K
I.
ateřina se právě chystala napít, ale ruka s pohárem jí ustrnula uprostřed pohybu. Oči upírala na svého hostitele, jako by v jeho tváři pozorovala stopy počínajícího šílenství. „Promiňte, Rechlingene, ale to přece nemůžete myslet vážně!“ Hartmann Trefflich se rozvaloval ve svém křesle jako tučná ropucha. Zaťal pravou ruku v pěst a udeřil do desky stolu tak prudce, že zařinčely nože na cínových talířích. „Proč bych měl žertovat o tak vážné věci?“ „Já že si mám vzít vašeho syna, Rechlingene? Můj bože, vy zapomínáte, že můj prapředek Leupold z Eldenbergu se domohl svého postavení a titulu už za císaře Oty III. Kdežto vy jste se narodil jako obyčejný měšťan Trefflich! A to, že jste si koupil panství Rechlingen a přijal jeho jméno, z vás ještě šlechtice nedělá. Do šlechtického stavu by vás mohl povýšit jen římský král Václav nebo někdo jiný z vysokého říšského panstva.“ Kateřina se zatím nikdy nedovolávala svého rodokmene, který byl z matčiny strany ještě feudálnější než z otcovy, ale nečekané námluvy ji vyvedly z míry. Pohlédla na mladého Trefflicha, který svého otce přerostl víc než o hlavu. Botho byl mohutný chlap jako medvěd, s širokými rameny, která by neprošla žádnou normální zárubní, skoro kulatou hlavou, tenkými, slámově žlutými vlasy a červenavým obličejem. Žádný Adonis to rozhodně nebyl, i když by se našli mnohem ošklivější mládenci než on. Kdyby ji do sňatku s Bothem nutil její otec, nevstoupila by do toho manželství s žádným potěšením, ale otce by poslechla. Od Hartmanna
9
Trefflicha však bylo víc než drzé vyzývat ji tak nestydatě ke sňatku, jako kdyby byla nějaká selská děvečka. Kateřina postavila pohár s vínem zpátky na stůl, aniž se napila. „Myslím, že už nemáme o čem mluvit. Částku, kterou vám můj otec po mně poslal, jsem vám předala a teď vás opustím.“ Trefflich pohrdavým gestem ukázal na dva kožené váčky, které před ním ležely na stole. „Tak snadno se z toho nedostanete, panno Kateřino. Ta almužna tady neobnáší ani polovinu toho, co jsem půjčil Franzi von Eldenberg na jeho poslední válečné tažení, a z jeho ostatních dluhů jsem také ještě neviděl ani groš. Když budu zapůjčenou sumu vymáhat u vrchnosti, dají mi vaše pozemky i váš hrad do zástavy – a já pak budu mít právo vyhnat vás na ulici! Z tohoto hlediska je přece ode mne velká vstřícnost, když vám dovoluji, abyste se vdala za mého syna. Císař se dá pár váčky zlata přesvědčit, aby jmenoval mě nebo aspoň Botha říšským rytířem nebo dokonce říšským svobodným pánem na Rechlingenu. Vaše děti pak budou mít stejné postavení jako váš otec a bratr – ne-li vyšší. Budete-li rozumná a budete souhlasit, vzdám se nároku na splacení zbývající sumy. Vašemu otci tak bude sejmuto velké břemeno.“ Kateřina vyskočila. „Myslíte a jednáte jako kramář! Ale my Eldenbergové nejsme ke koupi. Dostanete zpátky každý fenik z vašich zatracených peněz, to vám přísahám! A svému synovi laskavě vyberte nevěstu z vašeho stavu!“ Stihla otce i syna hněvivým pohledem a vyrazila ke dveřím. Botho však byl rychlejší a zastoupil jí cestu. Bledé oči se mu blýskaly a kousal se do rtů, jako by bojoval sám se sebou. Zato jeho otec si nepřipouštěl žádné pochybnosti. Se vzdycháním se vyhrabal ze svého křesla s vysokým opěrad lem, ozdobeného ještě znakem původního majitele, a po tichu se zasmál. „Kdepak, má drahá! Tak snadno z toho nevyváznete. K té svatbě dojde, ať budete souhlasit, nebo ne!
10
Pak, až se stanete Bothovou ženou, nebude se už žádný z ubohých říšských rytířů a opatů v našem kraji, kteří si ještě dnes myslí, že jsou vůči mně bůhvíjak vznešení, moci nade mnou vyvyšovat. Mám víc peněz než kdokoli z nich – a patrně víc než oni všichni dohromady! A přesto si dovolují jednat se mnou jako s červem, který se musí před nimi plazit v prachu.“ Trefflich znovu uhodil pěstí do stolu. Supěl vzteky nad šlechtickým a duchovním panstvem v sousedství, které mělo víc myší ve spižírnách než zlaťáků v pokladnicích. Ale když ti pánové vězeli po krk v problémech a nutně potřebovali peníze, přicházeli za ním, lichotivě ho nazývali panem Hartmannem na Rechlingenu a bědovali hůř než žebrácká sběř na schodech kostela svatého Štěpána v Mindelheimu. Jenže když pak otevřel své truhlice a jeho těžce vydělané penízky odcestovaly do jejich kapes, začali ho znovu nazývat ubohým hokynářem a ani je nenapadlo zvát ho na své slavnosti a porady. Sňatek jeho syna s Kateřinou, která byla příslušnicí nejstaršího šlechtického rodu v okolí, by mu zajistil přístup do jejich kruhů. Proto musel dosáhnout toho spojení bez ohledu na to, jak tvrdohlavou dívka bude. V protikladu s tím, co tvrdil, se ovšem neobešel bez jejího hlasitého a zřetelného souhlasu se sňatkem – a to ta sebevědomá panenka ví stejně dobře jako on. Trefflicha přitom trápila časová tíseň, protože starý Eldenberg a jeho syn mohli jako vůdci žoldnéřů v Itálii kdykoli padnout v boji anebo zemřít na některou z četných nemocí, jež soužily vojska. Trefflich neznal příbuzenské poměry Eldenbergů natolik dobře, aby věděl, kdo by se stal dívčiným poručníkem. Ale pomoci mu patrně nemohl ani nějaký starý harcovník, poněvadž s největší pravděpodobností nikdo nedokázal Kateřinu zkrotit. Znal ji dost dobře, aby věděl, že každého muže odstrčí a bude žít dál podle svého, přestože se to pro ženu vůbec nehodí. Když jí teď dopřeje čas, zasnoubí se určitě s některým z těch mladých
11
šlechtických floutků ze sousedství a na něj, Trefflicha na Rechlingenu, udělá dlouhý nos. On pak z peněz, které ne bez postranních úmyslů půjčil jejímu otci, aby mohl naverbovat a vyzbrojit žoldnéře, už neuvidí ani groš. Když se Kateřina ze vzdoru vdá za některého mladého šlechtice z okolí, ten prohlásí polorozpadlý hrad, kde Kateřina teď žije, pár lánů polí a k nim náležející poddanskou vesnici za své vlastnictví a bude-li to nutné, bude je pak proti Trefflichovi bránit i se zbraní v ruce. Přitom všechno to hara burdí nepředstavuje ani čtvrtinu částky, kterou mu starý Eldenberg ještě dluží. Jediná cennost, kterou může Kateřina do manželství přinést, je její starobylé jméno. Trefflich přeběhl pohledem stůl s váčky, které mu Kateřina předala, a opravil se. Hodnota eldenbergských panství teď činila ještě asi polovinu dluhu. Rezignovat na druhou polovinu rozhodně nebyl ochoten. Doposud nikdy neuzavřel obchod se ztrátou a ani tentokrát k tomu nesmí dojít. Jelikož se zdálo, že pán domu je ponořen v myšlenkách, otočila se k němu Kateřina zády a vypálila na Botha: „Uhni!“ Mládenec bezděčně sklonil hlavu, ale zůstal stát přede dveřmi. „Otec nechce, abys odešla.“ „Botho, přece sám vidíš, že to tvůj otec s těmi námluvami přehnal. Eldenbergové dosud nikdy neuzavřeli sňatek pod svůj stav, a dokud svítí boží slunce na tento svět, nikdy se to také nestane.“ „Já se na to dívám jinak!“ Hartmann Trefflich naráz vypadal jako starý kocour, který si chce ještě trochu pohrát s myší, již právě chytil. „Panno Kateřino, od dob panování císaře Oty se časy dávno změnily. Dnes už není mírou všech věcí pasování na rytíře, ale zlaté peníze. Bez peněz si žádný šlechtic nekoupí zbroj a koně, žádný císař se bez nich nemůže vychloubat purpurovým pláštěm a korunou. Tlustí opati by ve svých opatstvích hubli a hladověli, kdyby je zbožnými dary nepodporovali lidé jako já. Je načase, aby
12
lidé jako vy uznali nás kupce za sobě rovné – i když se toho dosáhne sňatkem.“ „Můj milý Rechlingu, já si nemohu vzít syny všech kupců, kteří tak jako vy sní o tom, že proniknou do vyššího stavu.“ Kateřina se rozhodla chápat celou záležitost jako žert. Když se znovu obrátila k Bothovi a vyzvala ho, aby konečně uvolnil ty dveře, počínala si nejen s hrdostí starobylého rodu, ale i s temperamentem své italské matky, kterou jí bylo dopřáno zažít jen několik let. Někteří lidé na panství Eldenberg ostatně tvrdili, že to pro ni bylo dobře, protože když signora Margerita dostala vztek, dokázala přimět i svého manžela, aby se klidil do bezpečí před létajícími poháry, talíři a jiným nádobím. Botho se při jejím výpadu smrskl v hromádku neštěstí, ale jeho otec se jí vysmál. „Ten sňatek se uskuteční! Buď ještě dnes večer, anebo – jestli se budete dál vzpírat – nejpozději zítra ráno.“ Kateřině už bylo jasné, že to Trefflich myslí smrtelně vážně, a dupla: „Vy jste se zbláznil, úplně zbláznil!“ Pak se pokusila Botha odstrčit ode dveří, ale stejně dobře mohla zkoušet svou sílu na balvanu velkém jako člověk. Zavolala tedy, jak nejhlasitěji dovedla, na své průvodce: „Adame! Jockeli! Pojďte sem!“ Jedinou odpovědí byl zlovolný chechot jejího hostitele. „Má milá, obávám se, že vaši věrní vám nepomohou. Víno, které vypili v mé kuchyni, bylo příliš silné. Moji lidé mezitím oba určitě dopravili do odlehlé komory, aby se vyspali ze svého opojení.“ „Jestli si představujete, že padnu strachy na kolena jen proto, že jste mě připravil o mé sloužící, pak se šeredně mýlíte! Vašeho syna si nevezmu, i kdybyste si přivedl na svatbu za svědka třeba čerta!“ Kateřina si zkřížila ruce na prsou a snažila se vypadat co možná vyrovnaně. Vnitřně však vřela vzteky nad hloupou léčkou, kterou jí nastražili. Původně Trefflicha podezírala, že kdyby poslala peníze po pachol
13
kovi, prostě by mu je sebral a poslal ho pryč bez písemného potvrzení. Rozjela se tedy do Rechlingenu sama, aby si tam nechala písemně potvrdit předání peněz a zmenšení dluhu. Nikdy by nečekala, že ji Trefflich takhle doběhne. Přestože byla rozpálená hněvem, pokoušela se, aby její hlas zněl přátelsky. „Trefflichu, mějte rozum! Když se můj otec doví, jakou hru tu se mnou hrajete, půjde po vás. Proti jeho meči vás všechno vaše zlato neuchrání.“ „Předtím jste byla zdvořilejší, má milá, a říkala jste mi Rechlingene.“ Trefflich zářil potěšením, protože se mu podařilo, že jeden z příslušníků společenské vrstvy, jíž odmalička nezřízeně záviděl, byl bezmocně vystaven jeho náladám. Rovněž zkřížil ruce na prsou, což pro něj při jeho postavě nebylo tak snadné jako pro jeho zajatkyni, a prohlížel si ji drze jako tele nebo klisnu, kterou mu nabídli na trhu. Kateřina nebyla mimořádná kráska. Byla však svým způsobem půvabná, ani příliš velká, ani malá. Prospělo by jí pár oblin navíc, ale protože měla dobrou postavu, bohaté jídlo na Rechlingenu by to brzy spravilo. Trefflichovi se líbil její srdcovitý obličej, i když nos by mohl být o trošku kratší, a ještě víc její velké, výrazné oči, které v hněvu zářily jako opál ve slunečním svitu. Ústa s rudými plnými rty zrovna zvala k políbení a dlouhé vlnité vlasy, které podle úhlu dopadajícího světla měly temně plavé nebo kaštanové zabarvení, rámovaly její tvář jako vzácný plášť. Pleť, kromě míst do světle hněda opálených sluncem, měla nádech barvy slonové kosti, jakým se pyšnily i zuby, které vypadaly jako dvě bezchybné řady perel. Její zjev i celé chování prokazovaly, že je potomkem hrdého rodu, jenž nehledě na horu dluhů nic méně vystupoval, jako by mu císař právě propůjčil bohaté léno. Trefflich kývl, a tím znovu potvrdil své rozhodnutí. Ano, Kateřina byla jediná správná nevěsta pro jeho syna, dostatečně urozená, aby mohla kdykoli předstoupit před krále a knížata a – což bylo ještě důležitější – momentálně
14
bez mužské ochrany. Než se zpráva o vynuceném sňatku dostane k jejímu otci v daleké Itálii a než on bude s to na ni nějak reagovat, bude Kateřina dávno těhotná nebo ten svazek už bude dokonce požehnán narozením dědice. Franzi von Eldenberg pak nezbude než spolknout svou říšskou r ytířskou hrdost a Botha obejmout jako svého zetě. S touto myšlenkou odložil Trefflich poslední skrupule a posměšně si Kateřinu prohlížel. „Protože jste paličatá, musíme vás zkrotit jako jankovitou kobylu. Jedna noc ve vlčí jámě už vaši pýchu zlomí. Felixi, Wernere, pojďte sem!“ Oba pacholci museli čekat hned za dveřmi, neboť v místnosti se objevili okamžitě. Byli to neobvykle silní, svalnatí chlapi, skoro stejně velcí jako Botho. Trefflichův syn o pár kroků ustoupil, zatímco ti dva popadli Kateřinu a bezohledně jí zkroutili ruce za zády. Kateřině bylo jasné, že pacholci čekají jen na to, kdy začne křičet, ale tenhle triumf jim dopřát nehodlala. Jenže kvůli bolesti musela pevně stisknout zuby, a tak nemohla Trefflichovi vpálit do obličeje, co si o něm myslí. „Nebuďte tak suroví! Vždyť jí vykloubíte ruce!“ Bothův hlas byl hlasem prosícího děcka. Pacholci se jen chechtali; slova syna svého pána nebrali vážně. Prozatím nad nimi neměl žádnou moc, a až za několik let zaujme místo svého otce, budou s odměnou, kterou jim starý Trefflich dá za tuhle záležitost, dávno za horama. Patrně budou muset zmizet už brzy po svatbě, protože z očí zajatkyně planula taková nenávist, že snad ani nemohla pocházet z tohoto světa. Werner si vzpomněl, že Kateřinina matka pocházela z Itálie, ze země, kde se lidé vyznají v tajných uměních, a odvrátil tvář, aby ho ta ženská zlým pohledem neuřkla. „Dovlečte ji k vlčí jámě! Uvidíme, jestli nepozbude odvahy, až se podívá dolů.“ Trefflichův hlas překypoval pohrdáním; nepoznal dosud ženu, jejíž vůli by nezlomila už jediná noc strávená v této hluboké, temné jámě.
15
U
II.
kázalo se, že vlčí jáma je víc než čtyři sáhy hluboká díra v nejzadnější části hradu, v níž dřívější majitel panství choval pár divokých vlků. Podle pověstí, jež se o něm vyprávěly, krmil zvířata i pacholky a služkami, p okud byli tak neobratní, že vyvolali jeho zlost, anebo nějakým tulákem, který zabloudil na jeho panství. Kateřina si s hrůzou připomněla historky, které slýchala o posledním říšském rytíři na Rechlingenu, a skoro s ulehčením si oddechla, když se ocitla na okraji jámy a zahlédla kousek jejího dna. Bála se, že tam doposud jsou hladové bestie a že ji snad uvážou nad jejich hlavami. Zdola se však nic neozývalo a nebyl tu ani cítit zvířecí pach. Jáma sama ji neděsila. I kdyby ji donutili strávit tam celou noc, vysměje se tomu tlustému, nafoukanému kupci do obličeje zítra ráno stejně jako tento večer. Trefflich zřejmě zjistil, že doposud neztratila odvahu, a tak ukázal rukou k východu. „Pobyt tam dole určitě nebude nic příjemného. Vidíte ten žlutý mrak na obzoru? Věstí prudkou bouřku s blesky, které mohou štěpit skály, a patrně i s krupobitím. Jste natolik tvrdohlavá, že se chcete vystavit řádění duchů a démonů, které provází takový nečas? Pojďte s námi do tepla, vypijte sklenku nejlepšího vína na zdraví svého snoubence a podejte mu s důvěrou ruku!“ Starý kupec si nedělal iluze, že by svou zajatkyni dokázal vystrašit, ale doufal, že svými starostlivě znějícími slovy zdůrazní svou ochotu vyjednávat a zároveň uklidní naivního syna. Obvykle červenolící Botho teď strachy z božího hněvu zbledl tak, že by se v něm krve nedořezal. „Myslíš, že přijde bouřka? Pak ale nesmíš Kateřinu svrhnout do té díry! Může tak vážně onemocnět, že na to umře!“ Neotesaný mládenec v té chvíli vypadal, jako by chtěl
16
svému otci v uskutečnění jeho plánů vlastnoručně za bránit. Trefflich vystrčil bradu a obdařil syna pohrdavým pohledem. „Mlč! Ta mladá je zdravá jako řípa a houžev natá. Pár kapek deště ji nezabije. Buď rád, že nám bůh posílá nepohodu, která vyhovuje našim plánům. Ženské se nebojí ničeho víc než hromů a blesků. Přísahám, že ještě před hodinou duchů bude prosit, aby se mohla stát tvou ženou.“ „Nikdy!“ vybuchla Kateřina, pak ale vykřikla bolestí. Pacholek, kterému říkali Werner, ji silně štípl do levého ňadra a volnou rukou sahal dolů, jako by se jí chtěl dostat pod šaty. Když Trefflich zafuněl a hněvivě na něj pohlédl, stáhl chlap ruku rychle zpátky. Zjevná snaha obou pacholků Kateřině ubližovat však Trefflichovi hrála do karet, a tak se jen zle zasmál. Varovně zvedl ukazováček. „Ať vás oba ani nenapadne spustit se v noci k té panně a dopustit se na ní násilí. Sešli byste se pak v žaláři v Mindelheimu. A tamní kat prý své řemeslo umí velice dobře!“ Vyslovil to však tak nedůrazně, že se Felix a Werner jen pohrdavě ušklíbli. S radostí by Kateřinu položili na záda, ale dobře věděli, jak daleko smějí zajít. Zajatkyně nebyla žádná děvečka, nad jejíž ztracenou ctí by se Trefflich nejvýš trochu zamračil, ale šlechtická dívka určená k tomu, aby zušlechtila kupcův rod v příštím pokolení. Na obou pacholcích bylo vidět, jak doufají, že dívka bude tak dlouho odmítat kývnout na sňatek s Bothem, až Trefflich ztratí trpělivost. Pak by totiž směli použít násilí. Se ženou se dá dělat všelicos, i když se jí nesmí ublížit mezi stehny. Felix si hrábl s blaženým zasténáním do rozkroku, rozepnul poklopec a vylovil to nejlepší, co měl. S potlačovaným supěním se vymočil do jámy a urážlivě přitom pohyboval zadkem dopředu a dozadu. Botho vypadal, jako by chtěl pacholka nejraději vlastnoručně do té jámy hodit. Kateřina se však pohrdavě odvrátila a Trefflicha si povýšeně měřila. Ten spolkl nevyslovenou nadávku. „Ne-
17
myslete si, že uniknete svému osudu! Jestli pohrdnete mým synem, pustím na vás tyhle dva vlky.“ Neklidně pobíhající Botho zaťal pěsti, když ale pohlédl otci do obličeje, rychle přestal, jako by dělal něco zakázaného. „Ale otče! To přece nemůžete myslet vážně.“ Kateřina se zasmála, předstírajíc sebejistotu. „Toho se neodvážíte, Trefflichu! Za to by vám můj otec stáhl kůži z těla a nechal ji napnout na buben, možná na dva, tlustý jste na to dost.“ Trefflich se ušklíbl, protože si myslel, že na okamžik zahlédl v Kateřinině obličeji strach. Pohlédl na oblohu. V časném odpoledni byla temná, jako by každým okamžikem měla nastat noc. „Podívejte! Přijde bouřka jako stvořená pro řádění duchů, které by člověka raději nemělo zastihnout venku. V teplém manželském loži s mým synem po boku se vaše nesmrtelná duše neocitne v nebezpečí – a rozhodně to bude příjemnější než bez střechy nad hlavou.“ Kateřina zasyčela kletbu v jazyce své matky, který ještě běžně užívala. Trefflich jí nerozuměl. Z jejího obličeje však vyčetl, že to nebylo nic přátelského, a dal oběma pacholkům pokyn: „Šoupněte ji dolů!“ Zatímco Felix Kateřinu držel, Werner vzal provaz přichystaný vedle jámy, svázal dívce ruce před prsy a protáhl jí dlouhou smyčku pod rameny. Felix ji pak postrčil, až se na provaze volně houpala. Jak ji spouštěli dolů, provaz se zařezával a dusil ji, takže byla nakonec ráda, když ucítila pod nohama dno. Bahnité dno jámy pokrývaly větve, staré listí a všecko možné harampádí. Poslední kousek ji pacholci nechali volně padat a nehorázně se chechtali, když sebou hlučně plácla do špíny na dně. Werner uvolnil jeden konec smyčky, aby mohl provaz za druhý konec vytáhnout zase vzhůru. Na Trefflichův pokyn pak se svým kumpánem opustil dvůr. Starý kupec pokročil kupředu, kolik se dalo, a pohlédl dolů. Byla tam taková tma, že rozeznal Kateřinu jen jako
18