PŘÍBĚH TÉTO KNIHY Daniel Coyle
V ROCE 2004 JSEM SE S RODINOU PŘESTĚHOVAL do Španělska a chtěl tam napsat příběh o pokusu Lance Armstronga vyhrát pošesté Tour de France. Byl to úchvatný projekt z mnoha důvodů a tím největším z nich byla záhada vyvěrající přímo v jeho středu: Kdo skutečně byl Lance Armstrong? Byl opravdovým a úctyhodným šampionem, jak mnozí věřili? Dopoval a podváděl, jak o něm tvrdili jiní? Nebo žil někde v temném prostoru mezi tím? Pronajali jsme si byt v Armstrongově tréninkové základně v Gironě, deset minut pěšky od jeho sídla, které připomínalo pevnost a kde žil se svojí tehdejší přítelkyní Sheryl Crowovou. Patnáct měsíců jsem žil na Planetě Lance, trávil čas s Armstrongovými přáteli, spolujezdci z týmu, lékaři, trenéry, právníky, agenty, mechaniky, maséry, konkurenty, kritiky a samozřejmě s Armstrongem samotným. Líbilo se mi, kolik z něj vyzařovalo energie. Měl jsem rád jeho břitký humor a schopnost být lídrem. Zato mi vadila jeho náladovost, tajnůstkářství nebo způsob, jakým se občas choval ke kolegům z týmu a přátelům a který hraničil se šikanou – ale na druhou stranu, tohle nebyly kuličky, nýbrž fyzicky a mentálně nejnáročnější sport na světě. Popsal jsem všechny stránky příběhu co nejdůkladněji a napsal knížku Armstrongova válka, kterou mnozí jeho kolegové z týmu označili za objektivní a férovou. (Armstrong se přidal slovy, že knížka je fajn.)
12 ∣ TA JN Ý ZÁVO D
Měsíce a roky po vydání knihy se mě lidé ptali, jestli si myslím, že Armstrong dopoval. V téhle otázce jsem byl nerozhodný, ale s přibývajícím časem mi přišlo čím dál víc pravděpodobné, že to tak bylo. Na jednu stranu tu byly nepřímé důkazy: studie prokázaly, že ve sportu, kde často mohou rozhodovat zlomky vteřiny, doping pomáhal zvýšit výkon o 10 až 15 procent. Pak jsme tu měli fakt, že každý druhý závodník, který se při Tour de France postavil na stupně vítězů s Armstrongem, byl nakonec spojený s dopingem, včetně pěti Armstrongových spolujezdců ze stáje U. S. Postal Service. Byla tady dlouhodobá a úzká Armstrongova spolupráce s kontroverzním lékařem, doktorem Michelem Ferrarim, řečeným Dr. Zlo, tajemným Italem a jedním z nechvalně známých lékařů, kteří ve světové cyklistice působili. Na druhou stranu tady byl fakt, že Armstrong prošel hladce a bez poskvrny desítkami dopingových testů. Byl tu fakt, že se s vervou obhajoval a vyhrál několik ostře sledovaných soudních pří. Navíc někde v hloubi mojí mysli zůstávala jedna skrytá domněnka: Kdyby se prokázalo, že Armstrong skutečně dopoval, pak to přece byla vyrovnaná hra. Nebo snad ne? Ať byla pravda jakákoli, byl jsem si stoprocentně jistý, že o dopingu anebo Armstrongovi už nikdy psát nebudu. Jednoduše řečeno, doping mě otravoval. Jistě, tyhle záludné metody, všechny ty intriky a tajnůstkářství byly svým způsobem fascinující, ale čím hlouběji jsem se do nich ponořoval, tím odpornější a temnější mi to všechno připadalo: příběhy o nebezpečně nekompetentních doktorech, o šéfech týmů s machiavelistickými sklony a zoufale ambiciózních závodnících, kteří utrpěli silné fyzické a mentální újmy. Byla to ponurá záležitost, která se stala ještě zlověstnější poté, co během mého pobytu v Gironě zemřely dvě z největších hvězd Armstrongovy éry: Marco Pantani (deprese, předávkování kokainem, věk 34 let) a José María Jiménez (deprese, infarkt, věk 32 let), a navíc se pokusil o sebevraždu další velikán své doby, třicetiletý Frank Vandenbroucke (zemřel v roce 2009 na plicní embolii). A tohle všechno – jak trezor z tvrzené oceli – obepínal zákon omerty. Mlčenlivost, kterou se profesionální jezdci řídili, jakmile šlo o doping. Síla omerty působila náramně. V dlouhé historii cyklistiky se nenašel špičkový závodník, který by odkryl všechno. Nosiči vody
PŘÍB ĚH TÉTO KNIHY ∣ 13
a členové týmů, kteří o dopingu mluvili, byli z bratrstva vypuzeni a nakládalo se s nimi jako se zrádci. Vzhledem k nedostatku spolehlivých informací se pokusy referovat o dopingu stávaly jen přehlídkou zmaru a frustrace, zejména pokud šlo o Armstronga, jehož kultovní pozice svatouška bojujícího s rakovinou na jednu stranu přitahovala značnou pozornost, ale zároveň ho před ní chránila. Po dokončení Války jsem přepnul pozornost na jiné projekty, spokojený s tím, že Planeta Lance bude postupně mizet v mém zpětném zrcátku. Všechno se změnilo v květnu 2010. Vláda Spojených států zahájila vyšetřování proti Armstrongovi a jeho týmu U. S. Postal, jež se zabývalo podvody, spiknutím, vydíráním, podplácením zahraničních úředníků a zastrašováním svědků. Šetření vedli federální žalobce Doug Miller a vyšetřovatel Jeff Novitzky, kteří hráli hlavní role v případu známém jako Barry Bonds/BALCO (užívání anabolických steroidů v baseballové MLB a případ laboratoře Victora Conteho, do něhož byla zapletena například sprinterka Marion Jonesová). Toho léta namířili reflektory i do nejtemnějších koutů Planety Lance. Předvolali svědky – Armstrongovy kolegy z týmu, doprovodný personál a přátele, a ti vypovídali před velkou porotou v Los Angeles. Volala mi spousta lidí. Mé zdroje tvrdily, že jde o vyšetřování velkých rozměrů, které bude ještě rozsáhlejší. Že Novitzky získal od očitých svědků důkazy, že Armstrong přepravoval, užíval a distribuoval zakázané látky a měl možná přístup k experimentálním krevním náhražkám. Dr. Michael Ashenden, australský antidopingový specialista, který pracoval na mnoha vyšetřováních dopingových případů, mi řekl: „Jestli se Lance dokáže z tohohle dostat, tak to je zatracený Houdini.“ Jak vyšetřování pokračovalo, začínal mě pronásledovat pocit, že jsem svoji práci nedokončil a že se mi otevírá příležitost odhalit pravdivý příběh Armstrongovy éry. Problém byl, že bych ho nemohl líčit já sám. Potřeboval jsem poradce, někoho, kdo žil v tomhle světě a byl ochoten prolomit zákon omerty. Napadlo mě opravdu jen jedno jméno: Tyler Hamilton. Tyler Hamilton nebyl svatý. Patřil k nejlepším a nejznámějším závodníkům. Vyhrál zlato na olympiádě, ale v roce 2004 ho usvědčili z dopingu a vykázali z cyklistického sportu. Jeho vztah k Armstrongovi sahal o víc než deset let zpátky. V letech 1998 až 2001 byl
14 ∣ TA JN Ý ZÁVO D
v U. S. Postal Armstrongovým superdomestikem, pomocníkem číslo 1, později se stal jeho soupeřem, to když opustil Postal a stal se lídrem stájí CSC a Phonak. Ti dva byli zároveň sousedi, v Gironě žili jednu dobu ve stejném domě, Armstrong v prvním patře, Hamilton a jeho žena Haven ve druhém. Sportovní novináři pokládali Hamiltona do jeho pádu téměř za lidového hrdinu. Byl umírněný, příjemný, zdvořilý a na běžné poměry extrémně tvrdý. Pocházel z Marblehead v Massachusetts. Patřil tam k nejlepším sjezdařům, až do vysoké školy, kdy po zranění zad odhalili, co se má stát jeho posláním. Hamilton byl protikladem okázalé superhvězdy. Dříč, dělník silnice, který pomalu a trpělivě stoupal po pyramidě cyklistického světa. A během své cesty se proslavil těžko překonatelnou pracovitostí, zdrženlivou, přátelskou povahou a především nevšední schopností snášet bolest. V roce 2002 měl Hamilton nehodu v úvodu třítýdenního závodu Giro d‘Italia a zlomil si kost v rameni. Pokračoval dál a trpěl takovými bolestmi, že si obrousil jedenáct zubů až ke kořenům, což si po skončení Gira vyžádalo operaci. Dojel celkově druhý. „Za 48 let praxe jsem nepotkal člověka, který by vydržel takovou bolest jako on,“ řekl Hamiltonův fyzioterapeut Ole Kare Foli. V roce 2003 si Hamilton zahrál přídavek, po pádu v první etapě Tour de France si přivodil frakturu klíční kosti. Jel dál, vyhrál etapu a skončil na pozoruhodném čtvrtém místě. Jeho výkon popsal zkušený lékař Tour Gérard Porte jako „nejlepší příklad odvahy, jaký kdy viděl“. Stejně tak v pelotonu patřil Hamilton mezi oblíbence: skromný, ohleduplný, dovedl pochválit ostatní. Jeho spolujezdci z týmu vymysleli parodii, v níž jeden z nich předstíral, že je Hamilton a po pádu leží pomlácený na silnici. Jiný parťák si zahrál na týmového lékaře, který se v rozrušení přiřítí a začne křičet: „Ach bože, Tylere! Máš uříznutou nohu! Jsi v pohodě?“ Načež se první spolujezdec v roli Hamiltona konejšivě pousmál. „Ale neboj, jsem v pořádku.“ A hned dodal: „A jak se dneska cítíš ty?“ S Hamiltonem jsem trávil v roce 2004 nějaký čas v Gironě a byl to nezapomenutelný zážitek. Po většinu času se Hamilton choval přesně tak, jak už jsem předeslal: pokorný, milý, zdvořilý, každým coulem správný skaut. Otevřel mi dveře, poděkoval třikrát za to, že jsem mu
PŘÍBĚH TÉTO KNIHY
∣
15
koupil kafe; dovedl být kouzelně bezmocný, když měl zkrotit svého bujného zlatého retrívra jménem Tugboat (Vlečný člun). Jakmile jsme zavedli řeč na život v Gironě, jeho dětství v Marbleheadu nebo na jeho milované Red Sox, býval vtipný, vnímavý a zaujatý pro věc. Jakmile ale Hamilton začal povídat o cyklistických závodech nebo blížící se Tour de France, jeho nálada se změnila. Rozpustilý smysl pro humor se vypařil; upřel pohled do svého šálku kávy a začal mluvit v těch nejobecnějších, nejnudnějších a nejprázdnějších sportovních frázích, jaké jsem kdy slyšel. Sdělil mi, že se chystá na Tour a chce „jít od etapy k etapě, zajet co nejlepší čas, odvést stoprocentní práci a tím splnit svůj domácí úkol“; a jak je Armstrong „skvělý chlap, tvrdý závodník a blízký přítel“; jak pro něj bylo „skutečnou ctí být součástí Tour“ a tak dál. Vypadalo to, jako by měl nějakou vzácnou poruchu, která způsobila, že kdykoli jste se před ním zmínili o cyklistickém závodě, probudilo to v něm nekontrolovatelnou nudnost a nezáživnost. V našem posledním rozhovoru (který proběhl pár týdnů před tím, než byl chycen pro krevní doping) mě Hamilton překvapil otázkou, zda bych měl zájem s ním napsat knihu o jeho cyklistickém životě. Řekl jsem, že ta nabídka mi polichotila a že bychom si o tom jednou měli promluvit asi víc. Abych byl upřímný, byl jsem to já, kdo to oddálil. Jak jsem toho večera řekl své ženě, Hamiltona jsem měl rád a jeho výkony na kole byly úžasné a podnětné, ale jako dobrý námět pro knihu mi nepřipadal, byl zkrátka příliš nudný. O pár týdnů později jsem zjistil, že jsem se zmýlil. Jak odhalily události v následujících měsících a letech, „Správný skaut“ vedl dvojí život jak vystřižený ze špionážního románu: od krycích jmen, tajných telefonů, desítek tisíc dolarů na ruku pro notoricky známého španělského doktora až po lékařskou chladničku na uchovávání krve s názvem „Sibiř“, která měla být využita během Tour de France. Španělská policie později zjistila, že Hamilton nebyl zdaleka sám: desítky jiných špičkových závodníků jely v podobně složitých utajených programech. Navzdory všem důkazům Hamilton tvrdil, že je nevinný. Antidopingové úřady jeho prohlášení odmítly, Hamilton byl suspendován na dva roky a okamžitě zmizel z dosahu radaru. V době, kdy vyšetřování kolem Armstronga nabralo spád, jsem po něm začal pátrat znovu. Z článků jsem vyčetl, že se Hamilton blíží
16
∣
TA JN Ý ZÁVO D
čtyřicítce, rozvedl se a žije v Boulderu v Coloradu, kde si zavedl malý byznys, věnuje se tréninku a kondiční přípravě. Taky se po vypršení trestu pokusil o návrat, ale i tenhle pokus záhy skončil, když byl pozitivně testován na látku, jež nepomáhá zlepšit výkon, ale kterou užíval, aby se vyrovnal s klinickou depresí, kterou trpěl od dětství. Taky neposkytoval rozhovory. Jeden bývalý spolujezdec o něm řekl, že Hamilton je jedna velká záhada. Ale pořád jsem měl jeho e-mailovou adresu. Napsal jsem mu: Ahoj Tylere, doufám, že tě tahle zpráva zastihne v pořádku. Je to dávno, co ses mě zeptal, jestli bychom společně nenapsali knihu. Pokud se ti ten nápad pořád zamlouvá, moc rád bych si o tom s tebou promluvil. Ať se daří, Dan •
•
•
O několik týdnů později jsem letěl do Denveru na schůzku s Hamiltonem. Když jsem vyšel z terminálu, uviděl jsem ho, jak sedí za volantem stříbrného SUV. Jeho dětinský vzhled byl pryč, okoral v něco mnohem tvrdšího. Měl delší vlasy, které protkávaly šediny, od očních koutků se mu táhly drobné, hluboké vrásky. A když jsme se vydali na cestu, otevřel si plechovku žvýkacího tabáku. „Snažil jsem se přestat. Je to hnusný zvyk, já vím. Ale když jsi ve stresu, tak to pomůže. Nebo aspoň máš pocit, že to tak je.“ Zkusili jsme jednu restauraci, ale Hamilton usoudil, že tam mají moc plno, a našel jednu prázdnější o kousek dál. Vybral kóji úplně vzadu, na stole hořely dvě svíčky. Rozhlédl se kolem. A pak muž, který snesl jakoukoli bolest – ten, kdo si obrousil zuby až ke kořenům, než by se vzdal – najednou vypadal, jako by mu bylo do breku. Ne ze žalu, ale úlevou. „Promiň,“ řekl po několika vteřinách. „Prostě se cítím dobře, že o tom můžu konečně mluvit.“ Hned jsem se Hamiltona zeptal, proč o svém dopingu dřív lhal. Hamilton zavřel oči. Pak je znovu otevřel; zračil se v nich smutek.
PŘÍBĚH TÉTO KNIHY
∣
17
„Podívej, lhal jsem. Myslel jsem, že tím napáchám co nejmenší škody. Zkus se vcítit do mojí situace. Kdybych řekl pravdu, všechno by bylo pryč. Sponzor týmu by odstoupil a padesát lidí, padesát mých přátel, by přišlo o práci. Lidi, na kterých mi záleží. Kdybych řekl pravdu, byl bych v cyklistice odepsaný, a to navždycky. Moje jméno by bylo zničeno. Nemůžeš na to jít polovičatě a říct: „Jo, byl jsem to jen já a jen jednou.“ Ta pravda je příliš obsáhlá a týká se mnoha lidí. Buď musíš vyklopit úplně všechno, nebo to nechat být. Nic mezi tím neexistuje. Proto jsem se rozhodl lhát. Nejsem první, kdo to udělal, a nebudu ani poslední. A jakmile jednou začneš lhát dost přesvědčivě, začneš tomu i věřit.“ Hamilton se svěřil, že byl několik týdnů předtím vyšetřovateli předvolán jako svědek k výslechu a vypovídal pod přísahou u soudu v Los Angeles. „Než jsem tam šel, dlouho jsem o tom přemýšlel. Věděl jsem, že jim nemůžu lhát, v žádném případě. A tak jsem se rozhodl vypovídat pravdu, říct jim úplně všechno. Sto procent, celé to zveřejnit. Nastavil jsem si mysl tak, že mě žádná otázka nezastaví. A přesně to jsem udělal. Vypovídal jsem sedm hodin. Odpověděl jsem na všechno, o co mě požádali, nejlíp, jak jsem byl schopen. Pořád se mě ptali na Lance – chtěli, abych na něj ukázal prstem. Ale já ho vždycky namířil napřed na sebe. Chtěl jsem, aby pochopili, jak celý ten systém fungoval, jak se v průběhu let rozvíjel. V tom případě nemůžeš vyčlenit jen jednu osobu. Byli v tom všichni. Všichni.“ Hamilton si vyhrnul rukávy. S dlaněmi nahoru natáhl ruce. Ukázal na ohbí loktů pokryté pavoučími jizvami, které se táhly podél žil. „My všichni máme takové jizvy,“ řekl. „Je to jako tetování bratrstva. Kdykoli jsem se opálil, tak ještě víc vystouply a já si musel vymýšlet a lidem jsem vyprávěl, že jsem si pořezal ruce při havárii.“ Zeptal jsem se, jak se mohl celé ty roky vyhýbat pozitivním testům, a Hamilton se dal do smíchu. „Testy se dají snadno zvládnout,“ řekl. „Jsme před nimi daleko, daleko napřed. Oni mají svoje doktory a my zase svoje. A ti naši jsou lepší. Lépe placení, to určitě. Kromě toho, UCI (Union Cycliste Internationale, tedy Mezinárodní cyklistická unie, která je řídícím orgánem cyklistického sportu) každopádně ani nechce, aby někteří lidé byli přistiženi. Proč by to dělali? Přišli by o peníze.“
18
∣
TA JN Ý ZÁVO D
Dotázal jsem se, proč se uvolil vyprávět svůj příběh teď. „Byl jsem zticha tolik let,“ řekl. „Pochoval jsem ten příběh do sebe na tak dlouho. Ještě nikdy jsem ho vlastně nevyprávěl od začátku až do konce, takže jsem ho nikdy neviděl ani necítil. A tak když jsem začal mluvit pravdu, bylo to, jako by ve mně ta obrovská přehrada praskla. A je tak dobré o tom hovořit, že nemůžu popsat, jak fantastický pocit prožívám. Jako by ze mě konečně spadla obří tíha. A teď, když jsem poznal, jaké to je, tak vím, že jsem udělal správnou věc. Pro sebe a pro budoucnost svého sportu. •
•
•
Druhý den ráno jsem se s Hamiltonem sešel v hotelovém pokoji. Domluvili jsme si tři základní pravidla. 1. Nevyhneme se žádnému tématu. 2. Hamilton mi umožní přístup ke svým záznamům, fotografiím a zdrojům. 3. Všechna fakta by měla být nezávisle potvrzena, kdykoli to bude možné. Bez váhání souhlasil. Ten den jsem s Hamiltonem hovořil osm hodin – byl to první z víc než šedesáti rozhovorů. Tenkrát v prosinci jsme spolu strávili týden v Evropě a navštívili klíčová místa ve Španělsku, Francii a Monaku. Abych si ověřil Hamiltonovy výpovědi, mluvil jsem s četnými nezávislými zdroji – spolujezdci, mechaniky, lékaři, týmovými asistenty, manželkami, partnerkami a přáteli – a taky s osmi bývalými závodníky stáje U. S. Postal Service. Jejich výpovědi jsou rovněž zahrnuty v této knize; některé z nich se objevují vůbec poprvé. Během našich schůzek jsem přišel na to, že Hamilton ani tak nevypráví svůj příběh, jako jeho příběh – valící se jak voda z břehů – promlouvá o něm. Hamilton má neobyčejně přesnou paměť a během vyprávění to ukázal. Možná to bylo i pod vlivem emocí, které v něm vzpomínky vyvolávaly. Hamiltonův vyšší práh bolesti se taky hodil. Nešetřil se, naopak mě ponoukal, abych mluvil s těmi, kdo ho mohli očernit. V jistém smyslu byl posedlý touhou odhalit pravdu, stejně jako toužil vyhrát Tour de France.
PŘÍBĚH TÉTO KNIHY
∣
19
Rozhovory jsme vedli téměř dva roky. Občas jsem se cítil jako kněz u zpovědi a jindy jako cvokař. Jak šel čas, sledoval jsem, jak Hamiltona jeho vyprávění postupně měnilo. Náš vztah oběma připomínal cestu. Hamilton během ní utekl od svých tajemství směrem k normálnímu životu, pro mě to byl výlet přímo do středu světa, jaký jsem nikdy předtím nepoznal. Jak se ukázalo, příběh, který vyprávěl, nebyl o dopingu, nýbrž o moci. Pojednával o prostém klukovi, který se propracoval až na vrchol neobyčejného světa a naučil se hrát strategickou a informační partii šachu na samé hranici lidských možností. Byl o zkaženém, ale zároveň podivně rytířském světě, v němž byste vzali jakoukoli chemickou látku pod sluncem, abyste mohli jet rychleji, ale kde byste přitom počkali na soupeře, protože upadl. Především ale byl o nesnesitelném napětí, které tenhle tajný život provází. „Jeden den jsem obyčejný člověk, který žije úplně normálně,“ řekl Hamilton. „Další den stojím na rohu ulice v Madridu s tajným telefonem, mám díru v ruce, moje krev proudí všude kolem a já jen doufám, že mě nezatknou. Bylo to naprosto šílené. Ale tehdy se zdálo, že to jinak nejde.“ Hamilton občas připustil, že má obavy, aby proti němu nešli Armstrong a jeho mocní přátelé, ale nikdy vůči němu nedal najevo jakoukoli zášť. „Lance lituju,“ řekl Hamilton. „Vím, kdo je a kde je. Zvolil si to, co my všichni, stal se hazardním hráčem. Pak začal vyhrávat Tour a vymklo se to kontrole, lži narůstaly do pořád větších a větších rozměrů. Teď nemá žádnou volbu. Musí pořád jen lhát a snažit se přesvědčit lidi, aby pokračovali. On se nemůže vrátit. Nemůže říct pravdu. Uvízl v pasti.“ Armstrong na žádost o rozhovor pro tuto knihu nereagoval. Nicméně jeho právní zástupci dali jasně najevo, že naprosto popírá všechna obvinění z dopingu. Jak Armstrong řekl v prohlášení vydaném poté, co Americká antidopingová agentura USADA 12. června 2012 obvinila jeho, jeho trenéra dr. Ferrariho a čtyři kolegy z týmu Postal z dopingového spiknutí: „Nikdy jsem nedopoval, na rozdíl od mnoha mých žalobců, 25 let jsem se věnoval vytrvalostním závodům bez výkyvů, podstoupil jsem víc než 500 dopingových testů a vždycky jsem jimi prošel.“ Několik Armstrongových kolegů obviněných USADA také ne-
20
∣
TA JN Ý ZÁVO D
ústupně popíralo jakoukoli účast na dopingu, včetně bývalého ředitele stále Postal Johana Bruyneela, doktora Luise del Morala a doktora Ferrariho. V rozhovoru pro e Wall Street Journal del Moral tvrdil, že nikdy žádným sportovcům neposkytl zakázané látky ani neprováděl žádné nezákonné postupy. Bruyneel v prohlášení na svých internetových stránkách uvedl: „Nikdy jsem se neúčastnil jakýchkoli dopingových aktivit a necítím se vinen.“ Ferrari rozeslal svoje stanovisko e-mailem. „NIKDY v mém životě mi nebylo prokázáno přechovávání EPO ani testosteronu. NIKDY jsem sportovcům nepodával EPO ani testosteron.“ Dr. Pedro Celaya a del Moralův asistent Pepe Martí, kteří také byli obviněni USADA, žádné veřejné prohlášení neučinili. Ani jeden z nich nereagoval na žádost o rozhovor pro tuto knihu. Bjarne Riis, jenž dělal v letech 2002 až 2003 ředitele v Hamiltonově týmu CSC, poskytl následující stanovisko: „Jsem opravdu zarmoucen z těchto obvinění, která mi byla předložena. Ale protože to není vůbec poprvé a bohužel asi ani naposledy, co se mě někdo snaží pošpinit, zdržím se jakýchkoli komentářů k těmto nařčením. Já osobně mám pocit, že si svoje místo ve světě cyklistiky zasloužím a že jsem přispěl k posílení antidopingu ve sportu. Sám jsem učinil doznání k dopingu, byl jsem klíčovým hráčem při tvorbě biologického pasu a řídím tým s jasnou antidopingovou politikou.“ „Podstata byla v tom, že Lance se vždycky lišil od nás ostatních,“ pravil Hamilton. „Všichni jsme chtěli vyhrát. Ale Lance potřeboval vyhrát. On si musel být stoprocentně jistý, že vždycky vyhraje, a to ho nutilo provádět některé věci, které šly podle mého názoru přes čáru. Chápu, že pro hodně lidí vykonal spoustu dobrého. To ho neomlouvá. Ale měl by být stíhán a jít do vězení za to, co provedl? To se nedomnívám. Měl vyhrát Tour sedmkrát za sebou? Taky rozhodně ne. Myslím si však, že lidé mají právo znát pravdu. Lidi potřebují vědět, co se skutečně stalo, a pak si mohou vytvořit vlastní názor.“*
* Na stránkách, které následují, budu poskytovat kontext a komentáře k Hamiltonovu líčení prostřednictvím poznámek pod čarou.
1. kapitola
VSTUPUJEME DO HRY
S BOLESTÍ JSEM ZADOBŘE. Já vím, že to zní divně, ale je to pravda. V každé jiné oblasti života jsem jen průměrný člověk. Nejsem žádná bedna. Nemám reflexy superhrdiny. Měřím 172 centimetrů a když zmoknu na kost, vážím 72 kilo. Pokud byste mě potkali na ulici, určitě bych nevyčníval. Ale mám dar zvládat situace, kdy je potřeba jít na hranici psychických a fyzických možností. Umím jít pořád dál, bez ohledu na to, co se děje. Čím těžší to mám, tím jsem lepší. Nejsem v tomhle masochista, ale mám metodu. Tohle je moje tajemství: Bolesti se nesmíte bránit. Musíte ji přijmout. Myslím, že část z toho jsem zdědil po své rodině. My Hamiltonovi jsme tvrdí a vždycky jsme byli. Moji předkové byli vzpurní Skotové z bojovného klanu; mí dědové měli dobrodružnou povahu: byli to lyžaři a přírodňáci. Děda Carl patřil k prvním lidem, kteří na lyžích sjeli Mount Washington; děda Arthur jako člen posádky na nákladní lodi vandroval do Jižní Ameriky. Rodiče se potkali při lyžování v divočině, v Tuckermanově rokli, což je nejčlenitější a nejnebezpečnější svah na americkém severovýchodě – a předpokládám, že to taky byla jejich verze tiché a romantické schůzky. Otec vlastnil firmu na zásobování kancelářskými potřebami nedaleko Marbleheadu, dvacetitisícového města u moře, severně od Bostonu. Jeho podnikání pro-