1
K
onec černého šípu zdobila krkavčí pírka. Špičku ale Hylas neviděl, protože se mu zaryla do paže. Škrábal se dolů ze svahu a chvějící se šíp si přidržoval rukou. Není čas jej vyndat. Černí válečníci mohou být kdekoliv. Měl strašnou žízeň a byl tak unavený, že mu to pořádně nemyslelo. Shora na něj pražilo Slunce a v trnitém křoví se neměl kde schovat. Měl pocit, že je na něj odevšad hrozně vidět. Nejvíc ze všeho se ale bál o Issi a bolelo ho uvěřit, že Skramis... Našel stezku vedoucí z Hory dolů, zastavil se a lapal po dechu. Do uší mu hlasitě cvrčely cikády. Soutěskou se nesla ozvěna sokolího křiku. Své pronásledovatele neslyšel. Že by je opravdu setřásl? Pořád to nemohl pochopit. Včera večer se s Issi utábořili v jeskyni pod západním vrcholkem. A teď se sestra ztratila, jeho pes je mrtvý a on sám běží jako o život: hubený kluk 9
bez šatů a bez nože. Jediné, co mu zůstalo, byl malý špinavý amulet, zavěšený na koženém řemínku kolem krku. Paže ho krutě bolela. Pevně si přidržoval šíp a potácel se při kraji stezky. Dolů k řece padaly s rachocením do závratné hloubky oblázky. Stěny soutěsky byly tak strmé, že měl špičky borovic ve výši chodidel. Před ním se táhly do dálky Lakónské hory a za ním se tyčila jejich nejvyšší hora Lakón s oslnivě bílou sněhovou čepicí na vrcholu. Myslel na vesnici dál v údolí a na svého přítele Telamona v Náčelnické pevnosti na druhé straně Hory. Vypálili černí válečníci vesnici a napadli Lapithos? Proč ale potom neviděl kouř nebo neslyšel, jak beraní rohy troubí na poplach? Proč s nimi Náčelník a jeho muži nebojovali? Bolest v paži všechno přehlušila. Nemůže to už déle odkládat. Nasbíral hrst tymiánu a pak utrhl z obrovské divizny šedivý ochmýřený list na obvázání rány. List byl tlustý a měkký jako psí slechy. Zamračil se. Nemysli na Skramida. Byli spolu těsně před útokem. Skramis se o něho opřel, chundelatý kožich plný lopuchů. Hylas znovu našel rovnováhu a pak odsunul Skramidovi čenich stranou a řekl mu, ať dá pozor na kozy. Skramis loudavě odešel, vrtěl přitom ocasem a ohlížel se za Hylasem, jako by mu říkal: „Vím, co mám dělat. Jsem pastevecký pes, je to moje práce.“ Nemysli na něj, řekl si zuřivě Hylas Zaťal zuby a pevně chytil šíp. Zhluboka se nadechl. Zatáhl. Bolest byla strašná. Málem omdlel. Kousal se do rtů a kýval se sem a tam, aby potlačil rudé návaly nevolnosti. Skramide, kde jsi? Proč nepřijdeš a neolížeš mi ránu? 10
Se zkřiveným obličejem rozmačkal tymián a přitiskl ho na ránu. Zdravou rukou bojoval s listem divizny, snažil se jej dát na správné místo. Nakonec se mu to povedlo a obtočil jej trávou, kterou utáhl zuby. Špička šípu ležela v prachu, kam ji upustil. Tvarem připomínala list topolu a měla nebezpečně vyhlížející zúženou špičku. Nikdy předtím nic podobného neviděl. Lidé v horách vyráběli špičky šípů z pazourku – a když byli bohatí, tak z bronzu. Tahle byla jiná. Byla z lesklého černého obsidiánu. Hylas to poznal jen proto, že vesnická vědma měla malý úlomek. Říkala, že je to krev Matky, vytrysklá z planoucích vnitřností země a proměněná v kámen. Říkala, že pochází z ostrovů daleko za Mořem. Kdo jsou černí válečníci? Proč ho pronásledují? Nic přece neudělal. A našli Issi? Za ním vylétli s tlukotem křídel do vzduchu skalní holubi. Otočil se. Z místa, kde stál, stezka strmě klesala a pak mizela za ostrohem. Před ostrohem se zvedal oblak červeného prachu. Hylas zaslechl dusot mnoha nohou a chřestění šípů v toulcích. Žaludek se mu sevřel. Jsou zpátky. Sešplhal přes okraj stezky, hmátl po mladém stromku a pověsil se na něj jako netopýr. Dupající nohy se blížily. Zašmátral prsty u nohou a nahmatal skalní římsu. Zasunul se bokem pod převis. Obličej přitiskl ke kořeni 11
stromu. Podíval se dolů – a přál si, aby to byl neudělal. Z pohledu na špičky stromů ho jímala závrať. Válečníci teď běželi vyčerpávajícím tempem kolem něho. Slyšel, jak skřípe kůže, a cítil jejich páchnoucí pot – a hrozivě povědomý, zvláštně hořký zápach. Cítil ho minulou noc. Kůže válečníků byla potřená popelem. Pod převisem byl dobře ukrytý, ale stezka se po jeho levici stáčela a přečnívala nad soutěskou. Slyšel, jak běží kolem. Pak zahnuli a on je uviděl skrz oblak červeného prachu: ztělesněná noční můra z černého, na kámen ztvrdlého brnění z hověziny. Změť oštěpů, dýk a luků. Dlouhé černé pláště za nimi vlály jako krkavčí křídla a obličeje pod přilbicemi měli pokryté popelem. Děsivě blízko vykřikl nějaký muž. Hylas zadržel dech. Válečník, který vykřikl, byl přímo nad ním. Ostatní válečníci nahoře na stezce se prudce otočili a vydali se zase zpět dolů. K němu. Slyšel, jak pod nohama vracejícího se muže křupou kamínky. Pohyboval se beze spěchu – Hylas hádal, že to bude velitel – a jeho brnění podivně tvrdě cinkalo. „Podívej,“ řekl mu první muž. „Krev.“ Hylasovi ztuhla krev v žilách. Krev. Zůstala po tobě na stezce. Čekal. Velitel neodpověděl. Prvního muže to zřejmě vyvedlo z míry. „Nejspíš bude jen toho pasáka koz,“ dodal spěšně. „Promiň. Chtěl jsi ho živého.“ 12
Stále žádná odpověď. Hylasovi stékal po slabinách pot. Cukl sebou, když si uvědomil, že nechal v prachu ležet špičku šípu. Modlil se, aby si toho nevšimli. Natáhl krk a na kraji stezky uviděl mužskou ruku, pevně svírající kámen. Byla to silná ruka, ale vypadala jako mrtvá. Byla pokrytá popelem, nehty měla celé černé. Chránič zápěstí na předloktí měl tmavě červenou barvu zapadajícího Slunce. Blýskal se, až oči přecházely. Hylas věděl, co to je, i když nic takového nikdy předtím takhle zblízka neviděl. Bronz. Do očí mu napadal prach. Neodvažoval se ani mrknout. Ti dva muži byli tak blízko, že slyšel jejich dech. „Zbav se toho,“ řekl velitel. Mluvil dutým hlasem. Hylasovi to připomnělo chladná zákoutí, kde nikdy nesvítí Slunce. Těsně kolem něj přeletělo přes okraj stezky něco těžkého. Narazilo to do hlohového keře asi loket od Hylase, zhouplo se to a znehybnělo. Hylas to uviděl a zvedl se mu žaludek. Kdysi to byl chlapec, ale teď z něj byla jen hrozná věc, změť zčernalé krve a vyhřezlých vnitřností. Vypadalo to jako hnízdo plné červů. Hylas ho znal. Skiros. Nepatřil mezi jeho přátele, pásl ale kozy jako on. Byl o pár let starší a v pranicích neznal slitování. Skirovo tělo bylo až moc blízko – téměř na dosah ruky. Cítil, jak Skirův rozzlobený duch bojuje, aby se osvobodil. Kdyby ho duch našel, kdyby mu proklouzl do krku... „Ten je poslední z nich,“ řekl první muž. 13
„A co ta holka?“ zeptal se velitel. Hylasovi se sevřel žaludek. „Na ní nezáleží, nebo ano?“ řekl ten druhý muž. „Je to jenom – “ „A ten druhý kluk. Ten, co utekl.“ „Trefil jsem ho. Ten se daleko nedostal...“ „Takže tenhle není poslední z nich,“ řekl velitel chladně. „Ne, dokud ten druhý kluk zůstane naživu.“ „Není,“ odpověděl druhý muž. Znělo to vyděšeně. Pod nohama jim zarachotily kamínky, jak zase začali stoupat po stezce. Hylas je v duchu pobízel, aby šli dál. V ohybu, kde cesta přečnívala, se velitel zastavil. Opřel se nohou o skálu. Naklonil se, aby lépe viděl. Bytost, kterou Hylas spatřil, se nepodobala člověku. Byla to příšera z temnoty a bronzu. Silné holeně měl válečník zakryté bronzovými holenními chrániči a zpod bronzového krunýře mu visela krátká černá bederní rouška ze surové hověziny. Hruď měl z tepaného bronzu, nahoře zdobenou hrozivě širokými ramenními chrániči, také bronzovými. Obličej neměl: byly vidět jen škvíry pro oči mezi vysokým bronzovým chráničem krku, který mu kryl nos a ústa, a černě zbarvenou helmou, vyrobenou z šupinovitých odštěpků klů divokých prasat, s bronzovým chráničem tváří a chocholem z černých koňských žíní. Jen jeho vlasy ukazovaly na člověka. Sahaly až pod ramena a byly, jak je u válečníka obvyklé, spletené do hadích pramenů tak silných, že by se o ně ohnula čepel. Hylas věděl, že by velitel mohl vycítit jeho pohled, ale nedokázal se podívat jinam. Jen pořád sledoval škvírku 14
v bronzové helmě a věděl, že ty neviděné oči pročesávají svahy a hledají ho. Hlava se na chvíli otočila, aby prozkoumala stezku, po které přišli. Udělej něco, řekl si Hylas. Musíš odvést pozornost. Jestli se podívá zpátky a uvidí tě… Hylas se vzepřel na římse a potichu se pustil jednou rukou mladého stromku. Natáhl se k hloží, kde viselo Skirovo tělo, a strčil do něho. Tělo se otřáslo, jako by se mu nelíbilo, že se ho někdo dotýká. Hlava v brnění se otočila nazpátek. Hylas ještě jednou strčil vší silou do těla. Skiros začal padat dolů, ve vzduchu se otáčel a narážel na stěny soutěsky. „Podívej,“ uchechtl se jeden z válečníků, „utíká.“ U ostatních to vyvolalo vlnu smíchu. U velitele ne. Hlava v helmici sledovala, jak chlapcovo tělo narazilo na dno soutěsky – a pak se stáhla. Mžikajícímu Hylasovi stékal do očí pot. Naslouchal vzdalujícím se krokům válečníků, kteří stoupali vzhůru po stezce. Stromek se začal pod jeho vahou ohýbat. Hylas hmátl po kořeni stromu. A sáhl do prázdna.
15
2
H
ylas napůl klouzal a napůl padal celou cestu dolů k řece. Shora se na něj sypaly kamínky –ale žádné šípy. Přistál tváří dolů v hlodášovém keři, ale přinutil se zůstat nehybně ležet. Věděl, že každý lovec si všimne nejdřív ze všeho sebemenšího pohybu. Cítil na těle modřiny a škrábance, ale neměl dojem, že by měl něco zlomeného, a svůj amulet měl pořád u sebe. Kolem uší mu bzučely mouchy a Slunce mu spalovalo záda. Konečně zvedl hlavu a prozkoumal soutěsku. Černí válečníci byli pryč. Skiros ovšem zůstal ležet ve svahu kousek nad ním. Tedy – většina jeho těla. Vnitřnosti byly poházené po skalách jako rybářské sítě rozprostřené k sušení. Kolem už kroužili supi. Skiros měl vyvrácenou hlavu, jako by si je chtěl prohlédnout. Jeho duch zřejmě potřeboval, aby mu někdo pomohl opustit tělo, ale Hylas nemohl riskovat a pohřbít tělo nebo 16
provést pohřební obřad. „Promiň, Skire,“ zamumlal. „Taková jsou pravidla pro přežití. Nepomáhej nikomu, kdo nemůže pomoci tobě.“ Řeku zakrývaly koruny vrb a kaštanů. Hylasovi se ulevilo, když se pod nimi schoval. Doklopýtal na mělčinu, klesl na kolena a napil se. Začal se oplachovat a sykal, když se mu ledová voda dostala do čerstvých škrábanců. Ve vodě zahlédl svůj pokroucený odraz: přivřené oči, ústa napjatá a stažená, dlouhé vlasy rozpuštěné. Voda ho posílila a poprvé od útoku si mohl dovolit přemýšlet. Potřeboval jídlo, šaty a nůž. A především se potřeboval dostat do vesnice. Issi snad věděla, že je to pro ni to nejbezpečnější místo, a teď už tam určitě dorazila. Určitě tam musí být, přesvědčoval sám sebe. Soutěskou se rozlehlo skřehotání supů. Skiros zmizel pod kupou hadovitých krků a zaprášených křídel. Hylas rychle nasbíral listy medvědího česneku a rozhodil je za sebe, aby ho duchové nemohli pronásledovat. Duchové se živí vůní jídla a čím výraznější vůně je, tím lépe. Pak se dal na útěk soutěskou podél řeky. Cítil, že ho stromy a skály pozorují. Mohly by ho prozradit? Vyrostl tady v horách. Znal jejich tajné stezky i stezky divoké zvěře. Pozná křik tohohle jestřába i vzdálený řev tamtoho lva. Zná spálené žleby, kterým je třeba se vyhýbat kvůli Rozzlobeným. Ale teď se všechno změnilo. „Tenhle není poslední z nich,“ řekl ten válečník. Věděl, že je Hylas pořád naživu. Ale co myslel tím z nich? Hylas si s leknutím uvědomil, že Skiros nebyl jen pasák koz. Byl to Cizák. 17
I Hylas byl Cizák. Issi také. Narodili se mimo vesnici. Když byli malí, náčelník Neleos je našel na Hoře a zapřáhl je do práce. V létě pásli jeho kozy na vrcholcích hor a v zimě je zaháněli dolů do soutěsky. Proč ale jdou černí válečníci po Cizácích? Nedávalo to smysl. Na Cizácích nikomu nezáleželo. Byli nejnižší z nejnižších. Slunce se klonilo k západu a po stěnách soutěsky se začaly plazit stíny. Někde daleko odsud zaštěkal pes. Vypadalo to, že má strach. Hylas si přál, aby přestal. Došel k malé hliněné trojnožce pod stromem, která sloužila jako obětní stůl pro boha Hory. Byla přes ni přehozená plesnivá zaječí kožka. Sáhl po ní a zavázal si ji kolem boků. Sledovala ho při tom chladným zrakem ještěrka. Zamumlal omluvu pro případ, že by to byl převtělený duch. Cítil se dobře, když nebyl nahý, ale bylo mu slabo z hladu. Na fíky bylo teď v létě ještě brzy, ale jak utíkal, utrhl si v rychlosti pár jahod okousaných od myší. Narazil na šípkový keř, na němž si uchovával potravu ťuhýk. Napíchal na trny tři cvrčky a vrabce. Hylas věnoval ťuhýkovi jedno rychlé promiň a zhltl většinu z jeho jídla. Peří a kousky krovek cvrčků vyplivl. Míjel olivovníky a políčka zařízlá do svahu. Ječmen už dozrál do žní, ale kolem nebylo ani človíčka. Všichni určitě utekli do vesnice – pokud ji ovšem černí válečníci nevypálili do základů. Ulevilo se mu. Vesnice tu pořád stála, i když byla děsivě tichá. Za živým plotem z trnitých keřů se k sobě jako stádo vystrašených ovcí choulily chýše z vepřovicových 18