1. KAPITOLA
V
ídeň 1971. Začalo to telefonátem pár dní před Velikonocemi. Už je to mnoho let, avšak na ten hovor, který mi měl zcela změnit život, si vzpomínám docela přesně. Bylo chvíli před devátou, venku silný vítr a zima. Právě jsem se nasnídala, když můj nový bílý telefon zazvonil. „Slečna Valentinová?“ zeptal se cizí mužský hlas. „U telefonu.“ „Nezavěšujte prosím.“ „Ahoj, Kitty,“ ohlásila se moje krásná kamarádka Rita, „připrav se, pojedeš do Budapešti.“ „Co tam budu dělat?“ „Překládat.“ „Zrovna do Budapešti,“ vzdychla jsem. Maďarsko leželo tehdy ještě za železnou oponou. Kdysi nádherné město bylo zpustlé, ponuré, smutné a šedivé. Už jednou mi v tuhle roční dobu v Budapešti omrzly uši a neměla jsem ani tu nejmenší chuť si to dnes zopakovat. „Ano, do Budapešti,“ potvrdila Rita, „ale tentokrát se ti to bude líbit!“ Rita pracovala jako vedoucí překladatelské agentury. K jejím klientům patřily i velké hotely na Ringstraße. Kdykoli některý prominentní host potřeboval někoho, kdo uměl 7
plynule anglicky a francouzsky, dovedl se chovat a měl hodně, opravdu hodně trpělivosti, dohodila mě. „Rito, já nechci,“ odpověděla jsem rozhodně. „Můžeš mě chvilku poslouchat?“ „Poslouchám. Ale nemám moc času. V deset máme přijímačku z anglistiky a já tam musím být na čas.“ „Cože máte v deset?“ „Seminární přijímací zkoušku! V angličtině! Písemnou! Je to pro mě životně důležité! Jinak nepostoupím do druhé etapy studia.“ „Aha. A jak dlouho bude trvat?“ „Do dvanácti.“ Rita se potutelně zasmála: „Tak nám to pěkně zapadá. Řekla jsem klientovi, že ho v jednu vyzvedneš.“ „Rito, mně se do toho nechce!“ „Nechce? Sto dolarů na ruku plus výlohy, do toho se ti nechce?“ nechápala. Klesla jsem na svou červenou pohovku. Tolik peněz? Z toho můžu jako chudá studentka několik týdnů přepychově žít. „S kým tedy mám jet?“ „S nějakým Američanem, je to slavný novinář. Budou se tam poprvé konat volby a on potřebuje tlumočníka.“ „Rito, v komunistické zemi se nevolí.“ „Tak to Maďaři prostě zkoušejí. Budete bydlet v tom nejlepším hotelu na ostrově Margarita.“ „Jak je možné, že platí tolik?“ „Jsou to hrozně bohaté noviny. Peníze u nich nehrají roli. Může si klidně najmout vrtulník, na oběd být v Aténách a na večeři v Římě. Pro něj úplně normální věc.“ „Jak se jmenují ty noviny?“ „ABC News.“ „A kde sídlí?“ „V New Yorku. Můj klient má na starosti Evropu a pracuje v pařížské redakci. Tam taky bydlí, jeho dům je něco jako palác. Má horentní diety.“ 8
„Tak dík, přesvědčila jsi mě. Kdy a kde mám být?“ „V jednu v hotelu Sacher. Budeš se ptát na pana Clifforda Thatchera. Je to elegantní pán, hodně vysoký a jako většina novinářů dost nervózní. Buď tam prosím přesně, ano?“ „Dobrá. Spolehni se!“ Zkoušku jsem udělala levou zadní. Téma znělo „Tři muži ve člunu“. Nebylo to ovšem o brilantním románu Jeroma K. Jeroma. Chtěli po nás, abychom prokázali schopnost vyprávět tentýž příběh ze tří různých perspektiv. Pro mě žádný problém. Od dětství jsem ráda psala, a tak jsem si vymyslela novinářskou regatu v Key Westu: Jima, novináře, nervózního a podrážděného, Joea, burzovního makléře, silného kuřáka s žaludečními vředy, a módního návrháře Yvese, na kterého jdou mdloby, protože si v kanceláři zapomněl tužku na obočí. Tihle tři každopádně dělají všechno špatně, přesto ale zvítězí a každý líčí jinou báchorku, proč právě on a jenom on má na vítězství rozhodující podíl. Napsala jsem deset stránek. Vznikl tak krátký zábavný příběh. Dopsala jsem přesně na čas a v půl jedné jsem už vyrazila do hotelu. Měla jsem na sobě černý maxiplášť podle poslední módy. Učiněná slast po všech těch minisukních, ve kterých jsem v zimě vždycky málem umrzla. Pod pláštěm bokovky, které se od kolen rozšiřovaly, a úzký červený svetřík z buklé. Sama jsem si ho upletla. Vlasy jsem si svázala do ohonu. Nelíčila jsem se. To je můj starý trik, abych působila jako holčička, dětsky, jemně a mladě. Ze zkušenosti jsem věděla, že na to Američani letí. V žádném případě jsem nepochybovala, že se budu panu Thatcherovi líbit. Nejsem žádná sexbomba, muži si mě obyčejně všimnou až na druhý pohled, ale mně to nevadí. Co totiž vidí na druhý pohled, to se jim pak opravdu líbí: veselý výraz, velké tmavé oddané oči, dlouhé řasy, dolíčky ve tvářích, 9
jemné ruce a nohy, štíhlý pás, hnědé polodlouhé vlasy s mahagonovým leskem. Zbytek už je vnitřní krása. Zkrátka prostě a jednoduše šarm. Když jsem byla malá, už tehdy si toho lidi všímali: Vaše Kitty to se svým šarmem dotáhne daleko, říkávala mé matce baculatá blonďatá pekařka. A šarm mi přinesl v životě víc než ty nejdelší nohy a nejušlechtilejší profil. Je-li totiž žena vskutku krásná, pěstěná, elegantní, mnoho mužů si myslí, že pro ni nejsou dost dobří. Přímo ji nenávidí! Například Rita. Ta je na tom takhle už celá léta. Je hezká jako filmová hvězda, a většinou je sama! Mnoho mužů z ní má dokonce strach. Na rozdíl ode mě. Mě se nebojí žádný. Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu ctitelů. Když jsem chodila v patnácti do tanečních, stačilo se mu podívat hluboce do očí, nechat svou ruku položenou na té jeho o vteřinku dvě déle, než je nutné, a už za mnou běhal jako pejsek a večer brousil po aleji za naším domem. Tahle alej, to jsou nádherné bíle kvetoucí kaštany. Pod nimi mě poprvé políbili Klaus, Walter, Jürgen a Kurt, tam jsem slyšela své první „miluju tě“ od Petra, Felixe a Maxe, tam jsem v létě viděla svatojánské mušky, šla s Christophem a Hansem za ruku k brance s mříží, u níž začínala naše zahrada, a vlastně to všechno bylo nevinné, platonické, ale vzrušující a úžasné. Pokud si vzpomínám, vždycky na mě mí ctitelé čekali pod kaštany. Připadalo mi to úplně normální. Moje hvězda se totiž jmenuje Venuše. Vždycky jsem byla zamilovaná do někoho a do něčeho, do lásky, do života, do krásných zvířat, květin, stromů, do zářících hvězd a třpytivého vesmíru, který nás obklopuje. A do velkorysého Stvořitele, který nám umožňuje účastnit se jeho neuvěřitelně grandiózního zázraku. Chladná tedy nejsem! Zamilovávám se bezhlavě a muži se bezhlavě zamilovávají do mě. Momentálně miluju studium 10
anglistiky a germanistiky a vzala jsem si do hlavy, že až do jeho dokončení při tom zůstane! Z chladné a větrné ulice jsem vešla do světoznámého hotelu. Bylo tam příjemně teploučko. Dala jsem dolů kapuci a stáhla si rukavice. „Dobrý den, slečno Valentinová,“ pozdravil mě recepční. „Dobrý den, pane Kurte! Jak se vede?“ „Práce až nad hlavu. Ten pán, kterého hledáte, stojí tamhle naproti.“ „Čeká už dlouho?“ „Asi čtvrt hodinky.“ Aha, pomyslela jsem si, to bude nějaký puntičkář. Zase nějaký šedý, podrážděný a nešťastný chlap, neboť „šedý“ byl můj první dojem. Šedé vlasy, šedý plášť, šedá šála, šedá aktovka, šedý výraz, šedý kouř. Stál u otevřeného krbu, lačně kouřil a netrpělivě hleděl směrem ke vchodu. Očividně měl špatnou náladu. Inu, jen do toho! Znala jsem tento typ mužů, na ně jsem byla vysloveně specialistka. Vsaďte se! Za dvě minutky bude mírný jako beránek. Když ne na první pohled, tak určitě na druhý. S úsměvem jsem k němu přistoupila. „Mister Thatcher, I suppose? Já jsem Kitty Valentinová. Vaše tlumočnice.“ Vyslovila jsem to tou nejlepší oxfordskou angličtinou, kterou umím, ale Clifforda to nechalo zcela chladným. „Myslel jsem, že už nikdy nepřijdete,“ ucedil a sjel mě pohledem bez známky zájmu. „Mrzí mě to. Řekli mi v jednu.“ „Ano, v jednu! Teď jsou tři minuty po!“ Jeho hlas zněl ledově. „Je mi líto,“ odpověděla jsem klidně. Clifford zamáčkl cigaretu. „Musíme za železnou oponu. Tyhle cesty nenávidím. Ty odporné hraniční kontroly bych s radostí oželel. Pokaždé mám strach, že nevyváznu se zdravou kůží. To je veškeré vaše zavazadlo?“ Ukázal na můj hezký malý proutěný kufřík, který jsem držela v ruce. 11
„Ano. Jedeme tam jen na jednu noc, nebo ne?“ Clifford přikývl a konečně se mi zadíval do očí, tentokrát na podstatně delší dobu. Zorničky se mu rozšířily. „Jakže se jmenujete?“ „Kitty Valentinová.“ „Pěkné jméno.“ „Díky. I narozeniny mám 14. února.“ „Oh, you’re a happy Valentine!“ usmál se na mě. Najednou přestal spěchat. Spatřila jsem jeho zářivě bílé zuby a plná smyslná ústa. Byl velice vysoký, o celou hlavu větší než já, měl husté černé obočí a hnědozeleně tečkované oči. Pravý novinářský pohled – ostrý, pátravý, napjatý, jako divoká kočka na lovu. Už nevypadal tak panovačně. Dodávalo mu to jistou živočišnou přitažlivost. A tu jsem náhle pocítila. V rozpacích jsem sklopila hlavu. „Máte ve tvářích dolíčky,“ zjistil Clifford, „that’s really sweet!“ Pak se sehnul a sáhl po svém cestovním psacím stroji. Strnula jsem. Neboť... to, co vzal do ruky, byla malá moderní olivetka, jakou jsem si léta přála. Clifford ji nesl v brašně s modrým uchem a mně připadala tak krásná, že se mi až rozbušilo srdce. „Nějaký problém?“ Clifford si mě udiveně prohlížel. „Ne. Obdivuji váš psací stroj.“ „Psací stroj? Jak to?“ „O takovém sní všichni studenti ve Vídni.“ „A proč si ho nekoupíte?“ „Je moc drahý. Ale jen co dostuduji, okamžitě si ho taky pořídím!“ Clifford se zamračil, krátce se zamyslel, pokynul mi hlavou a dal přednost ve dveřích. Vyšli jsme z hotelu. Venku stále foukal silný vítr, avšak na nás čekal velký černý mercedes se sedačkami z pravé kůže a zamlklým světlovlasým řidičem jménem Max. Nastoupili jsme a pak se stalo něco zvláštního: Ten veliký muž, významný novinář, nemluvil o volbách v Maďarsku, 12
o ceně ropy, o studené válce, hospodářském zázraku nebo o svých novinách. Nikoli! Měl jenom jedno jediné téma – své nešťastné manželství! Fascinovalo mě to. V Evropě totiž tehdy muži o svých ženách nehovořili. A už vůbec ne s nějakou jinou, mladší ženou, s níž se zrovna seznámili. Pohybovala jsem se poměrně dost mezi lidmi a věděla, že všichni ženáči lžou, jako když tiskne, předstírají, že jsou svobodní, bezostyšně flirtují s každou pěknou děvenkou, zatímco „stará“ vzorně sedí doma. Odjakživa mě to rozčilovalo. Tohle byl ale Američan. Muž, slavný novinář, a hned v prvním okamžiku se přiznal, že již není volný, že je zadaný. Vzor ctnosti, pomyslela jsem si, tomu se dá věřit. Jak jsem byla slepá! Okouzleně jsem mu naslouchala: Jeho žena je frigidní, příliš utrácí, je příliš tlustá, příliš agresivní, příliš arogantní, příliš majetnická. Spí sice stále ještě ve společné posteli, ovšem ona má na nočním stolku špunty do uší a sahá po nich každou noc. Místo aby mi sáhla... Neuvěřitelná zpověď. Trvala skoro až k maďarské hranici. „Už toho máte asi dost?“ zarazil se. „Nenudím vás svou litanií?“ „Vůbec ne! Je to velmi zajímavé!“ „Normálně je tohle téma tabu. Ale vy žijete ve Vídni a já v Paříži. Nemůžete to tedy povědět nikomu, koho znám, a kromě toho mám pocit, že mi rozumíte. Moje žena mi nerozuměla nikdy. Je to tragédie!“ Mezitím jsme dojeli k železné oponě, která tehdy dělila Evropu. Jak se Clifford obával, kontrola trvala několik hodin. Štěstí že nerozebrali mercedes na součástky, nechybělo mnoho a zabavili nám Cliffordův psací stroj. Kulomety, betonové bloky, ostnatý drát, zlí psi – bylo to ponižující a tak nás to vyděsilo, že jsme celou cestu do Budapešti nepromluvili. 13
V Cliffordovi jsem se však nemýlila. Byl opravdový gentleman, čestný člověk. Choval se suverénně, všechno bral s humorem. Zpustlý hotel, ponuré koupelny, plechový hluk splachovadel, který nás v noci vytrhoval ze spánku. Nestěžoval si na rozvařené jídlo bez chuti či příšerný hotelový orchestr, neboť každý talentovaný muzikant už dávno utekl na Západ. A nejlepší bylo, že se „náhodou“ nespletl a nevešel do mého pokoje, „náhodou“ se nedotkl mé ruky, nevyprávěl dvojsmyslné vtipy, nezíral mi na nohy nebo na prsa a pracovalo se s ním jedna báseň! Tisková konference následující den probíhala v němčině. Neztrácel trpělivost, když mě hned nenapadlo správné slovo v angličtině. Dokonce mi dodával odvahu, abych kladla vlastní otázky, a nakonec mě pochválil: „Škoda že vás nemohu vzít s sebou do Paříže. Máte talent na jazyky. You are a very intelligent young lady!“ Nakonec jsme zajeli do slavné rybářské bašty s výhledem na celé město a Clifford se se mnou nechal vyfotografovat. „Prozradíte mi svou adresu?“ vyzval mě. „Rád bych vám ten obrázek z Paříže poslal.“ Nanejvýš spokojeni jsme se v neděli večer vrátili do Vídně. „Dáme si spolu ještě skleničku,“ navrhl Cliff, „rovnou tady v hotelu. Jste pro?“ A zavedl mě do úchvatného modrého baru. Byl tam jeden stůl volný, v rohu proti dveřím, a Clifford se zeptal, co si dám. „Zázvorovou limonádu s ananasem,“ odpověděla jsem, „jestli to tu mají.“ „Samozřejmě že mají,“ odvětil Cliff, sobě objednal brandy a potom rychle vyjel výtahem nahoru do svého pokoje. Když se vrátil, vytáhl z aktovky obálku a podal mi ji. Bylo v ní tři sta dolarů, mnohem víc, než jsme měli domluveno! 14
„Děkuji,“ vyslovila jsem s potěšením, „to je opravdu velkorysé.“ A podala jsem mu ruku, ač jsem věděla, že v Americe to není obvyklé. Hned podanou ruku přijal, dlouho ji držel a prohlížel si mě svýma kočičíma očima. „Nemáte prstýnek,“ ukázal na mé prsty, „ještě nejste zasnoubená?“ „Ne, zatím ne.“ „Jistě máte hodně ctitelů?“ „Ujde to.“ „Slečno Valentinová, až přijedete do Paříže, zvu vás na oběd nebo na večeři. Do nějakého světoznámého podniku. Po dvou dnech laciného jídla vám to dlužím.“ „Kdy letíte zpátky?“ „Zítra. Prvním letadlem. Řekněte mi zcela upřímně: Líbím se vám?“ „Jste vysloveně sympatický.“ „Jenže jsem o dost starší. Je mi čtyřiačtyřicet. A vám?“ „Devětadvacet.“ „Jste o patnáct let mladší! Ale vypadáte na osmnáct.“ „Dík za kompliment.“ „To není žádný kompliment, ale čistá pravda! Jste velice šarmantní. Přesně tak si Evropanku představují v Americe.“ Podíval se na hodinky. „Musím bohužel jít. Moment, ještě mám pro vás dárek.“ „Vždyť jste mi zaplatil tolik peněz.“ „Ne, ne. To je něco jiného. Něco, co vám udělá opravdovou radost.“ A podal mi svůj psací stroj! Zírala jsem beze slova na úchvatnou malou nízkou olivetku a pak zase na Clifforda a mumlala: „To nemohu přijmout.“ Smál se: „Ale můžete. Máme jich v redakci pět nebo šest. Tenhle je teď váš. Když na něm budete psát, budete na mě myslet.“ Podal mi vizitku. „Až budete v Paříži, zavolejte. Slibujete?“ 15
Vstal, doprovodil mě před hotel a požádal řidiče, aby mě dovezl domů. Celá rozjásaná jsem zavolala Ritě. Byla ještě v kanceláři. „Ahoj, tady Kitty. Ostudu jsem ti neudělala. Všechno dobře dopadlo.“ „Já už vím.“ „Odkud?“ „Pan Thatcher mi děkoval, že jsem tě doporučila.“ „On ti volal?“ „Hm.“ „Rito, představ si, dostala jsem od něj nádherný dárek.“ „Zaplatil ti víc?“ „To taky. Daroval mi svůj psací stroj.“ „Co? Tu malou olivetku? Já umřu závistí!“ „Modrý psací stroj Olivetti Lettera 22! A k němu šedou brašnu s modrým uchem, dvěma modrými pruhy a modrým zipem. Úplně lehoučký. Prostě sen! Jsem z toho tak vyvedená z míry, že určitě celou noc neusnu. Budu na něm psát seminárky a dizertaci a pamatuj si, že až budu paní doktorka, napíšu román.“ „Zapomeň na román,“ řekla Rita, „to jsem zkoušela i já a po třiceti stránkách už mě nic nenapadalo. Všichni chtějí psát romány, jenže to nikdo neumí. Je to dřina. To se ti nikdy nepodaří!“ „Myslíš?“ zeptala jsem se zklamaně. „Je to akorát plýtvání časem. Poslyš, mám indiskrétní otázku. Je to poměrně drahý dárek. Obtěžoval tě?“ „Ne, to ne. Proč se ptáš?“ „Mezitím jsem se totiž dověděla, že je dost na ženské.“ „To říká kdo?“ „Noční vrátný z hotelu Sacher. Když byl naposledy ve Vídni, strávil celou noc v Moulin Rouge. Vrátil se v sedm ráno a nikoli sám!“ „Nesmysl! Je to fakt gentleman. Hned přiznal, že je ženatý. Celé hodiny mi vyprávěl o své ženě.“ 16
„Ani s tebou neflirtoval?“ „Vůbec ne. Má mou adresu a telefon. Až zase přijede, zavolá mi. Docela nezávazně. Chápeš?“ „Jestli se do tří dnů neozve, víckrát ho neuvidíš,“ odvětila Rita suše. „Myslíš?“ „Zkušenost. Muži rychle zapomínají. Tak, já teď musím ještě něco udělat. Zítra si to dopovíme.“ Clifford nezavolal, Rita měla pravdu! Už jsem na něj nemyslela. Najednou přišel z Paříže dopis s fotkou. Byl to drahý barevný obrázek – my s Cliffordem, oba šťastně se usmívající na rybářské baště, s vlasy rozcuchanými větrem! Když jsem se na ten bezstarostný slunečný obrázek podívala blíž, napadlo mě, že by všechno mohlo mít dohru a bylo by krásné se s ním znovu setkat. A pak jsem na něj zapomněla. Přišly noci probdělé nad učením, zkoušky, tři semináře, prázdniny a – hurá! – od podzimu jsem dostala stipendium! Radovala jsem se z fascinujících knih, které jsem četla, přivydělávala si překládáním, prostě jsem celých osm měsíců na Clifforda Thatchera ani nepomyslela. Vtom zasáhl osud. Bez mého přičinění byl Clifford opět aktuální. Dva dny před Vánocemi mi zavolala moje oblíbená kamarádka Irma. Před deseti lety uprchla za životu nebezpečných okolností z východního Německa do Francie. Mezitím měla syna s nějakým Francouzem a v Paříži pracovala jako sekretářka. Celou věčnost jsem o ní neslyšela. „Ahoj, Kitty! Tady Irma.“ „Irmo! To je překvapení. Jak se máš? A co Michou? Už chodí do školy? Je zdravý?“ „Všechno je v nejlepším pořádku! Kitty, poslouchej. Mám převratné novinky: Jsem zasnoubená a na silvestra pořádám 17
velkolepou oslavu, bezpodmínečně musíš přijet, máme nádherné apartmá...“ „Jak to máme?“ užasle jsem ji přerušila. Irma se přece s otcem svého syna rozešla. „Já a Patrik. Velká láska. Známe se od Velikonoc. Dělá u IBM a vydělává dost peněz. Nejlepší bude, když přijedeš těsně po Vánocích a celou dobu zůstaneš u mě.“ „A tvému Patrikovi to nebude vadit?“ „Ne. On tu nebude. Jede za matkou na venkov a Michou bude v Alpách. Pojede se svým otcem na lyže. Budeme tady docela samy. Uděláme si pohodlí, vždyť si máme co povídat!“ „Nejdřív musím zjistit, kolik stojí cesta.“ „Zavolej na centrálu pro spolujízdu. Vyjde to levněji než vlak.“ „Ano, zavolám tam.“ „Takže za čtyři dny bys mohla dorazit.“ „Dej bůh!“ „To víš, že dá. Jak tě znám, jsi pilná a ve dne v noci jsi poctivě studovala.“ „Jsem nejlepší z katedry a z knihovny chodím domů poslední. Ale když mě to tak baví!“ „A co láska?“ „Není čas! Jsem zamilovaná do studia.“ „Tak se tedy uvidíme v Paříži. Zavolám ti zítra znovu. Ne že mi odřekneš!“ Zavěsila jsem a pomyslela si: Takové štěstí! Irma se tedy zase vdá a založí pořádnou rodinu, jak vždycky chtěla, v západní Evropě, v bezpečí! A já za ní mám jet na návštěvu! Zvláštní proč právě teď? Léta jsme si posílaly pouze pohlednice. Že by v tom byl nějaký hlubší smysl? Kromě toho jsem měla nového ctitele jménem Karl. Studovali jsme spolu, opravdu milý chlapec. Zval mě na silvestra do Innsbrucku. 18