PRVNÍ KAPITOLA
Divadelní společnost Veřejnost má krátkou paměť. Rozruch, který vyvolala vražda George Alfreda St. Vincenta Marshe, čtvrtého barona Edgwarea, utichl, a zájem o tento zločin se stal minulostí. Jeho místo zaujaly nové senzace. Jméno mého přítele Hercula Poirota ve spojení s tímto případem veřejně nikdy nepadlo. Mohu říci, že se tak stalo zcela v souladu s jeho přáním. Rozhodl se, že v něm nebude figurovat. Zásluhy připadly někomu jinému – a tak to také chtěl. A co víc – z Poirotova svérázného osobního úhlu pohledu byl případ důkazem jeho selhání. Přísahal, že na stopu ho přivedla náhodná poznámka, kterou pronesl jakýsi neznámý kolemjdoucí na ulici. Jenže ať už se to odehrálo jakkoli, pravdu o případu lorda Edgwarea odhalil Hercule Poirot díky svému mimořádnému talentu. Pochybuji, že by byl bez jeho přispění pachatel zločinu vypátrán. Z tohoto důvodu se domnívám, že nastal čas, abych všechno, co o té události vím, zaznamenal černé na bílém. Znám dopodrobna veškeré detaily případu a zároveň bych rád podotkl, že tímto sepsáním splním přání jedné velice okouzlující dámy. Často se mi vybavuje onen den, kdy Poirot přecházel ve svém pečlivě uklizeném malém obývacím pokoji sem a tam, stále stejnou trasou, a přitom mistrně případ shrnul. Byli jsme ohromeni. Začnu své vyprávění přesně tam, kde tehdy začal on – v londýnském divadle, vloni v červnu. Carlotta Adamsová se tou dobou těšila v Londýně mi7
mořádnému zájmu. V předchozím roce odehrála několik odpoledních představení, která měla bouřlivý ohlas. Tento rok účinkovala tři týdny a toto byl její předposlední večer. Carlotta Adamsová byla mladá, úžasně nadaná americká herečka, která se specializovala na divadlo jednoho herce. Žádný make-up, žádné dekorace. S lehkostí hovořila snad každým myslitelným jazykem. Její skeč o večeru v mezinárodním hotelu byl opravdu skvělý. Na scénu postupně přicházeli američtí a němečtí turisté, anglické středostavovské rodiny, pochybné dámy, zchudlá ruská šlechta i taktní, unavení číšníci. V jejích výstupech se smutek střídal s radostí a naopak. Když hrála ženu z Československa, která umírá v nemocnici, sevřelo se nám hrdlo dojetím, a za minutu jsme se už všichni otřásali smíchy, protože předvedla zubaře, jak při své práci roztomile klábosí se svými oběťmi. Program uzavřela výstupem, který uvedla oznámením: „Pár imitací.“ A zase to bylo tak neskutečně vynalézavé. Její obličej se vmžiku měnil bez jakéhokoli líčení z jedné osoby v druhou, ze známého politika ve slavnou herečku nebo obdivovanou krásku. Každou postavu předvedla v krátké typické promluvě. A tyhle promluvy byly mimochodem pozoruhodně dobře vymyšlené. Carlotta se pokaždé trefila do všech slabostí imitovaných postav. Ke konci programu napodobila mladou talentovanou americkou herečku Jane Wilkinsonovou, která byla v Londýně populární. Udělala to zase velice chytře. Hlouposti, které sypala z rukávu, měly v sobě tak silný emocionální náboj, že člověk v podtextu každého jejího slova cítil chtě nechtě jakýsi hluboký a zásadní význam. Její nádherně zbarvený, poněkud zastřený hlas působil opojně. Její umírněná, ale zvláštně působivá gesta, lehké pohupování, dojem neskutečné krásy – bůhví jak to dokázala! Půvabnou Jane Wilkinsonovou jsem vždycky obdivoval. Její citově prožívané role mě pokaždé nadchly a na rozdíl od 8
těch, kteří tvrdili, že Jane je sice krásná, ale není to žádná herečka, jsem tvrdil, že má značné divadelní nadání. Připadalo mi trochu nepřirozené slyšet ten známý, lehce zastřený hlas, který tu a tam osudově klesl, což se mě hluboce dotýkalo; vidět to zdánlivě dojemné gesto ruky, která se pomalu sevřela a pak zase rozevřela, a pak náhlé trhnutí hlavou, při němž si odhodila vlasy z obličeje. Uvědomil jsem si, že takhle Jane zakončovala každý dramatický výstup. Jane Wilkinsonová patřila k těm herečkám, které po sňatku přerušily svou hereckou kariéru, aby se k ní po několika letech zase vrátily. Před třemi lety se vdala za bohatého, ale poněkud výstředního lorda Edgwarea. Povídalo se, že ho krátce po svatbě opustila. Za rok a půl od uzavření sňatku už každopádně hrála v amerických filmech a v letošní divadelní sezoně se objevila v úspěšné londýnské hře. Jak jsem tak sledoval Carlottin zdařilý, a možná trochu zlomyslný imitátorský výkon, napadla mě otázka: Jak se asi na podobné výstupy dívají samy napodobované osoby? Těší je, že jsou tak proslulé, že je někdo napodobuje – a tím jim poskytuje další reklamu? Anebo je rozčiluje, že někdo konec konců úmyslně prozrazuje jejich profesionální triky? Nebyla snad Carlotta Adamsová vlastně soupeřkou Jane Wilkinsonové a neříkala: „Ach, vždyť tohle je jen starý známý fígl! Směšně jednoduchý. Podívejte, ukážu vám, jak se to dělá!“ Došel jsem k závěru, že kdybych já byl oním napodobovaným, značně by se mě to dotklo. Pochopitelně bych nic nedal najevo, ale nelíbilo by se mi to. Člověk by musel být hodně velkorysý a rozhodně mít smysl pro humor, aby byl schopný ocenit tak nemilosrdné odhalení. Zrovna když jsem v duchu dospěl k tomuto závěru, ozval se ze scény rozkošný zastřený smích, ale zároveň i jeho ozvěna, a to přímo za mnou. Zprudka jsem se otočil. Za mnou seděla ta, která byla právě napodobovaná, lady Edgwareová, známá pod jmé9
nem Jane Wilkinsonová. Nakláněla se dopředu, ústa napůl otevřená. Okamžitě mi došlo, že jsem se naprosto mýlil. Jane byla uvolněná, potěšená, oči jí nadšeně zářily. Když výstup skončil, hlasitě tleskala, smála se a obracela se na svého společníka. Byl to vysoký, výjimečně pohledný muž, který připomínal řeckého boha. Věděl jsem, že se jmenuje Bryan Martin, je známý především z filmů a v několika hrál i s Jane. „Úžasné, viď?“ řekla lady Edgwareová. Martin se zasmál. „Jane, ty jsi tak nadšená.“ „No vždyť ona je skvělá! Mnohem lepší, než jsem si myslela.“ Odpověď jsem nezachytil, protože Carlotta Adamsová právě začínala s dalším číslem. Následovalo něco, co budu do konce života považovat za velice zvláštní shodu okolností. Po představení jsme zašli s Poirotem na večeři do Savoye. U sousedního stolu seděla lady Edgwareová, Bryan Martin a další dva lidé, které jsem neznal. Právě když jsem na ně Poirota upozorňoval, vešel ještě jeden pár a usadil se u dalšího stolu. Žena mi byla povědomá, ale nedokázal jsem si ji v tu chvíli nikam zařadit. Pak mi najednou došlo, že se dívám na Carlottu Adamsovou! Doprovázel ji bezvadně upravený chlapík s poněkud bezduchým výrazem. Podobné typy mě nikdy neuchvacovaly. Carlotta Adamsová na sobě měla nenápadné černé šaty. Ani její tvář nepřitahovala okamžitě pozornost okolí. Byl to takový ten tvárný obličej, který se především hodí jako mimikry. Carlotta se dokázala snadno proměnit v jinou postavu, ale sama neměla vlastní výrazné rysy. Svěřil jsem se se svými úvahami Poirotovi. Pozorně mě poslouchal, hlavu podobnou vejci měl nakloněnou ke straně a vrhal pronikavé pohledy na oba stoly. 10
„Tak toto je lady Edgwareová? Ale ano, vzpomínám si, že jsem ji viděl hrát. Je to belle femme.“ „A navíc dobrá herečka.“ „Snad.“ „Neříkáte to moc přesvědčivě.“ „Myslím, příteli, že záleží na okolnostech. Pokud by ona sama byla středem pozornosti a všechno se točilo kolem ní, pak – pak věřím, že by svou roli zvládla. Pochybuji však, že by dobře zahrála malou roli, nebo dokonce takovou, které se říká charakterová. V jejím případě musí být hra napsána přímo pro ni a musí být o ní. Mám dojem, že patří k těm ženám, které se zajímají jen samy o sebe.“ Odmlčel se a pak poněkud nečekaně dodal: „Na takové lidi číhá v životě velké nebezpečí.“ „Nebezpečí?“ zeptal jsem se udiveně. „Ach, vidím, že jsem vás překvapil, mon ami. Ano, řekl jsem nebezpečí, protože takové ženy vidí pouze jedinou věc – samy sebe. Nevnímají žádná nebezpečí ani rizika, která je v životě obklopují, všechny ty miliony konfliktních zájmů a vztahů. Kdepak, ty vidí jen svou cestu vzhůru. A proto dříve či později narazí – a dojde ke katastrofě.“ To mě zaujalo. V duchu jsem musel připustit, že mě nic podobného ani nenapadlo. „A ta druhá?“ zeptal jsem se „Slečna Adamsová?“ Zadíval se k jejímu stolu. „Hm,“ usmál se. „Co byste o ní chtěl slyšet?“ „Jen jakým dojmem na vás působí.“ „Mon cher, jsem tu snad dnes večer za věštkyni, která čte lidem z ruky?“ „Jste v tom lepší než kdokoli jiný,“ podotkl jsem. „Těší mě, že mi tak věříte, Hastingsi. Dojímá mě to. Jestlipak víte, milý příteli, že každý z nás v sobě skrývá temná tajemství a labyrint protikladných vášní, tužeb a názorů? Mais oui, c’est vrai. Člověk sice může tu a tam vynést jakýsi soud, ale v devíti případech z deseti se mýlí.“ 11
„Hercule Poirot ne,“ řekl jsem s úsměvem. „Ale ano, dokonce i Hercule Poirot se může zmýlit! Oho! Dobře vím, že si o mně myslíte, že jsem trochu ješitný, ale ujišťuji vás, že je tomu právě naopak. Jsem velice skromný člověk.“ Rozesmál jsem se. „Vy – a skromný!“ „Je to tak. Až na jedinou věc – to musím přiznat. Jsem maličko pyšný na svůj knírek. V celém Londýně jsem nic podobného neviděl.“ „A ani neuvidíte,“ prohodil jsem suše. „To si můžete být jistý. Takže se neodvážíte pronést soud o Carlottě Adamsové?“ „Elle est artiste!“ řekl stručně Poirot. „Tím je řečeno téměř vše, nemám pravdu?“ „Nemyslíte si tedy, že se vystavuje nadměrnému nebezpečí?“ „Ale to se vystavujeme všichni, milý příteli,“ pronesl vážně Poirot. „Kdykoli na nás může dopadnout rána osudu. Ovšem co se týče vaší otázky, domnívám se, že se slečně Adamsové bude dařit. Je chytrá a ještě má něco navíc. Nepochybně jste zaznamenal, že je to Židovka.“ Nezaznamenal. Ale když se o tom zmínil, uvědomil jsem si, že má jisté semitské rysy. Poirot přikývl. „To ji předurčuje k úspěchu. Nicméně tu existuje jedno nebezpečí – když už mluvíme o nebezpečí.“ „Co tím myslíte?“ „Lásku k penězům. Ta dokáže svést takovou osobu z cesty a připravit ji o všechnu opatrnost a prozíravost.“ „To se může stát nám všem,“ podotkl jsem. „Pravda, ale my bychom o nebezpečí věděli. My bychom zvážili pro a proti. Když vám jde jenom o peníze, vidíte jenom peníze, a všechno ostatní ustupuje do pozadí.“ Hovořil tak vážně, že mě až rozesmál. „Cikánská královna Esmeralda je dnes ve formě,“ podotkl jsem z legrace. 12
„Psychologie osobnosti je zajímavá,“ odpověděl Poirot, jako by se ho má poznámka vůbec nedotkla. „Člověk se nemůže zajímat o zločin, pokud se nezajímá o psychologii. Znalec nevidí jen samotné zabití, ale to, co leží za zločinem. Rozumíte mi, Hastingsi?“ Řekl jsem, že naprosto rozumím. „Všiml jsem si, Hastingsi, že když spolu pracujeme na případu, tlačíte mě pokaždé k nějaké fyzické akci. Chtěl byste, abych měřil otisky bot, analyzoval cigaretový popel, abych si lehl na břicho a prozkoumával detaily. Nikdy nepochopíte, že se člověk může přiblížit k řešení problému mnohem lépe, když si sedne do křesla a zavře oči. Pak totiž vidí svým duchovním zrakem.“ „Já ne,“ řekl jsem. „Já když se posadím do křesla a zavřu oči, má to u mě jediné pokračování!“ „Všiml jsem si!“ řekl Poirot. „Je to zvláštní. V takovém okamžiku by měl mozek horečně pracovat, ne se ponořit do líné nehybnosti. Duševní aktivita je přece tak zajímavá a povzbuzující! Využívání malých šedých buněk mozkových je potěšení. Jedině na ně se člověk může spolehnout, že najde cestu v mlze a dojde k pravdě…“ Musím se přiznat, že kdykoli Poirot začne o malých šedých buňkách mozkových, přestanu ho vnímat. Už jsem o nich slyšel tolikrát. V tomto případě se moje myšlenky přesunuly ke čtyřem lidem u sousedního stolu. Když se Poirotův monolog chýlil ke konci, poznamenal jsem se smíchem: „Zdá se, že jste zabodoval, Poirote. Krásná lady Edgwareová z vás nemůže spustit oči.“ „Někdo ji nepochybně informoval o mé totožnosti,“ prohlásil Poirot a snažil se tvářit nesměle a zdrženlivě. „Myslím, že to má na svědomí váš slavný knírek,“ řekl jsem. „Je unesená jeho krásou.“ Poirot si knírek nenápadně uhladil. „Pravda, je jedinečný,“ připustil Poirot. „Ach, příteli, ten „kartáček na zuby“, jak tomu říkáte, který máte pod nosem 13
vy – to je naprostá hrůza, ohavnost a úmyslné okleštění hojnosti, kterou poskytuje příroda. Vzdejte se ho, příteli, snažně vás prosím.“ „Panebože,“ řekl jsem bez ohledu na jeho litanii. „Ta dáma vstává. Určitě jde k nám. Bryan Martin protestuje, ale ona na něj nedbá.“ A opravdu – Jane Wilkinsonová zbrkle odstrčila židli a vyrazila k našemu stolu. Poirot se postavil a uklonil se. „Jste pan Hercule Poirot, viďte?“ pronesla sametovým hlasem. „K vašim službám.“ „Pane Poirote, chtěla bych s vámi mluvit. Musím s vámi mluvit.“ „Ale jistě, madam, neposadíte se?“ „Ne, ne, tady ne. Chci s vámi mluvit v soukromí. Půjdeme rovnou nahoru do mého apartmá.“ Bryan Martin k nám přistoupil s omluvným úsměvem. „Musíš chvíli počkat, Jane. Vždyť právě večeříme. A pan Poirot také.“ Jenže Jane Wilkinsonová se nedala tak snadno od svého úmyslu odradit. „Ale, Bryane, na tom přece nezáleží! Necháme si večeři poslat nahoru. Domluv to, prosím tě. A, Bryane…“ Popošla za ním, když už se vracel, a o něco ho naléhavě žádala. Vyrozuměl jsem, že jí Martin odporuje, protože vrtěl hlavou a mračil se. Jane Wilkinsonová však neustoupila, až Martin nakonec pokrčil rameny a vzdal to. Během přesvědčování pohlédla jednou nebo dvakrát ke stolu, u něhož seděla Carlotta Adamsová, a mě napadlo, že se její návrh možná týká právě této Američanky. Když Jane dosáhla svého, vrátila se celá blažená k nám. „Půjdeme teď rovnou nahoru,“ řekla a obdařila zářivým úsměvem i mě. Zřejmě ji vůbec nenapadlo, že by se nás mohla zeptat, jestli s jejím plánem souhlasíme. Zvedla nás ze židlí a zdvořilostmi se nezdržovala. 14
„To je ale obrovské štěstí, že jsem vás tady dneska večer potkala, pane Poirote,“ říkala cestou k výtahu. „Zdá se, že mi všechno vychází. Zrovna jsem si lámala hlavu, jak to proboha vyřeším, a najednou vzhlédnu a vy sedíte u sousedního stolu. Hned jsem si řekla: pan Poirot mi poradí, co dělat.“ Přerušila své povídání, aby mohla říct liftboyovi: „Druhé patro.“ „Pokud vám mohu pomoci…,“ začal Poirot. „Určitě můžete. Slyšela jsem, že jste ten nejúžasnější člověk na světě. Někdo mě z té šlamastyky musí dostat, a já zkrátka cítím, že vy jste ten pravý člověk.“ Ve druhém patře jsme vystoupili, Jane nás vedla po chodbě a nakonec se zastavila u dveří. Vešli jsme do jednoho z nejokázalejších apartmá v Savoyi. Hodila bílé kožešinové boa přes židli, malou kabelku posázenou třpytivými kamínky na stolek a zabořila se do křesla se slovy: „Pane Poirote, já se zkrátka musím zbavit svého manžela. Jakýmkoli způsobem!“
15
DRUHÁ KAPITOLA
Večeře v apartmá Poirot ohromeně strnul, ale po chvíli se vzpamatoval. „Madam,“ řekl a několikrát mrkl, „zbavovat dámy manželů není můj obor.“ „Ale jistě, to přece vím.“ „Vy potřebujete právníka.“ „A v tom se právě mýlíte. Z právníků jsem znechucená a mám jich tak akorát. Měla jsem poctivé právníky i křiváky, a všichni byli k ničemu. Právníci prostě jen znají zákony, ale zdá se, že postrádají zdravý rozum.“ „A vy si myslíte, že já ho mám?“ Zasmála se. „Slyšela jsem o vás, že jste pupek světa, pane Poirote.“ „Comment? Pupek světa? Nerozumím vám.“ „No – že jste zkrátka někdo.“ „Madam, možná jsem chytrý, a možná ne – po pravdě řečeno – jsem – proč bych předstíral, že ne? Ale ta vaše záležitost není můj genre.“ „Nechápu proč. Je to přece problém.“ „Ach! Problém!“ „A navíc obtížný,“ pokračovala Jane Wilkinsonová. „A vy přece nejste člověk, který by před problémy couval.“ „Dovolte, abych složil poklonu vašemu bystrozraku, madam. Přesto však trvám na tom, že neprovádím žádná vyšetřování týkající se rozvodů. Není to příjemné – ce métier là.“ „Milý pane Poirote. Nežádám vás, abyste někoho špehoval. To by ničemu nepomohlo. Já se ho prostě potřebuju zbavit a vy určitě budete vědět, jak to udělat.“ 16