0036212

Úvod

Většině lidí bude domněnka, že je Měsíc umělý, připadat asi tak rozumná, jako když se řekne, že je z rokfóru. Taková reakce je naprosto pochopitelná, protože vychází ze všeho, co víme o světě, v němž žijeme. V něm se vyskytují jen dva druhy objektů: takové, které existují díky náhodnému působení vesmírných sil (jimž říkáme „příroda“), a ty, jež byly zhotoveny lidskou rukou.

Přestože naše vědecká společnost považuje sebe sama za superracionální, existuje obrovské množství lidí, kteří věří věcem, jež nejsou empiricky prokazatelné. Nedávný průzkum zjistil, že více než 92 % Američanů se hlásí k víře v Boha,1 další průzkumy naznačují, že mnoho milionů lidí je přesvědčeno, že naši planetu navštívili mimozemšHané.

Podle všeho může Bůh docela dobře existovat a stejně tak mimozemšHané, ale tato kniha se bude zabývat jen přísně vědeckými fakty.

Avšak na rozdíl od mnoha zjištění zakotvených v politicky korektním akademickém světě ta naše, která zde zveřejňujeme, nejsou omezena obvyklými konvencemi. Předkládané informace jsou jasné, ověřitelné a, jak věříme, nevyvratitelné.

Navzdory tomu, že Měsíc je téměř jistě 4,6 miliardy let starý, ukážeme, že nade vší rozumnou pochybnost nemůže být přírodním útvarem. A pak detailně ukážeme, že činitel, který Měsíc vytvořil, zanechal řadu podrobných zpráv o tom, co se udělalo a kdo to měl na starosti.

Tak, tady leží naše hozená rukavice. Odložte stranou vaši přirozenou nedůvěru a čtěte tuto knihu bez předsudků, prověřujte naše důkazy a pak se ptejte sami sebe: „Kdo postavil Měsíc?“ Uvádíme tři možnosti, ale možná dokážete přijít na další. Poslední 9

z našich domněnek se nám však jeví být stále pravděpodobnější. Je to znepokojivá, ohromující, vzrušující a naprosto úžasná představa.

Avšak pokud existuje alespoň zdánlivá naděje, že toto by mohla být odpověW, svět stojí před velkou novou výzvou.

10

1. Na úsvitu vědomí

Vypadalo to, že se všichni naráz rozhodli vyjít ven. Ulice a parkoviště byly plné lidí, kteří se tísnili hlava na hlavě. Doprava se zastavila, protože řidiči se vykláněli z okének, dokonce i ptáci zmizeli z oblohy a usadili se na okapech a telegrafních drátech a štěbetali, jako kdyby nastával úsvit.

Těžké šedé mraky se úslužně rozestoupily a odhalily bledé dopolední slunce, jež mělo na pravém okraji malé vykousnutí. Jak se tmavá skvrna rozšiřovala, ptáci utichali a zástupy s očekáváním v tváři hleděly upřeně vzhůru. Tři svářeči z nedaleké autodílny se rázem proslavili, když poslali dokola své masky, aby se rozradostnění diváci mohli přes jejich tmavá skla podívat přímo na ubývající sluneční kotouč.

A pak se to stalo – okamžik totality (úplného zatmění) nadešel.

Slunce na několik vteřin zmizelo a noční tma pohltila den. Potom se objevil jasný třpyt, který se brzy změnil v diamanty posázený nebeský prsten.

K poslednímu úplnému zatmění Slunce 20. století došlo ráno dne 11. srpna 1999. Začalo, když se Měsíc dostal mezi Slunce a Zemi a vrhl 49 km široký nejtemnější stín, tak zvanou umbru, na severní Atlantik, jen kousek na jih od Nového Skotska. Inkoustově černý kruh se pak posouval po hladině oceánu, aby o asi 40 minut později přešel přes souostroví Scilly u jihozápadního pobřeží Anglie. Zde se stín zvětšil na průměr 103 km a pohyboval se rychlostí blížící se 1 000 m/s. Temný kruh se pak stočil nad Evropu a Střední východ, překročil Indii a nakonec zmizel nad Bengálským zálivem.

Na úplné zatmění Slunce se nezapomíná. Nastává sice dvakrát až pětkrát do roka, avšak oblast pásu totality je velmi úzká, takže na daném místě na Zemi dochází k úplnému zatmění jen jednou za 360 let.

11

Můžeme si jen představovat, kterak se primitivní lidé obávali o své životy, když Slunce před jejich očima (zdánlivě) vyhaslo. Kněží-astronomové bezpochyby upevňovali svoji nadvládu nad lidmi tím, že měli (údajnou) magickou schopnost tyto děsivé události předpovědět.

Dokonce i dnes si zatmění uchovává své kouzlo a tajemství.

Je to skutečně velmi zvláštní hříčka osudu, že se Měsíc zdá při pohledu ze Země stejně velký jako Slunce. To, že tato dvě nejdůležitější tělesa na pozemské obloze vypadají stejně velká, bereme většinou jako samozřejmost, ve skutečnosti je to však něco jako zázrak. Většina lidí si plně neuvědomuje, že Měsíc je ve srovnání se Sluncem mrňavý, ale to, že je mnohem blíže, způsobuje, že kotouče obou těles vypadají jako stejně velké. Přesněji řečeno, Měsíc je 400krát menší než hvězda ve středu sluneční soustavy, ale jeho vzdálenost od Země jen 1/400 vzdálenosti Země od Slunce. I když překvapivě hezké číslo 400 pro relativní velikost je podle všeho legrační shoda okolností v desítkové soustavě, pravděpodobnost, že k takové optické iluzi vůbec dojde, je mizivá. Odborníci jsou tímto jevem hluboce zmateni. Isaac Asimov, uznávaný vědec a guru science-fiction, popisuje tuto dokonalou vizuální shodu jako prakticky nepředstavitelnou náhodu.

To, že si sluneční a měsíční kotouč velikostí perfektně odpovídají, je čistě lidská perspektiva, protože tak to funguje jen při pohledu ze zemského povrchu. Avšak Měsíc pohybující se nad našimi hlavami umí ještě jinačí kouzla. Díky nějaké zcela nepochopitelné hříčce přírody dokáže Měsíc každý (lunární) měsíc přesně kopírovat roční pohyb Slunce.

Takže když je slunce nejslabší a nachází se na obloze nejníže (za zimního slunovratu), je úplněk nejvýše a září nejjasněji. Za letního slunovratu, když je slunce nejvýše a svítí nejjasněji, je Měsíc nejslabší.

Jestliže chcete pochopit, jak výjimečný tento „efekt dvojníků“ je, postavte se na vrchol kopce nebo na otevřenou planinu a nafilmujte západ Slunce za zimního slunovratu (v jeho nejjižnějším bodě na horizontu), pak během jarní rovnodennosti, znovu při letním slunovratu a ještě při podzimní rovnodennosti. Pak ze stejného místa a ve stejná data nafilmujte západ Měsíce – uvidíte, že obě tělesa zapadají na stejném místě na horizontu ve dnech rovnodennosti (21. březen a 21. září), zatímco během slunovratů v prosinci a červnu bude Měsíc zapadat na opačné straně od přesného zeměpisného západu než Slunce.2

12

Obrázek 1 Schéma ukazuje zvláštní vztah mezi Sluncem a Měsícem v průběhu roku, jak jej vidíme ze Země. Během letního slunovratu na severní polokouli zapadá Slunce severně od přesného zeměpisného západu, zatímco Měsíc v úplňku zapadá od něj jižně.

Během zimního slunovratu je situace obrácená, takže Slunce zapadá jižněji a Měsíc severněji.

Obrázek 2 V období jarní a podzimní rovnodennosti zapadá Slunce přesně na západě, stejně jako tam zapadá Měsíc v úplňku.

13

Bylo by jednoduché toto kopírování pohybů odmítnout s tím, že je jen důsledkem vzdálenosti Měsíce od Země a vlastností jejich oběžných drah. To vám řekne většina vědecky vzdělaných lidí a je to samo sebou pravda. Co ale doopravdy říkají, je, že „je to tak, protože to tak je“, což nás nikam nedovede. Samozřejmě že by to mohla být (a logicky to být musí) jedna velká náhoda. Co jiného by to mohlo být? Dokonce i většina z oněch 92 % obyvatel USA, kteří prohlašují, že věří v Boha, by pravděpodobně usoudila, že jde o shodu okolností, a jen menšina by asi tvrdila, že jde o velkolepý plán Všemohoucího.

Tanec Měsíce kolem Země, jehož výsledkem je toto podivuhodné představení, je extrémně složitý. Je výsledkem vzájemného pohybu Země a Slunce i samotného Měsíce.

Oběžná dráha Měsíce kolem Země má sklon 5° 9’ vůči oběžné dráze ZeměkolemSlunce,známéjakorovinaekliptiky.Země je také nakloněna v úhlu něco málo přes 23° 27’, ačkoliv ten se v současnosti pomalu snižuje a za několik milionů let dosáhne 22° 54’, než začne znovu narůstat.

Obrázek 3

Z toho vyplývá, že k zatmění Slunce dochází jen tehdy, když Měsíc prochází rovinou ekliptiky a stíní sluneční svit. K takovým křížením, známým jako lunární uzly, dochází dvakrát za každý oběh Měsíce.

Tyto uzly se zdánlivě pomalu pohybují vůči hvězdám v pozadí, čímž vzniká dojem, že putují zpět v kalendáři. Každý rok nastávají o 19,618 dne dříve. Cyklus se završí vždy po 18,618 roku, což činí překvapivě úhledných 6 800 dní.

Blízce příbuzná s tímto cyklem uzlů je tzv. perioda saros, udávají14

cí periodicitu opakovaného zatmění, kde každý cyklus zatmění trvá přibližně 6 585,32 dne (18 let, 11 dní, 7 hodin, 40 minut a 48 vteřin).

Lidé starověké Mezopotámie tento astronomický princip znali a je dosti pravděpodobné, že prehistoričtí pozorovatelé o něm v dobách před vznikem psaných záznamů věděli také.

Je však třeba počkat tři periody saros, než se zatmění Slunce zopakuje na stejném místě na Zemi, protože místa zatmění následujících po sobě během periody saros jsou od sebe vzdálená 1/3 obvodu Země.

Proto budete muset počkat více než 54 let, než budete moci pozorovat zatmění ve stejné zeměpisné oblasti. V současnosti probíhá dvanáct různých sérií velkých period saros.

Naše znalosti o pohybech Měsíce jsou mnohem starší, než si většina lidí myslí. Před více než 25 000 lety vytvořil dávný astronom lunární kalendář, který je stále platný. Kost s rytinami byla odkryta před téměř sto lety u Abri Blanchard nedaleko známé francouzské prehistorické lokality Lascaux. Odborníci se shodují, že vyryté značky přesně odpovídají dvouměsíčnímu lunárnímu kalendáři. O asi 250 generací později zaznamenal další astronom tuto tehdy již pradávnou vědomost pomocí přírodních barviv, která nanesl na stěny slavné jeskyně. Zanechal nám kresbu prázdného obdélníku, za nímž následuje čtrnáct teček vytvořených uhlem. Vědci zjistili, že tyto znaky by mohly také představovat lunární kalendář. Domnívali se, že oněch čtrnáct teček vyjadřuje fáze Měsíce od úplňku po nov, přičemž prázdný obdélník má symbolizovat zmizení Měsíce v patnáctý den.

Pokud by někdo pochyboval, že tyto znaky na stěnách jeskyně Lascaux opravdu představují lunární kalendář, nebo by dokonce dál věřil tomu, že počítání se neobjevilo před vznikem písma před nějakými 5 000 lety, další malba hned vedle by ho mohla přimět, aby se nad tím znovu zamyslel. Ve stejné části stěny jeskyně byla nalezena nádherná malba koně, pod níž je dvacet devět teček. Dvacet devět dní je perioda od novu přes úplněk a zpět k novu. Na dalším artefaktu, známém jako kolík z Isturitzu, je znázorněn ještě vyspělejší čtyř- a pětiměsíční lunární kalendář. Je zahanbující si uvědomit, že tyto záznamy vznikly více než 10 000 let před koncem poslední doby ledové a vyhynutím mamutů.

Tento druh lunárních záznamů se neomezuje na území jižní Francie. Artefakt známý jako kost z Ishanga, nalezený v Kongu, je také pokryt rytinami, které pravděpodobně představují lunární kalendář.

Navíc je téměř stejně starý jako kolík z Isturitzu, ač vznikl mnoho stovek kilometrů na jih a na jiném kontinentě.

15

Existence lunárních kalendářů z tak dávných dob je velice důležitá pro pochopení našeho vývoje. Představují unikátní povědomí o chodu času a přírodních cyklů. Objevení archeologického artefaktu je často náhodné a závislé na kdysi existujícím množství předmětů určitého druhu. Skutečnost, že bylo objeveno tolik předmětů z kostí a parohů i maleb s těmito motivy, je dobrým ukazatelem, že nebyly ojedinělé a že znalosti o Měsíci byly pro lidi z paleolitické Evropy a Afriky důležité. To nám na druhou stranu dává důvod se ptát, proč fascinace Měsícem vznikla tak brzy.

Nedávný nález ukázal, co tak „náhle“ umožnilo našim vzdáleným předkům z doby před asi 32 000 lety tak složitá pozorování. V červenci 2004 publikovali Rachel Caspariová s Michiganské univerzity a Sang-Hee Lee z Kalifornské univerzity v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences článek zabývající se srovnáním 768 lidských fosilií z velkého časového rozpětí. Podle opotřebení zubů rozdělili fosilie do dvou skupin – na dospělce v produktivním věku, za který zvolili stáří 15 let, a dospělce, kteří žili dvakrát tak dlouho. V primitivních společenstvích se lidé často stávali prarodiči ve věku 30 let, pokud měli to štěstí, že přežili tak dlouho.

Dr. Caspariová uvedla: „Zjistili jsme, že poměr starších dospělců vůči mladším dospělcům v průběhu času roste a ve svrchním paleolitu stoupl opravdu prudce.“ Výpočtem poměru starších jedinců vůči mladým ve vzorku výzkumníci zjistili, že ve skupině ze svrchního paleolitu se jejich počet znásobil pětkrát. Byl to tak velký skok, že tým zprvu zpochybňoval své vlastní výsledky.

Tento dramatický nárůst průměrné délky života dovolil jednotlivcům zestárnout a zmoudřet a umožnil také každému z nových stařešinů předat své znalosti další generaci dospělců. Opotřebení zubů naznačuje, že tento nárůst dlouhověkosti dal nezbytně vzniknout formě opravdového vzdělávání, která dokázala položit základy druhové inteligence, kdy celá sociální skupina zná mnohem víc než kterýkoliv jednotlivec. To umožnilo první specializace a v raných společenstvích se nadaným mužům a ženám začalo dostávat jídla a ochrany od skupiny, které na oplátku přinášeli nové hodnoty.

Tento náhlý přechod od společnosti dětí ke společnosti „starců“ musel znamenat předěl, který položil základy čehosi, co se nakonec stane skutečnou civilizací. Období známé jako mladý paleolit označuje dobu, kdy se moderní člověk v Evropě prosadil a kdy docházelo k rozšiřování populace. To vytvářelo sociální tlak, jenž vedl k rozvíjení ob16

chodních kontaktů, zvýšené mobilitě a složitějšímu systému spolupráce a soutěžení.

Nyní dokážeme pochopit, proč se pozorovací astronomie stala první skutečnou vědou v dějinách lidstva. Veškerá věda je založena na pozorování schémat, která vystupují z „šumu“ obyčejné nahodilosti. Skrze jejich pochopení dokážeme předpovídat budoucí události a výsledky.

Tímto způsobem mohli raní myslitelé nahlížet na příliv a odliv, roční období a pohyb oblohy jako na součásti jednoho motoru, který pohání proměny jejich bezprostředního okolí.

Tito raní vědečtí pozorovatelé také zaznamenali, kde se schémata odlišných událostí zdají být propojená. Proč příliv přichází dvakrát za den a stoupá výš, když je Měsíc v úplňku nebo když žádný Měsíc není?

Má Měsíc nějaký vliv na něco tak obrovského, jako jsou oceány? A co je ještě podivnější, proč ženy v plodném věku ztrácejí krev jednou za kompletní měsíční cyklus?

Můžeme si být jistí, že tento konkrétní fakt nebyl ani po těchto lidech zapomenut.

V roce 1911 francouzský lékař J. G. Lalaune prozkoumával skalní převis Laussel v Dordogne, když narazil na cosi, co se ukázalo být velmi instruktivní pro objasnění paleolitického způsobu myšlení. Na stěně vápencového převisu nalezl vyrytou 33 cm velkou postavu ženy. Umělecké dílo z tak rané doby je opravdu pozoruhodné, zvlášH když bylo provedeno pazourkovými nástroji. Nahá žena s plným (těhotenským) břichem má levou ruku položenou na břiše a v pravé drží zubří roh připomínající tvarem srpek Měsíce. Na rohu je vyryto třináct rýh. Lausselská venuše, jak se jí říká, je nejméně 20 000 let stará.

Tato rytina je jedna z mnoha, jež svědčí o tom, že spojitost mezi lidskou plodností a fázemi a cyklem Měsíce byla zaznamenána velmi brzy. Reprodukce je závislá na menstruačním cyklu, který u žen trvá v průměru 28 dní. Zhruba v polovině cyklu se dozrálé vajíčko uvolňuje z vaječníku a je schopné oplození. Pokud nedojde k pohlavnímu styku a oplození, vajíčko se během několika dní rozloží. Na konci cyklu, nedošlo-li k početí, začíná menstruace a cyklus se opakuje. Řada zajímavých studií profesora LeRoye McDermotta ze státní univerzity v Missouri naznačuje, že tato raná znázornění ženské postavy, tak zvané venuše, byly autoportréty. Jeho analýzy ukázaly, že figurky byly vytvořeny spíše z pohledu „vlastního“ než „cizího“ a mohou představovat výhradně emocionální i fyzický pohled na vlastní tělo, tak jak žena vnímá sebe sama. S použitím fotografických simulací toho, co ze sebe vidí moderní žena, McDermott ukazuje, že anatomické vyne17

chávky a proporční zkreslení zjištěné u různých figurek venuší jsou u takových autogenních informací přirozené. Velikost, tvar a ztvárnění částí těla zřejmě odpovídají spíše úhlu pohledu vlastních očí a z toho vyplývajícímu perspektivnímu zkreslení obrazu, vzdálenosti a proporcí než nějaké symbolické deformaci. McDermott je přesvědčen, že stejně jako autoportréty žen v různém období života i tyto nejranější znázornění lidské podoby ztělesňují porodnické a gynekologické informace a pravděpodobně znamenají pokrok v ženském uvědomování si kontroly nad materiální podstatou svého reprodukčního života.

Lunární měsíc symbolizovaný Lausselskou venuší naznačuje, že ženy před 20 000 lety znaly délku svých menstruačních cyklů a už tehdy je srovnávaly s fázemi Měsíce. Třináct čar na srpovitě tvarovaném buvolím rohu se snadno může vztahovat k třinácti menstruačním cyklům, které žena může během každého roku obvykle očekávat. Stejně tak ale není úplně nemožné, aby žena menstruovala pokaždé ve stejné měsíční fázi, protože 28 je pouze průměrná hodnota a perioda mezi dvěma následujícími úplňky je 29,53 dní.

Historické spojení mezi lidskou plodností a Měsícem se dokonce přeneslo do slova „menstruace“, jež je odvozeno z latinského mensis, což znamená „měsíc“. (Odtud pochází i v češtině dříve běžné označení „měsíčky“.)

Spojení mezi lidskou plodností a měsíčním cyklem je považováno spíše za „zdánlivé než skutečné“, ale není nijak překvapivé, že jejich možný vztah našim dávným předkům neunikl. Přesvědčivým argumentem pravděpodobně bylo, když si někdo uvědomil, že průměrné těhotenství ženy od početí k porodu trvá zhruba 266 dní, tedy devět plných lunárních oběhových cyklů.

V sociálním a náboženském smyslu hrála reprodukce bezpochyby klíčovou roli v životě lidí z doby, kdy byla vytvořena Lausselská venuše.

Více méně se obecně přijímá, že ženská božstva byla pro lidskou kulturu důležitá po tisíce let. Sošky těhotných žen se zdůrazněnými genitáliemi a ňadry jsou v období od paleolitu do neolitu běžné a vyskytují se významné náznaky existence božstva plodnosti, které k nám sestoupilo jako „Velká bohyně“. Lausselská venuše by docela dobře mohla představovat toto božstvo i se znázorněním nebeského tělesa, s nímž bylo spojováno – s Měsícem.

Před asi 6 000 lety došlo v západní části Evropy, zejména na Britských ostrovech, k rozvoji kamenných staveb, které mnoho vypovídají o fascinaci neolitických lidí Měsícem.

Dr. Phila Stookea ze Západoontarijské univerzity v Kanadě vždy 18