1 Moje první a prozatím jediné manželství skončilo přesně dva
dny před Dnem díkůvzdání. Ten okamžik si vybavuji naprosto dokonale. Ležela jsem zrovna na podlaze naší ložnice a zpola zalezlá pod postelí jsem lovila pantofel. Na sobě jsem měla svou oblíbenou opranou flanelovou košili se stojáčkem. Právě v tu chvíli vešel do ložnice můj manžel v šedých flanelových kalhotách a saku. Jako vždy vypadal úhledně, bez jediné poskvrnky. Zaslechla jsem ho říkat něco nezřetelného zrovna ve chvíli, kdy jsem objevila brýle, co jsem ztratila už před dvěma lety, svítící umělohmotný náramek, o jehož ztrátě jsem neměla ani tušení, a červenou botičku, která musela patřit mému synkovi Samovi, když byl ještě batole. V době nálezu červeného capáčku bylo Samovi šest let. Tak tohle vypovídalo o generálních úklidech v našem domě ažaž. Zřejmě ani jedna z toho procesí uklízeček, které prošly naším domem, v životě pod postel nenakoukla. Když jsem se opět vynořila na světlo, Roger se na mě podíval a já si zdvořile upravila noční košili. Tvářil se trapně upjatě, zatímco mně po té průzkumné výpravě pod postel ještě trčely vlasy kolmo vzhůru. „Co jsi říkal?“ zeptala jsem se s úsměvem, protože jsem netušila, že jedna z borůvek na koláčku, který jsem smlsla před hodinou, se vybraně uhnízdila v mezírce u mého špičáku. Zjistila jsem to až o půl hodiny později, když už jsem měla nos zčervenalý pláčem a náhodou jsem se zahlédla v zrcadle. Ovšem v tomto bodě vyprávění jsem se stále ještě usmívala a v nejmenším netušila, co bude následovat. „Požádal jsem tě, aby sis sedla,“ pravil Roger a se zájmem si prohlížel můj úbor, účes i úsměv. Odjakživa mi dělalo 7
potíže inteligentně diskutovat s člověkem, který má na sobě oblek, zatímco já si hovím v jedné ze svých milovaných nočních košil. Vlasy jsem měla sice umyté, ale zatím jsem od včerejšího večera nenašla čas do nich hrábnout hřebenem, nehty jsem měla upravené a čisté, ale už dávno jsem se vzdala laku, bez kterého jsem na studiích nedala ani ránu. Usoudila jsem, že bez něj vypadám víc intelektuálsky. Kromě toho byla s lakováním úděsná práce! Koneckonců, byla jsem už vdaná. V daném okamžiku jsem pořád ještě zastávala klamný názor, že vdaná ženská se už nemusí tolik snažit. Očividně jsem se krutě mýlila, což jsem se měla dozvědět jen o pár minut později. Posadili jsme se naproti sobě na dvě atlasem potažená křesla, jež stála u nohou naší manželské postele, a já si už potisící v duchu řekla, že je blbost mít je zrovna tam. Vždycky se mi zdálo, že se od nás čeká, že se na ně posadíme a povedeme diplomatické rozhovory o tom, zda a kdy si půjdem lehnout. Roger však tvrdil, že ta křesla se mu takhle zamlouvají, prý mu připomínají jeho matku. Nikdy jsem v tomhle tvrzení nehledala hlubší význam, což mohlo zčásti představovat jádro problému. Roger o své matce mluvil hodně a často. Tvářil se, jako by mi chtěl sdělit něco důležitého, a já si zatím pečlivě zapínala košili až ke krku a litovala, že jsem se už nestačila převléknout do trička a džínsů, jež po většinu doby tvořily moji uniformu. Moje vlastní sexuální přitažlivost mi na srdci rozhodně příliš neležela. Daleko víc starostí jsem si dělala se svými povinnostmi, s dětmi, s rolí strážkyně Rogerova rodinného hnízda. Sex bylo něco, s čím jsme si občas pohráli, i když jen zřídka. A poslední dobou už vůbec ne. „Jak je ti?“ zeptal se a já se zazubila, pravda, kapku nervózně. Ta proklatá borůvka na něho zlomyslně zamrkala, ale o tom jsem samozřejmě neměla potuchy. „Jak mi je? Řekla bych, že prima. Proč? Jak vypadám?“ Napadlo mě, že mi Roger chce třeba naznačit, že mu připadám nemocná nebo tak něco, ale už po chvilce mi došlo, co ta otázka měla znamenat. 8
Seděla jsem tedy a čekala, že se mi svěří, že ho povýšili, vyrazili nebo že mě vezme na dovolenou do Evropy, jak se několikrát skutečně stalo, když měl dost času. Občas mě vzal na výlet jen jako překvapení, byl to jeho způsob, jak mi prozradit, že dostal padáka. Tentokrát mu však v očích ten typicky číhavý pohled neseděl. Nešlo ani o jeho zaměstnání, ani o dovolenou. Bylo to úplně nové a nečekané překvapení. Na pozadí toho atlasového křesla vypadala moje noční košile dost otřepaně. Zapomněla jsem, jak je ten potah kluzký, a teď jsem se po něm zvolna sunula dopředu do nesmírně nepohodlné polohy. Na tom prastarém a cudném flanelu se temnělo pár cákanců. Protože mi v noci bývala zima, nosívala jsem pod košilí ještě otřepané triko. Můj vzhled mě osobně docela uspokojoval, koneckonců, byla jsem vdaná třináct let! Šťastná třináctka, nebo aspoň do té chvíle šťastnou bývala. Pohled na Rogera mi připadal stejně důvěrně známý jako pohled na moji flanelovou noční košili. Měla jsem pocit, že jsem za něho provdaná už odnepaměti, a samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že za něho zůstanu provdaná až do skonání věků. Vyrůstali jsme spolu, znala jsem ho od dětství a dlouhá léta byl mým nejlepším kamarádem, jedinou lidskou bytostí, které jsem na tomhle světě upřímně důvěřovala. Věděla jsem, že i kdyby měl sto chyb – a přitom jich měl pramálo – nikdy v životě by mi neublížil. Tu a tam se choval kapku mrzoutsky, jako většina mužských, a dělalo mu potíže udržet si práci, ale nikdy mi vážně neuškodil a nezachoval se ke mně podle. Pokud jde o kariéru, Roger nedosáhl ohromujícího úspěchu. Když jsme se vzali, koketoval trochu s reklamou a potom vystřídal řadu míst v oblasti marketingu. Byla to spíš nevýhodná než výhodná zaměstnání, ale mně na tom nikdy moc nesešlo. Byl milý a ke mně se choval báječně. Manželství s ním mi vyhovovalo. A díky mému dědečkovi, který pro mě před smrtí založil svěřenecký fond, jsme měli dost peněz nejenom k přežití, ale dokonce jsme si mohli dopřávat i mírný přepych. Dědečkův fond zabezpečil mě, Rogera i děti a umožnil mi stavět se k Rogerovým finančním 9
omylům značně shovívavě. Přiznejme si, a já se s tím smířila už před lety, že pokud jde o vydělávání peněz a udržení si dobrého místa, neměl na to Roger zkrátka vhodné buňky. Zato byl obdařen spoustou jiných dobrých vlastností. Uměl to skvěle s dětmi, v televizi se rád díval na stejné pořady jako já, oba jsme s oblibou trávili léto na Cape, oba jsme zbožňovali náš newyorský byt. Roger nechával na mně výběr filmu, na který půjdeme při naší každotýdenní návštěvě kina, i kdyby to měl být sebevětší doják, a měl senzační nohy. A když jsme spolu spávali na koleji, věřila jsem, že v posteli vedle něho vybledá i Casanova. Přišla jsem s ním o panenství. Oba jsme měli stejný hudební vkus a při tanci mi broukal do ouška. Byl báječný tanečník, prvotřídní otec a můj nejlepší kamarád. A že si nedokázal udržet místo, no a co? Tenhle problém za mě vyřešil dědeček. V životě by mě nenapadlo, že bych mohla nebo měla chtít víc. Roger mi ke štěstí stačil vrchovatě. „Tak copak je?“ zeptala jsem se ho zvesela a přehodila si jednu nahou nohu přes druhou. Neholila jsem si nohy už celé týdny, ale co, beztak byl listopad a já věděla, že Rogerovi na tom zase tak moc nezáleží. Neprocházela jsem se přece po pláži, jen jsem s ním mluvila a seděla přitom u nohou naší postele na jedné z těch pitomých klouzavých atlasových židlí a čekala, s jakým překvapením se vytasí. „Chtěl bych ti něco říct,“ začal a zkoumavě si mě prohlížel, jako by v hloubi duše věděl, že jsem připoutaná k načasované bombě a že se každou chvíli můžu rozprsknout na tisíc kousků. Ale kromě toho strniště na nohou a borůvky v zubech jsem byla poměrně neškodná, jako ostatně odjakživa. Jsem poměrně pohodová osoba, většinou je se mnou prima zábava a nikdy jsem na Rogera neměla velké nároky. Vycházeli jsme spolu mnohem líp než většina kamarádů, aspoň jsem si to namlouvala a byla za to osudu vděčná. Pevně jsem věřila, že nám je souzeno zůstat jeden s druhým. Zastávala jsem názor, že padesát let života strávených po Rogerově boku není tak špatná vyhlídka. Rozhodně ne pro něho, a pro mě jakbysmet. 10
„Copak se děje?“ zeptala jsem se láskyplně. V duchu jsem se ptala, jestli ho zase nevyrazili. Pokud ano, nebyla by to pro žádného z nás zvláštní novinka. Už jsme si tím prošli několikrát, třebaže poslední dobou se ohledně této záležitosti choval dost nedůtklivě a jeho zaměstnání trvala stále kratší a kratší dobu. Měl pocit, že šéf si na něho zasedl, že nikdo nedoceňuje jeho talent a že „nemá zapotřebí nechat si v práci kálet na hlavu“. Soudila jsem, že nás čeká opět jedno z těchhle období, protože v posledních šesti měsících byl popudlivější než obvykle. Ustavičně omílal, že nevidí důvod, proč vůbec pracovat, a mluvil o tom, že se mnou a dětmi stráví rok v Evropě nebo že se pokusí napsat filmový scénář či knihu. O něčem podobném se nikdy předtím ani nezmínil a já si říkala, že na něho dolehla jistá krize středního věku, protože jinak by těžko uvažoval o výměně každodenní úřednické otročiny za „umění“. Ale i kdyby to chtěl realizovat, dědečkův svěřenecký fond by nás podržel i v tomhle. V každém případě jsem ho nechtěla uvádět do rozpaků a ani slůvkem jsem se nezmínila o jeho častých selháních v nekonečné řadě zaměstnání či o skutečnosti, že můj zemřelý dědeček už roky podporuje celou naši rodinu. Chtěla jsem mu být dokonalou manželkou, a i když nebyl zrovna mágem světa vysokých financí, taky mi to nikdy nesliboval. Nepřestávala jsem ho považovat za senzačního mládence. „Tak do toho, miláčku!“ vybídla jsem ho a natáhla k němu ruku. Musím mu připsat ke cti, že mě za ni neuchopil. Tvářil se, jako by měl jít do vězení za sexuální obtěžování nebo za obnažování se v některém ze svých společenských klubů, a teď se k tomu přede mnou stydí přiznat. A pak to přišlo. Rogerovo slavnostní prohlášení. „Myslím, že tě nemiluju.“ Díval se mi přímo do očí, jako by v nich hledal nepřítele a mluvil s ním, ne se mnou v té roztrhané noční košili a se zatoulanou borůvkou. „Cože?“ To slovo ze mě vystřelilo jako raketa. „Řekl jsem ti, že tě nemiluju.“ Tvářil se, jako by to myslel vážně. 11
„Ne, tos neřekl.“ Přimhouřenýma očima jsem mu ten upřený pohled oplácela. Naprosto bezdůvodně si vzpomínám, že zrovna v té chvíli jsem si všimla, že Roger má kravatu, kterou ode mě dostal k Vánocům. Proč si prokristapána vybral právě tu, když mi chce oznámit, že mě nemiluje? „Řekl jsi, že myslíš, že mě nemiluješ, ne že mě nemiluješ. A v tom je rozdíl.“ Vždycky jsme se hádali kvůli podobným malichernostem, jako třeba kdo vypil všechno mléko nebo kdo zapomněl zhasnout. Nikdy jsme se nedohadovali o tak důležitých věcech, jako je výchova dětí nebo kterou školu pro ně vybrat. Ostatně, v tomhle směru nebylo proč se přít, všechno jsem vždycky zařídila já. Roger byl příliš vytížený hraním golfu nebo tenisu, rybařením s kamarády či hýčkáním té nejhorší rýmy v dějinách lidstva, než aby se se mnou dohadoval kvůli dětem. Považoval to za moji doménu. Byl prvotřídní tanečník a občas i úžasně vtipný společník, ale zodpovědnost mezi jeho silné stránky nepatřila. Roger se staral víc o sebe než o mě, ale během třináctiletého manželství se mi kdovíjak dařilo nebrat to na vědomí. Během naší známosti jsem netoužila po ničem jiném než se vdát a mít děti. Díky Rogerovi se mé sny uskutečnily. A nedalo se popřít, že máme bezvadné děti. Až do tohoto okamžiku mi však ušlo, jak málo toho on dělá pro mě. „Co se stalo?“ vyhrkla jsem a bojovala s návalem paniky vyvolané jeho sdělením. Můj manžel „myslel, že mě nemiluje“. Jak tohle sdělení proboha zapadá do celkové mozaiky našeho soužití? „Nevím,“ odpověděl Roger s rozpačitým výrazem. „Prostě jsem se kolem sebe rozhlédl a najednou jsem pochopil, že sem nepatřím.“ Tak tohle bylo mnohem horší, než kdyby dostal vyhazov. Měla jsem dojem, jako by on dával vyhazov mně. A všechno nasvědčovalo tomu, že si nedělá legraci. „Proč bys sem proboha nepatřil? O čem to mluvíš?“ naléhala jsem a svezla se po atlasovém čalounění ještě níž. Náhle jsem si ve své noční košili připadala neuvěřitelně šeredná. Uvědomila jsem si, že někdy v průběhu minulých deseti let jsem si měla vyšetřit chvilku, abych si koupila nové košile. 12
„Bydlíš tady. Máme se rádi. Máme dvě děti, prokristapána! Rogere... Nejsi opilý? Nebereš drogy?“ A tu jsem usoudila: „Možná bys měl. Prozac a další antidepresiva. Tak něco. Cítíš se hodně bídně?“ Snažila jsem se jeho sdělení co nejvíc zpochybnit, protože jsem ho nechápala. S takovou šíleností se zatím ještě nikdy nevytasil. Bylo to horší než jeho chvástání, že napíše knihu nebo filmový scénář. Nevěřím, že by za těch třináct let našeho manželství napsal třeba jen jediný dopis. „Je mi prima.“ Civěl na mě nezvykle prázdně, jako by mě už nepoznával, jako bych se mžiknutím oka proměnila na cizího člověka. Opět jsem se natáhla, zkusila ho vzít za ruku, ale nedovolil to. „Steph, myslím to vážně.“ „Ne, nemůžeš to myslet vážně,“ bránila jsem se, a dřív než jsem tomu dokázala zabránit, mi z očí vyhrkly slzy a stekly po tvářích až na bradu. Bezmyšlenkovitě jsem si k obličeji pozvedla lem košile a zjistila, že celý zčernal, protože se mi po tvářích a košili rozmazala včerejší řasenka. Moc hezký obrázek. Velmi přesvědčivý. „Milujeme jeden druhého, plácáš šílenosti...“ Nejradši bych se na Rogera rozječela. „Přece mi tohle nemůžeš udělat, jsi můj nejlepší kamarád!“ Ale stačil jediný pohled, aby mi bylo jasné, že jím už není. Naráz se změnil v neznámého člověka. „Jaképak šílenosti.“ Oči měl podivně prázdné. Už mě stačil opustit a já to okamžitě poznala. Věděla jsem to. Měla jsem pocit, jako by mi do srdce narazilo beranidlo, které ho roztříštilo na kousky a proklálo mě skrznaskrz. „Kdys k tomu závěru došel?“ „Loni v létě,“ oznámil mi klidně. „Čtvrtého července,“ dodal se stoprocentní přesností. Co jsem toho čtvrtého července provedla? Nevyspala jsem se s žádným z jeho kamarádů, neztratila žádné z našich dvou dětí, můj svěřenecký fond nebyl ještě vyčerpaný na dno a nebude až do naší smrti. Tak kde k čertu vězí jeho problém? Bez dědečkova svěřeneckého fondu a mého chápavého přístupu k jeho ustavičným vyhazovům by Roger přece umřel hlady! 13
„Proč zrovna čtvrtého července?“ „Prostě jsem se na tebe podíval a věděl, že je konec,“ sdělil mi chladně. „Proč? Je tu někdo jiný?“ Ta otázka mi nechtěla přes rty a sama jsem se za ni hluboce styděla. „Samozřejmě že ne.“ Samozřejmě že ne. Můj manžel mi po třináctiletém manželství sděluje, že už mě nemiluje, a já nemám mít aspoň podezření, že se objevila sokyně s obrovitými ňadry, která si nezapomíná holit nohy častěji, než se střídají roční období. Ale ne, nesmíte si to vyložit nesprávně, nejsem úplně odporná ani porostlá srstí, dokonce nemám ani knírek. Teď ale při zpětném pohledu na tu bolestnou chvíli připouštím, že jsem se maličko zanedbávala. Nikdo nezvracel hnusem, když jsem ho míjela na ulici, muži na koktejlových večírcích mě stále ještě považovali za přitažlivou. Ale s Rogerem... možná... jsem nebyla dost pozorná. Ne, neztloustla jsem, nic takového. Prostě jsem se doma dvakrát neparádila a do postele jsem nosila dost svérázné oděvy. Tak mě dej za ten zločin k soudu, no! Udělal to. „Takže ty ode mě odejdeš?“ zeptala jsem se zoufalým tónem. Připadalo mi k nevíře, že taková hrůza se děje zrovna mně. Po celý svůj dospělý a manželský život jsem ohrnovala nos nad ženami, které přišly o manžela, přesněji řečeno, s nimiž se manžel rozvedl. Věřila jsem, že tohle by se mi nikdy nemohlo stát a že se mi to taky nestane. Měla jsem se však přesvědčit, že stane, že se mi to zrovna děje, právě v téhle chvíli, když jsem nepřestávala klouzat po tom zatraceném atlasovém potahu pořád níž, zatímco Roger na mě civěl, jako by mě viděl poprvé v životě, jako by se mnou neprožil třináct let v manželství. Zíral na mě jako na vetřelce z jiné planety. „Nejspíš ano,“ přisvědčil na mou otázku, jestli od nás odejde. „Ale proč?“ Začala jsem vzlykat. Byla jsem přesvědčená, že mě zabil, nebo že se o to aspoň pokouší. V životě jsem ještě nepociťovala takové zděšení. Moje postavení a můj manžel, jenž zosobňoval mou identitu, moje bezpečí, smysl mé 14
existence, se měli rozplynout. A co se pak ze mě stane? Nikdo. Nula. „Musím odejít. Potřebuju to. Tady nemůžu dýchat.“ Dosud jsem si nikdy nevšimla, že by měl Roger dýchací potíže. Podle mého názoru se mu dýchalo docela dobře. Jen v noci chrápal jako Eskymák v iglú, ale mně se to docela líbilo, připomínalo mi to předení obrovské kočky. Honem jsem si však připomněla, že to nejsem já, kdo odchází, ale Roger. „Děti mě dohánějí k šílenství,“ stěžoval si. „Deptá mě ten neustálý rámus... nepřetržitá zodpovědnost... Je toho na mě zkrátka moc... A když se kouknu na tebe, vidím úplně cizí ženskou.“ „Ve mně?“ zeptala jsem se užasle. Copak by se mu cizí ženská producírovala po domě neučesaná, s nevyholenýma nohama a v potrhané flanelové košili? Cizí ženské bez výjimky nosí skoro neviditelné minisukně, jehlové podpatky a přiléhavé svetříky na silikonových ňadrech. Tohle mu zřejmě zatím nikdo neprozradil. „Známe se spolu devatenáct let, Rogere, jen těžko si můžeme být cizí. Jsi můj nejlepší kamarád.“ Ne, teď už ne. „A kdy chceš odejít?“ Málem jsem se tou otázkou zalkla a přitom jsem si nepřestávala rozmazávat rozpuštěnou černou maskaru po noční košili. Moc vábný obrázek jsem neskýtala. Slovo dojemný by to ani zdaleka nevystihovalo. Šeredný by bylo mnohem přesnější. V každém případě jsem musela působit dost odpudivým dojmem a zbytek případné romantičnosti smazal můj usmrkaný nos. „Myslím, že tu zůstanu ještě přes svátky,“ slíbil Roger velkodušně. Možná to od něho bylo hezké, ale na druhou stranu to znamenalo, že jsem měla k dispozici přibližně měsíc, abych se s tou situací buď smířila, nebo mu odchod vymluvila. Možná dovolená v Mexiku... na Havaji... Tahiti... na Galapágách by znamenala ten pravý lék. Místo, kde je hodně horko a sexu. V tu chvíli jsem si však byla stoprocentně jistá, že si mě Roger dovede bez problémů představit na pláži v tričku a flanelové košili. „Přestěhuju se do pokoje pro hosty.“ Tón jeho hlasu a výraz obličeje svědčily o tom, že svoje 15
rozhodnutí myslí vážně. Toho jsem se děsila nejvíc. Můj manžel mě opouští, právě mi oznámil, že už mě nemiluje. Podařilo se mi pověsit se mu na krk a rozmazat zbytek své maskary po jeho dokonale čisté košili. Moje slzy, na které neviděl, se mu vpíjely do saka, z nosu mi teklo na jeho kravatu a on mě přitom držel tak ostražitě, jako bych byla šílený únosce letadla s dynamitovými patronami přivázanými k tělu. Pochopila jsem z toho jediné, a sice že o mou blízkost ani v nejmenším nestojí. Když tu scénu zpětně hodnotím, asi mu to nemůžu mít za zlé. A zrovna tak si teprve s odstupem času uvědomuju, jak málo kontaktů tou dobou mezi námi existovalo. Tehdy jsme se milovali nejvýš jednou za dva tři měsíce, někdy třeba až po půl roce, a vždycky až poté, co jsem ho už příliš otravovala a Roger cítil, že prostě musí splnit svou povinnost. Zvláštní, jak člověk tyhle zásadní věci přehlédne nebo jak je sám sobě zdůvodňuje. Já si prostě namlouvala, že Roger je ve stresu ze svého zaměstnání nebo naopak ze shánění nového místa, to podle aktuální situace. Jindy nám zase v posteli spaly děti nebo pes nebo se do toho připletlo něco, cokoliv jiného. Ale v tom ten problém zřejmě nebyl. Možná jsem ho docela obyčejně nudila. Ale když jsem se toho rána na Rogera dívala, byl sex to poslední, nač jsem dokázala myslet. Můj život byl ohrožen v samých základech a já bojovala o pouhé přežití. Konečně se mu podařilo odmotat si mé paže z krku a já utekla do své koupelny, kde jsem dlouho vzlykala do ručníku a pak jsem se na sebe pořádně podívala do zrcadla. Spatřila jsem nejen to vrabčí hnízdo, které se mi udělalo na hlavě po osmi hodinách strávených hlavou na polštáři, ale i zbytky borůvkového koláčku mezi zuby. Sotva jsem si uvědomila, že takhle mě předtím viděl Roger, rozvzlykala jsem se ještě srdceryvněji. Neměla jsem tušení, co podniknout, abych ho nalákala zpátky, a co bylo ještě horší, možná to už ani nešlo. Teď si dokážu přiznat, že jsem dokonce chvíli doufala, zda Rogera u mě neudrží dědečkův svěřenecký fond. Možná jsem si slibovala, že jeho přirozená nesamostatnost ho bude navždy 16
nutit, aby na mně zůstal závislý. Ale podle všeho selhal i tenhle trik. Bláhově jsem si slibovala, že když z něho sejmu břemeno veškeré zodpovědnosti a budu brát všechny naše potíže s nadhledem, bude mě milovat o to víc. Místo toho jsem náhle měla dojem, že mě nenávidí. Vzpomínám si, že jsem proplakala celý den. Večer se Roger odstěhoval do pokoje pro hosty. Dětem napovídal, že potřebuje v klidu dodělat nějakou práci. Prokodrcali jsme se přes Den díkůvzdání nešikovně a trapně jako náklaďák s píchlými pneumatikami. U oběda se sešli moji i Rogerovi rodiče a jeho sestra Angela s dětmi. Loni ji opustil manžel kvůli sekretářce. Náhle jsem si představila, že v dohledné budoucnosti na tom budu navlas stejně jako ona. Z ryzího studu jsem se nikomu nesvěřila, jen Rogerova sestra poznamenala, že vypadám maličko zdrchaně. Jistě, jako vypadala zdrchaně ona, když od ní odešel Norman. Šest měsíců se potácela v bezbřehém zoufalství a podle všeho ji v současnosti zachraňoval pouze fakt, že se nedávno zapletla se svým psychiatrem. Vánoce byly toho roku jedním slovem nesnesitelné. I když jsme všichni pečlivě zavěsili punčochy vedle komína, prolévala jsem slzy každou vteřinou, kdy se nikdo nedíval. A co hůř, pořád ještě jsem tomu nevěřila a dělala první poslední, abych Rogerovi jeho odchod vymluvila, ovšem nezašla jsem tak daleko, abych si koupila nové noční košile. Ty svoje věrné kamarádky jsem potřebovala ještě víc než kdy jindy. Nosila jsem je teď s Rogerovými ponožkami, které už nešly do páru. Ale Roger mezitím začal chodit na psychoanalýzu a byl ještě více než na začátku přesvědčený, že se rozhodl pro správný krok. Tentokrát neměl dokonce ani potíže v zaměstnání a přestal vést řeči o tom, jak napíše román. Dětem jsme to pověděli až na Nový rok. Samovi bylo tehdy šest a Charlotte jedenáct. Tak nepředstavitelně brečely, až jsem si myslela, že ten pohled nepřežiju. Jedna moje známá prohlásila o podobné situaci, že to byl nejhorší den jejího života, a já jí to ochotně věřila. Když jsme to dětem konečně řekli, vyzvracela jsem se a zalezla do postele. Roger zavolal 17
svému psychologovi a vyšel si se známým na večeři. Začínala jsem ho nenávidět. Vypadal tak zdravě, zatímco já byla uvnitř nadobro mrtvá. Zabil mě a zabil všechno, v co jsem kdy věřila. Nejhorší na tom byla skutečnost, že místo abych nenáviděla jeho, nenáviděla jsem sama sebe. Čtrnáct dní nato se odstěhoval. Zkusím vás ušetřit nudných detailů a zmíním se jen o důležitých bodech. Podle Rogera všechno stříbro, porcelán, lepší kousky nábytku, stereo, počítač a sportovní vybavení patřily jemu, protože on při jejich nákupu podepisoval šeky, třebaže na jeho šekovou knížku plynuly peníze z mého svěřeneckého fondu. Mně připadlo všechno povlečení, kusy nábytku, jež jsme oba nesnášeli ode dne jejich pořízení, a všechno v kuchyni, ať rozbité či nerozbité. Už se stačil spojit s právníkem, ale teprve když se odstěhoval, jsem zjistila, že se se mnou soudí o odstupné a výživné na děti v té výši, jakou ho podle jeho soudu stály pokaždé, když si je na chvíli vzal k sobě, a to včetně zubní pasty a poplatku v půjčovně videokazet. A měl přítelkyni. Toho dne, kdy jsem se to dozvěděla, jsem náhle pochopila, že je mezi námi definitivní konec. Poprvé jsem ji spatřila, když jsem na den svatého Valentýna vezla autem děti k Rogerovi a ona ho doprovázela. Byla dokonalá. Líbezná, plavovlasá, sexy, sukýnku tak krátkou, že jí zpod ní vykukovaly kalhotky. Vypadala jako čtrnáctiletá a já doufala, že IQ má jako sedmiletá. Roger měl na sobě lyžařskou bundu a džíny, což bylo oblečení, které předtím vždycky striktně odmítal, a zubil se tak vilně, že bych mu nejradši jednu vrazila. Ta kočka byla pohádková a mně se z ní zvedal žaludek. Nemělo cenu si něco nalhávat. Proklatě dobře jsem věděla, proč odešel. Nešlo jen o to, aby si něco dokázal, jak mi opakovaně zkoušel namluvit, a aby na mně přestal být závislý (Dělal si legraci? Kdo ho bude vydržovat, když ne já?), kteréžto důvody by v člověku málem vzbudily obdiv, kdybych se neocitla té dívce tváří v tvář a nespatřila pravdu. Byla krásná a já (i kdyby mi z krásy něco zbývalo, jako že jistě ano) 18