Kapitola první S T O C K H O L M
–
1 7 8 9
Zdroje: E. L., policista X, pan F., baron G***, paní G., archivář D. B. – Riddarhuset
S
tockholmu se říká Benátky severu, a právem. Cestovatelé tvrdí, že je stejně složitý, stejně vznešený a stejně záhadný jako jeho jižní sestra. V ledovém jezeře Mälaren a v husté spleti plavebních kanálů Baltského moře se odrážejí vznešené paláce, slámově žluté měšťanské domy, elegantní mosty a živé čluny, převážející obyvatele mezi čtrnácti ostrovy, z nichž se město skládá. Nerozpíná se však do slunné, obdělané italské krajiny; hluboké lesy obklopující toto souostroví tvoří modrozelenou hranici plnou vlků a jiných divokých tvorů, bránu do staré země a k brutálnímu venkovskému životu, který začíná hned za městem. Ale na počátku závěrečné dekády století, v posledních letech osvícené vlády Jeho Veličenstva krále Gustava III., jsem málokdy přemýšlel o venkově a o jeho roztroušených, živořících obyvatelích. Město toho nabízelo příliš mnoho a život se zdál plný příležitostí. Je pravda, že na první pohled tehdejší doba právě růžově nevypadala. V mnoha domech bydlela vedle lidí i hospodářská zvířata, drny na neopravených střechách plesnivěly a člověk nemohl přehlédnout jizvy od neštovic, křečovitý kašel a další stovky příznaků nemocí, které trápily obyvatelstvo. Umíráček zvonil skoro pořád, protože smrt byla ve Stockholmu doma víc než v kterémkoli jiném evropském městě. Vzduch kazil pach neředěných splašků, zkažené potravy a nemytých těl. Ale vedle těchto pochmurných obrazů mohl člověk zahlédnout
16
K A R E N E N G E L M A N N O VÁ
světlemodrý kabátec z hedvábného moaré vyšívaný zlatými ptáky, zaslechnout šustění taftové róby a útržky francouzské poezie a vdechnout vůni růžové pomády a kolínské unášené stejným vánkem jako melodie Bachovy, Bellmanovy nebo Krausovy, typické znaky Gustavových časů. Toužil jsem, aby tato zlatá éra trvala věčně. Její finále mělo být nezapomenutelné, ale počátek konce zaznamenal jen málokdo. Na tom nebylo nic překvapivého; lidé si spojují revoluci s násilím – Amerika, Holandsko a Francie byly toho čerstvými příklady. Jenže té únorové noci, kdy začala naše vlastní tichá revoluce, bylo město klidné, ulice skoro opuštěné a já jsem u paní Grasparvové hrál karty. Miloval jsem hru v karty stejně jako ve městě skoro všichni. Karty se hrály na jakémkoli shromáždění, a když se člověk nepřidal, nepovažovali ho za nezdvořilého, ale za mrtvého. Lidé se radostně vrhali do každé hry, která se právě objevila na stole, ale národní hrou byl boston. Hazardní hráčství bylo profesí, které stejně jako prostituci chyběl jen cech a znak, ale byla uznávána za jeden z pilířů městské společenské architektury. Kromě toho budovala i jakýsi společenský most; lidé, se kterými byste se jinak patrně nikdy nesešli, občas usedli proti vám u karetního stolku, zvlášť pokud jste patřili k těm vášnivým hráčům, jimž byl povolen vstup do herny paní Sofie Grasparvové. Mít přístup do tohoto podniku bylo věcí velmi žádanou. Šlo sice o smíšenou společnost – lidi vznešeného i nízkého rodu, dámy i pány –, ale bylo k tomu potřeba osobní doporučení, načež paní Grasparvová, rodem Francouzka, své nové hosty prověřila podle systému, jemuž tak docela nerozuměl nikdo kromě ní – hráčské umění, šarm, politika, její okultní cit. Pokud člověk nedostál jejím nárokům, nesměl se už nikdy vrátit. Já jsem byl pozván pouličním policejním špehem, s kterým jsem ukul oboustranně výhodnou výměnu informací a zboží, což se mi hodilo k mé práci v Úřadu cla a mýta. Měl jsem v úmyslu
S T O C K H O L M S K Ý O K TÁV
17
stát se u paní Grasparvové důvěryhodným pravidelným návštěvníkem a udělat tam štěstí v každém ohledu. Jako náš král Gustav vzal do rukou promrzlou, provinční výspu a proměnil ji v maják zjemnělé kultury, i já jsem byl rozhodnutý vypracovat se z poslíčka na důvěryhodného sekretaire v rudém plášti. Pokoje paní Grasparvové byly v druhém patře starého domu číslo 35 se stupňovitým štítem v uličce Šedých bratří, se žlutou omítkou, jež byla pro město typická. Z ulice jste prošli pod kamenným obloukem, do jehož klenáku byl vytesán pozorný obličej. Zákazníci tvrdili, že ty oči se pohybují, ale když jsem tam byl já, nepohnulo se nic, až na velké množství peněz, které se stěhovaly do mé kapsy a zase ven. Přiznávám, že ten první večer se mi žaludek nervózně stahoval, ale když jsme vystoupili po točitých kamenných schodech a vešli do předsálí, všechno ze mě spadlo. Atmosféra tu byla vřelá a uvolněná, všude spousta svic a pohodlných židlí. Špeh mě náležitě představil paní Grasparvové a služebná mi na tácu podala sklenici brandy. Koberce pohlcovaly hluk a okna byla zakrytá temně modrým damaškem, takže v místnostech každou denní dobu vládlo šero. Tato nálada vyhovovala jak hráčům u stolů, tak těm, kteří si přišli pro radu, protože se odtud po úzkém schodišti dalo vyjít i do soukromého pokoje, kde paní Grasparvová provozovala umění věštecké. Říkalo se, že radí i králi Gustavovi; tak či tak, její dvojí karetní umění jí slušně vynášelo, a její exkluzivní karetní společnosti navíc dopřávalo příjemné mrazení v zádech. Špeh našel stůl a třetího, jednoho svého známého, a já jsem se rozhlížel po nějakém nepříliš nebezpečném čtvrtém, když vtom se objevil usměvavý muž se zčernalými dásněmi a zašeptal špehovi něco do ucha; nato se na jeho obvykle kamenné tváři objevil úsměv. Usedl jsem, vzal z pouzdra balíček karet a úhledně ho sklepal. „Dobré zprávy?“ zeptal jsem se. „Dá se říct. Přijde na to.“ Špeh usedl a poplácal židli vedle sebe. „Vy patříte k přátelům krále, viďte, pane Larssone?“ Kývl
18
K A R E N E N G E L M A N N O VÁ
jsem; byl jsem vášnivý roajalista a paní Grasparvová patrně také, soudě podle portrétů Gustava a Ludvíka XVI. Francouzského, které visely v předsálí. Muž mi podal ruku, představil se mi – okamžitě jsem to jméno zapomněl – a pak si se skřípnutím přitáhl židli ke stolu. „Panská sněmovna je ve zbrani. Král Gustav dal uvěznit vůdce Patriotů. Generála Pechlina, starého von Fersena, dokonce i Henrika Uzannea.“ „Tak to museli výjimečně podniknout něco, co stojí za řeč,“ podotkl jsem a začal míchat karty. „Spíš jde o to, co nepodnikli, pane Larssone.“ Muž s tím nechutným úsměvem se k nám naklonil a zvedl ruku, aby si zjednal ticho. „Šlechta odmítla podepsat králův Výnos o jednotě a bezpečnosti. Rozzuřila ji myšlenka, že by neurození měli mít práva a privilegia vyhrazená aristokracii. Gustavův zásah ji zarazil, dřív než se její odpor rozšířil a zabránil přijetí tohoto osvíceného zákona. Tři nižší stavy to podepsaly. Král ho podepsal. Výnos už je zákonem.“ Chvilku jsem držel karty v ruce a díval se, jak zbylí muži obracejí v hlavě představu nového Švédska. „Za tyhle věci se jinde krvavě bojuje,“ podotkl se zbožnou úctou špeh. „Gustav tu hrozbu zneškodnil perem.“ „Zneškodnil?“ řekl třetí hráč a vyprázdnil sklenici. „Šlechta se sjednotí a odpoví násilím, jako to udělala ve čtyřicátém třetím, jako to dělají všude. To je ta jednota, o které se v zákoně mluví.“ „A kde je ta bezpečnost?“ zeptal jsem se. Nikdo nepromluvil, a tak jsem pozvedl karty. „Boston?“ Paní Grasparvová, která náš rozhovor pozorně poslouchala, na mě pochvalně kývla; zřejmě si přála, aby se přestalo mluvit o politice. Rozdal jsem čtyři listy, bílé ruby na zeleném suknu. „Uvěznili taky králova bratra?“ zeptal se špeh, zvědavý na jeden ze svých největších předmětů zájmu. „V poslední době je Karel prakticky vůdcem Patriotů.“
S T O C K H O L M S K Ý O K TÁV
19
„Vévoda Karel vůdcem?“ Muž se ušklíbl. „Vévoda Karel střídá svou náklonnost tak často jako ženy. A Gustav nevěří, že by jeho bratr mohl intrikovat proti trůnu, a na důkaz toho ho vyznamenal – jmenoval svého drahého bratra vojenským guvernérem Stockholmu.“ „Takže se nám bude lépe spát,“ dodal jsem a rozložil své karty do vějíře. „Ale teď sázejte, pánové.“ Rozhovor ustal. Bylo slyšet jen pleskání karet, cinkání mincí a šustění bankovek. Ten večer se mi nebývale dařilo, protože nadání ke hře v karty jsem si pečlivě pěstoval. Stejně dobře si vedl i špeh, protože paní Grasparvová měla zájem na dobrých vztazích s policií – jak to ovšem dokázala, to netuším, protože moc dobře hrát neuměl. Když se blížila třetí hodina, vstal jsem, abych se protáhl. Paní Grasparvová ke mně přistoupila a vzala mou ruku do svých. Dávno už nebyla mladá a měla na sobě prosté šaty, ale v měkkém světle svic a lihovin z ní dosud probleskovala někdejší záře. Grasparv znamená sice „vrabec“, ale ona připomínala spíš půvabnou pěnkavu. Zatajila dech a přejela mi dlouhým, štíhlým prstem po jedné čáře v dlani. Ruce měla měkké a chladné a zdálo se, jako by mou dlaň zároveň chovaly i se nad ní vznášely. V té chvíli jsem dokázal myslet jen na jediné – že by z ní byla vynikající kapsářka, ale ona se takovými nesmysly zjevně nezabývala – později jsem si zkontroloval kapsy – a její pohled byl vřelý a klidný. „Pane Larssone, vy jste se pro karty narodil a tady, v mých pokojích, si je jistě zahrajete k svému prospěchu. Myslím, že nás čeká ještě mnoho dalších setkání.“ Byl to triumf, jehož vřelá vlna mě zalila od hlavy k patě, a já jsem pozvedl její ruku ke rtům, abych dohodu zpečetil polibkem. Tímto večerem začaly dva roky nesmírného štěstí u karetních stolů a postupem času mě přivedl až k oktávu – věštecké technice, kterou nepoužíval nikdo jiný než paní Grasparvová. Vykládalo se při něm osm karet ze starého, záhadného balíčku, který se lišil od všech, jež jsem do té doby viděl. Na rozdíl od neurčitých a vyhýbavých proroctví cikánek na tržištích byla
20
K A R E N E N G E L M A N N O VÁ
její přesná metoda inspirována viděními a odhalila osm lidí předurčených podílet se na události, kterou jí vidění odhalilo, na události, jež má přinést proměnu, znovuzrození tázajícího. Samozřejmě, znovuzrození předpokládá napřed smrt, ale o tom se při vykládání karet nemluvilo. Večer skončil řadou opileckých přípitků: na krále Gustava, na Švédsko a na město, jež jsem miloval. „Na Město,“ řekla paní Grasparvová a cinkla sklenkou o moji; jantarová tekutina mi přitom vyšplíchla na ruku. „Na Stockholm,“ odpověděl jsem hrdlem sevřeným city, „a na Gustavův věk.“
Kapitola druhá D VA N Á D H E R N É R O K Y A J E D E N S T R A Š N Ý D E N
Zdroj: E. L.
Z
a šest měsíců od první návštěvy jsem se vypracoval do postavení partnera paní Grasparvové. Říkala, že poznala jen dva hráče tak obratné jako já. Jeden z nich je ona sama a ten druhý je mrtvý. To byl kompliment, ne varování. I když paní Grasparvová občas podváděla – ostatně jako všichni –, málokdy používala otřepané triky jako ohýbání nebo drobné rýhy nehtem a příliš nezvýhodňovala podnik, a tak hráči považovali její hernu za elegantnější a důvěryhodnější než jiné. Techniku falešného míchání ovládala tak dokonale, že byla neodhalitelná, a jednou rukou si dokázala nasnímat, co chtěla, aniž přitom byla podezřelejší než děvečka od krav. Občas jsme podváděli ne proto, abychom vyhráli, ale abychom nevítaného hráče donutili opustit hernu z vlastní vůle. Používali jsme taktiku, které říkala nátlak. Paní Grasparvová mi dala signál, který hráč je naším cílem. Já jsem sázel slušné sumy a rozdával karty tak, aby ten hráč prohrál, bez ohledu na to, jak jsem dopadl sám. Prohrával jsem mnohem víc, než jsem vyhrával, a když někdo prohrává, nikdo ho nepodezírá z podvodu. Po jednom, nejvýš dvou takových večerech vetřelec pochopil a už se nevrátil. Se špehy to trvalo déle, protože nebyli hráči, ale i oni se nakonec vypařili. Paní Grasparvová moje tajné spiklenectví oceňovala tím, že mi veškeré ztráty víc než vynahradila, a navíc se se mnou dělila o exkluzivní láhve ze svého sklepa.
22
K A R E N E N G E L M A N N O VÁ
Po roce něžné péče paní Grasparvové se skutečně vyplnilo její proroctví z prvního večera: měl jsem dost peněz, abych si mohl zakoupit postavení sekretaire v Úřadu cla a mýta, což byl téměř neuvěřitelný vzestup na člověka, který začínal z ničeho. Pocházel jsem z rodiny krutých a svatouškovských farmářů ze Smålandu, ale s těmi jsem se rozešel už dávno a definitivně. Jediná skupina, k níž jsem náležel, bylo ono neoficiální bratrstvo, známé ve Městě jako Bakchův řád, velkorysá, cituplná společnost, jejíž členové snadno střídali pláč se smíchem a vždy byli ochotni ke zpěvu, i když byli příliš opilí, než aby dokázali stát, nebo příliš chudí, než aby mohli zaplatit účet. Kandidát na členství musel trávit hodně času v sedmi stech stockholmských hospod a velekněz řádu, skladatel a génius Carl Michael Bellman, ho musel nejméně dvakrát najít ležet úplně namol v příkopu. Nakonec ale toto bratrstvo příliš vyčerpávalo jak mne, tak mou peněženku, a tak jsem volné večery raději trávil hraním karet. Když jsem nebyl u stolu, seděl jsem doma před zrcadlem a učil se s kartami zacházet. Tato píle mě pevně připoutala k paní Grasparvové a moje postavení se neustále lepšilo. Na jaře 1791 jsem měl dojem, že ve Městě znám každého, přinejmenším od vidění – od děvek v Baggensově ulici až po šlechtu, která jim dávala vydělat. Oni ovšem neznali mě, na tom jsem si dával záležet. V mém zájmu jak osobním, tak pracovním bylo stát se naprosto zapomenutelným – tím jsem unikal vztahům, závazkům a občas také pomstě. Můj sekretářský červený plášť otevíral dveře, peněženky i dostatečný počet měkkých, bledých stehen. Kromě platu jsem dostával procento z prodeje všeho zabaveného zboží a mohl jsem „importovat“ skvělou sbírku vín, nejjemnější italské boty a nejrůznější domácí vybavení do nového bytu, který jsem si pronajal v Krejčovské uličce v centru Města. V poledne jsem se hlásil v kanceláři, vyplnil papíry a dostal úkoly a kolem třetí jsme chodívali s kolegy na kávu k Černé kočce. Pak jsem se vrátil domů na
S T O C K H O L M S K Ý O K TÁV
23
malou večeři a krátké zdřímnutí a vyrazil jsem ven. Hlavním mým úkolem bylo odhalovat pašeráky a zkoumat podezřelé náklady, což byla práce prováděná především v noci, v docích a skladištích. Strávil jsem hodně času sbíráním informací po kavárnách, hospůdkách a hostincích, které se rojily po Městě jako veselé lucerničky a v nichž jsem se setkával s dámami a pány všech stavů. Moje zručné výslechy si vykládali jako fascinovaný obdiv. Bylo to dokonalé zaměstnání pro svobodného muže a ještě lépe se hodilo pro karetního hráče, který uměl dobře číst v tvářích a gestech a vyčenichat klam. Pak můj skvělý život dostal trhlinu. Bylo krásné červnové pondělí, den po letnicích, a představený oddělení cel, přehnaně zbožný muž s kyselým dechem, si mě hned ráno zavolal do své kanceláře. Ačkoli jsem chodil v neděli do kostela (za neúčast bych mohl dostat pokutu), sdělil mi, že to nepovažuje za dostatečné pro muže, který tráví čas ve společnosti opilců, zlodějů, hráčů a žen volných mravů. Připomněl jsem, že to patří k mým povinnostem, a dodal jsem, že i Spasitel se pohyboval v podobné společnosti. Nadřízený se zamračil. „Ale nejen v ní,“ řekl a složil ruce na stole. „Pane Larssone, existuje lidský protijed na ono zlo, které vás obklopuje.“ Naprosto jsem nechápal, o čem mluví. „Myslíte učedníky?“ Jeho tvář nabyla zvláštního rudého odstínu. „Ne, pane Larssone. Svátost manželskou.“ Vstal, naklonil se přes stůl a podal mi tenkou brožurku nazvanou Důvody pro posvátný svazek. „Vláda pomáhá mladým dívkám prostřednictvím Panenské loterie. Já za tento úřad rovněž vykonám svůj díl, a to tím, že pro všechny sekretaires zavedu novou povinnost: manželství. Biskup Celsius s tím naprosto souhlasí. Pane Larssone, jste jediný sekretaire, který nemá ani snoubenku. Do svatého Jana očekávám vaše ohlášky.“ Otevřel jsem brožurku a předstíral, že čtu, zatímco jsem uvažoval o okamžité rezignaci. Jenže z karet, v nichž jsem
24
K A R E N E N G E L M A N N O VÁ
vyhrával, jsem dobře věděl, že všechny zisky se mohou rozplynout v jedné neopatrné hře a že falešné hráče, kteří ztratí ostražitost, čeká vězení – a nakonec ji ztratí všichni. Ne, nevzdám se svého červeného pláště, svého titulu, svého nově získaného pohodlí, svého bytu v centru Města. S trochou štěstí získám slušné věno a stálou hospodyni. A přinejmenším mě manželství připoutá k životu, jehož si tak cením.