Je důležité snažit se nezranit ničí city, pokud se tomu můžete vyhnout. „Tohle si vezmeš na sebe?“ Zírala jsem na dres posetý červenými třpytkami, v němž byla navlečená Eričina starší sestra Missy. Vypadala v něm tak úžasně, až se mi tajil dech. Obvykle jsem Missy vídala v teplácích. V teplácích a s pěkně nepříjemným výrazem ve tváři, když mi zase jednou zabouchla dveře svého pokoje rovnou před nosem. Nepřeháním, když řeknu, že mě Missy upřímně nesnáší. Jenomže Missy upřímně nesnáší všechny Eričiny kamarádky, takže si to neberu osobně. Missy nesnáší dokonce i Eriku, i když Erika tomu nechce věřit a věčně se snaží být na svou sestru milá. Jako třeba zrovna teQ. Měly jsme Missy pomoct s vý5
běrem toho nejlepšího kostýmu na sedmý ročník soutěže Malá Miss Mažoretka, divize juniorů a juniorek. „Vezmi si ten modrý,“ radila jí Rozálie. „Na modrém není tolik třpytek,“ namítla Sofie z Missyiny postele. Seděly jsme tam vedle sebe a Missy nám dělala módní přehlídku. „Jsou tam jen blýskavé třásně.“ Missy nás pustila do svého pokoje vůbec poprvé, takže to bylo vážně něco, a my se ze všech sil snažily dodržovat pravidla, která nám Missy oznámila, než jsme směly dál. Pravidla zněla takhle: 1. Ničeho se nedotýkat. 2. Nemluvit, dokud Missy neřekne, že můžeme, a 3. Odejít, jakmile Missy řekne. Porušíš pravidlo, a Missy zruší tebe. „Já vím,“ přikývla Rozálie. „Právě proto se mi ten modrý líbí.“ „Červené jsou rozhodně třpytkovatější,“ tvrdila Karolína. „I když takové slovo vlastně neexistuje.“ Karolína to musela vědět. Byla školní šampionkou v pravopise, i když okresní kolo pravopisné soutěže prohrála. „Já se prostě nedokážu rozhodnout,“ povzdechla si Missy, načechrala si blonQaté vlasy a zahleděla se na svůj obraz ve velkém zrcadle. „Ve všech vypadám úžasně, že jo?“ 6
„Jo,“ souhlasily jsme sborem. Souhlaste se vším, co Missy řekne, jestli ji chcete udržet v dobré náladě. To je další pravidlo. Když se člověk kamarádí s Erikou, naučí se, jak má jednat s puberXáky. Nebo spíš jak se chovat, až z něj jednou taky bude puberXák. Missy je totiž děsně náladová. Čímž myslím protivná. Aspoň většinou. Dneska na nás ale byla milá, protože potřebovala, abychom jí pomohly s výběrem oblečení na soutěž Malá Miss Mažoretka. Nebudu vám lhát: toužila jsem po soutěži Malá Miss Mažoretka víc než po čemkoli jiném. Tedy aspoň od chvíle, kdy jsem se o té soutěži dozvěděla (což bylo před půl hodinou). Missy, Erika a paní Harringtonová (která Missy ušila všechny ty úžasné trikoty) nám o ní pověděly, když jsme se u nich v kuchyni o polední přestávce občerstvovaly ovocem a grahamovými krekry. Podle všeho to byla ta nejúžasnější věc na celém světě. Tak zaprvé, sjedou se mažoretky z celého státu – možná dokonce i z jiných států – a soutěž potrvá celý víkend. Budou tam k vidění různé disciplíny – tanec, pochod, týmy, sólo, točení několika hůlkami zároveň, soutěžící budou vystupovat s vlajkami, s obručemi a v párech. Nebyla jsem si úplně jistá, co přesně tohle všechno 7
znamená, ale hrozně jsem to toužila vidět. Vlastně čím víc jsem od Eriky a paní Harringtonové a Missy o té akci slyšela, tím jasnější mi bylo, že jestli se tam nebudu moct jít podívat, umřu. A měla jsem fakticky štěstí, protože Malá Miss Mažoretka se konala přímo tady u nás ve městě. Missy prohlásila, že když se nebudeme chovat jako paka, což znamená nevděčníci, můžeme se přijít podívat, jak soutěží. Sofie, Karolína a já jsme se rozhodly, že vyrazíme s Erikou hned v sobotu, abychom daly najevo, že její sestru podporujeme. Rozálie si nebyla jistá, jestli chce jít taky. Tvrdila, že točení hůlkou zní jako hrozná nuda, navzdory všem třpytkám. Ale samozřejmě to neřekla před Missy, protože by zranila její city. Je důležité snažit se nezranit ničí city, pokud se tomu můžete vyhnout. To je pravidlo. A zvlášX důležité je nezranit Missyiny city, protože ona je o hodně větší než my, a když uděláme něco, co se jí nezamlouvá, skočí po nás, sedne si na nás a pak nám plivne do obličeje. Už mi to jednou udělala a bylo to fakt nechutné. Missyini rodiče, pan a paní Harringtonovi, se na sou8
těž Malá Miss Mažoretka samozřejmě chystali taky. I s Johnem, starším bratrem Eriky a Missy. Erika nejdřív říkala, že John nikam nechce. Stejně jako Rozálie si myslel, že to bude nuda. Ale pak zahlédl Missyiny trikoty a zeptal se, jestli na soutěži budou taky holky v jeho věku, a paní Harringtonová řekla, že ano, protože soutěž se týkala šesté až osmé třídy a John chodil do osmičky. A John prohlásil, že nakonec možná přece jenom půjde. Missy povídala, že vítěz každé kategorie dostane trofej, která je větší než já. Na vrcholku trofeje je prý zlatá soška dámy, co točí hůlkou. (Missy říkala, že klučičí účastníci mají nahoře zlatého panáčka, i když pochybovala, že na soutěži Malá Miss Mažoretka nějací kluci budou.) Přála jsem si, aby Missy jednu z těch trofejí vyhrála. Strašně jsem si to přála. A přála jsem si být u toho, až zvítězí. Chtěla jsem ji podpořit, povzbudit a dát si popcorn z papírového sáčku. Erika tvrdila, že ho na druhém stupni při takových akcích vždycky prodávají. A možná tam budou i lidé z televizního pořadu Dobrá zpráva!, pro který moje máma připravuje recenze filmů. Erika totiž říkala, že loni tam byli. 9
„Vezmi si ten citronově zelený trikot s démantovou obrubou,“ radila Erika Missy. „A taky ten duhový s purpurovými třpytkami.“ „Ten je můj nejoblíbenější,“ poznamenala Sofie. Znělo to, jako by ji bolelo u srdce, protože si strašně přála mít duhový trikot posetý flitry a s třpytivými purpurovými třásněmi kolem otvorů pro nohy. Věděla jsem, jak se Sofie cítí, protože já na tom byla úplně stejně. Toužila jsem po jednom z těch kostýmů pro mažoretky, jenomže neumím točit hůlkou (i když jsem trochu trénovala v předzahrádce s Missyinou starou hůlkou, kterou už nepoužívá. Jenže hůlka spadla ze stromu, kam jsem ji omylem vyhodila, a praštila mě do hlavy. Načež jsem se rozhodla, že zůstanu u baletu, kam chodím vždycky v sobotu a taky ve středu po škole, a v létě u softballu, který hrajeme v Dívčím klubu). „Hm,“ pronesla Missy, zamyšleně vycenila zuby a prohlížela si v zrcadle svoje petrolejově modré šle. „Myslím, že máš pravdu. Vezmu si duhový trikot na společné vystoupení a zelený na sólo.“ Pak kývla na Eriku, aby zapnula přehrávač. Erika poslechla. Ozvala se písnička, na kterou Missy tancuje sólo s hůlkou, a ona začala trénovat před zrcadlem. Písnička se jmenovala „Úplně tě uzemním“ a hrála hodně, ale fakticky hodně nahlas. 10
Tak nahlas, že si Sofie asi myslela, že ji Missy neuslyší, naklonila se k nám a zašeptala: „Holky, my prostě musíme vidět Missy v sobotu vystupovat.“ Erika se podívala na sestru, která k nám byla zády. „Pst,“ udělala vyděšeně. „Uslyší tě! Říkala, že nesmíme mluvit, pamatuješ?“ „Já vím,“ přikývla Sofie. „Jenže si myslím, že je děsně důležité, abychom tam v sobotu všechny byly. Abychom Missy podpořily. Podle mě má problémy se sebedůvěrou. Proto je tak panovačná. Allie, víš určitě, že budeš moct jít? Nemáš v sobotu balet?“ Úplně jsem zapomněla na svoje sobotní lekce u madame Lindy. Navíc naši platí moje hodiny dopředu. „To je v pohodě,“ řekla jsem. „Určitě pro jednou můžu vynechat.“ To byla lež – ale jen docela malá. Byla jsem si jistá, že na tom nezáleží. Aspoň ne moc. „Bezva,“ zaradovala se Sofie. „A co ty, Karolíno?“ „Já můžu,“ odpověděla Karolína. „Mám hodinu mandarínštiny, ale jenom s tátou. Můžeme se učit někdy jindy.“ „Holky,“ vzdychla Rozálie, když jí došlo, že se všechny díváme na ni. „Já tam nechci. A nemyslím si, že s Missyiným sebevědomím je něco v nepořádku. Je to prostě koza. A soutěž mažoretek je nuda.“ 12
„Není,“ namítla uraženě Sofie. „Je to krásný způsob, jak vyjádřit sama sebe.“ „Missy je kapku panovačná,“ připustila Erika. „Ale nemá zrovna moc kamarádek. Naše podpora by se jí mohla hodit.“ „Pubertální hormonální nerovnováha,“ prohlásila Karolína znalecky. „Četla jsem o tom. Máte pravdu. Musíme ji podpořit.“ Bylo docela legrační, že se Missy právě v té chvíli otočila a rozzuřeně zaječela: „Řekla jsem ani slovo!“ Všechny jsme věděly, co bude následovat. Seskočily jsme z postele a hnaly se ke dveřím, aby po nás Missy nemohla skočit, srazit nás k zemi a sednout si na nás. To, co by se dělo pak, bylo tak příšerné, že jsme na to nechtěly ani pomyslet. Naštěstí jsme se všechny dostaly v pořádku na chodbu, kde se právě objevila paní Harringtonová s dalším Missyiným trikotem. Zrovna ho obroubila ve své pracovně, kde taky vyrábí drobnosti pro sběratele – třeba nábytek pro panenky a miniaturní plstěné muchomůrky, na kterých sedí maličkaté trpaslice. Prodává je ve svém obchodě ve městě. „Panebože,“ vydechla paní Harringtonová, když jsme se vyřítily z Missyina pokoje, „copak se děje?“ „Nic,“ vyhrkly jsme sborově a zastavily se těsně před ní. 13
Missy na nás ukázala prstem a prohlásila: „To není pravda! Trénovala jsem na sobotní vystoupení a ony začaly mluvit! Jak se pak mám soustředit?“ „Víš, zlatíčko,“ opáčila paní Harringtonová naprosto nevzrušeně, třebaže Missy vypadala, jako že se každou chvíli rozpláče. No vážně! Měla slzy v očích a vůbec (až na to, že to nebyly opravdické slzy, jestli chcete vědět, co si myslím). „Jsem si jistá, že děvčata to nemyslela zle. A ty si musíš zvyknout, že lidé při tvých vystoupeních mluví, Missy. O víkendu tě budou čekat všechny možné druhy vyrušování. Lidé budou mluvit a jiné dívky a kluci budou trénovat, zatímco ty budeš vystupovat.“ A lidi v publiku budou jíst popcorn. „Musíš se naučit soustředit a všechno ostatní pustit z hlavy, miláčku.“ Vytřeštily jsme oči, zvědavé, co si Missy s tou informací počne. Přimhouřenýma očima se podívala na mámu a pak každou z nás probodla vražedným pohledem. Nakonec se otočila, vběhla zpátky do svého pokoje a třískla za sebou dveřmi. „Pardon,“ zavolala za ní paní Harringtonová. „ale u nás se dveřmi netříská, mladá dámo!“ To bylo pravidlo. „Omlouvám se,“ křikla Missy. Ale jestli se ptáte mě, moc omluvně to neznělo. „Promiňte, paní Harringtonová,“ ozvala se Rozálie. 14