jedna
K
dyž začal vlak zpomalovat před stanicí Highland Park, podíval se Martin Warner na hodinky. Tři čtvrtě na sedm. Nijak brzy, ale ani nijak zvlášJ pozdě; v poklidu zvládne večeři, podívá se na basket a potom uloží Sarah s Timem do postele. Vlak se roztřásl, brzdy rozskřípěly a Warner vstal, v myšlenkách už u horkých lasagní a studeného piva. Napadlo ho, že pokud nebude Leanne moc utahaná, mohli by si v ložnici před spaním trochu užít. Na nástupiště už se snášel soumrak, lezavé říjnové ovzduší a mrazivý vítr od Michiganského jezera předznamenávaly dlouhou zimu; Warner se bezděky otřásl, přitáhl si kabát těsněji k tělu a zařadil se mezi ostatní obyvatele Highland Parku, kteří právě vystoupili z vlaku – uniformní tlačenice na míru šitých obleků, elegantních kravat a drahých aktovek, sdílená touha dostat se domů, do tepla, k jídlu. Cestující se vyhrnuli z nádraží a Warner zamířil společně s davem na protější stranu parkoviště; zástup pozvolna řídl, až kolem něj zbylo jen pár opozdilců. Když zůstal na chodníku sám, zastavil se, přejel pohledem po souostroví aut a marně mezi nimi zapátral po tom svém. V zadním rohu parkoviště už vládlo šero a Warner svůj vůz nikde neviděl. Mžoural do stínů, točil se dokola a teprve po chvíli mu došlo, že přímo před jeho auto někdo zaparkoval bílou nákladní dodávku značky Ford.
8
Owen Laukkanen
Napadlo ho, že je asi unavenější, než si myslel, nahmatal v kapse klíče a zamířil kolem dodávky k čekajícímu lexusu. Stiskl tlačítko na klíčence, auto zacvrlikalo v odpověP a on se natáhl ke klice. Ale než stačil otevřít dveře, ozval se za ním ženský hlas. „Marty? Jsi to ty? Martine Warnere?“ Hlas patřil mladé ženě a zněl šJastně, jako by ji potěšilo, že tu na Warnera tak nečekaně narazila. Odložil aktovku a s odpovídajícím úsměvem se obrátil, aby neznámou pozdravil. V duchu při tom trochu provinile doufal, že bude stejně přitažlivá jako její hlas. Jenže místo usměvavé krásky spatřil dva muže s obličeji zakrytými černými lyžařskými kuklami. Dodávka za jejich zády měla boční dveře dokořán a Warner jen tupě, nechápavě zíral dovnitř, dokud mu někdo čímsi nezavázal oči. Pak už neviděl nic. Ucítil, jak ho popadli za ramena a strčili do dodávky, a pak kolem sebe slyšel tlumené mužské hlasy prosycené napětím. „Máte ho?“ „Je to v suchu.“ Dveře se zabouchly, motor dodávky se hřmotně probudil k životu a vůz začal couvat. Warner ležel na podlaze, měl zavázané oči, ruce spoutané za zády a najednou se mu hlavou začaly honit děsivé myšlenky, vtíravé, neodbytné představy vlastního pomláceného těla, zkrvavené, anonymní mrtvoly. „Já myslím, že jste se spletli,“ zakňoural chabě. „Nevím, po kom jdete, ale já to určitě nejsem.“ Znovu promluvila ta žena. „Jste Martin Warner z Linden Park Place 15? Manžel Leanne Warnerové, otec Sarah a Tima Warnerových?“ Warner měl dojem, že se každým okamžikem pozvrací. „Neubližujte jim,“ vypravil ze sebe. „Vašim dětem se nic nestane, Martine. Uklidněte se.“ „Proč mi tohle děláte?“ Zkroutil se v poutech a natáhl krk po zvuku jejího hlasu. „Kam mě vezete?“ „S tím si teP nelamte hlavu,“ odpověděla. „Až se tam dostaneme, všechno vám vysvětlíme.“ Dodávka jela patnáct, možná dvacet minut, potom někam
Profesionálové
odbočila a zastavila. Řidič vypnul motor. „Obhlídni to.“ Přední dveře se otevřely a zabouchly. Po minutě se odsunuly zadní dveře. „Čisto.“ Někdo Warnera zvedl na nohy a vystrčil ho z dodávky. „Hněte sebou.“ Nechal se odvést nahoru po schodech a pak dlouhou chodbou, kde nakonec odbočili doleva, udělali ještě několik kroků a pak ho uložili na postel. „Sedněte si,“ přikázal mu jeden z mužů. „Poslouchejte.“ Warner se posadil. Zaposlouchal se do okolních zvuků: šustění kroků na koberci, přesouvání židlí. Dveře zaklaply a někdo je zamkl. „Takže, Marty.“ Třetí hlas, mužský, mladý, asertivní. „Omlouvám se za tu pásku přes oči. Čistě preventivní opatření. Pokud mi slíbíte, že si ji nesundáte, uvolním vám ruce. Platí?“ Warner přikývl. „Dobře.“ „Jestli si pásku sundáte a uvidíte naše obličeje, Marty, budeme vás muset zabít.“ Warner polkl. „Slibuju, že si ji nechám na očích.“ Někdo mu rozvázal ruce a on si opatrně promasíroval zápěstí. Kdosi mu vložil do ruky sklenici a on ji zvedl ke rtům. Voda. Uvědomil si, že má žízeň, a tak sklenici několika doušky vyprázdnil. „Rád byste věděl, proč jsme vás sem přivezli,“ pokračoval ten třetí hlas. Warner už dospěl k závěru, že to je nejspíš šéf celé skupiny. „Je to tak?“ Warner přikývl. „Ano.“ „OdpověP je prostá. Unesli jsme vás, Marty. Budeme za vás chtít výkupné. Netoužíme vám ubližovat. Dokonce se vynasnažíme, abychom vám nadělali co nejmenší potíže. Pokud všechno půjde podle plánu, můžete být zítra doma.“ „Policie,“ hlesl Warner. „Najdou vás.“ „Nenajdou,“ namítl ten muž. „Protože se o ničem nedozvědí. Sledujeme váš dům, Marty. Vaše rodina je neustále pod dozorem. Jestli někdo zavolá na policii, zjistíme to. A pak podle toho budeme muset jednat.“ Warner znovu naprázdno polkl. „Nikdo na policii nezavolá.“
9
10
Owen Laukkanen
Kdosi mu vtiskl do ruky mobilní telefon. „Nebude to nic složitého,“ řekl ten muž. „Zavoláte Leanne a povíte jí, že jste v pořádku. Povíte jí, aJ nevolá na policii. Povíte jí, že jestli na policii zavolá, už vás neuvidí.“ „Kolik chcete?“ „Pak jí povíte, že vás může mít zítra zpátky. Nezkřivíme vám ani vlásek na hlavě. Žádáme jen drobné nálezné.“ „Tak kolik, sakra?“ zeptal se netrpělivě Warner. „Šedesát táců, Marty,“ odpověděl muž. „V neoznačených dvacetidolarovkách. Chceme je během čtyřiadvaceti hodin. Až bude mít vaše žena peníze připravené, sdělíte jí, kam je má doručit.“ „Šedesát tisíc dolarů?“ zopakoval Warner. „To je k smíchu. Jen za minulý rok jsem utratil víc.“ „To víme,“ ujistil ho muž. „A víme i to, že jste loni vydělal přes milion spekulacemi s ropou. Je to tak? Šedesát táců je pro vás, jako když plivne.“ Warner se zarazil. „Odkud jste se tohle všechno dozvěděli?“ „Proklepli jsme si vás, Marty.“ Ucítil, jak se někdo postavil vedle něj a tiskne klávesy na mobilním telefonu. „A teP pěkně zavolejte manželce.“
dvě
A
rthur Pender hleděl z okna restaurace, sledoval auta, která na pozadí padajícího soumraku zajížděla na parkoviště nebo odtud vyjížděla. Další hladká šichta, pomyslel si. Tohle je snazší než obracet hamburgery. Dodávku koupil Sawyer v pondělí v Kansas City, den poté, co inkasovali výkupné od manželky LaSalleho. Celá čtyřka se ještě tu noc přesunula k Chicagu a do Highland Parku dorazili kolem čtvrté ráno. Našli si laciný motel u dálnice a za úsvitu se dostali do postele. Pender se poprvé po týdnu pořádně vyspal. V úterý měli oddychový den. Myšák se Sawyerem si v půjčovně pronajali malou toyotu a vyrazili do Chicaga na zápas Blackhawks. Pender s Marií se vypravili k Michiganskému jezeru. Na dlouhou procházku. Dopřáli si dobrou večeři. Trochu se přiopili a naplno využili toho, že mají čas sami pro sebe. Středu strávili shromažPováním předběžných informací, proklepávali si Warnera, seznamovali se s jeho zvyky. ZjišJovali si, kdy kam jezdí. Klasickým sledováním v terénu si ověřovali údaje, které Myšák vydoloval z internetu. Čtvrtek: generálka. Všichni trochu podráždění. Napjatá nálada. Všechno do puntíku připravené a nebylo do čeho píchnout. Sawyer s Myšákem se přetahovali o dálkový ovladač k televizi. Marie odtažitá, ustaraná. Pátek byl den D. Pender jako obvykle skoro nespal. Před akcí byl vždycky jako na trní. Jako kdyby na Štědrý večer čekal na Santa Clause.
12
Owen Laukkanen
A protože se v posteli v jednom kuse převracel a ošíval, nemohla kvůli němu spát ani Marie, proto nakonec kolem třetí ráno vstal a šel se podívat vedle k Sawyerovi s Myšákem. Koukali na akční filmy na kabelovce. Chvíli se díval s nimi a pak v křesle usnul. Ráno strávili posledními přípravami. Postavili dodávku vedle Warnerova lexusu na parkovišti u nádraží, Pender v toyotě celý den doprovázel Leanne Warnerovou a pak se vrátil do motelu. Pokoj pro rukojmí byl připravený. Marie zamčená v koupelně, kde si před zrcadlem nacvičovala svoje repliky. Sawyer dřímal a Myšák koukal na telku. Klídek. V podvečer se vrátili na parkoviště. Pender se Sawyerem v dodávce. Myšák v toyotě. Marie na nástupišti. Všichni soustředění. Všichni klidní. Za deset sedm přijel vlak. Marie na nástupišti zpozorovala Warnera. Následovala ho na parkoviště. Pender zavolal Myšákovi, že je vzduch čistý. Myšák blikl dálkovými světly na Marii. Od toho okamžiku nebylo cesty zpět. Museli to dotáhnout do konce. Tak do toho! Všechno proběhlo přesně podle plánu. Warnera sebrali bez problémů, dopravili ho do motelu, zpracovali ho. Warner zavolal manželce. Trochu se zklidnil. Co je pro takového člověka šedesát táců? Obyčejné kapesné. Hrstka drobných ve sklenici ve sklepě. Leanne Warnerová výkupné bez potíží sehnala. Peníze měla připravené už v sobotu odpoledne, dávno před vypršením stanovené lhůty. Na policii nebyla. Myšák ji v toyotě sledoval, aby měli jistotu. Řídila černý Lincoln Navigator a přijela sama, přesně podle pokynů. Peníze zanechala v černé cestovní tašce na určeném místě, zaparkovala opodál a čekala. Myšák objel okolí v toyotě a zavolal, že je vzduch čistý. Sawyer s Penderem přijeli s dodávkou, oba ve slunečních brýlích a s kšiltovkami staženými do očí. Pender sebral tašku s hotovostí. Prohlédl ji, spočítal peníze, ujistil se, že jsou v pořádku. Samé skvostné, ohmatané dvacetidolarovky. Vykopli Warnera z dodávky, zatáhli za ním dveře a vmísili se do dopravy.
Profesionálové
Bezchybná akce. Leanne Warnerová uměla poslouchat. Nesnažila se je následovat. Podle Myšáka se řídila klasickým scénářem: rozběhla se k manželovi, padla mu kolem krku, sundala mu pásku z očí. Dojemné znovushledání. Pak odjeli domů. „Nesmíte na policii,“ varoval je oba Pender. „Ani po návratu domů. Budeme vás sledovat. Jestli se obrátíte na policii, přijdeme si pro děti.“ V Racine, hned za státní hranicí, si rozdělili peníze. Dvacet tisíc dal Pender stranou na pokrytí nákladů: za dodávku, auto z půjčovny, mobilní telefony, motel, jídlo a benzin. Takže zbylo čtyřicet tisíc pro tým. Deset tisíc na jednoho. Dělení rovným dílem. Deset tisíc za Warnera a deset tisíc za tu šichtu v Kansas City dalo dohromady dvacet tisíc za měsíc. Když se k tomu připočetlo těch zhruba pětadvacet za zářijové šichty, byl to slušně výdělečný podzim. Vyčistili dodávku a nechali ji stát za nějakým skladištěm ve Waukeganu. Pender se Sawyerem v prodejně s ojetými auty v obci Lake Forest koupili za hotové nový vůz, zachovalý GMC Savana, a když vrátili toyotu do půjčovny, hodili mobily a staré poznávací značky do Michiganského jezera. TeP seděli v Racine v restauraci Denny’s a přemýšleli, co dál. „Můžeme sfouknout Milwaukee,“ navrhl Myšák. „Tam najdeme vhodnou oběJ natošup.“ „Milwaukee je moc blízko,“ namítl Pender. „Když teP zkusíme šichtu ve Wisconsinu, může si někdo dát dvě a dvě dohromady. Spíš jsem uvažoval o Minneapolis. Rychlovku, než se udělá moc velká kosa. Pak dolů do Detroitu a na jih za sluníčkem.“ „To bych brala,“ ozvala se Marie. „Co takhle dát Floridu?“ „Jo, Disney World,“ přidal se Myšák. „Disney World?“ obrátil se k němu Pender. „Jako unést Myšáka Mickeyho?“ „Proč ne, ten je ve vatě,“ opáčil Myšák. „Minnie za něj zaplatí a máme do konce života vystaráno.“ Pender se zasmál. „Co ty na to, Matte? Florida?“ Sawyer zvedl hlavu od té největší snídaně, jakou v jídelním lístku našel. Přikývl. „Rád bych si zkusil trochu zasurfovat.“
13
14
Owen Laukkanen
„A na to se napijeme,“ zajásal Myšák a pozvedl sklenku. Připili si na nový plán a pak se mlčky pustili do jídla. Všichni rozjímali o poslední úspěšné šichtě. Když vymetli talíře a na stole před nimi ležel účet, Pender si odkašlal. „Tak fajn,“ pronesl. „Matt s Myšákem dneska v noci odjedou do Minnesoty. Ubytujete se a zkusíte vytipovat vhodný cíl.“ Potom se usmál na Marii. „My dva pojedeme vlakem. Kluci nás můžou zítra vyzvednout na nádraží.“ Vytáhl peněženku a vyskládal na účtenku bankovky. „Všichni jste odvedli skvělou práci,“ řekl. „Čau v Minnesotě.“
tři
K
irk Stevens se podíval na tělo na chodníku a zachvěl se. Dýchl si do dlaní, promnul si je a toužebně se ohlédl ke svému džípu Cherokee, zaparkovanému asi třicet metrů opodál ve stínech. Znovu se zachvěl, sklopil zrak k mrtvole a pak nakoukl do zející kabiny tahače značky Peterbilt, před kterým tělo leželo. Zástupce šerifa také pohlédl do kabiny, pak se obrátil ke Stevensovi. Byl to mladý kluk, nakrátko ostříhané vlasy, trochu drzý. „Nechápu, proč sem k tomu museli volat vás,“ zamračil se. „Jako kdybysme nedokázali rozlousknout tuctovou vraždu.“ Stevens si přidřepl, aby si tělo lépe prohlédl. „Na to se budete muset zeptat jinde.“ Nebožtík sám nebyl o moc starší než zástupce šerifa. Na hlavě měl nakřivo posazenou kšiltovku se znakem baseballového týmu Twins, k tomu dlouhou maskáčovou zimní bundu a vedle na chodníku ležela pistole ráže 9 mm, která mu podle všeho vypadla z ruky. Z hrudníku měl slepenec krve, prachového peří a broků. Zástupce šerifa se opřel o kabinu tahače. Zahleděl se na Stevense. „Tak co se tu podle vás stalo?“ zeptal se. Stevens k němu zvedl hlavu, pak se zadíval na tahač osvětlený modročervenou září majáčku na policejním autě. Kromě tahače, policejního vozu a Stevensova starého džípu bylo parkoviště odpočívadla prázdné, ačkoli mezi stromy Stevens viděl
16
Owen Laukkanen
reflektory aut mířících po dálnici číslo 35 na sever do Saint Paulu. Dveře kabiny byly otevřené. Mladík dostal k večeři porci žhavého olova. Řidič tahače se někam vypařil. „Já vám povím, co se tady stalo,“ pokračoval zástupce šerifa. „Tenhle smrkáč chtěl ten tahač ukrást. A řidič mu to dal sežrat. Pak zpanikařil a utekl. Ukradl smrkáčovo auto a prásknul do bot. Co říkáte?“ Stevens k němu vzhlédl. „Možná.“ Mladík si odfrkl. „Podle mě je to hotová věc. Není co řešit, případ uzavřen. Nemá smysl sem tahat někoho od kriminálky.“ Zatímco se Stevens narovnával z dřepu a cítil, jak svaly sténají bolestí, pomyslel si, že v tomhle má zástupce šerifa pravdu. Když mu volali, díval se právě s Nancy a s dětmi na film – nečekaně dobrý film. Bohužel na něj přišla řada a při jeho smůle to samozřejmě znamenalo stokilometrovou vyjížPku do studeného minnesotského zapadákova, navíc ve společnosti tohohle namachrovaného bažanta. S veškerými nadějemi na klid a odpočinek se mohl rozloučit. Život s Úřadem pro kriminální vyšetřování. Stevens taky býval městský policajt, kdysi, před patnácti lety. Pět let v Duluthu. Úplně mu to stačilo. Ty vraždy, drogoví dealeři a drobné loupeže v samoobsluhách se mu brzy začaly zajídat, nudné podřadné zločiny ze zoufalství. Když se naskytlo místo u kriminálky, vzal ho, přestěhovali se do Saint Paulu a nikdy toho rozhodnutí nelitoval. Jenže v poslední době práce u státní policie sestávala převážně z papírování a pátrání po neúmyslných vrazích, každý měsíc další dvě nová těla v dalších dvou malých městech. Loupežná přepadení, která se vymkla z ruky, kšefty s drogami, které se vymkly z ruky, manželské hádky, které se vymkly z ruky. Skutečně se nedalo mluvit o případech světového významu. Stevens se rozhlédl po místě činu. Kabina velkého tahače byla prošpikovaná dírkami a zpětné zrcátko viselo napůl ustřelené ze sloupku. Obešel návěs k vypáčeným zadním dveřím.