Oceรกn
Kapitola 1
Příkopová propadlina v Galapágách
0° 30’ jižní šířKy, 90° 30’ západní délKy
Vznášel se nad okrajem propasti. pod ním zely černé vody ledového podmořského zásvětí, kam slunce nikdy nepronikne a kde jediný světelný záblesk může vyvolat jen pomíjivé mihnutí světélkující ryby či jiného stvoření. doktor Stephen d. ahearn, napevno zapasovaný do ochranné schránky vytvarované podle jeho těla v korpusu miniponorky deep Flight iV, s hlavou prostrčenou do předního pozorovacího kužele, prožíval vzrušující pocit, že se vznáší, ničím nepoután, neohraničeným prostorem. Ve světle reflektorů umístěných na krátkých bočních křídlech ponorky sledoval, jak se jemný prach organických částeček snáší seshora ze světlem ozářeného světa vysoko nad jeho hlavou do temnot hlubin. Byla to mrtvá tělíčka tlejících prvoků, propadající se kilometry a kilometry vodní masy až k místu svého posledního spočinutí, na hřbitov oceánského dna. ponorka klouzala skrz drobné mžení mikroorganismů. pod jemnými pokyny ahearnových prstů se plavidlo pro hloubkové sondy deep Flight iV posunovalo podél horního okraje podmořského kaňonu, ponechávajíc hloubku propasti po levoboku a bezpečí relativně rovného lože mořského dna pod sebou. i když se na první pohled mohlo zdát, že usazeniny ležící na dně jsou neplodné jako úhor, důkazy toho, že i zde kypí život, bylo možno vidět všude kolem. doktor ahearn nacházel rýhy a brázdy, jež za sebou zůstavují plazící se tvorové, hledající bezpečí v příkrovu sedimentů, vrstvících se na dně. ahearn nacházel také stopy lidské činnosti: zbytky zrezlého řetězu jako had ovinutého kolem staré lodní kotvy, dále skleněnou láhev od sodovky napolo zabořenou v bahně a další předměty, zjevující se jeho zrakům jako duchové, vtrhnuvší sem z nepřátelského světa ležícího vysoko nahoře.
10
náhle mu vyvstala před očima nečekaná scenerie – háj vzrostlých stromů, leč stromů s ohořelými kmeny, jež trčí vzhůru jako sloupoví, jako řada dočerna začouzených továrních komínů. ahearn věděl, že sloupy dosahující výšky až sedmi metrů se tvoří a vyrůstají z rozpuštěných nerostů vyvěrajících z puklin v zemské kůře. začal jemně manévrovat ovládací pákou, která fungovala stejně jako knipl ve větroních, a aby se vyhnul do výše trčícím komínům, naváděl plavidlo na pravobok. „natrefil jsem na hydrotermální vývěr,“ oznámil ahearn do mikrofonu. „postupuji rychlostí dvou uzlů, komíny nechávám na levoboku.“ „jak se chová ponorka?“ zaslechl Helenin hlas, který mu ve sluchátku prskal přímo do ušního bubínku. „Skvěle. jednu takovou kocábku si sám určitě pořídím.“ Slyšel, že se zasmála. „To by ses pěkně prohnul, Steve. Už jsi našel to pole rudných pecek? Musíš ho mít někde přímo před nosem.“ ahearn se na chvíli odmlčel, protože se nyní prodíral neproniknutelnou bahnitou temnotou. Vzápětí však ohlásil: „Tak už ho vidím.“ Manganové pecky vypadaly jako kusy uhlí rozeseté po oceánském dně. podivné, až bizarně hladké minerály se usazovaly v podobě sedimentů na kamenech a zrnkách písku, tvrdly na nich a stávaly se tak vysoce ceněnými zdroji titanu a ostatních drahých kovů. jenže ahearn si dovolil manganové pecky ignorovat – směřoval ke kořisti daleko vyšší hodnoty. „právě zahajuji sestup dolů do kaňonu,“ oznámil posádce na hladině. jemnými pohyby řídicí pákou začal navádět plavidlo zprvu k okraji propasti a potom i přímo dolů podél jejích svislých stěn. jakmile zvýšil rychlost na dva a půl uzlu, projevil se zplna účinek postranních křídel. Ta byla profilovaná stejně jako křídla letadel či ptáků, jenže v obráceném gardu. Malá ponorka při zvýšení rychlosti nesměřovala vzhůru, ale tlakem reverzně nastavených křídel se začala spouštět dolů, do prolákliny. „jedenáct set metrů,“ odpočítával ahearn nahlas. „jedenáct set padesát.“ „Sleduj pozorně obě stěny. Ta propast je podle našich záznamů děsně úzká. Sleduješ teplotu vody?“ „začíná stoupat. Už teď má třiadvacet stupňů.“ „Od našeho cíle jsi stále ještě na kilometry daleko. Co je to
11
opravdu horká voda, zažiješ, až sestoupíš o dalších dva tisíce metrů.“ ahearnovi nečekaně přelétl před očima temný stín. Trhl hlavou instinktivně zpět, přičemž nevědomky zatáhl rukou za knipl tak, že se celé plavidlo stočilo doprava. Tvrdý náraz ponorky o stěnu kaňonu otřásl celým jejím trupem. Uvnitř se rozlehla kovová ozvěna. „panebože!“ „Stav?“ ozvala se ihned Helena. „Okamžitě nahlas stav plavidla, Steve!“ ahearn teď v panice dýchal jako zchvácený kůň a zároveň vnímal, že mu srdce bije tak prudce, že cítí jeho tep všude po těle, sevřeném těsným pouzdrem skořepiny, v němž bylo uvězněno. první jeho starostí byl stav trupu. poškodil jsem snad samotný trup? Snažil se přehlušit šum klokotu vlastní krve i sípavý dech, aby mohl naslouchat stonům mučeného ocelového pláště: Vydrží? praskne a vpustí dovnitř osudný proud vody? nyní se nacházel dvanáct set metrů pod hladinou moře. na trup plavidla působil ze všech stran tlak vyšší než sto atmosfér – jako pěst snažící se vtlačit dovnitř. jedna malá prasklinka v trupu... pak příval vod... rozdrcené tělo... „Steve, ozvi se!“ volali z lodi. Tělo měl zalité ledovým potem, byl ochrnutý strachem, který mu svíral útroby, a přesto ze sebe dokázal vymáčknout odpověď: „Měl jsem nehodu..., narazil jsem na stěnu kaňonu –“ „poškodil jsi loď?“ Rozhlédl se po vnitřním prostoru. „nevím. Vypadá to, že jsem narazil čelním sonarem do skály.“ „Můžeš manévrovat?“ zkusil pohnout kniplem a stočit loď dále na pravobok. „půjde to.“ zhluboka si vydechl. „Myslím, že to bude dobré. něco se mi tak nečekaně mihlo před průzorem, že mi to vyrazilo dech.“ „Co něco?“ „Minulo mě to rychlostí blesku. Bylo to jako stín, jako had, který se prosmykne kolem.“ „jako had s rybí hlavou?“ „jo, přesně tak. přesně takovou potvoru jsem zahlédl.“ „Tak to byla slimule. nejspíš Thermarces cerberus.“ Cerberus, pomyslil si ahearn a otřásl se. Tříhlavý pes strážící podle starých bájí brány pekla.
12
„Slimule mají rády horko a síru,“ slyšel Heleniny poučky. „než dopluješ k vývěru, uvidíš jich ještě spoustu. počítej s tím.“ Když to říkáš ty, tak to bude pravda, odpovídal jí v duchu ahearn. Sám o oceánské biologii nevěděl ani zbla. Tvorové, které spatřoval skrz průhlednou kopuli průzoru, budili jen jeho zvědavost – jako nezbytné milníky, které musel chtě nechtě minout po cestě k pravému cíli. řídicí páku teď raději svíral pevně oběma rukama a manévroval deep Flight iV opatrně a pečlivě níž, ještě níž, stále dolů do temné propasti. dva tisíce metrů. Tři tisíce metrů hloubky. Co bude, jestli skutečně poškodil trup ponorky? Čtyři tisíce metrů... drtivý tlak vodstev vzrůstal úměrně dosahované hloubce. Voda byla teď ještě tmavší, oživovaná jen chomáčky síry, které unikaly z prasklin a puklin v zemské kůře. paprsky reflektorů umístěných na přední hraně křidélek lodi pronikaly hustým roztokem minerálů jen s námahou. Vyvést plavidlo ze sírového mračna se mu podařilo právě ve chvíli, kdy skrz rozptýlené a zčeřené usazeniny přestal prakticky vidět. dohlednost se nyní jako mávnutím proutku zvýšila. Viděl, že klesá dolů podél hydrotermálního zřídla, mimo sloupec magmatem rozehřáté vody. Stačil přitom registrovat, jak okolní teplota stoupá. šedesát stupňů horka. přes průhled se ahearnovi opět mihl jakýsi stín, ale tentokrát se nenechal překvapit a udržel nad ponorkou stálou kontrolu. Spatřil další slimule, které se, podobné tlustým hadům, vznášely ve vodách hlavami dolů jakoby zavěšené v prázdném prostoru. Voda, vyvěrající z pukliny na dně, byla bohatá na vřelý sirovodík, jedovatou látku neslučitelnou se životem. navzdory tomu dokázal život kypět i v těchto temných a jedovatých vodách – navíc ve fantastických a nádherných tvarech. Spatřil červy druhu Riftia přisáté ke stěnám kráteru, jejichž těla, až dva metry dlouhá, byla zakončena vějířovitými čelenkami šarlatové barvy. Spatřil hrozny obrovitých škeblí s bílými ulitami, z nichž vykukovaly ven jen sametově rudé jazýčky. Spatřil také kraby, strašidelně vybledlé, podobné svým vlastním duchům, jak prchají před světly do bezpečí štěrbin. navzdory zapnuté klimatizaci začínal ahearn pociťovat stoupající teplotu v kabině. šest tisíc metrů pod hladinou moře s teplotou vody osmdesát stupňů Celsia! Odhadoval, že ve sloupu horké vody, zahřívané vroucím magmatem, bude teplota dosahovat dvou set až dvou
13
set padesáti stupňů. připadalo mu jako zázrak, že život může pulzovat ještě i zde, v naprosté temnotě, v jedovatých, na tak vysoké teploty vyhřátých vodách. „jsem na šesti tisících šedesáti metrech,“ oznámil nahoru, „ale žádné ústí vývěru nevidím.“ Ve sluchátkách se ozval Helenin hlas, slaboučký a prskající. „ze stěny ti tam vystupuje boční plošina. Uvidíš ji, až sestoupíš na šest tisíc osmdesát.“ „Koukám, ale nevidím ji.“ „zpomal sestup. Už ji musíš mít na dosah.“ „šest tisíc sedmdesát metrů. plavu tady jako v hrachový polívce. Možná jsem úplně někde jinde?“ „Steve,... sonary mi hlásí... nad tebou se... utrhlo...“ Helenin vylekaný hlas ve sluchátkách byl přerušovaný a odumřel, jako když utne. „neslyším tě. zopakujte mi to.“ „Stěna kaňonu povolila,“ uslyšel náhle naprosto jasně. „Valí se na tebe tříšť skály. Vypadni odtud! ihned!“ V tu chvíli již zaslechl první hlasité a zvonivé rány vyvolávané kameny pršícími na kovový trup lodi. V panice trhl řídicí pákou kupředu. jakýsi tmavý předmět prolétl volným pádem těsně před jeho průzorem, narazil na výstupek ve stěně propasti a vyvrhl proti němu mohutnou spršku kamení. Bubnování o plášť lodi ještě zesílilo. poté uslyšel ohlušující ránu provázenou mohutným nárazem. Měl pocit, že dostal pěstí do žaludku. náraz ho vymrštil hlavou dopředu. Čelistí vrazil do límce těsného skafandru. Cítil, že loď je zmítána sem a tam do stran, slyšel omračující skřípot kovového pláště plavidla – to jak pravé křídlo drhlo o boční skalní výčnělky. Vodní víry pohazovaly celou ponorkou jako chřestítkem. Rozvířené sedimenty dokonale zakryly výhled a vytvořily před průzorem neprůhledné, dezorientující mračno. zatáhl za páku odhazující zátěž ponorky. zároveň freneticky lomcoval kniplem ve snaze zamířit nosem ponorky vzhůru. deep Flight iV se však naklonila kupředu a dolů. Kov skřípěl o skálu. najednou nastalo ticho. ponorka se zadrhla na místě. lomcování pákou nebylo nic platné. loď se stala neovladatelnou. pochopil, že byl uvězněn, že byl definitivně chycen, s plavidlem nakloněným na pravobok. Vyzkoušel všechny polohy řídicí páky v kombinaci se zapínáním a vypínáním pohonných trysek. Vše marně.
14
Rozhodl se svou horečnou činnost na chvíli přerušit a uspořádat si myšlenky. Sotva se zastavil, ucítil, jak zběsile mu buší srdce. aby potlačil vzmáhající se paniku, která se ho valem zmocňovala, pokusil se plně koncentrovat na nastávající úkony. proč se plavidlo nehýbe? proč nereaguje? Soustředil zrak na dva digitální kontrolní panely. zdroje napájení ukazovaly, že se nic mimořádného neděje: přívod proudu nebyl přerušen. Ukazatel hloubky udával šest tisíc osmdesát dva metry. zvířené sedimenty se začaly pomalu usazovat. Ve světle reflektoru svítícího z pravého křídla ponorky pomalu rozlišoval jednotlivé tvary kolem sebe. napjal zrak přes přední průzor: spatřil odcizenou krajinu plnou rozeklaných černých kamenů, na nichž lpěly krvavě červená těla červů riftia. aby dohlédl na pravé křídlo, musel už pořádně natahovat krk. Co tam spatřil, mu proměnilo žaludek v kus ledu. Křídlo bylo neomylně a natěsno vklíněno mezi dva skalní útvary. pochopil, že směrem vpřed je cesta zatarasena. a dozadu to nepůjde také, uvědomil si s hrůzou. jsem tu pohřben jako v hrobce, v hloubce větší než šest kilometrů pod hladinou. „... slyšíš? Steve, slyšíš mě?“ Odpověděl pokleslým hlasem: „Slyším. nemůžu se ani hnout. pravé křídlo se zachytilo –“ „... klapky na křídle. Zvyš náklon a postupně se z toho sevření vyviklej.“ „To už jsem zkoušel,“ odpovídal. „zkusil jsem už všechno možné i nemožné. nemůžu se ani hnout.“ V hlase bylo patrné zoufalství. Sluchátka spojující ho s kolegy operujícími nahoře na palubě velitelské lodi se opět odmlčela. ztratil spojení nadobro? nebo se jen přerušilo? představil si, jak to vypadá nahoře: slunce... loď pohupující se lehce na vlnách... nádherný slunečný den... ptáci plachtící nad palubou a moře třpytící se nekonečnou akvamarínovou modří... pak zaslechl mužský hlas. poznal palmera Gabriela, muže financujícího expedici. Ten hovořil klidně a vyrovnaně, ostatně jako vždy. „zahájili jsme záchrannou akci, Steve. Spouštíme na vodu druhý modul. dostaneme tě nahoru tak rychle, jak jen to bude možné.“ a po krátké pauze: „Vidíš něco? jak vypadá nejbližší okolí?“ „Sedím na skalním výstupku akorát nad hledaným vývěrem.“ „Co nám o tom řekneš?“
15
„Cože?“ „jsi v hloubce šest tisíc osmdesát dva metry. právě tam, kam jsme tě potřebovali dostat. Sedíš teď na skalním výstupku? jak vypadá skála?“ Já tady umírám, a on se mě ptá na podělanou skálu! „Steve, použij stroboskopické osvětlení. dolož, co vidíš.“ zaměřil pohled na přístrojový panel a zmáčkl spínač strobo. Ostrý paprsek světla prořízl hlubokou černotu a vykrojil z temnot nově objevenou krajinu. před chvílí si všiml jen dlouhých červů. nyní upoutalo jeho pozornost nekonečné pole úlomků, rozhozených po dně. ze dna vystupovaly skály černé jako uhel. navlas se podobaly hořčíkovým vyvřelinám. jenže na rozdíl od známých magneziových vyvřelin tyhle měly hrany rozeklané jako náhle ztuhlé úlomky skleněných střepů. až když se ohlédl napravo na čerstvě vylámané kusy skal, došlo mu, jako při náhlém osvícení, na co vlastně hledí. „Helena měla pravdu,“ zašeptal si pro sebe. „neslyším!“ „Měla pravdu, Helena! je to naleziště iridia – vidím ho jasně před sebou...“ „ztrácíme tě. Měl bys –“ Gabrielův hlas přehlušil statický šum a zcela zanikl. „neslyším vás,“ vykřikl ahearn. „Opakuji – neslyším vás!“ žádné odpovědi se už nedočkal. Co slyšel zřetelně, byl už jen tlukot vlastního srdce a skřípavý zvuk vlastního dechu. Zvolni, chlapče, zvolni, napomínal se. Takhle spotřebuješ všechen kyslík dřív, než se naděješ... za průhledným půlkulovým průzorem pokračoval život v delikátním víru hlubinných jedovatých vod. Míjely minuty a prodlužovaly se v hodiny. neměl co na práci. Mohl jen čekat. Čekat na záchranu. pozoroval, jak se červi svíjejí a natahují svými chocholkami po potravě. dlouho sledoval slepého kraba, jak pomaloučku překonává kamenité pole. jas světel v lodi odumíral postupně. zato větráky klimatizace se zastavily náhle jako na povel. Baterie slábly... Rozhodl se vypnout čelní světla. do temnoty venku nyní pronikala už jen slabá záře pozičního světla, umístěného na hraně pravého křídla. nepotrvá dlouho a začne pociťovat horko devadesáti stupňů magmatem rozehřáté vody. Horko bude pozvolna prostupovat pláštěm trupu i do nitra lodi, aby ho pomalu a zaživa uvařilo v jeho vlastním potu. první jeho kapku pocítil
16
už teď: narodila se na spánku a začala si znenáhla razit cestu dolů po pravé tváři. ahearn si nedovolil odtrnout oči od houževnatého kraba: ten se neochvějně plazil kupředu, napříč balvanitým šelfem. Světélko na křídle třikrát zablikalo. Vzápětí vyhaslo nadobro.
Start
Kapitola 2 7. ČeRVenCe O dVa ROKy pOzději
Havarijní přerušení letu! přes hřmění startovacích motorů na tuhé pohonné látky a přes mohutné vibrace družicového stupně, které u posádky vyvolávaly drkotání zubů, se povel HaVaRijní přeRUšení mihl mozkem letové specialistky emmy Watsonové tak jasně a zřetelně, jako by ho zaslechla přímo ve sluchátkách své astronautické přilby. nikdo z členů posádky nevyslovil ten osudový výrok nahlas, a přesto emma v mžiku pochopila, že bude nutno se neodkladně rozhodnout. definitivní verdikt ještě nebyl nikým vyřčen: velitel mise Bob Kittredge a pilotka jill Hewittová zatím stále ještě seděli mlčky, zabořeni v kokpitu před emmou. jenže emma byla natolik zkušená astronautka, že to od nich nemusela slyšet polopatě. Všichni spolu trénovali a pracovali v jednom týmu už tak dlouho, že si mohli navzájem číst myšlenky. Světélka zažehující se před nimi na palubní desce pilotní kabiny jim neomylně diktovala chod jejich dalších rozhodnutí – a tudíž i osud mise jejich raketoplánu. Uplynulo jen několik vteřin od chvíle, kdy raketoplán endeavour dosáhl Max Q, bodu nejvyššího aerodynamického namáhání, v němž se jejich družicový stupeň razící si cestu odporem atmosféry cloumá a chvěje nejsilněji. aby utlumil mohutnost vibrací, snížil velitel Kittredge výkon raketových motorů až na sedmdesát procent jejich normálního tahu. Teď jim však poplašná světla na palubní desce napovídala, že přišli o dva ze tří hlavních motorů. Motory selhaly. Všem jim bylo jasné, že s jedním funkčním hlavním motorem a se dvěma pomocnými startovacími motory to nikdy nemohou dotáhnout na oběžnou dráhu. Vzlet bylo nutno přerušit. * * *
20
„základno, tady endeavour,“ ohlásil se Kittredge chraptivým, leč vyrovnaným hlasem. žádné odpovědi se však nedočkal. „nemohu zesílit tah. levý a střední motor vysadily při Max Q. jsme v bryndě. přecházím na RTlS.“ „Rozumím, endeavour. Rozumím. dva motory selhaly. po dohoření SRB přejděte na RTlS.“ To už emma horečně listovala manuály, až našla stránku označenou RTlS – návrat na místo vzletu. je pravda, že každá kosmická posádka zná celý předepsaný postup úkonů nazpaměť, ale převládal názor, že v děsivém tempu a ve stresu nouzového sestupu může některý z životně důležitých kroků opomenout provést. Manuály jsou tedy na palubě uloženy vždy a staly se tak jakousi bezpečnostní pojistkou. Se srdcem až v krku přelétla emma pohledem řadu úkonů k provedení, vyznačených výraznou modří. návrat na kosmodrom se dvěma motory vyřazenými z provozu byl sice teoreticky možný – jenže právě jen teoreticky. aby se přistání opravdu zdařilo, musela by se odehrát ještě spousta zázraků navíc. napřed musí posádka vypustit do volného prostoru veškeré přebytečné palivo. dále se musí vypojit poslední hlavní motor před tím, než odhodí obrovskou vnější palivovou nádrž. nakonec musí Kittredge otočit celý orbitální člun tak říkajíc břichem vzhůru a namířit ho zpět směrem ke kosmodromu. K tomu se mu dostane jen jedné příležitosti: ne víc, ne míň než jediné příležitosti k tomu, aby bezpečně navedl celou loď na přistávací plochu Kennedyho základny. libovolná chybička v provedení a raketoplán endeavour skončí v oceánu. jejich životy spočívaly nyní plně v rukou kolegy a velitele letu Kittredge. Kittredge byl v nepřetržitém spojení s pozemním kontrolním stanovištěm. jeho hlas nejevil známky nervozity: zněl spíše lhostejně, a to tím lhostejněji, čím více se blížili k dalšímu kritickému bodu letu – ke dvouminutovému limitu. na obrazovce probliknul signál pc<50. Startovací raketové motory SRB na tuhé pohonné látky dohořívaly dle plánu. Okamžik, kdy motory spotřebovaly poslední gramy paliva, zachytila emma jako prudké zpomalení letu. Vzápětí ji oslnil jasný záblesk – to se raketoplán zbavil SRB, exploze odhazovacích motorků je odmrštila do prostoru pryč od palivové nádrže. V tu chvíli veškerý hluk jako by zázrakem ustal. divoké kymácení lodi se proměnilo v hladký a bezmála klidný let. V náhle nastalém tichu začala emma vnímat úprk vlastního tepu.
21
Srdce jí bušilo v hrudníku tak silně, jako by se chtělo prodrat ven. „základno, tady endeavour,“ ohlásil se Kittredge stále až nepřirozeně vyrovnaným tónem. „provedeno oddělení SRB.“ „Rozumím. Vidíme je.“ „zahajuji havarijní sestup.“ Kittredge stiskl tlačítko HaVaRijní přeRUšení. Otočný přepínač byl již dříve nastaven do polohy RTlS. do sluchátek se emmě vedral hlas pilotky jill Hewittové. „emmo, přečti nám sekvenci úkonů z manuálu.“ „Mám to už před sebou.“ začala předčítat položku za položkou. až se podivila, že i ona má hlas stejně vyvážený a klidný jako Kittredge či Hewittová. Kdyby je někdo odposlouchával, neuvěřil by, že posádka právě čelí životní katastrofě. nyní byl let převeden do režimu automatického návratu. počáteční panika ustoupila metodickému postupu. Každý úkon se nyní řídil navyklou rutinou, kterou získali během dlouholeté přípravy na zemi. nyní je palubní počítače začnou automaticky navádět na správný návratný kurz. Vše probíhalo jako po drátkách. přesto loď stále ještě pokračovala v letu vpřed a stoupala do výše sto dvaceti tisíc metrů, aby spotřebovala pohonné látky. emma pocítila kolem žaludku prázdno: to se loď začala převracet okolo příčné osy tak, aby zádí mířila proti směru letu. pozemský horizont se jim až dosud jevil převráceně, vzhůru nohama. najednou se vrátil do přirozené polohy. To už se raketoplán obrátil nosem směrem ke Kennedyho středisku, ke své základně vzdálené od nich nyní asi sedm set čtyřicet kilometrů. „endeavour, zde středisko. připravte se na vypojení hlavního motoru.“ „Rozumím,“ odpověděl Kittredge. „MeCO.“ na přístrojové desce zazářila na ukazatelích stavu hlavních motorů tři rudá světélka. Velitel vypnul jejich obvody. Od této chvíle do dvaceti vteřin se odpoutá od raketoplánu palivová nádrž a zřítí se do moře. Teda, výšku ztrácíme zatraceně rychle, blesklo hlavou emmě, ale aspoň už míříme k domovu, utěšovala se. Když se z ničeho nic varovně rozezvučel bzučák, emma až poskočila překvapením. na palubní desce před piloty se zažehla další kontrolní světla. „základno, vypadl počítač číslo tři!“ uslyšela emma výkřik jill Hewittové. „nemáme navigační stavový vektor. Opakuji – ztratili jsme navigační stavový vektor!“
22
„To možná selhala inerciální plošina,“ prohlásil andy Mercer, druhý letový specialista, sedící vedle emmy. „prostě ji odpoj.“ „To ne. Mohla taky selhat hlavní datová sběrnice,“ namítla emma. „navrhuji přejít na záložní.“ „Souhlas,“ štěkl Kittredge od řídicích pák. „přecházím na záložní,“ ohlásila Hewittová a přepojila systém řízení letu na pátý počítač. ztracený navigační vektor se opět vrátil na obrazovku. Bylo slyšet, že si pár lidí v kabině nahlas vydechlo. potom zaslechli sérii slabých explozí: to drobné připravené nálože odstřelovaly prázdnou palivovou nádrž eT. její pád do moře odsud sledovat nemohli, ale všichni si uvědomili, že právě zvládli další kritický moment. Raketoplán se nyní osvobodil od veškerého nepotřebného balastu a jako tlustý neohrabaný pták začal rovnoměrně plachtit k domovu. náhle zaklela Hewittová: „zatraceně! ztratili jsme apU.“ Hned nato se rozezněly další varovné akustické signály. emmě se protáhla tvář. Takže čerpadlo hydrauliky je v tahu. jako by toho nebylo dost, rozezvučel se další poplašný signál. emma přeletěla očima přístrojovou desku a nechtělo se jí věřit vlastním očím: obrazovky se vyprázdnily – všechna data z nich zmizela jako pára nad hrncem. Místo nich tam blikaly jen zlověstné bílé a černé pruhy. nastalo, čeho se astronauti nejvíce obávají – totální selhání počítače. nyní se tedy řítí prostorem bez jakýchkoli navigačních dat a nad raketoplánem ztratili definitivně kontrolu. „andy a já jsme bez hydrauliky!“ vykřikla emma. „nahoďte záložní systém!“ Hewittová ťukla na spínač. „Kruci! Konec představení. nefunguje už vůbec nic...“ „zkus to ještě jednou!“ „nechce to naskočit.“ „loď se nám otáčí pod nohama!“ zaječela emma a zároveň pocítila, že se jí žaludek stěhuje někam na odlehlou stranu břicha. Velitel mise Kittredge dělal, co bylo v jeho silách. Snažil se vyrovnat loď řídicí pákou, jenže raketoplán se převrátil už příliš na pravý bok. Obzor ve výhledu teď zaujal svislou polohu, aby se vposledku přetočil do polohy vzhůru nohama. emmin žaludek provedl další posun v protisměru. další, tentokráte daleko prudší otočka lodi přišla ještě nečekaněji. poté se již horizont začal protáčet pravidelně v závratných rychlostech: nebe, moře, nebe, moře... dostali se do smrtelné a nezastavitelné vývrtky.
23
emma zaslechla zaúpění Hewittové. Slyšela i Kittredge, jak rezignovaně vzdychl: „S touhle lodí je konec.“ Fatální rotace pak už jen akcelerovala, vždy rychleji a rychleji vstříc prudkému a šokujícímu konci. zbylo jen ticho. poté uslyšela posádka ve sluchátkách pobavený hlas: „je mi líto, milánkové, ale tentokrát jste to prošvihli.“ emma vyštěkla ze své kukly: „Tohle nebylo fér, Hazel.“ Také pilotka jill Hewittová si přisadila rozhořčeným hlasem: „Heleďte, vy jste nás chtěli mermomocí zabít. Tu loď nešlo v žádném případě zachránit.“ jako první se z letového simulátoru raketoplánu vyškrábala emma a vykročila směrem k řídicímu středisku, sledována ostatními členy posádky. za pulty velínu seděli tři instruktoři, pohodlně zabořeni v křeslech, před očima přehršle panelů, konzolí, monitorů a dalších přístrojů. Vedoucí výcviku Hazel Barrová se otočila i s křeslem jako na obrtlíku a se škodolibým úšklebkem stanula tváří v tvář čtyřem navztekaným členům posádky, pracujícím pod velitelem Kittredgem. i když Hazel Barrová vypadala pod záplavou svých vyhlášeně kudrnatých kaštanových vlasů jako dobromyslná kyprá bohyně země, ve skutečnosti byla neúprosnou hráčkou, vždy ochotnou zavádět během výcviku posádky astronautů do těch nejtíže myslitelných simulovaných situací. Vznikal dokonce dojem, že si vždy počítá za své vítězství, podaří-li se jí vmanévrovat posádku do smrtelné katastrofy. Hazel si byla samozřejmě vědoma toho, že každý pravý, tedy skutečný let může skončit právě takovou katastrofou, a dělala proto možné i nemožné, aby své astronauty připravila k přežití v nejnepravděpodobnějších situacích. Hluboko v srdci doufala, že na její noční můry nikdy nedojde a že žádnou ze svých posádek ve skutečnosti nikdy neztratí. „Tahle simulačka byla teda vážně podpásovka, Hazel,“ protestoval Kittredge. „jenže vaše parta mi pořád přežívá. Musela jsem vám krapet srazit hřebínek.“ „prosím tě, Hazel!“ přidal se andy. „zástava hned dvou motorů krátce po startu? Selhání datové sběrnice? Hydraulické čerpadlo taky pryč? Kam na to chodíš? a jako třešinka na dortu selhání pětky počítače? Co jiného se ještě může s prominutím podělat? Tohle není reálné.“ patrick, druhý instruktor, se k nim také otočil v pohodlném
24
křesle. „To jste si ještě nestačili všimnout dalších nachystaných chuťovek.“ „Co jste tam pro nás ještě měli?“ „Hodil jsem vám tam jednu hezkou poruchu na čidle kyslíkového zásobníku. nikdo z vás nezaregistroval pokles tlaku na měřidle?“ Kittredge se kysele uchechtl: „Kdypak jsme na to asi měli čas? Válčili jsme s tuctem jiných závad.“ Hazel zvedla svou kulaťoučkou paži do výše jako posel míru. „dobrá, dětičkové. Možná jsme to dnes krapet přepískli. Upřímně řečeno jsme jen zírali, jak daleko jste se s programem nouzového návratu dostali. prostě jsme vám tam chtěli přihodit ještě jednu svízel, abyste to měli zajímavější.“ „To už jste tam naházeli všechno, co je v katastrofických scénářích k mání,“ přisadila si Hewittová. „pravda je taková,“ vmísil se opět patrick, „že ta vaše posádka je už na své schopnosti poněkud namyšlená.“ „Správný výraz pro to je sebejistá,“ opáčila emma. „Což je jen dobře,“ připustila Hazel. „Sebejistota je dobrá věc. Minulý týden jste na integrované simulaci prokázali skvělou týmovou práci. Sám Gordon Obie prohlásil, že jste na něj udělali přímo hrozitánský dojem.“ „Sama Sfinga se tak ráčila vyjádřit?“ vytáhl Kittredge obočí v nelíčeném údivu. Gordon Obie byl ředitel oddělení pilotovaných letů, člověk tak zarážejícím způsobem mlčenlivý a odtažitý, že nikdo z celého střediska kosmických letů by si nikdy nedovolil prohlásit, že se v něm alespoň trochu vyzná. Gordon Obie dokázal v průběhu porad týkajících se řízení letů sedět celé dlouhé hodiny, aniž by utrousil poznámku, avšak nikdo z přítomných nepochyboval ani na vteřinu o tom, že každé zde vyřčené slovo se mu ukládá do paměti jako stenografický záznam. Mezi astronauty vzbuzoval Gordon Obie lehkou bázeň, u některých dokonce něco jako děs. do jeho pravomoci spadalo definitivní jmenování členů posádek pro jednotlivé lety: Obie vám mohl zajistit – nebo také zničit – celou vaši kariéru. jestliže tedy tentokrát sám Obie pochválil Kittredgeův tým, byla to zpráva jako řemen. následujícím sdělením však Hazel vyrazila celé posádce dech. „nicméně,“ pravila, „Obie je toho názoru, že váš sehraný tým má k celé přípravě jakýsi lehkovážný vztah. že prý to všechno berete příliš jako hru.“ „Co by od nás ještě nechtěl?“ divila se Hewittová. „abychom
25