M RTVÁ
BEZE JMÉNA
Štědrý večer byl velmi chladný, zrádný náledím a zločinností, o níž informovala popraskávající vysílačka automaticky snímající zprávy z různých frekvencí. Jen málokdy mě někdo po setmění vezl richmondskou oblastí státní bytové výstavby. Obvykle jsem byla sama sobě řidičkou modré márniční dodávky, jíž jsem se vydávala na místa, kde za záhadných okolností zemřeli násilnou smrtí lidé. Ale dneska večer jsem byla spolujezdkyní v Crownu Victoria, v němž se mísila vánoční hudba s kódovanými zprávami policistů a výzvami dispečerů. „Šerif Santa Claus odbočuje doprava,“ ukázala jsem před sebe. „Nějak to komplikuje.“ „Jo, podle mě je totiž pěkně nakouřený,“ řekl kapitán Marino, velitel kriminální služby ve zločinností proslulém revíru, jímž jsme projížděli. „Na příští zastávce se mu podívej do očí.“ Nepřekvapilo mě to. Šerif Lamont Brown řídil služební cadillac, který považoval za svůj soukromý vůz, byl ověšený masivními zlatými šperky a zdejší obyvatelé ho v roli, kterou právě hrál, milovali. Ti z nás, kteří znali pravdu, se neopovažovali cokoli namítnout. Prohlásit, že Santa Claus neexistuje, je koneckonců svatokrádež, v tomto případě to ovšem platilo o svatosti nositele tradičního kostýmu dvojnásob. Šerif Brown šňupe kokain a pravděpodobně ukradl polovinu z toho, co měl každoročně rozdat chudým. Nedávno zařídil, aby mi přibyly ještě povinnosti porotkyně, naše antipatie byla vzájemná. Stěrače se plazily po čelním skle. Sněhové vločky se zlehka otíraly o Marinovo auto a vířily kolem jako tančí-
1
7
Patricia Cornwellová
cí družina plachých panen v bílých řízách. Rojily se ve světle sodíkových výbojek a mimo jejich dosah černaly jako led, který pokryl ulice. Mrzlo. Většina obyvatel metropole byla doma, za okny zářily stromečky a světelné girlandy. Karen Carpenterová snila o bílých Vánocích tak dlouho, dokud Marino nekompromisně nepřeladil autorádio. „Nevážím si ženských, co hrají na bicí.“ Cvakl vehementně zapalovačem. „Karen Carpenterová zemřela,“ řekla jsem, jako bych jí tím mohla zajistit imunitu před dalšími urážkami. „Ostatně tady zrovna na bicí nehrála.“ „No jo.“ Vyfoukl cigaretový kouř. „To je fakt. Trpěla chvíli nechutenstvím, chvíli zase žravostí.“ Mormonský sbor pěl aleluja. Naplánovala jsem si, že zítra ráno odletím do Miami za matkou, sestrou a svou neteří Lucy. Matka už týdny leží v nemocnici. Kdysi kouřila tolik jako Marino. Stáhla jsem trochu okno. „Pak jí ale zahaprovalo srdce a na to dojela,“ dodal Marino. „Ono to vlastně vždycky končí zástavou srdce,“ poznamenala jsem. „Dejme tomu. V tomhle zatraceným koutě tomu ovšem často předchází akutní otrava olovem.“ Ujížděli jsme v koloně mezi dvěma hlídkovými vozy richmondské policie, které červeně a modře poblikávaly, za vozy strážců zákona se zařadili novináři a televizní zpravodajské štáby. Na každé zastávce reprezentanti médií prokazovali své vánoční ladění tím, že vyrukovali s poznámkovými bloky, mikrofony, fotoaparáty a kamerami a horečně bojovali o co nejsentimentálnější zachycení rozzářeného šerifa v roli Santa Clause, předávajícího dárky a potraviny sídlištním dětem a jejich konsternovaným matkám. Marino a já jsme distribuovali přikrývky, můj letošní příspěvek dobročinnému snažení. 8
M RTVÁ
BEZE JMÉNA
Zabočili jsme do Magnolia Street ve Whitcombe Courtu a dveře aut před námi se začaly otevírat. V kuželech světlometů jsem spatřila šerifa Santu v červeném kostýmu, náčelníka richmondské policie a kolem nich další hlavouny bezpečnostních složek. Nad televizními kamerami se rozzářily reflektory a vznášely se ve vzduchu jako UFO, vzplály fotoblesky. „Tyhle věci nějak levně páchnou,“ postěžoval si Marino pod stohem přikrývek. „Kde jsi je sehnala, v obchodě s potřebami pro domácí zvířátka?“ „Jsou teplé, dají se prát a v případě požáru se z nich neuvolňují toxické kyanidy,“ hájila jsem se. „Ježíškunakřížku, tvoji sváteční náladu bych chtěl mít.“ Vyhlédla jsem oknem a podivila jsem se, kde jsme to zastavili. „Já bych tohle nedal ani psovi do boudy,“ pokračoval Marino. „Nemáš psa, tudíž ani boudu. A tobě bych nevěnovala jedinou přikrývku. Proč jdeme do tohohle domu? Není na seznamu.“ „Ptáš se zpropadeně případně.“ Reportéři, policisté a sociální pracovníci stanuli před dveřmi jednoho z bytů v komplexu budov, který připomínal betonová kasárna. Tlačili jsme se v kuželech světlometů a záři reflektorů plašících tmu, zatímco šerif Santa halekal: HOLA! HOLA! HOLA!“ Pronikli jsme do bytu a zastihli Santu s černošským kloučkem usazeným na jeho koleni, právě mu předával několik zabalených hraček. Zaslechla jsem, že chlapec se jmenuje Trevi, měl na hlavě modrou čepici se štítkem s vyobrazením snítky konopí. Kulil užasle oči na koleno oděné do červeného sametu i na postříbřený stromek s vánočními světýlky. V přetopené vydýchané místnosti to páchlo starou mastnotou. 9
Patricia Cornwellová
„Rád bych prošel, madam.“ Televizní kameraman do mne šťouchl, abych uhnula. „Můžete si stoupnout jinam.“ „Kdo má zbytek hraček?“ „Koukněte, madam, neřečněte a ustupte.“ Kameraman mě skoro porazil. Vzpěnila mi krev. „Potřebujeme ještě krabici…“ „Už ne, tahle poslouží.“ „… s potravinama. Jo, dobrý. To beru.“ „Jestli jste od sociálky, co kdybyste se postavila tamhle,“ hučel do mne kameraman. „I s polovičním mozkem by vám mohlo dojít, že nesekýrujete sociální pracovnici.“ Marino si ho měřil ledovýma očima. Stará žena v pytlovitých šatech se na pohovce rozplakala a major v bílé košili a slavnostní uniformě k ní přisedl a uklidňoval ji. Marino se ke mně přiblížil, aby mohl šeptat. „Její dceru někdo před měsícem oddělal, jmenovala se Kingová. Vzpomínáš si na ten případ?“ zaševelil mi přímo do ucha. Zavrtěla jsem hlavou. Nevzpomněla jsem si. Mám spoustu případů. „Myslíme si, že ten ničema, co ji oddělal, je jeden drogový dealer, hajzl jménem Jones,“ pokračoval, aby povzbudil mou paměť. Opět jsem zavrtěla hlavou. Drogových dealerů, hajzlů na téhle úrovni, není málo a Jones nepatří k neobvyklým jménům. Kameraman natáčel a šerif Santa mě stihl pohrdavým, mrazivým pohledem. Odvrátila jsem se. Kameraman do mne znovu hrubě vrazil. „Na vašem místě bych to víckrát nezkoušela,“ varovala jsem ho tónem, který ho nenechal na pochybách, že nemluvím do větru. Novináři zaměřili pozornost na chlapcovu babičku, 10
M RTVÁ
BEZE JMÉNA
protože to byla ta pravá senzace večera. Stala se vražda, matka oběti plakala a Trevi osiřel. Šerif Santa, momentálně mimo záběr, postavil chlapce na podlahu. „Vzala bych si nějakou přikrývku, kapitáne Marino,“ ozvala se sociální pracovnice. „Nechápu, proč jsme se zastavili v tomhle kotci,“ poznamenal Marino a předal jí stoh přikrývek. „Snad mi to někdo vysvětlí.“ „Tady je jen jedno dítě,“ držela se tématu sociální pracovnice. „Nepotřebujeme všechny.“ Vzala si jednu složenou přikrývku a ostatní Marinovi energicky vrátila, jako by neuposlechl příkazu. „Měli jsme tu navštívit rodinu se čtyřmi dětmi. Znovu opakuju, že tenhle kotec není na seznamu,“ reptal Marino. Přitočil se ke mně novinář. „Dovolíte, doktorko Scarpettová? Co vás dneska večer vedlo k tomu, že jste se vydala na tuhle pouť? Očekáváte, že někdo zemře?“ Byl to zpravodaj metropolitního deníku, který mě nikdy nehýčkal. Tvářila jsem se, že jsem otázku přeslechla. Šerif Santa zmizel v kuchyni, připadalo mi to divné, neboť nejenže tu pochopitelně nebydlel, ale ani se nezeptal, zda tam smí. Babička na pohovce byla ovšem v takovém duševním rozpoložení, že si ničeho nevšímala a nezáleželo jí na tom, kam kdo jde. Přiklekla jsem k Trevimu, nyní osamělému na podlaze a zcela okouzlenému novými hračkami. „Tohle je hasičské auto s vodním dělem,“ řekla jsem. „Bliká.“ Cvakl vypínačem a předvedl mi, jak maják na střeše červeně blýská. Marino k němu přisedl na bobek. „Dali ti k tomu náhradní baterie?“ Snažil se o drsný chlapský tón, ale nedokázal potlačit úsměv. „Vyžaduje to správný typ baterie. Vidíš tohle mrňavý lůžko? Sem se musí vejít, jasný? Chce to tužkový minibaterie…“ 11
Patricia Cornwellová
Třeskl první výstřel, zaznělo to, jako by kuchyní projelo auto a ustřelil mu výfuk. Marinovi zajiskřilo v očích a vytrhl z pouzdra pistoli, Trevi se stočil na podlaze do klubíčka. Zakryla jsem chlapce vlastním tělem, rány následovaly rychle za sebou, dokud střelec, patrně u zadních dveří, nevyprázdnil zásobník poloautomatické zbraně. „K zemi! K ZEMI!“ „Proboha!“ „Ježíšikriste!“ Kamery, fotoaparáty a mikrofony se zapraštěním dopadly na podlahu, lidé se buď vrhli k východu nebo sebou namístě plácli. „VŠICHNI K ZEMI!“ Marino s obnaženou devítkou, připraven ke střelbě, vběhl do kuchyně. Střelba ustala a v místnosti nastalo naprosté ticho. Podepřela jsem Treviho, srdce mi bušilo. Roztřásla jsem se. Babička dál seděla na pohovce, předklonila se a rukama si chránila hlavu, jak se doporučuje v případě letecké havárie. Přemístila jsem se k ní a stále k sobě tiskla chlapce. Zcela znehybněl, babička se hrůzou rozvzlykala. „Ach, kristepane! Ježíši, neopouštěj nás!“ bědovala a kolébala se. „Už nic nehrozí,“ ujistila jsem ji. „To ne, dost! Tohle já nevydržím. Ježíšikriste!“ Stiskla jsem jí ruku. „Všechno se spraví, věřte mi. Slyšíte, je ticho. Přestalo to.“ Kolébala se a plakala, Trevi ji objímal kolem krku. Ve dveřích mezi kuchyní a pokojem stanul Marino, ve tváři napětí, oči mu těkaly. „Doktorko!“ Přivolal mě gestem. Vyšla jsem s ním na zanedbaný dvůr za domem, který křižovaly prověšené šňůry na prádlo, sníh tu vířil kolem temného autovraku na zmrzlém trávníku. Obětí 12
M RTVÁ
BEZE JMÉNA
byl mladý muž černé pleti, ležel na zádech, přivřené oči tupě zíraly do mléčného nebe. V tmavomodrém nátělníku bylo několik dírek. Jedna střela zasáhla pravou tvář, když jsem mu zatlačila na prsa a vdechla do úst vzduch, krev mi potřísnila ruce i obličej a rychle chladla. Nemohla jsem ho zachránit. Zakvílely, zavyly sirény, jako by rej divých duchů protestoval proti další smrti. Posadila jsem se a ztěžka oddychovala. Marino mi pomohl vstát, koutkem oka jsem zahlédla pohybující se siluety. Natočila jsem hlavu a spatřila tři strážníky, jak odvádějí v poutech šerifa Santu. Neměl na hlavě typickou čepici, zahlédla jsem ji nedaleko od sebe na dvoře, kde se ve světle Marinovy baterky zaleskl zásobník. „Co se tu proboha děje?“ „Vypadá to, že starý dobrák Santa a starý dobrák Crack se poškorpili a na dvoře si trochu vjeli do vlasů,“ vysypal ze sebe bez dechu nyní agilní Marino. „Proto se procesí odchýlilo od programu a zastavilo u těchhle divných kotců. Jízdní řád změnil šerif.“ Strnula jsem. Cítila jsem krev a pomyslela na AIDS. Objevil se náčelník policie a okamžitě udeřil na Marina otázkami. „Šerif se patrně domníval, že v tomhle prostředí není zájem jen o vánoční dárky,“ vysvětloval Marino. „Máte na mysli drogy?“ „Předpokládám to.“ „Divil jsem se, proč jsme tady zastavili,“ pravil náčelník. „Tahle adresa není na seznamu.“ „Tady máte odpověď.“ Marino nepřítomně civěl na mrtvolu. „Známe jeho totožnost?“ „Je to Anthony Jones, jeden ze slavného bratrstva Jonesových. Sedmnáctiletý kluk, ale ve vězení seděl víckrát než tady doktorka v opeře. Jeho staršího bráchu zastřelil loni detektiv protidrogovýho oddělení. Stalo se 13
Patricia Cornwellová
to v Phaup Street ve Fairfield Courtu. Podezříváme Anthonyho, že před měsícem zavraždil Treviho matku, ale víte, jak to tady chodí. Nikdo nic neviděl. Kauza se nekonala. Možná se případ objasní teď.“ „Trevi je ten malý chlapec?“ Náčelník se tvářil pořád stejně. „Přesně tak. Anthony je pravděpodobně klukův táta. Respektive byl.“ „Co zbraň?“ „Čí?“ „Tady toho.“ „Osmatřicítka Smith and Wesson, vypáleno všech pět nábojů. Jones už nestačil vyměnit rychlonabíjecí bubínek, našli jsme ho v trávě.“ „Pětkrát vystřelil a minul, není to divné?“ zauvažoval náčelník v načinčané slavnostní uniformě, sníh se mu usazoval na čepici. „Těžko říct. Šerif Brown měl na sobě vestu.“ „Takže šerif měl pod kostýmem Santa Clause neprůstřelnou vestu.“ Náčelník si opakoval fakta, jako by je zapisoval. „Taktak.“ Marino se shýbl k nalomenému sloupku na prádelní šňůry, paprsek světla jeho baterky olizoval zrzavě zrezivělý kov. Palcem v rukavici přejížděl po záseku vyhloubenému střelou. „Vida, vida, vypadá to, že obětí střelby se dneska stal jeden černoch a tenhle zrzek, vlasy takové barvy mají hlavně Irové.“ Náčelník chvíli mlčel, pak tiše pronesl: „Moje manželka je Irka a není zrzavá, kapitáne.“ Marina tím vyvedl z konceptu. „No ne, to bych do ní neřekl,“ ještě více zabředával do vlastních osidel. „Zato mě určitě nepovažujete za Ira,“ poznamenal sarkasticky náčelník černé pleti. „Zdržte se vtipkování namířeného proti jiným rasám a etnikům, kapitáne,“ varoval ho a výhrůžně vysunul bradu. 14
M RTVÁ
BEZE JMÉNA
Přijela sanitka. Roztřásla jsem se zimou. „Víte, já to tak nemyslel…,“ pokoušel se zachránit situaci Marino. Náčelník ho přerušil. „Podle mého názoru víc než naléhavě potřebujete absolvovat kurz o multikulturní společnosti.“ „Ten jsem absolvoval.“ „To, že jste ho absolvoval, neznamená, že si ho nezopakujete, kapitáne.“ „Ale já jsem ho odseděl už třikrát!“ namítl Marino. „Přece mě do něj nepošlete počtvrtý!“ Raději by studoval proktologii než multikulturní problematiku. Někdo přibouchl dveře sanitky a zachřestila pojízdná nosítka. „Víc tady nemůžu udělat, Pete.“ Prosadila jsem se, abych Marina umlčela, než si nadrobí něco ještě horšího. „Musím do úřadu.“ „Cože? Budeš ho pitvat ještě dneska v noci?“ vytřeštil na mne oči Marino. „Za daných okolností nemůžu udělat nic lepšího,“ řekla jsem vážně. „Zítra ráno totiž odjíždím.“ „Budete trávit Vánoce v rodinném kruhu?“ otázal se náčelník Tucker, na své postavení mladší, než bývá obvyklé. „Ano.“ „Není nad to,“ řekl bez úsměvu. „Pojďte se mnou, doktorko Scarpettová, odvezu vás do márnice.“ Marino mě probodl pohledem a zapálil si cigaretu. „Zastavím se, jen co to tady uzavřu,“ utrousil.
15