Kapitola 1
Skalpel je skvostný předmět. Doktor Stanley Mackie si to nikdy předtím neuvědomil. Náhle však postřehl, jak tak stál s hlavou skloněnou pod osvětlením operačního sálu, že sám žasne nad tím, jak se světlo odráží od ostří, jako by to zářily brilianty. Bylo to umělecké dílo, tato jako břitva ostrá lunula z nerezavějící oceli. Skalpel byl tak nádherný, že se sotva odvažoval jej uchopit, ze strachu, aby nějak nesetřel to kouzlo. Pozoroval spektrum duhových barev, jež se na jeho povrchu jemně lomily v nejčistší částice. „Doktore Mackie? Stalo se něco?“ Vzhlédl a spatřil sálovou sestru, která se na něj mračila zpod roušky. Nikdy předtím si nepovšiml, jak zelené má oči. Připadalo mu, jako by viděl, skutečně viděl tolik věcí vlastně jakoby poprvé. Smetanový povrch sestřiny pokožky. Tepnu, jež jí pulzovala na spánku. Mateřské znaménko těsně pod obočím. Bylo to však mateřské znaménko? Upřel na ně zrak. Pohybovalo se, lezlo jí jako hmyz s bezpočtem nohou ke koutku oka… „Stane?“ Teď se ozval doktor Rudman, anesteziolog. Jeho hlas projel jako nůž Mackieho hrůznou představou. „Jsi v pořádku?“ Mackie zatřásl hlavou. Hmyz zmizel. Namísto něj se opět objevilo mateřské znaménko, jenom drobná skvrnka černého 9
pigmentu na sestřině světlé pokožce. Zhluboka se nadechl a ze stolku s nástroji vzal skalpel. Pak pohlédl dolů na ženu, která ležela na operačním stole. Světlo nad ním už bylo nastaveno na spodní část pacient čina břicha. Modré chirurgické roušky rozložené tam, kde měly být, ohraničovaly odhalenou pokožku. Břicho bylo pěkné a ploché, s čárou naznačující konec bikin a spojující dvě naprosto stejná světlá místečka na bocích, kde se rýsovaly pánevní kosti – bylo překvapivé spatřit něco podobného v roční době plné sněhových vánic a zimních, bledých tváří. Jaká škoda, že právě tudy bude muset vést řez! Jizva po operaci slepého střeva dozajista znemožní v budoucnosti další opalování v Karibiku. Přiložil špičku skalpelu na kůži tak, aby střed řezu vedl McBurneyho bodem v polovině pomyslné spojnice mezi pupíkem a vyčnívající pravou pánevní kostí. Přibližně tam se nachází apendix. Se skalpelem přichystaným k řezu se náhle zarazil. Ruka se mu totiž začala třást. Nechápal to. Něco podobného se mu nikdy předtím nestalo. Ruce Stanleyho Mackieho byly vždy dokonale jisté. Nyní musel vyvinout nepředstavitelné úsilí jenom na to, aby mu skalpel nevypadl z ruky. Polkl a oddálil ostří od pokožky. Klid. Několikrát se zhluboka nadechni. Přejde to. „Stane?“ Mackie vzhlédl a spatřil, že se doktor Rudman mračí. A obě sestry rovněž. V jejich očích si mohl přečíst otázky, tytéž, jaké si ve spojitosti s ním šeptali lidé už po týdny. Je ten starý doktor Mackie vlastně dosud kompetentní operatér? Smí vůbec ve čtyřiasedmdesáti letech ještě operovat? Jejich pohledů si však nevšímal. Už se obhájil před lékařskou komorou. K jejich spokojenosti jim vysvětlil okolnosti úmrtí svého posledního pacienta. Chirurgické zákroky nebyly koneckonců nikdy bez rizika. Když se v břišní dutině nashromáždí příliš mnoho krve, operatér může snadno chybně odhadnout body vhodné pro vedení řezu – a komplikace je pak nasnadě. 10
Komise – díky své moudrosti – jej očistila od stínu viny. Do povědomí nemocničního personálu se ale i tak vloudily pochybnosti. Nyní je jasně viděl ve výrazu sester, v Rudmanově podmračené tváři. Jak ho všechny ty oči pozorují! Náhle si však uvědomil, že na něj zírají ještě jiné oči. Měl pocit, že je obklopen desítkami očí plovoucích vzduchem. A všechny ho upřeně sledovaly. Zamrkal a strašná představa opět zmizela. To je těmi brýlemi, blesklo mu hlavou. Musím si dát prohlédnout zrak a překontrolovat brýle. Po tváři mu sklouzla kapka potu. Ještě pevněji sevřel skalpel. Vždyť šlo o pouhou apendektomii, o výkon, který by dokázal zvládnout i začínající sekundář na chirurgii. Jistě to svede i on, třeba s třesoucíma se rukama. Soustředil pohled na pacientčino ploché břicho se zlatavě opálenou pokožkou. Šlo o Jennifer Halseyovou, věk třicet šest let. V tomto státě byla na návštěvě a ráno se v bostonském motelovém pokoji probudila s bolestí v pravé dolní části břicha. Bolest byla čím dál silnější, a tak žena sedla do auta a v oslepující sněhové bouři dojela na pohotovost do nemocnice Wicklin. Tam ji odkázali na chirurga, který měl ten den službu: na Mackieho. Nevěděla nic o řečech, které kolují o způsobilosti tohoto lékaře, nic o lžích a klepech, které krůček po krůčku ničily jeho dobré jméno. Byla to pouze trpící žena, která potřebovala, aby jí vyoperovali zanícené slepé střevo. Přitiskl ostří skalpelu na kůži pacientčina břicha. Ruka se mu ani nezachvěla. Dokáže to. Samozřejmě že to dokáže. Vedl nyní řez, přímý a čistý. Asistovala mu sálová sestra, která otírala krev a podávala mu hemostatika. Řízl hlouběji, skrz žlutý podkožní tuk a ustal vždy jen na takovou dobu, aby se zastavilo krvácení. Nebude to žádný problém. Všechno bude v pořádku. Otevře břišní dutinu, vyndá apendix, a pak břicho zase zašije. Na celé odpoledne potom půjde domů. Třeba si potřebuje jenom trochu odpočinout, aby si pročistil hlavu. Pronikl lesknoucí se pobřišnicí do břišní dutiny. „Roztáhnout!“ přikázal. 11
Sálová sestra uchopila nástroje z nerezavějící oceli, kterými se roztahovala rána, a jemně ji rozvírala. Mackie vnořil ruku do otvoru a ucítil, jak mu dlaň v rukavici obtáčejí teplá a kluzká střeva. Jaký to je fantastický pocit, koupat se v teple lidského těla. Jako by ho opět přivítalo mateřské lůno. Obnažil apendix. Jediný pohled na rudou a nateklou tkáň mu potvrdil, že jeho diagnóza byla správná. Apendix musí ven. Sáhl po skalpelu. Teprve když se znovu pozorně podíval na řez, uvědomil si, že něco není v pořádku. V břišní dutině bylo natěsnáno příliš mnoho střev, dvakrát tolik, než jich tam mělo být. Bylo jich tam mnohem víc, než ta žena potřebuje. Takhle by to nešlo. Zatáhl za smyčku tenkého střeva, ucítil, jak mu proklouzlo rukama v rukavicích, vlahé a lepkavé. Skalpelem odřízl nadbytečnou délku a odložil spirálu střeva, z níž odkapávala krev, na podnos. Tak, pomyslel si, takhle je to mnohem úhlednější. Sálová sestra na něj zírala, oči nad rouškou vytřeštěné. „Co to děláte?“ vykřikla. „Má tu příliš mnoho střev,“ odpověděl jí vyrovnaně. „To nemůžeme potřebovat.“ Hrábl do břicha a vytáhl další smyčku střev. Tolik tkáně je tu zbytečně! Jenom to brání v pořádném pohledu na věc. „Doktore Mackie, to ne!“ Provedl další řez. Z oddělené spirály střev vytryskla ve žhavém, klenutém oblouku krev. Sestra ho popadla za ruku v rukavici. Setřásl ji celý rozzuřený, že se obyčejná sestra odvažuje zasahovat do průběhu zákroku. „Sežeňte mi další sálovou sestru!“ přikázal. „Potřebuji odsávání. Všechna ta krev musí pryč.“ „Zadržte ho! Pomozte mi ho zarazit –“ Mackie se volnou rukou natáhl pro odsávací katétr a jeho špičku vnořil do břišní dutiny. V trubici zabublala krev a zaplňovala nádržku. Další ruka ho popadla za plášť a odtáhla jej od operačního 12
stolu. Byl to doktor Rudman. Mackie se ho pokoušel setřást, avšak Rudman se nedal. „Stane, polož ten skalpel!“ „Musí se vyčistit. Má vevnitř moc střev.“ „Polož to!“ Mackie vynaložil veškeré síly, aby se ze sevření osvobodil. Prudce se otočil, aby se Rudmanovi postavil. Úplně zapomněl, že v ruce dosud třímá skalpel. Jeho ostří přejelo druhému muži přes hrdlo. Rudman vykřikl a přitiskl si dlaň na krk. Mackie ustupoval s očima upřenýma na krev, která protékala Rudmanovi skrz prsty. „To není moje vina!“ bránil se. „Tohle se nestalo mou vinou!“ „Pošlete sem ochranku!“ zaječela sestra do místního telefonu. „Máme tady šílence! Potřebujeme bezpečnostní pohotovost! Statim!“ Mackie klopýtal pozpátku kluzkými kalužemi krve. Rudmanovy krve a krve Jennifer Halseyové. Krvavým tratolištěm, které se nepřestávalo šířit. Pak se otočil a vyrazil z operačního sálu. Pronásledovali ho. Hnal se chodbou. Prchal ve slepé panice, ztracen v bludišti chodeb. Kde se to ocitl? Proč mu nic nepřipadá povědomé? Potom zahlédl přímo před sebou okno a za ním tančící sníh. Sníh. Jeho chladné, bílé krajkoví ho očistí, smyje mu krev z rukou. Kroky za ním se s duněním blížily. Někdo zavolal: „Stát!“ Mackie se třemi kroky rozběhl a skočil do obdélníku světla. Sklo se roztříštilo na milion diamantových střípků. Pak kolem něj zasvištěl studený vzduch a všechno bylo bílé. Skvostně, průzračně bílé. A on padal dolů.
13
Kapitola 2
Venku panovalo žhnoucí vedro, ale řidič pustil ve voze naplno klimatizaci, takže Molly Pickerové, která seděla na zadním sedadle, byla zima. Z mřížky ve výši jejích kolen vanul chladný vzduch, pronikal jí jako ostrý nůž přímo pod minisukni. Naklonila se a zaťukala na přepážku z plexiskla. „Promiňte,“ spustila, „haló, pane! Nemohl byste tu klimatizaci stáhnout? Pane?“ Zaklepala znovu na sklo. Zdálo se, že ji řidič neslyší. Nebo si jí možná nevšímá. Viděla z něj jen temeno porostlé plavými vlasy. Chvěla se zimou, a tak si přitiskla své holé paže křížem přes prsa a uhnula ke straně, mimo dosah klimatizace. Zahleděla se ven z okénka a sledovala, jak se kolem míhají bostonské ulice. Okolí, kterým nyní projížděli, vůbec nepoznávala. Věděla však, že směřují k jihu. Alespoň to tak stálo na poslední informační tabuli – Washingtonská ulice, jih. Nyní se dívala na hranaté budovy se zamřížovanými okny, na hloučky mužů vysedávajících na verandách před domy. Tváře se jim leskly potem. Ještě nebyl ani červen a teplota už dosahovala dvaceti šesti stupňů Celsia. Molly stačilo, aby se podívala na lidi na ulici, a hned odhadla, jak je venku. Ta jejich ochablá ramena a pomalá, šouravá chůze po chodnících. Ráda lidi pozorovala. Většinou upírala pozornost na ženy, neboť ty jí připadaly mnohem zajímavější. Zkoumavě si prohlížela jejich oblečení – přemítala, proč některé v tak 14
parném létě chodí v černém, proč si ty tlusté s velkými zadky vybírají strečové kalhoty v zářivých barvách a proč nemá nikdo v těchto dnech na hlavě klobouk. Dívala se, jak se hezké ženy nesou zvysoka, s boky lehce se pohupujícími, a jak dokonale udržují rovnováhu na jehlových podpatcích. Lámala si hlavu, jaká asi tajemství znají ty krásné ženy, tajemství, do nichž ona nikdy nepronikla. Jaké rady jim asi jejich maminky kladly na srdce, rady, o něž Molly nějak přišla. Často dlouze a usilovně upírala pohled do jejich tváří a doufala, že se jí dostane jakéhosi božského osvícení, a to jí objasní, co činí ženu krásnou. Jaké výjimečné kouzlo, které bylo jí – Molly Pickerové – odepřeno, je jim dáno. Vůz zastavil na červenou. Na rohu postávala, s jedním bokem vyzývavě vystrčeným, nějaká žena v botách s nízkými podpatky. Prostitutka – stejně jako Molly. Ale tahle byla starší – mohlo jí být tak osmnáct. Bohaté černé vlasy jí splývaly po bronzových ramenou. Černá hříva by byla prima, pomyslela si Molly toužebně. Ta už o něčem vypovídá. To není jako ta nijaká barva Mollyiných nevýrazných vlasů. Ta není ani blond, ani hnědá – a nevypovídá vůbec o ničem. Okénko vozu bylo černě tónované, takže si tmavovlasé děvče nemohlo povšimnout, jak na ně Molly upřeně zírá. Zdálo se nicméně, že její pohled vycítila, neboť se na těch svých nízkých podpatcích zvolna otáčela, až stála čelem k vozu. Nakonec se ukázalo, že zase tak hezká není. Molly se opřela dozadu, nepochopitelně zklamána. Auto zabočilo doleva a pokračovalo v cestě jihovýchodním směrem. Nyní se už nacházeli daleko od místa, kde Molly bydlela. Mířili do oblasti, kterou neznala a trochu jí naháněla strach. Vedro vypudilo lidi z bytů. Vysedávali na stinných prazích domů a ovívali se. Pohledy sledovali vůz projíždějící kolem. Věděli, že není odněkud ze sousedství, stejně jako Molly měla pocit, že sem nepatří. Kam ji to ten Romy poslal? Nedal jí žádnou adresu. Obvykle jí do dlaně vstrčil na papírku naškrábané jméno ulice a číslo domu. Na ní pak bylo, 15
aby si sehnala taxík. Tentokrát na ni však čekal před domem vůz. A navíc pěkný, bez výmluvných skvrn na zadním sedadle, bez zapáchajících, zmuchlaných papírových kapesníčků nacpaných do popelníku. Všude tam bylo neuvěřitelně čisto! V autě tak čistém dosud nikdy nejela. Řidič náhle zahnul doleva, do úzké uličky. Tady lidé venku na chodníku neposedávali. Přesto věděla, že ji pozorují. Vycítila to. Prohrabávala kabelku, pak z ní vylovila cigaretu a zapálila si. Sotva stačila dvakrát potáhnout, když tu se ozval neosobní hlas: „Prosím, zhasněte tu cigaretu.“ Molly se vyděšeně rozhlédla: „Cože?“ „Řekl jsem vám, abyste tu cigaretu zhasla. Ve voze se nesmí kouřit.“ Proviněním celá zrudla a rychle rozdrtila nedopalek v popelníčku. Potom si povšimla sotva viditelného mikrofonu vyčnívajícího z přepážky, která ji dělila od řidiče. „Haló! Slyšíte mě?“ domáhala se znovu pozornosti. Nedostala žádnou odpověď. „Jestli mě slyšíte, nemohl byste vypnout tu klimatizaci? Já tady vzadu mrznu! Haló! Pane řidič?“ Dozadu konečně přestal foukat proud ledového vzduchu. „Děkuju vám!“ ucedila Molly a sotva slyšitelně dodala: „Blbe jeden!“ Našla elektrické ovládání okénka a stáhla si je trošku dolů. Dovnitř se vlinula vůně typická pro město v létě, horká a ostrá. Vedro jí nevadilo. Měla pocit, jako by se zase ocitla doma. Taková byla všechna léta jejího dětství v Beaufortu, vlhká a upocená. Sakra, jak ráda by si zapálila cigaretu! Ale neměla náladu hádat se s tou plechovou malou krabičkou. Vůz zastavil. Hlas z mikrofonu jí oznámil: „Jste na své adrese. Nyní můžete vystoupit.“ „Cože, tady?“ Molly vykoukla ven. Před ní se tyčil třípatrový dům z hnědého pískovce. Okna v přízemí byla zatlučena prkny. Na chodníku se třpytilo rozbité sklo. „To nemůžete myslet vážně!“ ohradila se. 16
„Hlavní dveře jsou otevřené. Dvoje schody vás dovedou do druhého patra. Nemusíte ani klepat, jen tam rovnou ve jděte.“ „Romy se o ničem takovém nezmiňoval.“ „Romy tvrdil, že budete spolupracovat.“ „To jo, no –“ „Molly, vždyť jde jen o fantazijní hry.“ „A čí?“ „Klienta. Však víte, jak to chodí.“ Molly si těžce povzdychla a opět se dlouze zadívala na dům. Klienti a ty jejich představy! O jaké asi souloži snil tenhle chlápek? Že si to rozdají mezi krysami a šváby? S trochou hrozícího nebezpečí a v pěkném svinčíku, jen aby se tím dosáhlo většího vzrušení? Proč se představy zákazníků nikdy neshodují s těmi jejími? Proč ne čistý hotelový pokoj a vířivá lázeň. Richard Gere a Pretty Woman – Julia Roberts, kteří usrkávají šampaňské? „Čeká na vás.“ „Jo, vždyť už jdu, jdu.“ Molly rázně otevřela dvířka a vykročila na chodník. „Vy tu ale na mě počkáte, že jo?“ „Budu stát na tomto místě.“ Obrátila se k budově a zhluboka se nadechla. Pak vyšla po schodech a vstoupila dovnitř. Uvnitř to vypadalo stejně příšerně jako zvenčí. Stěny byly celé pomalované graffiti a po chodbě se válely noviny a zrezivělý šrot. Někdo to tady pěkně zaneřádil. Vydala se po schodech vzhůru. V domě panovalo zvláštní ticho, schodištěm se rozléhal klapot jejích podpatků. Sotva vystoupala do prvního patra, už měla dlaně zpocené. Neměla z toho dobrý pocit. Vůbec ne. Zastavila se na odpočívadle a zahleděla se směrem k druhému patru. Do čehos mě to navezl, Romy? Co je tohle vlastně za zákazníka? Otřela si vlhké dlaně o halenku. Potom se znovu nadechla a začala dál stoupat po schodišti. Ve druhém patře se zasta17
vila před posledními dveřmi napravo. Z místnosti vycházel jakýsi šum – že by to byla klimatizace? Otevřela dveře. Dýchl na ni chladný vzduch. Vkročila dovnitř. Ohromilo ji, že se ocitla v místnosti s neposkvrněnými, bílými stěnami. Uprostřed stálo lehátko, které připomínalo lékařský vyšetřovací stůl. Bylo potažené kaštanově hnědou koženkou. Nad ním viselo obrovské světlo. Žádný jiný nábytek v místnosti nebyl. Nestála tam ani židle. „Ahoj, Molly.“ Otočila se a pátrala po muži, který ji právě oslovil jménem. V místnosti nikoho neviděla. „Kde jste?“ chtěla vědět. „Nemusíte se ničeho bát. Já jsem jen trochu plachý. Nejdřív bych se na vás chtěl podívat.“ Molly soustředila pohled na zrcadlo, které vystupovalo ze zdi. „Schováváte se za tím zrcadlem, že jo? Je to takový to sklo, kterým se dá koukat jenom jedním směrem?“ „Výborně.“ „Tak co chcete, abych dělala?“ „Povídejte si se mnou.“ „To je všechno?“ „Bude toho víc.“ Přirozeně. Vždycky toho bylo víc. Téměř nevědomky zamířila k zrcadlu. Tvrdí, že je plachý. Díky tomu se cítila mnohem lépe. Jako by tím dokázala situaci udržet ve svých rukou. Zastavila se s dlaní opřenou o bok zakrytý minisukní. „Tak fajn. Jestli si chcete povídat, tak prosím, pane. Jsou to vaše prachy.“ „Kolik je vám let, Molly?“ „Šestnáct.“ „Máte menstruaci pravidelně?“ „Co?“ „Jestli máte pravidelnou menstruaci.“ Vybuchla smíchy. „To snad není pravda!“ „Odpovězte mi!“ „Jo, dá se říct, že jo.“ „A naposledy jste menstruovala před čtrnácti dny?“ 18