1
Jednoho deštivého dopoledne počátkem prosince seděla v předním pokoji svého domu v Pepys Road číslo 42 dvaaosmdesátiletá žena a přes krajkovou záclonu se dívala ven na ulici. Jmenovala se Petunia Howeová a čekala na dodávku, která jí měla dovézt zboží z Teska. Petunia byla nejstarší osobou v Pepys Road a zároveň poslední osobou, jež se v této ulici narodila a dosud zde bydlela. Její spojení s tímhle místem však sahalo podstatně dál, neboť dům koupil Petuniin dědeček ještě dřív, než ulici vůbec postavili. Byl úředníkem u advokáta oprávněného vést obhajobu u vyšších soudů a pracujícího v různých právních oblastech v Lincoln’s Inn. Petuniin dědeček byl jednak konzervativní, jednak člen konzervativní strany a svoje místo předal po vzoru advokátních úředníků svému synovi, a když ten pak zplodil samé dcery, pomyslný štafetový kolík přešel do rukou přiženěného vnuka. Tím byl Petuniin manžel Albert, který zemřel před pěti lety. Petunia se nepovažovala za osobu, která „už všechno viděla“. Měla za to, že vedla omezený, jednotvárný život. Nicméně prožila dvě třetiny celé historie Pepys Road a viděla toho spoustu, přičemž si všimla více věcí, než kdy přiznala, a odsuzovala je co nejméně. V tomto ohledu měla pocit, že pokud jde o odsudky, Albert jich vyslovil ažaž za ně za oba. Jedinou mezeru v jejím životě v Pepys Road představovalo období, kdy byla na počátku druhé světové války evakuována a roky 1940 až 1942 strávila na statku v Suffolku. Na tuto dobu ani dnes raději nevzpomínala, ne že by 15
se k ní někdo byl choval hrubě – hospodář i jeho manželka k ní byli tak hodní, jak jen to uměli, a tak hodní, jak jim to dovoloval fyzicky náročný život plný dřiny –, ale zkrátka proto, že se jí stýskalo po rodičích a po přívětivém, známém životě za dnů, které rámoval otcův příchod z práce a čaj, který společně popíjeli v šest hodin. Ironií osudu sice Petunii evakuovali, aby unikla bombardování, ale v noci roku 1944, kdy o deset domů dál dopadla na ulici raketa V-2, se právě zdržovala doma. Stalo se to ve čtyři ráno a Petunia si ještě pamatovala, že onen výbuch nebyl ani tak zvukovým jako spíše hmatovým vjemem: tvrdě ji vystrčil z postele jako společník, kterého přestalo bavit s ní spát, ale přitom by jí nerad ublížil. Tenkrát v noci zahynulo deset lidí. Pohřeb, který se konal ve velikém kostele na obecní louce, byl hrozný. Pohřby se daly lépe snášet za deště, kdy nebylo nad hlavou vidět nebe, ale tehdy byl den jasný, čerstvý a svěží a Petunii nešel z hlavy ještě řadu měsíců. Po ulici přijela dodávka; před domem zpomalila a zastavila. Diesel řval, až se rozdrnčela okna. Že by to už bylo ono? Kdepak, řidič znovu zařadil rychlost a dodávka se hlučně a zvolna vzdalovala po hrbolech retardérů. Toto opatření mělo omezit provoz na ulici, ale evidentně ho jen obohatilo o hluk a zplodiny, poněvadž řidiči zde sice zpomalili, ale jakmile auto přes hrboly přehrkalo, zase honem šlápli na plyn. Co sem retardéry nainstalovali, neminul den, aby si na ně Albert nestěžoval: do slova a do písmene jediný den od chvíle, kdy byla silnice znovu uvedena do provozu, až do jeho náhlé smrti. Petunia uslyšela přibrzdit to auto o kus dál: dovážka zboží, ale nikoliv potravin a nikoliv k ní. Ano, tohle byla jedna z věcí tady v ulici, kterých si poslední dobou všimla: rozmohly se dovážky zboží. Objevovaly se ve stále hustším sledu, jak ulice začínala být stále víc nóbl, a teď na svoje zboží čekala i Petunia. Dříve se pro takové obchodování užívalo výrazu „zákaznická dovážka“. Vzpomínala, že o něm mluvívala i její matka. V člověku to jaksi budilo obraz mužů v cylindrech na vozech tažených koňmi. Ve svém věku jsem se stala součástí majetné vrstvy, pomyslela si Petunia. Neubránila se úsměvu. Nákup, na který čekala, sestával 16
z potravin a jednalo se o experiment ze strany Petuniiny dcery Mary, žijící v Essexu. Petunia začínala s výpravami do obchodů mírně zápolit; sice s tím neměla žádné zásadní potíže, ale přesto už jí výlet na hlavní třídu a zpět s více než jedním košíkem nákupů dělal těžkou hlavu. Mary jí proto zařídila dovoz základních potravin s představou, že jednou týdně ve stejnou dobu, to znamená ve středu mezi desátou a polednem, Petunii z obchodu doručí objemnější a těžší zboží. Petunia by byla bývala mnohem, mnohem radši, kdyby k ní vždycky přijela Mary anebo Maryin syn Graham, který bydlel v Londýně, a pomohli jí vyřídit nákup osobně; tuto možnost jí ovšem nikdo nenabídl. Znovu se ozval rachot dodávky, tentokrát ještě hlasitěji. Pak vůz poodjel, ale ne daleko: uslyšela, jak zaparkoval hned u domu. Přes okno uviděla logo: Tesco! K její předzahrádce došel muž s přepravní bedýnkou; podařilo se mu bokem šikovně drcnout do závory a vyháknout ji. Petunia se opatrně, za pomoci obou paží zvedla. Chvíli trvalo, než pevně stanula na nohou. Otevřela dveře. „Brejtro, zlatíčko! Jste v pohodě? Všecko přesně podle objednávky, žádný náhražky. Mám vám to zanést dovnitř? Sice po mně hned vystartoval ten maník přes parkování, ale já ho hned odpálkoval. Jen ať se opováží!“ Ten milý chlapík z Teska jí donesl nákup až do kuchyně a složil tašky na stůl. Jak Petunia stárla, čím dál častěji si všímala toho, jak lidé bezmyšlenkovitě předvádějí svoje zdraví a sílu. Například ta lehkost, s níž tenhle mladík zvedl těžkou bedýnku a složil ji na stůl, než z ní vyndal čtyři tašky naráz. Když tašky zdvihl, ramena i paže odtažené od těla se mu napjaly; dodávalo mu to na mohutnosti – vypadal jako lední medvěd, který chodí do posilovny. Petunia sice nebyla nijak na rozpacích kvůli zastaralému zařízení domu, ale vzhled kuchyně ji přece jen trochu zamrzel. Linoleum, které začalo vyhlížet ošlapaně, teď jaksi vypadalo tuplem ošlapaně, i když bylo čisté. Zdálo se však, že to mladík nepostřehl. Choval se velice zdvořile. Kdyby byl z těch, co dostávají spropitné, Petunia by se mu náležitě revanšovala, jenomže když jí Mary dovážku zařizovala, řekla jí – podrážděně, jako by svou 17
matku natolik znala, aby se už mohla rozčilovat kvůli tomu, nač Petunia právě myslí –, že zaměstnancům supermarketu, kteří rozvážejí zboží, se spropitné nedává. „Děkuji vám,“ pravila Petunia. Když za ním zavřela dveře, na rohožce spatřila pohlednici. Shýbla se – opět opatrně – a zvedla ji. Byla to fotografie čísla 42 v Pepys Road, jejího vlastního domu. Obrátila kartičku v prstech. Neviděla žádný podpis, jen vzkaz naťukaný na stroji. Stálo tam: CHCEME TO, CO MÁTE VY. Petunia se neubránila úsměvu. Co z jejího majetku by mohl, propánakrále, někdo chtít?
18
2
Majitel čísla 51 v Pepys Road, domu naproti obydlí Petunie Howeové, byl právě v práci, a to v londýnském City. Roger Yount seděl u stolu ve své kanceláři v bance Pinker Lloyd a počítal. Snažil se zjistit, zda jeho letošní prémie dosáhne výše milionu liber. Čtyřicátník Roger byl mužem, jenž v životě získal všechno snadno. Měřil něco přes metr pětaosmdesát, což bylo přesně tolik, aby necítil potřebu maskovat svou výšku tím, že by se hrbil, takže i když budila dojem nenucenosti, jako by na něj – stejně jako gravitace – působila během dospívání méně než na obyčejnější lidi. Jeho výsledná samolibost se tedy zdála tak zasloužená a pojila se s tak nepatrnou potřebou zdůrazňovat vlastní bohatství vzhledem k ostatním lidem, že působila jako jistý druh šarmu. K tomu přispíval fakt, že Roger byl jakýmsi anonymním způsobem hezký a měl velmi dobré způsoby. Navštěvoval dobrou internátní školu (Harrow) a univerzitu (Durham) a získal dobré zaměstnání (v londýnském City), a co se týče načasování, zvolil ho dokonale (těsně po Velkém třesku a těsně před tím, než City pobláznili matematičtí géniové a/nebo mladí bezskrupulózní dravci). Hladce by zapadl do starého londýnského City, kde lidé chodili do práce pozdě a odcházeli záhy a mezitím si odskočili na chutný oběd a kde všechno záviselo na tom, kdo jste a s kým se znáte a jak dobře zapadnete do houfu a kde se za největší čest považovalo být takzvaně jedním z nás a „táhnout s ostatními za jeden provaz“; Roger však velmi dobře zapadal i do City nového, kde bylo všechno zdánlivě podřízeno elitářství, kde vládla ideo19
logie vymezená heslem Tvrdě pracuj, tvrdě hraj a neber rukojmí, k dobrém tónu patřilo být v kanceláři minimálně od sedmi do sedmi a nikdo se nestaral o váš přízvuk ani původ, dokud jste předváděli, že jste ochotní a umíte zaměstnavateli vydělat peníze. Roger měl hluboké, instinktivní pochopení pro to, že lidé v novém City mají rádi ty, kteří připomínají City staré, pokud ovšem dotyční demonstrují, že i oni přijali styl nového City, a sám kromobyčej obratně signalizoval svůj status člověka, který by sice byl ve starém světě jako doma, ale přitom miluje svět nový – že porozuměl, oč jde, dotvrzoval i svým oblečením: nádhernými obleky ve stylu elegantního flinka, šité ovšem přímo na Savile Row. (S tím mu pomohla jeho manželka Arabella.) Byl oblíbeným šéfem, který nikdy neztrácí trpělivost a umí přimět lidi, aby hnuli s prací. Tohle byla důležitá dovednost. Dovednost, která má v dobrých letech cenu milionu babek, řeklo by se… Avšak spočítat si výši vlastní prémie, to nebylo v Rogerově případě tak prosté. Jeho zaměstnavatel, menší investiční banka, nenastavil pravidla pro výpočet takhle jednoduše: do hry vstupovala řada hledisek souvisejících s celkovým ziskem firmy, s tím, jakým dílem k tomuto zisku přispělo Rogerovo oddělení, které obchodovalo na devizovém trhu, dále relativní výkon jeho oddělení ve srovnání s konkurencí a řada dalších faktorů, z nichž mnohé nebyly ani za mák transparentní a některé se opíraly o subjektivní posouzení toho, jak si Roger vede coby manažer. Působil zde též prvek záměrné mystifikace, který třímal v rukou kompenzační výbor, známý někdy jakožto Politbyro. Zkrátka a dobře, ohledně výše prémie si člověk nikdy nemohl být ničím jist. Na Rogerově stole trůnily tři počítačové monitory, z nichž jeden sledoval činnost oddělení v reálném čase, další patřil Rogerovu vlastnímu počítači, kde se vyřizovaly e-maily, interní zprávy, videokonference a diář, a poslední sledoval obchody v devizovém oddělení za celý rok. Podle něj vykazovali při obratu 625.000.000 £ zisk zhruba 75.000.000 £, což nebylo špatné, ačkoliv to tvrdil on sám. Při pohledu na ty cifry by bylo jen spravedlivé, aby byl odměněn milionovou prémií. Nicméně letoš20
ní rok byl od zhroucení firmy Northern Rock před několika měsíci podivný. Tahle firma se zničila v podstatě sama, v důsledku vlastního obchodního modelu. Kredit jim vyschl, Anglická banka zaspala a burzovních spekulantů se zmocnila panika. Od té doby kredit podražil a lidi byli nervózní. Pokud šlo o Rogera, bylo to v pořádku, protože v obchodu s devizami znamená nervozita lehkomyslnost a lehkomyslnost značí výnosnost. Devizový trh zaznamenal řadu celkem evidentně jednosměrných vkladů do výnosných měn, například do argentinského pesa; devizová oddělení některých konkurenčních firem se chovají jako loupežnické bandy, to věděl. A právě zde začínala dělat potíže zmíněná netransparentnost. Politbyro by mohlo Rogera poměřovat nějakým nemožným standardem ziskovosti, který vychází z počínání nějakého veleúspěšného idiota, mladého agresora, kterému vyšlo pár ztřeštěných divokých vkladů. K jistým výkonům se Roger nemohl dopracovat, aniž by podstoupil to, co banka označovala jako nepřijatelné riziko. Fungovalo to ale tak, že rizika se většinou zdála méně nepřijatelná, když vám vynášela pohádkové hromady peněz. Další potenciální potíž spočívala v tom, že banka mohla prohlásit, že letos vydělala méně, a prémie obecně tudíž zklamou očekávání – samozřejmě se šířily klepy, že Pinker Lloyd tutlá nějaké veliké ztráty v oddělení hypotečních půjček. Kromě toho zde bylo mediálně proprané zklamání z jejich švýcarské pobočky, kterou v utkání o převzetí moci trumfla konkurence, v důsledku čehož její akcie poklesly o třicet procent. Politbyro mohlo prohlásit, že „doba je zlá“ a „bolest musejí pocítit všichni“ a „tentokrát krvácí tak trochu každý z nás“ a (se spikleneckým zamrkáním) „napřesrok bude líp“. To by tedy byla olbřímí bolest, to by byl notný kopanec do prdele. Roger se s otočnou židlí obrátil tak, aby se díval z okna na Canary Wharf. Déšť se utišil a v časně zapadajícím prosincovém slunci se zdálo, jako by věže, jež obvykle vyhlížely tak solidně a skutečně, na chvíli zaplály chladným zlatým světlem. Bylo půl čtvrté, takže Roger bude v práci ještě alespoň čtyři hodiny; nastaly měsíce, kdy do banky přicházel, než slunce vyšlo, a domů 21
odcházel až po jeho západu. Toho už si Roger dávno přestal všímat a nijak zvlášť o tom nehloubal. Podle jeho zkušeností se lidé, kteří si stěžovali na pracovní dobu v City, buď chystali skončit, anebo měli dostat padáka. Otočil se na židli zase zpátky. Raději seděl čelem dovnitř, směrem k „jámě“, jak tohle místo kdekdo nazýval na počest burzovních síní, kde lidé hulákali, prali se a mávali lejstry, přestože se od něj oddělení devizového obchodu nemohlo lišit víc: u obrazovek zde sedělo čtyřicet lidí, kteří cosi mumlali do náhlavních mikrofonů či jeden druhému, ale obecně vzato, sotva zvedli oči od proudu dat. Rogerova kancelář měla skleněné stěny, ale byly tu žaluzie, jež si mohl zatáhnout, když potřeboval soukromí, a také měl novou hračku, mašinku vytvářející bílý šum, kterou zapínal, pokud chtěl zabránit tomu, aby hovor z kanceláře vyslechl někdo venku. Tenhle přístroj dostali všichni šéfové oddělení. Byl vážně luxusní. Ale po většinu času Roger rád nechával dveře kanceláře otevřené, aby mohl vnímat, co se děje ve vedlejší místnosti. Ze zkušenosti věděl, že je-li člověk odříznutý od vlastního oddělení, dost riskuje, a čím víc toho ví o počínání svých podřízených, tím nižší je pravděpodobnost, že by se z jejich strany mohl nadát nepříjemného překvapení. Tohle věděl částečně i díky způsobu, jímž získal svůj post. Právě v tomhle oddělení dělal zástupce vedoucího, když banka náhle nechala provést namátkové testy na drogy. Testům se podrobili čtyři z jeho kolegů a ani jeden z nich neobstál, což Rogera nijak neudivilo, jelikož testy proběhly v pondělí a on s jistotou věděl, že všichni mladší burzovní obchodníci byli celý víkend totálně našrot. (Dva z nich brali koks, jeden extázi a jeden hulil trávu – Rogerovi dělal těžkou hlavu právě ten poslední, protože marihuana byla podle jeho názoru drogou ztroskotanců.) Všichni čtyři dostali poslední vážnou výstrahu a jejich šéf vyhazov. Kdyby se byl Rogera zeptal, co se chystá, Roger mu to mohl sdělit, jenomže on se nezeptal a z toho, jak svého zástupce nechal za sebe dělat veškerou práci, čišela taková arogance, takové staromilství, že Roger, který byl v osobních vztazích příliš lenivý, než aby se choval sprostě či intrikoval, teď nikterak nelitoval, že bývalému šéfovi vidí záda. 22
Roger neměl osobní ambice; toužil především po životě, jenž by na něho nekladl příliš velké nároky. Jeden z důvodů, proč se zamiloval do Arabelly a oženil se s ní, spočíval v tom, že měla talent život mu ulehčovat. A tohle byl pro Rogera talent zásadního významu. Chtěl, aby se mu dobře vedlo a aby okolí vidělo, že se mu dobře vede. A doopravdy převelice chtěl svou milionovou prémii. Chtěl milion liber, poněvadž si zatím ještě milion nikdy nevydělal a poněvadž cítil, že mu právem patří a že dokládá jeho osobní cenu jakožto cenu pravého muže. Cifra 1.000.000 £ byla zpočátku napůl neurčitou, zpola komickou tužbou a posléze se stala skutečnou nezbytností, něčím, co potřeboval, aby mohl zapravit účty a uvést finance do pořádku. Jeho základní plat ve výši 150.000 £ byl příjemný coby ošatné, jak to nazvala Arabella, avšak jeho dvě hypotéky se z něj uplatit nedaly. Dům v Pepys Road měl dvojité průčelí a stál 2.500.000 £, což Rogerovi tehdy připadalo jako vrchol, přes nějž se už trh nepřehoupne, ovšem od té doby ceny znovu výrazně stouply. S Arabellou přestavěli podkroví, vyhloubili sklep, předělali celou elektřinu a instalace, protože bylo lepší tohle udělat jedním vrzem, probourali příčky v suterénu, přistavěli skleník, vybudovali postranní přístavek, v celém domě změnili dekorace interiéru (Joshuův pokoj byl laděn do kovbojského stylu, kdežto v Conradově převládal motiv kosmonautů, ačkoliv Conrad začal naznačovat, že by dal přednost výzdobě ve vikinském duchu, a tak Arabella uvažovala, že dá jeho pokojík předělat). Dále přistavěli dvě koupelny a hlavní koupelnu spojili s ložnicí, načež se rozhodli ji přebudovat na vodovzdornou místnost, neboť to byl vrchol módy, pak z ní opět udělali normální (byť velice luxusní) koupelnu, neboť na vodovzdorné místnosti bylo cosi vulgárního, a vlhkost navíc prosakovala do ložnice, takže Arabelle nedělala dobře na plíce. Arabella měla šatnu a Roger studovnu. Kuchyně byla původně od firmy Smallbone of Devizes, jenže Arabella ji vyhodila a pořídila novou, německou, s báječnou digestoří a gigantickou americkou chladničkou. Nahoře vznikl byt pro chůvu se dvěma oddělenými místnostmi a kuchyňkou, protože podle Arabelly bylo důležité 23
zajistit jí pocit soukromí, až u ní (ať už se bude jednat o kohokoliv) bude chtít přenocovat přítel; chůvin byt vybavili kouřovým čidlem tak citlivým, aby spustilo alarm, kdyby si tam někdo zapálil cigaretu. Nakonec se jim však nechtělo mít chůvu v domě, nelíbil se jim pocit, že jim někdo stojí za zády, a vzít si podnájemníka zavánělo ubohostí a sedmdesátými léty, a proto zůstal byt prázdný. Obývák byl samý drát (jako všude v domě zde samozřejmě byla zavedena kabelová televize Cat 5) a aparatura Bang & Olufsen mohla chrlit proud hudby ve všech pokojích pro dospělé. Měli šedesátipalcový plazmový televizor. Naproti němu viselo na zdi puntíkaté plátno od Damiena Hirsta, které Arabella koupila koncem jednoho roku, kdy se jim slušně dařilo. Když Roger toho Hirsta vyhodnotil z hlediska estetiky, dějin umění, designu interiérů a psychologie, jeho uvážlivý soud zněl, že tohle plátno má cenu 47.000 £ plus DPH. Bez nábytku, práce na domě, včetně plateb architektům, stavitelům a zedníkům, stály Yountovy přibližně 650.000 £. Ani Stará fara v Minchinhamptonu v hrabství Gloucestershire nebyla nic levného. Bylo to půvabné stavení z roku 1780, třebaže vnější dojem georgiánské vzdušnosti a proporcí narušoval fakt, že místnosti byly spíše menší a okna propouštěla dovnitř méně světla, než by se dalo čekat. Ale i tak. Původní nabídku ve výši 900.000 £ prodejci přijali, ale pak začali licitovat a požadovat 975.000 £, načež byli Yountovi nuceni přihodit ještě jednou, až nemovitost nakonec přešla do jejich vlastnictví za kulantní milionek. Renovace a jakés takés vyštafírování budovy je přišlo na 250.000 £, z čehož padla určitá část na platbu právníkům, kteří řešili zcela nesmyslné titěrnosti ohledně toho, že Stará fara náleží mezi státem chráněné památky (druhého stupně). Na prodej byl i maličký domek na konci zahrady, který původně k faře náležel, a Yountovi cítili, že koupit ho je dost podstatné, poněvadž kdyby se k nim vypravili přátelé a chtěli zůstat přes noc, domeček v současném stavu by byl až příliš útulný. Prodejci, tedy stavební podnikatelka s přítelem, kteří rovněž bydleli ve dvou domovech, věděli, že mají Yountovy na lopatě, takže s přihlédnutím k všeobecně stoupajícím cenám vyšroubovali cenu za tenhle prťavý 24