže rozhodovat. Ale že mám být opatrný a dávat na sebe pozor. 19
Pak mi dal pusu na čelo a byl pryč. Teď startuje auto. Motor bručí, bublá, kašle. Projíždí ulicí, velkým městem, kolem další auta. Všechno se pohybuje rychle. Doufám, že jede opatrně. Říkám si, co když už ho nikdy neuvidím? Co když teď prostě zmizí? Ale já vím, že by mě nikdy neopustil. Vezmu klíče ze stolu. Na svazku je také sova. Mrká jedním okem, jako by věděla něco, co já nevím. Otevřu dveře a sejdu po zadním schodišti. Táta mi vyprávěl, že na starých mapách Afriky a Jižní Ameriky bývala bílá místa. Místa, o kterých nikdo nevěděl, co se tam skrývá. Mohly tam být ohromné poklady, zlato a drahé kameny. Mohla tam žít zvířata, která nikdo dřív neviděl, motýli velicí jako rackové. Ale mohly tam být i nestvůry a kanibalové. Věci tak děsivé, že si je ani neumíme představit. Jednou za čas se vydal nějaký objevitel, aby tahle bílá místa vyplnil. Zanesl je do mapy. Mnoho objevitelů se nikdy nevrátilo. Pomalu scházím ze schodů. Dneska dělám každý krok opatrně. Nevěřím, že by tu na schodech byly pasti, ale není důvod být přehnaně odvážný. Dvůr přes noc vyrostl. Když jsme tudy šli s domovníkem, byl dvůr veliký, dneska je obrovský. Bydleli jsme ve městech, která by se snadno vešla mezi tyhle zdi. Pomalu kráčím dopředu, krok za krokem, kolem dvou jabloní, které jsou srostlé. Procházím dál po poničených dlaždicích, kolem dvou malých keřů, které se pnou po domovní zdi. Moje oči jsou foťák a pokaždé, když je zavřu, udělám snímek. Až se vrátím do bytu, vezmu si tužky a převedu obrázky z hlavy do skicáku, který mi před několika týdny dal táta. Jak jdu, přemýšlím celou dobu nad tím, kudy jsem přišel. Kde jsem zabočil doprava, kde doleva. Rád bych byl dobrý objevitel. V kapse svírám sovu, která je přidělaná na klíčích. Palcem jí mačkám plastový zobák. 20
Na sluníčku sedí kočka a líže si tlapku. Má šedou srst s bílými flíčky. Pomalu se k ní blížím, nechci ji vystrašit. Sednu si na bobek pár metrů od ní. Najednou zvedne hlavu a zmizí mezi keři, slyším chrastění klíčů, za mnou stojí domovník. „Co tu sakra děláš?“ Neodpovím mu. „Tady nemáš co dělat.“ Včera to byl jen velký chlap s klíči a špinavými kalhotami. Teď už vím, že se mi nelíbí a že se mu budu snažit vyhýbat. Určitě to nebude těžké, stačí jen poslouchat, jestli neuslyším chrastění klíčů, na tomhle dvoře musí být spousta míst, kde se můžu schovat, míst, kam se on nedostane. Běžím zpátky k našemu vchodu. Dostal jsem strach a běžím domů, tak to má vypadat. A možná se opravdu domovníka bojím, ale objevitel, ten se hned tak nevzdává. Když jsem pár metrů od hlavního vchodu, zabočím doprava, pospíchám kolem přístřešku pro kola. Zastavím se a poslouchám. Slyším auta z ulice a ptáčka, který cvrliká na jednom ze stromů, ale žádné klíče. Chvíli zůstanu stát, abych si byl jistý, počítám si v hlavě, jednadvacet, dvaadvacet, ale pořád žádné klíče neslyším. Pokračuju dál, chci se proplížit pryč kolem zdi, když tu najednou ucítím prudkou bolest za krkem. Jako by mě štípla včela. Do očí mi vhrknou slzy, to ale hlavně proto, že jsem se vyděsil. Rukou si sáhnu na bolavé místo, slyším někoho se smát, nejdříve potichu, jako by to chtěl utajit. Pak smích nabere na síle, keře zašustí a mezi větvemi se objeví chlapec. Je o pár let starší než já, má delší tmavé vlasy a třásně na džínové bundě. V ruce drží foukačku z bílého plastu, která je obalená červenomodrou izolepou a je nejdelší, jakou jsem kdy viděl. „Promiň,“ řekne, ale nepřestává se smát. „To bolelo,“ řeknu mu. „Ty mluvíš legračně, jak se jmenuješ?“ Na to se má vždycky rychle odpovědět, to vím. „Petr.“ To je myslím dobré jméno. Klidně bych se mohl jmenovat Petr. „Už jsi potkal domovníka?“ 21
„Jo.“ „Žere malé děti. Teda menší než ty. Vaří si z nich polívku. Čekává před nemocnicí, a když se narodí mrtvé dítě… Víš, co to je?“ „Jo.“ „To je vlastně jedno. Kam chodíš do školy?“ Nemám chuť mu odpovědět, chci pryč, zpátky do našeho bytu. „Tak kam?“ „Právě jsme se přistěhovali.“ „Kam jsi chodil do školy předtím?“ „Já nechodím do školy,“ řeknu a hned toho začnu litovat. „Kolik ti je?“ „Sedm.“ „Tak to musíš chodit do školy, leda že bys byl mongol. To se pak chodí do speciální školy, kde se učí lepit pytlíky. Jsi mongol?“ Zavrtím hlavou, jsem si téměř jistý, že mongol nejsem. „Tak do které školy chodíš?“ Neodpovím mu. „Budeme kamarádi,“ povídá. „My dva.“ Jdu zpátky do domu. Jdu nejpomaleji, jak můžu, nechci běžet. Když beru za kliku, slyším, jak něco zasáhlo dveře nad mou hlavou. Když večer ležím v posteli, stýská se mi po zvuku tátova hlasu. Stýská se mi po jeho pohádkách. Oči mám napůl zavřené, když se vrátí. Teprve když si zapálí cigaretu a otevře pivo, nechám oči, aby se úplně zavřely.
22
Táta říká, že většina lidí svět nevidí. Sedíme v autobuse na zadních sedadlech. Mluví tlumeným hlasem. Jsem šťastný, že mluví jen ke mně. Jen já slyším jeho slova. Říká: „Většina lidí vidí jen to, co chtějí vidět. Netroufají si vidět svět takový, jaký je. Ty si troufáš?“ Polknu, pak přikývnu. Z jeho hlasu chápu, že je to důležité. „Samozřejmě,“ řekne a přitáhne si mě k sobě, až cítím kovové knoflíky na jeho džínové bundě. „Většina jde prostě světem úplně slepá. Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl o elektřině? Že ji používáme, když opékáme chleba a rozsvěcíme světla?“ „Jo.“ Směl jsem rozsvěcet a zhasínat světlo tak dlouho, až žárovka praskla a my jsme museli večeřet při světle svíčky. Táta se vůbec nezlobil, protože já jsem se něco naučil. „Viděls někdy elektřinu?“ Zavrtím hlavou. „Víme, že je v drátech, ale nemůžeme ji vidět. Přesto jsou lidé přesvědčeni, že existuje. Bez elektřiny by jejich televizory umřely. Lidi by jen seděli a civěli.“ Směje se a já se směju s ním. „Ale to, že něco nelze snadno zahlédnout, přece neznamená, že to není.“ Autobus se pomalu plní lidmi. Táta se dívá z okna. Nejdřív si myslím, že s vyprávěním skončil, ale pak se ke mně nakloní, jeho 23
dech mě šimrá na krku. „Ne že by lidi nikdy tyhle věci neviděli. To vždycky uměli. Knihy jsou toho plné. Pohádky taky. Ale lidé se začali bát. Už si netroufnou. Tváří se, jako že nevidí vůbec nic. Když jdou pozdě večer po schodech do sklepa a slyší divné zvuky, jen se zasmějou. Smějou se sami sobě, protože tam přece nic není. O tom jsou přesvědčeni.“ Táta se na mne podívá. Vezme mě kolem ramen. „Povídám ti to teď, protože už jsi velký kluk.“ „Je mi sedm.“ „Jo, už jsi velký kluk.“ Dívám se z okna. Opravdu se snažím dívat se tak, jak táta říká, ale nevím, na co bych se měl vlastně dívat. „Neměl bych chodit do školy, tati?“ „Chtěl bys? Vždyť umíš číst…“ Přikývnu, číst jsem uměl, co si jen pamatuju. „Jo, ale jsou tu i jiné věci…“ „Jako?“ „Počítání. To se učí ve škole.“ „Jo… Víš ale, že letos už je pozdě začít chodit do školy, že jo?“ Přikývnu. Je duben. Hrozný duben, jak táta vždycky říká tomuhle měsíci. Dlouho se na mě dívá. Zkoumavě. Jako by se něčím bavil a možná by se o to se mnou podělil, kdybych byl větší. Nemůžu se dočkat, až budu větší. Kolem se míhá město. Tak velké, že jsem nikdy nezahlédl žádné lidi dvakrát. Táta mi hrábne do vlasů. „Jestli chceš do školy, tak samozřejmě půjdeš.“
24